kapitola III. - konec

 

Casey pomalu kráčel chodbou. Byla toho celá škola, školní noviny, školní stránky, rozhovory mezi studenty. Jak se jedno shnilé dokázalo dostat mezi zlatá jablka školy. Všichni byli vzteky bez sebe, nejen protože je podvedl ale hlavně protože k němu tak vzhlíželi. Randy spáchal v celku dokonalý podvod. Vymyslel si bohatou rodinu daleko za mořem. Díky síti jí dal tvář a jméno. Dokonce měl i falešný rodný list a průkaz. S jeho znalostí počítačů nebyl problém dostat se do školního systému a přidat mezi ostatní své kladné přijetí. Začátkem školního roku dostala většina z učitelů upomínkové dárkové koše a bylo trapné si nevzpomenout na pana Hardina, když ho všichni kolem znají, tak jako jeho strýčka. Mimojiné milence jednoho ze zastupitelů města. Jediný problém byl s penězi. Po škole putovaly fámy, kde všude Randy pracoval, aby si na školné vydělal. Díky tomu nemohl chodit na všechny hodiny a věnoval se jen předmětům, které ho skutečně zajímaly. Tak jako zbytečně neutrácel peníze za obědy a jiné vymoženosti školy. Aby mezi ně dokonale zapadl, stal se jedním z nich. Jedním z nejhorších. Dokonalé zlaté dítko.

Casey se začal tiše smát. ´Ten malej parchant.´ Měl sto chutí mu zatleskat, snad to i udělá až se Randy vzpamatuje. Opět spal v kuse už druhý den. Chápal proč. Leica mu vyjmenoval skutečné Randyho práce. Přes den dvě místní restaurace a v noci bar. Pracoval na směny a tak se to časově dalo zvládnout. Občas něco brigádně rozvážel. Denně spal jen pár hodin a ještě pomáhal Leice s vedením obchodu a domácností.

Casey došel do kanceláře asistenta ředitele školy. Sedl si do křesílka a zadíval se na obraz na stěně. Proč to ale ksakru dělal? Aby si z nich udělal dobrý den, nebo proč? Otočil hlavu ke dveřím, které se otevřely.

“Casey... pojď dál. Prý jsi se mnou chtěl mluvit.” Pobídl ho postarší muž a usadil u sebe v kanceláři.

“To ano. Chci s vámi mluvit o našem studentovi - Randym Hardinovi.” Muž se zamračil.

“Už to není náš student.” Zvedl dopis položený na stole.

“Vyhodili jste ho?”

“Jistěže.”

“Proč?” Muž zrudl v obličeji.

“Všechny nás podvedl. Jak se můžeš tak hloupě ptát?! Nezaslouží si...”

“Je jeden z nejlepších studentů. Školné taky platí v pořádku. Myslím, že si to zaslouží víc než...”

“Nehodí se aby student naší školy obsluhoval v podřadné restauraci.” Zasyčel muž. Casey se pobaveně pousmál.

“Předám mu to, jestli chcete. Nic vám nedluží nebo ano? Všechno si tu platíme. Takže uniforma, počítač, všechno je vlastně jeho.” Ředitel neochotně přikývl a podal mu dopis.

“Bezvadné... už ho tu nechci vidět.” Muž se začal spokojeně usmívat.

“Špatně to chápete, to kvůli němu... nashle.” Vykouzlil líbezný úsměv a zavřel za sebou dveře. Slyšel, jak do nich něco narazilo. Typoval to na vyřezávanou jmenovku na stole.

 

Po vyučování dorazil do svého bytu. Zničeně se zadíval na prázdnou postel. Uslyšel pohyb. Otočil se a zadíval se na Randyho vytahujícího věci z lednice. Vypadal mnohem lépe. Rozkošně lépe. Opřel se o pult a zadíval se na něj.

“Ahoj.” Randymu popadala zelenina, kterou držel v náruči.

“To všechno plánuješ sníst?” Mladík zrůžověl a začal sbírat věci ze země.

“Mám hrozný hlad... a myslel jsem, že udělám i tobě.” Řekl rozpačitě. Casey se pousmál a sebral mu okurku. Chytl ho kolem pasu a vysadil na pult.

“Měl bys ještě odpočívat.” Randy zvedl jedno z rajčat a otíral imaginární šmouhu.

“Nenávidí mě, že?” Sledoval, jak mladík krájí zeleninu.

“Nemyslím, že budu schopný...”

“Nemusíš.” Přerušil ho a podal mu dopis. Randy si ho nejistě vzal. Otevřel a přečetl.

“Randy.” Řekl mladík jemně, když se druhý rozbrečel. Odložil nůž a stoupl si mezi jeho rozkročené nohy. Přitáhl si ho do náruče. Randy ho objal kolem krku a pustil všechnu tu bolest ven. Brečel bez přestávky dlouhé minuty. Když se trochu uklidnil, odtáhl se a utřel si nos do papírové utěrky.

“Jsem směšný. Opovrhujou mnou a já se rozbrečím jak děcko.” Utíral si slzy.

“Ale.. ale tolik jsem se snažil a teď je všechno v háji.” Začaly jeho oči opět zaplňovat slzy.

“No tak... už neplač.” Setřel mu je Casey jemně hřbetem prstů a přidal laskavý úsměv.

“Nestojí ti za to. Já to nechápu, proč tahle škola? Proč jsi se tolik snažil?”

“Když mi bylo asi deset, Dean mě a Leicu vzal na koncert. Koncert Claye Maneta. V té době jsem už sám hrál a on mě nadchl. Když jsem potom slyšel, kde učí, bylo jasné kam se budu hlásit a podal si přihlášku. Pilně jsem cvičil celé dny, abych byl připravený na zkoušky, ale k těm nikdy nedošlo. Nebyl jsem vyhovující pro místní školu. O rok později jsem nastoupil.” Zvedl oči k jeho.

“Chtěl jsem... chtěl jsem se učit u toho nejlepšího. U něj.” Zmlkl a povzdechl si. Mladík na něj nevěřícně hleděl.

“Kvůli Clayovi?” Řekl nechápavě.

“To je vážně tak dobrej učitel?” Mladík přikývl. Casey zakroutil pobaveně hlavou. ´To si snad děláš... ´ Pomyslel si.

“Neboj se, něco vymyslíme. Dobře?” Přitáhl si ho zpět do náruče. Randy se silou odtáhl.

“My?” Zvedl tázavě obočí. Casey se pousmál.

“Snad si nemyslíš, že mě taková maličkost jako to, že jsi malej prohnanej podvodník, odradí.“ Řekl pobaveně. Randy se zasmál a zakroutil hlavou.

“Jsi neuvěřitelný, víš to?” Casey ho pohladil po tváři.

“Hloupost, to ty.” Sklonil se ke rtům. Randy zmateně zamrkal a přijímal něžné polibky. Byly něčím známé. Stejné jako v jeho snu. Stejně krásné jako v jeho snu. Pootevřel rty, aby mu odpověděl. Casey se spokojeně usmál a vklouzl dovnitř.

“Hmmm... kdo je vlastně Dean?” Randy se zamračil.

“Byl to Leicův přitel. To spolu si otevřeli Leicovo květinku. Plánovali, že až dodělám školu a oni vydělají nejáké peníze, odjedem do Krystalu a tam budou navrhovat a provozovat zahrady. Vlastně byli dost úspěšní. Vyhrávali všemožný soutěže. Dean měl skvélé nápady – myslím na zahrady a květinovou výzdobu a Leica jim dokázal dát skutečnou podobu. To Dean mi ze začátku pomáhal s penězi a realizací mýho malýho podvodu. Vlastně to byl jeho nápad. Když jsem byl v prváku, umřel.” Odmlčel se a opřel se o mladíka.

“Leicu to zlomilo, celý rok nedokázal nic víc než se hrabat v záhoně. Nemluvil, neusmíval se. Časem se zlepšil. Jediné, co ho dokáže utěšit, je jeho květinový svět.”

“Odkud je znáš?”

“Dean byl můj bratr, staral se o mě po smrti rodičů.” Casey se zamračil ´To si snad děláš legraci.´ Pomyslel si.

“Leicu potkal na škole. Byl stejně okouzlující jako je teď. Jakoby ani nevnímal okolní svět. Žil květinami – tak jako teď. Deana nadchl a po večerech se začal učit vše o květinách a propadl jim tak jako Leica.”

“To kvůli němu?” Mladík příkývl. Casey se pousmál.

“Kolik mu vlastně je?”

“Hmm... dvacet šest, je o sedm let starší.”

“A Dean?”

“O deset... na škole byl místní rebel. Nic ho nezajímalo a všichni z něho měli strach a respekt a pak nastoupil ten snovej přízrak.” Pousmál se.

“Dean mi to tolikrát vyprávěl. Miloval ho. Od prvního okamžiku, co se mu zadíval do očí. Z počátku prý myslel, že je dívka.” Casey se pousmál. ´Od prvního okamžiku, co se mu zadíval do očí.´ Pomyslel si a zadíval se do mladíkových.

“To chápu.” Příkývl a opět se sklonil ke rtům. Randy se mu sesunul do náruče. Byl stále unavený, přece jen bylo toho na něj moc. Obzvlášť v posledních dnech, ještě s nemocí. Zvedl ho a uložil do postele – tentokrát do své.

 

Žena sedící v křesílku tiše poslouchala vyprávení. Mladík k ní zvedl hlavu. I přes svou nemoc, měla v očích stále tolik něhy a lásky. Pousmál se a políbil ji na čelo.

“Nejsem si jistý, co dělat. Chci se o něj postarat... o něj i o Leicu.” Sklonil hlavu. Vztáhla ruku a položila mu ji na tvář. Usmála se, když k ní zvedl oči.

“Krystal je krásné místo.” Mladík na ni nechápavě hleděl. Překvapeně rozšířil oči. Laskavě se pousmála a přikývla.

“Tvůj otec o něm neustále básnil. Ráda bych ho viděla.” Dodala. Mladík se šťastně usmál a objal ji.

“Miluju tě... tolik tě miluju.” Šeptal a pevně ji držel.

“Kvůli čemu ten rozruch?” Ozval se ode dveří mužský hlas. Mladík se otočil a zadíval se na starší Clayovo dvojče. Usmál se a vstal. Přišel k němu a objal ho.

“Vysvětlí ti to. Já to musím vysvětlit ostatním zúčastněným.” Muž ho pobaveně objal a zvedl oči ke své ženě. Ta se laskavě usmála a podala mu ruku.

Casey si to namířil do Leicova krámku. Ani ho nepřekvapilo, že s ním v zimní zahradě seděl Clay a snažil se pomáhat. V posledních dnech tu trávil většinu svého volného času.

“Stává se z tebe zahradník?” Clay se pobaveně pousmál a otočil k němu hlavu.

“Zdá se... jak je na tom?” Přisypával opatrně hlínu.

“Snad už líp ale proto tu nejsem.” Vyprávěl muži důvod a průběh Randyho podvodu. Nezapomněl se zmínit o Deanovi. Leica během vyprávění zbledl, omluvil se a odešel. Clay na svého bratra něvěřícně hleděl.

“Kvůli mně? To by mě nikdy... “ Zakroutil hlavou.

“Co budeme... můžu ho učit soukromě.”

“Možná, ale ne tady.” Clay udiveně zvedl obočí. Pousmál se.

“Krystal?” Casey přikývl. “My všichni?” Opět přikývl. “Ale co...”

“Pojedou s námi. Vlastně mě na to přivedla ona. Zařídíme Leicovi stejný krámek, jako má tady, pokud bude chtít. My s Randym se můžem přihlásit na Metsu. Jsem si jistý, že nás vezmou. Obzvlášť když jim přivedem tebe. ” Clay se pousmál. Pak si povzdechl.

“Nejsem si ale jistý, jestli Leica...”

“Půjdu s vámi... slíbil jsem to.” Ozvalo se ode dveří. Oba se tam podívali. Leica se smutně pousmál.

“Ale nemám peníze na...” Sklonil hlavu.

“O to se postaráme my... alespoň ze začátku. Jsem si jistý, že pak naši pomoc nebudeš potřebovat. Musíš nám ale slíbit jednu věc.” Usmál se Clay a sklonil hlavu ke svému bratrovi. Ten přikývl a doplnil ho.

“Tvoje zahrada bude v našem domě.” Leica na ně nejistě hleděl.

“Ve vašem domě?” Oba přikývli.

“Otec vlastní v Krystalu nějáký nemovitosti. Jedno z toho je rodinná vila v centru. Má velikou zimní zahradu. Tady jsme s Clayem bydleli každý sám, ale jen protože náš dům je dost daleko od města a nechtěli jsem každý den dojíždět. No a spolu v jednom bytě bysme se zabili.” Podíval se Casey pobaveně na bratra. Ten měl stejný výraz. Leica se na ně zadíval, pousmál se a přikývl.

“Bude to ta nejhezčí zahrada, jakou jste kdy viděli a uvidíte. Slibuju.” Clay se neudržel a objal ho.

“Nádhera.” Usmíval se. Leica se zmateně podíval na Caseyho, ale objal muže také. Starší z bratrů si uvědomil své chování a skutečnost, že zrovna drží v náruči tu krásku. Zabořil obličej do světlých vlasů. Jak jinak, voněly sladkou květinovou vůní. Pousmál se a nehodlal ho pustit. Leica se lehce odtáhl a zadíval se mu do očí. Usmál se.

“Mohli bychom ho překvapit. Bude mít takovou radost.” Vztáhl ruku a utřel šmouhu na Clayovo tváři. Muž dokonale zrudl.

 

Randy se probral. Zadíval se na ornamenty na stropě. Tak tyhle dokonale znal. Pousmál se. ´Majetnickej parchant. Klidně si mě nastěhuje do svý postele.´ Pomyslel si a sedl si. Zpoza dveří do koupelny byla slyšet sprcha. Otočil hlavu k oknu. ´Další prospanej den.´ Pomyslel si zničeně a lehl si zpět. Přestože se zrovna probral, byl stále unavený. Lehl si na bok a zavřel oči.

Casey si lehl k němu a vzal ho do náruče. Pohladil ho po tváři. Zadívali se do očí.

“Už nespíš?” Políbil ho.

“Brzo zas budu.” Řekl nesouhlasně. Casey se pousmál.

“Chci aby tvoje jediná starost byla odpočívat a načerpat síly. Já se postarám o vše ostatní.”

“Ale...”

“Žádné ale. Řekni, dobře Casey.” Randy se pobaveně pousmál a natáhl se k němu.

“V žádném případě, Casey.” Políbil ho. Mladík se zasmál a přitáhl si jeho hlavu zpět.

“Hmmm... nejsem si jistý, jestli se mi tahle tvoje rebelská role líbí.” Zašeptal do rtů. Randy se pousmál a převalil ho na záda, zalehl.

“Smůla, všechny ostatní jsem nějak zapomněl ve své minulosti malého prohnaného podvodníka. Stejně je zvláštní, že mě neudali nebo tak něco.” Casey ho objal a políbil do vlasů.

“To jim jejich ega nedovolí. Museli by světu přiznat, že se nechali takhle snadno oklamat, ještě k tomu někým jako jsi ty.”

“Asi ano.” Zabručel mladík ospale a pohodlně se uvelebil.

“Budu teď nějáký čas trávit pryč, tak... Randy?” Uvědomil si jeho pravidelný klidný dech. Pousmál se a pevně ho držel. ´Takhle se moc nevyspím.´ Pomyslel si, ale nedokázal ho pustit.

 

Randy už přes dva týdny Caseyho skoro neviděl. Domu jezdil pozdě večer a vstával brzy ráno. Mladíkův stav se zlepšil ale nálada těžce klesala. Přišel si jako “domácí zviřátko”, které každý večer netrpělivě čeká na svého pána. Teď když si přiznal, že se zamiloval, přidávaly se další a další emoce a pocity tak jako touha trávit s ním veškerý volný čas. Copak on to necítí stejně? Je možné, že ho omrzel? Takhle rychle? Ve věcech vztahů a lásky byl nesvůj. Caseyho polibky byly jeho první. Tak jako doteky. Bylo to poprvé, co zatoužil po dotecích určitého člověka. Povzdechl si. Potřebuje si zahrát a vidět Leicu.

 

Nevěřícně se zadíval na prázdný obchod a zahradu. Všechny květiny a rostliny byly pryč. Vyndal telefon a našel Leicovo číslo. Nejistě ukončil hovor, když se ozvalo jako nedostupné. Přepadl ho neuvěřitelný pocit samoty.

 

Casey zařizující jejich nový byt v rodinné vile vyndal telefon.

“Randy, jak...” Píchlo ho u srdce, když Randy bezradně zašeptal jeho jméno.

“Stalo se něco?”

“Mohl bys přijet? Prosím?” Casey rukou poděkoval stěhovací službě a přendal si telefon.

“Jistěže přijedu, co se ale...”

“Leica je pryč.” Caseyho zaplavil pocit úlevy. Svezl se do svého nového houpacího křesla.

“Randy.” Řekl jemně. Mělo ho napadnou, že tam Randy půjde. Byl zvyklý být s Leicou denně.

“Já o tom vím.”

“Ale... stalo se mu něco? Nemůžu se mu dovolat.” Řekl mladík naléhavě.

“Ne, je v pořádku. Neboj se. Počkej na mě doma, dobře? Přijedu, co nejdřív.”

 

“Musím ho přivézt už teď.” Leica s Clayem k němu otočili hlavy. Caseyho bratr trval na tom, že budou bydlet spolu v bytě pod Caseyho. Jejich rodiče obsadili nejnižší patro. Leica se s lehkými rozpaky přizpůsobil. Zrovna vymýšleli správné místo pro nový nábytek.

“Už dnes? Ale...” Popostrčil Clay jedno z křesel. Leica se na něj zamračil a vrátil ho na místo, kde bylo předtím. Clay si povzdechl a ustoupil.

“Zrovna mi volal... od tebe.” Leica se pousmál.

“To mě nenapadlo. Musel to být pro něj hrozný šok, obzvlášť když tam byl celé dva týdny sám a skoro tě neviděl.” Casey sebou cukl. To nedomyslel.

“Tak teď už pro něj musím stoprocentně. A asi máš vybitej telefon.” Leica ho vyndal a zrůžověl.

“To se mi stává stále... Clayi!” Zamračil se, když si všiml, že křeslo je opět někde jinde a muž v něm spokojeně sedí.

Casey se pousmál. Jak novomanželé. Šel rodičům oznámit, že jejich poslední spolubydlící dorazí už dnes.

 

Pozdě večer dorazil domů. Zadíval se na Randyho schouleného v houpacím křesle, na sobě měl jeho mikinu. Mladík se pousmál a sklonil se k němu.

“Randy...” Zmlkl, když se mu mladík, vrhl do náruče. Usmál se a objal ho.

“Omlouvám se, nedošlo mi, že tě to tak vyděsí. Tak jako že si tu musíš připadat sám.” Zašeptal. Randy se odtáhl a zadíval se mu do očí.

“Tohle už mi nedělej. Slíbil jsi, že se o mě postaráš. Což znamená i to, že mě nenecháš samotného. Byl jsem tak dlouho sám, teď už nechci být.” Tekly mu slzy. Tak často jako v poslední době nebřečel ani po Deanovo smrti. Ale tehdy si to nemohl dovolit. Už kvůli Leice. Casey ho políbil.

“Já vím, omlouvám se. Obleč se, zbytek věcí ti přivezu pak.” Randy se mu zmateně zadíval do očí.

“No tak... měl bys začít poslouchat, když si mi tak lehkomyslně svěřil svůj život.” Řekl pobaveně. Randy se zasmál a přikývl, šel se obléct. Casey si sedl a připálil. Nikdy by nevěřil, že starat se o někoho ho tak uspokojí a zahřeje. Začínal chápat otce.

 

Mladík sledoval ubíhající noční krajinu a už se na nic neptal. Cestou usnul.

Ráno se probral, zadíval se do stropu, na kterém chyběly jeho oblíbené ornamenty. Promnul si oči a vzpomněl si na noční cestu. Rychle si sedl a nechápavě se rozhlédl po ložnici. Vstal a přešel k proskléné stěně, vedoucí na terasu. Vyšel ven a nevěřícně se zadíval na město kolem. Znal ho z fotek. Možná si ho většina lidí idealizovala, ale první dojem byl bezesporu velkolepý. Usmál se, zašel zpět a oblékl si tričko a kalhoty přehozené přes židli.

Prohlédl si velký byt. Zaujalo ho křídlo stojící u prosklené stěny v obývacím pokoji. Vedla na tu samou terasu. Byt byl zařízený v podobném stylu jako Caseyho. Měl ho rád. Jen ornamenty chyběly. Vyšel na chodbu a rozhlédl se. Všiml si výtahu a širokého schodiště. Vydal se po něm dolů a prohlédl si další byt. Vše kolem křičelo jedno jméno: Leica. I zde bylo křídlo.

Sešel do nejnižšího patra a rozhlédl se po široké chodbě. Uslyšel hudbu. Vydal se po jejím zdroji. Zastavil se ve dveřích do zimní zahrady. Byla větší než jejich. Dokonce se sem vešlo pár mohutnějších stromů. Vypadala jak pohádkový les s květinovým paloukem. Kolem jakoby snad ani nebyly skleněné stěny. Byla stále nedokončená. Místy chyběly květiny a travnatý porost. Všiml si dvou postav. Usmál se a vydal se k nim. Leica klečel u jednoho ze záhonů a sázel sazeničky, které mu podávala žena sedící v křesle. Přitom si povídali. Randy si uvědomil, že se při pohledu na pár usmívá. ´Je šťastný, konečně je šťastný.´ Všiml si mužovo spokojeného výrazu.

“Leico?” Oba k němu otočili hlavu. Muž rychle vstal.

“Randy... jak je ti?” Objal ho. “Není to úžasné.” Rozhlédl se. Randy přikývl.

“Nádhera.” Sklonil hlavu k ženě. Všiml si stejných očí, jaké měl Casey.

“Dobrý den.” Laskavě se usmála.

“I tobě... jsem Cathy.” Podala mu ruku. On jí.

“Asi jsme tě trochu vyděsili.” Dodala. Mladík zrůžověl a rozpačitě se podrbal ve vlasech.

“No, trochu.” Připustil. Leica držející ho stále v náruči si povzdechl.

“Chtěli jsme tě překvapit ne vyděsit.” Všiml si ženy stojící u vchodu a mávající na ně.

“Půjdem se najíst.” Pustil mladíka a chytl křeslo.

 

Caseyho otec se zadíval na obědvající trojici. Jeho žena se usmívala a vyprávěla mladíkům jednu ze svých příhod mládí. Nedivil se, že se oba smáli. Za mlada byla malý rebel. I proto ji tolik miloval. Dlouho ji neviděl takhle šťastnou. Vždy se tvářila spokojeně a usmívala se, ale věděl, že je to jen role – pro něj a jejich syny. Jak byl vděčný tomu rozkošnému zahradníkovi a jeho květinám. Všimla si ho.

“Clinte, lásko. Sedni si k nám. Jedl si?” Podala mu ruku. Randy znejistěl a prohlížel si vysokého, jemně prošedivělého muže. Znal ho z pár fotek. Přestože byl jedním z nejbohatších lidí ve městě, moc se o něm něvědělo. Hlídal si pečlivě své soukromí a na veřejnosti se moc neukazoval. Koho jen mu to připomíná? Muž jí políbil.

“Nejedl.” Podíval se na jejich dlouholetého majordoma. Ten se usmál a přikývl.

“Za mnou asi dorazí hladový Clay a ještě hladovější Casey.” Dodal. Muž se pobaveně pousmál a přikývl.

“Zařídím to.” Odešel.

“Dobrý den... jsem Clint.” Podal Randymu ruku.

“Dobrý den. Já Randy.” Podal mu mladík svou. Muž se pousmál a sedl si k nim.

“Musím říct, že tak dobře jsem se dlouho nezasmál, Randy.” Mladík zrůžověl.

“Chtěl bych vidět Vicův výraz, když zjistil pravdu. Vždy tak děsivě zčervená.” Rozesmál se při představě. Otočil hlavu k Leice.

“Můžeme kdykoliv otevřít. Tvůj krámek vzbudil ve městě ohlas. Uklouzly mi ty vyhrané soutěže a to vzbudilo pozornost.” Řekl nevinně. Leica ho pohladil úsměvem a přikývl.

“Pokud tě tedy tahle hrozná ženská někdy pustí z domu.” Dodal. Všichni se rozesmáli. Clint se usmál, políbil jí ruku a do ucha zašeptal tiché, miluju tě.

“Nemůžu si pomoct, ale hrozně mi připomínáš mého učitele klavíru.” Vzpomněl si Randy konečně. Všichni k němu pobaveně otočili hlavy.

“Očividně to ještě neví.” Podíval se muž na Leicu. Ten zakroutil hlavou.

“Clay je můj syn, Randy.” Mladík nevěřícně rozšířil oči.

“A-ale má jiné příjmení.” Nechápal

“Vzal si příjmení své matky, na její památku.” Usmála se Cathy.

“Když jsme se brali, já už jsem měla Caseyho a Clint Claye a Cassandru. Ta se bohužel odstěhovala za manželem. Ale jezdí za námi docela často i s rodinou. Jsem si jistá, že si vás zamiluje.” Pokračovala.

“Takže.“ Vzpomněl si na klavír v druhém bytě a otočil hlavu k Leice. Muž přikývl. Randy se šťastně usmál.

“Takže mě bude dál učit?”

“Neodpustil bych si, kdybych nechal odejít svého nejnadanějšího žáka.” Ozval se ode dveří starší z bratrů. Randy naprosto nechápal, co se kolem děje. Někdo vzal jeho život a přeměnil v jeden dokonalý sen. Moc dobře věděl kdo. Pohled se setkal s postavou, která se objevila za Clayem.

“Mám nepopsatelnej hlad.” Protahoval se mladík. Všiml si Randyho. Všiml si Randyho výrazu. Objal ho, když vstal a vrhl se mu do náruče. Zvedl oči ke své rodině.

“Vy jste mu to řekli.” Usoudil. Přikývli. Zamračil se.

“Chtěl jsem mu to říct sám v soukromí. Aby mi pak hodiny a hodiny děkoval.” Oni se rozesmáli.

“Já myslím, že bude. Ještě neví o Metse... jaj, promiň.” Políbil Clay svou matku na čelo a pobaveně si sedl, když ho bratr přizabil pohledem.

“Už nechci nic slyšet. Takhle je toho moc. Potom, dobře?” Zvedl Randy oči ke Caseymu. Ten s úsměvem přikývl a políbil ho.

 

Mladíci došli do jejich nového bytu. Casey ho spokojeně objal. Konečně ho měl tady a byl skutečně jeho. Stále měl pocit, že je to jen sen. Že se probere a bude ve svém starém bytě, Randy bude nesnesitelné zlaté dítko a jeho matka bude mít nasazený svůj naučený spokojený úsměv. Randy dokonale změnil jeho život aniž by si to uvědomoval.

“Casey?” Ozval se mladík a opíral se o něj.

“Hmmm?” Protáhl a otevřel oči.

“Myslíš, že bys mohl.... chybí mi tvoje ornamenty.” Casey se usmál.

“S těma jsem čekal na tebe. Inspiroval mě k nim Clayovo klavír.” Opřel si bradu o jeho temeno.

“Jsem zvědavý, co udělá tvůj.” Ukázal mu připravené barvy. Randy se pousmál.

“Tak se do toho pustíme?” Byl rád, že konečně může přidat ruku k dílu. Caseyho srdce pohladilo jeho nadšení. Přikývl a pustil ho.

 

“Co mám hrát?” Odklopil Randy víko a sundal látkovou ochranu.

“To záleží na tobě.” Otvíral si Casey barvy. Část podlahy a nábytku zakryly igelity. U zbytku spoléhali na Caseyho opatrnost či um. Randy se zamyšleně dotkl kláves. Začal hrát. Druhý mladík se pousmál a zadíval se na holou stěnu.

Randy udiveně zvedl obočí. Jakoby mu pod rukama skutečně rozkvétala jeho hudba. Dlouho společně tvořili. Randy očima sledoval mladíkův štětec, sjel pohledem k prstům. Byly umazané od barvy. Uvědomil si, že má štíhlé dlouhé prsty. ´Mohl by hrát na klavír.´ Prolétlo mu hlavou. Zčervenal, když si je vybavil při úplně jiné činnosti. Sklonil hlavu. ´Co to...´ Otočil ji zpět k němu. Casey se skláněl u barev a vymýval si štětec. Randy přestal hrát a zadíval se na opálené vypracované paže. Očima kopíroval bílé tílko až k pasu, kde ho vystřídaly světlé vyšisované džíny. Když se narovnal a protáhl si paže a krk, Randy se zachvěl. Zmateně zamrkal, když si uvědomil, že mu Caseyho linie těla připadá sexy. Obvzlášť když se tak požitkářsky protahuje.

“Randy?” Sledoval Casey rudý obličej. Tenhle výraz u něj ještě neviděl. Tělem projela vlna vzrušení. Randy vstal a přešel k němu. Vztáhl ruku a položil mu ji na tvář, sjel ke krku a pak do vlasů na zátylku. Stáhl si k sobě rty. Casey ho chytl a přizvedl k sobě. On ho objal nohama i rukama. Přitiskl se k němu. Mladík ho instinktivně opřel o stěnu a se stejnou naléhavostí odpovídal polibkům.

“Asi bysme měli jít do ložnice.” Zašeptal, když Randy sáhl po tílku. Zadýchaně přikývl a spustil se na zem. Casey ho odvedl do ložnice a položil do postele. Naklonil se nad ním a prsty zajel pod triko. Svlékl mu ho a ulovil rty. Připadaly mu ještě sladší než při jahodovém opojení. Nedokázal se jejich měkkého hebkého doteku nabažit. Nachvíli je propustil, když mu Randy svlékal tílko, hned je ale uloupil zpět. Prsty přejížděl po štíhlých bocích. Cítil, jak se pod nimi chvějí. Usmál se a namířil si to k břichu. Randy mu vzdychl do úst a jemně sebou cukl. Prsty pokračovaly výš až zavadily o bradavky. Opět zasténal a podvědomě se dotkl ruky. Vystřídaly ji rty a jazyk. 

Randy si zakryl paží oči, když mu jeho sladký trýznitel rozepl kalhoty a rukou vklouzl pod látku trenýrek.

“C-Casey.” Vydechl, když ho objala horká dlaň a začala pomalu laskat. Mladík ho osvobodil od kalhot a po nich následovalo spodní prádlo.

“Casey!” Prohl se v zádech a prsty sevřel přikrývku. Znělo to až výhružně. To kvůli horkým měkkým rtům. Casey se spokojeně pousmál a pokračoval ve svém něžném počínání. Randy jemně sténal a nedokázal víc než ho zlehka hladit po pažích. Polekaně otevřel oči. Jeho prsty. Mladík se zvedl k němu a políbil.

“Přestane to... slibuju.” Zašeptal. Oči plné něhy, tepla a touhy. Svazující, spalující touhy. Randy rozechvěl přikývl a uvolnil svaly. Vlastně to ani tak nebyla bolest jako tlak. Uvědomil si. Tak jako příjemné pocity, zaplavující tělo. V masivních ale horkých a něžných vlnách.

“Casey?.” Zašeptal mezi polibky.

“Myslím... myslím, že už můžeš.” Ujistil ho přikývnutí. Mladík jemně dirigoval jeho drobné tělo a přitom si stáhl kalhoty. Randy zavřel oči a pevně se ho chytl kolem krku. Asi to není zas až tak dobrý nápad. Přemýšlel, když proti sobě ucítil vztyčený úd. Pomalu vklouzl dovnitř. Cassey si všiml zamateného pohledu. Usmál se a ochutnal rty.

“Nebolí to.” Zašeptal zrůžovělý mladík velice zaskočeně. Druhý se pousmál.

“To je dobře.” Pohl se a s úsměvem sledoval Randyho odpověď.

 

Casey se zadíval na svého krásného milence. Spal mu v náruči a tvářil se naprosto spokojeně. Políbil ho na spánek a opatrně vstal. Oblékl si trenýrky pak kalhoty a přejel po šmouze na břiše. Sklonil hlavu k pěřinám. Většinu barvy otřeli do nich. Pobaveně se pousmál a šel se napít. Natočil si vodu z kohoutku a připálil si cigaretu. Rozhlédl se po ornamentech. Zarazil se a začal se tiše smát.

“Randy?” Pohladil mladíka.

“Randy.” Otevřel oči a promnul si je. Při pohledu na Caseyho zrůžověl. Nechal se políbit a přitom ho objal kolem krku.

“Pojď se podívat, myslím, že s tvou pomocí se mi mimořádně povedly.” Randyho obličej naplnilo nadšení. Vstal a oblékl si trenýrky. Zmateně přejel po barvě na hrudníku. Sklonil hlavu k posteli.

“Hmmm.... začínám mít špatné tušení.” Casey se zasmál a chytl ho za ruku. Vedl do obývacího pokoje. Randy se zadíval na stěnu a zrudl. Čerstvě namalované ornamenty byly celé rozmazané. To by nebyl takový problém, kdyby v obtisklé barvě nebylo tak moc znát Randyho pozadí a část zad, jak se opíral o zeď. Byla tam i část nohy, když je spustil na zem. Sem tam byl otisk ruky obou mladíků.

“Co říkáš? Jsou mnohem lepší než ty staré.” Bavil se Casey.

“Neuvažuješ o tom, že je tu...”

“Upřímně?” Rozesmál se, když si všiml Randyho výrazu. Nebyl si jistý jestli se tváří víc vyděšeně nebo rozzuřeně.

“Dobře, dobře... ale alespoň dnes večer, dobře? Hned zítra ráno to opravím.” Přítáhl si ho do náruče a objal kolem ramen. Randy přikývl a zadíval se na otisky. Jemně se usmál při vzpomínce.

“Hmmm... vlastně se mi líbí.” Překvapil Caseyho. “Necháme je tu.”

“Jsi si jistý?” Sklonil k němu mladík hlavu. Randy přikývl.

“Lidi to dost možná bude pohoršovat, ale pro nás je to jako upomínka na něco, co nechcem zapomenout.” Casey se něžně usmál a příkývl. Nemohl jinak než souhlasit.

Leica a Dean