kapitola IV - konec

 

Irvine se zadíval na stavení. Byla to rozsáhlá rezidence stářím zašlých, tmavých zdí. Okna byla neprodišně zaprášena. Voda ve fontánách zakalená a zarostlá hustými řasami. 

Muže pošimraly mrazivé hubené prsty na zátylku a pokračovaly níž. Zamračil se a snažil se uklidnit. Nic děsivějšího v životě neviděl a ne díky bezbarvé deštivé noci. Místo bylo mnohem temnější než ona.

“Vypadá to jak nějáký zámek hrůzy.” Zašeptal bez dechu. Seskočil z vysoké zdi, lemující zanedbanou zahradu. Brodil se vysokým porostem a snažil se nemyslet na to, co všechno se v něm může schovávat.

Obratně vyšplhal na vyvýšenou terasu v přízemí a rozhlédl se po několika sklěnených dveřích a oknech. Vzal za kliku nejbližších. Povolila. To neni dobrý, nebo ano? Zhluboka se nadechl a vklouzl do temné místnosti.

Oči si jen těžce zvykaly. Potichu přešel k východu z pokoje. Rozhlédl se po chodbě plné dveří. Ten pohled ho skoro zabil. Čím víc dveří, tím víc... Zahnal dotěrné myšlenky a vykročil. Co nejtišeji a nejrychleji kolem nich procházel až se ocitl nad schodištěm, vedoucím do suterénu a druhého patra.

“Zkusím nejdřív sklepení.” Sešel po schodech dolů a zadíval se na jiné směřující ještě níž. Pak se rozhlédl po dlouhé chodbě. Podobala se té o patro výš. Jen s rozdílem, že zde byly na dveřích mříže. Pousmál se a vešel do chodby. Zavrávoral a opřel se o zeď.

“Co to...” Chytl se za hlavu.

 

Ami vyděšeně otočila hlavu k ostatním.

“Irvine? Irvine, slyšíš mě? Co se stalo?” Ozval se Seymor.

“T-to bolí... to... prosím.” Ozval se z reproduktorů tichý hlas. Oni se mezi sebou rozhlédli.

“Irvine, nesmíš tomu podlehnout. Vzpomeň si na Chrise.” Připomněl mu Strážce.

 

Irvine klečel, držel se za hlavu a snažil se vnímat Seymorův hlas. Při vstupu do chodby okolí ještě ztemnělo a jeho obklopil temný stín. Plný zloby, nenávist a vzteku. Zároveň vzbuzoval nesnesitelnou úzkost. Nutil ho myslet na všechnu bolest, všechen smutek, vše špatné a zlé, co ho kdy potkalo. Přitom zastiňoval to dobré a hřejivé. Obaloval srdce - myšlenky a paměť do temných lepkavých pavučin.

“S-Seymore.” Prosil v bolestech.

“Jsem tu. Jsem s tebou. Prosím, musíš s tím bojovat. Potlač to. Vzpomeň si na něco... na svou rodinu.”

“Rodinu?” “Ty nemáš rodinu.” Slyšel svůj vlastní hlas. Zněl neskutečně chladně, bezcitně, ale zároveň pravdivě.

“Ano. Jak říkala Zoe, teď už nejen Ami je tvá rodina.” Řekl Strážce laskavě. Irvinův pohled se vyčistil a jemu po obličeji přeběhl úsměv.

“Ale ne.” Stín kolem se kroutil, bojoval, ale nakonec začal pomalu ustupovat. 

“Bože. To je... to je strašný.” Snažil se nadechnout.

“Musíš myslet na šťastný chvíle. Chránit jimi své srdce.” Irvine se pomocí zdi narovnal. Stále to bylo všude kolem. Obklopovala ho neviditelná neuvěřitelně hustá mlha, kterou se tělo brodilo jako vodou.

“Nemyslím, že to dlouho vydržím. Mluv na mě, ano?” Seymor se pousmál.

“Jistě. Neboj se, jsem s tebou.”

Irvine se zhluboka nadechl. Srdce škrtil bolestný ohlušující strach. Nic podobného v životě necítil. Přesto ho strážcův hlas dokázal částečně uklidnit a povzbudit, aby se dokázal pohnout a pokračovat. Nakoukl do první z cel.

“Jsou tu lidé... musím.” Sledoval spícího muže. Podle výrazu, se mu musely zdát hrozné noční můry. Přes mříže se rozlévala jeho bolest a beznaděj. 

“Ne Irvine, nemůžeš jim všem pomoc. Najdi Chrise.” Nesouhlasil Seymor.

Zamračil se a nakoukl do jiné cely. Postupně prohlížel všechny. Opřel se o stěnu. Hustá masa kolem a pocity spících lidí, které ho neustále zaplavovaly. Vše bylo tak neskutečně únavné a vysilující.

Sešel do nižšího patra. Zničeně zakroutil hlavou, když se ocitl v chodbě kopírující tu nad ním.

“Není tu.” Informoval ostatní, když prohlédl poslední z cel. 

 

Rytíři se zamračili. Rozhlédli se mezi sebou.

“Možná bude v nějákém tom pokoji nahoře.” Ozvala se Zoe a dotkla se mikrofonu.

 

“Irvy, ty pokoje nahoře. Byly to ložnice?”

“Myslím, že většina asi ano.” Odpoutal se ode zdi. Byl si jistý, že schody jsou mnohem vyšší než před tím.

Vyšel ze sklepení a zavřel oči. Jakoby mu někdo z ramen sundal nesnesitelnou zátěž. Zhluboka se nadechl a narovnal. Při pohledu na chodbu plnou dveří se zamračil. Tohle nikdy nemůže stihnout. Ne do rána. Doteď to byla procházka růžovou zahradou. Vůbec si nedokázal představit, co by mohlo přijít. Až se démoni proberou a zaplaví své království. Bůh ví, kolik jich tu je. Před očima se mu stále promítal záznam z bezpečnostní kamery. Skončil by jako muž nebo ti, co se mu postavili? Obě z možností ho dokonale děsily.

Pomalu přešel k nejbližším z dveří. Chytl třesoucí se rukou kliku a stlačil. Dveře mírně zavrzaly. Srdce poskočilo a snažilo se vzdálit.

Místnost za dveřmi byla opravdu ložnice. Nebylo v ní nic víc než postel. Na ní ležel muž. Irvine musel přejít k posteli, aby mu viděl do obličeje. Zamračil se a stejně tiše jako přišel i odešel. Dveře opět mírně zavrzaly.

Prohlédl další tři ložnice. S každým zavrzáním kovových pantů přivřel oči a byl si jistý, že tentokrát to někoho vzbudí. Určitě ano. Vystrašené srdce se ho snažilo přesvědčit, aby odešel. Utekl. Zmizel tamodtud. Co nejrychleji. Prosilo. 

Všechny tři pokoje vypadaly stejně a měly nájemníky. Vydal se k dalšímu.

S rukou na klice se zarazil při pohledu na dvoukřídlé dveře. Obrátil pozornost ke svým. Zadíval se do nich. Sklonil hlavu. Nevěděl proč ale... Přejel rukou po vyřezávaném dřevě. Otevřel jedno z křídel. Ocitl se v mnohem větší ložnici. Uprostřed stála velká dvoulůžková postel s nebesy. Irvinovo srdce se zachvělo radostí.

“Chris.” Zašeptal. Rytíři zpozorněli.

“Irvine, může ho to už ovládat.” Zažeptal Seymor. Muž se snažil vnímat, co mu povídá. Měl ale moc velkou radost na to, aby pochopil význam slov. Možná spíš, aby si ho připustil.

“Chrisi?” Sedl si ke spícímu.

“Chrisi.” Položil mu ruku na hrudník. On otevřel oči. Promnul si je a sklopil k Irvinovi. Pousmál se. Muž vyděšeně vstal. Ten úsměv. To nebyl Chris. Nevěděl jak, ale byl si jistý. Zacouval. Chris pomalými klidnými pohyby vstal.

“Zvláštní, co pohled na tebe s mým novým tělem dělá.” Usmál se. Irvine na něj nejistě hleděl. Vrazil do dveří. Nahmatal kliku. Pootevřel. Leknutím přivřel oči. Chris se o dveře opřel a s tvrdým bouchnutím je zavřel. Zaposlouchal se do ticha residence.

“Snad jsme nikoho nevzbudili.” Řekl pobaveně a vztáhl ruku ke krásné vystrašené tváři. Palcem kopíroval linii obočí. Naklonil se k němu.

“Zdá se mi bohu roven býti, kdo jednou okusil tvé rtíky.” Zaveršoval u rtů a užíval si jejich blízkost. Teměř neznatelný dotek.

Irvine se mu zadíval do očí. Byly chladné, temné... cizí. Vztáhl ruku a prsty se dotkl jeho.

“Musíme... musíme odsud.” Usmál se. Chrisova ruka se na okamžik zastavila. Zamračil se. Svět kolem ještě víc potemněl a zchladl. Irvine se chytl za poraněnou tvář, když ho muž uhodil hřbety prstů. Byl tak moc vyděšený, ale... ale on zaváhal, nebo ne?

Vztáhl ruku k milovanému obličeji. Chris chytl zápěstí. Bez sebemenší námahy jím mrštil proti zdi. Irvine zasténal a snažil se nadechnout. Stín kolem opět zhoustl a kostnatnými chladnými prsty pronikal skrz kůži. K srdci.

Pomocí stěny začal vstávat. Zvedl hlavu ke stojícímu. Ta dívka. Zvrátila to. Osvobodila ho. Musí to udělat jako ona, musí jen... Zhluboka se nadechl. Temnota vztekle zasyčela a neochotně o krok ustoupila.

“Zaváhal... zaváhal jsi.” Udělal krok. Tlaková vlna něuvěřitelné síly ho vrátila zpět na zeď. Chris bez známky pocítů sledoval, jak se snaží vstát. Povedlo se mu postavit na nohy. Opět vykročil. Další vlna ho přitiskla ke stěně a tlačila proti ní. Muž instinktivně zvedl ruku před obličej. Měl pocit, že ho to roztrhá na kousíčky.

“Chrisi, prosím. To jsem... to jsem já. Prosím.” Snažil se. Chris proti němu zvedl dlaň.

Irvinovým tělem začaly probleskovat černé výboje, doprovázeny bolestným křikem a slzami. Síla temných blesků ho zvedla do prostoru.

 

Ami si zděšeně zakryla pusu.

“On... on ho zabije.” Zašeptala.

Z mála, co slyšeli. Hluk a Irvine. Pochopili, co se tam asi tak odehrává. Nemohli nic dělat, jen tiše poslouchat a prosit všechny bohy, aby už to skončilo. Zvedli hlavy, když křik utichl.

 

Muž se sesunul na kolena. Opřel se o třesoucí se ruce.

“Já už... už nemůžu.” Tekly mu slzy.

“Je mi líto. Nemám sílu.” Zašeptal. Začal se propadal. Někam do tmy. Topil se v ní, neschopen nadechnout se. Hustá hmota obalovala vzpomínky a srdce mu zalévala strachem, bolestí a uzkostí. Snažil se udržet si jasné myšlenky. Proč je tam, kde je. Chtěl jen najít svou rodinu. Ano rodinu. Slyšel svůj vlastní hlas říkat, že už je pozdě. Teď už nenajde nikoho. Umře. Sám a k tomu jeho rukou. Jeho. Chrisovou. Chris. Mysl pohladil jemný hřejivý závan. Mlha kolem se začala rozjasňovat. ´On je moje rodina.´ Otevřel oči plné slz. Zvedl hlavu.

Chrisův obličej se změnil v cosi temného a bodavě mrazivého. Obklopila ho děsivá černá aura, pulsující do okolí. To vše, když si uvědomil, že se Irvine stále nevzdal. Vztekle ho chytl pod krkem a veškerou silou hodil proti zdi. Muž o ni zůstal, bezvládně opřený, sedět. Ztěžka se nadechl.

“Vždycky jsem trochu pochyboval o tom, že mi ji vážně pomůže najít.” Zvedl unaveně hlavu.

“Ale udělal to. Dal mi tebe.” Usmál se něžně. Pak vše zmizelo. Zůstal jen ohlušující hukot a řezavá, bodavá, tupá, pálčivá bolest. Protékala tělem, deformovala ho, kroutila svaly a myšlenky. Škrtila srdce i plíce.

 

Irvinův ochraptělý nesnesitelně bolestný křik ustal. Rytíři se mezi sebou rozhlédli. Nika se rozbrečela. Ami nevěřícně hleděla na mapu na monitoru.

“Irvine?” Zašeptala.

“Irvine!” Přidal se Seymor a utřel si slzy.

 

Chris pomalu otevřel oči. Klečel. Opřel se o ruce. Z nějákého důvodu se tělo snažilo vyhodit obsah žaludku. Zhluboka se nadechl a snažil se to rozdýchat. Rozhlédl se. Oči se setkaly s postavou u zdi. Pozvracel se.

“Irvy?” Dotkl se třesoucími se prsty brady a přizvedl. Všiml si sluchátka. Stáhl mu ho.

 

Všichni sebou cukli, když uslyšeli známý hlas.

“Chrisi?”

“Seymore?”

“Jak je na tom?” Zeptal se nejistě strážce.

 

Chris sáhl k Irvinovu krku. Uvolněně se pousmál a uklidnil je prohlášením, že žije. Vysvětlili mu situaci. Jediné co chtěl vědět, byla cesta ven a kde najde Irvinovo auto. Pak přerušil komunikaci. Zadíval se na muže. Vzal ho do náruče a pevně stiskl.

“Hlupáku, proč jsi musel takhle riskovat?” Zašeptal.

“Neopovažuj se umřít.” Políbil ho do vlasů. Pracně si ho vyzvedl na záda. Přešel k oknu a zadíval se na terasu, kterou se Irvine dostal do domu. Zkusil otevřít okno. Zakroutil hlavou a opatrně vylezl ven. S mužem na zádech to šlo dost těžce. Zadíval se přes zábradlí terasy. Spustil muže dolů a obratně přeskočil zídku. ´Tak to bude problém´ Dostal se k vysoké zdi kolem zahrady. Odhodlaně se zadíval k zadní bráně. Opatrně k ní přešel a rozhlédl se. Ze zvědavosti vzal za velkou kovanou kliku. ´Neuvěřitelný.´ Vyšel ven.

 

Když vešel do Seymorových pokojů, všichni se k němu nahrnuli. Položil Irvina do postele. Seymor se k němu naklonil.

“Jak je tobě?” Chris jen zabručel něco o modřinách a únavě. Přitom držel Niku, která se mu vrhla do náruče. Ostatní ho také objali. Postavili se kolem postele. Chris se na ni posadil. Seymor položil Irvinovi ruku na čelo. Zamračil se.

“Má v sobě temnotu toho místa.” Povzdechl si.

“Zdá se, že je jen oslabený a potlučený.” Pohladil muže po vlasech. Palcem přejel po Irvinově tváři – zranění zmizelo. Zvedl oči k Chrisovi.

“Ty bysis měl také odpočinout. Zítra nám povíš, co se přesně stalo. Půjdeme.” Všichni s ním odešli. Chris se zadíval na Irvina. Zamračil se. Lehl si k němu, vzal ho do náruče a přitiskl k sobě.

 

Někdy k večeru druhého dne muž konečně otevřel oči. Promnul si je a sklopil zrak k Chrisovi, sedícímu u postele. Spal částí těla na posteli. Usmál se a pohladil ho po vlasech.

“Chrisi?” Muž sebou cukl a narovnal se. Zadíval se do modrých studnic. Dokonale se probral a přesedl si k němu.

“Jak je ti?” Prohlížel si ho starostlivě.

“Teď už dobře.” Objal ho Irvine. Něžně se přitulil. On ho pevně držel a nehodlal pustit. Přestože cítil, že je něco jinak. Špatně. Ten nepříjemný chlad. Odkud ho jen... Bůh ví, co si tam prožil. Zahnal dotěrné myšlenky a políbil muže do vlasů.

Odklonili se a zadívali se do očí. Chrisův pohled se mírně zachvěl. ´Nemysli na to.´ Poručil si.

“Hladový?” 

“Děsivě.”  Přikývl muž. Chris se zasmál. Dovedl ho do zímní zahrady, kde byl i jídelní stůl. U něj seděli ostatní. Všichni se nadšeně usmáli a vstali. Ami  se muži vrhla do náruče.

“Jsem v pořádku, Ami.” Políbil ji do vlasů. Posadili se a věnovali večeři. Irvine jim vyprávěl, co se přesně stalo v residenci. Tiše poslouchali. Nika otočila hlavu k Chrisovi. Přemýšlela jestli je to jen ona nebo je opravdu něco špatně. Sklonil k ní hlavu a zeptal se, co se děje.

“Já nevím, jen... Musel si tam prožít tak hrozné věci, možná proto.” Chris udiveně zvedl obočí. Tak nejen on. Ale proč jen Nika, proč ne i ostatní?Uvědomil si, že dívka je a vždy byla Sebastianovo velkou fanynkou. Milovala ho. Znala každý úsměv, pohled a výraz. Oba otočili hlavu k Ami. Tvářila se zamyšleně a hleděla na Irvina. 

“Koukala jsem se Zoe na záznam z bezpečnostních kamer. Proč si myslíte, že vás chtěl napadnout?” Ozvala se. Všichni k ní otočili hlavu.

“Co jiného?” Ozval se Rob.

“Spíš to vypadalo, jakoby se rozhlížel. Hledal nového nositele. Možná jsou to nějaký přízraky, co dokáží přežít jen jako paraziti.” Přemýšlela a zvedla oči k Seymorovi. Muž ji zamyšleně sledoval. 

“Mohl hledat psychicky slabšího jedince.” Přikývla.

“Proč o tom teď ale mluvíte?” Nechápala Zoe.

“Pokud je to pravda, stejně natom byl i ten v Chrisovi a nejblíž...” Nedořekl Seymor. Všichni se podívali na Irvina. Usmál se. Chrise zamrazilo. Vstal a téměř povalil židli. Ostatní k němu rychle zvedli hlavy.

“No jistě, ten tvůj úsměv.” Řekl chladně. Irvine zavřel oči. Odložil vidličku a utřel si ústa do ubrousku. Povzdechl si.

“Když jsem ho viděl. Říkal jsem si, že to bude těžký. Přesvědčit vás. Tebe. Ta jeho rozkošná tvářička, něžnej pohled... nesnesitelně laskavej úsměv.” Změnil zpěvákův hlas v něco skřípajícího.

“To jak byl ochotnej se pro tebe obětovat. ” Dodal. Krásný obličej stažený zhnusením. Zvedl oči k Chrisovi.

“Měl jsi ho vidět. Urvalo by ti to srdce.” Řekl posměšně. Chrisovy oči zakalil chlad. Udělal krok. Irvine se znovu usmál. Chladným pohrdavým úsměvem.

“Nezapomínej, v koho těle jsem.” Chris zaváhal. Ostatní se zamračili. Zpěvák otočil hlavu k Seymorovi. V očích se mu zalesklo něco až téměř chlípného. Zvrácená touha po moci. 

Stážce cítil nával negativních emocí, který se na něj snesl jako prudký déšť. Bez problémů ho odrazil. Pak se zamračil. Silné černé výboje odrazil bílý štít, který se objevil před Rytíři. Polekaně zacouvali. Irvine se pobaveně pousmál, očividně potěšen Seymorovou mocí.

“Co chceš?” Zamračil se Strážce. Je mocný, tak neskutečně mocný. Muž se zamyslel.

“Jsem sám

- a tedy bez lidí.

Ni slunce můj pláč nevidí

ach ano

- smutek znám.

 

Jsem sám

- a v davu třesu se.

O trochu štěstí peru se

jen oddat se zas

- hrám.

 

Jsem sám

- a srdce bez lásky

klade si denně otázky

pro co, že bíti

- mám?... Čas jít.” Zahrál povzdech a vstal.

“Na to zapomeň.” Zamračil se Chris.

“A co uděláš?” Při odpovědi: to co Irvine, se pousmál.

"Jsi si tak neskutečně jistý, že jsem byl donucenej. Co když jsem tvoje tělo opustil dobrovolně?” Chris se zamračil. 

Irvine sebou cukl. Muž ho bleskově chytl, přitáhl do náruče a přitiskl své rty na jeho. Zpěvák se mu dlaněmi zapřel o hrudník a snažil se odtáhnout. Vztekle se zamračil. Chrisem začaly probleskovat černé výboje pak obklopily oba. Irvinovi se podařilo odtáhnout.

“Toho budeš litovat! Vůbec nemáš tušení komu se vysmíváš!” Prskal. Zmateně zamrkal a zavrávoral.

“Jak... jak je možný, že mě oba tak odmítáte?!” Zasyčel vztekle. Všichni se zachvěli. To nebyl Irvinův hlas. 

“Nikdy mi nikdo tak jednoduše nevzdoroval.” Vrčel vztekle a jim se ježily chlupy na těle. Chytl se za hlavu. Chris se k němu naklonil.

“Irvy. Jsem u tebe.” Zašeptal. Muž si zakryl uši. Ne, tohle nebude poslouchat, nesmí... Ne! Začaly oba hlasy křičet bolestí.

Všichni si instinktivně zakryli uši. Irvinův křik je bolel u srdce ale nevadil jim. Zato ten druhý. Jakoby někdo nehty přejížděl po tabuli, příborem po talíři. Stále dokola. Bodal je do uší a rezonoval v hlavě. Nesnesitelně bolestně.

Vše na malý okamžik utichlo. Čas se mírně zpomalil. Z Irvinova těla vyšel temný stín. Opět lidské postavy. Chris chytl Irvina, který se mu svezl do náruče. Seymor zvedl ruku. Stín k němu otočil hlavu. Zmizel společně se Strážcovo paprskem. Svět ožil a místnost se projasnila.

“Je mrtvý?” Zvedl Chris oči k Seymorovi. Ten hleděl do místa, kde démon zmizel. Tiše prohlásil, že si není jistý. Rozhlédl se po ostatních, zda jsou v pořádku. Muž sklonil hlavu k Irvinovi. Něžně se pousmál a pohladil ho po vlasech.

“Irvy?” Zpěvák pomalu vztáhl ruce. Zapřel se o Chrisova ramena. S jeho pomocí se narovnal. Pomalu zamrkal a nejistě se rozhlédl. Pohled se zastavil na Chrisovi.

“Chrisi?” Muž přikývl. Irvine se šťastně usmál a přitiskl se k němu. 

“Jsem unavený.” Schoulil se mu spokojeně do náruče. Ostatní se usmáli.

“Hrozně unavený.” Zašeptal. Chris se pousmál a políbil ho do vlasů.

 

Seymor zvedl hlavu ke dveřím, které se otevřely. V nich stál rudovlasý muž. Strážce. Vyzařovalo z něj stejné kouzlo jako ze Seymora. Jen vše ostatní bylo jiné.

Seymor byl chodící pokora, něha a měl v sobě hřejivé světlo, kvůli kterému ho všichni milovali. Byl to mocný muž a přesto se s ním všichni cítili příjemně a klidně jako se starým přítelem. Vyhledávali jeho přítomnost a vyhřívali se v ní. Byl jako úžasně klidná, osvěžující, bezpečná oáza.

Rudovlasý muž byl přesným opakem. Lidé ho milovali. Vážili si ho, ale převážně protože se ho báli. Báli se jeho moci. Vzbuzoval neuvěřitelný respekt a až božskou úctu. Byl to dobrý Strážce a Primas – ale trochu z něj mluvila arogance a ješitnost.

Když ti dva stáli vedle sebe, byli jako dvě strany jedné mince. Vzhledem si podobní. Stejně krásní, magičtí a elegantní. I jejich oblečení bylo podobné. Jeho černé barvy a rudě zdobené.

“Rassieli.” Usmál se Strážce. Vstal a uklonil se. Chris s ním. Primas kývl hlavou. Sedl si. Jeho společník – šedivovlasý muž v černém oblečení si stoupl za něj a pozdravil se s dvěma.

“Tedy? Zněl jsi dost naléhavě.” Upravil si háv. Oni si sedli zpět. Seymor Rassielovi vyprávěl, co se přihodilo během posledních pár dní. Nezmínil Irvinovu totožnost ani vztah k Chrisovi. Primas zamyšleně poslouchal.

“Asi jste narazili na vůdce. Řekl bych, že bude stále naživu.” Seymor se zamračil. Sklonil hlavu.

“Taky myslím. Musíme to zastavit, Rassieli. To co těm lidem dělají.” Řekl s bolestí v očích. Primas vstal. Dřepl si před muže. Pohladil ho po tváři.

“No tak, bratříčku. To bude v pořádku. Pomůžu vám s tím.” Usmál se a chytl ho za ruku. Chris se zamračil. Ten jeho povýšený výraz. Vždy jím Seymorovi dával najevo, že je nad ním. Vždy byl a bude. Mocnější z nich. Přesto si všichni byli jistí, že bratra miluje. Nade vše. Seymor se pousmál a s díky poděkoval. Rassiel se narovnal.

“Budu muset jít, povinnosti.”

“Jistě, nebudu tě zdržovat. Vyprovodím...”

“To není nutné... Chrisi.” Kývl hlavou. Seymor i muž se uklonili.

Primas procházel budovou. Zastavil se, cítil zvláštní úzkost a strach. Pro něj naprosto neznámé pocity. Zvedl ruku a zadíval se na husí kůži. Rozhlédl se po prázdné chodbě.

“Děje se něco?” Ozval se jeho společník.

“Ne, nic.” Zamračil se a pokračoval.

 

V noci ho probrala noční můra. Zabořil obličej do dlaně a těžce oddechoval. Pomalu zvedl oči k postavě, stojící nad postelí.

“Kdo...” Zmlkl, když si všiml zvláštní černé aury okolo muže. Tělo se zachvělo. Zamračil se.

“Vůdce.” Muž se usmál děsivě mrazivým úsměvem.

“To jsme potom dva.” Něco zabručel, když se žertem bavil jen on sám.

“Co chceš? Dochází ti, kdo já jsem?” Odrazil Primas návaly úzkosti, beznaděje a strachu, které druhý vyzařoval.

Vzduch se vlnil zlobou, hněvem a temnotou. Pomalu se rozlévaly do okolí. Rassiel byl jediným zdrojem světla.

“Hmmm... Rassiel. Místní Primas. Bratr Seymorův. Strážce. Věříš, že nejmocnější z vás.” Bavil se noční návštěvník. Rassiel se zamračil.

“Přesto si dovoluješ postavit se přede mne?”

“Vlastně ano. Mám pro tebe návrh. Bude se ti líbit.” Nezmizel pobavený úsměv z neznatelného obličeje.

“Nabídni se mi jako hostitel.” Strážce na něj něvěřícně hleděl.

“Proč bych měl něco takového...”

“Protože jinak si vezmu tvého bratra.” Řekl muž vítězně.

“Musíš být naprosto šílený, když si myslíš, že odsud odejdeš živý.” Stojící něco zabručel. Sesunul se k zemi, když černá aura opustila jeho tělo. Primas se chytl za hlavu. Obklopila jeho.

“Než do něj vstoupím, bude trpět. Tím víc, čím víc bude vzdorovat. Cítíš to? To je jen zlomek bolesti, kterou chystám pro něj.” Strážce zatím bez menších problémů čelil bombě pocitů, která na něj dopadla. Obyčejného člověka by během pár sekund zabila.

“Bude se svíjet v bolestné křeči v nekonečných můrách. Hodiny, klidně týdny či měsíce. Dokud mi nakonec nepodlehne.” Primas se zamračil.

“Nepodlehne ti.” V hlase byla slyšet naprostá jistota.

“Ale ano podlehne, tak jako ostatní před ním.”

“Ne, Seymor.” Trval Rassiel na svém. Vnímal neuvěřitelnou moc svého protivníka. Nic podobného v životě necítil. Nemá šanci, ne sám.

“Až bude dostatečně vyčerpaný. Fyzicky i psychicky... pak se dotknu čistého laskavého srdce Věř mi z té jeho něžné hřejivé dušičky nezbyde nic. Jen stín. Taky ti to přijde tak... vzrušující?” V Rassielovi se na malý okamžik něco zlomilo. Stín spokojeně zabručel.

“To nechceš, nemám pravdu? Ochraň ho a přijmi mě celou svou existencí.” Muž zavřel oči.

“No tak my dva si budem rozumět. Máš určité předpoklady, kterých si vážím. Slibuju, že tvému bratrovi nezkřivím jediný vlásek.”

“Tvému slovu by věřil jen hlupák.” Zamračil se Primas.

“Ty ovšem nemáš moc na vybranou.”

 

Chris se zadíval na Irvina ležícího v posteli. Noční výlet do chladné deštivé temnoty se na něm nehezky podepsal. Seymor sice výléčil zranění, ale s virem nic moc neudělá a jakmile démon opustil tělo, potlačená nemoc propukla v plné síle.

“Nevypadá dobře.” Otočil hlavu k Ami.

“To není ten problém... podívej.” Ukázala mu e-mail. Chris si ho přečetl.

“Žertuješ? Končí to zítra nebo ne?” Přikývla.

“Poslal to už předtím. Máme skoro vše připravené. Chce tam jít.” Chris sebou cukl.

“Tak s tím ať nepočítá.” Sedl si k muži, který mumlal ze spaní. Dle výrazu se mu nezdálo nic příjemného. Chris si byl jistý, o čem zrovna sní. Zamračil se a pohladil ho po tváři. Sklonil se k němu a něžně zašeptal do rtů. Pak je políbil. Muž se přestal mračit.

“Přivážu ho k posteli, když budu muset.” Zvedl oči k dívce. Sklonila hlavu.

“Snaž se ho pochopit, je tak blízko.”

“Ty s tím snad souhlasíš?” Ami se zamračila.

“Jistěže ne, nemá šanci v tomhle stavu.” Povzdechl si. Napadlo ho jediné řešení.

 

Irvine se probral. Omámen nemocí pomalu vstal a opřel se o zeď. ´To je zlý.´ Zavřel oči a sklonil hlavu. Dlouho se necítil tak slabý, jakoby někdo vyčerpal veškerou jeho energii a nezapomněl přidat výprask. Cítil záchvěv malého osobního vítězství, když se opřel o dveře ložnice.

“Ami?” Uvědomil si, že tělo ho zradilo a sesouvá se k zemi. Pak ucítil náruč. Pevnou bezpečnou náruč. Moc dobře ji znal.

“Kam ses to vydal?” Ten hlas taky. Chris mu pomohl zpět do postele a přikryl ho.

“Musím...” Zaprotestoval chabě.

“To je v pořádku, postarám se o to. Jen klidně spi.” Pohladil ho rty po čele a nechal odpočívat.

 

Muž se opět probral. Byl sluneční den. Sedl si a spustil nohy z postele. Vybavovaly se mu útržkovité okamžiky z předešlých dní. Hlavně Chris. Jeho pevná náruč. Jeho starostlivá péče. Jeho černé oblečení. Zarazil se. To nebylo jeho černé oblečení. Přemýšlel nechápavě.

“Ta výstava!” Vstal rychle. Svět se s ním zatočil. Zhluboka se nadechl. Byl stále slabý, ale schopný udržet se na nohou a pohybu.

Zadíval se na trojici v obýváku. Všichni tři zvedli hlavy.

“Irvine, jak je ti?” Usmála se Ami. Přijal Chrisovu oporu a omluvně se pousmál.

“Jsem ještě trochu... ale je mi mnohem líp.” Muž se usmál, pomohl mu přejít ke křeslu a sednout si. Sám si sedl na opěrku křesla.

“Co je dnes...” Zvedl Irvine oči k Ami.

“Pondělí.” Nevěřícně rozšířil oči.

“Pondělí? Ale to přece...” Zmlk, když před něj Ami postavila drobnou sošku.

“To je... tak se mi to nezdálo?” Zvedl zmateně oči k Chrisovi. Ten se zamračil.

“Byl si rozhodnutej tam jít, dokonce jsem měl chvílema pocit, že tě budu muset zamknout a připoutat.” Zakroutil hlavou. Irvine zrůžověle sklonil hlavu.

“Vůbec nic si nepamatuju. Tedy něco ano ale jen pár...” Odmlčel se. Zvedl k němu oči. Chrisovo srdce se rozplynulu v cosi rozechvělého. Byly plné slz.

“Děkuju.” Muž si uvědomil, že nemohl dostat větší odměnu než vděčný, láskyplný naprosto oddaný pohled. Pohled, který patřil jenom jemu. Usmál se a přitáhl si ho. Irvine se mu schoulil do náruče.

“Ty nemáš za co děkovat Ty ne.” Zašeptal Chris a hladil ho po vlasech. Ami zvedla oči k Alici, která přinesla kávu. Obě se pousmály.

“Potřebuju vanu.”

“Nechceš se nejdřív najíst?” Ozvala se Ami.

“Chci se nejdřív cítit jako člověk.”

“Ty teď konečně jako pouhý člověk vypadáš.” Řekla Alice pobaveně. Všichni se zasmáli.

“Napustím ti vanu a pak ti pomůžu, ať se mi tam neutopíš.” Políbil ho Chris na čelo a odešel. Irvine zvedl oči k dívkám. Obě se usmívaly. Raději zvedl sošku a prohlížel si ji.

“Už jsem ho naskenovala, snad brzo pošle poslední.” Přikývl a pohodlně se opřel do křesla. Zaklonil hlavu a zavřel oči.

 

Ami s Irvinem nejistě četli zprávu. Dokola a dokola. Snad si mysleli, že se tím změní obsah.

“Co tím myslí. Přece...” Nechápala dívka. Irvine se zamračil. Byl si tak jistý, že brzy pozná svou rodinu a vše už bude jen dobré. Byl si jistý, že vše drží pevně ve svých rukou. Vše se ale změnilo v jemný písek a ten se mu v jediný okamžik prosypal mezi prsty, aniž by ho dokázal nějak zadržet.

Svezl se na postel a sklonil hlavu. Ami se zamračila. Věnoval tomu tolik, a vkládal do toho tolik nadějí. Vstala a objala ho kolem krku.

“Irvine, prosím, stále máš ještě mě... a teď i Chrise. Sám si řekl, už ti tvou rodinu pomohl najít. Dal ti jeho.” Příkývl.

“Já vím, jen... jen jsem doufal...” Pohladil ji po paži.

“Možná prostě něco přehlížíme, možná byly na jednom dva.” Řekla nadějně. Zakroutil hlavou a podotkl, že je prohlíželi dokonale. Nenechala se odradit a přemluvila ho k prohlédnutí sbírky. Byla v místnosti za pohyblivou zdí v ložnici. Nic.

“Je to..." Přerušil ho telefon.

"Chris.” Řekl omluvně a zvedl hovor. Ami si povzdechla. Pak se zarazila.

“Ať přijede.” Chytla ho za paži. Irvine k ní překvapeně sklonil hlavu. Přikývla.

 

Chris dorazil během půl hodiny. Polibil muže s otázkou, co se děje. Irvine pokrčil rameny a otočil hlavu k Ami. Ta se usmála.

“Svlékni se.” Oba muži na ni překvapeně hleděli.

“Košili. Je to trochu šílený, ale možná...” Usmála se, když si začal svlékat sako, po něm košili. Zvedl tázavě oči k Irvinovi.

“Dostali jsme zprávu, že už žádná další loupež nebude. Že máme všechny.” Vzal si od něj košili. Chris udiveně zvedl obočí.

“Chybí přece...”

“Teď už možná ne.” Přerušila ho Ami.

“Tehdy jsi řekl, že ti ho pomohl najít. Myslím, že Chris byl jeden z tvých cílů.” Chris se zarazil.

“Moje tetování?” Dovtípil se. Ami příkývla a prohlížela si znaky táhnoucí se po páteři. Přinesla fotoaparát a vyfotila je. Přetáhla do počítače a přenesla do programu od tajemného muže. Všichni tři sebou cukli, když se znaky začaly promíchávat. Irvine zvedl oči k Chrisovi. Ten se pousmál a políbil ho.

“Máš doma malého genia.” Sledoval, jak se obrázky zastavily. Ami zružověla. Obrazce se přetočily a oni se zadívali na starou fotografii dvou malých dětí – chlapce a dívky. Chlapec byl o pár let starší. Oba měli světle blonďaté vlasy a nebesky modré oči. Oba na fotce seděli, holčička v jeho náruči. Byli to opravdu dva malí andílci v bílém.

“To si snad...” Zmlk Irvine, když ho Chris chytl za rameno.

“Já tu fotku znám.... určitě jsem ji už viděl.” Sklonil hlavu a snažil se vzpomenout. Před očima mu hemžilo tisíce fotek, které za život stačil spatřit. Snažil se vybavit prostředí, kde fotku mohl zahlédnout. Otevřel oči. Pár na něj nejistě hleděl. Usmíval se. Vytáhl telefon.

“Přijeď k Irvinovi, hned.” Zavěsil a otočil hlavu k nim. Jejich výrazy žádaly vysvětlení. Usmál se.

“Možná se pletu. Počkáme až přijede a potvrdí to, ano? Čekal jsi tak dlouho, pár dalších minut vydržíš.” Irvine nechápavě přikývl a pomohl mu do košile. K jejich překvapení dorazila Alice, tvářící se stejně zmateně jako oni. Chris ji beze slov chytl a odvedl do Irvinovy ložnice. Nevěřícně hleděla na fotku na holografické obrazovce.

“Kde se tu...” Otočila hlavu k Ami. Ta pomalu začala chápat.

“To jsi ty, nemám pravdu?” Alice přikývla. “A tvůj bratr?”

“Myslím, že ano. Jediné, co mám, je ta fotka a ještě jedna. Tahle.” Vyndala svou peněženku. Z ní dvě staré fotografie. Jedna byla kopie snímku na obrazovce, druhá zachycovala mladý pár v bílém oblečení. Žena byla těhotná, muž držel v náruči malého chlapce.

Irvine si ji vzal. S něžným úsměvem si prohlížel pár. Zvedl oči k Alici. Udiveně zvedla obočí.

“Už... už jste dohráli?” Přikývl. Otočila hlavu k obrazovce. Opět jen přikývl.

“Můj bože.” Zakryla si šokovaně pusu.

“Můj bože.” Vytryskly jí slzy.

“Mám... mám bratra. Skutečného bratra?” Sedla si. Zvedla k němu oči.

“Co když ale... Počkej... tady.” Ukázala prsteník, na něm nasazený silnější hladký kroužek. Muž se usmál a ukázal ruku, zdobil ji stejný kroužek. Stejné měli oba na fotce pověšené na krku. Dívka se rozbrečela. Muž si k ní klekl a pohladil po vlasech. Zadívali se do očí, oba se pousmáli a objali.

“Nechápu, že jsme to neviděli dřív. Ty jejich nebesa a jemný ksichtíky.” Zakroutil Chris hlavou. Ami pobaveně přikývla.

Když se oba uklidnili, Alice vyprávěla Irvinovi o svých náhradních rodičích. Skutečné nepoznala a nikde o nich nebyla jediná zmíňka. Ani dle fotografie ani dle šperku. Adoptivní rodiče jí dali vše, po čem dětské srdce zatoužilo. Díky tomu nikdy neměla potřebu po své skutečné rodině hlouběji pátrat.

“Hmmm... zajímalo by mě, jak se dostal k té fotce.” Zakroutila hlavou.

“Mě spíš, jak se dostal k mýmu tetování.” Zabručel Chris. Oni se pobaveně pousmáli.

“Jak vůbec věděl, že já v tom budu zapletený... musel to přece plánovat dopředu.” Připálil si.

“Nemyslím, že to někdy zjistíme.” Pokrčila Ami rameny.

“A nemyslím, že je nutné to zjištovat. Je spokojený a šťastný, to mi stačí.” Otočila hlavu k Irvinovi, který si sedl za křídlo a začal hrát pomalou melodii. Chris se pousmál. Vlastně ano.

 

čekání