kapitola I. - konec
Tři studenti ve stylových uniformách sledovali mluvícího mladíka. Opět měl proslov o nevhodném chování některých ze svých spolužáků.
Bradley. Od velkého třesku s Randym byl předseda studentské rady on. O co zvláštní – byl Randyho téměř totožnou kopií. Stejně uhlazený. Stejně chladný. Stejně precizní. Stejně vzorný. Jen byl jeho, dalo by se říct, negativem. Bílých vlasů a světle šedivých téměr bílých očí. Občas se zdály spíš modré. Pomněnkové.
Na rozdíl od Randyho byl skutečným zlatým dítkem. Takovou chybu už znovu neudělájí. To tedy ne.
“Nejradši bych ho plesknul mokrym ručníkem přes ten jeho arogantní ksicht.” Pobavil jeden zbylé dva kamarády a pohodlně se opřel do křesílka v aule školy.
Studentovi, sedícímu za nimi, přeběhl po obličeji pobavený úsměv. Sledoval Bradleyho a ani moc nevnímal, co vlastně říká. Mnohem víc vnímal jeho samotného.
Už několikrát zachytil jemné příjemné mrazení na zátylku při pohledu do mladíkových chladných očí. A Jeho hlas. Zněl jako jemný cinkot ledových krystalů. Příjemný zvonivý cinkot. Rozechvěl místa v těle, o kterých netušil, že rozechvět jdou.
Vše, co se mladíka týkalo bylo mrazivě chladivé. Ale pro něj tak nějak příjemně mrazivé. Klidné. Nedokázal to pochopit, ale nebránil se tomu. Proč ano? Příjemným pocitům?
Zpozorněl a zaposlouchal se do rozhovoru trojice. Zamračil se.
Toho večera několik studentek otevřelo poštu a srdce radostí zaplesala. Stále dokola. Snad aby se ujistily, že je to pravda. Dívky znovu a znovu pročítaly černá zdobená písmena.
Druhý den Bradley obdržel stejný dopis. Pozvánku. Nejistě četl obsah a chvíli přemýšlel, zda je skutečně pro něj. Jméno v oslovení ho ujistilo, že ano.
“Hmm... pěkný. Pozvánka na Inkognito?” Ozvalo se za ním. Mladík se otočil, zadíval se na tři studenty.
“Inkognito? Co je to?” Řekl nejistě.
“Je to tajná tradice školy. Jako prezident rady bys tam určitě neměl chybět. Ne každej má to štěstí a dostane ji.” Usmál se jeden. Bradley na malý okamžik zaváhal.
“Proč ale to dívčí...”
“Pro prolomení ledů? Některý maj ženský některý pánský. Nic za tím nehledej.” Vysvětloval jiný. Mladík se vrátil pohledem na zprávu. Jako předseda by to asi neměl odmítnout.
“Není tu adresa.” Uvědomil si.
“Ta se mění. Dostaneš přesnou adresu i instrukce.” Doplnil třetí své přátele. Bradley zopakoval poslední slovo. Spolužáci přikývli.
“Hlavní pointou je, že nikdo neví, kdo je kdo. Věř mi, je to bomba.” Dodal. Mladík si povzdechl a přikývl. Oni se spokojeně pousmáli.
“Bezva, uvidíme se tam.” Šli do svých lavic.
Za několik dní - pozdě večer - vystoupil Bradley z auta svého řidiče a zadíval se na velký dům.
Už od začátku se mu sem moc nechtělo. Když poštou dostal instrukce, přestalo se mu chtít úplně. Bylo to... moc utajené, moc složité. Jen ten přesný popis kostýmu. O co víc. Výraz prodavače, když si ho půjčoval. Ale jako předseda...
Povzdechl si a šel k rodinnému sídlu, spojenému s luxusním hotelem.
Otevřel mu postarší majordomus a kývl hlavou. Vedl dál do domu. Mladík se rozhlédl po sále plném masek. Všechny dámské vypadaly hodně podobně jako jeho, pánské se také navzájem kopírovaly.
Bradley přizvedl obočí, když se k němu přitočil sluha a něco mu vložil do dlaně. Zvedl dřevěnou destičku a nejistě se zadíval na číslo. Mnohem víc ho ale zaskočil klíč, který k ní byl kroužkem připnutý. Klíč? Proč klíč? Vážně z toho všeho měl horší a horší pocit.
Váhavě zaplul do davu a zkoušel někoho poznat. Škrabošky ale zakrývaly téměř celou tvář.
Černovlasý mladík v elegantním černém kabátku s nařasenou košilí a šátkem se za ním otočil. Podíval se směrem k majordomovi se sluhou. Oba přikývli. On se pousmál.
“Úžasný, že ses nabídnul.” Mladík se otočil a zadíval se na tři spolužáky. Jejich oblečení kopírovalo jeho. Jen v něm tak nějak působil elegantněji a mužněji. Nebylo divu. Byl vyšší než oni a od mala kvůli kondici sportoval.
Obzvlášť, když ses nikdy nezúčastnil.” Doplnil blonďatý přítele. Hostitel přikývl.
“Změna je život. Vlastně jsem byl vždycky zvědavej, jak to probíhá.” Pokrčil rameny a otočil se za procházejícími dívkami. V krásných zdobených róbách vypadaly úžasně.
“Nezávazně a celou noc.” Zasmáli se mladíci. On se pobaveně usmál.
“Jako hostitel si můžeš vybrat.” Dodal jeden ze spolužáků. Mladík zakroutil hlavou.
“Není třeba... zdá se, že jsme všichni.” Potěšil je.
Požádal všechny o klid. Představil se jako hostitel a přivítal je na Večeru Masek. Díky hlasu a vlastně i domu ho všichni samozřejmě poznali.
Mik´e Sarkans. Jeden ze školních idolů. Lehký rebel. Jeden z nejbohatších z nich. K tomu krásný urostlý chlap s pronikavýma zelenýma očima.
Bradley sledoval velkou prosklenou nádobu, stojící vedle mladíka. Byla plná vysaček podobných jeho. Jen na nich nebyl žádný klíč. Čísla ano. Horší a horší pocit.
Mik´e se usmál a prohrábl destičky.
“Jsem si jistý, že nemusím něco vysvětlovat... pokud jste tu poprvé, bzry pochopíte.” Pobavil všechny.
“Pánové.” Ti v pánských maskách se začali rovnat vedle hostitele. Bradley se zarazil. Všechno byli muži – bezesporu. Tak proč on má... rozhlédl se. Dámské kostými byly příliš složité. Nedokázal poznat, zda jsou za nimi schované pouze dívky.
Otočil hlavu zpět k mladíkům. Hostitel pobídl prvního v řadě. On zalovil mezi vysačkami. Vytáhl jednu a podal Mik´emu. On přečetl číslo. Jedna z dívek s úsměvem zvedla ruku.
Bradleymu lehce vyschlo v krku. Pomalu blednul a sledoval další a další páry, které se dávaly dohromady. Nikdo neví, kdo je kdo. Vzpomněl si na spolužákova slova. To přece nemůžou myslet vážně. Sledoval pár, který se vydal pryč. Většina z nich si to namířila k baru či na parket. Zapleteni do sebe. Proto ty masky. Kostýmy. Pomyslel si znechuceně.
A on se nechal nachytat. Jak má teď odejít? Nepoznán? Předseda studentské rady. Káže jim o morálce, slušném chování a pak sám... sklonil hlavu ke svému klíči. Těžko se vymluví na to, že neznal podrobnosti. Netušil, o co se jedná.
“Dovolíš? Rád bych měl taky z čeho vybírat.” Chytl Mik´e ruku jednoho z mladíků, který si chtěl vylosovat číslo. Pobaveně přikývl. Dívky zpozorněly a v duchu prosily štěstí o přízeň.
Hostitel se pousmál a zalovil mezi čísly. Jedno vytáhl.
“Čtyřicet.” Bradley omdlel. V duchu. Několikrát. Všichni se začali rozhlížet. On strnule stál a svíral destičku.
“Teď nevím, jestli bych se neměl urazit.” Pobavil Mik´e všechny a rozhlédl se po nich. Bradley přemýšlel, co teď.
Nakonec se vylosují všechna čísla a on tu zbyde sám. Mnohem větší pozornost. Možná by mohl Mik´eovi vysvětlit... Proč to musí být zrovna on? Proplouvá školou zlehka a elegantně, jakoby se ho dění v ní nijak netýkalo. Přesto s jedním z nejlepších prospěchů. Věčně neupravený. Věčně chybějící. Věčně někde pokuřujicí. Právě typy jako je on, stále kárá a snaží se napravit a teď... zhluboka se nadechl a zacinkal s číslem.
Všichni k němu otočili hlavu a pousmáli se. Mik´e s nimi a podal mu ruku. Bradley si povzdechl a vydal se k němu. Co teď? Co teď? Co teď? Točila se stále dokola otázka v hlavě a on nenacházel odpověď.
Hostitel ho chytl za ruku a postavil k sobě. Mladíci dál losovali až nebylo z čeho. Bradley pevně držel dlouhé štíhlé prsty a přihlížel.
“Chceš něco k pití?” Pošimral ho horký dech na uchu. Srdce mírně poskočilo. Co to... zvedl hlavu. Zakroutil s ní. Možná by se měl opít. Má nízkou toleranci a bývá ospalý, když se napije. Třeba by to všechno mohl prospat. Přemýšlel.
“Tak chceš jít rovnou na pokoj?” Zeptal se Mik´e měkce a sledoval paniku v očích. Bradley rychle zakroutil hlavou.
“Hmm... jsi tu poprvý?” Stejně rychle přikývl.
“To jsme dva... tak co si dát nějáký to pití na uvolnění?” Usmál se mladík a vedl druhého k baru. On za ním nešťastně cupital.
Mik´e objednal pití a sklonil k němu hlavu. Bradley sledoval pár, vedle kterého se postavili. Dvojice se opírala o pult, přitisklá k sobě a věnovala se sobě. Své okolí očividně nevnímala.
“Hej, k tomu máte ten klíč.” Chytl je hostitel. Oni dva se zasmáli a šli pryč. Mik´e v duchu zaklel. Proč s tím vůbec souhlasil? Kvůli němu. Sklonil hlavu ke svému společníkovi. Nechtěl, aby mu ublížili. Aby ho ponížili. Aby... vzal si od barmana pití.
Bradley zlehka přičichl a ochutnal. Dobré. Pomyslel si a znovu se napil.
“Chutná?” Mladík zvedl hlavu a než si to stačil rozmyslet upřímně přikývl. Mik´e se pobaveně pousmál a napil se.
“Známe se?” Bradley zaváhal, ale pak přikývl. Po otázce osobně, znovu přikývl.
“Pak bych si měl asi pořídit brýle. Mít v okolí někoho tak okouzlujícího a nevšimnout si.” Neodolal Mik´e. Druhý mladík rychle zvedl hlavu. Sílu zarudlých tváří nezadržela ani pevná škraboška.
Hostitel se spokojeně pousmál a Bradley se ho snažil odrovnat svým chladným tvrdým pohledem. Místo toho ho ale jen lehce pošimral ve slabinách. Asi je tak trochu masochista. Přemýšlel Mik´e a pobavil sám sebe.
Bradley popíjel svůj třetí koktejl a rozhlížel se po okolí. Jeho obvyklý chlad se pomalu topil v každém dalším a dalším doušku. Stejným tempem možná rychleji se páry kolem začaly vytrácet, některé se vytratit zapomněly. Ale nikoho kolem snad až na Bradleyho to nepohoršilo.
Nechtěl na sebe upozorňovat a navíc se díky přijemně hřejivé sladké chuti cítil překvapivě uvolněně. Taky díky velké horké dlani, která ho objímala. Dlani?
Zarazil se a sklonil hlavu. Opravdu. Mik´e držel jeho prsty svými a jemně hladil palcem. Srdce se mírně zavlnilo a stejné zavlnění cítil v podbříšku. Co to... Zvedl oči. Tentokrát se srdce zavlnilo silněji. Mladík ho sledoval. Lehce usměvavým zeleným pohledem.
Bradley zadržel dech, když se rty setkaly. Horké měkké rty. Něžně ho ochutnaly.
“Trestně sladký.” Usmál se Mik´e a zlehka si je olízl. Aniž by se odklonil. Kráska v jeho náruči dokonale zrudla. Znovu se usmál.
“Půjdeme, nebo skončíme jako představení pro ostatní.” Ochutnal znovu a sebral mu skleničku. Bradley nezvládl nijak protestovat. Jen ho poslušně následoval.
Trochu se vzpamatoval, když si to společník nenamířil směrem k hotelu ale do rodinné vily. Do svých pokojů. Bytu.
Mladík se rozhlédl. Přijemný moderní byt. Nic křiklavého či nevkusného. Čekal... tohle jistě ne. Až na pár věcí. Všiml si kulečníku, sbírky herních konzolí a přepychové elektroniky. Usmál se. Pak si všiml stěny, kterou pokrývaly velké, matné, různě se překrývající fotografie. Většinou černobílé.
Přešel k nim. Úžasný. Vztáhl ruku k jedné ale nedotkl se jí. Byla na ní lavička a na ní ležela dívka. Za její hlavou stál mladík a skláněl se k ní. Hřejivý moment v chladný podzimní den.
Bradley se pousmál. Zamrkal, když ucítil rty na svém krku. Dech ztěškl.
“Víš, proč tu jsme nebo ne?” Zavřel oči a přikývl. Aniž by si to uvědomil opřel se o pevný hrudník.
“Dobře, moje fotky můžeš obdivovat až ráno.” ´Jeho?´ Překvapil ho mladík, ale nedovolil zamyslet se nad tím. Přizvedl si za bradu obličej a sklonil se ke rtům.
Bradley zalapal po dechu. Jeho byly opět tak horké a měkké. Hýčkající. Pootevřel ústa a pustil mladíka dál. Zachvěl se. Proboha, proč je to tak... vztáhl ruce a chytl paži kolem svého pasu.
Rychle se odtáhl, když ucítil prsty na své tváři. Mik´e si s úsměvem povzdechl a přejel po zdobeném povrchu škrabošky.
“Vím, že je to proti pravidlům, ale já chci...” Pohladil růžové rty. Je to tady. Teď. Co asi udělá až zjistí pravdu?
“Stejně pochybuju, že je někdo dodržuje.” Pokračoval hebce. Možná je lepší, že to zjistí teď než až v posteli. V posteli?! Zděsil mladík sám sebe. Vážně by mu dovolil dojít až tam? Dovolil? Dovolil. Uvědomil si. Líbí se mu to! Vyděsil se ještě víc.
“Nehledě na to, že ty víš, kdo já jsem. A to není moc fér.” Šeptal hostitel mezi polibky a nechtěl přiznat, že on přece taky. Přestalo by to být tak rozpačité a okouzlující.
Bradley se zhluboka nadechl. Teď. Sáhl ke škrabošce a sundal si ji. Zvedl oči. Šokovaně zamrkal, když se k němu Mik´e sklonil a opět se vpil do rtů. Sám už svou masku neměl.
Je možné, že by to nepoznal? Stále si myslí, že je dívka? Jako dítě si ho pletli. A teď. Vlastně má dost jemný obličej a v ženských šatech... myšlenky se pomalu začaly vytrácet. S každým měkkým pohlazením rtů. Každým dotekem jazyku. S každým rozechvělým nádechem.
Pomalu se otočil a přizvedl na špičky. Mik´e se usmál a pevně ho objal. Sladší a hebčí než si myslel. Mnohem příjemnější. Užíval si drobné tělo ve své náruči a nehodlal pustit. Už nikdy.
Zlehka se odtáhl a zadíval se do světlých očí. Pohladil bělostnou tvář. Lemovaly ji černé kadeře paruky. Znovu se usmál a ochutnal.
“Tak pojď.” Omámený Bradley zapomněl na své obavy a následoval ho.
Mik´e si sedl na postel a jeho si posadil na stehna. Vztáhl ruce k obličeji a vzal do dlaní. Přitáhl si rty. Mladík ho objal kolem krku a přitiskl se k němu.
Vždy si držel odstup. Vyhýbal se dotekům. Neměl je rád. Snesl jen podání ruky. Ale jeho. Jeho rozehřívaly chlad a probouraly ledovou zeď kolem srdce. Lehce a snadno. Tak neskutečně snadno.
Otevřel oči. Mik´e prsty našel šněrování na zádech a zručně ho začal uvolňovat.
Bradley se mu opřel o rameno. Nechce, aby přestal. Ale až zjistí... políbil opálený krk.
Mladík přivřel oči a rozechvěle se nadechl. Vážně mnohem příjemnější a vzrušující. Pohladil odhalená záda. Konečně. Uvolnil korzet a pomohl mu z něj. Pod ním byla lehká nadýchaná košile.
“Postav se.” Políbil rameno. Bradley ho poslechl a on sáhl k zapínání sukně. Sklouzla k zemi. Pod ní byla několika-vrstvá spodnička.
“Proboha, kolik těch sukní máš?” Vydechl mladík pobaveně a stáhl si ho zpět na nohy. Druhý se ho okamžitě chytl kolem ramen a rty se spojily.
“Ještě tu paruku, ano?” Bradley rychle zakroutil hlavou.
“Prosím.” Zašeptal Mik´e. Jeho drobný budoucí milenec se zachvěl a sáhl si k hlavě. On vztáhl ruku a prsty sčeřil jindy dokonale sčesanou delší patku. Usmál se a přitáhl si ho k sobě.
“Mnohem lepší.” Zašeptal spokojeně a zavřel oči. Bradley se zachvěl pod polibkem a zapomněl přemýšlet, zda ho poznal či ne.
Mik´e ho přizvedl a posadil obkročmo na své nohy. Prsty zajel pod nadýchané sukně spodničky. Cítil, jak se pod nimi drobné tělo chvěje a hrozně moc toužil zabořit se do něj. Ale musí pomalu. Nesmí ho vyděsit. Pomalu. Snad to zvládne.
Konečně se dotkl prádla a pod látkou ucítil probouzející se vzrušení. Vlastně už bylo docela dost vzhůru. Zlehka ho pošimral. Bradley mu vzdychl do úst. Mladík se usmál a poposunul se na posteli s ním v náruči. Přes látku ho dráždil a rty se vpíjel do růžových.
Bradley ho pevně stiskl. Ruka vklouzla pod jemnou tkaninu a on ucítil horkost a měkkost skutečné dlaně. Něco zamumlal a sklonil hlavu. Jemně se zamračil. Úžasný. Tomu se dřív tak bránil? Úžasným laskavým dotekům? Jsou všechny takové nebo jen ty jeho? Boky se přizvedly a on se zhluboka nadechl. Ne, jistě jen ty jeho.
“Klekni si.” Zachraptěl Mik´e a zastavil mladíkův rozechvělý dech. Opět jen poslechl a zvedl se na kolena. On přizvedl lemy spodniček a stáhl prádlo níž. Bradley zalapal po dechu a prsty stiskl pevná ramena. Horká vlhká ústa a on se do nich hluboce bořil. K tomu něžný jazyk a měkké rty.
“Mik´e.” Zašeptal a pohl boky. Mladík se lehce pobaveně a zničeně zachvěl. Sklouzl rukou k pasu. Uvolnil a objal své vzrušení. To bylo téměř vražedné. Jeho jindy chladný nepřístupný hlas obalený něhou a hladem. Vášnivým toužebným hladem.
Dál stupňoval touhu obou a prsty ochutnal horkost a těsnost štíhlého těla. Nedočkavě poposedl. Nikdy po nikom tak netoužil. Cítil až bolestnou touhu. Žár ve slabinách a v srdci.
Chytl mladíka za boky a přizvedl. Položil vedle sebe a naklonil se nad ním. Bradley ho objal lýtky a zabořil se do peřin.
“Uvolni se.” Slyšel vzdálený hlas, ale nedokázal vnímat, co mu povídá. Ne přes vír pocitů, který ho pohltil. Cítil horkost, kterou neznal. Touhu a vášeň. Měl pocit, že tělo nemůže cítit víc. Přesto vnímal každý další dotek. Každý pohyb Mik´eho... proboha! Uvědomil si spojení těl. Téměř vyvrcholil. Mik´e s ním. Vydechl a opřel se o ruce. Tohle je vážně moc.
“Nadechni se a uvolni.” Zachraptěl něžně. Bradley otevřel oči a zadíval se do zelených. Laskavě se usmívaly, utopené touhou. Mladík poslechl a několikrát se nadechl. Mik´e uvolněně s ním.
“Dobře.” Usmál se a políbil ho. Znovu se pohl. Sledoval přivření očí a nádech na rtech. Ochutnal je a vklouzl mezi. Bradley mu zasténal do úst a pevně se ho držel kolem krku.
Pohyby se zrychlily a sladily. Hleděli si do očí a byli si jistí, co cítí ten druhý. Co prožívá. Co chce.
Mik´e pevně stiskl povlak polštáře a vydechl jméno. Bradley s ním. Přitom ho pevně sevřel ve štíhlých pažích.
Oba hlasitě oddechovali a cítili srdce toho druhého. Jeho rychlou pravidelnost.
Když byl mladík schopný zhluboka se nadechnout, zlehka se odtáhl a znovu opřel o ruce. Pousmál se a pohladil zrůžovělou tvář. Setřel kapky potu z čela a pohladil rty.
Víčka se pohla a odhalila světlé duhovky. Bradley si povzdechl a suše polkl. Mik´e sáhl vedle postele a podal mu láhev s vodou.
Mladík se žíznivě napil. Ještě když pil, druhý ho zalehl a hlavu si mu opřel o hrudník. Spokojeně objal a zavřel oči. On si utřel pusu a sledoval ho. Teď už není pochyb. Ví to. Musí to vědět. Byl Bradley opět schopný alespoň lehce souvislých myšlenek. Zavřel vodu a odložil.
Ale co teď? Možná to ví, ale to nic neznamená. Není hlupák. Moto večera jistě bylo nezávazně. Mohl tu s ním ležet kdokoliv. Dívka nebo mladík. Očividně to pro něj není podstatné. A on mu tak odevzdaně podlehl. Zrovna jemu. K tomu se mu to líbilo. Tak hrozně moc. Vztáhl ruku a prsty pročísl tmavé přerostlé prameny.
Mik´e otevřel oči. Chytl ho a stáhl pod sebe. Opět zalehl. Bradley zalapal po dechu. Nebo že by ne? Objal široká ramena.
“Nechceš spát oblečený.” Uvědomil si a pokáral ho hlasem. Mladík se zasmál a příjemně rozechvěl srdce druhého. Odtáhl se.
“Starej dobrej Bradley.” Políbil ho. On zamrkal.
“Vážně je teď moje oblečení to, na co myslíš?” Hleděl mu Mik´e do očí. Ucukl jimi a jemně zakroutil hlavou. Mladík se pousmál a vysoukal se z košile. Kabátek si zvládl svléknout, když přišli. Bradley ho pozorně sledoval a kochal se krásným opáleným tělem.
“A na copak?” Stále zrůžovělé tváře se jemně dobarvily. Začal odmítavě bručet odpověď. Mik´e ho umlčel polibkem.
“Nelhal jsem. Nikdy jsem se toho neúčastnil. Rád si svoje partnery vybírám sám.” Bradley přizvedl obočí a zakroutil hlavou v protestu.
“Proto jsem to hostoval. Zaslechl jsem rozhovor těch třech pitomců a nechtěl...” Zmlkl. Možná by mu nemusel říkat úplně vše. Zanadával si v duchu. Mladík ho pobídl.
“Prostě... to číslo jsi nedostal náhodou a já ho nelosoval.”
“Ale to je podvod!” Sedl si Bradley rozhořčeně. Mik´e se znovu zasmál.
“Jo, to je podvod. Ale vážně ti to tolik vadí? Radši bys...” On zamrkal. Zamračil se, ale zakroutil hlavou. Mladík se usmál a vzal ho do náruče.
“Ochránil jsem tě před ponížením.”
“A využil situace.” Zabručel Bradley. Mik´e připustil, že možná trochu.
“Ale na tom, jak jsme se dali dohromady zas až tolik nezáleží nebo ano?” Jeho půvabný milenec zpozorněl. Dali dohromady? Mladík si všiml výrazu. Pousmál se a sklonil se k němu.
“A ty spát oblečený můžeš?” On vytřeštil oči.
“Chceš... chceš abych spal nahý?! S tebou... v tvojí posteli?” Zděsil se s ještě silnějším pohoršením. Mik´e se pobaveně pousmál.
“Směle doufám, že jen se mnou a v mojí posteli.” Zašeptal u jeho ucha. Bradley přizvedl obočí. No. Vlastně ano. Začal se soukat z košile. Mladík mu spokojeně pomohl.
