kapitola II. - konec
Alessa ležel v posteli a nudil se. Mnohem víc byl spíš rozladěný. Víc než jen to. Jak má probůh odpočívat? V klidu? S vědomím, že ti hrubí a hloupí Horalové ničí jeho krásnou zahradu? Hlasitě si povzdechl a rukama praštil do přikrývky.
Pak se odhodlal a posadil. Jen se rychle podívá. Nikdo si nevšimne a bude zpátky. Spustil nohy z postele a natáhl se pro berli. A i kdyby. Jeho pán je přece Gadian, proč by měl poslouchat nějakýho Horala. Ani nezná jeho jméno.
Dokulhal na zahradu. Přizvedl obočí ale srdce zalil klid. Je v pořádku. Zdá se. Dokonce doupravili ten strom a... asi nebudou tak hloupí. Přemýšlel a rozhlížel se.
„Hm. Ty jsi neskutečně tvrdohlavej.“ Muž se rychle otočil. Verik ho pobaveně sledoval.
„Jestli si dobře vzpomínám, něco jsem ti slíbil.“ Vykročil. Zahradník vytřeštil oči a zacouval. Nemluví o... nebo ano? Couval před mužem. Skoro se přizabil. Horal ho opět zachytil.
„Vidíš, přesně proto bys měl zůstat v posteli.“ Zvedl ho. Alessa se zamračil a uraženě otočil hlavu.
„Nevím, proč bych tě měl poslouchat.“ Muž se pobaveně pousmál. Začínal chápat Lairda. Jsou vážně... půvabný.
„Protože mám očividně víc rozumu.“ Rozčílil Nížana. Než ale stačil cokoliv, on pokračoval.
„Je celá a zdravá, no ne?“ Kývl hlavou do zahrady. Alessa zamrkal. Přikývl, dle výrazu mu to ale vůbec nedělalo radost. Sklonil hlavu.
„Jsem unavený. Mohl bys mě postavit? Rád bych...“ Nadechl se. Horal si ho přizvedl a sklonil se pro berli. Nesl do pevnosti.
„Můžu chodit sám.“ Oznámil muž. Druhý se pousmál a nepustil ho.
„A co z toho budu mít já?“ Překvapil Nížana. Rychle k němu otočil hlavu, tváře zrůžovělé. Co tím? Zadíval se do temných očí. Usmívaly se a... zachvěl se. Sklonil hlavu.
„Jsi... zvláštní. Nejsi jako nikdo, koho znám.“ Přemýšlel nahlas. Horal se usmál.
„To jsem rád.“ Alessa sebou cukl a zvedl k němu oči.
„To nebyl kompliment.“ Řekl rychle. Verikův úsměv nezmizel.
„Znělo to tak.“ Otevřel loktem dveře a položil zaskočeného Nížana do postele. Popřál dobrou noc a byl pryč.
Alessa vklouzl pod peřinu a lehl si. Co je to za nesmysl? Kdo by považoval slovo zvláštní za kompliment? Lehl si na bok a zachumlal se hlouběji. Je vážně... zvláštní. Zavřel oči a během pár minut usnul.
Verik zaklepal na dveře a vešel. Zadíval se na dvojici. Gadian ležel schovaný pod peřinou. Laird ležel vedle něj a držel knihu. Očividně druhému muži předčítal. Zvedl oči. V nich otázku.
„Musim s tebou mluvit.“ Pozdravil Verik jemným kývnutím Nížana a zmizel za dveřmi. Jeho pán se zamračil a následoval ho. Gadian se nechápavě posadil. Něco se stalo?
„Kolik?“ Přivřel Laird dveře na chodbu a nepouštěl kliku. Jeho zástupce se zamračil.
„Hodně. Nevim přesně, ale jsou v plný zbroji.“ Muž napodobil výraz.
„Kdy myslíš, že dorazí?“ Verik pokrčil rameny a zkřížil ruce na prsou.
„Řek bych, že zejtra k večeru.“ Laird pokýval hlavou.
„Fajn. Ať jsou všichni připravený.“ Počkáme, co udělá. Řekl zamyšleně, pak popřál dobrou noc a zmizel v pokoji.
Zadíval se na sedícího Nížana. Víc otazníků v obličeji opravdu nemohl mít. Horal si povzdechl a posadil se.
„Zítra večer ti dorazí návštěva.“ Gadian vytřeštil oči a začal koktat odpověď.
„Uklidni se, vim, žes pro nikoho neposlal.“ Přerušil ho muž a lehl si. Zvedl knihu. Druhý ho nejistě sledoval.
„Co chceš, abych udělal?“ Lehl si také. Laird pokrčil rameny.
„Pohostil je.“ Řekl se zvláštním spokojeným úsměvem. Nížan ho nechápavě sledoval. Vůbec ho to neznervózňuje? Pomyslel si a zachumlal se do peřin. Horal chvíli hledal. On se k němu naklonil.
„Tady.“ Píchl prstem. Laird jemně vdechl vůni světlých vlasů a Gadian si všiml. Netušil proč ale srdce mu mírně poskočilo v hrudníku. Odtáhl se a zachumlal do peřin. Co to probůh bylo? Vyděsil sám sebe a nebyl schopný slyšet slova příběhu.
Zadíval se na muže. Jasné světlé oči s jistým pohledem. Rovný nos a... rty. Někde uvnitř se opět zachvěla vzpomínka, ale on si ji nedokázal vybavit. Zamračil se a zavřel oči. Už aby odjeli. Odjedou nebo ne? Jednou odjedou a on... zůstane sám. Uvědomil si a opět se zadíval na Horala. Možná si svoji přítomnost vynutili, ale ona tak nějak naplnila celou pevnost a... Ne! Nad čím to přemýšlí!? Nemůže je vystát a nejvíc jeho!
„Gadiane?“ Zeptal se Laird tiše a zlehka ho šťouchl do srdce. Proč to znělo tak... něžně? Zachumlal se do peřin a dělal, že spí. Slyšel, jak se muž pousmál a naklonil ke svícnu na stolku. Odložil knihu a zhasl plamen. Postel se mírně zhoupla. To když si lehal zpět.
Nížan strnul. Horal ho objal kolem ramen a políbil do vlasů. Opět vdechl jejich vůni a popřál sladký sny. Pak usnul a Gadian jen ležel a nedokázal to samé.
Ráno otevřel oči. Pálily ho a chvíli viděl zamlženě. Zamrkal a sedl si. Tak nakonec přece jen usnul. Protáhl se a rozhlédl. Vzpomněl si na noc a srdce na malý okamžik přestalo tlouct. Vztáhl ruku a prsty se dotkl vlasů. Co to mělo znamenat? Hm. To je jedno, je to jen hlupej pravděpodobně šílenej Horal a... no, to by ho možná trochu děsit mělo.
Svezl se z postele a ospale si to namířil do koupelny. Vytřeštil oči a zadíval se na polonahého muže. Toho tedy vidět nepotřebuje. Ne teď. Sklouzl pohledem přes lem zad k pasu, bokům. Zamrkal a zakroutil hlavou. Je unavený a proto reaguje... divně.
„Promiň, nevěděl jsem...“ Laird se otočil a prohrábl vlhké vlasy. Svaly zapracovaly a Gadian si všiml. Raději zvedl oči k jeho.
„V pořádku, už jsem.“ Prošel muž kolem něj a okolí pohladila vůně mýdla. Nížan ji vdechl. Byla smíšená s něčím... přivřel oči. Vytřeštil je a skoro vyjekl. To ne! To ne! To ne! Přešel rychle k umyvadlu a nalil si čistou vodu. Opláchl obličej a posadil se na stoličku. Vzrušilo ho to? Co přesně? Nemá rád muže a už vůbec. Nemá rád Horaly!
Ještě unavenější dorazil na terasu. Laird seděl u stolu, na něm ležela snídaně. Gadian se zamračil. To na něj čeká nebo co? Pomyslel si a přešel k zídce. Horalové opět pracovali. S menší změnou. Na jedné z laviček seděl Alessa a dohlížel na ně.
„Kdo sem jede?“ Zeptal se Nížan a sledoval Horaly. Jejich velitel pokrčil rameny.
„Záleží na tom?“ Gadian si povzdechl. Vlastně asi ne. Pomyslel si a odpověděl na Verikův pozdrav. On mířil k Alesse.
Přizvedl obočí a jemně naklonil hlavu. Pousmál se a upravil vlněnou deku, do které byl muž zabalený. Dřepl si a zadíval do spícího obličeje. Zvedl ruku k příchozímu Horalovi a pak si přiložil prst k ústům. Narovnal se a otočil.
„Nejsem si jistej, o kterým mluvil.“ Držel voják dva různé velké květy. Verik prstem zlehka poklepal na jeden a vzal mu druhý. Otočil se zpět.
Alesse spadla hlava a on se probral. Zamrkal a rozhlédl se. Usnul? Zabalil se do deky a prsty pročísl vlasy. Překvapeně držel květinu, kterou měl předtím strčenou za uchem. Kdo? Promnul jemně jeden z barevných lístků a zvedl oči.
Pohled se zastavil na Verikovi. Tak nějak podvědomě. Zahradník přizvedl květinu a přičichl. Všiml si snídaně. Zamračil se. To chce, aby z něho byla koule nebo co? Opustil ho jemný voňavý okamžik, do kterého se probudil. Aniž by si ho předtím všiml.
Večer se nebezpečně přiblížil a Horalové někam zmizeli. Gadian neřešil kam. Byl tak nervózní, že vlastně spíš nedokázal řešit kam. Tak se raději připravoval na příjezd návštěvy a doufal, že vše proběhne hladce a bez problémů. Pohostí je a někde mezi se pokusí požádat o pomoc. Ano, přesně to udělá.
Nastrojený a půvabný přecházel po nádvoří a vyhlížel hosty. Otočil hlavu k bráně. Kopyta. Desítky kopyt. Zachvěl se aniž by tušil proč. Zastavil se a sledoval jezdce, kteří vjeli na nádvoří. Ruffus. Poznal znak na jejich pláštích a Nížana v jejich čele.
Muž sesedlal. Byl téměř stejně vysoký jako Horalové. Téměř. Stáhl si helmu a všiml si správce. Vykročil k němu. Jeho družina za ním. Družina. Napadlo Gadiana a nebyl si jistý proč.
„Zdravím tě, Gadiane.“ Uklonil se blonďatý muž. Pán domu ho napodobil a pozdravil. Chvíli mlčky stál. Cukl sebou a otočil se ke sluhovi.
„Postarejte se o jejich koně.“ Řekl a pak Ruffuse pozval do svého domu. Jeho i jeho doprovod.
„Jste jistě unavení po cestě a hladoví.“ Otočil k němu hlavu.
„Nechal jsem připravit pohoštění, když si vás hlídky všimly.“ Zalhal. Nížan se pousmál a přikývl. Gadiana zamrazilo. Zadíval se do modrých očí. Nikdy by nečekal, že zrovna on ho přijede navštívit. Obzvlášť po Slavnostech. Sklonil hlavu.
„Nechci být nezdvořilý, ale tvá návštěva je trochu překvapení.“ Ruffus se pobaveně pousmál.
„Co je tak překvapivého na návštěvě přítele?“ Gadian k němu opět zvedl hlavu. Přikývl, že asi nic a otevřel dveře. Rozšířil oči. Ruffus s ním.
Na kraji dlouhého stolu seděl Laird a věnoval se večeři. Měl svou černou košili, kožešinu a o stůl opřený meč. Zvedl oči a s klidným výrazem pozdravil.
„Co to má ksakru...“ Ozval se Ruffus. Gadian netušil proč, ale cítil se najednou klidnější.
„Zapomněl jsem se o tom zmínit? Laird mě také přijel navštívit.“ Popošel k muži a pobídl Nížana s jeho. On dal hlavou povel a strážci se posadili. Ruffus proti Horalovi. Pán domu do čela stolu. Pustil se do jídla.
Laird se opřel do vysoké židle a zvedl oči. Nížan ho zamračeně sledoval. Modré oči mrazily pohledem.
„Hm. Obvykle navštěvuješ s malou armádou za zády?“ Zeptal se velitel Horalů klidně. Ruffus se ještě víc zamračil a nevšímal si jídla. Jeho muži také ne.
„To je má družina.“ Pobavil Lairda a pokračoval.
„Je jich jen deset. To není tak...“ Mluvim o tom malym vojsku za městem. Přerušil ho Horal.
Gadian vytřeštil oči a odložil příbor. Vojsko? Podíval se na plně vyzbrojené strážce. Proč by sebou přivedl vojsko? Tedy pokud nevěděl. Otočil hlavu k Lairdovi. Ale on nevěděl. Podíval se zpět na Ruffuse.
„Ve skutečnosti jsem se tu stavil cestou. Tsar mě požádal o pomoc. Nějaký problémy na hranicích. Někdo z tvých.“ Dodal štiplavě a znovu Horala pobavil.
„Tak to na něj můžeš počkat tady.“ Překvapil oba Nížany.
„Promiň, úplně jsem se o tom zapomněl zmínit. Měl by zítra dorazit.“ Otočil hlavu k menšímu z nich. On mu zmateně hleděl do očí.
„T-Tsar?“ Horal přikývl.
„Vážně jsi s ním...“ Opět přikývl.
„Zítra dorazí?“ Zase přikývl. Gadian nechápavě zakroutil hlavou.
„Ale. Co to všechno... Lairde.“ Zamračil se vyčítavě. Jmenovaný se pousmál a otočil hlavu k Ruffusovi.
„Jak se ti líbilo na Slavnostech? Letos byly úžasný, hm?“ Nížan přizvedl obočí. Pak překvapeně rozšířil oči. Prudce vstal.
„Jedeme!“ Dal povel a překvapil pána domu. Ještě víc ale Horalové, kteří se vynořili odněkud ze stínů a vcelku bez problémů Nížany odzbrojili.
„Co to má ksakru...!“ Vztekal se jejich velitel. Laird se zamračil a vstal. Chytl strnulého Gadiana a přitáhl si ho k boku. Přitom namířil ostří na Ruffuse. On sebou cukl a pomalu se otočil. Pán domu si všiml lehkého polekaného zacouvání. Zvedl oči k Horalovi. Zachvěl se. Nikdy u něj neviděl podobně chladný výraz.
„Vážně si myslíš, že tě jen tak nechám odejít?“ I jeho hlas zněl jinak.
„O co ti ksakru jde? Proč se do toho vůbec pleteš? Zrovna ty?“ Štěkal Nížan. Horal se zamračil.
„Protože nesnášim takový hrdiny, jako jsi ty.“ Stiskl rukojeť meče.
„Možná bych tě měl zabít. Než se ukáže Tsar.“ Zamyslel se. Gadian vytřeštil oči. Zachvěl se a zamračil.
„Svět si oddechne.“ Udělal Laird krok. Nížan ho objal kolem pasu a stikl.
„Prosím ne!“ Držel ho pevně. Laird zamrkal a sklonil k němu hlavu. Pohladil ho po vlasech.
„To říkáš, jen protože nevíš...“ Gadian se zamračil a zvedl hlavu.
„Tuším. Nejsem tak hloupý a naivní, jak vypadám. Mluvíte o těch Slavnostech, že? Tam jsem ho odmítl.“ Otočil hlavu k Ruffusovi. On se zamračil.
„Přijel sem v plný zbroji. Z jeho panství nevede cesta k hranicím přes mé, takže Tsar ho určitě nepožádal.“ Pokračoval pán domu.
„Chtěl jsi mě přinutit, abych...“ Ruffus si pohrdavě odfrkl.
„Jen jsem chtěl tvoje panství. Nezasloužíš si ho. Jsi slabý správce. Muž. Tys měl být... malá sladká třešnička na dortu.“ Gadian se při pohledu do jeho očí zachvěl. Pod něčím chladným a odporným.
„Kdybych věděl, že se taháš s Horalem.“ Dodal Nížan zhnuseně. Druhý vytřeštil oči. Tahá. S Horalem? Zopakoval v duchu nechápavě. S jakým... zarazil se a zvedl hlavu. Zrudl a rychle se muže pustil.
„Tak... tak to není. Laird jen...“ Laird co? Pomyslel si. Zabírám to tu. Vzpomněl si na jeho slova. Ne, nepřijel to zabrat. Přijel to chránit. Jeho chránit. Zachvěl se.
„Bože. Budu zvracet.“ Sledoval Ruffus jeho nejistý, zrůžovělý výraz.
„Mohl si mít mě a místo toho...“ Vytřeštil oči. Gadian se zamračil a než si kdokoliv z nich všiml, stál u něj. Udeřil veškerou silou, jakou měl.
„Přestaň urážet mého hosta! Vždycky ses mi hnusil. Něco v tvých očích. Teď vidím, že jsem se nemýlil. Jsi jenom zbabělý odporný prase!“ Praštil ho znovu a zaskočený Ruffus se zapomněl bránit. Jen si zakrýval hlavu. Podobně zaskočený Laird se vzpamatoval a chytl malého Nížana. Odtáhl od druhého.
„Odveďte je.“ Poručil. Muži přikývli. Jeden chytl Ruffuse. Gadian sledoval, jak je vedou pryč.
„Proč jsi mě zastavil. Sám jsi ho chtěl zabít.“ Mračil se. Laird se pousmál a stiskl ho.
„Protože chci, abys zůstal tak čistej, jako jsi teď.“ Nížan vytřeštil oči a přestal se s ním prát. Sklonil hlavu.
„Proč jsi mi to neřekl?“ Opíral se o pevný hrudník.
„Kdybych se jen tak ukázal u tvých dveří, pustil bys mě dál?“ Gadian se zamračil a neodpověděl. Nemusel. Jistěže nepustil.
„A Tsar?“ Dorazí zítra. Ví o všem. Překvapil ho Horal. Povzdechl si.
„Jsem dobrý správce.“ Překvapil on jeho. Laird se zamračil a odložil meč.
„Jsi skvělý správce. I Tsar si to myslí. Lhal. Nechtěl tvé panství. Měl jsi pravdu, chtěl tebe.“ Řekl a zamračil se ještě víc. To když si vzpomněl na rozhovor ze Slavností. Zaslechl ho šťastnou náhodou. Když se Ruffus dělil o svou potupu a plán se svými přáteli. Odpornej, zbabělej bastard. Měl ho vážně zabít.
„Už bys... už bys mě mohl pustit.“ Laird přizvedl obočí. Temná nálada se někam vytratila. Pousmál se a sklonil hlavu. Gadian se tvářil nesouhlasně a měl rudé snad i uši.
„Nelíbí se mi tvoje blízkost, ani objetí ani... ani se mi nelíbí tvoje polibky do vlasů a vůbec netuším, jak si Ruffus mohl myslet.... už mě pusť.“ Zabručel. Horal se zarazil. Znovu se usmál a políbil Nížana do vlasů. On sebou cukl.
„Co to...“ Nespal jsi? Šokoval ho muž. Začal koktat odpověď. Odtáhl se, když ho Laird otočil k sobě. Zamračeně se zadíval do světlých očí.
„Proč jsi to... říkal jsem ti, že se mi to nelíbí.“ Dotkl se vlasů.
„Mně ano.“ Uzemnil ho Horal.
„C-co je mi do toho? Mně ne. Jsi Horal a... já nemám Horaly rád. Tebe nemám rád.“ Mračil se odmítavě. Laird nezadržel další úsměv a zadíval se do modrých očí.
„Nemáš?“ Ne. Zněla blesková odpověď.
„A koho ano? Ženy?“ Vysadil Nížana na stůl aniž by si on všiml. Gadian se zamyslel. Ženy. No, nikdy ho vlastně moc...
„S kolika jsi byl?“ Šokoval ho Laird. Ucukl pohledem a zamračil se.
„Nepřitahují tě, mám pravdu?“ Sklonil se Horal k jeho uchu. Chytl se za něj a zamrkal.
„Ale... ale to neznamená, že mě přitahují...“ Zachvěl se a hleděl do světlých očí.
„Muži?... Já?“ Usmíval se Laird a jeho pohled zvláštně hřál. Gadian se znovu zachvěl. Nepřitahují. Nepřitahuje. Nebo ano? Nadechl se. Jeho rty pohladily cizí. Něžně a měkce. Přivřel oči a pootevřel rty. Trhl sebou a otočil hlavu ke dveřím.
„Pane, jste v pořádku?! Ty Horalové nám... pane?“ Zarazil se voják a nejistě sledoval situaci. Gadian vytřeštil oči a odstrčil Lairda. Upravil se, snad jen ze zvyku a rychle přikývl.
„Cokoliv vám řekli, je pravda.“ Zachraptěl. Odkašlal si a šel k muži.
„Zítra dorazí Tsar, tak... ať je vše připravené. Prosím.“ Voják váhavě přikývl a šel pryč.
Gadian zhluboka vydechl. Bože. To byla... otočil se. Přizvedl obočí. Laird nesouhlasně hleděl do dveří. Skoro až trucovitě. Nížan vyprskl smíchy. Horal k němu překvapeně sklonil hlavu. Čemu se ksarku směje? Zrovna se to vyvýjelo tim správnym směrem a ten malej nížanskej vojáček... přizvedl obočí. Gadian ho pohladil úsměvem a přešel blíž.
„Asi... bychom to měli dořešit jinde. Než sem vtrhne další a bude mě chtít zachraňovat.“ Sebral veškerou svou odvahu, aby to vyslovil. Muž se pousmál a přešel k němu. Cestou zvedl svůj meč.
Gadian se nadechl a zabořil do peřin. Laird se nad ním naklonil a hleděl mu do očí. Usmál se a pohladil hebkou tvář.
„Nemusíš se bát.“ Nížan se zamračil.
„Nebojím se.“ Tak moc. Dodal a zatvářil se nešťastně. Vztáhl ruce a položil kolem širokých ramen.
„Vůbec nechápu, co jsi to se mnou provedl.“ Horal se usmál a sklonil se k němu.
„Ať už cokoliv, líbí se mi to.“ Vpil se do měkkých rtů. Gadian se zachvěl a otevřel je pro něj. Pak tělo, mysl a srdce.
Ležel zabořený v pevné náruči a cítil se naprosto unavený. Spokojeně unavený. Otočil se a zadíval na Horala. Přetočil se a zalehl ho. On se usmál a přikryl drobná nahá ramena.
„Co bude teď?“ Zeptal se Gadian.
„Nechci tě tu nechat samotnýho, ale mám svoji pevnost.“ Zamračil se. Nížan s ním. Pak si vzpomněl.
„Hm. A Verik?“ Zeptal se. Muž se mu zadíval do očí a zopakoval jméno. On přikývl.
„Je tvůj přítel a mně přijde dost schopný.“ Laird se pousmál.
„To mě nenapadlo. Taky si nejsem jistej, jestli se mu odsud bude chtít.“ Pobavil sám sebe. Gadian se na něj nechápavě podíval.
„To nic.“ Přitáhl si ho muž k sobě a ochutnal. Přetočil se a jeho jemně položil do peřin. Nížan se zachvěl ale chytl pevných paží. Dokonce se usmál a čekal, co se bude dít. Doufal, že... přesně tohle. Vzdychl si a přijal horké rty v dlouhém a hebkém polibku. Pomalém a horkém.
Alessa ležel v trávě a sledoval nebe. Zaklonil hlavu a zadíval se na terasu. Na ní stál jeho pán. S ním. Velkým světlovlasým Horalem. Lairdem. Svým milencem.
Tak jako všichni Nížani si i on myslel, že Horalové jsou jen obrovští, hloupí a neohrabaní. Ale tenhle. Přijel, aby chránil Gadiana. Obrovský byl ale hloupý a neohrabaný? Ani trochu. Oni také ne. Sedl si a zadíval se na trénující skupinku.
Poté co Tsar odjel, odjela i většina z nich. Jen pár jich tu zůstalo se svým velitelem. On mezi nimi nebyl. On. Pomyslel si a vybavil pobavený pohled šedivých očí. Od doby, kdy se do nich zadíval, nedokázal najít klid. Vůbec tomu nerozuměl. Jakoby ho ty temné oči uhranuly.
Pokrčil nohy a objal je. Prsty sklouzl ke svému kotníku. Už byl v naprostém pořádku. Povzdechl si a opřel si bradu.
Gadian se na něj zadíval. Poslední dobou se Alessa neusmíval tak jako dřív. Většinu dne se tvářil zamyšleně, téměř jakoby ho ani netěšila jeho zahrada. Párkrát už ho to napadlo, ale...
„Myslíš, že mu chybí?“ Držel se zídky. Laird stojící za ním a sledující své muže, sklonil hlavu. Kopíroval pohled.
„Verik?“ Nížan si povzdechl.
„Vzhledem k tomu, jak rychle tě napadlo kdo. Asi nejsem sám, kdo si to myslí.“ Sledoval zahradníka. Horal také.
„Hm. Nevim, kdyby mu vážně tak chyběl proč by za ním nejel?“ Nížan vytřeštil oči.
„Do Hor?“ Zeptal se šokovaně. Laird pokrčil rameny.
„Proč ne. Vždyž i sám Kaiser, nemluvě o Kaunisovi má za milence Nížana.“ Gadian se zamyslel. No jistě Shiela. Slyšel o něm. Opřel se do pevné náruče. Muž ho objal kolem ramen a políbil do vlasů.
„Proč se ho nezeptáš?“ Navrhl. Asi ano. Měl by. Alessa je jeho přítel a pokud by chtěl... povzdechl si. Měl by ho podpořit. Třebaže ztratí svého zahradníka.
Muž vytřeštil oči a nejistě hleděl na svého pána. Sklonil hlavu.
„Netuším, o čem mluvíš.“ Zamračil se. Kdo je Verik? Zeptal se. Tak Verik. pomyslel si. Dodnes se nezeptal na jméno. Proč by taky měl? Zabručel v duchu.
„Přece Maverick.“ Vysvětloval Gadian. Zahradník zakroutil hlavou.
„Já vážně nevím, na co se ptáš. Proč by mi měl chybět?“ Trval na svém. Jsem rád, že je pryč. Dodal. Nížan si povzdechl a chytl ho za ruce.
„Tak proč jsi teď tak... Víš, že mně můžeš říct vše.“ Muž sklonil hlavu. Zamračil se.
„I kdyby mi... neříkám, že to tak je.“ Zvedl rychle oči. Jeho pán se pousmál a přikývl. Zahradník se ještě víc zamračil a pokračoval.
„I kdyby mi chyběl, odjel aniž by... odjel.“ Ukončil myšlenku.
„Musel.“ Pokrčil Gadian rameny a překvapil ho. Změnil větu v otázku. Muž přikývl.
„Laird z něho udělal správce svého domu.“ Vysvětlil. Alessa zamrkal a chvíli na něj mlčky hleděl. Je z něho správce? No, tak teď za nim už vůbec nemůže. On. Obyčejný zahradník. Nemůže? Nikam se přece ani nechystal!
Tak proč je teď tady? Pomyslel si nešťastně a držel se koňské hřívy. Důkladně zabalený v téplém plášti, přesto mu byla zima. Jak tu může někdo dobrovolně žít? Určitě tu ani nerostou žádné květiny. Sklonil hlavu. No. Nějací hrdinové očividně ano. Prohlížel si zelené keře. Zamračil se a zachumlal hlouběji do svého pláště.
„Zima?“ Ozval se Horal sedící za ním. Jistěže mu je zima! Co je to za hloupý dotaz? Zvedl pohoršeně hlavu. Zmateně zamrkal. Muž mu přes ramena přehodil mohutný teplý kabát s kapucou. Alessa se do něj bez zaváhání zabalil. Nasadil si kapucu.
„Lepší?“ Usmál se Horal. Lepší. Lepší. Pomyslel si souhlasně ale neřekl. Opřel se o muže a rozhlédl se po Horách. Příšerný. Zhodnotil krajinu a raději zavřel oči.
Verik vyšel na kamenné nádvoří a zadíval se na jezdce. Povzdechl si. Má ho rád. Je mu oddaný, ale... to mu dělá schválně? Sledoval nesouhlasně Nížana, sedícího před Lairdem. Horal se pousmál, když si všiml výrazu.
„To tvoje vřelý přijetí hřeje na srdci.“ Řekl pobaveně a podal mu Gadiana. Muž Nížanovi pomohl z koně a postavil ho.
„Je mi zima.“ Zalhal. Vlastně ani moc ne – měl jen košili. Laird se znovu pousmál a přikývl.
„Trochu jsem to tušili a přivezli ti něco na zahřátí.“ Seskočil z koně a otočil hlavu. Verik nechápavě s ním. Překvapeně rozšířil oči a přešel k vojákovi. Zvedl k němu hlavu.
„Spí.“ Vysvětlil muž s úsměvem. Druhý natáhl ruku a zlehka odkryl kapucu. Něco na zahřátí. Zaznělo mu v uších. Opravdu. Po těle se mu rozlil zvláštně hřejivý klid. Vzal si Nížana a aniž by něco řekl, šel do pevnosti.
Laird pobaveně sklonil hlavu ke Gadianovi. On napodobil výraz a následoval ho do domu.
Alessa se jemně zamračil a otevřel oči. Byl neskutečně unavený ale cítil se příjemně. V měkkém teplém cosi. Zachumlal se do peřin. Rychle otevřel oči a posadil se. Rozhlédl. Kde to... cizí ložnice a postel. Sklouzl nohama na zem. Zachvěl se. A zima. Vklouzl zpět do peřin.
Zabalený v přikývce se nakonec odhodlal a vstal. Obul si boty. Bože, na tohle si asi nezvykne. Zachumlal se hlouběji do nadýchané měkkosti. Zadíval se z okna. Hory.
„Bože! Proč je tu taková zima?“ Zavrčel.
„Zvykneš si. Věř mi.“
„Na tohle ne.“ Odsekl. Vytřeštil oči a otočil se. Zašeptal jméno. Horal se usmál a prohlížel si ho.
„Nesu ti něco k jídlu.“ Nížan se zamračil.
„Co furt máš s tím... chceš, aby ze mě byla koule!“ Rozčiloval se. Verik se pobaveně pousmál a odložil tác. Vydal se k němu. Alessa se nadechl a zlehka zacouval.
„Přinutili mě přijet.“ Vysvětlil. Muž se opět pousmál.
„To abych jim poděkoval.“ Postavil se k němu a vztáhl ruku. Pohladil opálenou tvář. Malý zahradník se zachvěl a sklonil hlavu.
„Asi... asi jsi mi trochu chyběl. Vůbec nechápu proč.“ Povzdechl si. Horal se zasmál a sklouzl prsty ke krku. Přitáhl si muže k hrudníku.
„Asi?“ Zeptal se, spokojený jako dlouho ne. Nižan se zamračil a vztáhl ruce. Objal muže kolem pasu.
„Asi určitě.“ Pobavil ho znovu.
