viera a talon
Všichni tři vešli do městského domu. Pohladilo je teplo a příjemná vůně. Pak cupitání malých nožiček a dětský smích. Z poza rohu vyběhla Noreia. Na zádech malá prusvitná křidélka. Pištěla a utíkala pryč. Za ní se objevila Viera, zahalená ve velké kožešině. Dupala a stále dokola hlubokým hlasem opakovala: snim tě, snim tě, snim tě.
“Talone! Maliku! Kaunisi!” Všimla si jich dívenka a nevěděla, se kterým se pozdravit dřív. Vyhrál Kaunis, asi protože stál nejblíž. Žena sebou cukla a vyhrabala se z pod kožešiny. Zrudla a narovnala se.
“Jste... jste tu o den dřív.” Upravila si vlasy. Kaunis, držející holčičku, přikývl.
“Báli jsme se, aby nás nepřepad sníh. Dost jsme chvátali.” Objal ženu. Po něm objala bratra. Zadívala se na Talona. Chvíli váhala a pak se jemně uklonila.
“Vítej zpátky.” Poděkoval a kývl hlavou. Kaunis s Malikem si povzdechli a taktně se rozloučili. Chtěli ženu jen pozdravit a ujistit jí, že jsou v pořádku.
Čistě umytý a oholený Talon se posadil ke stolu. Noreia mu vyprávěla, co dělala za jeho nepřítomnosti. Byl to dlouhý seznam, tvořený převážně různými hrami. Zarazil se. Opravdu řekla...
“Zopakuj to.” Požádal ji. Viera, nesoucí jejich večeři, zbledla.
“Spaja jsem tví posteji.” Zopakovala a jmenovala dál. Muž zaskočeně zvedl oči k ženě. Položila talíře na stůl a neodvážila se zvednout oči.
“Omlouvám se, jen... je to velký dům... cítim se tu v bezpečí, ale víc když tu jsi. Uklidňuje mě tvoje vůně a... byl jsi dlouho pryč.” Zvedla k němu oči. Povzdechla si, stále se tvářil šokovaně. Věděla to. Je Kaiserův velitel. Dostal to rozkazem nebo to přijal jen z oddanosti ke svému pánovi.
“Uklidňuje?” Zeptal se přes stále povídající holčičku. Příkývla.
“Vypadá to, že nemůžu mít děti. Proto mě opustila.” Překvapil ji. Nejistě na něj hleděla.
“Nevím, proč. Jinak jsem zdravý. Jistěže jsem, jinak by si mě Kaiser nevybral. Dlouho jsme se snažili a...” Zmlkl. Viera se mu vrhla kolem krku a pevně ho objala.
“Vítej zpátky. Chyběl jsi mi.” On se usmál a objal ji.
“Ty mně taky. Hrozně moc.” Vdechl její vůni. Odtáhla se. Seděla mu v klíně a držela se ho kolem krku.
“Nevadí, už mám Noreiu. O-omlouvám se, to bylo asi trochu... krutý a sobecký.” Dodala rychle. Muž se usmál a zakroutil hlavou. Tak hrozně moc chtěl... sklopil oči k růžovým rtům. Žena sledovala šedivý pohled. Prsty prohrábla prameny rudých vlasů.
“Ale bylo by úžasný nosit a dát život tvýmu potomkovi.” Zašeptala a sklonila se ke rtům. Zarazila se, když se pod ní ozval život. Muž si všim pohledu. Omluvně se pousmál.
“Promiň, jsi nádherná a to cos řekla... půjdu se ven zchladit.” Překvapil ji. Nejistě na něj hleděla a zopakovala poslední slovo.
“No, slyšel jsem, že Nížanský ženy dost stryktně dodržují... před svatbou ne.” Podrbal se ve vlasech. Netušil jestli vůbec smí v její přítomnosti mluvit o sexu. Byla tak jemná a... Nížanka.
Přizvedla obočí. Vlastně ano. Přemýšlela. Úplně na to... zarazila se. ´Před svatbou?´ Zalapala po dechu. Muž si povzdechl. Asi nesmí.
“To je pravda.” Přikývla a všimla si zachvění v jeho pohledu. Usmála se a jedním pohybem ho obkročila. Překvapeně ji chytl za boky.
“Ale byla jsem vdaná žena. Nemůžeš po mně chtít, že budu čekat do svatby. Ne, když vím, jak úžasná, laskavá a hřejivá může náruč muže být.” Políbila ho.
“Ale jestli ty chceš počkat.” Zahrála povzdech a nevinný výraz. Muž se ochraptěle zasmál a přitáhl si ji blíž.
“Ani ve snu.” Řekl tvrdě a vklouzl mezi usmívající se měkké rty. Zachvěla se a zavřela oči. Tak dlouho necítila mužskou náruč a jeho byla pevná a velká. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu.
Oba se zarazili a odtáhli. Dětské žvatlání utichlo. Noreia je okouzleně sledovala rozzářenýma očima. Viera si povzdechla. Mělo své výhody žít s Malikem. Přemýšlela. Otočila hlavu k Talonovi. Sledoval holčičku.
“My Horalové máme takovou věc. Občas se jednoduše stane, že je neuhlídáš a Hory jsou pro dítě vážně nebezpečná věc.” Vysvětloval.
“Chtěl jsem ti ji dát už dřív, ale nebyl jsem si jistý, jestli by tě to třeba neurazilo nebo nepohoršilo.” Vysvětloval dál.
“Udrží ji v bezpečí a nebude pobíhat po domě.” Žena netrpělivě zakroutila hlavou. Proč to tak...
“Říkáme tomu ohrádka... ukážu ti to, dobře?” Postavil ji. K jejímu úžasu přinesl mohutný balík pevné barevné látky. Říkal ohrádka nebo ne? Sledovala, jak ji v rohu místnosti rozkládá. Na látce byly přišité kovové kruhy. Jeden zavěsil na hák vysoko v rohu. Dva další u stěn. Látka byla vyztužená kovovým prutem. Dokonale přilehla k podlaze. Čtvrtý kruh, držící na provazu zachytil u stropu.
Přešla blíž a zkusila pevnost látky.
“Jsem švadlena ale tohle by mě... to je úžasný. Je to jako malý dětský koutek. Může si tam dát hračky a... našiju jí tam kytičky a obrázky, aby to bylo veselé.” Přemýšlela. Zvedla hlavu, když ucítila ruku na rameni.
“Teď ale ne, nebo ano?” Usmál se. Zrůžověla a zakroutila hlavou.
Položil ji do své postele. Nikdy by nevěřil, že bude v náruči držet Nížanku a bude tak šťastný a vzrušený. Nedočkavě se sklonil ke rtům. Pozvaly ho dál a žena ho objala kolem krku.
“Dlouho jsem...” Vydechla. Zadívali se do očí. Jen přikývl, prsty chytl tkaničku domácí košile, obratně rozvázal. Prsty rozhrnul látku a odhalil dekolt.
“Jsi neskutečně nádherná.” Pohladil prsty hebkou kůži a zajel hloubš pod košili. Přizvedla bradu a jemně zadržela dech. Usmál se a ochutnal její hebkost svými rty.
Hladil ji, líbal a stupňoval touhu, pulsující tělem. Jemně se chvěla a prsty svírala přikrývku a jeho vlasy. Z každého doteku vycházela horkost. Z každého polibku něha.
Mírně se prohla proti prstům a otevřela oči. Vyhledala jeho. Pohled v nich něžně propíchl srdce a pokračoval do slabin. Chytla ruku. Zakroutila hlavou.
Talon se usmál a ochutnal růžové rty. Jemně přizvedl stehna a pomalu zatlačil. Oba se zhluboka nadechli a objali toho druhého.
Viera rty pohladila rameno před sebou a snažila se pod mužem uvelebit. Díky tomu ho pustila ještě dál. Oba se zachvěli. Zvedl se na ruce a zadíval se na ni.
“Tak rozkošná jsi úmyslně nebo to děláš nevědomky?” Políbil ji. Zružověla a nepřestávala se usmívat. Pohl se a vyvolal další zachvění a přivření očí. Další a další.
Viera si užívala pevnou náruč za sebou a hleděla z okna. Nikdy neviděla takovou zimu. Svým způsobem to ale bylo krásné. Vše bylo pokryté třpytícím se sněhem a... zachvěla se. Co to... rychle vstala a svezla se nad zabudovaný záchod. Následující dny ji budil podobný rituál.
Talon otevřel oči, promnul si je a zamrkal. Rychle otočil hlavu ke dveřím do koupelny.
Zbledl a sledoval ženu.
“Viero?!” Sklonil se k ní rychle. Narovnala se a utřela si pusu.
“Je ti zle?” Prohlížel si ji polekaně. Zakroutila hlavou.
“Tak jsi něco snědla? Všim jsem si, že poslední dobou trochu víc... nebolí tě něco?” Zčervenala.
“O tolik víc nejím. Je zima asi proto.” Bránila se. Taky si všimla. Muž se usmál.
“Kecko, dokonce se ti dělá malé...” Zmlkl, když se její výraz změnil v naprosto šokovaný. Napodobil ho a rychle vstal. Oněměle na ni hleděl. Zakroutil hlavou. To přece neni možný.
Žena seděla téměř ležela a užívala si Talonovo péči. Seděl za ní. Prsty ji jemně hladil a chladil kusem namočené latky. Bylo to úžasně příjemné.
Když zjistila, že je vážně těhotná, zděsila se. Byl přesvědčený, že nemůže mít děti. Obzvlášť, když bývalá žena měla zdravou holčičku. Co když je ale ve skutečnosti ani nechtěl?
Tak moc se bála ale on ji rychle uklidnil, když ji zahrnul péčí. Velký krásný laskavý Horal. Nikdy by nevěřila, že ji něco takového napadne.
Mírně se zamračila. Tohle už vážně nevypadá moc dobře. Přemýšlela. Zhluboka se nadechla.
“T-Talone?” Muž otevřel oči a zabručel otázku. Byl tak moc spokojený. Má ji a brzy se mu narodí... Všiml si jejího pohledu. Asi dřív než čekal.
“Dojdu...” Narovnal se s ní v náruči.
“Ne! Nechoď. Zůstaň! Je to... je to nějaký rychlý.” Nechtěla ho pustit. Zaváhal.
“Dojdu pro sousedku a hned budu zpátky, dobře?” Přikývla a pustila ho. Opatrně vstal a políbil ji.
Opravdu se pochvíli vrátil a pak dorazila sousedka s porodní bábou. Muž seděl za svou budoucí ženou a držel ji v náruči. Pevně se ho držela a přivedla na svět jeho potomka. Vážně překvapivě rychle. Sousedka s úsměvem oznámila, že je to kluk a omývala ho.
“Dobře, teď to druhý.” Viera šokovaně zamrkala.
“Cože?!” Nechápala.
“Jsou dvě, neřekl vám to? Vždycky měl zvláštní smysl pro humor.” Zakroutila žena hlavou a přikývla. Nížanka se nadechla.
“Nechápu, že jsem ti skočila na ty řeči, že jsi...” Umlčela ji bolest, křečovitě stiskla mužovo ruce a alespoň se na něj zamračila. Usmál se a pevně ji držel.
