kapitola II. - konec
Druhý den jim muži skutečně pomohli balit. Věšina jejich majetku byly knihy a látky, které oba odmítali prodat. Zásoby na zimu a hromady oblečení. Vážně nezapřeli své městské kořeny.
Viera z Malikem zrovna upevňovali knihy na dřevěném voze, když se vedle ozval známý hlas.
“Někam se chystáte?” Oba vykoukli z vozu a zadívali se na vysokého hnědovlasého muže. Měl sebevědomou pohlednou tvář a výrazné hnědé oči.
“Vlastně ano. Odjíždíme.” Seskočil muž a pomohl ženě. Přikývla.
“A proč si myslíš, že tě nechám odjet? Vážně s tebou ztrácím trpělivost, Maliku.” Řekl muž vztekle. Už nemají vůbec nic, nepotrvá dlouho a přijde za ním. Byl si jistý. A on se teď chystá odjet? Nesmysl.
“Nemám pocit, že to záleží na tobě.” Vesničan rychle zvedl hlavu a zadíval se na Kaunise. Horal přešel k sourozencům a položil Malikovi ruku na rameno.
“Ty jsi...” Zamračil se Nížan vztekle ale se strachem v očích.
“Promiň, ale namlouvání skončilo. Odjíždí s námi.” Muž spolkl otázku, když z domu vyšli další dva Horalové. Hned si ho všimli a přispěchali, připraveni chránit svého pána. Vesničan vztekle zavrčel a sklonil hlavu k Malikovi. Šel pryč. Rozkopl branku a vydal se směrem k vesnici.
Sourozenci se na sebe podívali. Usmáli se a zvedli oči ke Kaunisovi.
“To bylo úžasný... ten jeho výraz.” Objali ho oba najednou. Z domu vyšel Kaiser a s otázkou v očích se podíval na bratra. Ten, užívaje si jejich objetí, zakroutil hlavou. Vysvětlil mu, co se stalo. Velitel Horalů se zamračil.
“Musíme vyrazit. Mohl by se vrátit s vesničany. Nemám chuť špinit si ruce krví vesničanů.” Chytl ucho dřevěné truhly, kterou společně se Shielou nesl. Spíš on nesl. Zvedl oči ke svému zajatci. S jemným úsměvem ho sledoval. Kaiser opět ucítil své známé šímrání. Nejen v zátylku. Muž sebou cukl a sklonil se k druhému uchu. Přikývl.
Naložili vůz a zapřahli koně. Pak vyrazili na cestu. Kaunis samozřejmě vezl Malika. Jeho sestru a neteř dva z Horalů. Snažili se, co nejrychleji zmizet z dosahu statku.
“Už mě to utíkání dost unavuje a rozčiluje.” Zastavil mladší z bratrů koně a otočil. Byli si jisti, že jsou v dostatečné vzdálenosti. Možná spíš schováni za lesem. Kaiser pobaveně přikývl.
“Trochu to bere na sebevědomí.” Souhlasil. Zamračil se. Z míst, kde statek stál, vycházel černý kouř. Tak přece jen dorazili. Sourozenci nevěřícně sledovali oblohu.
“To přece... proč-proč ho hned zapalovali? To přece nemuseli.” Zamračil se Malik a otočil hlavu k sestře. Strnule hleděla na kouř. Sklonila hlavu a zavřela oči. Něco zašeptala. Když opět zvedla hlavu a podívala se na ostatní, jakoby jí z ramen spadla velká tíha. Seděla rovně a opět byla nádherná. Usmála se.
“Vyrazíme?” Kaiser napodobil její výraz. Přikývl a popohnal svého koně.
S večerem konečně dorazili k hranici. Horalové se uvolnili, Nížani naopak znejistěli ještě víc. Kaiser zpomalil koně a počkal na jezdce, který vezl ženu.
“Nedaleko odsud je malé jezero, zastavíme u něj a přenocujem.” Oznámil, ale ona si všimla, že čeká souhlas. Byl to velice hrdý a tvrdý muž ale dokázal být úplně stejně ohleduplný. Přikývla. Pousmál se a popohnal koně. Změnili směr.
Netrvalo dlouho a před nimi se rozlilo malé jezero. Utábořili se na břehu a zjistili, že voda je dostatečně teplá, aby se vykoupali. Spíš nebyla tak ledová, aby v ní nevydrželi. Žena se chvíli zdráhala, ale nakonec za nimi vběhla do vody i s holčičkou. Na sobě košili jednoho z Horalů. Víc než očistě se věnovali hrám. Shiela se snažil utopit Kaisera a sourozenci zaplavovali bránícího se Kaunise vlnami. Vedle nich pištěla a smála se Noreia. Dokud si ji jeden z vojáků nevzal s sebou do hloubky. Pevně se ho držela kolem krku a smála se. On plaval popředu či po zádech a pomalými klidnými tempy ji vozil po vodě. Občas ji chytl a vyhodil do vzduchu. Pak znovu pištěla a nadšeně se smála. Když se přidali další Horalové a opatrně si ji posílali po vodě, její matka přemýšlela, zda ji v tom nadšení vůbec přiměje jít spát.
Malik se ráno probral. Cítil se spokojený, klidný a v bezpečí. Tak se naposledy cítil, když žil ještě Dwight. Pomalu otevřel oči a uvědomil si, že ho někdo drží v náruči. Když si všiml bílé kožešiny kolem svých ramen, byl si jistý kdo. Srdce se jemně zachvělo, tělo dokonale rozechvělo.
Kaunis k němu sklonil hlavu a upravil mu svůj plášť. Pak muže prsty pohladil po tváři. Všiml si jemného trhnutí v jeho těle. Myslel si, že je mu zima. Spletl se, zimou se tedy určitě netřese.
“Dobré ráno.” Pousmál se. Malik sebou znovu cukl a zvedl zrůžovělý obličej. Začal koktat pozdrav. Horal se pousmál a přizvedl si ho k sobě.
“Nevadí ti moje náruč nebo ano?” Muž rychle zakroutil hlavou.
“Líbí se ti?” On nachvíli zaváhal, ale pak jemně přikývl. Kaunis se pousmál a sklonil se k němu.
“Dobře.” Zašeptal do rtů a pak je ochutnal. Malik se přerývaně nadechl a téměř až opatrně se dotkl mužovy tváře. Zajel do vlasů a přitáhl si ho blíž.
Když se všichni probrali, vyrazili dál. Brzy se kolem nich začalo zvedat mohutné a dalekosáhlé pohoří. Pravděpodobně jich bylo víc a tvořily jednu úžasnou rozsáhlou masu. Nížané se okouzleně rozhlíželi. Nikdy nic podobného neviděli. Muži je bezpečně provázeli horskými stezkami. Díky povozu cestovali pomaleji. S večerem zastavili v malé vesnici. Poté co si majitel všiml, kdo jeho pohostinství navštívil, šťastně a hrdě je přivítal a obsloužil. Dokonce nechtěl zaplatit ani večeři v hostinci a ani za pokoje.
“Kdy už budem ve městě?” Zeptal se Shiela a posadil se na postel. Kaiser se na něj s úsměvem podíval.
“Těšíš se?” Vyvolal pohoršený výraz.
“Proč bych se měl...” Povzdechl si muž a svlékl si košili.
“Jen jsem přemýšlel, jak daleko vlastně cestujete na setkání s námi. To vždy?” Zvedl k němu oči. Horal přikývl. Nížan si znovu povzdechl.
“To jsem nevěděl.” Vysoukal se z bot a pak kalhot.
“Jsem hrozně unavený, umeju se zítra.” Zachumlal se pod peřinu. Kaiser se pobaveně usmál a sedl si k němu. Překvapeně zjistil, že už spí. Byli po dlouhé době sami - vlastně poprvé od jejich první noci. Doufal, že půjdou spát hodně, hodně pozdě. Neměl ale to srdce budit ho.
Svlékl se a lehl k němu. Vzal do náruče a zavřel oči. Tohle je taky příjemný. Pomyslel si a spokojeně vdechl jemnou vůni.
Ráno se jeho milenec šokovoně posadil na posteli a zmateně se rozhlížel. Kaiser si promnul oči a zadíval se na něj. Očividně zlý sen.
“Shielo?” Muž sebou cukl a otočil k němu hlavu.
“Díky bohu.” Vydechl uvolněně a vrhl se mu do náruče. Horal ho lehce zaskočeně objal.
“Měl jsem hrozný sen... hrozný.” Tiskl se k němu. On cítil jeho zrychlený tep a dech. Pohladil ho po zádech.
“Byl to jen sen.” Řekl jemně.
“Příšernej.” Postěžoval si Shiela. Kaiser se pousmál a políbil ho do vlasů.
“Co se ti zdálo?” Zeptal se. Muž se nadechl v odpovědi ale pak ji zadržel na jazyku. Zabručel, že si nevzpomíná. On přizvedl obočí a odtáhl ho. Všiml si zrůžovělých tváří a trucovitého, pohoršeného pohledu. Usmál se.
“Hmm... byl jsem v tom snu?” Hádal. Shiela se zamračil a zakroutil hlavou.
“Ne, tys tam nebyl.” Odsekl. Kaiser ho zamyšleně s jemným úsměvem sledoval.
“A to tě tolik vyděsilo?” Muž zatěkal očima. Jak to probůh... Sklonil hlavu a přikývl. Přitulil se a pevně ho objal.
“Zdálo se mi, že jsem zpátky ve městě u... všude jsem tě hledal ale tys nikde nebyl. Hrozně mě to vyděsilo.” Řekl tiše. Horal ho držel a srdce se rozechvěle tetelilo radostí. Jak je možné, že ho ta rozkošná víla dokáže tak dokonale odzbrojit?
“Nemusíš se bát, mě se jen tak nezbavíš.” Políbil ho do vlasů. Shiela se odklonil a zadíval se mu do očí.
“Slibuješ?” Kaiser ho položil do peřin a sklonil se k němu.
“Slibuju.” Zašeptal. Muž mu šťastně vzdychl do úst a objal ho kolem krku. Oba otočili hlavu ke dveřím, když se ozvalo krátké zaklepání a pak se otevřely. V nich stál Kaunis. Za jeho ramenem vykukoval Malik. Byly z něj vidět jen překvapené oči.
“Omlouvám se, nedošlo mi... jen jsem chtěl, abys věděl, že jsme připravený vyrazit.” Usmál se omluvně, ale bez sebemenších rozpaků. Kaiser se pousmál a chytl lem peřiny.
“My dva ještě ne, tak vypadněte.” Přetáhl přes sebe a usměvavého Shielu přikrývku. Kaunis pobaveně zakroutil hlavou a zavřel dveře.
Milenci se konečně ukázali v hostinci a oni mohli vyrazit. Muži Nížanům oznámili, že se ještě jednou vyspí a pak konečně dorazí do hlavního města Horalů.
Malik celou cestu mlčel a tvářil se zamyšleně. S přicházející tmou skutečně zastavili, tentokrát museli opět přespat pod širým nebem. Kaunis muže zabalil do své kožešiny a políbil. Zadíval se na něj.
“Děje se něco?” Už cestou si všiml jeho zamyšlení. Malik byl spíš tišší a zamyšlená povaha, ale dnes ještě víc než obvykle. Překvapeně zvedl k muži hlavu. Jemně zrůžověl a ucukl pohledem.
“No... já jsem jen... mohli bychom si promluvit, ale někde sami.” Dodal. Kaunis přizvedl obočí, ale přikývl. Zvedl jednu z větví a zapálil v ohništi. Jejich společnost na něj překvapeně hleděla. Nic neřekl a vedl muže pryč. Bratr se pobaveně pousmál a otočil hlavu k Viere. Už spala v náruči s Noreiou.
Malik se překvapeně rozhlédl, když ho muž dovedl do malé jeskyně. Zapálil ohniště uprostřed. U stěny bylo dokonce pár větví. Všiml si jeho výrazu.
“Cestovatelé obvykle spí tady, ale pro nás všechny je moc malá. Navíc neni taková zima, abysme nemohli spát venku.” Vysvětloval. Muž jen přikývl a zvedl dlaně k ohni.
“Tak?” Zeptal se Horal. On si povzdechl a přemýšlel, jak začít.
“No tak, Maliku. Začínáš mě děsit.” Stoupl si Kaunis k němu a otočil ho k sobě. Malik si znovu povzdechl.
“Já... stále myslím na dnešní ráno. Celý den. Neodokážu myslet na nic jiného.” Postěžoval si a zrůžověl ještě víc. Kaunis se zamyslel. Dnešní ráno? Přemýšlel. Přizvedl obočí.
“Mluvíš o Kaiserovi a...” Zmlkl, když muž přikývl. Zadíval se mu do očí.
“Vyděsilo tě to?” Zeptal se. Malik rychle zakroutil hlavou.
“Ne to ne... možná trochu.” Přiznal.
“Ale proto ti to neříkám.” Zamračil se.
“Totiž neustále to vidím a... chtěl bych taky.” Kaunis zapomněl dýchat.
“Co přesně myslíš tím taky?” Přinutil se k řeči. On zrudl.
“No, abysme... abys mě držel tak jako Kaiser Shielu.” Chvěl se hlas. Druhý muž se zamyšleně pousmál. Jeho úsměv a pohled rozbušil Malikovo chvějící se srdce.
“Hmm... takže jsi celý den seděl za mnou a přemýšlel a představoval si, že tě držím v náruči?” Muž zalapal po dechu a polkl.
“Jaké... jaké by to asi bylo.” Řekl tiše a přikývl. Kaunis se zhluboka nadechl a přitáhl si ho k hrudníku.
“Jsem rád, žes mi to řekl až teď a ne během cesty.” Překvapil muže. On se odtáhl a zadíval se mu do očí. Ve svých otázku. Horal se laskavě usmál a sklonil se k němu v polibku.
“Protože teď před sebou máme celou noc. Takže ti v klidu, pomalu a něžně můžu ukázat jaké.” Malikův mozek, srdce, nohy, celé tělo vypověděly službu. Hleděl do modrých očí, užíval si něžné polibky a v tu chvíli už dávno věděl jaké.
