kapitola II. - konec
Ráno ho pobral budík. Nahmatal telefon a vypl zvonění. Otočil hlavu k Neithovi. Naklonil se nad něj a políbil.
“Musím do školy.” Oznámil mu. Muž něco neznatelného zamumlal a oplatil mu polibek. Mladík se usmál a oblékl si bratrovo školní uniformu.
Dorazil domů a unaveně se svalil na gauč. Dnes tedy do školy rozhodně nepůjde. Na to je zbytečně moc unavený. Zavřel oči a usnul. Opět ho vzbudil telefon. Poslepu ho nahmatal a zvedl.
“Jo?” Zachraptěl.
“No, kde jsi? Jaktože nejsi ve škole?” Mladík si sedl a promnul si oči. ´Graham?´
“Doma. Je únavný hrát si na tebe.” Snažil se probrat. Bratr se zasmál.
“Proto volám. Vrátil jsem se už dnes, takže to máš za sebou.” On se dokonale probral. Srdce se zastavilo a hrdlo vyschlo.
“Mo? Jsi tam?” Polkl a přinutil se promluvit.
“Jo, skvělý. Už po mně nikdy nic podobnýho nechtěj.” Snažil se o káravý tón.
“Ale jdi. Určitě sis to užíval. Budu spát u Neitha, tak zítra ve škole.” Nečekal na odpověď a zavěsil. Mo položil telefon a zadíval se na něj. Měl by být rád nebo ne? Měl by být rád.
“Zatraceně.” Zavřel oči. Už ho neuvidí, pokud ano, on ho nebude znát. Nebude vědět, že si byli tak blízcí. Zvedl oči k opět zvonícímu telefonu.
“Co je?”
“No uvědomil jsem si, že bys mi mohl říct, co všechno jste vlastně dělali.” Vysvětloval bratr. Mladík si zakryl pusu, když sám sebe překvapil slzami. Zhluboka se nadechl.
“Co kdybyses tu stavil? Mám pro tebe...” Sklonil hlavu ke své ruce a pohladil kroužek.
Neith dorazil někdy k večeru domů. Rozhlédl se po rozsvíceném bytě. Pousmál se. Za poslední dny téměř zapomněl, jak je Graham nepořádný. Sklidil nádobí ze stolu a šel hledat mladíka. Uslyšel šplouchnutí.
Zadíval se na svého drobného milence, ležícího ve vaně. Měl zavřené oči, na uších sluchátka, nesrozumitelně si zpíval a podupával nohama do rytmu. Neith se k němu sklonil. Graham rychle otevřel oči, usmál se.
“Neithe.” Zakřičel přes hudbu. Uvědomil si to a stáhl si sluchátka.
“Promiň... ahoj.” Objal ho kolem krku a políbil. Nijak mu nevadilo, že muže celého zmáčel. Jemu také ne.
Pozdě v noci ležel a držel spícího mladíka. Sklonil k němu hlavu. Klidně, spokojeně oddechoval. Muž ho pohladil po tváři a přetáhl mu přikrývku přes holá ramena. Pustil ho a lehl si na záda. Zadíval se do stropu. Jemné kouzlo předešlých dní se vytratilo a vrátilo se to, od kterého odjížděl. Úchvatné, oslepující, hravé kouzlo. Měl ho rád. Vážně ano, ale nikdy se do něj nezamiloval. Do něj ne. Zavřel oči. Opět tam byla. Dotěrná myšlenka, která mu říkala, že by se měl prostě jenom trochu zamyslet. Trochu se nad tím zamyslet nebo možná naslouchat srdci. Bylo to jako tiché lusknutí prstů. ´Bratr.´
Mo pomalu kráčel ulicemi. Graham se už tři dny neukázal doma a on moc dobře věděl, s kým je strávil. Je to v pořádku. Chodí spolu. On byl jen... takovej malej zvrácenej záskok. Nikdy s tím neměl souhlasit.
Dorazil do ulice s vysokými činžovními domy a namířil si to k jejich. Stále zadumaný ve svých myšlenkách vnímal své okolí jen vzdáleně. Srdce se zachvělo a on netušil proč. Uvědomil si mužský hlas.
“Grahame.” Rychle se otočil. Srdce se zastavilo. Před jejich domem stálo Neithovo auto i s majitelem. Muž se opíral o kapotu a pobaveně ho sledoval.
“N-Nei... co tu...” Mladík měl pocit, že jeho myšlenky úplně ztratily směr. Všechny.
“Čekám na tebe.” Usmíval se Neith. On zakroutil hlavou.
“A-ale... Graham přece nemá rád, když... tady ani před školou.” Protestoval aniž by si uvědomil, co vlastně koktá. Už se přece neměli vidět. Ne takhle.
“Já vím. Omlouvám se, končil jsem dnes dřív. Doufal jsem, že tě překvapím. Mile překvapím.” Přehlédl Neith neúmyslné přiznání. No překvapení to tedy rozhodně bylo.
“Půjdem?” Mladík znejistěl a vykoktal otázku.
“Mohl bys mi konečně ukázat váš byt.” Zvedl muž oči k domu. On rychle zakroutil hlavou.
“Pak ke mně.” Sklonil hlavu zpět k němu. Mo zalapal po dechu. K němu? To snad... co až dorazí skutečný Graham? Možná by se měl přiznat. Přemýšlel a ani si nevšiml, že ho Neith chytl za ruku a vedl ke svému autu. Naložil a vyjel. Dokonce mu musel zapnout pás.
Mladík se rozhlédl po bytě, který moc dobře znal. Myslel si, že už ho neuvidí. Překvapeně zamrkal, když ho muž zezadu objal a pevně stiskl.
“Chyběl jsi mi.” Vdechl vůni, ve které chyběl známý parfém. Mo k němu rozechvěle otočil hlavu.
“Ty mně taky.” Uklouzlo mu. Neith se spokojeně usmál.
“Vážně?” Mladík ucukl pohledem, ale přikývl. Muž si přizvedl jeho obličej zpět k sobě.
“Dobře.” Sklonil se k němu. Mo se mu skoro až nešťastně zadíval do očí, ale dovolil, aby ho políbil. Víc než to. Odpověděl mu. Neith ho otočil k sobě a stáhl školní sako z ramen.
“Tak pojď.” Zašeptal hebce. Okouzlený mladík ho následoval do ložnice. Nechal se posadit na postel a znovu políbit.
Neith si vytáhl košili z kalhot a svlékl si jí. Mo se při pohledu na něj zachvěl. Muž ho přizvedl výš na postel a naklonil se nad ním. Pomalu ho položil do peřin. S úsměvem pohladil po tváři a opět se sklonil ke rtům. Než se mladík vzpamatoval, stáhl košili i jemu a s ní bílé tílko. Prsty a rty putoval po odhalené kůži a užíval si její hebkost.
Rozechvělý Mo hleděl do stropu. Bylo to tak úžasné, ale on tohle přece nemůže. Nechce. Vytřeštil oči a chytl ruku, která vklouzla pod látku kalhot.
“P-počkej.” Snažil se nadechnout. Neith se nad ním naklonil a zadíval se mu do očí.
“Děje se něco?” Políbil ho. Mladík se mu bezradně zadíval do očí.
“Já... já nechci, ne takhle.” Zakroutil hlavou.
“Ne takhle?” Zeptal se muž. Mo si nešťastně povzdechl.
“Ne, takhle ne. Chtěl bych...” Zmlkl a něžně se k muži přitulil. Obličej schoval v jeho prsou. Neith se usmál a pohladil ho po vlasech.
“Jak se jmenuješ?” Cítil, jak sebou trhl. On se pomalu odtáhl.
“Graham ti říká Mo. Předpokládám, že to není celé jméno.” Pohladil ho muž svým hlasem. Mo mu stále strnule hleděl do očí. Tváře zrůžověly a pohled se vyčistil.
“Ty... ty... ty... ty to víš?” Když muž s klidným výrazem přikývl, rychle si odsedl a šokovaně na něj hleděl.
“Ale proč potom... proč jsi...” Stále nebyl schopný vyprodukovat srozumitelnou větu. Neith si povzdechl.
“Hmm... myslím, že jsem tě chtěl asi trochu potrápit. Za tu vaši malou lež.” Přiznal. Když si všiml paniky v mladíkovo očích, pokračoval.
“A taky jsem měl pocit, že jako Grahamův bratr mě k sobě nepustíš. Přišlo mi to jako nejsnažší způsob, jak se k tobě znovu dostat.” Překvapil ho. Mo sklonil hlavu a chvíli přemýšlel. Pak překvapeně zamrkal.
“Ke mně?” Uvědomil si. Neith se usmál a naklonil se k němu.
“K tobě.” Políbil ho. Mladík mu zmateně hleděl do očí.
“Ale co Graham?” Nechal se opět položit.
“O Grahamovi později, ano? Myslím, že tu s námi byl už dost dlouho.” Pohladil ho po tváři.
“Chci s tebou být konečně sám.” Zašeptal a vklouzl mezi chvějící se rty. Mo přivřel oči a objal muže kolem krku. Jak by ho mohl odmítnout? Jak by mohl? Teď když konečně líbá jeho.
Jemně mu vzdychl do úst, když nedočkavé prsty opět vklouzly pod látku kalhot. Neith se odtáhl a sledoval záchvěvy v mladíkovo obličeji, v jeho těle. On otevřel oči a zadíval se do zelených. S pohybem ruky zadržel dech a přizvedl bradu.
“Chtěl bych taky.” Přes sucho v krku bylo jen těžké mluvit.
“Taky?” Mo jemně přivřel oči a přikývl.
“Co ti brání?” Zašeptal muž. Jeho drobný milenec dokonale zrudl a ucukl pohledem. Neith se pousmál a překvapil ho, když se převalil na záda s rukama za hlavou, polštář za zády.
“Jsem celý tvůj.” Mladíkovo srdce odmítalo dál zůstat a snažilo se dostat pryč z hrudníku. On při pohledu na muže zapomněl dýchat. Měl pocit, že v životě neviděl nic podmanivějšího, smyslnějšího. Pomalu se k němu naklonil a políbit. Neith ho pohladil úsměvem.
“Jen to?” Provokoval ho. Mo mírně zakroutil hlavou.
“A co ještě?” Očaroval ho muž svým hlasem. Mladík se mu posadil na nohy a prsty pohladil nahý hrudník. Povzdechl si a přitulil se k němu.
“Nikdy jsem s nikým nebyl a vlastně ani nechtěl, ale s tebou.” Zavřel oči. Neith se usmál a objal ho.
“S tebou chci být.” Šeptal Mo. Neúmyslně a aniž by to tušil, dráždil plamen hořící v mužovo těle. On přivřel oči a pevně ho stiskl.
“Ale nevím, co mám dělat, nechci tě zklamat.” Přiznal se nešťastně.
“Lháři.” Mo se rychle odklonil.
“To si vážně neuvědomuješ, co se mnou zrovna děláš?” Překvapil ho muž. Mladík zrůžověle zopakoval poslední slovo. Neith si zničeně povzdechl a stáhl ho k sobě. On zaskočeně poslouchal zrychlený tlukot srdce.
“Pokračuj v tom, co děláš. Je to naprosto úžasný.” Přizvedl si muž jeho rty k sobě. Mladík s úsměvem přikývl.
“Jsem Morgan.” Vzpomněl si, objal ho kolem krku a spojil jejich rty. Ve skutečnosti ale nic dalšího neudělal. Tedy ne úmyslně. Zato Neith ano. Prsty a horkými rty bloudil po nahém těle. Soustředil se na místa, o kterých mladík netušil, že jsou tak příjemně citlivá. Vpíjel se do měkkých rtů tak jako zeleným pohledem do modrého. Hladil, líbal a ochutnával až se pod ním Morgan rozechvěl touhou a celým tělem prosil o víc. On sám po stejném víc neskutečně toužil.
Mladík trochu zaskočeně zamrkal a vyhledal Neithovo pohled. Muž se zhluboka nadechl a políbil ho.
“V pořádku?” Morgan přikývl a stiskl ho nohama, když se zlehka pohl. Neith se spokojeně usmál.
“Dobře.” Rozvlnil jejich těla v něžném mileneckém tanci.
Mladík spokojeně ležel a užíval si náruč za sebou. Měl pocit, že jeho tělo nikdy nebylo tak těžké a unavené. Úžasně těžké a úžasně unavené. Otočil hlavu k muži. Ten se k němu sklonil a políbil ho. Povzdechl si, když si všiml Morganovo pohledu.
“Hmm... rozešli jsme se. Je to tři dny. Graham si tu včera byl pro zbytek svých věcí.” Překvapil ho.
“Nastěhoval se ke Craigovi.” Mladík zopakoval jméno.
“Ten muž, se kterým trávil víkend... což mi připomíná.” Vzpomněl si a přitáhl si ho blíž k sobě. Morgan ho zalehl a tázavě se mu zadíval do očí.
“Ne, že za něj zas budeš někde zaskakovat.”
