Seděl na posteli a ještě stále se snažil zastavit vzlyky. V ruce krabičku s mašlí větší než ona sama. Rudou jako květy máku. Širokou, jednoduchou, bez zdobení. Působila křehčeji než motýlí křídla přesto na ní nebyl jediný kaz.

Chytl její konce. Zamračil se a odložil ji. Ne. Nemůže, ne dnes. Na to nemá sílu. Stejně tak ji neměl následující den, ani ten další, ani další.

Byl pátek večer a on se zrovna vrátil ze své sportovní „vycházky“ v parku. Nakrmil kočku, vysprchoval se a najedl. Posadil se na postel. Otočil hlavu ke krabičce. Povzdechl si. Přece se tomu nebude vyhýbat věčně. Promnul mašli. Zavřel oči a sklonil hlavu.

Pomalu zatáhl za konce mašle. Povolila. Překvapivě snadno. Stáhl ji s krabičky. Zhluboka se nadechl a konečně ji otevřel. Nechápavě se zadíval dovnitř. Výraz se změnil v dokonale šokovaný.

 

Řidič zastavil u vysokého činžáku. Nik zaplatil a vystoupil. Zadíval se na dům. Vydal se ke vchodu. Výtahem vyjel do jednoho z vyšších pater. Rozhlédl se po chodbě a dle značení na stěně se vydal jedním směrem.

Zastavil před dveřmi do bytu. Sáhl do kapsy a vyndal samotný klíč bez kroužku. Strčil do zámku a ten ho pustil dál. Téměř opatrně strčil do dveří. Otevřely před ním velký obývací pokoj – přímo proti němu byla prosklená stěna s úžasným výhledem. Tiše za sebou zavřel a rozhlédl se. Vykročil ke dveřím, ze kterých vycházelo světlo. Ložnice. Byla prázdná. Rozechvěle se nadechl a prsty se dotkl lehké přikrývky. Zlehka téměř posvátně.

„Dal sis načas.“ Dech se mu zastavil na rtech. Pomalu se otočil a zadíval na muže. Zrovna si omotával ručník kolem pasu. Snad aby ho neuvedl do rozpaků. Pozdě. Nik zakroutil hlavou a zvedl složený lístek. Mezi prsty druhé ruky držel klíč, kterým se dostal do bytu.

„Ten dárek.“ Dostal ze sebe. Andreas se usmál.

„Nelíbil se ti?“ Muž zalapal po dechu. Nelíbil?! Vůbec netuší, co si má... tedy tuší, ale to nemůže být pravda, nebo ano? Zadíval se nešťastně do safírových očí.

„T-to je klíč od tvého bytu a adresa.“ Informoval pána domu. Ten se pobaveně usmál a přikývl. Nik znovu zakroutil hlavou a přešel blíž.

„Ale... dal jsi mi klíč od svého bytu.“ Hleděl mu stále do očí. Andreas si zničeně povzdechl a vztáhl ruku. Pohladil zrůžovělou tvář.

„Ne.“ Nik nejistě zopakoval slovo. Muž se znovu pousmál.

„Dal jsem ti všechno.“