kroužek
Nikdy jsem ten blbej svátek neslavil. Nebo takhle. Něřikám, že jsem nikdy nic nedostal. Spíš naopak. Spoustu věcí, ale já nikdy nebyl ten, co něco kupoval. Nějak jsem neměl důvod. Jenže když jsem viděl Normana s Gunem. Tu barevnou marcipánovou věc, co pro něj udělal. Někdo jako on. Něco tak... křehkýho a něžnýho. Víte. Nějak mě napadlo, že bych mu možná taky moh´ něco dát. Nějakou maličkost. Myslel jsem, že to bude snadný. Jo. Nebyl to první omyl, kterej se Mica týkal. A jasně že ne poslední. Co koupit zrovna jemu? Ke dni zamilovaných? Když ani nevim, jestli ten svátek vůbec registruje. Bere vážně. Já sám ho v minulosti ignoroval.
Čokoládu a podobný nesmysly jsem moh´ škrtnout ze seznamu hned. Vzhledem k tomu, jak moc miluje sladký.
Dovolená pro dva? S jeho našlapanym programem?
Sebe? S mašlí na krku? Jo. Jasně. To bych si asi radši vlastnoručně vyříz jazyk a usmažil na pánvi. Dost možná i sněd. Jo. Fakt jsem myslel, že to bude snazší.
No a pak jsem dostal nápad. Nepřišlo mi to tak stupidní jako ostatní věci. Navíc se mi líbilo, že to bylo osobní. Nebo aspoň mně to přišlo osobní. Jenže pak se mi to nějak rozleželo. Právě protože to bylo osobní. Nesebral jsem odvahu. Nejsem srab, jenže... od tý doby, co jsem s nim. Cokoliv se ho týká. Já nevim.
Vim, že stojim po jeho boku. Jako partner. Milenec. Necejtim se méněcenej nebo podobný nesmysly. Proč taky? Vim, že ho vzrušuju. Vim, jak moc se mu líbí moje tělo – držet ho v nářuči. Miluje to.
Vim, že když spolu někam jdeme, je hrdej, že stojim po jeho boku. Vidim to. V jeho očích. V jeho úsměvu. Taky mě přestal považovat za idiota. Alespoň si to myslim. Vzhledem k tomu, že se se mnou o všem baví a s vážnou tváří poslouchá můj názor. Celkově poslouchá, co mu řikám. To se mi v minulosti nestávalo. Teda. Lidi mě poslouchali. Ale určitě ne kvůli tomu, co jsem říkal. Poslouchali mě, protože se mě báli.
Jsem si jistej, že ke mně něco cejtí. Totiž, že mě... No. vzhledem k tomu, jak za mnou stojí. Jako zeď. Nejpevnější a nejtvrdší zeď, jakou jsem kdy potkal. Zároveň laskavá a starostlivá, když potřebuju. Jo jasně i žárlivá, ale to mi zas až tak moc nevadí. Většinou nevadí, protože jsem taky.
Vzpomínám si na jeden večer. Vyrazili jsme někam do klubu. Já, on, Norman a Gun. Napít se a odreagovat. Stáli jsme na baru a vzbudili pozornost. Nic moc novýho. Stává se to pořád. Když do místnosti nakráčí lev, nezůstane to bez povšimnutí. Obzvlášť když ho doprovázíme my tři.
Stáli jsem na baru a věnovali se pití. No a vedle nás se objevila ona. Asi si mě nevšimla nebo jí to nedošlo. Nevim. Tak či tak, mu dost okatě dávala najavo svůj zájem. Měl jsem chuť ji prohodit skleněnym barem, co tam maj. Místo toho jsem si to s nim rozdal. Přímo tam na baru. Skoro. Fakt moc nechybělo. Chtěl jsem jí jen ukázat, že ten modrookej Lev je můj. Jenže se mi to trochu vymklo. Možná chlast. Možná vztek. Možná žárlivost. Nevim, ale byl jsem tak vzrušenej, že jsem ho málem vytah z kalhot. Mica to docela dost pobavilo. Vzrušilo, potěšilo ale hlavně pobavilo. A to je ono. Vždycky nebo spíš stále dělám podobný věci. Věci co ho pobaví. Tim jeho chladnym temnym způsobem, kvůli kterýmu růžovym a cejtim se jako hlupák. Jo, ještě furt jsem s tim nepřestal. S růžověnim. No a tady přichází můj důvod. Měl jsem pocit, že ten blbej svátek zamilovanejch a můj dárek bude jeden z těch „cejtim se hloupě“ okamžiků. Rozhodně by to byl on.
V den s velkym „D“ jsem zastrčil dárek hluboko do kapsy a tvářil se, že se mě to červeno-růžový běsnění kolem netýká. Během dne jsem dostal pár dárku – tak jako každej rok. Dorazil domu a věnoval se všemu jen ne Micovi. Aby si snad náhodou nevšim. Já nevim, třeba z mýho výrazu. Hloupý, hm? Naštěstí. Ten den byla středa. Měl jsem pocit trosečníka na moři, ke kterýmu najednou připlul velkej záchranej člun se spoustou pitný vody, jídla a fungující vysílačkou. Prostě dobrej pocit.
Vyrazil jsem do skladu, ve kterym se ten den souboje konaly. Přes zmatený myšlenky jsem se cejtil docela dobře. Tak že bych moh i vyhrát. Když jsem viděl prvního soupeře, usvědčil jsem se. Jo, první souboj bude výhra moje. Byla. Druhej taky.
Když do arény nakráčel třetí soupeř, byl jsem si jistej, že odejdu ještě o něco bohatší. Byl to ten typ, co se tváří, vypadá, mluví tvrdě ale skutečnost? Bez kámošů za prdelí je odvážnej asi tak jako malá holka, schovaná pod postelí. Byl to neskutečnej pózer, co ani neuměl moc bojovat. Slabej a pomalej. Věděl jsem, co chce udělat snad ještě dřív než on. Fakt směšný. Vůbec nechápu, co tam dělal. No, trochu možná chápu. To kvůli nim. Jeho psům a feně, co ho viděli jako malýho boha. To mě mělo varovat. Měl jsem bejt chytřejší. Teď když nad tim přemejšlim, měl jsem se zachovat jinak. Spolknout hrdost a vykašlat se na to. Jenže, jak jsem moh´ nechat vyhrát někoho takovýho? Někoho, kdo útočí zezadu a nikdy ne sám.
První ráně jsem uhnul. Instinkt, reflexy, ale hlavně to, že z útočníka by se dal ždímat chlast. Na litry. Divim se, že byl vůbec schopnej stát. Těměř současně s ní přišla druhá. Tu jsem odrazil předloktim. Bolestí se mi zatmělo před očima. Železná trubka. Než jsem se vzpamatoval třetí mě praštil zezadu přes stehna – pálkou. Skoro mě srazil na zem.
Snažil jsem se bránit. Jasně že snažil, ale to že vás zraní než vůbec něco začne, moc nepomůže. Obzvlášť když vaše myšlenky bloudí ve vaší kapse. Kolem dárku, o kterym nevíte, jestli by měl nebo neměl existovat. V tu chvíli jsem si byl jistej – neměl. Tak jako jsem si byl jistej, že jsem měl toho bastarda nechat vyhrát.
„Ještě se cejtiš jako velkej borec?“ Srazil mě pěstí k zemi, když mě jeho bouchači podrželi. Na chvíli jsem mu byl vděčnej, že jenom pěstí. Kámoši za zadkem na fyzický síle nepřidaj, hm?
„Víš, co je dneska za den, ty malej bastarde?“ Udeřil znovu.
„Dneska je zasranej Valentajn. Chtěl jsem svý dámě udělat pěknej večer. Pořádně si to užít, jestli víš vo čem mluvim.“ Pobavil svý kumpány.
„Jenže kvůli tobě si to ta malá čubka rozmyslela. Umíš si představit, jak jsem teď nasranej.“ Praštil mě znova. Znova a znova a já byl ještě stále vděčnej, že jenom pěstí.
„Asi tak jako, co tě teď čeká.“ Nechal si mě znovu přizvednout.
„Co? Budeš ho chtít přeblafnout ode mě?“ Do hajzlu, asi bych měl držet hubu. Začal jsem plyvat krev, když mě vztekle praštil. Skoro jsem si přitom ukousnul jazyk. Do hajzlu. Já a moje hrdost. Zavřel jsem oči a už se nebránil. Ne, před tou přesilou. Neměl jsem šanci. Ne, se zlomenou rukou a přelámanými prsty. Blbě se mi dejchalo, takže i žebra, hm?
Někdy během toho výprasku se mi povedlo s krví vyzvracet jméno. Zastavili se, přestože mi nerozuměli.
„Myslim, že má dost.“ Slyšel jsem jakoby z dálky. Jeden z nich přizved moji hlavu.
„Příště se na to hrdinství vyser.“ Nepamatuju si to už úplně přesně. Neni divu, ale myslim, že mě tim rozesmál. Jo, mám pocit, že jo. Protože se cejtili, jako hrozný vítězové a vůbec nechápali...
„Žádný... příště... nebude.“ Zabublalo mi někdo uvnitř a dost je to pobavilo.
„Myslim, že to pochopil, Brate.“ Přidal se někdo jinej. Bože. Cejtili se jako takový borci. V přesile proti jednomu a vůbec netušili, komu se zrovna dobrovolně předhodili. Myslim, že jsem se i pousmál. No, možná ne. Obličej mě bolel takovym způsobem, že toho asi nebyl schopnej. Zved jsem k nim oči a v tu chvíli ji uviděl. Někde na začátku uličky. Věděl jsem, že přesně takhle bude vypadat. Jako to nejděsivější, nejnebezpečnější, nejnasranější, co kdy uvidim. Moje smrt.
Probral jsem se do slunečnýho dne. Pálil mě do očí. Oslepoval, ale cejtil jsem se zvláštně lehkej a klidnej. Pak jsem si vzpomněl a rozhlídnul se. Micova... a moje ložnice. Naše ložnice.
Snažil jsem se posadit, ale tělo nesouhlasilo. Zafáčovaný prsty, ruka. Hrudník. Nohy... kratší seznam by byl vyjmenovat, co jsem neměl zafáčovanýho. Na druhou stranu, čekal jsem, že to bude horší. Ne, čekal jsem, že budu mrtvej.
„Jak je ti?“ Hlas, kterej jsem už neměl slyšet. Stál u dveří do koupelny. V županu, kterej spíš odhaloval než aby plnil účel. Moje srdce se nad tim pohledem zachvělo v hrudníku. Kdyby jen moje srdce. Neuvěřitelný. Ležim zafačovanej na posteli a reaguju na něj. Fakt neuvěřitelný.
„Překvapivě dobře.“ Příkývl a chtěl vědět, co se stalo. Převyprávěl jsem mu to a přitom měl pocit, že si mě zbytečně moc prohlíží. Zakroutil hlavou.
„Neříkáš si teď, že´s radši nezůstal tady a...“ Víc nestačil říct, protože jsem ho vztekle přerušil. Zrovna jsem přežil svojí smrt a on mě bude poučovat?
„Co to zatraceně... skoro mě zabili a ty...“ Tentokrát přerušil on mě, přizved mě k sobě a objal. Pevně ale zároveň opatrně.
„Nikdo z nich nepřežil. Ani jeden.“ Zašeptal. Nezmoh jsem se na nic jinýho než vytřeštit oči a on pokračoval.
„Myslel jsem, že jsi mrtvej. Byl jsem vzteky bez sebe, ale mnohem víc... zoufalej. Když jsem zjistil, že žiješ, přišel strach. Strašně jsem se bál a nadával si, že jsem se na ně nevykašlal a neodvez tě hned k doktorovi. Tak strašně moc.“ Zašeptal a stiknul mě. Myslim, že moje srdce v tu chvíli proteklo skrz hrudník. Měl jsem pocit, že mi nikdy. Nikdo. Neřek nic hezčího. Ujetý, hm? Zabil kvůli mně. Jsem si jistej, že to nebylo bezbolestný a já? Dojme mě to. Ujetý.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ Opřel jsem se o něj.
„Přes dva tejdny. Včera tě odpojili a probrali. Dávali ti dohromady tu ruku, obličej sis naštěstí stačil většinu času chránit. Instinkt, hm?“ Jen jsem přikývnul. Na víc jsem se nezmoh. Dva tejdny? Nechápal jsem.
„Měl jsi spoustu modřin, pohmožděnin i otevřených ran, pár zlomených žeber, ale na to jak děsivě jsi vypadal...“ Zakroutil Mico hlavou.
„Já nevim, asi jsi měl neskutečný štěstí.“ Políbil mě na krk. Něžně a laskavě.
„Nechám tě odpočívat.“ Povzdechl si a položil mě zpátky do peřin. Zadíval se mi do očí.
„Vlastně. Museli jsme spálit tvý oblečení i tu tvou oblíbenou bundu.“ Vzpomněl si. Já překvapeně zopakoval jedno ze slov.
„Jo, měl jsi na něm krev. Jejich.“ Vysvětlil a mě to došlo. Bundu. S ní moje kapsy. Hlavně jednu.
„Měl jsem něco.... ale nic.“ Zakroutil jsem rychle hlavou, když se zeptal.
„To už je teď jedno.“ Dodal jsem. Překvapil mě pobavenym úsměvem a přitom mi ukázal levou ruku.
„A já naivně myslel, že tohle něco znamená.“ Vytřeštil jsem oči. Na čtvrtym prstě měl silnej kovovej kroužek. Bílý zlato. Uvnitř vyraženej punc a značka klenotníka. Jak to všechno vim? Kupoval jsem ho. Pro něj. K tomu debilnímu svátku.
Usmál se a sklonil se ke mně v polibku.
„Nebo nebyl pro mě?“ Zeptal se a na můj vkus se přitom tvářil zbytečně spokojeně. Nezmoh jsem se na víc než se zamračit a zrůžovět. Jak jinak? Usmál se nad mym výrazem a znovu mě políbil.
„Přivedu Norma, musíš ho uklidnit, že jsi v pořádku.“ Odešel. Parchant zatracenej! Praštil jsem rozčílene do peřiny.
„Zatraceně.“ Chyt jsem se ruku. No a tak jsem si všim. Čtvrtýho prstu mý levý ruky.
