třetí
Na pokraji říše všeho živého a říše mrtvých stálo kouzelné místo. Posvátné místo ze starých – prastarých časů. Starších než nejstarší z civilizací. Než první psané písmo. Bylo tomu mnoho let, kdy ho první z tvorů říše všeho živého objevil. V lidském měřítku několik desítek pokolení – věky.
To místo mělo svou jedinečnou moc. Kouzelnou moc. Určit bytosti – jakékoliv – její osud. Což by nebylo nic tak ojedinělého. Každá kartářka za pár mincí dokáže někomu určit osud. Toto místo bylo jiné. Nic neukazovalo. Neradilo. Nenaznačovalo. Jednoduše tvora vzalo a vložilo do jeho osudu. Tam – nebo spíš takového, jaký by měl být. Jak je to správné. Jenže lidé dost často chápou slůvko osud, jako jakýsi příslib. Že život pro ně přichystal něco lepšího. Někde. S někým.
A tak. Cestovaly celé desítky – stovky cestovatelů k posvátnému místu a doufaly v něco lepšího. Chudí, že z nich osud udělá boháče. Bohatí, že z nich udělá krále a zbytek. Zbytek toužil stát se hrdiny, úžasnými milenci... toužil po druhé šanci. Jenže tak prastará jeskyně, stojící na samotné hranici říše všeho živého a říše mrtvých, nefungovala. Ve skutečnosti ani tak nemanipulovala s osuded. Ne. Jen se dotkla srdce – něčeho hluboko uvnitř, o čem ani člověk nemusel tušit, že tam je. Nevšímala si povrchových přání či domnělých tužeb. Plnila to, co bylo skutečné a ryzí. To podvědomé – což ne vždy vedlo ke štastnému konci.
Štíhlý mladík se protáhl skrz plný lokál a postavil dvě přetékající sklenice piva na stůl. Dokonale rozrušený se posadil k sedícímu muži. Byl vysoký a šlachovitý, urostlejší ale podobně starý. Sáhl po svém pivu a přitom si všiml výrazu. Zeptal se.
Přítel se žíznivě napil a spustil.
„Vidíš toho hostinského? Prej to byl hradní pán. Bohatej a mocnej. Dřív.“ Mladík si povzdechl. Bože. Už zase. Pomyslel si zničeně, a už po tolikáté poslouchal vyprávění o kouzelné jeskyni. Kolikrát to už slyšel? Kolikrát ještě uslyší? Snažil se tvářit zúčastněně a užíval si svou sklenici piva.
„Dojdu nám pro další, chceš? Chci zjistit...“ Zvedl štíhlý mladík sklenice a otočil se.
„Dej ksakru pozor, ty malej...“ Zavrčel mohutný muž, když se celý polil svým pivem. Vztekle zvedl oči. Mladík nejistě polkl. Muž sevřel prsty jeho rameno.
„To mi....“ Přizvedl obočí a otočil hlavu. Vedle něj se tyčil mladíkův přítel.
„Řek bych, že ve skutečnosti to byla tvoje chyba.“ On zamrkal a sklonil hlavu.
„Vlastně ano. To já vrazil do tebe. Promiň. Donesu vám další rundu. Co říkáte?“ Navrhl nervózně. Mladík nesouhlasně zakroutil hlavou.
„V pořádku. To není nutný.“ Nechtěl přijít o zbytek příběhu místního hostinského. Usmál se a zmizel v davu. Kolos znovu otočil hlavu k druhému muži. On se tvářil klidně a nevzrušeně, ale jeho oči. A taky.... ta ostrá dýka ohrožující jeho mužskou pýchu.
„Vypadni.“ Propustil ho mladík a posadil se zpět. Hromotluk rychle zmizel. Netušil proč, ale měl neskutečné nutkání rozbrečet se. Jakoby utekl katovi ze sekery. Ten cizinec. Měl v sobě něco... temného a děsivého, co není moudré provokovat a zbytečně dráždit. Vážně měl pocit, že se dnes znovu narodil. Dokonce bez nějaký blbý kouzelný jeskyně. Pomyslel si.
„Tady.“ Posadil se k němu přítel, úsměv od ucha k uchu. Vždy takový byl. Veselý, přátelský, bezstarostný. Taky naivní, hm? Prohlížel si jemnou tvář. A okouzlující, půvabnej a...
„Yazoo, vnímáš mě?“ Dotkl se ho mladík a probral ze zamyšlení.
„Jo jistě... cos řikal?“ Napil se, snad aby zahnal dotěrné myšlenky. Přítel se zamračil.
„Ty mě vůbec... vydám se tam.“ Druhý se téměř zakuckal. Šokovaně na něj hleděl. Horní ret bílý od pěny. Mladík překvapeně zamrkal a pak se rozesmál.
„Já umřu. Ten tvůj výraz.“ Utíral mu pěnu. Yazoo se zamračil a odstrčil jeho ruku.
„Kam se chceš vydat?“ Nevnímal jeho pobavení. Nezáleželo na něm. Stále žvatlá o té jeskyni, nebo ne? Nemůže se přece chtít...
„Přece do jeskyně. Změnit svůj osud.“ Usmál se mladík a napil se. Přítel na něj oněměle hleděl. Do jeskyně? Proč by to dělal? Nemaj se přece tak špatně. Stará se o něj jako o mladšího bratra. Dohlíží, aby se mu nic nestalo. Dokáže ho nakrmit a kde spát taky maj. Tak proč chce ksakru..?
„No tak, co pak tys nikdy netoužil po tom mít víc? Bejt bohatej a...v lepší společnosti.“ Rozhlédl se po lokále. Yazoo se zamračil. Vlastně mu je jedno, kde je... pokud je tam on.
„Bejt oblečenej v drahých látkách a mít sluhy a...“ Možná spíš neoblečenej? Napadlo přítele. Druhý si povzdechl.
„Já prostě vím, že bych litoval, kdybych to nezkusil.“ Zakončil svůj opěvující monolog. Sklonil hlavu a povzdechl si.
„Taky. Staráš se o mě a všechno. Chtěl bych se taky starat.“ Zvedl oči, líce mírně zrůžovělé. Yazoo zrůžověl s ním. Zamračil se.
„Kde bereš tu jistotu, že až vylezeš, budeme spolu? Podívej se na něj. Myslíš, že jako hradní pán neměl ženu a děti? Kde teď asi jsou?“ Mladík váhavě otočil hlavu. Usmál se a zakroutil s ní.
„My přece budeme vždycky spolu.“ Kývl přesvědčivě hlavou a napil se.
„Jsi můj nejlepší přítel.“ Dodal. Yazoo si povzdechl. Přítel. Pomyslel si. Nic víc, nic míň, hm? Prostě přítel. Napil se raději.
Brzy ráno postával před hostincem a snažil se probrat. Možná toho neměl vypít tolik. Zamrkal. Ne, to nebylo množstvím, ale kvalitou. Jestli si vaří pivo sám, měl radši zůstat hradním pánem. Přemýšlel a zabalil se do svého černého pláště.
„Dobré ráno.“ Ozvalo se vesele vedle něj. Otočil hlavu. Vedle něj stál jeho přítel. Dokonale odpočatý, v dobré náladě. Jak to ksaku dělá? Nechápal a pozdravil.
„Tak? Připravený změnit svůj osud?“
„O mym nebyla řeč.“ Zavrčel Yazoo. Mladík se zasmál a chytl se jeho paže.
„Nebuď takovej bručoun. Takhle po ránu. Tak jdem.“ Řekl odhodlaně. Přítel se na něj tázavě podíval. On se chvíli rozhlížel, zatvářil se nešťastně a zvedl hlavu.
„Bože. Ty jsi ztracenej případ.“ Povzdechl si Yazoo a vykročil. Mladík se usmál a doběhl ho.
„Vidíš, osud by mi tě přece nemoh sebrat. To by byla moje vražda.“ Usmíval se a spokojeně kráčel vedle přítele.
Cestovali dlouho, několik dní. Yazoo rozdělal oheň a začal jim připravovat večeři. Jeho přítel seděl zabalený do vlněné deky a sledoval ho.
„Netušil jsem, že je to tak daleko.“ Zvedl ruce k ohništi.
„Cos čekal? Že ráno vyrazíme, v poledne budem tam a večer stihnem ples na zámku?“ Podal mu mladík jeho večeři. On se zamračil a povzdechl si.
„Možná... trochu.“ Přiznal. Yazoo zakroutil pobaveně hlavou a posadil se vedle něj.
„Za pár dní tam budem. Jestli sis to teda nerozmyslel.“ Sklonil k němu hlavu. Už se několikrát takhle pro něco nadchnul, ale po pár dnech ho to dokonale opustilo. Ve skutečnosti nebyl nijak zvlášť chytrý ani zručný ani pracovitý. Když se potkali poprvé, Yazoo mu vduchu přiřadil jméno idiot. Vlastně asi ne jenom vduchu. Jenže pak. Časem. Si Noah nějak získal jeho srdce. Byl veselý a přátelský – úplně jiný než on. Byl otevřený a dokázal se hodiny smát. Lidé ho měli rádi a stejně rádi byli v jeho společnosti. I on mezi ně patřil. Zamračil se a hodil zbytek své večeře do ohně.
„Neponocuj.“ Lehl si na kus kůže a zabalil se do své deky. Už téměř spal, když ho probral dotek. Pormnul si oči.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Vklouzl Noah obratně k němu.
„Co to ksakru děláš?“ Sledoval ho mladík nesouhlasně. On se zamračil.
„Co asi. Je mi zima. Budu spát u tebe.“ Yazoo si hlasitě povzdechl. To snad nemyslí... Přítel se k němu otočil a schoulil se mu u hrudníku.
„Tobě bude takhle taky tepleji.“ Zamumlal a usnul. Téměř ani nedokončil větu. Yazoo ho nevěřícně sledoval. Zatraceně. Klidně si bezstarostně usne a nechá ho... Lehl si zpět a objal štíhlé tělo. Vdechl jeho vůni. Křečovitě sevřel prsty a zhluboka se nadechl. Zatraceně. Možná bude nakonec dobře, že se ho zbaví. Přemýšlel, ale přitom si užíval horké tělo ve své náruči.
„Yazoo. No tak, Yazoo. Vstávej! Je krásnej den!“ Mladík otevřel oči a zamžoural ve slunci. Měl by děkovat, že se ho zbaví. Zavrčela mysl. Promnul si oči a posadil se. Noah se usmál.
„Připravil jsem snídani.“ Podával mu pokrm. On si ji vzal a poděkoval. Ospale se zabalil do deky a rozhlédl. Přizvedl obočí. Utábořili se na kopci pod hlavní pěšinou. Po ní cestovalo několik lidí.
„Zdá se, že jdeme správným směrem, hm?“ Usmál se Noah. Yazoo se zamračil. Jistěže jdou – vede je on, ale... nic neřekl a přikývl.
Sbalili své věci a přidali se k dalším, kteří hledali svůj osud. Noah se během cesty stačil s několika spřátelit. Když se večer utábořili, už neseděli u ohniště sami. Přidal se k nimšlachovitý, štíhlý lovec ze severní části země, kterého doprovázel mohutný černý vlk. Noah nikdy někoho takového neviděl a tak si ho bez rozpaků prohlížel a snažil se o něm zjistit víc. Yazoo mlčky seděl a poslouchal. On už několik lovců severního kmene potkal. Všichni mu připadali stejní. Vyřezávaný luk, kožené oblečení a obvykle pes u boku. Tenhle se mírně lišil – jeho věrný přítel byl vlk.
„Úžasný, hm?“ Posadil se Noah k němu. Yazoo pokýval hlavou a přiložil do ohně.
Ráno opět vyrazili na cestu. Lovec a dav kolem s nimi. Čím blíž cíli byli, tím víc lidí kolem bylo. Až se před nimi konečně otevřela roklina ztrácející se v úzké jeskyni. Noah se zachvěl a nejistě sledoval temný otvor. Sklonil hlavu k roklině.
„Hodně lidí, hm?“ Řekl nejistě a zvedl oči k příteli. On sledoval dav. Přikývl a vykročil dolů. Noah váhavě za ním. Lovec s vlkem také.
Den pomalu běžel svým tempem a lidé - podobně pomalým - mizeli v jeskyni a vraceli se jiní. Zda lepší, nikdo nedokázal říct. Zda šťastnější? Někteří jistě ano. Když nebe potemnělo, velkou roklinu pokryla ohniště. U jednoho z nich seděl Yazoo s Noahem a lovcem.
„A od té doby tě následuje.“ Vydechl mladík s úsměvem. Lovec přikývl. Vyprávěl jim, jak vlka jako malé vlče zachránil před rozzuřenou medvědicí.
„Zdravím panstvo, mohu se přidat?“ Všichni zvedli hlavy. Nad nimi stál ohromný dlouhovlasý muž s ještě větším mečem a bederní rouškou. Kolem ramen měl mohutnou kožešinu. Kožené boty a chrániče kolem předloktí.
„Jistě, posaď se.“ Rozzářily se Noahovi oči. Muž se usmál a posadil se.
„Jsem Brut.“ Nejde přehlídnout. Pomyslel si Yazoo a opřel se o skálu. Zavřel oči a modlil se za spánek. Asi ke špatnému bohu, protože spánek ne a ne přijít. Mlčky poslouchal Brutovo vyprávění a přitom přemýšlel, co přinese zítřek.
Brut byl velký hrdina, který bojoval s draky, troly a podobnými monstry. Chtěl získat slávu a krásné ženy. Jenže nic takového nepřišlo. Ani po hromadě hrdinských skutků. Někde se jistě stala chyba a tak ji sem přišel napravit. Yazoo mu skoro skočil po krku. Hrdina. Pomyslel si nevrle. Prase, co chce jen chlastat a souložit. Ty hrdinský skutky jsou jenom vedlejší efekt. Otevřel oči, když ucítil dotek na paži. Zadíval se do půvabné tváře. Hm. O co on je lepší? Touží po tom samym. Pomyslel si a rozpažil. Noah se usmál a vlezl si k němu. Schoulil se mu do náruče a spokojeně vydechl.
Následující den se o něco přiblížili jeskyni, ale ještě ne ke vchodu. Noah byl víc a víc nervóznější – tak jako ostatní kolem. Další den ráno si mohl být jistý, že dnes přišel jeho den. Nejistě seděl a sledoval ty, kteří přišli před ním.
„Nervózní?“ Ozvalo se vedle. Otočil hlavu a zadíval se do temně modrých očí. Vždy mu přišly tak tajemné a hluboké. Ostatní dokázaly vyděsit pohledem ale na něj vždy hleděly tak... starostlivě a laskavě. Usmál se.
„Trochu.“ Přiznal. Yazoo ho vzal kolem ramen a přitáhl k sobě.
„Co na tom může bejt těžkýho? Vejdeš tam a vylítneš jako víla. Nic těžkýho.“ Rozesmál přítele.
„Hej! Já rozhodně nebudu víla.“ Praštil ho zlehka a trochu se uvolnil. Všichni ztichli, když se z jeskyně ozval nešťastný křik. Mladíci přizvedli obočí. Z otvoru skutečně vylétla víla – muž. Nešťastně si prohlížel své nové tělo.
„Co to kčertu je? Měl jsem bejt ženami obletovanej, slavnej... rek.“ Nechápal a za jeho tělem zůstával třpytící se prášek. Yazoo s Noahem ho nevěřícně sledovali.
„Brute?“ Zašeptal menší z mladíků. On k nim otočil hlavu. Rychle k nim přelétl. Oni sledovali třpytivou stopu.
„No, chápete to?! Tohle přece... tohle přece...“ Zmlkl, když se ozval pobavený dívčí smích. Otočil hlavu. Překvapeně zamrkal. Kousek od něj se vznášely dvě víly – drobnější než byl on. Přilétly k němu a začaly se představovat. Samý smích a oči plné světla.
„Hm. Neřikal něco o tom, že chce bejt obletovanej ženskýma?“ Ozval se Yazoo. Noah se pobaveně zasmál a přikývl.
„Neni tak špatný bejt vílou, když to tak sleduju.“ Usmíval se a přítel nemoh jinak než souhlasit, tak jako Brut.
Lovec se zhluboka nadechl a postavil. Ve skutečnosti byl čtvrtým synem vůdce kmene a jako takový nebyl nic. Nikdo z kmene ho nebral nijak zvlášť vážně ať byl sebelepší lovec. Ať se sebevíc snažil, stále byl jen čtvrtý syn. Neměl postavení, díky tomu neměl ženu. Jediný, koho kdy měl, byl jeho vlčí přítel. Snad proto byl dnes tady. Nic horšího snad přijít nemůže nebo ano? Tak proč nezkusit své štěstí?
Sklonil hlavu. Vlk ho pozorně sledoval.
„Hned jsem zpátky.“ Pohladil ho a odložil luk. Vydal se do jeskyně. Vlk jemně zakňučel. Yazoo si povzdechl. Tak nějak věděl, jak se zvíře zrovna teď cítí. Natáhl ruku a zabořil prsty do husté srsti. Tvor k němu otočil hlavu. Jindy by mu něco takového jistě nedovolil, ale teď... jemně zakňučel.
„To bude v pořádku.“ Usmál se muž povzbudivě a podrbal ho. Pak se nevěřícně zadíval za něj.
„Děláš si legraci.“ Vydechl. Zvíře otočilo hlavu a rychle vstalo. U vchodu do jeskyně stál nádherný bílý vlk. Byl mohutný, ale jistě ne tolik jako jeho černý druh. On jemně zamručel a vydal se k němu. Bílý zavrčel. Černý se zastavil, sklonil hlavu a znovu vykročil. Opatrně a pomalu. Konečně stál u něj. Jemně přičichl a pak se otřel čumákem. Bílý samec roztál a udělal to samé.
„Myslíš... myslíš, že si něco pamatuje?“ Sledoval Noah tvory. Yazoo také. Pokrčil rameny.
„Těžko říct... zvláštní, hm? Jsou oba samci.“ Prohlížel si bílého. Druhý mladík přizvedl obočí. No jo. Uvědomil si a otočil hlavu k těm, kteří byli na řadě před ním. Zhluboka se nadechl. Už jen pár dalších a pak... on. Zachvěl se a stiskl přitelovu ruku.
Pomalu vstal a zadíval se do jeskyně. Je to tady. Otočil hlavu. Yazoo, stojící za ním, se povzbudivě pousmál.
„Pamatuj si. Žádný víly, žádný vlci a... jiný věci.“ Snažil se zahnat obrazy všeho, co zde za těch pár dní spatřili. Noah se pobaveně pousmál, ale jeho srdce se chvělo. Přikývl.
„Drž mi palce. Možná se vrátím jako princ a budem mít do smrti vystaráno.“ Usmál se a otočil se. Vydal se k jeskyni. Yazoo se zamračil.
„Stačí, když se vrátíš.“ Zašeptal.
„Proč mu jednoduše neřekneš, že ho miluješ? Možná by si pak rozmyslel ty hlouposti s osudem.“ Ozval se za ním dívčí hlas. Otočil hlavu. Brut a jeho vílí přítelkyně. Vedle nich seděli dva vlci. Yazoo se zamračil a otočil hlavu k jeskyni.
„Možná, že ho tam venku opravdu čeká něco lepšího. Chci, aby byl šťastnej a pokud k tomu potřebuje něco nebo někoho jinýho...“ Nedořekl a sledoval otvor. Víly se pousmály.
„Co přesně lepšího by na něj mohlo čekat? Než muž, který je ochotný dát mu vše i své štěstí?“ Yazoo se zamračil. To on neví, možná někdo míň... přizvedl obočí a překvapeně hleděl na mladíka. Přicházel z jeskyně a prohlížel si své ruce. Nejistý – zmatený výraz. Víly se znovu pousmály.
„Nic a jeho srdce, to už očividně ví.“
