kapitola IV. - konec
29.06.2011 17:26
Byla noc dalšího dne. Rafael stál na skále a sledoval rudou záři na obzoru. Jejich krásné bílé město – v plamenech. Zamračil se a sklonil hlavu. Neviděl je, ale cítil. Stovky černých očí, které ho sledovaly. Posledních pár hodin se už neukázal jediný anděl či zbloudilý čert. Ani nevěděli, kam by měli jít. Kdyby ano, k čemu? Dnešní den většinu ochromoval strach a zmatek ale brzy se ozve hlad.
Sion seděl u jednoho z magických ohnišť, které čerti rozdělali. Sledoval muže na skále. Věděl, že se trápí. Jistěže se trápí i on se trápil. Snad proto se tolik snažil pomáhat kolem, aby nemyslel na svůj vlastní strach. U Rafaela to bylo něco jiného. Byl vůdce. Cítil zodpovědnost. Za své anděly i za čerty. Musel být silný a oporou pro ostatní. Ve skutečnosti byl. Sion během dne rychle pochopil, proč je první v andělské radě. Měl v sobě klid a sílu. Světlo. Nejsilnější ze všech andělů. Nikdy ale nestál před něčím podobným. Všichni na něj spoléhali a on netušil, co dělat. Byl sám, víc než kdy dřív.
Čert přizvedl obočí, když si anděl stoupl k okraji skály. Zadíval se na jezero. Opět dýchalo do noci svou jemnou září a působilo étericky. Rafael se otočil a rozpažil. Po zádech se svezl přes okraj a volným pádem padal dolů. Sion rychle vstal a přes spící hlavy ostatních se rozeběhl ke břehu. Byl si jistý, že jeho srdce posledních pár chvil netlouklo. Anděl se těsně nad vodou prohl s rukama za hlavou. Zapadl do vody. Vyplaval a ulízl si vlasy. Čert uvolněně zakroutil hlavou a zřítil se do trávy. Andělé. Zatracený nesnesitelný krásný andělé.
Rafael si lehl na záda a pomalu máchl rukama. Znovu a znovu. Línými tempy se přibližoval k mělčině. Když se prsty dotkly dna, přitáhl se a posadil do vody. Chvíli mlčky sledoval hladinu pak se rozbrečel. Sion se zamračil.
Anděl sebou cukl a zvedl smaragdové oči plné slz. Čert si klekl za něj a vzal ho kolem ramen.
“Neplač, prosím. Jsem tu s tebou. Nejsi sám.” Zašeptal do jeho vlasů a přitiskl ho k sobě. Rafaelovi vytryskly další slzy a on se zády zabořil do pevné náruče. Chytl opálené paže.
“Já-já vím. Nevím, co bych dělal, kdybys tu nebyl. Dáváš mi sílu... ale...” Nedokázal zastavit slzy. Snad ani nechtěl. Cítil, že v jeho náruči si může dovolit být slabý. Čert se pousmál. ´Já jemu? To on mně.´ Pomyslel si a políbil anděla na spánek. Hebkými slanými polibky pokračoval ke rtům až se nakonec vpil do nich. Rafael otevřel oči a zadíval se na něj. ´To je...´ Zaklonil hlavu a zpřístupnil mu tak své rty.
Sion ho uklidnil stejně jako Sachs Kassiela. Jediným způsobem, o kterém si byl jistý, že určitě zabere.
Mírně se odtáhl a zadíval se do zmatených očí. Byly jemně zamlžené.
“Co to...” Vydechl anděl u jeho rtů. On se usmál a pohladil ho po tváři.
“Myslim, že to je dost zřejmý.” Ochutnal zarudlé měkké rty. Rafael se zachvěl.
“Ale-ale já jsem přece muž.” Připomněl mu, jakoby bylo možné něco takového přehlédnout.
“Jo. Já si všim.” Čeřil prsty dlouhé vlasy a opět si přitáhl rty. Trochu ho pobavilo, že se Rafael ani trochu nebrání. Jen na něj zmateně, lehce šokovaně hleděl. Dokonale zapomněl na vše ostatní.
“Taky mě to dost překvapuje, ale nemůžu si pomoc. Vypadáš jako krásnech divokej anděl, kterýho má jeden hroznou chuť zkrotit. Přitom uvnitř si tak klidnej a vyrovnanej.” Zakroutil hlavou a začal ho zlehka líbat. Anděl zadržel dech ale neodtáhl se.
“Navíc jsi asi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl.” Dodal s povzdechem. Rafael překvapeně zamrkal. Čert opět něžně laskal jeho rty svými a on se neodtáhl. Proč se neodtáhne? Líbí se mu to. Uvědomil si. Dotek čertovo rtů. Jazyka. Blízkost. Vůně a tělesná teplota. Oheň a síla, které v sobě má. K tomu vypadá dobře. Víc než jen dobře. Povzdechl si a odpověděl polibkům. Sion se usmál a přitáhl si ho blíž.
Rafael ucukl hlavou, když ucítil dotek na svém břiše. Směřoval níž. Ruce zavadily o lem sukně.
“Hmmm.” Odtáhl se čert. Anděl polkl a chytl dlouhé prsty svými.
“Tady.” Nasměroval je a hleděl Sionovi do očí. On se usmál a sklonil se ke rtům. Uvolnil zdobené zavazování sukně a vklouzl pod látku. Rafael se o něj opřel a zaklonil hlavu. Nebyl zvyklý, aby se ho dotýkala tak horká velká ruka. Bylo to neskutečně příjemné. Naklonil hlavu na stranu a čelem se opřel o Sionův krk. On něco spokojeně zabručel a druhou rukou sklouzl k bělostné bradavce. Začal ji dráždil palcem. Andělovi utekl sten a on přizvedl boky. Čert si olízl rty a zhluboka se nadechl. Pochyboval, že měl kdy v nářuči něco tak krásného. Tak vzrušujícího.
“Otoč se.” Zašeptal u jeho ucha. Anděl ho poslechl a zvedl se na kolena. Otočil se. Čert chytl sukni, která se rozprostřela na hladině. Hodil za sebe na břeh a posadil si muže do klína. Zadívali se do očí. Oba se usmáli a spojili své rty. Rafael sáhl do vody a přes kalhoty pohladil Sionovo vzrušení. Zachvěl se.
“Chci tě cítit v sobě.” Vydechl. Čert skoro vyvrcholil a odtáhl ho od sebe.
“Nikdy bych nevěřil, že něco takového řeknu.” Uvědomil si anděl a jemně zrůžověl. Sion se pobaveně zasmál.
“Nikdy bych nevěřil, že slyšet něco takovýho od muže bude tak neskutečně vzrušující.” Políbil ho. Rafael se usmál a sklonil se k jeho rtům.
“Tak na co čekáš?” Zaplul rukou do kalhot. Čert přivřel oči.
“Nechci ti ublížit.” Pohladil ho po stehni a namířil si to výš. Anděl zadržel dech.
“Neublížíš.” Zašeptal. Zadívali se do očí. Sion si povzdechl. Stejně pochyboval o tom, že by dokázal dlouho čekat.
Jemně se zamračil, když kolem sebe ucítil jeho těsnost a horkost. S každým dalším pohybem Rafaelovo boků se dostával hlouběji a hlouběji do jeho těla. Byl si jistý, že ho nikdy nikdo nevynesl tak vysoko. Vztáhl ruku a přitáhl si andělovo rty, aby ztišil steny. Jak kdyby na tom záleželo, stejně už určitě někoho vzbudili.
Rafael něco zamumlal do jeho úst a prohl se. Čert ho pevně stiskl a zabořil obličej do jeho krku. Oba hlasitě oddechovali a cítili běsnící srdce toho druhého. Jen vzdáleně slyšeli bublání vycházející z jezera. Voda se začala zvedat. Sion otevřel oči a tupě se zadíval na rozzářené místo. Chvíli trvalo než mozek začal opět pracovat, ale povedlo se. Muž dokonale vystřízlivěl a sledoval hladinu.
“Rafaeli... musíme z vody. Hned!” Anděl se polekaně odtáhl, zmatený tónem hlasu. Otočil se. Rychle vstal. Vyběhli na břeh. Z pod hladiny vylétl velký zářící ovalný bod.
“Co je to?” Zvedl anděl svou sukni a jednoduše z ní vodu sklepl. Jakoby to bylo naprosto přirozené. Omotal si látku kolem boků a sledoval světlo. Čert zakroutil hlavou, že netuší. Zastínili si oči. Světlo začalo měnit své rysy – v lidské. Záře pomalu slábla a postava se po hladině vody vydala k nim. Zastavila se na mělčině.
Oni se zadívali na nádherného modrovlasého chlapce. Místy měl bílé prameny. Netušili proč ale připomínaly jim bílé vlny na vodě. Jemně se usmál a uklonil.
“Dobrý večer.” Jeho hlas. Něco s ním bylo špatně. ´Nepohl rty.´ Uvědomil si Sion a otočil hlavu k Rafaelovi, zda si taky všiml. Všiml.
“I tobě... mé jméno je Rafael. Rád tě poznávám.” Řekl zdvořile a položil si ruku na srdce. Jemně se uklonil. Sion s ním a také se představil.
“Anděl a čert.” Usmál se chlapec a překvapil je.
“Kdo jsi?” Zeptal se anděl nejistě. On se zamyslel.
“Můžete mi říkat Triton. Jsem jeden z bratrů.” Pár nechápavě zakroutil hlavou. Triton se na ně zadíval.
“Ukážu vám.” Podal jim ruce. Váhavě zvedli své. Chlapec se pousmál a zavřel oči. Oba sebou cukli a rozhlédli se. Byli pryč. Někde jinde. Na několika místech najednou. Jejich mozky zahltily informace. Příběhy. Obrazy kolem nich vyprávějí příběhy, uvědomili si.
Říkali si bratři. Mocní vznešení tvorové. Plachtili po obloze, ve vodě i pod zemí. Každý z nich byl jiný, vyjímečný svým vzhledem i magií, kterou ovládal. Byli schopni vdechnout život – vytvořit ho. Společně stvořili úžasný barevný svět, který neustále přetvářeli. Dlouho se hrou na stvořitele bavili, ale nakonec je začala nudit. Ne. Nudit ne. Jejich dílo bylo hotové. Přesto v srdcích cítili zvláštní prázdnotu a samotu. Uvědomili si, že nemají s kým se o svůj krásný svět podělit. Komu ho ukázat.
Začali drobnými křehkými tvory a vypustili je do modrých jezer a korun stromů. Někteří se zahrabali hluboko pod zem a jiní plachtili vysoko mezi mraky. Bratři se dlouho bavili svou novou hrou a s hřejivými pocity sledovali radost a spokojenost v očích svých dětí. Vytvářeli nové a nové druhy až nakonec jeden z nich stvořil první z andělů, další pak čerty, jiný kočky, vlkouny a jiné rasy. Každý viděl svůj lid v jiné podobě s jinými schopnostmi. Základní rysy měli jednotné. Ve skutečnosti je okoukali od tvůrce lidí. Jen je – jak všichni tvrdili – mírně vylepšili.
Jejich božství je ale dokonale vysílilo. Věděli, že dlouho nevydrží a proto se rozhodli vrátit na začátek. Možná se spíš rozhodli pro konec. Nebyli si jistí, ale odešli. Stali se tím, čím byli na svém počátku. Magickými shluky energie – vejci. Usli tvrdým spánkem a shromažďovali energii. Pro svůj odpočinek si zvolili malé před světem skryté jezero. Nechali svět kolem růst a žít bez nich.
Svět kolem se uklidnil a oni opět stáli na břehu jezera. Před očima jim vířil vír podob tvorů a míst, které nikdy neviděli a asi znovu neuvidí.
“Jste dračí bohové, o kterých se vypráví ve starých legendách.” Ozval se Rafael. Chlapec se zamyslel.
“Dračí bohové?” Zkoušel si zvuk slov.
“To se mi líbí.” Usmál se a zvedl k nim oči. Oba věděli, že stojí před bytostí, jejíž moc si ani nedokáží představit. Měli by se bát, nebo ne? Cítili posvátnou úctu a zároveň lásku a oddanost. Ne strach. Z Tritona vyzařovala světlo a teplo. Něha a láska milujícího rodiče.
“Proč jsi se vrátil jen ty?” Zeptal se Sion. Chlapec se opět zamyslel.
“Vrátil? Nejsem si jistý zda jsem se vrátil... možná jsem se znovu narodil. Nebo jsem potomek.” Sklonil hlavu.
“Moje vzpomínky na můj život jsou velice mlhavé, pomalu se vrací... asi to není podstatné.” Zvedl ji opět k nim.
“Dalo by se říct, že jsem vodní drač...” Zatvářil se nejistě.
“Drak.” Pomohl anděl. Triton přikývl a usmál se.
“Že jsem vodní drak. Stvořil jsem vodní svět a jeho krásy.” Řekl s něhou v hlase při vzpomínce.
“Toto místo bylo dlouhá léta tajným útočištěm milenců. Šeptali svá vyznání, milovali se... nebo mu třeba jen s láskou a důvěrou někdo svěřil své tělo.” Otočil hlavu k jezeru.
“Já jsem skrze vodu vstřebával jejich energii. Světlo a láska, které máte v srdcích je velkým zdrojem energie.” Vysvětloval.
“Vy dva jste byli poslední kapkou.” Usmál se. Oba muži dokonale zrudli.
“Dokáží to samé nenávist a hněv?” Ozval se opět Sion. Triton zaváhal ale nakonec přikývl.
“Ano, ale jakou energii můžete získat z hněvu a nenávisti? Nepřinese nic dobrého.” Zakroutil hlavou. Oba se zamračili.
“To je Kassielovo magie.” Otočil Rafael hlavu k Sionovi. Muž přikývl. Drak se na ně zadíval.
“Kassiel? Takže je něco špatně. O něčem jsem snil... je to zastřené. Prosím.” Podal ruku andělovi a zavřel oči. Pak čertovi.
“Hmm.” Otočil se k jezeru. Sklonil se a ponořil ruku do vody.
“Spí na pokraji života a smrti. Podvědomě jsem Kassielovi odpověděl na jeho prosby a zastavil Sachsovo tělo.”
“Zastavil?” Nechápal Rafael.
“Ano, zastavil jsem jeho srdce v posledním tepu... zmrzl.” Pár nejistě zakroutil hlavou. Netušili, o čem mluví. Chlapec se laskavě pousmál.
“To nevadí. Podstatné je, že i kdybych mu dokázal pomoct, nedostanu se k němu.” Povzdechl si a sledoval jezero.
“Chrání ho velice silné kouzlo. Kassielovo kouzlo, které vytvořil.” Muži naráz zašeptali mladíkovo jméno.
“Ano. Vzal vše dobré. Svou lásku, své světlo – vše a vložil do ochranného kouzla. Jemu nezbylo nic jen...”
“Jeho nenávist.” Doplnil ho Sion. Triton přikývl.
“Je plný zloby, hněvu a prázdnoty. Tu ale brzy vyplní nenávist. Čistá surová nenávist. Čiré zlo.”
“Dokážeš ho zastavit?”
“Pokusím se. Jsem ale stále jen odlesk toho, kdo jsem býval, pravděpodobně...” Zaleskl se v jeho očích smutek. Zavřel je a zhluboka se nadechl. Otočil se k nim.
“Pojďme to zkusit.” Pár na něj váhavě hleděl. Chlapec se vesele zasmál a bez křídel vzlétl. Rafael s ním. Sion si povzdechl a zkřížil ruce na prsou. ´No skvělý.´ Triton se zastavil a sklonil hlavu. Usmál se a zavřel oči.
Sion sebou cukl a zmateně se otočil kolem své osy. Nevěřícně roztáhl temně rudá křídla. Dotkl se hlavy. Jeho rohy byly pryč. Nahmatal ocas. Ani ten neměl. Vyděšeně zvedl oči k drakovi. Ten se opět jen pousmál a pokračoval nahoru. Rafael sledoval čerta. Bývalého čerta. Neohrabaně vzlétl. Anděl se pousmál a slétl k němu. Podal mu ruku. Sion zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Přijal ji.
Všichni tři slétli pod skálu a rozhlédli se po čertech. Čekali na ně v čele s Kassielem. Věděl, že se něco děje. Cítil mocnou magii, vycházejcící ze skály. Přejel pohledem přes anděla a zastavil se na Sionovi.
“Povýšil jsi?” Řekl pobaveně a otočil hlavu k Tritonovi. To on byl zdrojem energie. Dřív musel být neskutečně mocný, teď byl jen z části naplněná nádoba. Přesto byl to nejmocnější, s čím se anděl setkal.
“Kdo jsi?” Chtěl vědět. Chlapec se jemně pousmál a pomalou chůzí k němu přešel. Jeho společníci znejistěli.
“Měl bys to zastavit, Kassieli. Dokud ještě můžeš.” Temný anděl pobaveně vydechl a zakroutil hlavou.
“Zastavit? Ještě jsem ani nezačal.” Triton sklonil hlavu.
“Pak mi nedáváš jinou možnost.” Když opět zvedl hlavu, Kassiel mírně zacouval. Chlapec měl jistý sebevědomý pohled. Jeho oči byly hlubší než jakákoliv vodní hlubina. Zvedl se vítr. Všichni se nejistě rozhlédli – byly v něm slyšet o sebe bijící vlny.
Kassiel zvedl ruku před obličej. Temní čerti začali křičet. Vítr s nimi odnášel i jejich život. Rval jim ho z těl. Anděl se rozhlédl. Zavřel oči a soustředěně se zamračil. Jeho čerti se začali měnit v černé stíny. Některé rozprášilo kouzlo, jiné stačil vstřebal do sebe.
Tritona obklopila zářící silueta. Zvětšovala se. Sion s Rafaelem se zadívali na zářící obrysy krásného velkého tvora. Rozlétl se proti andělovi a smetl ho s sebou. Bouře kolem ustala, drak zmizel a chlapec se svezl na zem. Rychle k němu přiběhli. Rozhlédli se. Kassiel i jeho čerti byli pryč.
“Tritone?” Sklonili se k němu. Mladík zvedl hlavu. Jeho krásné oči byly bezbarvé a unavené. Vlasy zešedly a pleť téměř zprůsvitněla. Smutně se pousmál.
“Je velice slabý ale stále žije.” Překvapil je.
“Získal jsem čas snad i pro vaše potomky, ale on se vrátí.” Vstal se Sionovo pomocí. Opřel se o něj a zvedl oči ke skále.
“Chraňte je, prosím.” Muži znejistěli. “Mé bratry.” Vysvětloval.
“Události dnešní noci a tajemství jezera by mělo zůstat jen mezi vámi. Ostatní spí, nebudou si nic pamatovat a tak je to dobře.” Zvedl k nim oči.
“Předejte to vašim dětem a ony svým. Někdo by o Kassielovi vědět měl.” Oba váhavě přikývli. Dětem. Proč zrovna svým dětem? Přemýšleli. Věděli, že je to sobecké. Měli by myslet na... ale teď když... Podívali se na sebe. Chlapec, ztracený ve svých myšlenkách, se na ně zadíval.
“Jste oba muži... vy nemůžete stvořit potomka.” Uvědomil si. Opět je oba přinutil zrudnout. Rafael zakroutil hlavou.
“To je to nejmenší, nemůžeme se ohlížet na své...” Byl si jistý, že se jeho tváře ještě víc dobarvily. Sion souhlasně přikývl. Chlapec se jemně pousmál.
“Ne. Na vašich ramenech leží velká tíha. Vy dva si štěstí zasloužíte víc než kdo jiný.” Překvapil je. Laskavě se usmál.
“Nezapomínejte, kdo jsem.” Chytl oba za ruku a zavřel oči. Pár polekaně zamrkal, když se všichni tři rozzářili. Cítili mírnou bolest, ale zároveň zvláštní hřejivý pocit. Zavřeli oči.
Vše ustalo. Zhluboka se nadechli. Zahnali mžitky před očima a rozhlédli se. Jejich pohledy se setkaly na malém dítěti sedícím před nimi. Mělo husté temně rudé vlasy a výrazné smaragdové oči. Mohl mu být rok. Muži ho šokovaně sledovali neschopni vypudit ze sebe jedinou hlásku. Triton se usmál.
“Je váš.” Jo. To pochopili při prvním pohledu. To ale přece není... ne. Snažili se zkrotit zmatené myšlenky. Sion si skoro až ostražitě sedl k dítěti. Jemně se třesoucími prsty přizvedl bílou košilku.
“Jo. Máme kluka... drahá.” Zvedl oči k Rafaelovi. Ten stále strnule sledoval dítě. Uvědomil si, jak ho muž oslovil a zamračil se na něj. On se pobaveně usmál a zvedl dítě. Narovnal se a postavil se k andělovi. On vztáhl ruku a prsty se dotkl vlásků. Chlapec chytl jeho prst. Anděl sebou cukl a vyděšeně se podíval na svého přítele. Jaktože se tváří tak pobaveně? To ho to vůbec neděsí? Copak si neuvědomuje, že je to jejich dítě? Jejich! Otočil hlavu k Tritonovi. Rozšířil oči, když se drak jemně pousmál a pak se rozpustil v třpytící se stříbrný prášek, připomínal krystalky vody. Ztratil se ve větru.
“On... on... je...” Zakryl si anděl pusu a zvedl oči k čertovi. Ten nejistě sledoval místo, kde chlapec stál. Zamračil se a objal muže kolem ramen. Přitáhl do své náruče.
“Pojď, potřebuješ se vyspat.” Políbil ho do vlasů. Rafael se odklonil.
“Nemá smysl to teď řešit a trápit se... to můžem nechat na jindy.” Anděl se mu zadíval do očí. Natáhl se a překvapil ho polibkem. Sion se usmál a za bradu si přitáhl jeho rty zpět. Pak mu podal chlapce. Muž rychle zakroutil hlavou.
“Jsi zvyklý... já se musím dokonale soustředit abych neskončil ve skále.” Anděl si ho s rozkošně trucovitým výrazem vzal. Čert přemýšlel, jak je možné, aby dospělý muž – vůdce vytvořil takový obličej. Rafael držel dítě v natažených pažích. Přizvedl ho a zadíval se na něj. Chlapec se usmál a anděl zmateně zamrkal.
“Má tvůj úsměv.” Uklouzlo mu. Když se chlapec rozesmál a natáhl k němu ruce, dokonale roztál.
“Nemám moc rád... ale on je tak rozkošný.” Přitiskl ho k sobě a začal vážně přemýšlet nad jménem.
Oba přistáli u jezera. Jejich přátelé se probouzeli s přicházejícím ránem.
“Kde... kde máš rohy?” Ozvala se mladá čertice. Její přítel k ní sklonil hlavu.
“A ty?” Vydechl. Žena se dotkla hlavy. Rychle vstala a zkontrolovala ocas. Na zádech jí vyrostla křídla. Ostatní na ní zmateně hleděli.
“Jaks to...” Zmlkl muž a roztáhl svoje. Uslyšeli zvláštní hrdelní zvuk. Všichni jako jeden otočili hlavy k jezeru. Před ním v trávě odpočívali okřídlení tvorové. Celé stádo. Byli elegantní a vznešení. Hrdě drželi hlavy vysoko a sledovali je černýma očima.
Rafael chytl Siona za ruku a se smutným úsměvem sledoval tvory. Necítil smutek nad Tritonovo odchodem. Ani odchodem svých přátel. Jako by si drak s sebou odnesl i bolest a utrpení jednoho děsivého dne. Věděl, že ostatní jsou na tom stejně. Pamatovali si hrůzu, která se stala. Strach, který cítili. Samozřejmě, že ano. Už kvůli těm, kteří umřeli. Je si ale nepamatovali z jejich posledních chvil – zastřely je ty šťastné s nimi. Cítili hřejivé teplo a klid.
Věděl, že je to další Tritonův dar a to ho bolelo. Udělal pro ně tolik, ale nikdo o tom neví a nedozví se to. Obětoval se aniž by chtěl slyšet díky. Sklonil hlavu. Sion pohladil polibkem jeho krk. Anděl k němu zvedl oči.
“Zapamatuj si každou drobnost. On ji bude chtít slyšet.” Jakoby četl jeho myšlenky. Rafael se zachvěl a sklonil hlavu k dítěti. Někdo přece jen.
Ve zčernalé ohořelé ložnici stála temná postava. Její tělo bylo pevné ale zároveň průsvitné. Jakoby tvořené jen černým kouřem. Zadívala se na své ruce. Ztrácely pevné obrysy, když s nimi pohla. Zvedla oči k zrcadlu. V černých rysech obličeje se propadaly temné oči. Hlubší než jakákoliv propast. Jakýkoliv stín. I dlouhé vlasy se proměnily v něco neurčitého – jen stínového.
Sklonila hlavu, když u jejích nohou přistal bílý list papíru. Jen zlehka ohořelého. Bylo neuvěřitelné, že přežil oheň. Postava se pro něj sklonila a očima přejela po několika verších. ´Jak vystižné.´ Pomyslela si.
Pod víčky vidím smutný třpyt,
snaží se tu tvou bolest smýt.
Stesk do srdce se tiše krade,
jeden pak otázky si klade.
Otázky trpké jako víno
a odpovědi mozek minou.
Sedíš a oči jindy jasné
čekáš až světlo
- nadobro v nich zhasne.
Slyšíš, jak srdce tiše bije,
pokradmu jed ti do žil lije.
Však dýl než bylo pozdě,
dojde ti uděl tvojí poutě.
Osud. Ten nikdy nebyl jenmý.
Však nečekals, že bude stále stejný.
Když světlo naděje ti dal,
zasmál se - zpět si ho zas vzal.
Naivně ve štěstí jsi věřil,
přijals ho vděčně - špatně střežil.
Tak jako písek - zmizelo mezi prsty
a teď už jedno je, že plné jsi měl hrsti.
Jen zrnka drobná zbyla ti,
vzpomínky - ty se neztratí.
Kdo se je prosil, ptáš se hořce,
Ne. Nepomůže, když je anděl otře.
Marně bys hledal důvody.
Nečekals jich snad průvody.
Život, ten končí každý den,
jen občas opíjíš se snem.
Každý to dělá – to je vpořádku.
Všichni si sníme svoji pohádku.
Potom však těžké bývá zjištění,
když osud její konec pozmění.
Osud. Ať už něco jako osud existuje či ne, on teď ví, co je v jeho. Zjistil, že všichni v sobě mají svou stinnou stránku. Hluboko zakořeněnou. Stačí ji jen probudit. Zalít srdce bolestí a strachem, pak je přístupnější nenávisti a hněvu. Ty pak probudí sílu. Sílu, kterou je on schopen ovládat. Ten tvor byl neskutečně mocný - kdysi. Teď byl oslabený a zranitelný. Ovládnout ho – ovládnout je. Bylo jich tam víc, cítil to. Kdyby je dokázal ovládnout, pak by... zavrávoral.
Pomalu přešel k zčernalé posteli a sedl si. Zadíval se na list, který stále držel. Zahodil ho mezi doutnající trosky stolu.
Nejdřív musí nabrat síly, získat energii, získat víc loutek. Lehl si a schoulil se do klubíčka. Usnul. Zdálo se mu o zelených očích a pobaveném úsměvu. Věděl, že je zná. Ještě před pár hodinami si dokázal vybavit celou tvář i jméno. To kvůli němu... to už je teď jedno. Obraz pomalu šedl. Zahnal ho pryč, hluboko do nejtemnějších zákoutí mysli.
