nik
Někde uprostřed Krystalového města stála vysoká budova. Administrativní budova. V jednom z pater – deset plus bůchvíkolik – byla umístěna velká otevřená kancelář, rozdělená malými kójemi. Každá z nich byla unikátní – jiné fotky, jiné květiny, jiné upomínkové předměty, jiný zaměstnanec. V něčem si přece jen podobní. Na uchu sluchátko. Před sebou počítač a pusa se jim celý den nezavřela. Call centrum.
Někteří zaměstnanci zde byli déle, jiní ne tolik. Většina z nich se ale shodla na jednom. Nenáviděli svoji práci. Nenáviděli tohle neosobní místo, kterému nepomáhaly ani osobní věci na stolech či napíchané na tenkých stěnách kójí.
Muž, sedící v druhé řadě - desáté buňce zprava, na tom nebyl jinak. Pracoval pro centrum několik let. Aniž by kdy změnil stůl, patro či obor. Nebyl spokojený, ale nikdy neměl potřebu ani ambice něco s tím udělat. Oddělal si svých x-hodin denně, bez pocitu dobře vykonané ale určitě s pocitem špatně oceněné práce, a vyrazil domů. Tak jako spousta dalších.
Cestou se stavil v potravinách. Koupil jídlo pro sebe a kočku, a pak si pro dobrý pocit šel večer zaběhat. Když se vracel zpátky, stavil se u prarodičů, kteří ho vychovávali. Dal si kousek domácího koláče s přeslazeným kafem, a vyprávěl jim, jak je vše růžové a báječné. Vše tak jak má být. Dnes ale ne. Dnešek byl vyjímečný.
Dnes koupil jídlo kočce. Uklidil. Vysprchoval se. Důkladně vybral oblečení a čekal. Několikrát zkontroloval vzhled, čas a stav ložnice. Měkkost a vůni peřin. Dostatek vína v lednici a někdy mezi tím se snažil zklidnit srdce.
Konečně se ozval zvonek. Několikrát se nadechl, ještě jednou zkontroloval svůj vzhled, a otevřel. Svět se okamžitě projasnil. Téměř uvolněně se usmál a pobídl muže, stojícího na chodbě, aby vešel. On poslechl a rozhlédl se po bytě. Po jeho stěnách.
„Nově vymalováno?“ Pán domu přizvedl obočí.
„A-ano, ty sis všimnul?“ Neskryl své nadšení po kladné odpovědi.
„Víno?“ Zeptal se.
„Jsem tu autem.“ Zakroutil host hlavou.
„Jdeme na večeři, nebo ne?“ Dodal. Muž rychle přikývl.
„Fajn, pak bysme měli jít.“ On opět přikývl a následoval ho ven z bytu, do podzemních garáží k temně rudému spoťáků. Muž mu otevřel dveře a sám se posadil na místo řidiče.
„K Věži?“ Otočil hlavu. Spolujezdec zrůžověle pokýval hlavou a prohlížel si ho. On se pousmál a naklonil se k němu.
„Rád tě opět vidím.“ Pohladil rozechvělé rty svými a vyjel.
Návštěvníci nejvyšší restaurace Krystalového Města se otáčeli za dvěma příchozími. Jedním z nich. Vysokým mužem. Kráčel za obsluhou a temně šedivý oblek zvýrazňoval linii zad a široká ramena. Záměrně nedbalý účes mu dodával lidskosti, vše ostatní křičelo něco jiného. Malý bůh. Nebo alespoň potomek boha. Jeho jisté pohyby. Držení těla. Výraz tváře. Pohled v očích. Pouhá jeho přítomnost. Jakoby naplnila místnost a jemně pošimrala přítomné dámy ve slabinách. Dámy a několik pánů. Zbytku dokonale nabourala sebevědomí. Číšník oba muže usadil a nabídl jim nápojový lístek.
Věnovali se hlavnímu chodu večeře a povídali se. Většinu času mluvil větší z mužů. Vždy měl úžasný přehled a dokázal hodiny mluvit. Příjemným zajímavým způsobem doplněným sexy aurou, která se vlnila kolem. Vražedná kombinace. Pro toho, o koho projevil zájem.
Drobnější z mužů s jemným úsměvem poslouchal a pomalu se opíjel vínem. Šťastný a spokojený.
Když dojedli poslední z chodů, navrhl odchod. Jeho společník pokrčil rameny.
„Chceš jet domů? Co kdybysme někam zašli?“ Zeptal se, když odpověď zněla ano. Všiml si jemného zaváhání v oříškových očích.
„No tak, Niku. Máme celou noc. Zajdeme někam do clubu, co ty na to?“ Navrhl. Jmenovaný si povzdechl, ale přikývl.
Oba se rozhlédli po živém, těkajícím, probleskujícím, potemnělém clubu. Několik dlouhých barů bylo plných, stejně tak vlnících se parketů. Pohybovaly se v rytmu hudby a na první pohled působily dost nebezpečně. Na druhý už to nebylo tak strašné. Obzvlášť po několika panácích něčeho silnějšího.
Vyšší z mužů se usmál a chytl menšího. Vedl k jednomu z barů. Jeden z barmanů si ho okamžitě všiml. Netrvalo dlouho a pár si přiťukával nápojem, přelitým přes několik velkých kostek ledu. Otočili se k parketu a chvíli tiše sledovali měnící se masu.
Nik zvedl hlavu ke svému společníkovi. Všiml si několika obdivných pohledů za jeho ramenem. Rozhlédl se. Bylo jich víc. Mnohem víc a opět sledovaly jeho. Už v restauraci. Vždy to tak bylo. Vždy vzbuzoval pozornost svého okolí.
„Děje se něco?“ Pohladil ho hluboký hlas. Pošimral na srdci a ve slabinách. Byl si jistý, že přesně tam byl směrovaný. Rychle zakroutil hlavou.
„Ne, jen...“ Zmlkl. Až polekaně otočil hlavu. Před nimi stála mladá světlovlasá žena a sledovala jeho společníka. Co to říkala? Snažil se vybavit.
„Smím prosit?“ Zopakovala. Nik se zamračil a nadechl v odpovědi. Slova se vytratila, když ho muž vzal kolem ramen a políbil do vlasů.
„Promiň, ale jsme tu spolu.“ Usmál se přátelsky a ženě se mírně podlomila kolena.
„Jen jeden... jsem si jistá, že tvému příteli to nebude...“
„Řek jsem, že ne.“ Přerušil ji tvrdě. Zachvěla se a zklameně vrátila ke kamarádkám.
„Nevadilo by mi to.“ Ozval se Nik. On k němu sklonil hlavu. Přizvedl si jeho a naklonil se ke rtům.
„Tohle je tvůj večer. Samozřejmě, že by to vadilo.“ Okouzlil ho hebkým polibkem, svým hlasem i pohledem. Drobný muž zrůžověl a rozpačitě přikývl. Vadilo. Samozřejmě, že vadilo. Tohle je jeho večer a on se na něj tak dlouho těšil. Pousmál se a přitulil k širokému hrudníku. Hrozně moc by mu to vadilo. Užíval si pevnou bezpečnou náruč. Opět zvedl oči a zadíval se do safírově modrých.
„Ale my tancovat můžeme.“ Špitl. Muž se usmál a odložil jejich skleničky.
„Musíme.“ Stáhl si sako z ramen. Hodil barmanovi a pak vedl svého společníka na parket. Mezi tančící.
Tančili dlouho. Proti sobě, tělo na těle či za sebou při pomalejších, táhlejších tónech. Nik přivřel oči, zabořený v pevném hrudníku, a jemně vlnil boky v rytmech hudby. Takhle si nikdy nechová. Provokativně a nespoutaně. Jenom s ním. Jen on dokázal probudit oheň, který dýmal v jeho srdci.
Zaklonil hlavu. Muž, držící ho v náruči, se usmál a sklonil se k němu. Zaplul mezi nabízející se rty. Pomalu, ale hluboce. Téměř v rytmu hudby. Prsty stiskl štíhlé boky a jemně pohl svými. Nik mu zasténal do úst.
Mnohem víc, když ho muž čelem opřel o stěnu, a přitiskl se k němu. Přitom okupoval růžové rty svými. Hluboce a vášnivě. Naléhavě. Rukou sklouzl k pasu a rozepnul pásek kalhot, pak samotné kalhoty. Nik se nadechl a dlaněmi opřel před sebou. Hlasitě zasténal do velké dlaně, která mu zakryla ústa. Muž za ním tvrdě pohl boky. Tvrdě a hluboce. S každým přirazem oba zasténali a mírně se zamračili. S každým přírazem byli blíž. Vrcholu.
Nik se pevně zapřel proti stěně a zády se zabořil do pevného hrudníku. Už jenom... někdy teď. Zaklonil hlavu a jeho sten se opět ztratil v měkké dlani. Svezl se na muže a hlasitě oddechoval. On se usmál a políbil ho na spánek. Přidržoval na nohou.
Když se menší z mužů konečně vzpamatoval, zaklonil hlavu. Něžně se pousmál a natáhl se ke rtům. Přijaly ho a stejně něžně odpověděly.
„Chceš jít domu?“ Zašeptal milenec. On zakroutil hlavou.
„Chtěl bych se projít.“ Muž se usmál.
„Jak si přeješ.“ Zapnul mu kalhoty. Nik jemně zrůžověl, jakoby si až teď uvědomil, k čemu tu zrovna došlo. Všiml si mužova pobavení a zrůžověl ještě víc.
Ruku v ruce procházeli nočním Krystalem. Živým centrem, přes park, kolem některých klenotů města až se nakonec vrátili k mužovu autu. Pomalou, klidnou chůzí jakoby měli veškerý čas pro sebe.
„Neměl bys řídit.“ Namítl Nik, přesto ale nastoupil do auta.
„Nic jsem nepil.“ Posadil se jeho společník za volant a vyjel. On k němu otočil hlavu. Jistěže nepil, nikdy nepije, když řídí. Zato on byl opilý. Víc než alkoholem dnešním večerem. Mužovou přítomností. Vždy to tak bylo. Každý večer, který spolu strávili – od prvního okamžiku. Potkal ho v podobném clubu a zamiloval se na první pohled. Pak se potkali znovu a on je teď jeho. Úžasný, dokonalý Andreas. Bůh mezi svými.
Pustil ho do svého bytu a otevřel vychlazenou láhev. Oba se posadili na gauč a ochutnali víno. Nik opřený o muže - on ho držel kolem ramen. Tentokrát nemluvili. Jen vnímali přítomnost toho druhého. Jeho blízkost, jeho tělesnou teplotu. Byl to příjemně uklidňující okamžik. Jakoby se čas kolem zastavil nebo alespoň zpomalil. Vše ostatní odsunul do pozadí a zůstali jen oni dva.
Andreas jemně naklonil hlavu, aby viděl Nikovi do obličeje.
„Niku?“
„Hmm?“ Protáhl muž. Druhý se pousmál.
„Půjdem si lehnout, co ty na to?“ Navrhl. Nik se zamračil.
„Ještě se mi nechce.“ Zakryl zívnutí. Milenec se znovu pousmál a políbil ho na spánek.
„Lháři.“ Zašeptal měkce a rozechvěl drobné srdce.
„Ještě chvíli.“ Zašeptal jeho majitel a přitulil se. Andreas ho jemně stiskl a opět zašeptal, tentokrát tiché dobře. Nik se spokojeně usmál.
Probralo ho něžné pohlazení po tváři. Další a další. Pousmál se a pomalu otevřel oči.
„Dobré ráno.“ Pohladil ho stejně něžně měkký hlas. Dobré ráno. Odpověděla ospalá mysl. Ráno! Probrala se dokonale. Muž s ní. Rychle se posadil a nejistě rozhlédl. Ráno? Nechápal. Jaktože ráno? Usnul? Kdy? Jak? Proč? Otočil hlavu k sedícímu muži. On se usmál.
„Všechno nejlepší, Niku.“ Naklonil se blíž a políbil ho. Nik rozechvěle přizvedl obočí a přijal měkké rty. Sklonil hlavu k malému dortíku s jednou svíčkou, který Andreas držel. Usmál se a sfoukl ji.
„Děkuju.“ Objal muže a stiskl. Děkuju. Zašeptala mysl znovu a užívala si pevné objetí. Odklonili se. Překvapeně zamrkal, když mu jeho milenec podal malou zabalenou krabičku. Vzal si ji a až opatrně se dotkl mašle. Byla téměř větší než samotná krabička. Andreas chytl jeho prsty.
„Rozbalíš si ho potom. Pojď, udělal jsem snídani tak ať ti nevystydne.“ Vstal a postavil i jeho. Nik sklonil hlavu k dárku, šťastně se usmál a položil ho na postel. Následoval muže.
V obývacím pokoji na něj čekala barevná snídaně. Hladově se do ní pustil, zabořený v náruči druhého muže. Seděl před ním - mezi jeho rozkročenýma nohama a věnoval se snídani. Zvedl poslední z croisantů a utrhl jemnou vrstvu. Povzdechl si. Brzy to přijde, hm? Loučení. Nikdy netušil co říct. Jak se tvářit. Jak... hlavně asi protože se loučit nechce.
Zklidil talíře od snídaně a vrátil se do obývacího pokoje. Andreas byl již oblečený, stál u okna, a s někým mluvil po telefonu. Zavěsil a otočil se.
„Asi... už chceš jít.“ Usmál se Nik nejistě. Muž schoval telefon a přikývl.
„Musím, promiň.“ Přešel blíž. Pán domu rychle zakroutil hlavou.
„To je v pořádku. Jistěže musíš.“ Šel ho vyprovodit ke dveřím.
„Díky za příjemný večer.“ Sklonil k němu Andreas hlavu. Nik přizvedl obočí.
„Co to... co to povídáš? To já bych měl poděkovat. Tak... zase za rok?“ Zeptal se téměř opatrně. Druhý muž se zamračil. Sklonil hlavu.
„Končím s tím, Niku.“ Šokoval svého hostitele. On nevěřícně zopakoval první ze slov. Andreas přikývl.
„Někoho jsem potkal.“ Usmál se jemně a svými slovy rozdrtil chvějící se srdce. Potkal? Zašeptalo. Koho? Kdy? Jaký je? Chtělo se zeptat, ale rty nesebraly odvahu. Ani sílu. Muž se mu zadíval do očí, a jakoby v nich dokázal číst jeho myšlenky, odpověděl.
„Je malej, půvabnej a upřímně. Netušim, kdy přesně se mi dostal tak pod kůži, ale od tý doby co jsem si konečně všimnul, už tu hru nezvládám.“ Pousmál se znovu. Nik se zachvěl. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Nezadržitelně, přesto je dokázal zastavit. Na chvíli. Jemně přikývl a zlehka muže objal.
„Mám...“ Nadechl se a pokračoval. „Přeju ti to. To je úžasný.“ Přinutil se říct. Stejně tak se přinutil pustit ho a rozloučit se. Zavřít za ním dveře. Pak se konečně rozbrečel. Hlasitě, bolestně a nešťastně. A jeho srdce. A jeho mysl stále dokola opakovala. Ne. Ne. Ne. Prosím ne.
Stalo se to před několika lety. V barevném a zářivém clubu. Jeho barvy vybledly v okamžiku, kdy si všiml muže. Přesně v tu chvíli se zamiloval. Do safírového pohledu. Pak do klidného úsměvu. Sebejistého výrazu. Způsobu, jakým se muž opíral o bar. Jakým stál, pohyboval se. Díval se. Do všeho, co k němu patřilo.
Několik dní nato ho potkal znovu. S někým jiným. Pak zase a zase, no a pak zjistil proč. Živil se jako společník. Jeden z Eliotových černých koní. Velice žádaných a velice drahých. Ze svého platu musel šetřit celý rok, aby si dokázal zaplatit jedinou noc v jeho společnosti. Jednu jedinou noc. Daroval ji sám sobě k narozeninám. Úžasnou, báječnou noc, kdy muž patřil jemu. Jenom jemu. Celou noc. Rok nato nedokázal jinak a opět si koupil velice drahý dárek k narozeninám. Rok poté také a ten další znovu. Dvanáct měsíců se těšil na jedinou noc v roce. Tu poslední – loni, se ho muž poprvé dotkl jako milenec, a jeho báječná noc se změnila v nezapomenutelnou. No a letos... letos v poslední.
