návštěva
Malý pavouk přecházel po pokoji a tvářil se nervózně. Posadil se na židli, chvíli seděl a poklepával prsty do stolu. Se zabručením vstal a přešel k oknu.
Můra, připravujicí lehké pohoštění, k němu s úsměvem zvedla oči.
“Víš, že je to přátelská návštěva, že?” Řekla víc pobaveně než chtěla. Mladík sebou cukl a otočil se. Zamračil se. Jistěže vím. Vyštěkl. Pak si povzdechl.
“Ale... ale je to Corryn.” Zdůraznil poslední slovo. Muž pokrčil rameny.
“Neni to vaše první setkání.” Podotkl. Pavouk se zatvářil nešťastně.
“Já vím, ale... pokaždé, když ho vidím, mám chuť někam utéct. Je to... Corryn. Legenda. A já...” Povzdechl si znovu. Nehledě na to, že jsem chtěl sníst jeho milovanýho broučka. Dodal.
Cowan se pousmál a přešel k němu. Položil mu ruce na ramena a přitáhl si ho do náruče.
“Uklidni se. Svym způsobem ti vděčí za to, že se potkali nebo ne?” Lynx se odtáhl a zvedl k němu oči. Svym způsobem ano, že? Zeptal se. Muž přikývl. On se usmál a zvedl se na špičky, aby ho políbil.
Vyplašeně sebou cukl, když se ozvalo tvrdé zaklepání. Můra se upřímně zasmála a šla otevřít.
Za dveřmi stál Corryn ruku v ruce s Lysem. Pár v domě přizvedl obočí. Světluška vypadala jako to nejpůvabnější, nejkřehčí, nejnějžnější, co kdy viděli. Jedním z důvodů bylo nové, na míru šité oblečení. Bylo vážně na míru šité světlušce.
“Lysi, můj bože. Vypadáš... tak rád tě vidím.” Odstrčil Lynx Corryna a vrhl se k broučkovi. Pevně ho objal. Cowan pobaveně zakroutil hlavou a zvedl oči k pavoukovi. Ten chvíli přemýšlel, zda by se neměl urazit kvůli nezdvořilému gestu. Nakonec se ale pousmál. Lys opravdu působil jako něco jen snového.
“Pojďte dál.” Napodobil hostitel výraz. Lynx konečně pustil Lyse a vedl ho do domu.
“Něco jsme vám přinesli.” Vzpomněla si světluška a snažila se pavoukovi stáhnout kožený vak, který měl hozený přes rameno. S jejich výškovým rozdílem to byl trochu problém. Muž si ho sám přetáhl přes hlavu a podal jí ho. Brouček jemně zrůžověl a zalovil v tašce.
“Tady. Corryn ho koupil ve městě u...” Dion, jmenuje se Dion. Pomohl pavouk. Lys přikývl a podal Cowanovi láhev.
“Prostě ho musíte ochutnat, je výborný.” Vysvětloval. Můra jim rozlila likér. Hostitelé se oba napili a oba přizvedli obočí.
“Trestně dobrý, hm?” Bavil se pavouk. Opět společně přikývli a znovu se napili.
Lehce omámení Dionovo likérem dlouho seděli a povídali si. Lynx dokonce vyprávěl o svém nezdařilém životě lovce a ani mu nevadilo, že se dokonale znemožnil před žijící legendou. Trochu pomohla skutečnost, že se mu Corryn vlastně ani moc nesmál. Jen se pobaveně usmíval a poslouchal tak jako ostatní.
Když se na nebi objevily první hvězdy, sedli si do křesílek na verandu a sledovali je. Byla vážně příjemná teplá noc a oni zahřátí Cowanovo zlatavým mokem.
Lys vyprázdnil svůj hrnek a bez zaváhání ho podal můře. Muž se pobaveně pousmál a vstal. Ještě někdo? Corryn i Lynx mu podali své hrnky. Zašel do domu. Po chvíli se vrátil.
“Došla nám voda.” Oznámil. Světluška zpozorněla.
“My... my pro ni dojdem.” Nabídla se a překvapila je. Nejvíc asi Lynxe. To jako oni dva? Přemýšlel a nejistě otočil hlavu ke Corrynovi. Jak si myslel, pavouk se mračil.
“Vážně myslíš, že tě pustím? Samotnýho. V noci s... obzvlášť potom, co se stalo?” Zavrčel. Lys sklonil hlavu.
“Nic se mi nestane, budeme opatrní. Lynx je přece taky pavouk. Dokáže vycítit nebezpečí.” Malý pavouk strnul. On? No, asi i dokáže ale... proč to pokoušet? Přemýšlel nešťastně. Jestli se Lysovi něco stane... otočil hlavu ke Corrynovi. Suše polkl. Pavouk si povzdechl.
“Dobře.” Šokoval druhého a vstal.
“Půjdete jen k prameni. Nesejdete z cesty a nebudete se nikde zdržovat. Pokud někoho potkáte, schovej se za Lynxe a neukazuj se. Nemluv a nesviť. Vůbec nesviť.” Poroučel tvrdě ale se zvláštní něhou. Lys se usmál a přikývl.
Muž otočil hlavu k Lynxovi. Ten sebou cukl a opět suše polkl. Corryn se k němu vydal a on měl potřebu začít couvat. Utíkat. Prostě se co nejrychleji vzdálit. Jakkoliv.
“Jsi pavouk. Chovej a ciť se tak.” Cítit? Pomyslel si mladík nechápavě. Pavouk se mu zadíval do očí.
“Možná nejsi ten nejlepší lovec, ale doteď si dokázal vcelku dobře. Sám přežít. To něco znamená nebo ne?” Lynx překvapeně zamrkal. Snaží se ho povzbudit? Dokonce mu svěří Lyse, takže musí věřit, že ho dokáže ochránit. Uvědomil si. Hrdě přikývl. Cowan se pousmál a podal mu kožené vaky.
“Vemte, co unesete. Ráno dojdu pro novou.” Pomáhal mu je přetáhnout přes hlavu. Pavouk přikývl a otočil hlavu k Lysovi. Ten si nasadil kapucu svého úžasného kabátku a pousmál se. Ztratili se ve větvích stromů.
Cowan si sedl do křesílka. Chvíli mlčel.
“Vážně si myslíš, že je to bezpečný? Potom co se stalo?” Otočil hlavu k druhému muži. Ten se zamračil. Očividně si to nemyslel. Můra se na něj zadívala.
“Hm. Co se vlastně stalo?” Nedalo jí to. Pavoukův výraz se mírně zachvěl.
“Proto jsem ho pustil. Potřebuju si o tom promluvit. V životě jsem se tak... nebál.” Zašeptal a překvapil Cowana.
Lynx obratně proplouval mezi větvemi a kontroloval Lyse, který se držel v jeho těsné blízkosti. Jak Corryn nakázal nesvítil a snažil se pohybovat stejně tiše jako malý pavouk.
“Nerozumím tomu. Proč jsi to vůbec navrhl? Kdyby šel jeden z nich už by byl zpátky.” Zabručel mladík. Druhý se postavil na větev a čekal na něj.
“Od té doby, co jsme se tam potkali, jsem u pramene nebyl. Chtěl jsem ho znovu vidět.” Pokrčil rameny. Pak zaváhal. Taky. Sklonil hlavu.
“Jsme přátelé nebo ne? Chtěl jsem s tebou chvíli mluvit o samotě. O věcech a tak.” Pavouk nechápavě zopakoval poslední větu. Světluška jemně zrůžověla.
“No, přijde mi, že jsme v dost podobné situaci. Ty a já. Prostě... o některých věcech se s ním stydím mluvit. S tebou ne. Asi. Ty ne?” Lynx se zamyslel. O některých věcech? Hm. No, asi ano. Uvědomil si.
“Asi vim, o čem mluvíš.” Povzdechl si a přikývl. Lys se uvolněně pousmál. Drobný pavouk se na něj zadíval.
“O čem to Corryn mluvil? Co se stalo?” Zeptal se. Brouček sklonil hlavu a přelétl na další větev.
“Stalo se to, když byl Corryn pro moje/jsem byl pro Lysovo nový šaty.” Řekla světluška ve stejnou chvíli jako pavouk.
“Poprvý byl se mnou. Kvůli mírám, ale podruhý sem ho nechal v jeskyni. Neni stavěnej často a daleko. Hlavně rychle cestovat.” Zamračil se Corryn.
“Nerad zůstávám sám, ale už ta první cesta mě dokonale zmohla. A Corryn? Cestoval k jezeru, pak se mnou do Města Růží a po pár týdnech znova tu samou dlouhou cestu.” Zakroutil Lys hlavou.
“Město je úžasný, ale... asi jsem si už zvykl na zdejší klid a byl rád, že tam znovu nemusím. Ale...”
Brouček se zničeně zadíval na vodu kapající z hrany stolu. Na něm ležel kožený vak. Pod ním se leskla velká usychající kaluž. Povzdechl si. Musel ho večer špatně zavřít a voda celou noc pomalu ale jistě vytékala.
Zvedl vak, zátka odpadla. Vážně ho špatně utěsnil. Zvedl si otvor k ústům. Sotva na zvlhčení rtů. Posadil se. Corryn se vrátí až zítra. Nevydrží celý den bez lesní vody, ale... nemůže sám tam ven. Už se několikrát přesvědčil, že jeho orientační smysl se mu spíš vysmívá, než aby pomáhal. Povzdechl si. Nemá ale moc na výběr, že?
Odhodlaně vyšel před jeskyni a jistým krokem opustil její lehce chladnou ale bezpečnou náruč. Procházel mezi stromy a snažil se zorientovat. Sám sebe přesvědčil, že tohle je ten správný směr a vydal se hlouběji do lesa.
Po několika hodinách "lehkého" bloudění se posadil na kořen stromu a zničeně si povzdechl. Ne, není to ten správný směr. Rozhlédl se. Kdyby byl schopný najít nějáký úkryt, Corryn ho jistě vystopuje. Ale Corryn se vrátí zítra. Až po dlouhé temné noci. Proto by měl vážně hledat ukrýt. Slétl z kořene a místo pramene se opravdu snažil najít útočiště.
Po několika dalších hodinách narazil na pramen. Nebyl to ten, který původně hledal ale... naklonil se k němu a žíznivě napil. Hm. Teď by měl možná zkusit hledat nějaký jiný pramen a najde úkrýt. Možná ještě líp. Nehledat Corrynovu jeskyni. Naplnil si láhev a vstal.
Tady ale určitě zůstat nemůže. Lesní prameny jsou nebezpečné. Pro bezbranné broučky. Aniž by o tom moc přemýšlel, zvolil si směr a vydal se pryč. Za domnělou skrýší.
Vážně. Tohle není moc vtipný. Pomyslel si, když dorazil k dalšímu dost podobnému prameni. Trochu ho uklidnilo, že to není ten samý.
Posadil se a zvedl hlavu k nebi. Brzy bude tma. Velice brzy. Zbytečně brzy. Povzdechl si. Proč musí stále dělat takové hlouposti? Naposledy, když udělal něco podobného... ne, naposledy, když udělal něco podobného, potkal Corryna. Usmál se něžně. Krásného a nebezpečného Corryna. Všichni se ho báli ale k němu byl... znovu se usmál a vstal. Něžný a laskavý. Svým temným, tvrdým způsobem.
Vak mu vyletěl z ruky. Tvrdá rána ho srazila k zemi a on se praštil o kořen stromu.
“Doufám, žes ho nezabil. Ale jinak dobrá práce, Evarcho.” Ozvalo se nad ním. Pomalu ztrácel vědomí. Přesto vnímal divokou sílu nad sebou. Jedním prudkým pohybem ho otočila.
“Co je to?” Ozval se hlas znovu.
“Hmm. Nevím. Řekl bych, že... světluška.” Měl temné mžitky před očima. Nedokázal nic vidět, ale cítil. Cítil, jak se k němu sklání a přičichává. Odporný. Bylo první, co ho napadlo. Umřu. Přišlo hned potom.
“V životě nechci znovu zažít ten šok. Dorazil jsem do jeskyně. Stůl, židle, podlaha dokonale zlitý a on nikde.” Zakroutil Corryn hlavou.
“Bylo snadný uhodnout, kam vyrazil ale... vůbec ne, sledovat ho. Ten jeho orientační nesmysl.” Pobavil Cowena.
“Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by dokázal tak bravůrně bloudit.” Povzdechl si muž. A já samozřejmě musel bloudit za ním. Dodal.
Brouček se zamračil a zamrkal. Snažil se zahnat nevolnost a mžitky, které se změnily ve světlé body. Vzpomněl si na pramen, silný úder a hlavně dva hlasy. Rychle si sedl. Vlastně by si sedl, kdyby nebyl pavučinou připoutaný ke kamennému stolu. Srdce se zastavilo v hrudníku a on se rychle rozhlédl.
“Zdá se, že se probral.” Ozval se povědomý hlas. Otočil hlavu a zadíval se na vysokého hnědovlasého muže. Usmíval se. Lys ho vystrašeně sledoval. Nebyl tak děsivý a velký jako Corryn, ale stále. Byl to pavouk. Lovec už od pohledu.
Ještě větší šok přišel, když se za jeho ramenem objevil další. Menší černovlasý muž s výraznýma zelenýma očima. Tvářil se trochu váhavě.
“Nevím, Lio. Je z něj cítit něco... jinej pavouk.” Přešel k broučkovi a odhrnul látku košile. Mladík měl na rameni čistě se hojící jizvy. Po zubech.
“Někdo se na něm krmí a jeho pach je...” Zachvěl se. Lio zakroutil hlavou a postavil se k němu.
“Nebuď takovej strašpytel. Jaký pavouci asi uzavíraj kontrakty?” Sklonil se ke štíhlému krku a přičihl. Lys se zachvěl odporem i strachem.
“Ty, co si asi moc nevěří v lovu, nemyslíš?” Pokračoval muž a pak ochutnal. Světlušce vytryskly slzy a uklouzl bolestný sten. Bylo to jiné než s Corrynem. Odporné a násilné. Tak moc to bolelo.
“Nehledě na to, že je tak úžasně voňavej a sladkej.” Usmál se zakrvácenými rty a pokračoval.
Evarcha se zamračil ale nepohrdl. Sklonil se k zápěstí a ochutnal tak jako jeho přítel. Lys se zamračil bolestí a snažil se neomdlít.
“Corryn.” Zašeptal. Corryn Hogna. Oba se rychle odtáhli.
“Řekl... Corryn, nebo ne?” Utřel si menší z mužů pusu. Druhý váhavě také. Lys pootevřel slzami zalité oči a sklopil k nim. Jemně se pousmál.
“Patří jemu. Můj život i tělo. Všechno, co mám, patří jemu.” Šeptal slabým, ale něhou naplněným hlasem. Evarcha zacouval.
“Řekl Corryn.” Zašeptal vystrašeně. Lio se zamračil.
“Prostě se snaží zachránit. Myslí si, že nás to jméno vyděsí.” Přemýšlel. A když ne? Zeptal se jeho společník.
“Kdyby to byl skutečně Corryn už by tu dávno byl nebo ne? Nebo je mu to jedno.” Napadlo ho. Druhý muž ho váhavě sledoval.
“Já... já nevím. Nelíbí se mi to. Mizím odsud.” Zakroutil hlavou. Dělej, jak myslíš. Pokrčil přítel rameny a dál mu nevěnoval pozornost. Lys opět zasténal bolestí a trochu zbytečně se snažil dostat z pavučin.
Evarcha se zamračil a otočil k odchodu. Jediné, co stačil spatřit, byly oči. Divoké černé oči plné temného hněvu. Umřu. Napadlo ho. Vlastně i trochu uvolněně. Po tom, co v nich spatřil, by si brzo sám vzal život. Už by nedokázal klidně spát. Už nikdy.
Štíhlé, šlachovité tělo s nepříjemným křupnutím narazilo na stěnu jeskyně a sesunulo se k zemi. Na kameni nad ním se táhla silná krvavá stopa.
Lio otevřel oči. Zdá se mu to nebo... Zatmělo se mu před očima. Někdo stiskl jeho krk. Pevnou surovou silou až téměř omdlel.
“Pusť ho.” Poručil tvrdý mrazivý šepot. Pavoukovi se zvedl žaludek a on zvrátil vše, co vypil. Ruka ho strhla dozadu a odhodila na tvrdou zem. Vykašlal zbytky krve a zvedl hlavu. Zděšeně s ní zakroutil.
“Nevěděli jsme... nevěděli jsme, že patří tobě. Prosím. Žije tak...” Snažil se.
“Jedna.” Pavouk rozšířil oči. Dva. Pokračoval muž.
“Do tří, víc počítat nebudu.” Dodal. Lio zalapal po dechu. Dává mu čas, aby... Neváhal a rychle vstal. Corryn sklonil hlavu k Lysovi. Zavřel oči.
“Na druhou stranu.” Řekl temně. Pavoukův obličej tvrdě narazil do skály. Muž ho otočil a chytl pod krkem. Přizvedl k sobě.
“Tři.” Prokousl mu hrdlo. Pustil. Lio se chytl za krk a sesunul k zemi. Trochu marně se snažil zadržet valící se krev.
Corryn se zamračil a odplivl. Odporný. Odplivl si znovu a snažil se zbavit chutě na jazyku. Otočil hlavu zpět ke kamennému loži.
“Lysi?” Naklonil se k mladíkovi. Lysi. Pohladil ho po tváři. Sklonil se k ráně na krku a něžně olízl zbytky krve. Stopy po zubech se téměř okamžitě zatáhly.
“No tak, Lysi.” Uvolnil mu tělo, pak ruce a nohy. Mladík se jemně zamračil.
“Lysi?” On si šokem sedl a pak se unaveně svezl do pevné náruče. Nadechl se. Ta vůně. Ta náruč.
“C-Corryne? Zašeptal. Pavouk se uvolněně usmál a objal ho.
“Jsem to já.” Stiskl ho pevně. Cítil, jak pláče. Jak se chvěje. Jeho bijící srdce. Jeho strach. Musel se tak hrozně bát.
“Je mi to tak líto, tak hrozně líto. Vím, že jsem neměl... nezlob se, prosím.” Vzlykal mladík.
“Byl jsem tak rád, že mě našel. Že si pro mě přišel. Ale. Zároven jsem se úplně stejně bál. Byl jsem si jistý, že se zlobí. Víc než jen zlobí. Jasně mi zakázal, abych sám vycházel z jeskyně a já ho neposlechl.” Nabral Lys vodu do vaku a podal Lynxovi.
“Neumíš si představit, jak jsem se bál podívat se mu do očí.” Zachvěl se. Pavouk mu podal druhý vak. Ale jo, umí.
“Byl jsam tak rád, že žije. Když jsem u pramene narazil na pach těch dvou a pak sledoval jejich stopu. Hrozně jsem se bál, že přijdu pozdě. Že... V životě jsem neměl takovej strach.” Zakroutil Corryn hlavou a zvedl oči k druhému muži.
“V tý jeskyni mi vůbec nedošlo, že bych se měl zlobit. Prostě jsem zapomněl.” Odmlčel se na chvíli a Cowan se neodvažoval mluvit. Věděl, že pavouk není zvyklý ukazovat slabost. Cítit slabost. Muselo pro něj být těžké jen si něco takového připustit, natož o tom mluvit.
“Tehdy jsem myslel, že to dělám, protože je to pohodlný. Přemýšlel jsem o kontraktu už docela dlouho a proč si ho nezpříjemnit a neuzavřít s někým tak sladkým a půvabným. Obzvlášť, když tě ten někdo přitahuje tělesně.” Dodal. Ale teď. Zamračil se.
“Už vím, že jsem obelhával sám sebe. Nebylo to z pohodlnosti.” Povzdechl si zničeně, ale oči měl plné něhy.
“Co udělal? Vynadal ti?” Zeptal se pavouk. Světluška, plnící druhý vak, zaváhala.
“Vlastně ne.” Špitla.
“Tak už se uklidni, je to pryč.” Políbil pavouk broučka do vlasů. Jsem u tebe. Šeptal a odtáhl ho od sebe. Zlehka pohladil ránu na čele.
“Máš ještě jiný zranění?” Mladík zakroutil hlavou a stále ji odmítal zvednout. Podívat se do černých očí.
Muž se ho dotkl pod bradou a přizvedl obličej. Podívej se na mě. Poručil měkce. Lys se zachvěl a přivřel oči. Pomalu je zvedl a zadíval se do pavoukovo. Srdce mu uvolněně vydechlo v hrudníku.
“Nezlobíš se?” Zašeptal. Nezlobím. Pohladil ho muž po tváři.
“Měl bych, ale...” Povzdechl si. Jsem rád, že jsi v pořádku. Zvedl ho k sobě a opět objal. Mladík se k němu přitiskl.
“Já taky. Tak hrozně jsem se bál. Ale věděl jsem, že si pro mě přijdeš. Že mě najdeš.” Pavouk se usmál a odklonil se. Věděl? Políbil ho zlehka. Světluška bez váhání přikývla. Muž se pobaveně pousmál.
“Dobře, že jeden z nás si byl jistý.” Políbil ho opět a prsty zajel do hebkých vlasů. Druhou rukou pod látku košile. Lys přivřel oči a jemně se zachvěl. Úleva pomalu ustupovala a nahrazovala ji nutnost. Nutnost přesvědčit se, že ten druhý tam skutečně je. Oba měli v srdci potřebu cítit ho. Dotýkat se. I přes vše, co bylo řečeno - tak moc se báli, že už toho druhého neuvidí.
Lys se opřel o široká ramena a naklonil hlavu na stranu. Corrynovo něžné horké rty ho hladily po krku a ruce po bocích a zádech. Byl o tolik nebezpečnější a děsivější pavouk než ti dva a přesto. Dokázal se dotýkat tak něžně a laskavě.
“Corryne?” Zašeptal mladík a políbil opálený krk. Hm? Zabručel muž.
“Chtěl bych domů.” Pohladila ho odpověď. Usmál se a odtáhl. Jak si přeješ. Jedním pohybem ho zvedl do náruče a vstal. Zakryl oči a nesl k východu.
Opřel se kolenem o postel a chtěl ho položit do peřin. Mladík se ho pevně držel kolem krku. Usmál se a pohladil ho po vlasech.
“Lysi, jsme doma.” Řekl jemně. Lys se rychle odtáhl a rozhlédl. Opravdu. Svezl se do peřin a přitom hleděl muži do očí. On se pousmál a sklonil se k němu. Zlehka ochutnal a svlékl si košili. Mladík se zachvěl a objal ho kolem krku. Přitáhl k sobě.
“Jak je ti?” Políbil ho pavouk.
“Jsem v pořádku. Nechci, abys přestal.” Odpověděl brouček rychle. Muž se pobaveně pousmál. To ani nemá v plánu. Pomyslel si a opět se k němu sklonil. Něžně a měkce ho líbal. Hladil. Dokazoval mu, jak moc je rád, že je v pořádku. Že žije. Nejen jemu. I sobě. Jakoby to bylo poprvé. Poprvé se dotýkal hebké kůže. Cítil jemnou vůni. Měkké sladké rty.
Lys ležel v měkkých peřínách a vnímal každý dotek, každý polibek. Víc než kdy předtím. Nikdy to nebylo tak intenzivní, tak... a to si myslel, že úžasnější už to být nemůže. Že nemůže cítit víc, než vždy cítil. Vnímat víc. Milovat víc.
Sevřel látku pod sebou a jemně se prohl. Corryn hluboce zaplul do jeho těla a ochraptěle zasténal. Pevně ho držel kolem pasu a zhluboka oddechoval. Otevřel oči a zvedl hlavu. Zadíval se do zrůžovělé tváře. Usmál se a sklonil se ke rtům. Pohl boky. Medové oči se ztratily za víčky. Boky se znovu pohly.
“Otevři oči.” Mladík zadržel dech a poslechl. Boky se znovu pohly. Znovu a znovu a on hleděl do černých očí. Poutaly ho a vtahovaly do sebe. Hladily. Hřály. Milovaly. Uvědomil si. Milovaly. Znovu se prohl a tentokrát stiskl Corrynovo paže. Hlasitě vydechl a sevřel ho lýtky.
Pavouk se pousmál a políbil ho pod bradu. Věděl, že sám dlouho nevydrží. Ne, po víru emocí a pocitů, které dnes cítil. Jemně se zamračil a přirazil. Asi to bude ještě kratší než myslel. Nadechl se a znovu zaplul do horkého těla. Znovu a... stiskl štíhlý pas.
“L-Lysi.” Sevřel ho v pažích a s hlubokým přírazem vyvrcholil. Přerývaně oddechoval a sám sebe slyšel šeptal jeho jméno. Stále dokola. Skoro neslyšně, ale o to něžněji.
Cowan s Lynxem – jeden na terase, druhý kráčející v korunách stromů – sledovali jemné úsměvy svých společníků. Jakoby oba na něco vzpomínali. Něžně příjemného. Prozradily oči. Oba už nějakou dobu. Zahleděni do vzpomínek mlčeli.
Můra zvedla oči k dvěma mladíkům. Přesněji k jednomu z nich. Beze slov vstala a podala mu ruku. On jí.
“Dobrou.” Otočil muž hlavu k páru a zmizel v domě. Lynx s ním. Lys sklonil hlavu ke Corrynovi. Pavouk si všiml jeho pohledu. Usmál se a stáhl si ho na nohy. Brouček napodobil výraz a něžně se přitulil.
