lucius
„Můj pane.“
Probouzejícími se chodbami probíhal světlovlasý muž. Nevšímal si stráží, nevšímal si sluhů – jejich úklon ani pozdravů.
„Můj císaři.“
Prudce otevřel dvoukřídlé dveře a rozhlédl se po místnosti. Byla to velká několika-patrová knihovna plná starých knih, svitků a map. Většina z nich byla napsána za dob staré civilizace. Jejich moudra – jejich odkaz.
„Mé slunce.“
Muž si ho nevšímal a procházel mezi policemi k točitým schodům. Vyběhl po nich a oči se zastavily na velkém pohodlném křesle u vysokého okna. Bylo prázdné.
„Pokud čteš tyto řádky, odešel jsem.“
Zamračil se a rychle seběhl dolů, pryč z místnosti a pokračoval dál. Do několika dalších místností. Se stejným výsledkem. Nenašel, co hledal. Snad spíš toho – koho hledal.
„Sayehu.“ Zašeptal a klesl na kolena. V ruce zmuchlaný list papíru.
„Ne, protože bych tě přestal milovat, ale naopak. Protože tě miluji natolik, že už nedokáži mlčet. Nedokáži se dívat, jak od sebe odháníš všechny, kterým na tobě záleží.
Došel do velkých prosvětlených lázní. Přítomní rychle vstali – všechno byli muži. Mladí. Nejkrásnější z krásných. V jejich čele hnědovlasý půvabný muž.
„Můj pane, mohu ti s něčím pomoci?“ Vyšel mu naproti. On se zamračil a rozhlížel se po nich.
„Sayeh... tu nebyl?“ Chtěl vědět. Muž přizvedl obočí a váhavě možná spíš víc opatrně zakroutil hlavou.
„Ztratil se, můj pane?“ Oslovený se zamračil.
„Ano. Ne jen... pokud vím, máš po městě hodně známých. Kdyby ho někdo z nich viděl, hned mi přijď říct.“ Otočil se a chtěl odejít. Tázavě otočil hlavu, když ho muž chytl za paži.
„Možná bych ti mohl dělat společnost, dokud se nevrátí.“ Navrhl s úsměvem. Jeho pán se zamračil a prudce ho od sebe odstrčil. Tak prudce až muž dopadl na zadek. Šokovaně zamrkal.
„Nesahej na mě.“ Zasyčel stojící a zvedl oči k ostatním.
„Ať jste do večera pryč z mého domu. Tebe nevyjímaje.“ Byl pryč.
Nedokáži přijmout toho, ve kterého se měníš. Možná jsi jím byl stále. Možná jsem to prostě jen ignoroval, ale nyní už nemohu.
Několik následujících dní bylo nejzářivější a nejkrásnější místo města tím nejtemnějším. Přes teplé sluneční paprsky. Přes lehkost a jemnost tkanin zdobící chodby i místnosti. Přes trpytící se fontány. Přes velká okna i zrcadla. Chybělo světlo – záře, kterou by odrážely. Ta za okny působila najednou jen jako chabá náhražka. Napodobenina jejich skutečného slunce. Jejich pána. Jejich císaře. Dokázal být arogantní, krutý a lhostejný, ale přesto. Přesto měl v sobě světlo. Vznešené a starodávné – potomek dávné civilizace. Nyní byl ale zdrojem temnoty, která zaplavila palác i sloužící.
Netušili, co udělat. Snažili se. Samozřejmě, že ano. Snažili se. Potěšit ho. Uklidnit. Rozzářit, ale nic nepomohlo. Barevná veselá vystoupení. Humorná představení. Úžasné ohňostroje. Cizokrajná zvířata. Rozmanité ovoce i jídla. Nejkrásnější z mužů říše – té jejich i cízích. Byl slepý ke všemu.
Už jen protože vím, že dokážeš být jiný. Laskavý, pozorný a něžný. Mé postavení mi nedovoluje něco po tobě žádat. Něco si poroučet či vynucovat.
Císař, sedící nad úředními dokumenty se svou váženou radou, zvedl hlavu. Rychle vstal.
„Uděláme si malou přestávku.“ Oznámil a kývl hlavou k terase. Strážce ho následoval. Zamračil se, když si všiml tázavého výrazu svého pána. Zakroutil hlavou.
„Prohledali jsme celý přístav i Kreiosův dům. Nic.“ Císař napodobil výraz a přešel k zídce. Zadíval se do zahrady.
„A Kreios o něm neví?“ Zeptal se. Voják pokrčil rameny.
„Kreios odešel. Je to několik měsíců. Žije prý u jednoho z barbarských kmenů.“ Muž se zamračil. Barbaři. To oni za vše můžou. Od té doby, co je požádal o pomoc, se vše začalo hroutit.
„A jeho společníci? Kdo je teď chrání?“ Uvědomil si.
„Svůj dům i vše ostatní svěřil jednomu ze svých bývalých mužů. Jmenuje se Nikos. Budí podobný respekt jako Kreios.“ Císař se zamračil. Cassius se svými věrnými, Ellias. Helena a nakonec Sayeh. Dokonce i Kreios. Všichni ho opouštějí. Utíkají od něj. Proč? Vždy to přece bylo naopak. Co má udělat, aby se vrátili? Aby on se vrátil? Povzdechl si a přikývl.
„Děkuji. Můžeš jít.“ Propustil muže a vrátil se k radě. Tiše poslouchal jejich rozmluvy. Možná spíš vnímal pohybující se rty, ale neslyšel slova.
Co by měl udělat? Proč by měl něco dělat? On je přece císař. Nežádá. Neprosí. Poroučí. Jak se opovažují opustit ho. Jak se on opovažuje?
„Můj pane?“ Vyrušil jeho myšlenky jeden z rádců. Rychle k němu zvedl oči. Zadíval se do jeho.
Vím, že jsem jenom malé smítko, které se drze zachytilo ve tvých vlasech a vyhřívá se ve tvé kráse. Jedno z mnoha.
Malá skupina cestovatelů se zadívala na vesnici v údolí. Takhle si ji pamatuje. Tehdy cestoval z návštěvy měst na východě. Jejich správců. Zastavili nedaleko vesnice, aby přenocovali, a tehdy ho potkal. Byl mezi vesničany, kteří chtěli uctít svého pána. Přinesli dary a vzkazy příbuzných. Vlastně to byla téměř celá vesnice a on už ho nepustil. Chytl ho a nepustil. Odvezl sebou. Do svého domu. Do své postele. Do svého srdce. Zamračil se a otočil hlavu.
„Nevzbuzujte pozornost.“ Velitel vojáků přikývl a pokynul svým mužům. Vyrazili k vesnici.
Malý udržovaný domek neodpovídal na klepání. Voják se nejistě otočil na svého pána. Ten sledoval dřevěnou desku dveří. Pokrčil rameny.
„Počkáme.“ Otočil se a rozhlédl. Mezi domy šuměla kašna. Vydal se k ní. Vojáci váhavě za ním. Císař se naklonil nad okraj a zadíval se do vody.
„Proč jsou na dně ty mince?“
„To jsou přání.“ Naklonil se jeden z vojáků vedle něj.
„O čem to mluvíš?“ Nechápal jeho pán. Muž lehce váhavě pokrčil rameny. Copak to nezná?
„Lidé hazejí mince do kašen a přitom si něco přejou. Prý se to vyplní.“ Vysvětlil. Císař ho chvíli mlčky sledoval.
„Co je to za nesmysl? Mince přece přání neplní. No... svým způsobem ano, hm?“ Naklonil se opět nad vodu. Zvedl ruku k vojákovi. Dlaní k nebi. On nechápavě zamrkal. Další z vojáků ho praštil do paže a pokývnutím naznačil. Strážce pochopil a rychle ze svého vaku vyndal minci. Podal císaři. Ten se na ni zadíval. Stiskl ji. Voják rychle umlčel jeho hlas.
„Počkej.“ Držel mu prsty na rtech. Rozšířil oči a rychle ho pustil.
„Omlouvám se můj pane, ale... nesmíš to říct nahlas.“ Snažil se vyhýbat rozlobenému možná víc uraženému pohledu. Císař se nechápavě zeptal.
„Jinak se to nesplní.“ Překvapil ho muž. Jeho výraz se vyčistil. Sklonil se zpět k vodě.
„Och. To jsem nevěděl.“ Sevřel znovu minci a zavřel oči. Chvíli mlčky stál pak minci upustil do vody. Otočil se a rozhlédl.
„Nesplnilo se to.“ Vojáci se pobaveně pousmáli.
„Tak rychle to nefunguje.“ Vysvětlil velitel. Po další otázce se zmateně rozhlédl po svých mužích.
„A jak rychle?“ Chtěl vědět císař. Vojaci nejistě bručeli a pohledy hledali pomoc jeden u druhého. Jejich pán si povzdechl.
„Jen hloupá pověra, hm? Zdá se, že jsi naprosto zbytečně přišel o minci.“ Sáhl si k hlavě a stáhl si kapuci svého pláště. Po něm celý plášť. Byl teplý slunečný den bez jediného mraku. Podal ho jednomu z vojáků a přitom si všiml jeho zkoumavého pohledu. Strážce zamrkal a vzpamatoval se.
„Odpusť můj pane, já jen... je zvláštní vidět tě mimo palác.“ Přiznal. Císař nechápavě zakroutil hlavou, že mimo palác ho viděl už mockrát.
„Ano, ale... v zástupu sloužících a tvé osobní gardy. Obklopený drahými látkami, přepychem a... jakoby celý palác cestoval s tebou. Ale dnes.“ Rozhlédl se po ostatních. Souhlasně přikyvovali.
„Je to zvláštní. Působíš tak nějak skutečněji, ale přitom... vznešenější a urozenější než jindy.“ Doplnil strážce jiný. Císař k němu otočil hlavu.
„Když tě neobklopuje to všechno, zdůrazňuje to tvůj původ a kouzlo, tvé světlo.“ Prohlíželi si ho a on snad poprvé v životě zčervenal. Zamračil se.
„Kde ta ženská proboha je.“ Rozhlédl se a muži se pousmáli. Opravdu. Kdyby se nejkrásnější z mužů oblékl do jeho róby a postavil tam, kde teď stojí on – nebylo by to takové. Lucius vynikal svou krásou, to beze sporu. Mnohem víc ale vynikal tím, co vyzařoval. Svou elegancí. Svým urozeným původem. Svým světlem. Byl opravdu slunce, které dokázalo zastínit dav. Možná protože byl jeden z mála přímých potomků staré civilizace. Pokud ne přímých nejpřímějších jistě.
„Můj pane?“ Ozvalo se váhavě vedle. Rychle otočil hlavu. Přizvedl obočí.
„Můj bože, máš jich ještě víc.“ Sledoval nevěřícně ženu obklopenou kopou dětí. Některé byly starší, jiné sotva chodily. Už od pohledu nebylo ani jedno její. Ona se stejným výrazem sledovala jeho. Rozhlédla se.
„Kde je...?“ Hledala pohledem. Císař se zamračil.
„Doufal jsem, že zde.“ Přizvedla obočí a vrátila se pohledem na něj.
„Tady? Copak není s tebou v paláci?“ Muž se zamračil a ucukl pohledem.
„Odešel.“ Řekl jen. Žena zakroutila hlavou.
„Tady není a pokud vím... nebyl.“ Vojáci otočili hlavy ke svému pánovi. Ten mlčky stál. Doufal, že bude zde. Netuší, kde jinde ho hledat. Prohledat celé město bylo náročné a teď. Teď před ním stojí celá jeho říše. Nemá šanci. I kdyby ho našel. Co pak? Zamknout ho pod zámek, aby nemohl znovu odejít? Vážně? Sledoval hrající si děti. Pousmál se.
„Zdá se, že se vám daří dobře.“ Zvedl oči k ženě.
„Hlavně díky penězům a zásobám, které posíláš.“ Přikývla. „Což mi připomíná...“ Sklonila se k jedné z větších holčiček a něco jí pošeptala. Dívka běžela do domu.
Vrátila se se štosem dětských kreseb. Chtěla je podat ženě. Ona ji pobídla. Dítě jemně zrůžovělo a podalo je císaři. Rychle se schovalo mezi ostatní. Muž si nechápavě prohlížel kresby.
„Co je to?“
„To je od dětí. Pro tebe.“ Usmála se žena. Přizvedl obočí a prohlížel si obrázky.
Nic nežádám. Nic nečekám. Vím, že mé místo zaujme jiný. Snad tě bude milovat tak moc jako já. Snad tě udělá šťastnějším než já.
Vesnice byla plná života. Obzvlášť po zprávě, že se blíží jezdci. Ne ledajací. Podle všeho graecijští vojáci. Cassius vyšel ze svého domu a pohledem hledal vůdce kmene. Zbytečně. Očividně se ještě nevrátil ze své ranní rozcvičky. Zamračil se a vyšel směrem vjezdu do vesnice. Tam už stálo několik plně ozbrojených barbarů. Pohledy sledovali blížící se jezdce.
„Co tu chtěj?“ Otočil jeden hlavu k bývalému veliteli císařských vojsk. On jemně pokrčil rameny a nespouštěl oči z jezdců. Jednoho z nich. Možná spíš z jeho koně. Znal ho. Jistěže ho znal. Nejstatnější a nejrychlejší hřebec císařského komoňstva. Což by znamenalo, že jeho jezdec...
Jezdci se zastavili proti nim. Ten v čele si stáhl kapuci. Což by znamenalo, že jeho jezdec je Lucius. Sledoval Cassius nevěřícně muže. On se rozhlížel po barbarech a hrdě čelil jejich tvrdým výrazům.
„Přeji vám dobrý den. Hledám Elliase.“ Řekl a jeho hlas zvoněl jistotou. Barbaři se mezi sebou rozhlédli.
„Dobrý den i tobě. Proč?“ Zeptal se jeden tvrdě. Císař se jemně zamračil.
„To je mezi mnou a jím.“
„Neřek bych.“ Ozvalo se za nimi. Vojáci se otočili a jejich pán s nimi. Reeva se zamračil a prošel mezi nimi ke svým. Otočil se zpět a zadíval na Lucia. On na něj. Chvíli ho mlčky sledoval. Reeva jeho. Povzdechl si a přikývl.
„Postarejte se o ně.“ Kývl hlavou k vojákům a podíval se opět na císaře.
„Pojď se mnou.“ Pobídl ho. Graecijští začali protestovat.
„Vážně si myslíte, že s vámi je ve většim bezpečí? Rozhlídněte se.“ Umlčel je Reeva tvrdě. Strážci se zamračili. Možná nejvíc protože ten barbar měl pravdu – není. On si znovu povzdechl, když si všiml jejich výrazů.
„Fajn. Tři muži.“ Otočil se a šel směrem do vesnice. Velitel se uvolnil a sklonil hlavu k jednomu z vojáků. Ten přikývl a následoval barbara. Dva další s ním. Císař pokývnutím pozdravil Cassia a vykročil za svými muži. Bývalý velitel si povzdechl a raději šel s nimi. Jen pro jistotu.
Reeva zastavil před svým domem a doslova poručil, aby počkali zde. Lucius se zamračil, ale poslechl. Barbar se ztratil v domě. Po chvíli se vrátil – s dokonale rozespalým, rozcuchaným Elliasem. Jeho bývalý pán se neubránil úsměvu. Malý muž rozšířil oči a nevěřícně ho sledoval. Instinktivně chytl ruku svého milence. Nežertoval! Lucius! Křičela mysl.
„Dobrý den, Elliasi.“ Kývl muž jemně hlavou. Jmenovaný stiskl dlouhé prsty a chvíli bojoval s nutkáním utéct. Prsty odpověděly. Srdce vydechlo a on zvedl hlavu. Proč se tak bojí? On je přece s ním. Usmál se a pustil barbara. Udělal pár kroků a jemně se uklonil.
„I tobě, můj pane.“ Narovnal se. „Smím znát důvod tvé... návštěvy.“ Dodal. Císař zaváhal a oči sklouzly k barbarovi. Povzdechl si.
„Hledám tvou sestru. Helenu. Doufal jsem, že budeš vědět, kde bych měl hledat.“ Všiml si záchvěvu v modrých očích. Elli zaváhal a císař pokračoval.
„Taky... myslím, že ti dlužím omluvu.“ Překvapil všechny přítomné. Hrdý a krásný. Helenin bratr na něj nevěřícně hleděl. Zopakoval poslední ze slov. Císař se zamračil a přikývl.
„Ano. Věděl jsem, co cítíš a...“ Zmlkl a chvíli přemýšlel.
„Omlouvám se, Elliasi. Byl jsem lhostejný k tvým citům i bolesti.“ Zadíval se muži do očí. A on v jeho spatřil něco, co dřív nikdy ne. Bolest a smutek. Zamračil se.
„T-to je v pořádku. Jsi císař a... naše slunce. Očekává se...“ Vztáhl ruku k milované tváři a zlehka pohladil. Císař se jemně pousmál a chytl štíhlé prsty. Políbil. Pak si ho přitáhl do své náruče. Ellias se téměř rozplakal a pevně muže stiskl.
„Děkuji ti.“ Zašeptal on a chvíli ho mlčky držel. Odtáhl se a zadíval do modrých očí.
„Je tady.“ Překvapil ho bývalý milenec.
„Žije zde s...“ Zaváhal. Lucius přizvedl obočí.
„S jedním z nich.“ Usoudil. Elli nejistě přikývl a čekal na reakci. Císař se jemně zamračil a odstoupil.
„Kde ji najdu? Nechci ji nutit vracet se či něco podobného. Jen s ní chci mluvit.“ Dodal, když si všiml mužova výrazu. On znovu zaváhal, ale pak přikývl.
„Pokud vím... včera večer jeli k jezeru a nevrátili se. Asi přespali tam.“ Otočil hlavu ke svému barbarovi. On přikývl.
„Můžeš počkat tady nebo tě tam odvedem. Není to daleko a bůhví, kdy se chystaj vrátit.“ Navrhl. Lucius přikývl a otočil hlavu k jednomu z mužů.
„Vrať se do tábora a přiveď je.“ Poručil.
Bude vděčný, že stojí po tvém boku a nebude mít hloupé možná víc drzé nápady.
Helena seděla na měkké kožešině zabalená do ještě měkčí deky. Sledovala hladinu průzračného písčitého jezera. Muže plavajícího skrz. Mířil k druhému břehu. Vedle ní praskal oheň a voněla čerstvá snídaně. Chleba, vejce upečená na kameni a plátky slaniny. Usmála se a nepohrdla.
Příjemně sytá a zabalená do deky se vydala ke břehu – muži naproti. Vracel se zpět.
Když se postavil, všiml si jí. Usmál se a prsty si pročísl mokré vlasy. Oplatila úsměv a prohlížela si ho. Jeho víc a víc odhalené vypracované tělo. Znaky, které ho zdobily. Už věděla, kde přesně končí ty pod pupíkem. Znala každý ornament. Každou část jeho těla. Caycova těla. Jejího Cayce. Dělalo jí dobře, že on patří k ní. Ten krásný kus chlapa. Její tvrdý divoký ochránce, přesto k ní něžný a laskavý.
„Dobré ráno.“ Sklonil se k ní v polibku. Oplatila pozdrav a chytla se ho za boky.
„Není ti zima?“ Objala ho cípy deky. On se k ní sklonil a pod látkou ji objal.
„Jsi celý mokrý!“ Vyjekla ale přesto se ho držela. Usmál se a políbil ji na krk.
„Hm. To je v pořádku, za chvíli budeš taky.“ Držel spokojeně horké měkké tělo. Zasmála se a chytla se ho kolem krku, když ji zvedl do náruče. Zadívala se do zelených očí. Usmívaly se. Jejich pozornost se obrátila jiným směrem.
„To si snad děláš...“ Zabručel muž. Helena nejistě otočila hlavu. Povzdechla si. Někdo sem jde? Zrovna teď? Pomyslela si nesouhlasně. Pak nevěřícně rozšířila oči. Dlouhé světlé vlasy - jako samotné paprsky slunce.
„Proboha.“ Vydechla polekaně a Cayce ji pomalu postavil. Sáhl pro druhou deku a omotal si ji kolem pasu. S ní zvedl meč, Helenu strčil za sebe a chladně sledoval přicházejícího císaře.
Když se příchozí zastavili, barbar nechápavě otočil hlavu ke svému příteli. Ten jemně zakroutil hlavou.
„Přijel si promluvit. Nechce ji zpět.“ Vysvětlil raději hned, než Cayce prožene císaři čepel hrudníkem. Nijak zvlášť ho tím nepřesvědčil. Ani Helenu. Nejistě sledovala svého muže, schována za svým... milencem. Přiznala sama sobě. Stále je vdaná žena a...
„Dobrý den, Heleno... Cayci.“ Dodal císař k muži. On zamračeně přikývl aniž by promluvil. Lucius opětoval pohled a potvrdil Reevova slova.
„Mluví pravdu, nechci ji nutit vracet se. Po tvém boku jí to očividně svědčí.“ Sklonil hlavu k ženě. Jemně zrůžověla a držela se Caycovy paže. Přizvedla obočí. Kdy se ho probůh chytla?
„Tak co tu potom chceš?“ Opřel se barbar o meč a jeho vůdce se trochu uvolnil. Neměl Lucia rád, ale pokud by se mu něco stalo na jejich území, celá Graecie jim vyhlásí válku.
„Přivedl jsem...“ Zmlkl, když Helena rozšířila oči.
„Můj bože.“ Rozeběhla se někam za něj. Do vysoké zelené trávy. V ní vykukovaly dvě světlé hlavy a honily se. Helena chytla největší z dětí a přitiskla k sobě. Druhé se váhavě zastavilo. Radostně zavolalo a rozeběhlo se k ní. Třetímu pomáhala chůva udržet se na nohou a dostat se k matce. Ona je všechny pevně stiskla – oči plné slz.
Cayce překvapeně otočil hlavu k císaři. Pohledem se ptal. Muž se pousmál a přikývl. Druhý zahodil meč a vydal se k ženě. Oni za ním.
„Heleno?“ Zvedla hlavu. Modré oči i tvář přetékaly světlem. Také slzami.
„To jsou... to jsou... to je Théseus.“ Položila ruku na hlavu nejstaršího.
„Danaos a malá Pénelopé.“ Usmívala se. On se pousmál a sklonil se k ní. Pevně ho objala a rozbrečela se mu do hrudníku.
„Heleno.“ Žena sebou cukla a otočila se.
„P-proč jsi je přivedl?“ Utírala si slzy. Muž sklonil hlavu k dětem.
„Protože by neměly vyrůstat bez tebe a protože jsem doufal, že mi pomůžou omluvit se.“ Zvedl k ní opět oči. Popotáhla.
„Omluvit se?“ On přikývl.
„Za to... jaký jsem byl manžel.“ Překvapil ji.
„Byl jsem krutý a sobecký. Neohlížel jsem se na tvé potřeby a city a... prosím, Heleno. Nechci tě ztratit. Vás oba. Jste jediná rodina, kterou jsem kdy měl.“ Sourozenci překvapeně zamrkali.
„Co mám udělat, abys mi odpustila? Kleknout si a odprosit tě? Řekni a já...“ Zmlkl, když žena vstala.
„Nechci, abyses ponižoval. Jsi Lucius. Náš císař. Naše slunce. Krásný a vznešený. Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo... abys mě viděl. Nás všechny.“ Vztáhla ruce a objala ho. On uvolněně ji.
„A to se stalo, ať už z jakéhokoliv důvodu.“ Odtáhla se a tak jako bratr si v jeho očích všimla smutku a bolesti. Zarazila se a rozhlédla.
„Kde je... Sayeh?“ Uvědomila si a ostatní s ní. Lucius se zamračil a pustil ji.
„Řekl jsem, co jsem chtěl. Jste oba vždy vítáni v mém domě.“ Kývl jemně hlavou a dal povel svým vojákům. Pozdravil barbary a vydal se pryč.
„Lucie, počkej. Kde je Sayeh?“ Zavolala za ním Helena. On se zastavil a sklonil hlavu. Aniž by se otočil.
„Odešel. Protože jsem...“ Zavřel oči a povzdechl si.
„Je pryč a já netuším, kde ho hledat. Ani nedoufám, že se vrátí, ale... vlastně doufám. Hrozně moc doufám.“ Přiznal ironicky.
„Jeho odchod mě přiměl přemýšlet. Proto jsem dnes tady.“ Otočil se. Helena s Ellim se nadechli. Nikdy v jeho krásné tváři neviděli podobný výraz. Lucius se jemně pousmál.
„Omlouvám se, ale... jsem unavený po dlouhé cestě.“ Kývl jemně hlavou a otočil se v odchodu. Helena se slzami v očích otočila hlavu ke Caycovi. Jakoby ho prosila ať něco udělá. On se zamračil a pohl. Překvapeně se zastavil. Tak jako Reeva.
Jako například ten, že kvůli němu, byses...“
Jeden z vojáků stál za Luciem a držel se jeho cestovního roucha. Čelo opřené o mužova záda. Štíhlý a drobný oproti ostatním strážcům. Křečovitě svíral látku a zpod naleštěné helmy se valily potoky slz.
„..změnil.“ Zašeptal – hlas neschopen říci víc.
