norman
Na samotném kraji města stál velký dům. Někde v něm velká kuchyň. Uprostřed ní velký pult. Na něm seděl světlovlasý mladík. Nijak zvlášť velký. Sladší a křehčí než pečivo, které si postupně olupoval. Nadýchaný jemný rohlíček.
Tak jako vždy. Mluvil. Téměř monologem. Posluchačem mu byl vysoký temně blonďatý muž s výrazným šedivým pohledem. Na sobě tílko, kalhoty, zástěru, na hlavě šátek. Vše černé. Místní šéfkuchař. Nezasvěcený divák by mu spíš přidělil členství v gangu než ho postavil do kuchyně. Pravděpodobně i označil jako nejnebezpečnějšího člena.
Bylo brzy ráno. Muž už byl vzhůru a chystal čerstvé pečivo. Na snídani. Mladík naopak ještě nešel spát.
Chodil za ním každý den a zatímco kuchař většinu času mlčel, on vyprávěl. O všem. O škole. Známých. O tom, co četl. Co viděl. Co sám zažil. O svém jediném příteli. O svých starostech a problémech. O svých pocitech. O strachu. O plánech a snech. Vyprávěl o všem. Kromě jediné věci.
„Myslíš, že bys mi moh přestat říkat Gune?“ Rozvaloval se blonďatý mladík ve velké posteli a tvářil se, že tam patří. Norman se zabalil do županu.
„Jestli se ti to nelíbí. Dveře. Jsou támhle.“ Ukázal. Ležící se zasmál a zakroutil hlavou.
„Sladkej, křehkej Norman.“ Proč já se k tomu vůbec propůjčuju. Dodal s hraným povzdechem. Stojící si nalil pití a otočil se.
„Když mluvim o dveřích, měl bys jít.“ Rozesmál ho znovu. On si povzdechl a vyhrabal se z peřin. Osprchoval a oblékl.
„Zavolej až zas budeš tesknit.“ Políbil ho a byl pryč. Norman se zamračil. Kdo teskní? Sklonil hlavu. Zavřel oči a povzdechl si. On. Vždy tesknil. Po něm.
Zastavil se ve dveřích a tělo zalil klid. Miloval sledovat ho při práci. Velké ruce bílé od mouky. Opálené paže napínající se při hnětení těsta. Soustředěný ale zvláštně klidný pohled. Sebevědomý pohled. Sebevědomé držení těla. Pevné a jisté. Jako velký temný vlk.
„Rušim?“ Muž zvedl oči. Neodpovídal, nemusel. Norman přešel blíž a vyhoupl se na pult.
„Myslim, že Mico a Raiden spolu něco maj. Dneska jsem je zase viděl spolu.“ Vytvořil prsty kolečko v moučném povrchu. Přidal dvě tečky a půlkruh. Zamračil se a zahladil. Zvedl oči. Muž ho trochu překvapeně sledoval.
„Ptal ses ho?“ Vrátil se k práci. Mladík zakroutil hlavou a pokrčil nohy. Objal svá kolena.
„Možná bych mohl.“ Možná by mohl. Tak jako jiný věci. Vrhnout se mu kolem krku a svést ho. Dokázal to s tolika ale s ním. Sledoval dlouhé prsty zabořené v měkké hmotě. Jen natáhnout ruku. Chytit za jeho a... zavřel oči. Jak by mohl? Není víc než jeho syn. Spratek, co za ním leze od dětství. Vnucuje hračky, různý hry a domácí úkoly. Ví to. Přesto nedokáže jinak.
Tak měl pravdu. Spí spolu. Od oslavy. Divný. Ne, že by Raiden nebyl fešák. Je, ale mezi ty kočičky, co si Mico obvykle vodí domu, se dvakrát moc nehodí. Tyhle kočičky. Sledoval dlouhonohou krásku omotanou kolem otcovo pasu.
V jejich domě se opět konala jedna z Micových sešlostí. Pár hostů a hodně jídla. Jeho jídla. Vstal a omluvil se.
„Zase ses předved, všichni byli nadšený.“ Gun, zabořený v přípravě desertu, zvedl hlavu. Přikývl jako díky. Mladík přešel blíž. Přizvedl obočí.
„Nový recept?“ Sáhl pro něco křehkého, nadýchaného a voňavého. Ochutnal. Zavřel oči a rozpustil se. Tam a v tu chvíli.
„Výborný. Dej mi ještě.“ Natáhl se znovu. Muž ho zlehka plácl přes prsty. Pobaveně se pousmál. Norman se dotčeně zamračil. Jako malé dítě. Pak přizvedl obočí. Kuchař mu podával talíř plný podobných košíčků.
„Vem si tyhle.“ Mladík si je vzal a nechápavě prohlížel. Se stejným výrazem zvedl oči. Gun se zamračil a vrátil se k práci.
„První, co jsem vyrobil.“ Vysvětlil. Norman sklonil hlavu zpět.
„Zkušební? Dáváš mi...“ Urazil se. Zrovna jemu? Urazil se ještě jednou. Zrovna jemu předhodí nějaký nepovedený...
„Nejsou nepovedený.“ Mladík zamrkal. Čte myšlenky? Muž k němu opět zvedl oči.
„Když jsem je vyráběl... Jsou pro tebe.“ Dodal a sklonil hlavu ke košíčku, který upravoval.
Normanův krevní oběh se zastavil. Pro něj? Když je vyráběl. Když je vymýšlel. Všechny ty ostatní jsou prostě jen... ale těhle pár. Pro tebe. Srdce ho dloublo do hrudníku a on opět začal dýchat. Bože. Najednou měl chuť schovat je pod zámek a střežit. Bože.
„Copak? Vzrušující hodina vaření?“ Usmál se světlovlasý mladík. Norman se zamračil a shodil ho na postel.
„Jseš tu kvůli sexu nebo sis přišel pokecat?“ Sexu, samozřejmě. Zněla odpověď doprovázená úsměvem.
„Tak sklapni.“ Posadil se drobnější z mladíků druhému do klína a sklonil se ke rtům. Poslechly ho a věnovaly se štíhlému pevnému tělu. Až nakonec přivedly k vrcholu.
Norman vyšel z koupelny a přešel ke komodě. Dotkl se skleněného poklopu. Zakrýval Gunovo košíčky. Nakonec je opravdu nedokázal sníst. Vážně směšný.
Odklopil talíř a sáhl pro jeden. Ochutnal. Pohádka. Sladká rozplývající se pohádka. Tak jako narozeninový dort.
„Skvělý. To se hodí, mám docela hlad.“ Norman vytřeštil oči a sledoval ruku sahající pro zákusek.
„Nesahej na ně!“ Srazil milence k zemi. On ho šokovaně sledoval.
„Přeskočilo ti? Co to do tebe ksakru...“ Jsou pro mě. Přerušil ho mladík a ze země sebral košíček. Druhý rozzuřeně vstal.
„Ty seš fakt magor. Nechápu proč sem furt lezu.“ Byl pryč. Norman vrátil dortík mezi ostatní a přiklopil.
Zavřel oči. Jo. On ví. Tohle neni normální. Chová se. Tak moc po něm touží. Tak hrozně ho chce. Vyhledává partnery, kteří ho alespoň něčím připomínají. Úsměvem. Rukama. Postavou. Očima. Ne, očima žádný. Jeho oči jsou... povzdechl si a zavřel své.
Je v háji. Tak hrozně moc hluboko a neví kudy pryč. Normálně by šel za Gunem. Vypovídal se, ale... Raiden. Teď má přece ještě Raidena. Obzvlášť teď, když už ví o jeho rodině.
Myslel si, že spolu jen spali. Pak ale přišla hloupá náhoda a Raiden sám sebe prozradil. Netrvalo dlouho a Mico ho následoval. Začal být vzteklej a podrážděnej. Taky děsivější. Víc než kdy jindy. Jako temnej hladovej lev. Dokud si to mezi sebou nevyřešili. Pak se najednou vše obrátilo o stoosumdesát stupňů. Zrodil se pár.
Ještě větší šok přišel, když se Raiden objevil před hlavní branou. S nesouhlasným výrazem a kufrem v ruce. Po všech těch nádherných kočičkách si do ložnice nastěhuje jeho. Kdo by to byl čekal? Norman tedy určitě ne.
Byl překvapený, ale byl rád. Mico se uklidnil, Raiden také a on mu konečně představit Guna. I když si myslel, že to bude probíhat trochu jinak. Od příhody s košíčky za ním nebyl. Měl hloupý pocit, že by Gun mohl něco poznat. Něco co tu noc předvedl. Jo, hloupý. Ale pocitům člověk neporučí. Tak jako nedokázal zahnat pocit, že se Gunovo chování nějak změnilo. Přestože se choval stejně. Nemluvil. Přikyvoval. Dělal to, co vždy.
„Zdravim.“ Kuchař zvedl hlavu. Jeho ruka se na malý okamžik zastavila. Nikdo si nevšiml. Pak opět začala míchat pokrm na velké pánvi. Přikývl a otočil hlavu k Normanovo společníkovi. Ten strnule sledoval jeho. Raiden. Napadlo muže a prohlížel si ho. Vysoký, dobře stavěný a tvrdší než jeho vrstevníci. Možna nejen jeho vrstevníci. Přehodnotil a podal mladíkovi ruku.
Raiden zaváhal. To, že je kuchař? Tvůrce všech těch užasností? Děsivý. Ne ošklivý ale děsivý. Něco v něm bylo. Mrazivě klidného. Úplně jiným způsobem než v Micovi. To si myslel, že on je to nejděsivější, co kdy spatřil a spatří.
„Rád... tě poznávám.“ Podařilo se mu vytlačit a byl na sebe skutečně hrdý. Gun přikývl a představil se. Dál si jich nevšímal. Norman se lehce zachvěl aniž by tušil proč.
„Nebudem tě rušit.“ Vedl přítele pryč. Jakmile vyšli ze dveří, mladík k němu sklonil hlavu.
„Hm. Nebyl vždycky kuchař.“ Vysvětlil Norman aniž by se Raiden zeptal. Jo. Očividně nebyl.
„Je Bishotův předchůdce. Vždycky byl Micův nejlepší muž, pravá ruka.“ Překvapil ho a on se zeptal. Mladík pokrčil rameny.
„Když jsem byl malej, několikrát se mě i Mica ale hlavně mě, snažil kuchař otrávit.“ Vyděsil nového člena rodiny.
„Bylo jich několik, no a jednoho dne toho měl Gun dost. Řek, že už sem nepustí žádný další outsidery.“ Raiden se pobaveně pousmál.
„Hm. Věděli jste, že umí tak dobře...“ Mladík zakroutil hlavou.
„To jsme zjistili až potom. Hm. Nejdeš do práce? Myslel jsem, že zas děláš v tom baru.“ Zvedl ruku s hodinkami. Raiden potemněl.
„Už ne.“ Řekl jen a víc se nevyjadřoval. Výraz ještě víc ztvrdl, když se v chodbě objevil Mico. Norman odtušil důvod a s úsměvem se rozloučil.
Přítel k němu rychle sklonil hlavu. Zatraceně. Doufal, že s nim za zády... Mračil se na milence. On k němu přešel, spokojenější než kdy dřív. Položil paže kolem mladíkovo ramen a sklonil se ke rtům.
„Hm. Ještě se zlobíš?“ Raiden se zamračil a neodpovídal. Micovi to nijak zvlášť nevadilo a znovu ho políbil.
„Bydlíš tady, nemusíš pracovat. Jestli něco potřebuješ, koupim ti to.“ Temně zelené oči se do něj zabodly.
„Nejsem žádnej... nechci bejt vydržovanej!“ Vyštěkl mladík. Muž napodobil výraz. Tvrdším a děsivějším způsobem.
„Já tě zas nechci znova vidět v tom baru... plnym nadržených kočiček. Viděl jsem jak po tobě slintaj.“ Řekl nesmlouvavě. Raiden si hlasitě povzdechl a vydal se do jejich ložnice.
„Zatraceně, kolikrát ti mám řikat, že jsi jedinej...“ Zmlkl. Mico ho zezadu objal kolem ramen a stiskl.
„To neznamená, že ony nechtěj tebe. Ženský jsou hrozný mrchy. Když něco chtěj, dokážou vymyslet...“ Připadám ti tak bezbrannej? Přerušil ho mladík, ale jeho hněv se pomalu rozpouštěl. Díky pevnému objetí a blízkosti. Sklonil hlavu a zlehka se opřel do náruče.
„Fajn, ale se zápasama nekončim a... teď se jedu projet.“ Mico otevřel oči. Teď? V noci? Zeptal se lehce zaskočeně.
„Jo. V noci jsou klidnější ulice.“ Muž něco nesouhlasného zabručel.
„Co zas máš?!“ Vyštěkl Raiden opět podrážděný. Mico se zamračil a zakroutil hlavou.
„Nic, jen jsem myslel... pojedu s tebou.“ Překvapil milence. On se zeptal a tentokrát lehce podráždil on jeho.
„Jo. S tebou. Koukám, žes ještě neviděl druhou garáž.“ Vykročil. Mladík ho doběhl a zvědavě zopakoval poslední dvě slova. Pán domu se hrdě pousmál a přikývl.
„Nejsi jedinej, kdo má rád rychlý stroje.“ Vysvětlil. Pak srdce mírně poskočilo a on se zastavil. Zelené oči se rozzářily. Jako dva smaragdy. Obličej s nimi. Představou. Muž si povzdechl a něco zavrčel.
„To byla chyba.“ Chytl mladíka a táhl k ložnici. On vykoktal otázku.
„Ukázat mi něco takovýho.“ Zabouchl Mico dveře a pokračoval k posteli. Mladý milenec vytřeštil oči.
„P-počkej, ty chceš teď... myslel jsem...“ Zmlkl. Muž chytl jeho ruku a nasměroval pod svůj pas. Zadíval se mladíkovi do očí. On jemně zrůžověl. Sklonil hlavu a nadechl se. Pomalu se přitáhl k pevnému tělu a objal.
„Zejtra... je taky den.“ Zašeptal a zavřel oči. Bože, jak to ten parchant dělá?
Norman, stojící za dveřmi své ložnice, sklonil hlavu. Jeho tvrdej, v práci bezcitnej, děsivej tatík. Zamilovanej. Na někom zavislej. Když může on někomu tak podlehnout, proč by nemohl i on? Zavřel oči a vybavil si obličej. Povzdechl si. Potřebuje společnost.
Převlékl se a zamířil chodbou pryč. Ale ne ven, jak původně plánoval. Do kuchyně. Byla tichá a prázdná. Přípravy na zítřek očividně skončily a muž si šel pravděpodobně lehnout.
Mladík se vydal k jeho soukromým pokojům. Jejich součástí byla malá tělocvična s posilovnou. Sloužila pouze Gunovi. Zbytek personálu měl jinou.
Z místnosti vycházelo světlo a tichá hudba. Norman strčil do pootevřených dveří a zadíval se na muže uprostřed tenké žíněnky. Trénoval bojová umění. Polonahý, opálený, soustředěný.
Zastavil se v pohybu a otočil hlavu ke dveřím. Narovnal se a sáhl pro ovladač. Vypl hudbu a otřel si obličej ručníkem.
„Můžu s něčim pomoct?“ Norman se mírně zachvěl. Vážně, chová se... odkdy se na něco takovýho ptá? Zamračil se a zakroutil hlavou.
„Jen jsem dostal hlad.“ Zalhal. Gun si položil ručník kolem ramen.
„V lednice jsou nějaký zbytky z večeře.“ Prošel kolem něj a rozsvítil v kuchyni. Otevřel lednici a vyndal jeden z talířů. Podal mladíkovi. Mlčky si ho vzal.
„Dlouho jsem tu nebyl. Měl jsem...“ Přerušilo ho mužovo pokrčení rameny. Norman se mírně zamračil a povzdechl.
„Snim si to u sebe. Díky. Dobrou.“ Byl pryč. Gun zavřel oči. Opřel se o lednici. Pak se svezl na zem. Hlasitě si povzdechl.
„Zatraceně.“ Promnul si obličej a prsty vklouzly do vlasů. Zatraceně. Zopakoval.
Raiden seděl v trávě a rozbaloval svůj oběd. Svůj vlastní oběd. Připravený přímo pro něj. Přizvedl obočí a zvedl oči k Normanovi. On k němu.
„Jsem to jen já, nebo se posledních pár týdnů... zhoršil?“ Ochutnal větší z mladíků. Menší také. Ne. Rozhodně se zhoršil. Včera dokonce připálil večeři. Co to s nim ksakru je?
„Mluvil si s nim?“ Norman překvapeně zvedl hlavu. Raiden pokrčil rameny.
„Mico říkal, že jste přátelé. Žes s nim vždycky trávil....“ Teď už ne. Přerušil ho mladík.
Byla to pravda. Už za nim nedokázal jen tak přijít. Ne, když z něho cítil ten zvláštní chlad. Cítil ho. Změnu v chování. V atmosféře mezi nimi. Nejhorší bylo, že netušil, co ji vyvolalo. Proč byl Gun najednou tak cizí. Možná se mu to jen zdá. Ne. Byl si jistý, že ne. Možná ho to prostě jen přestalo bavit. Poslouchat jeho výlevy. Jednou to muselo přijít. Bože. Ale tak hrozně moc mu chybí.
Oba mladíci zvedli hlavy. Nad nimi stál ředitel školy.
„Pojďte se mnou, musím s vámi mluvit.“ Překvapil je. Tohle se jen tak nestává. Aby za Raidenem někdo sám od sebe přišel. I kdyby s ním skutečně potřeboval mluvit.
Mladík vstal a otočil hlavu k příteli. Mlčky přikývl. Ten den už Raidena neviděl.
Mico ukončil pracovní poradu a opřel se do křesla. Dnes to bylo neskutečně náročný. Připálil si a sáhl pro vibrující telefon.
„Jo?“ Přijal hovor a poskokům naznačil, aby zmizeli. Bishot za nimi zavřel.
„Co tim ksakru myslíš? Zmizel?“ Zavrčel jeho šéf. Chvíli poslouchal.
„Volal si mu?... A mluvil si s tim řiditelem? Fajn, jedu tam.“ Ukončil hovor přes synovo protesty. Zvedl oči ke své pravé ruce. Muž beze slov přikývl a následoval ho ven.
Ředitel školy dokonale zbledl a sledoval trojici ve dveřích. Byl si jistý, že umře. Hodně brzo, hodně bolestně a bude hodně křičet.
Zabořil se hlouběji do křesla a vyplašeně podíval na sekretářku. To když se příchozí vydali přímo k němu. Žena raději zmizela za dveřmi. Nechce nic vědět, natož vidět. On se vrátil pohledem na ně. Na něj.
„Co přesně jsi dnes řešil s Raidenem?“ Opřel se ten děsivej člověk o stůl. Ředitel zbledl a snažil se vzpomenout. Na tuhle otázku zná odpověď. Je si jistý, jen...
„P-panem Fiercem?“ Vzpomněl si a polkl. Špatná odpověď? Sledoval hněv v očích. Mico neodpověděl a čekal. Muž zalapal po dechu. Zatěkal očima a trochu marně se snažil srovnat myšlenky.
„Mluvil jsem s ním... jistě. Dnes... o jeho otci.“ Vzpomněl si a očividně je překvapil. Norman stojící za mužem zakroutil hlavou.
„O čem to ksakru mluvíš, Raiden nikoho takovýho nemá.“ Působil stejně děsivě jako jeho otec. Ředitel se nadechl. Ne? Ne! Je si jistý, je to pravda.
„To také říkal, ale... podle všeho žijí. Oba jeho rodiče a jeho otec umírá. Umře. Pokud se Raiden nestane dárcem. Víc nevím, vážně. Jen... měl jsem mu dát telefonní číslo a tuhle informaci. V nemocnici nesehnali číslo přímo na něj, jen do školy.“ Snažil se zdělit všechny informace, které měl. Hlavně na žádnou nezapomenout.
Mico se narovnal a otočil k Normanovi. Mladík nejistě zakroutil hlavou.
„Musel to být...“ Šok. Doplnil otec syna a bez dalšího zájmu o muže se vydal pryč. Hroznej šok.
Byli snad všude. Na všech místech, na která si Norman vzpomněl. Všech nějak spojených s Raidenem. Nikde nebyl. Nakonec nezbylo nic jiného, než čekat doma.
Už bylo dlouho po setmění a mladík se stále neukázal. Nezavolal. Nic. Mico seděl v jejich ložnici a čekal. Náladu temnější než noc kolem. A pak. Se otevřely dveře.
Zadíval se na mladíka. Držel se za paži a mlčky ho sledoval. Muž lehce pobledl a vstal.
„Boural jsi?“ Vydal se k němu. Raiden zlehka zacouval a zvedl k němu dlaň. Jeho prsty se chvěly. Mico se zastavil. Mladík zavřel oči a zakroutil hlavou.
„Neboural, jen... spadla na mě. Špatně jsem ji...“ Zasmál se. Znělo to všelijak jen ne vesele. Pak znovu zakroutil hlavou a zvedl ji k muži.
„Víš.“ Vím. Přitakal a hleděl mu do očí. Raiden se zamračil a zelený pohled zalily slzy.
„Nenávidim ho. Je nenávidim. Tak hrozně moc je nenávidim.“ Procedil tiše mezi zuby. Mico se k němu vydal. On ho znovu zastavil.
„Myslel jsem.“ Zavřel oči a nadechl se.
„Do hajzlu. Myslel jsem, že umřeli. Že proto. Že... nenapadlo mě. Nikdy mě nenapadlo...“ Rozbrečel se. Muž se zamračil a popošel blíž. Mladík popotáhl a trochu se uklidnil. Přinutil se uklidnit. Opět otevřel oči a zvedl k němu.
„Řekni, že mě za to neodsoudíš.“ Překvapil ho. Mico nechápavě zakroutil hlavou a konečně stál u něj. Vztáhl ruce. Raiden se zachvěl pod dotekem.
„Prosím, řekni, že mě neodsoudíš.“ Chytl se ho. Prosím. Zopakoval a znovu mu vytryskly slzy. Nechal je.
„Chci, aby trpěl. Aby oba trpěli. Oba. Nechci mu... Aby cejtili, co já. Jsem... jsem bezcitnej bastard, ja vim, ale chci... aby chcípnul. Tak hrozně moc chci, aby...“ Rozbrečel se a opřel se o muže. On ho objal.
„Raidene. Vážně myslíš, že tě zrovna já odsoudim? Copak jsem nějakej pan Charakter?“ Zašeptal a políbil ho do vlasů. Mladík se odtáhl a zadíval se mu do očí.
„Ať uděláš cokoliv, budu stát za tebou, dobře?“ Utřel mu slzy. Raiden popotáhl a přikývl. Dobře. Zopakoval a nadechl se.
„Dobře.“ Přitulil se a pevně muže stiskl.
„Bože. Jsem tak rád, že...“ Zašeptal a svíral ho. Tak hrozně rád. Políbil Micův krk. Znovu a namířil si to ke rtům. Zadívali se do očí. Muž se usmál.
„Co bys teď chtěl?“ Udělám cokoliv. Mladíkovo obočí se zavlnilo a on popotáhl. Zlehka zatěkal očima a vztáhl ruku.
„Chtěl bych...“ Dotkl se prsty měkkých rtů. Muž se pousmál a políbil je.
„Jen to?“ Opřel se dlaněmi o zavřené křídlo dveří. Raiden se zlehka zachvěl a napodobil úsměv.
„Nejdřív.“ Potěšil muže a přijal polibek. On ho svým tělem opřel o dveře a vklouzl mezi rty.
„Dobře.“ Zašeptal a svezl se na kolena. Jeho milenec se nadechl a zavřel oči.
Norman stojící ve stínech chodby rozechvěle poslouchal. Celý večer kontroloval, zda se Raiden nevrátil. No. Už ano. Sledoval dvojici.
Viděl Mica už několikrát. V objetí s nějakou z jeho milenek. Obvykle ho to nijak zvlášť nerozrušilo. Nikdy mu nepřišlo tak špatné přihlížet. Ale dnes. Bylo to jiné než jindy. Něžné. Hřejivé a skutečné. Smutně se pousmál a zavřel oči. Neměl by tu stát.
Gun sedící na zemi zvedl hlavu, když uslyšel pohyb. Zadíval se na mladíka. Otevřel jednu ze skříní. Zacinkaly lahve. Muž si povzdechl a zavřel oči.
„Mám tu jednu otevřenou.“ Norman téměř vyjekl. Jen tak tak chytil lahev, kterou upustil. Otočil hlavu.
„Zatraceně. Strašně jsem se lek.“ Měl pocit, že srdce uteklo. Rychle, daleko, navždycky. Kuchař se omluvně pousmál a podal mu pití. Oba ještě stále schováni ve stínech noci.
„Díky.“ Vzal si mladík lahev a napil se. Mírně ho zapálilo v krku.
„Už se vrátil?“ Chtěl vědět muž. Norman se opřel o pult a zadíval se na něj. Zeptal se odkud.
„Od Bishota.“ Pokrčil Gun rameny a přijal lahev zpět. Mladík ho mlčky sledoval. Proč má pocit, že ho minimálně rok neviděl? Prohlížel si široká ramena, hrudník schovaný jen pod tenkou látkou tílka. Díky noci viděl jen obrysy, ale. Sklonil hlavu. Pohl se a přešel k němu. Svezl se na zem a tak jako Gun opřel o dvířka za sebou.
Seděli, pili a mlčeli. Muž otočil hlavu. Norman objal jeho paži a opřel se o ni. Hleděl někam před sebe. Oči mírně zakalené a mysl s nimi. Snad i proto se odhodlal.
„Jak dlouho už to trvá?“ Zeptal se. Gun se zamračil.
„Nejsem si jistej. Dlouho.“ Přiznal. Mladík zavřel oči. Tak přece jen.
„Proč jsi mi to neřek?“ Zakroutil hlavou.
„Jsi Micův syn.“ Norman se zamračil a vstal. Zatočil se s ním svět. Kuchař ho rychle chytl. Postavil se k němu.
„Asi jsem vypil víc než bylo potřeba.“ Přidržoval se mladík pevných paží. Muž ho podepřel. Nabídl se, že ho odvede a Norman byl v tu chvíli trpce šťastný. V pevné náruči.
Posadil se na postel a zvedl oči.
„Díky a omlouvám se. Mrzí mě, že...“ Povzdechl si.
„V pořádku nic jinýho jsem nečekal.“ Sedící zvedl hlavu. Cože? To bylo zbytečně arogantní nebo... Rozšířil oči a rychle vstal. Tentokrát se svět zatočil mnohem víc, ale ustálil to. Nejistě sledoval muže. On s podobným výrazem možná spíš překvapeně skleněný poklop.
Vydal se k němu. Norman ho předběhl a netušil, co teď. Gun k němu nechápavě sklonil hlavu. Ještě před pár sekundami omámený pohled byl dokonale střízlivý. Ptal se. Rty ho následovaly.
„Proč?“ Netušil, co jiného říct. Norman se zamračil a otočil. Položil ruce na chladný povrch.
„Protože... byly pro mě.“ Přiznal se tiše a sledoval nedotčené, ztvrdlé košíčky. Muž nechápavě zakroutil hlavou. Mladík nečekal na otázku.
„Vím... vím, že pro tebe jsem jenom spratek. Vlezlej a otravnej. Bože. Divim se, žes to vydržel tak dlouho.“ Pousmál se ironicky. Gun se zamračil.
„O čem to mluvíš?“ Norman si povzdechl a sklonil hlavu. Proč ne? Už je to stejně jedno.
„Miluju tě. Vždycky jsem... hrozně moc.“ Zašeptal.
„Jsem do tebe blázen. Myslim, že už jako dítě jsem byl. Tvůj hlas. Tvůj úsměv. Tvoje postava. Oči. Bože. Všechno mi připadá tak... k tomu jsi v tom blbym tílku tak sexy, že... do hajzlu.“ Utřel si slzy, které se mu nahrnuly do očí. Ty se rozšířily šokem.
Gun se postavil za něj a dlaněmi opřel o desku komody.
„Potom nechápu.“ Zachraptěl. Mladík zamrkal a vykoktal otázku.
„Proč jsi mě odmítnul.“ Norman strnul. O...o... cože?! Otočil se prudce a zadíval se do šedivých očí.
„Kdy jsem tě... kdy jsi mi...“ Tvářil se dokonale zmateně. Gun sklonil hlavu k dortíkům.
„Připadám si jak idiot.“ Zamračil se. Mladík s ním.
„Cože? Hned mi vysvětli... nikdy jsi mi ani nenaznačil...“ Řekl vyčítavě. Muž si povzdechl.
„Myslel jsem, že ano. Že proto jsi za mnou přestal chodit.“ Normanův výraz strnul. Pak se mu tváře zalily ruměncem.
„Pro mě.“ Zašeptal a sklonil hlavu. Pro mě. Zopakoval a vzpomněl si na něhu v hlase, která ta dvě slova vyslovila. Měl tolik práce se zakrytím svých vlastních citů, že si nevšiml. Nikdy. Nenapadlo ho. Sklonil hlavu a zlehka se předklonil. Opřel se čelem o široký hrudník. Gun se usmál a objal ho kolem ramen.
„To díky tobě jsem tak dobrej kuchař.“ Zašeptal. Mladík vytřeštil oči a dokonale zrudl. Všechny ty pohádkový pokrmy. Všechny ty... pro něj? Zadíval se do šedivých očí. Usmívaly se, hladily ho a... Zachvěl se a položil ruce na opálené paže.
„Hrozně dlouho jsem se kvůli tobě trápil. Musíš mi to vynahradit.“ Poručil. Muž se usmál a chytl ho. Vysadil na komodu a postavil se mezi rozkročené nohy.
„Já tobě?“ Přizvedl obočí a stáhl si tílko. Norman se zlehka zachvěl a chytl mužovo pasu. Zatraceně. Je přece zkušenej. Má toho tolik za sebou. Tak proč se mu tak moc chvějou prsty? A dech?
Přivřel oči, když ho po krku pohladily rty. Nadechl se a přijal mužovo polibek. Konečně. Zašeptal v duchu a odpověděl. Gun se usmál a přitáhl si ho blíž.
„Chci tě tak dlouho, kdybych moc chvátal, řekni mi to.“ Zašeptal a svlékl mladíkovi triko. On mu vydechl do úst. Jo. Bylo mnohem lepší, když mlčel. Nehledě na to. Chvátal? I kdyby mu teď hned stáhnul kalhoty a opřel o tu komodu, nebude to považovat za chvátal. Jak by mohl? Tak dlouho ho... Sevřel horkou kůži pod svými prsty a zasténal. Velká měkká dlaň. Objala ho a jemně stiskla. Věděl, že jejich dotek bude takový. Jeho velké ruce. Vždy si jen představoval. A teď. Poposedl a zašeptal Gunovi do úst. On se svezl níž.
Norman se prohl v zádech, nohy zakleslé na pevných pažích. Tohle bude rychlejší než myslel. A to ještě ani skutečně nezačali. Zabořil prsty do blonďatých vlasů a schoulil se nad mužem.
„G-Gune.“ Tolikrát šeptal jeho jméno ale dnes ho držel skutečný Gun. Skutečný. Sevřel ho lýtky a znovu vydechl jméno. Svezl se na muže a hlasitě oddechoval. On se usmál a narovnal.
„Ještě jsme neskončili.“ Políbil zarudlou tvář. Mladík se k němu přisunul a objal vším, čím mohl. Usmál se.
„Já vím.“ Vklouzl prsty do černých kalhot. Ještě zdaleka ne.
Mico se nechápavě rozhlédl po prázdné kuchyni. Ložnice i zbylé pokoje byly také prázdné. Postel dokonale ustlaná. Zamračil se a otevřel lednici.
S tácem v ruce se vracel do své ložnice. Zastavil se a otočil hlavu ke dveřím, u kterých stál. Jeho tušení ho nikdy... vzal za kliku a co nejtišeji otevřel. Ještě tišeji přešel k posteli. Chvíli mlčky stál.
Gun se mírně zamračil a otevřel oči. Zaostřil na postavu, stojící nad postelí. Mico ho chytl než stačil vstát.
„Vzbudíš ho.“ Muž otočil hlavu a zadíval se na spícího mladíka. Držel se ho kolem pasu a tvářil se velice spokojeně. Zase měl nádech křehkého půvabného cosi. Gun nezadržel úsměv.
„Přines sem vám snídani.“ Překvapil ho pán domu. Zvedl k němu oči.
„Uklízet po sobě ale nebudu.“ Zavrčel ještě a šel pryč. Zpět do kuchyně.
krátká Sv.Valentýnská fikce
