Zdravím, jsem zpátky (nutný odpočinek) a končím hlasování. Díky všem za jejich účast. Jste úžasný.

Výsledky:

jamie (6) 

jimmy (8) 

tricky (7) 

serena (2) 

vincent (4) 

emily (7) 

Mám několik. Docela dost. Rozepsaných povídek a nějak se nemůžu dokopat, odhodlat, přinutit. Prostě je dopsat. Nejvíc asi protože mě stále napadá něco novýho a já pak to starý odkládám.

Myslím, že je to trochu škoda a vážně je chci dopsat. Nějak ale nevím, od který začít. Sednu k nim, otevřu, pročtu a to je asi tak všechno, co s nimi dělám.
A tady přichází váš domácí úkol. Jednoduše to nechám na vás. Dám sem krátký úryvek pár z nich a pro kterou se rozhodnete, do té se pustím. Ostatní snad přijdou časem.

Díky za pomoc. m(-_-)m Wolfy.

 

Jamie

 

Světlovlasý muž zaskočeně zamrkal a nechápavě sledoval černovlasého. On se pohodlně opíral v křesle a ani trochu nezdílel jeho pocity. Vyzařovalo z něj sebevědomí. Jistota a vnitřní síla.

„Já tomu nerozumím, nemůžeš jí vystát. Proč si souhlasil?“ Zvedl oči k temnému, šedivému pohledu. Jak snadné bylo se v něm ztratit. Vtahoval člověka do sebe. Silně a intenzivně až mu nakonec bezmocně podlehl. Takových už bylo. Ale on ne. On tedy rozhodně ne. Na to muže moc dobře znal. Jeho vrtochy. Jeho nálady. Každodenní život.

No. Vlastně mu jednou. Dvakrát. Několikrát podlehl. Ale to bylo dávno. Velice dávno. Ještě než se skutečně poznali a začal pro něj pracovat. Teď byl jejich vztah úplně jinde. Vážil si ho a vzhlížel k němu. Byl víc než jen zaměstnavatel, byl přítel. Muž pokrčil rameny.

„Vlastně nevim.” Vylíčila ho jako toho největšího spratka. Vysvětlil. Blonďák se pobaveně pousmál.

„No jistě a to byl ten důvod.“ On se zatvářil stejně pobaveně a přikývl.

„Kdy dorazí?“ Příští týden. Zněla odpověď.

„Viděl jsi ho někdy?“ Muž se zamyslel.

„Vlastně jen párkrát. Jako malýho.“ Sáhl po krabičce cigaret a jednu si připálil.

 

Mladá žena zasténala bolestí. Někdo do ní prudce strčil a smetl sebou. Její společník v poslední chvíli zachytil pád a víc než rozčíleně se otočil na sedící postavu. Byl to mladík bílých vlasů ve špinavém potrhaném kabátě.

Zvedl hlavu. Mužovo hlasité nadávky utichly. On se omluvil, vstal a běžel dál. Žena zmateně hleděla na přítele. Upustil ji a s podobně zmateným výrazem hleděl za vzdalující se postavou.

„Co se...“ Vstala sama a začala si oprašovat oblečení.

„Jeho oči.“ Cože? Muž k ní otočil hlavu. Probral se a zakroutil s ní.

„Já nevím. Něco se mi zdálo. V pořádku?“ Vzpomněl si.

Mladík se zastavil na přechodu a sledoval projíždějící auta. Nervózně se rozhlédl. Pohled se zastavil na masivní budově na druhé straně ulice. ´Ztratit se v davu.´ Prolétlo mu hlavou a on se pohl.

 

Z moderního vlaku vystoupil vysoký světle šedivovlasý mladík. Rozhlédl se po plném nástupišti. V duchu zaklel. Tolik hodin cesty a naprosto k ničemu. Co teď? Vydal se k východu.

Ve stupní hale si všiml černovlasého muže. Znovu zaklel. Tentokrát nahlas a zaplul za dav turistů. Otočil se na podpatku a chytl mladíka, který mu vběhl do náruče. On zamumlal něco jako omluvu a a pokračoval dál.

Druhý se za ním zamyšleně zadíval. Přizvedl obočí. Mladík se zastavil a strnule hleděl někam do davu. Kopíroval směr pohledu. Mezi cestujícími stáli dva muži. Zvláštním způsobem si podobní. Rozhlíželi se. Jeho instinkty se jemně zavlnily.

 

Malý uprchlík vyjekl a polekaně se otočil. Někdo ho chytl a táhl pryč.

„Klid. Snažím se ti pomoct.“ Uklidnil ho zachránce úsměvem. Pustil až v místnosti toalet a opřel se o dveře. Bylo to trochu neuvěřitelné ale nikdo jiný v místnosti nebyl.

„V pořádku?“ On jen přikývl a opřel se o umyvadla. Několikrát nadechl. Pustil vodu a omyl si obličej. Mladík mlčky přihlížel a čekal. Zamrkal. Jeho oči. Pomyslel si a snažil se znovu zachytit pohled.

Ne, jen se mu něco zdálo. Usoudil, když se jeho společník otočil. Pak přizvedl obočí. Až teď si všiml krásného jemného obličeje, ve kterém zářily smaragdově zelené oči.

„Díky.“ Utřel se mladík a přistoupil blíž. Byl skoro o hlavu menší. Druhý jen přikývl a prohlížel si ho.

„Mám pro tebe návrh.“ Vyndal krabičku cigaret a jednu vytáhl. On se na něj nechápavě zadíval.

„Potřebuješ se odsud ztratit, mám pravdu? Zmizet.” Já taky. Dodal a vyprávěl mu o dohodě mezi matkou a strýcem. O takzvané nápravě.

„Nastěhuješ uplně cizího...“ Nastěhuju jednoho cizího člověka k druhýmu cizímu člověku. To se mi zdá fér. Přerušil ho a pokrčil rameny.

„Je to jen na pár měsíců. Věř mi, budeš si žít jako malej princ. Naše rodina je těžce za vodou.“ Mladík se na něj zadíval. Přikývl a trochu tím sám sebe překvapil. Mohl jim zmizet i jiným způsobem. Sám. Bez cizí pomoci. Nedokázal to pochopit natož vysvětlil. Alet ten cizinec, stojící proti němu, v sobě něco měl. Dráždilo to smysly. Přitahovalo. Vzbuzovalo zájem. Víc než jen ten.

„Co když pošle další fotku?“ Proč, když už tu budu? Usmíval se spokojeně.

„Jak se jmenuješ?“ Podal mu ruku.

„Mischka.“ Přijal ji mladík. On se pousmál. Rozkošněji by se jmenovat nemoh? Přemýšlel a stále si ho prohlížel. A vypadat asi taky ne.

„Já Alexander, ale říkají mi Andre.“ Vytáhl z tašky pero a blok.

„Tady. Moje adresa na síti a telefon. Promluvíme si až bude čas.“ Vytrhl list. Teď oblečení. Dodal.

 

“Nedorazil?” Andreho strýc se otočil na svého asistenta. On si povzdechl a rozhlédl.

“Mohli jsme to čekat. Obzvlášť potom, co tak záhadným způsobem nedorazily ty fotky.” Nechtěl, abys ho poznal. Usoudil. Muž trochu pobaveně přikývl.

Otočil se zpět ke vstupu s nápisem Příjezdy a dav se rozestoupil. Bylo to jako kouzlo. Kouzlo, které znal jen z knih a filmů. Čas se zpomalil. Hluk utichl. Barvy pobledly. Vše kolem přestalo být důležité.

Mladík vycítil pohled a otočil hlavu. Čas se zastavil. Vše kolem zmizelo. Byli jen oni dva a Mischka si byl jistý. Ten krásný muž stojící proti němu je to Něco. Dráždilo to smysly. Přitahovalo. Vzbuzovalo zájem. Víc než jen ten. Nejistě sevřel ucho tašky a vykročil. Svět kolem ožil.

Darryl se na pár zadíval. Stáli proti sobě a hleděli si od očí. Někteří příbuzní si nejsou ani trochu podobní. Pomyslel si.

“Alexander?” Snažil se muž v jemné tvářičce najít alespoň nepatrnou podobu své sestry. Ta by snad zabránila, aby mu připadal tak rozkošně půvabný a okouzlující. Mladíkův dolní ret se zachvěl. Sklonil hlavu a přikývl.

“Jsem Jamie, ta blonďatá víla vedle mě Darryl. Můj osobní asistent.” Darryl podpálil pohledem Jamieho vlasy a otočil hlavu k Mischce.

“Víc věcí nemáš?” Všiml si. On si povzdechl a odpoutal oči od šedivých.

“Nebyl to můj nápad.” Řekl jednoduše.

“Můžem jít? Jsem unavenej po cestě.” Rozhlédl se. K mužům přibyli další dva.

Jamie si všiml stínu v obličeji. Otočil hlavu směrem pohledu. Vždy spoléhal na svůj neomylný instinkt a vlastnost všímat si věcí. Věcí, které ostatní nevidí. Tohle byla přesně jedna z nich. Jen netušil, čeho přesně si vlastně všiml.

“Jistě, tak pojď.” Vzal mu tašku a druhou rukou objal štíhlá ramena. Stiskl. Mischka k němu nejistě zvedl oči. Muž se klidně pousmál a vedl ho pryč. Dokonale schovaného za svou vysokou postavou.

Mladík tiše kráčel vedle něj a přemýšlel. Proč je jeho dotek tak příjemný. Uklidňující. Bezpečný. Darryl se za nimi lehce zaskočeně zadíval. Následoval je.

 

 

Jimmy

 

Byl teplý letní den. Slunce svítilo a hřálo a obloha byla čistší a modřejší než oči novorozeněte. Zrovna byl čas polední přestávky a většina studentů si vychutnávala krátké volno v zahradách školy. Hráli hry, obědvali nebo si povídali. Někteří poslouchali hudbu. Další doháněli látku na testy a jiní prostě jen leželi v trávě a užívali si jeden z první letních dnů.

Několik studentek a studentů - malý soukromý dav se shlukoval kolem jednoho z idolů školy. Černovlasého mladíka. Už od pohledu to byl frajer, vědom si svého vlivu na okolí. Ať vzhledem, bystrou hlavou či prostě jen pověstí. Užíval si ho. Proč taky ne? Byl mladý a dost mu usnadňoval život. Ve škole, v soukromí nebo při výběru partnerů. A že měl nějaké zkušenosti. Na svůj věk. Mnoho dívek i mladíků mu podlehlo. Několikrát a nikdo z nich nelitoval. Vlastně doufali v opakování.

Mezi studenty se objevil světlovlasý mladík. Dle uniformy jeden z mladších ročníků. Postavou připomínal spíš své spolužačky než spolužáky. Tak jako svou tváří.

Rozhlédl se a světle hnědé téměř žluté oči se zastavily na černovlasém studentovi. Zhluboka se nadechl a vydal se k němu.

„Promiňte?“ Hm. Promiňte?! Přidal na důrazu, když přítomní nereagovali. Rozhovor utichl a oni zvedli hlavy. Mladíkovo malý fanclub se sborově zamračil.

„Ztratil ses?“ Ozvala se jedna z dívek posměšně. On si jí nevšímal, čímž všechny pohoršil. Zvedl oči k jejich idolovi. Co si to ten malej...

„Mohl bych s tebou mluvit?“ Šokoval všechny svou drzostí. Pak se ale pobaveně pousmáli.

„Hmm. To je tak sladký, zas jeden prvák, co...“ Vlastně jsem ve druháku. Jen jsem se nedávno přistěhoval. Přerušil dívku. Něco zaprskala. Přes andělský ksichtík a celkovou auru z něho mluvila lehká drzost a hrdost.

„Mluv.“ Pokrčil student rameny a prohlížel si ho. Hm. Možná by mu moh poskytnout nějaký lekce, je docela...

„V soukromí.“ Přerušil mladík myšlenky a nervózně si přešlápl.

„No tak Jimmy, copak nevidíš, jak se snaží.“ Bavili se spolužáci. On zahrál povzdech a vstal. Fajn. Fajn. Řekl velkoryse a zvedl své věci.

Vedl ho do tišší části zahrady. Jo, tady by to asi šlo. Otočil se, připravený na srdceryvné vyznání, kterých už vyslechl tolik. Bylo docela roztomilý sledovat při nich mladší, půvabné spolužáky, jako byl on. Prohlížel si mladíka. Možná by se s ním vážně mohl trochu pobavit. Přemýšlel.

„Tak?“ Pobídl ho. On se zamračil a chvíli si v hlavě srovnával slova. Vlastně si je připravil předem, teď je ale nějak nemohl najít. Hm. Půvabný. Pomyslel si spolužák a pobaveně se pousmál.

„Chceš s tím pomoct?“ Mladík k němu překvapeně zvedl oči. Zopakoval poslední ze slov. Jimmy přikývl.

„Myslim, že tušim, co ode mě chceš, tak...“ Zmlkl, když si všiml šokovaného pohledu. Vážně půvabný. Usmíval se spokojeně a už se začínal těšit.

„Nechápu, jak bys mohl vědět...“ Přemýšlel mladík. Druhý se suveréně pousmál.

„Nejsi první, kdo za mnou přišel.“ Hleděl do žlutých očí. Byly jako zlaté klasy na louce. Jen trochu chladné. Uvědomil si a někde vzadu v hlavě se rozsvítilo výstražné světlo. Svítilo ale moc slabě, aby mu věnoval pozornost.

„Za chvíli začíná hodina. Měl byses vyjádřit.“ Pobídl ho znovu. Mladík sebou cukl a jemně zrůžověl.

„Jistě... já, chtěl bych abys se mnou chodil.“ Hm. Na prváka je vážně dost odvážnej možná spíš drzej. Druháka. Opravil se a nadechl v odpovědi.

„Jako.“ Umlčel ho spolužák. Co to bylo? Nechápal mozek. Jako? Zopakoval. Mladík přikývl a vysvětlil mu.

„Do mé třídy chodí jeden kluk, je... Napadlo mě, že kdyby mě viděl chodit s někým...“ No, jistě rivalita ale hlavně pověst. Ta je důležitá. Nehledě na to, že by tím získal přívlastek žádaný. Chytře si to vymyslel. Má jeho obdiv. Ale! Cože? On má být nějaký... zamračil se. Student zaváhal.

„Promiň jestli... myslel jsem, že s tvou pověstí. Zapomeň, že jsem se ptal.“ Otočil se a chtěl odejít. Hej. Hej. Hej. Kam ten spěch. Tohle musí ještě pořádně... Chytl ho Jimmy za paži.

„Počkej chvíli.“ Řekl tvrdě. To si snad dělá srandu, ne? Nejdřív ho urazí a pak chce klidně odkráčet? No, neurazil ho úmyslně. Ale když už se jednou rozhodl, že se s ním vyspí, rozhodně ho nepřenechá nějakýmu... druhákovi. Pomyslel si temně. Ještě aby nějakej malej nezkušenej bastard měl navrh. Nad ním.

„Co přesně ode mě chceš?“ Mladík zaváhal a znovu zrůžověl. Tak dalece očividně nepřemýšlel.

„No... asi bychom se měli tvářit jako pár. Ale jako... že spolu chodíme, ne jen spíme. Před ním. Hlavně před ním.“ Zamyslel se.

„Hm. Proč jsi si tak jistej, že to bude fungovat?“ On se zamračil a sklonil hlavu.

„Protože jsme spolu už spali a já to bral tak, že...“ Ohoho. Počkat. Počkat. Počkat. To začíná bejt... Přerušila myšlenky krátká znělka. Školní zvonek. Jimmy se zamračil a rozhlédl.

„Hm. Počkej na mě před školou, končim dneska ve čtyři.“ Překvapil ho a vydal se pryč. Zastavil se.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Uvědomil si. Student zamrkal a jemně zrůžověl.

„Trivet.“ Mladík se pousmál. Fajn, Trivete. Něco s tím uděláme. Překvapil ho ještě víc a šel pryč. Rozhodně s tím musí něco udělat. Co je to za nesmysl, aby dával přednost nějakýmu... před ním. Zuřil v duchu.

 

 

Tricky

 

Před rozlehlým areálem školy stál bělovlasý mladík. Mlčky si ji prohlížel. Kolem postávali, posedávali a procházeli studenti. V uniformách jakou měl on. V jeho podání ale nebyla tak... upravená. Kravatu měl ležérně uvolněnou a košili u krku rozeplou. Delší vlasy každý snad jinak dlouhý, ve předu patku. Na uších sluchátka.

Povzdechl si a rozhlédl. Přešel k zídce lemující schody a opřel se o ni. Vytáhl cigarety. Zvedl oči k hloučku dívek, který ho už delší dobu sledoval. Nadšeně mu zamávaly a když jim odpověděl, rozzářily se ještě víc. Dál jim nevěnoval pozornost a otočil hlavu k procházejícím studentům.

Jemně přizvedl obočí, když si všiml rudovlasého mladíka. Malý, půvabný andílek tolik vyzařující něco křehce něžného a čistého. Štíhlá postava, jemná pleť a velké hluboké oči. Díky velkým sluchátkům vypadal snad ještě půvabněji.

Někdo ho vzal kolem ramen. Polekaně se otočil a vyvolal pobavený usměv bělovlasého mladíka. To byl tedy výraz. Prohlížel si jemnou tvář. Pohledem sklouzl k měkkým rtům, rozčíleně spílajícím příteli. Ten se stejně pobaveně omlouval a vedl ho do budovy.

Kouřící student se spokojeně pousmál. Hned první den. Neuvěřitelný. Možná to nebyl zas až tak špatnej nápad. Zvedl oči ke škole. Ťípl cigaretu a šel dovnitř. Vyzvedl si rozvrh a usazený ve své nové lavici s úsměvem sledoval drobnou krásku, sedající si před.

„Zdravím.“ Mladík se otočil. Uniformu důkladně upravenou. Rozkošnější snad fakt bejt nemůže. Pomyslel si sedící. Spolužák se pousmál.

„Ahoj. Jsi tu nový?“ Podal mu ruku. Jsem Nikita. Potřásli si.

„Patrick.“ Vykouzlil mladík neodolatelný úsměv. Ve skutečnosti vypadal jako anděl. Světlé vlasy, výrazně modré oči. Jakoby měnily barvu úhlem pohledu. Nikita chvíli přemýšlel, zda někdy viděl tak sytě modré oči. Zaměřil se na zbytek. Mladík působil jako to nejčistší a nejnevinější stvoření, ale jeho oblečení. To co měl vepsané v obličeji. V těch krásných očích. Bylo v něm něco divokého. Rebelského. Provokativního.

„Můžu ti to tu pak ukázat, jestli chceš.“ K tomu je to takovej miláček. Pomyslel si Tricky. Mám šťastnej den.

„Budu rád.“ Přikývl. Pak obrátil pozornost na učitele, který se postavil ke katedře. Zvedl oči do třídy a přivítal nového studenta. Patricka Flashe. Známého pod jménem Tricky. Žáci utichli a jako jeden otočili hlavy k mladíkovi.

Podobné reakce vzbuzovalo jméno po celé škole. Patřilo jednomu z neznámějších mladých hackerů té doby. Byl ještě dítě, když jméno Tricky poprvé prolétlo světem. Rychle a zářivě jako blesk.

Navštěvoval různé banky, bezpečnostní systémy a organizace. Nekradl, nepáchal zbytečné škody. Jen se bavil. Dostat se dovnitř, podepsat se a pak ven aniž by si někdo všiml.

 

Nikita brčkem upíjel z plechovky a prohlížel si nového spolužáka.

„Proč jsi s tím přestal?“ Tricky k němu zvedl oči od tácu a odložil vidličku.

“Musel jsem.” Mladík přizvedl obočí a zopakoval první slovo. On vytáhl cigarety a začal hledat oheň. Vedle něj se objevil plamen zapalovače. Otočil hlavu a zadíval se na černovlasou dívku.

“Díky.” Věnoval jí odzbrojující úsměv a vrátil se pohledem na Nikitu. Přikývl.

“Nevěděl jsem, že tě chytli.” Zakroutil spolužák hlavou.

“To nikdo.” Natáhl Tricky ruku a chytl jeho, držející plechovku. Přitáhl si brčko. Nikita jemně zrůžověl a zaskočeně na něj hleděl.

„Díky.“ Všiml si mladík a usmál se.

“Tak odkud věděl...” Mám to v podmínce, aby prej lidi věděli, s kym maj tu čest. Vysvětlil a pustil jeho ruku. Nikita se pobaveně pousmál.

“Schovejte počítače, telefony. Možná prostě radši vypněte proud a vyndejte baterie.” Mladík se zasmál a přikývl.

“Něco na ten způsob.”

 

Po vyučování ho Nikita, jak slíbil, provázel areálem školy. Vyšli před hlavní budovu. Nikita se zadíval na auto, čekající pod schody.

„Ksakru, úplně jsem zapomněl.“ Ksakru?! Pomyslel si Tricky. Co to sakra... Rozkošní andílci ksakru neříkaj. Ne jeho rozkošní andílci. Ti mají v náplni dne červenat, rozpačitět a kouzelně nejistět. Ne říkat ksakru. Pro takové má slabost. Vždy měl. Drobné krásky jako je Nikita. Které se pak rozplývaj v náruči, sladce vzdychaj a...

„Tricky?“ Sledoval Nikita jemný úsměv. Mladíkův pohled se vyčistil.

„Musím jít, bratr čeká.“ Tricky sklonil hlavu k patě schodů. Uvidíme se. Dodal spolužák a vydal se pryč.

„Jistě.“ Zadíval se za ním. Rozhlédl se. Obklopily ho dívky, které na něj mávaly ráno. Nezachytil, co přesně říkaly, ale tak nějak tušil. Přikývl a šel s nimi do kavárny.

Tam se ony snažily vyzvídat, ale on se dozvěděl víc. Hlavně o známých jménech na škole. Mezi ně patřilo i Nikitovo. Stejně tak jméno jeho bratra. Pracoval jako společník v elitním clubu. Majitelem byl Eliot.

Nicola. Nikitův bratr Trickyho samozřejmě zaujal, ale ne tolik jako popis nového spolužáka. Malej svůdce? Ten malej, půvabnej, rozkošnej andílek?! Odmítal pochopit.

„Je tak neuvěřitelně sexy, kdybych na to měla, hned bych si ho najala.“ Zasnila se jedna z dívek.

„Pochybuju o tom, že by tě vzal jako zákaznici.“ Napila se jiná. Dívka se na ni ublíženě podívala, pak si povzdechla.

„To asi ne.“ Udiveně zvedla obočí a rozpačitě zamrkala. Tricky se prsty dotkl její brady a přizvedl k sobě.

„Jsi krásná a chytrá dívka, jen hlupák by tě odmítl.“ Dokonale zrudla a hleděla do těch krásných modrých očí. Mladík se usmál.

„Musím jít, uvidíme se.” To je na mě. Vzal si účet a šel pryč. Dívky za ním zaskočeně hleděly. Otočily hlavy ke své přítelkyni. Víc zasněný výraz snad opravdu nemohla mít.

 

O velké přestávce se většina studentů věnovala obědu. Mezi nimi i dva spolužáci. Za pár posledních dní se vcelku spřátelili a Tricky stále odmítal přijmout fakt o malém svůdci. Nikita se sladce usmíval. Půvabně růžověl. Trucovitě se mračil. Dělal vše, co ostatní půvabní andílci. Jeho andílci. Dokonce měl rád sladké a tak sladce se tvářil, když ho pořádal. Což vzbuzovalo trochu nepříjemně vlezlou otázku, jak to všechno spaluje.

“Hm. Myslím, že bychom ti měli uspořádat oslavu.” Překvapil ho mladík a pohledem sledoval procházející studenty. Tricky otočil hlavu.

“Oslavu?” Zeptal se. Párty. Vysvětlil on.

“Jsi nový ve městě, no ne? To je třeba řádně oslavit. Přivítat tě tu.” Kývl Nikita přesvědčivě hlavou. Spolužák se pousmál. Možná. Přemýšlel. Dobrá příležitost. Už pár týdnů spí sám, to je třeba napravit. Přikývl a jeho přítel se spokojeně usmál.

“Zařídím to.” Vstal a vydal se realizovat. Tricky sklonil hlavu k poloplnému talíři. Moh to aspoň dojíst. Sáhl pro tác a se svým nesl pryč. Na druhou stranu. To taky tak trochu popírá ten popis. Malej svůdce.

 

Tricky se rozhlédl po oslavujících spolužácích. Lehce pobaveně ho napadlo, zda mají opravdu takovou radost z jeho příchodu do města. Protože hlasitý, veselý, litry alkoholu zalitý způsob, jakým slavili, to rozhodně naznačoval. Pak šel hledat jedinou osobu, která ho v davu zajímala.

Pousmál se, když ji našel. Úsměv se vytralil, když si všiml s kým. Nikita stál u vysokého, urostlého spolužáka a něco mu povídal. Prstem přitom zlehka kroužil po pevném hrudníku. Zrůžovělý výraz mladíkovo tváře mluvil o tom, že Nikitovo slova rozhodně nebyla pro dav kolem. Ne. Byla soukromá. Provokativní. Horká a cíleně mířená. Lovec. Zablýsklo se slovo v Trickyho hlavě a on se zachvěl.

Zatraceně. Ty holky měly pravdu. Pomyslel si nesouhlasně. Nikita rozhodně neni malej nezkušenej andílek. On nebude rozkošně růžovět. Ne. On ne. Sledoval tváře vyššího z mladíků. Povzdechl si. Ale to on je taky a když už se jednou rozhodl. Otočil hlavu zpět k Nikitě. Nemohl si pomoct. Něco v sobě má. Něco pro co ho chce. Prostě z něj toho vzdychajícího, růžovějícího andílka udělá. Přepíše program. Sledoval Nikitu. Pousmál se a připálil si. Sklonil hlavu k černovlasé dívce, která ho oslovila.

“Promiň?” Máš jednu pro mě? Zopakovala a přidala úsměv. Beze slova ji nabídl cigaretu a připálil.

“Známe se, nebo ne? Vypadáš povědomě.” Zamyslel se.

“Aby ne, chodíme spolu na počítače.” I když nechápu, co se ty chceš ještě učit. Pobavila ho.

“Mnohem víc ale nechápu, že tě k nim pustí.” Zasmál se a pokrčil rameny.

“Člověk se furt učí něco novýho a to druhý? Skončil jsem s tím.” Napil se. Usmála se.

“Škoda. Zlobivý kluci jsou sexy.” Přizvedl obočí a zadíval se na ni. Je docela pěkná. Pomyslel si.

“Neztrácíš čas.” Znovu se usmála.

“To vadí?” Ne, ne. Jen pokračuj. Pobídl ji. Proč se pro změnu jednou nenechat svést. Vážně už zbytečně dlouho nikoho neměl a s Nikitou? To bude na dýl. Otočil hlavu k mladíkovi. Opíral se o hrudník druhého a mlčky a něžně s ním promlouval.

 

 

Serena

 

Malá skupina jezdců se zadívala na rozlehlý les. Stromy v něm byly neskutečně vysoké a mohutné. Jejich kořeny tvořily klenby vyšší než člověk. Kápí zahalená postava popohnala koně a přijela k vůdci v čele.

“Má paní, nemyslím, že je bezpečné jezdit přes les.” Ozval se příjemný mužský hlas.

“Nemáme čas objíždět ho.” Je tvojí povinností zajistit mi bezpečí, tak se snaž. Popohnala koně a vydala se k lesní cestě. Ostatní jezdci za ní.

Po pár metrech pěšina jednoduše skončila a oni museli sesedlat a pokračovat pěšky. Žena otočila hlavu ke svému ochránci. Přikývl a ujal se vedení. Co nejrychleji je provázel lesem.

Slyšeli o něm mnohé příběhy. Někde. Nad jejich hlavami. V hustých zelených korunách bylo město koček. Krásných. Smyslných. Obratných v boji a zručných v magii. To. Nebyl jejich jediný problém.

Poslední dobou slýchával zvěsti, že se tu usadila skupina zlodějů. Možná hůř. Měl sebou málo mužů, aby se ubránili. Obzvlášť když musí dohlížet na ni. Na neznámém. Mnohem podstatnější. Jejich území. Nikdo nezná les tak jako kočky a ty přijaly zloděje mezi sebe. To byl jejich další problém. Jistě ale ne ten největší.

Tím byla skutečnost, že kočky ji nesnášejí. Skutečně nesnašejí. Jednoho dne prostě přišla s rozkazem pozabíjet všechny kočky, žijící mimo území lesa. Bez vyjímek. Bez milosti.

Důvodem. Jak se později začalo proslíchat. Byl pán koček. Kočičí král Serenu odmítl. Jako ženu. Jako milenku.

Velitel strážců si nebyl jistý a neměl nejmenší chuť zjišťovat, co je na tom pravdy. Tak nějak ale tušil. Jeho paní není zrovna milující a milovaný vládce. Je jako malé dítě. Chce vše, co se jejím očím zalíbí. Chamtivě a bezohledně. Za jakoukoli cenu.

 

Po několika hodinách zastavili na malém palouku. Kvůli odpočinku a on vůbec netušil, kudy jdou a kudy pokračovat. Zda míří správným směrem. Jedním směrem. Poslal pár strážců hlídat okolí, zbytek odpočíval nebo jedl.

Žena nervózně přecházela mezi nimi. Zloději. Zavrčela v duchu. Pokud by na ně narazili. Pokud by je napadli. Pokud jim ta kočíčí mrcha skutečně pomáhá. Pokud je to všechno pravda, bude mít důvod tu jejich slavnou stromovou vesnici vypálit. I s tim odpornym lesem. Zvedla oči k veliteli, který se k ní postavil.

“Neměli bychom se dlouho zdržovat.” Upozornil ji. Přikývla. Pak sebou cukla.

Vytáhl dlouhý úzký meč a strčil ji za sebe. Z okolních stromů se začala spouštět lana. Z poza kmenů vystoupily postavy v nenápadném hnědo-zeleném oblečení. Všichni měli v rukou dlouhé zdobené luky. Některým z vlasů vykukovaly kočičí uši.

Strážci se zaměřili na muže, který vystoupil před ostatní. Byl vysoké atletické postavy, temně rudých vlasů a krásného tvrdšího obličeje. Měl sluncem opálenou kůži a tak jeho šedivé oči zářily. Na rozdíl od ostatních měl černé oblečení z měkké kůže. Za ním stál bělovlasý muž. Podobné výšky a vzhledu. Působil stejně tvrdým a chladným dojmem. Tyrkysové oči ve sluncem ožehlé tváři připomínaly dvě zářivé hvězdy.

“Zdravím vás.” Řekl rudovlasý tvrdě a rozhlédl se po nich. Bez odpovědi ho sledovali.

“Chci Serenu. Vy ostatní můžete jít.” V obličeji nebyl znát jediný náznak emoce. Jen v očích. Chladný, bodavý mráz.

“Nečekáš, že to skutečně uděláme.” Ujal se slova vůdce. Muž k němu otočil hlavu.

“Vlastně čekám.” Znám ji. Dodal lehce pobaveně. Muži za jeho zády se zasmáli.

“Buď rozumnej, nemáte šanci. A ona za vaše životy nestojí.” Pokračoval. Opět chladně a tvrdě.

“To bys snad měl nechat posoudit nás.” Odporoval velitel strážců. Zloděj se zamračil a pokrčil rameny. Jeho muži se pohli. Serena sebou cukla.

“Počkejte. Když s vámi půjdu. Ostatní ušetříte?” Chtěla vědět. Přikývl. Sklonila hlavu.

“Dobře. Chci se ale ujistit, že je bezpečně dovedete na konec lesa.” Zvedla ji zpět k němu.

“Nejsi zrovna v situaci, kdy si můžeš klást podmínky.” Zamračil se. Pokrčila rameny.

“Buď to přijmeš, nebo se tu pozabíjíme.” Zadívala se mu do očí. Srdce se na malý okamžik zastavilo v hrudníků. Ne. Zašeptalo pak. Stále měla nasazenou kapucu, takže si jejího zaváhání nevšiml.

“Složte zbraně.” Řekl jim a hlavou kývl na své. Ti se opět pohli.

Velitel strážců otočil hlavu k Sereně. Přikývla. Zamračil se a zastrčil meč zpět do pochvy. Odepl a podal vůdci zlodějů. On si chvíli prohlížel precizní propracovanost zbraně. Pousmál se. Pohled opět zchladl, když zvedl oči k ženě.

 

Vedli je skrz les. Protože vojáci dost dlouho bloudili a les byl skutečně rozhlehlý, brzy je dostihla noc. Utábořili se a pár zlodějů hlídalo zajatce. Opravdu jen pár a nijak zvlášť jim nevěnovali pozornost. Proč taky? Kam by asi utekli? V noci a tady? Nebyli si jistí cestou za dne. Natož hledat ji v noci.

“Co si myslíš, že tím získáš? Jakmile moji vojáci dorazí do pevnosti, okamžitě svolají armádu a napadnou vás.” Zamračila se.

“Pokud budou vědět kde hledat a tobě už to bude stejně jedno.” Sklonil k ní hlavu. Vytřeštila oči. On vstal a šel pryč. Očividně ho jen její přítomnost obtěžovala, natož rozhovor s ní. Žena sklonila hlavu. Otočila ji ke svému ochránci. Jemně přikývl.

 

 

Vincent

 

Na okraji velké fontány seděl bělovlasý mladík ve školní uniformě. Kolem něj spolužáci. Kolem nich zimní zahrada. Kolem ní prosklené stěny a sluneční podzimní den.

Mladík předčítal ze silného koženého sešitu. Ostatní tiše poslouchali. Dočetl, zavřel sešit a zvedl oči. Všichni se pousmáli.

“Přestávám tě mít rád.” Ozval se černovlasý student, ležící v trávě. Ruce měl položené pod hlavou. Modrým pohledem sledoval modré nebe.

Chlapec se zasmál. Ostatní s ním a otočili hlavu k učiteli. Temně rudovlasému muži. Sledoval mladého autora. Pousmál se a přikývl. Rozhlédl. Na rtech otázku, kdo bude pokračovat. Jedna ze studentek zvedla ruku a posadila se.

Ze školního rozhlasu se ozvala krátká znělka. Po ní oznámení, že po hodině se všichni studenti sejdou na školním nádvoří.

 

Udělali tak. Asistent ředitele jim oznámil, že letošní slavnosti. Vítání Zimy. Dostali nastarost oni. Hlavními organizátory budou umělecké obory. V čele s divadelními a literárními třídami.

No báječný. Pomyslel si rudovlasý muž. Vincent a rozhlédl se po debatujícím hloučku svých svěřenců.

“Není to úžasný? Máme to na starost.” Usmála se studentka a téměř ho oslepila svým nadšením. Úžasný. Přitakal a dokonce se mu povedlo zahrát dostatečně přesvědčivý úsměv. Sklonil hlavu k bělovlasému studentovi. Půvabná tvář zářila stejně jako tváře všech kolem. Ne. Mnohem. Mnohem víc.

Jmenoval se Lukka. Drobnější, štíhlý mladík s nádechem anděla a čímsi hřejivým a vřelým v obličeji. Dokázal prozářit místnost. Svým vlastním vnitřním světlem a lidé kolem se v něm vyhřívali a utápěli. Malý okouzlující princ. Malý žádoucí okouzlující princ. Mnoho studentů se vidělo po jeho boku. Mladící i dívky. Starší i mladší. Malý půvabný okouzlující princ.

Muž si uvědomil, že se usmívá. Zamračil se a připálil. Třeba to není on. Už je tu tak dlouho a stále... myšlenky přerušil černovlasý muž. Chodící pokušení, které mělo na starost výtvarníky.

Ze začátku si dost naivně myslel, že to okouzlení z Alexovo aury časem vyprchá. Vážně naivní. Vzpamatoval se a pozdravil.

Dle asistentovo slov měli být učitelé pouhými rádci svých studentů. Ti měli ale jiný názor. Trvali na tom, že je povedou.

Vincent bezmocně přihlížel svému jmenování a přidělení pomocníků. Jedním z nich byl Lukka, druhým černovlasý mladík. Každý z učitelů dostal dva. Vždy z řad svých studentů. Domlouvali se na průběhu příprav. Alex zakroutil hlavou.

“Neuvěřitelný, jak rychle se zorientovali. Budeme mít velký úspěch.“ Pokud jim tedy to nadšení vydrží. Dodal s úsměvem. Muž přikývl, omluvil se a odešel.

 

“Do hajzlu. To nemůžeš myslet vážně! Mám pokračovat? Mám na starost...”

“No tak, jsi vrozený bavič, vypravěč a taktik. Organizace jako organizace. Nakonec tě to třeba bude i bavit.” Přerušil Vincenta hlas v telefonu. On temně zavrčel a opřel se o své auto.

“Navíc začínám pochybovat, že máme správnýho člověka. Jsi si vážně jistej?”

“Budeš taky až ho uvidíš. Víš, co se říká.” Muž si připálil cigaretu.

“Hm. Co se vzhledu týče, kandidáta bych měl.“ Alex? Zeptal se muž. Vincent se bez odpovědi pobaveně usmál. Přesně tak Alex.

Poslouchal hlas ve sluchátku a pohledem sledoval studenty. Jednoho z nich. Lukku. Něco vyprávěl spolužákům a bez povšimnutí nechal ruku kolem svých ramen. Tak rádi se ho dotýkaj. Nevynechaj jedinou příležitost. Jedinou. Přemýšlel muž. Skoro se udusil cigaretou.

Lukkův výraz se dokonale změnil. Během mrknutí oka. Zastavil se a hleděl pod schody. Spolužáci se zachvěli. Učitel s nimi. Půvabná tvář se změnila v něco... V něhu. Oči zaplavilo světlo. A to žili v domnění, že silnější být nemůže.

Vymanil se z náruče spolužáka a běžel dolů. Zastavil u blonďatého muže. Měl podobný účes jako Alex. Falešný culík s volnými prameny v ofině. Ve skutečnosti ho připomínal celkově i tím, co vyzařoval. S jednou výjimkou. Měl kolem sebe zvláštní smutný opar. Podivně klidný a tichý. I krásný obličej ho byl plný. Nyní ho ale zastínila něha a teplo.

“Je to on.” Řekl Vincent jednoduše a zavěsil. Dál sledoval dvojici. Mladík vykouzlil trestně šťastný výraz a vrhl se muži kolem krku. On se usmál a objal ho.

“Trvalo ti to.” Postěžoval si Lukka. Jeho synovec. Jeho malé slunce. Paprsek v temnotě. Jeho všechno.

“Omlouvám se. Jsem rád, že jsem zpátky.” Zadíval se do šedivých očí s modrými flíčky. Svých očí. Srdce se mu mírně zachvělo v hrudníku. Cítil... Rozhlédl se.

Oči se setkaly s postavou, stojící opodál. Vypadal jako temný rudovlasý rebel v padnoucím tmavém obleku. Sestřižený účes a pronikavé oči. I na tu dálku cítil jejich sílu. Jejich oheň.

Muž na něj bez známky pocitů hleděl. Odpoutal se od auta, nastoupil a odjel. On vůz následoval pohledem dokud mu nezmizel mezi budovami. Sklonil hlavu. Srdce mu silně bilo v hrudníku.

“Děje se.” Všiml si Lukka.

“Ne. Pojedem.” Pozdravil Erica. Černovlasého studenta a nabídl odvoz.

“Díky, jsem tu autem. Loučím se, mějte se.” Mávl v pozdravu. Oba se rozloučili.

 

Během následujících dní začaly hrubé přípravy oslav a Vincent musel souhlasit s Alexovo slovy. Studenti byli svěřenou odpovědností nadšeni a s neutuchajícím elánem plánovali, diskutovali a snili.

Jeho. Pro něj ze záhadných důvodů. Brali za hlavní hlas. Jak studenti tak učitelé. Chodili se za ním radit snad se vším. Když se o něčem rozhodovalo, vždy měl poslední slovo.

Tiše poslouchal plánování konkurzů a přemýšlel, co tu probůh dělá. Směle doufal, že pravá ruka. Eric a levá ruka. Lukka si vše důkladně zapisují. Do paměti nebo bloku.

Už během prvních porad Alex navrhl, že by si měli zvolit jeden tématický motiv. Ulehčí to rozhodování. O výběru představení, hudby i dekorací. Chtěl, aby se návštěvníci oslav cítili, jakoby vstoupili do jiného světa.

Studentům se nápad líbil a hned jeden z prvních návrhů byl přijat. Příroda. Je klidná. Je divoká. Milující občas i krutá. Je všechno a naprosto přirozená. Alex nebyl zrovna milovnik extravagance a tak byl nadšený. A když byl nadšený Alex, nikdo se nemohl citit jinak.

Odsouhlasení návrhu probudilo ve studentech lavinu fantazie a oni začali vytvářet. Přetvářet a formovat jeden velký společný sen.

 

Proběhly konkurzy. Hudebníků, tanečníků. Ostatních účinkujících, kteří měli sehrát krátké scénky pro pobavení návštěvníků. Až na konkurzech si Vincent uvědomil, kolik je ve skutečnosti na škole talentovaných mladých lidí. Metsä patřila ke špičce v zemi. Nebylo divu.

Jeho studenti vedle organizace dostali nastarost řeč moderátora. Hlasu přírody a děj krátkých scének. S úsměvem si pročítal jejich návrhy. Dostal to za domácí úkol. Dost ho pobavily Erikovo. Jeho scénky byly stručné s lehkým příjemným humorem.

Odložil je a sáhl pro Lukkovo. Při pročítání přemýšlel, jak se k mladíkovi dostat. Nijak zvlášť úspěšně.

Zamračil se a odložil listy. Pohladil malého černého „pantera“, ležícího vedle a zvedl hlavu ke stropu. Zavřel oči. Může se na něj prostě zeptat, nebo ne? Přemýšlel a chytl kočku, která si suveréně začala brousit drápky o jeho kalhoty. Zvedla k němu žluté oči. Zakroutil hlavou.

“O tom už jsme mluvili, to se nedělá.” Jakoby rozuměla každému slovu, seskočila z gauče a pro změnu se pustila do něj.

“Krásko!” Přestala a s dokonale uraženým výrazem odkráčela pryč.

 

Vybrali nejlepší scénky a společně s divadelním oborem je začali pilovat. Při jedné z přestávek seděl Vincent na školní pavlači a spokojeně pokuřoval. Všiml si mladíka, mířícího ke školní kantýně. Zamračil se a típl cigaretu. Vstal. Zastavil ho Eric. Otočil hlavu.

„Promiň?“ Uvědomil si, že na něj mluví. Vysoký černovlasý idol místních studentek a nejen jich se pousmál a vyprávěl mu o párty. Muže zaujala dvě slova. Lukkovo strýček.

“Počkej, zpomal. Cože je to za oslavu?” Vysvětlil mu, že Lukkovi bude tento týden osmnáct a jeho strýc pro něj organizuje oslavu. Přijdete? Ozvalo se nadějně vedle nich.

“Tvůj strýc je ten....” Netušil, jak pokračovat.

“Snový přízrak, co se tu před pár dny objevil.” Pomohl Eric pobaveně. Přizvedl obočí, když se Vincent pousmál.

“Bude na oslavě.” Oznámil. Muž zvedl oči. Uvědomil, že se oba usmívají. Snad poprvé v životě cítil, jak mu růžovějí tváře. Do hajzlu. Chtěl se s ním jen seznámit, ne... Hleděl na ně zmateně- Povzdechl si a přikývl.

“Doufám, že tam nebudu jedinej učitel.” Lukka nadšeně zakroutil hlavou.

 

Emily

 

Chodbami školy probíhal jeden ze studentů a mistrně kličkoval mezi ostatními. Vrazil do třídy a snažil se chytit dech. Pár studentů, sedících v učebně, k němu otočilo hlavu.

„Už je to tu zas.“ Podařilo se mu napasovat mezi nádechy. Všichni rychle vstali a běželi pryč. Zastavili až na školním hřišti. Tam byl dav studentů tvořící kruh kolem dvojice. Bojující dvojice.

Černovlasý štíhlý mladík dlouhých vlasů uhl před tvrdou ránou druhého. Stejně lehce a ladně jakoby předváděl taneční kroky. Pobaveně se usmál.

„Dneska jsi nějakej pomalej.“ Napřáhl se. Soupeř jednou rukou vykryl ránu a druhou ho srazil k zemi.

„Zopakuj to.“ Usmál se světlovlasý student a přitlačil. Úsměv druhého nezmizel. Zhoupl se nohama a stáhl ho ze sebe. Vyskočil na nohy.

„Že jsi nějakej pomalej.“ Promnul si rameno a zadíval se na něj. Mladík se pousmál a vstal. Protáhl si krk.

„To ten tvůj ksichtík, dneska je obvzlášť půvabnej. Že bysis to konečně s někym rozdal?“ Ukročil stranou před ranou a vykryl jinou. Druhý se chladně zamračil.

„Alespoň to každou noc nedělám s nějakou jinou.“ Povedlo se mu ho zasáhnout. Velice tvrdě, tak že ho srazil k zemi. Rozhlédl se, když se ozvala krátká znělka.

„Dej si na to led.“ Šel pryč. Sedící se pobaveně pousmál a vstal. Oprášil si košili a kalhoty a od přítele vzal svou tašku a sako.

„Bože, kdy už s tím vy dva skončíte.“ Zakroutil hlavou a šel s ním do budovy. Mladík se usmál.

„Nemůžu si pomoct. Pokaždý když ho vidim... mám neskutečnou chuť ho provokovat. Sám víš, jak to končí.“ Pokrčil rameny.

„Nemáš takhle dost problémů?“ Povzdechl si student.

„Tohle nejsou problémy ale zábava.“ On vytáhl kapesník a přiložil mu ho k tváři. Co je na tom zábavnýho?

„Hm. Nevim. Je jedinej, kdo se mi vyrovná. Možná to.“ Přemýšlel a zaplul do lavice. Vážně si nebyl jistý. Trvalo to od jeho nástupu sem. Ani si nepamatuje kvůli čemu se poprali poprvé. Vlastně ano. Dobíral si ho kvůli dlouhým vlasům a krásné téměř dokonalé tváři. No a on se z něho vyklubal stejný rváč, jako byl on sám. Možná tvrdší a větší. Možná právě kvůli té krásné tvářičce.

Pak si vždy nějaký důvod našli. Začala z toho být samozřejmost. Sport. Dobrý tréning. No, občas dost bolestivý. Ale stále to byla zábava. Pro oba. Jejich boje, jejich špičkování. Téměř každý den. Zvedl oči k učiteli. Ten si povzdechl.

„Neříkej mi, že už zase.“ Zakroutil hlavou a šel do svého kabinetu. Po chvíli se vrátil s utěrkou plnou ledů.

„Nechtěli byste si to už vyřešit?“ On se zamyslel a vzal si obklad. Pobaveně poděkoval.

„Ne?“ Rozesmál studenty a vyvolal další povzdech. Učitel zakroutil hlavou.

„Přemýšlel jsi někdy proč se stále perete?“ Baví nás to? Neváhal s odpovědí.

„Vážně jenom to?“ Překvapil ho učitel a šel k tabuli. Tak začnem. Řekl třídě. Mladík ještě chvíli přemýšlel nad jeho slovy, ale pak se někam vytratila.

 

Rozhlédl se po plném clubu. Všiml si svých přátel a vydal se k nim. Ve veselé, lehké opilosti bavil své okolí vyprávěním a sledoval parket. Přizvedl obočí. Pěkný. Pomyslel si a prohlížel si černovlasou dívku. Tancovala mezi kamarádkami a dokonale se bavila. Vysoká, štíhlá, černovlasá. Přesně jeho typ. K tomu s jemně šibalskou jiskrou ve výrazných očích. Obzvlášť když si všimla pohledu. Usmála se a kývla hlavou. Napodobil ji a odložil skleničku. Vydal se k ní.

„Smím?“ Zaplul za dívku a vzal ji kolem pasu. Kamarádky zamrkaly a zadívaly se na urostlého světlovlasého mladíka s andělskou tváří. Přesto měl v sobě cosi tvrdého a ryzího.

„Hm. Ta hudba není zrovna...“ Zmlkla, když rychlou píseň vystřídal pomalý klidný ploužák. Parket se uklidnil a zpomalil s hudbou. Mladík se usmál a tázavě zvedl obočí. Zasmála se a chytla se ho.

„Tak asi smíš.“ Zadívala se do šedivých očí. On se usmál a už se od ní ten večer nevzdálil. Ve skutečnosti si domluvili rande. Byla moc zajímavá na jedinou noc.

 

Houpal se na židli a poslouchal přítelovo vyprávění o divoké noci. Vlastně se tvářil, že poslouchá. Ve skutečnosti ho to ani trochu nezajímalo. Proč taky? Postelový zážitky někoho jinýho?

„Posloucháš mě vůbec?“ Jo, jo jistě. Asi by se měl snažit o zúčastněnější výraz. Přemýšlel a otočil k němu hlavu, aby potvrdil svá slova.

„A co ta tvoje...“ Emily. Pomohl mladík a zamyslel se.

„Je... hm. Zajímavá.“ Řekl nakonec. Přítel se pousmál.

„Musí bejt víc než jen to, když zaujala tebe a nejen kvůli posteli.“ Otočil hlavu k učiteli. Mladík také.

 

O velké přestávce skončil, tak jako většina, v jídelně. Koupil si oběd a zamířil k oblíbenému stolu. Přizvedl obočí. Pobaveně se pousmál.

„Hm. Ty beze mě vážně nemůžeš existovat.“ Černovlasý mladík sebou cukl a zvedl hlavu.

„Cože?“ Zamračil se podrážděně.

„Jak jinak vysvětlíš tohle?“ Co? Nechápal.

„Každej tady ví, že tohle je moje oblíbený místo.“ Student překvapeně zamrkal. Rozhlédl se.

„No jo. Promiň.“ Chytl svůj tác a vstal. Světlovlasý přizvedl obočí. Cože?

„Hej...“ Chytl ho za rameno. Mladík se zamračil a s napřáhlou pěstí se otočil.

„Dej mi pokoj, dneska nemám náladu!“ Vyštěkl. Druhý se chytl za tvář. Vrátil úder a vyrazil mu tác.

„Do hajzlu, co s tebou ksakru je? Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pohodě.“ Přitlačil ho na stůl. On se zamračil a prudce ho odstrčil.

„Jo, jasně. S tebou tak budu rozebírat svoje problémy.“ Sklonil se pro tác. Mladík se zamračil a šel pryč.

 

Večer se sešli na smluveném místě. Dívka vypadala úžasně a byla úžasná. Modré jasné oči zářily. Jemný úsměv zlehka dráždil jeho smysly a vlasy připomínaly hebký černý samet. Jen do nich zabořit prsty. K tomu její pohotové odpovědi a příjemný smysl pro humor. Večer se vydařil a ani jednoho nepřekvapilo, když skončil objetím před jejím domem. Vášnivým polibkem si dokazovali, jak moc se vydařil.

 

V dobré náladě dorazil do školy. Což bylo u něj velice neobvyklé a všichni si hned všimli. On nikdy nedorážel v dobré náladě. Ne do školy. Během dne se to většinou zlepšilo a to jen díky vydařené rvačce. Samozřejmě s ním.

„Hm. Pěknej večer?“ Zeptal se přítel. Jo, řek bych, že jo. Zaplul do lavice a tradičně se začal houpat. Pár následujících dní dorážel v podobné náladě.

V čase oběda seděl na obvyklém místě a s rukou pod bradou sledoval svého spolužáka. Seděl o pár stolů dál a věnoval se jídlu. Aniž by si všímal lidí kolem. Oni jeho ano. Lehce zrůžovělí seděli kolem něj a doufali v alespoň drobnou pozornost. Všiml si mladík. Vždy to tak bylo, hm? Přemýšlel. Snad i díky tomu chladu a nezájmu. Působil jako krásná posvátná modla. Idol. Nedotknutelný. Okouzlující. Krásný. Štíhlá šlachovitá postava, dlouhé husté vlasy jako nádherná hříva. Bělostná pleť a oči barvy oceánů v dokonalé tváři.

„Co se děje? Nemůžeš příjít na důvod proč ho praštit?“ Cukl sebou a zvedl hlavu. Přítel se pousmál a posadil.

„Nikdy jsem si toho nevšim nebo nad tím nepřemýšlel, ale on nemá moc přátel, hm?“ Otočil hlavu zpět k mladíkovi. Spolužák se zamyslel.

„Jedinej, kdo by se dal považovat za jeho přítele, jsi ty.“ Řekl pobaveně.

„Jo, jasně. Myslim, že já k tomu mám z těch lidí tady nejdál.“ Oponoval. Mladík zakroutil hlavou.

„Jsi jedinej, komu věnuje pozornost. Ty a učitelé.“ Trval na svém a usmíval se. Očividně to bral jako velice úsměvný ale stále pravdivý paradox.