kapitola III. - konec

 

Dante seděl ve svém obývacím pokoji a poslouchal hudbu. Paže měl položené za sebou a hlavu zakloněnou. Zavřené oči. Otevřel je a zadíval se na mladíka, který se mu posadil do klína. Měl vlhké vlasy a kolem pasu ručník.

“Hmm... pěkný.” Přitáhl si Dante jeho rty. Ron mu položil ruce kolem ramen a prohloubil polibek. Zachvěl se, když mu mladík stáhl ručník z boků a objal dlaní vzrušení.

“Co jsi v tý sprše dělal?” Zašeptal do jeho úst. Ron jemně zrůžověl, ale usmál se.

“Myslel na tebe.” Vyvolal spokojený pobavený úsměv. Dante si přitáhl měkké rty a nepřestával pohybovat rukou. Druhou pohladil mladíka po zádech a namířil si to níž.

“Dante.” Zasténal Ron jemně. Zlehka pohl boky. Jeho milenec něco spokojeně zamručel a pokračoval ve své něžné péči. Když ho po uchu pohladilo Ronovo horké prosím, odtáhl ho od sebe a vstal. On ho lehce zaskočeně sledoval.

“Opři se.” Poručil Dante měkce. Klečící Ron se rukama opřel o pohovku. Slyšel, jak si mladík rozepíná pásek a zip kalhot. Nikdy by nevěřil, že něco takového mu bude připadat vzrušující. Pevně zaryl prsty do sedačky, když se Dante kolenem opřel za ním a vzal si ho. Jednu ruku položil na jeho a propletl prsty, druhou opět objal jeho mužství. Přitom nepřestával pohybovat boky. Rychle a rytmicky. Cítil Ronovo bušící srdce a své vlastní nemohl uklidnit. Když se Ron prohl a opřel se čelem o sedačku, sklouzl rukou k jeho hrudi a zvedl ho k sobě. Ron se k němu otočil a vyhledal rty. Byl rád, že ho Dante drží v pevných pažích. Měl pocit, že by se sám neudržel na nohou. Zadívali se do očí. Mladík se jemně zamračil a naposledy se pohl. Ve stejný okamžik Ron prsty stiskl paži kolem svých ramen a vyvrcholil. Dante ho pevně držel a zhluboka oddechoval. On s ním. Jakoby měli společné plíce – možná spíš celé tělo.

Větší z mladíků se zhluboka nadechl a uvolnil své sevření. Sklonil hlavu k druhému. Pousmál se a rty pohladil jeho rameno. On k němu zvedl oči. Byl ještě zadýchaný a zrůžovělý. Vypadal dokonale spokojeně. Usmál se a zvedl se k Dantovým rtům. Mladík si svlékl košili a oblékl mu ji. Sedl si na sedačku a on se svezl s ním. Uvelebil se v jeho klíně a něžně se přitulil.

“Dante?” Ozval se, když se dech i srdce zklidnily. Druhý jen zabručel otázku.

“Mluvil jsi s Fynnem?” Dante otevřel oči a sklonil k němu hlavu.

“O Simonovi.” Vysvětloval Ron. “Jsem si jistý, že se dřív neznali, ale teď je vidím ve škole jen spolu.”

“Hmm... vlastně si jeden z jeho fandů stěžoval, že se Fynn nevěnuje nikomu jinýmu než Simonovi.”

“Ale proč?” Mladík pokrčil rameny. Pak si všiml Ronovo výrazu.

“Promluvím s ním dobře?” Povzdechl si. On se usmál a políbil ho.

 

Fynn se pobaveně pousmál a otevřel svou skříňku. Vrátil do ní sprchový gel a stáhl si ručník. Snad jen pro jistotu se ještě otřel a sáhl pro trenýrky.

“Hmm... asi jsem mohl čekat, že to vzbudí pozdvižení.” Dante si sedl na lavici a zadíval se na něj.

“Upřímně. Neznám ho a je mi vcelku i volnej, ale je to Cameronův nejlepší přítel. Jestli se chceš jen pobavit, najdi si někoho jinýho. Protože jestli mu zlomíš srdce, zlomíš ho i Camovi. On bude nešťastnej s ním a to bych ti neodpustil.” Zamračil se.

“Nehledě na to, že v jeho očích bych za to nakonec mohl já.” Dodal pobaveně. Fynn se pousmál.

“Buď v klidu. Nechci mu ublížit.” Oblékal si košili.

“Vlastně mě dokonale okouzluje. Řekl bych, že čím víc mě odmítá, tím silnější to je.” Řekl s ironií v hlase.

“Odmítá tě?” Zeptal se Dante překvapeně. Přítel přikývl.

“Neustále. Čím blíž se snažím dostat, tím víc se vzdaluje. Je to... něco novýho.” Zvedl oči k mladíkovi. Ten se usmál.

“Hmm... ale abych byl upřímný. Nejsem si úplně jistý, jak se k němu dostat. Svým způsobem mu asi zas až tak nevadím a trpí mě. Dokonce se mnou i mluví, ale to je asi tak všechno.” Zamračil se. Dante se na něj zamyšleně zadíval.

“Zkus si promluvit s Cameronem. Měl by vědět, jak se k němu dostat.” Fynn přizvedl obočí. Pousmál se a přikývl.

 

Odpoledne vyšel před školu. Všiml si mladíka tradičně čekajícího před. Seděl se zkříženýma nohama na zídce. Na nich položený svůj počítač. Fynn se pousmál a šel k němu.

“Zdravím.” Ron rychle zvedl hlavu. Jemně zrůžověl. Ještě stále byl z mladíkovy přítomnosti lehce nejistý. Obzvlášť když byli sami a on čekal na Danteho. Zvedl oči ke schodům.

“Čekáš na Danteho?” Mladík přikývl. Nekončils před hodinou? Uvědomil si.

“Vlastně ano, ale četl jsem si jednu z Dantových povídek. Nerad je čtu, když jsem sám.” Dodal. Fynn se pousmál. To bylo tak typicky Cameronovské.

“Chápu, některý jsou dost děsivý... chtěl bych s tebou mluvit.” Ron přizvedl obočí a zkontroloval schody.

“O-o čem?” Fynn se na něj zadíval.

“Nemusíš se bát, Dante nebude žárlit. To on mě za tebou poslal.” Mladík k němu překvapeně otočil hlavu a zeptal se kvůli čemu.

“Kvůli Simonovi.” Ron se mu zadíval do očí a pobídl ho. Fynn se mu svěřil se svými problémy. Mladík se jemně pousmál.

“Vlastně jsem s ním měl úplně stejné.” Překvapil ho.

“Ale bylo mi to jedno. Prostě jsem se nenechal odbít. Nejdřív mě jednoduše trpěl, pak mě začal zdravit, nakonec si se mnou začal hrát. Věděl jsem, že mám vyhráno, když on začal vyhledávat mě, nejen já jeho.” Pokrčil rameny.

“Hmm... takže jsi ho prostě udolal.” Přemýšlel Fynn. Ron přikývl.

“Fynne?” Zeptal se. Mladík k němu zvedl oči.

“Odkud se znáte?” Fynn si povzdechl a sklonil hlavu.

“Z tý oslavy.” Překvapil mladíka a pověděl mu pravdu o společné noci.

“Vy jste se spolu...” Vytřeštil oči. Sklonil hlavu. Teď chápal, proč se Simon v poslední době tvářil tak zvláštně a svým způsobem se mu vyhýbal.

“Mám být prostě trpělivý a nevzdat to.” Ron přikývl. Fynn se usmál a zadíval se na něj.

“A jak to jde? Ty a Dante?” Mladík se sladce usmál a přikývl, že úžasně. Druhý se na něj zadíval.

“Hmm... slyšel jsem, že je skvělej milenec. Ale že občas dokáže bejt docela... tvrdej. A když tě vidím, nemůžu si pomoct. Trochu se o tebe bojím.” Překvapil ho. On zrůžověl a rozpačitě sklonil hlavu.

“No, já si vždy myslel, že jsem typ pro něžnej a pomalej sex... a vlastně se mi i líbí s Dantem.” Dodal.

“Ale myslím, že mnohem víc se mi líbí, když je tvrdší a takovej... nemůžu uvěřit, že se o tom bavím zrovna s tebou.” Uvědomil si. Fynn se zasmál a vzal ho kolem ramen.

“Ale jdi, jsem skoro jak rodina. No ne? Já pro tebe vychoval Danteho. Ty pro mě Simona.” Rozesmál mladíka. S jemným usměvem přikývl a opřel se o něj. Dokonce se odhodlal a objal ho kolem pasu. Seděli a povídali si. Rona překvapilo, jak lehké bylo mluvit s ním. Být s ním.

“Promiň, zdržel jsem se.” Objevil se u nich Dante. Zničeho nic. Oba zabráni do rozhovoru si nevšimli, jak a kdy přišel.

“V pořádku... můžem?” Odtáhl se Ron od mladíka. Jeho milenec přikývl a pomohl mu vstát. On se otočil, když ho Fynn chytl za ruku.

“Díky moc, Camerone.” Mladík sebou cukl.

“Neříkej mi tak. Říkal jsem ti, že to nesnáším.” Pokáral ho a pro důraz se zamračil. Dante přizvedl obočí a Fynn se zasmál.

“Já vím, já vím. Jen jsem to chtěl vyzkoušet. Bavte se.” Šel se svou vrozenou lehkostí pryč. Dante vedl mladíka ke svému autu. Otevřel mu a sedl si za volant. Nedalo mu to.

“Nevěděl jsem, že ti to vadí.” Vyjel. Cameron k němu nechápavě zvedl oči.

“Když ti někdo říká Cameron.” Vysvětloval. Mladík si povzdechl a připustil, že nemá svoje jméno rád.

“Já ti ale neřeknu jinak.” Nechápal Dante. “Mohl jsi mi říct, že...” Zmlkl, když ho Ron přerušil.

“Nevadí?” Zeptal se. On zakroutil hlavou.

“Ne. Jsi jediný u koho se mi to líbí... nevím proč. Zní to jinak, když to říkáš ty.” Hrál si s rukávy svého saka. Rychle zvedl oči. Dante chytl jeho prsty. Beze slova se k němu naklonil a políbil ho. Netušil, co by na to měl říct. Měl pocit, že mu nikdy nikdo neřekl nic hezčího.

 

Simon vyšel ze školy. Zničeně se zadíval na mladíka, sedícího na schodech. Zase na něj čekal. Jako včera, předevčírem a den před tím. Proč mu nedá pokoj? Co po něm ještě chce? Povzdechl si ale přesto k němu sešel. Fynn zvedl hlavu. Pousmál se.

“Můžem?” Vstal. Simon se zamračil.

“Nejedu domů, musím do města.” Mladík pokrčil rameny.

“Nevadí, odvezu tě.” On si prohrábl delší prameny ofiny a ještě víc se zamračil. Přesto mladíka následoval k jeho vozu. Autem to bude pohodlnější. Omlouval si své chování.

Fynn ho odvezl k obchodnímu centru. Zajel do podzemních garáží a oba vystoupili.

“Nemusíš se mnou. Bydlím nedaleko. To můžu dojít.” Snažil se Simon.

“V pořádku... nemám žádný plány.” Smetl Fynn s elegancí protesty a zamkl auto. Procházeli mezi obchody až k velkému světu domácích mazlíčků. Simon si to namířil k úseku s akvaristikou. Vybral si několik druhů krmení a pak se zastavil u akvarií plných ryb a rybek všech druhů. Fynn tiše. Přes akvaria sledoval jeho výraz. Byl jiný než obvykle – jemnější, laskavější. Okouzlující. Pousmál se a nenechal si ujít jediný záchvěv v očích. Radost a obdiv, když si všiml nového přírůstku. Simon se najednou rozzářil a zastavil se u jedné z nádrží.

“Věděl jsem, že z ní budeš mít radost.” Ozval se postarší prodavač. Simon se otočil.

“Dostali jsme ji minulý týden... myslím, že se narodila pro toho tvýho krasavce.” Simon se pousmál a prohlížel si velkou zlatavou rybku.

“Mám ji vyndat? Vezmeš si ji?” Mladík přikývl. Muž se usmál a šel pryč.

Simon spokojeně držel sáček se svým novým domácím mazlíčkem a prohlížel si ho.

“Smím?” Ozval se Fynn. On mu podal sáček. Mladík ho přizvedl aby si tvora mohl důkladně prohlédnout.

“Hmm... je vážně zlatá.” Zakroutil hlavou.

“Říká se jim dračí ryby... prý jsou to ryby s osobností.” Fynn k němu sklonil hlavu a zopakoval poslední slovo. Simon přikývl.

“Dokáží vyjádřit dobrou náladu nebo naopak. Taky v sobě mají takový zvláštní klid.” Mladík se usmál. Zničeně si povzdechl, když se kolem nich najednou objevil hlouček spolužáků.

“Fynne, zlato. Ráda tě vidím.” Objala dívka jeho paži.

“Zrovna míříme na kávičku, přidáš se?” Usmála se. Sklonil hlavu k Simonovi, který si vzal sáček. Rozloučil se a šel pryč. Fynn se zamračil.

“Bezva, můžeš jít s náma.” Usmívala se dívka. On vymanil svou paži z jejích a chtěl jít za mladíkem. Spolužáci ho zastavili.

“No, tak Fynne. On o tvou společnost očividně nestojí. My ano.” Usmál se jeden z mladíků. Fynn se znovu zamračil.

“Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Mějte se.” Šel za mladíkem. Oni se nesouhlasně zamračili.

Simon sebou cukl, když ho Fynn zastavil. Překvapeně na něj hleděl.

“Slíbil jsem, že tě odvezu, no ne?”

“Měl bys jít...”

“Nesmysl.” Vzal ho Fynn kolem ramen a vedl směrem ke garážím. Odvezl mladíka domu a pozval se dovnitř. S úžasem si prohlížel několik velkých akvarií, stojících v obývacím pokoji. Byla přístupná ze všech stran. Byla úchvatná. Fynn byl rád, že spatřil další Simonovu tvář.

 

Simon obědval s Ronem, což bylo v poslední době dost neobvyklé. Vlastně obědval s Ronem a Dantem. Už si na něj zvykl, začínal ho mít dokonce i rád. Aby ne. Nikdy neviděl podobně šťastný výraz na přítelovo tváři.

“Tak? Už jste se konečně dali dohromady?” Simon zvedl oči od své rýže. Nemusel se ptát.

“Přece s Fynnem.” Usmál se Ron.

“Nemluv hlouposti, proč bychom se měli...” Nechápal mladík. Druhý pokrčil rameny.

“Trávíte spolu tolik času, vozí tě domů, spali jste spolu.” Řekl jakoby mezi řečí. Simon vyprskl obsah své pusy a rozkašlal se. Dante pobaveně zakroutil hlavou a poplácal ho po zádech. Zarudlý mladík nevěřícně hleděl na svého přítele. Zamračil se a sklonil hlavou.

“To ještě neznamená, že se musíme dát dohromady... díky.” Otočil hlavu k Dantemu, který mu zrovna zachránil život.

“Hmmm... proč se tomu vlastně tak bráníš?” Napil se Ron. Simon se zamračil.

“Myslím, že je jasný proč.”

“Vlastně moc ne... vypadá dobře nebo ne?” Simon váhavě připustil, že ano.

“Taky je zábavnej.” Opět musel souhlasit.

“Chytrej... sportovní typ... laskavej... pozornej... člověk se s ním cítí dobře...” Jmenoval Cameron a jeho přítel si uvědomil, že se vším nedokázal jinak než souhlasit. Zamračil se.

“Na tom nesejde... nechci být jen přítel na čtrnáct dní, tak jako ostatní.” Mladíci se pousmáli.

“Pak je to v pořádku nebo ne?” Přidal se Dante. On k němu nejistě otočil hlavu.

“Ty sis toho vážně nevšim?” Nechápavě se vrátil pohledem na Rona.

“Už to trvá dýl než tři týdny.” Usmál se. Simon přizvedl obočí. Sklonil hlavu. Mají pravdu. Než se stačil jestě víc zamyslet, někdo si k nim položil tác s obědem.

“Jdeš pozdě, kdes byl?” Fynn k Dantemu zvedl ruku a s upřímnou žízní vyprázdnil svou láhev.

“Odchyt mě Alex, potřeboval něco přestěhovat. Alexovi se těžko říká ne.” Mladík pobaveně přikývl.

“Proč tebe, nejsi v jeho třídě nebo ano?” Zeptal se nejistě Ron.

“Šel jsem náhodou kolem a on byl sám... pak si uvědomil, že je čas oběda a propustil mě. Říkal, že to nechvátá, tak jsem se nabíd, že mu pomůžu po vyučovaní.” Dodal.

“A všechna srdce zaplesala, och jaký to hrdina.” Rozesmál ho Dante. Pak se usmál.

“Jestli je toho hodně, půjdu s tebou.” Fynn přikývl, že to by bylo skvělý. Vzpomněl si a otočil hlavu k Simonovi.

“Takže se dnes zdržím. Nemělo by to trvat moc dlouho. Končím dnes o hodinu dřív.” Simon se zamračil a pokrčil rameny.

“Nechápu, proč mi to říkáš.” Vstal a šel pryč. Dante s Ronem otočili hlavu k Fynnovi. Očividně zvyklý na podobné reakce se věnoval svému obědu.

 

Po hodině opravdu pomáhali krásnému černovlasému přízraku, který požehnával studenty umění svou přítomností. Trvalo jim to o něco déle než čekali. Mladý učitel se usmál a podal oběma láhev s pitím. Několikrát upřímně poděkoval a pak je propustil.

Vyšli z učebny a oba se zadívali na Rona, sedícího na římse okna. Dante se usmál a přešel k němu.

“Čekáš dlouho?” Mladík zakroutil hlavou. “Mohl jsi nám pomoct, jestli ses tu nudil.”

“Nenudil.” Řekl rychle. Trochu nejistě se rozhlédl. Dante si povzdechl.

“Ty sis zas čet, nemám pravdu?” Řekl zničeně i když se chtěl začít smát. Mladík přikývl.

“Říkal jsem ti, že tyhle nemáš číst.” Sundal ho z okna. Ron si povzdechl.

“Když ty míň strašidelný jsem už většinu přečetl a... líbí se mi, jak píšeš. Smím spát u tebe?” Balil si notebook do tašky. Dante se pousmál.

“Hmm... má to i svý výhody. Jen čti dál.” Pobavil Fynna. Cameron se zamračil.

“Ty! Málem jsem šokem umřel, když vedle bouchly dveře.” Mračil se ale nechal se políbit. Dante ho očaroval laskavým úsměvem.

“Zkusím napsat něco přímo pro tebe, dobře? Bude to jenom lehounce strašidelný. Tak jak to máš rád.” Mladík na něj překvapeně hleděl. Usmál se.

“Může to být o nějakym velkym hrdinovi? Mám rád hrdinský příběhy.” Řekl nadšeně.

“Co kdybys mi dal námět a já z toho udělám příběh?”

“Vážně?” Dante přikývl. Ron se rozzářil a zamyšleně sklonil hlavu. Fynn, kráčející za párem, se pousmál. Byli vážně dokonalý pár. Cameron se najednou zastavil.

“Na něco jsem zapomněl.” Podal Dantemu tašku a rozeběhl se zpět. Přišel s termokrabičkou, která dokázala udržet teplé věci teplé a naopak studené věci studené. Otevřel jí a vyndal dva nanuky. Mladíci přizvedli obočí.

“Koupil jsem ti pomerančový, ale dostal jsem na něj chuť. Tak jsem ho vyměnil za svůj jahodovej.” Podal Dantemu lehce provinile velký ovocný nanuk.

“Tobě jsem koupil jahodový, nevěděl jsem... a jahodový většinou chutná každému.” Podal druhý Fynnovi. Ten se usmál.

“Úžasný, děkuju. To po tom stěhování pomůže.” Dodal. Ron se usmál a přikývl. Fynn si užíval lehce kyselou svěží chuť a jemně se cestou rozhlížel.

“Trvalo vám to.” On se otočil. Zamračil se a zadíval se na spolužáka. Dante se rozloučil a vedl Camerona pryč. Ten mu pomáhal ujíst jeho porci zmrzlého ovoce.

“Čekám na tebe. Myslel jsem, že bysme mohli někam zajít.” Fynn se zamračil.

“Promiň ale...”

“Čeká na tebe Simon?” Zeptal se mladík. Nemyslím, viděl jsem ho odcházet. Usmíval se.

“Asi čeká před školou.” Šel druhý pryč. Spolužák ho následoval. Usmál se, když došli před školu. Fynn se rozhlížel po studentech. Simon nikde nebyl, neseděl ani na schodech ani na zídce.

“Nikde ho nevidím.” Objal hodně hezký černovlasý mladík jeho paži. Fynn se zamračil.

“Musel mít důvod proč nepočkal. Vždy ho vozím domů.” Simon, stojící za nimi, přizvedl obočí. Je k němu tak hrubý a chladný a on ho přesto omlouvá? Ve skutečnosti čekal v zahradě. Nechtěl čekat s Ronem u učebny. Měl pocit, že by umřel rozpaky. Není zvyklý vyjadřovat svojí náklonnost před ostatními.

“No tak Fynne, přestaň za ním dolejzat a ztrapňovat se. To přeci ty nemáš zapotřebí. Jedinej, kdo se snaží jsi ty. Vozíš ho domu, protože ty na něj čekáš, protože ty za ním chodíš. On o tebe očividně nestojí. Ať si. Jeho blbost. Vrať se k těm, co tě mají rádi a dokáží ocenit tvé kvality.” Držel ho za ruku. Fynn tiše hleděl na procházející spolužáky. Možná má pravdu. Možná o něj Simon skutečně nestojí. Mohl se s ním vyspat jen z chvilkového popudu.

“Ani se k tobě nehodí. Je tak chladnej a nepřátelskej... jsem si jistej, že v posteli bude úplně stejnej.” Simonův výraz ztvrdl. Fynn sklonil k mladíkovi hlavu. Než stačil cokoliv říct, přerušil ho známý hlas.

“Kdybych věděl, že to bude trvat tak dlouho, nečekal bych.” Oba se překvapeně otočili. Simon je zamračeně sledoval. Otočil hlavu k menšímu z mladíků.

“Ještě něco na srdci?” On se zamračil a uraženě šel pryč. Vrátil se pohledem na Fynna. Tiše ho sledoval. Zmateně zamrkal, když k němu beze slova přešel a objal ho. Pevně ho držel. Měl pocit, že se mu srdce rozskočí radostí, když za sebou slyšel jeho hlas. Mladík si povzdechl a objal ho zpět.

“Omlouvám se. Choval jsi se tak... a já... Promiň.” Fynn ho spokojeně držel. Pousmál se.

“To je v pořádku, Simone. Myslím, že budu trochu masochista. Čím víc hrubý a odmítavý jsi byl, tím víc já tě chtěl.” Mladík se odklonil a pobaveně se zasmál. Fynn se mu zadíval do očí.

“Na druhou stranu přítulnýho a usměvavýho tě chci snad ještě víc.” Zašeptal než spojil jejich rty. Simon se zachvěl a zavřel oči.

Ron stojící s Dantem pod schody se spokojeně usmál a likvidoval jahodový nanuk.

“Tak? Spokojený? Můžem jít?” Ron přikývl a držejíce jeho ruku ho následoval.

epilog