kapitola II. - konec

 

“Jsi kouzelnice.” Usmála se Niniel a prohlížela si bílé šaty zdobené peřím a kožešinou stejné barvy. Zisis se usmála a zvedla ozdobu z peří, která patřila do vlasů.

“Zabiješ ho.” Ona k ní nejistě zvedla oči.

“Zapomene dýchat až tě uvidí.” Vysvětlila pobaveně. Niniel zrůžověla a jemně se pousmála. Pak zvážněla.

“Potřebuju pomoc s tím, co mu mám dát. Myslela jsem...” Vytáhla ze svých věcí složený list papíru. Podala ho dívce. Ta se překvapeně zadívala na náčrty ozdob.

“Hmm... jsou dobré. Mohla bys je navrhovat. Víš vlkouni tyhle pitominky milují. Peří, kůže, kožešiny, korálky. Myslím, že by byli všichni nadšení. O které přemýšlíš, poradím ti s výrobou.” Niniel se uvolnila a ukázala prstem. Zisis příkývla.

“To se mu bude líbit.”

 

Niniel nervózně přecházela po pokoji. Její bratr a Zisis s Niessou a Crisspinem ji následovali pohledy.

“No tak uklidni se, to bude v pořádku.”

“Tobě se to mluví.” Vyštěkla na bratra. Pobaveně se usmál, tak jako Zisis. Dívka se zastavila, zavřela oči a chvíli tiše stála.

“My tě budem djžet za juce, jestli chceš.” Zatahala ji Neessa za sukni šatů. Dívka otevřela oči.

“Jsi zlatíčko.” Sklonila se k ní a objala ji.

“Děkuju. To mi moc pomůže.” Děti nadšeně zajásaly. Zhluboka se nadechla.

“Fajn, půjdeme.” Podala Neesse kytici z lučního kvítí propletenou s peřím a narovnala se. Obřad se konal na útesu, který si tak oblíbila na první procházce. Zisis s Nierym šli za trojicí. Děti ji opravdu držely za ruce. Neessa nadšeně držela kytici a tak jako Crisspin si přišla důležitá. Dívka se zastavila při pohledu na čekající dav. Něco bylo špatně.

“Kde se tu vzalo tolik... lidí?” Vydechla, když si uvědomila, co je špatně. Nikde ani jeden vlkoun.

“Chtěli tě uklidnit, abyses cítila jako doma.” Ozvala se za ní Zisis.

“Já nero... “ Zmlkla, když si všimla dvou mužů, stojících mezi ostatními. Byli podobně vysocí, oba černovlasí. Ji zaujal krásný muž s rudými konci vlasů. Na sobě měl černé oblečení, které se dokonale hodilo k jejím šatům.

“Spyro.” Zašeptala. Její bratr udiveně zvedl obočí, tak jako Zisis, které Spyro vše vysvětlil. Poznala ho i v jeho lidské podobě a k tomu v tom davu.

“Tatííííí.” Zavolala Neessa a zamávala kyticí. Pozornost všech se obrátila k nim. Spyro se pousmál a vydal se k nim. Dívka udělala pár kroků a už stáli proti sobě.

“Hmmm... dovolíte?”

“Ne.” Řekl nekompromisně Crisspin.

“Ne?” Zvedl udiveně obočí, tak jako Tristan, který si k nim stoupl.

“Musíme ji djžet za juce, abychom ji uklidnili.” Podíval se na ní. Jeho kouřově šedivé oči se kochaly pohledem na anděla v bílém, zrovna zrůžovělého rozpaky. Pousmála se.

“Teď už je to v pořádku. Spyro už mě uklidní.” Sklonila se k nim.

“Moc jste mi pomohli, děkuju.” Dvojčata se šťastně usmála a přikývla.

“Můžu si ji nechat?” Prosila Neessa.

“Samozřejmě.” Narovnala se a podala ruku svému budoucímu muži. S úsměvěm ji přijal a vedl ji k šeptajícímu davu. Nejistě se po nich rozhlédla, když si všimla nadšených až zasněných usměvů, uvolnila se a pozdravila všechny pokývnutím hlavy.

“Asi se taky budu muset podívat mezi lidi, když to tak vidím.” Ozval se mladý muž. Všichni se zasmáli a udělali uličku, aby pár mohl projít. Stoupli si před Tristana. Jako vůdce byl jejich oddávající. Všechny přivítal a pronesl krátkou, svižnou řeč. Pak se zaměřil na pár. Požádal je, aby se otočili k sobě a chytli za ruce. Udělali tak.

“Niniel, dívej se Spyrovi do očí a opakuj po mně, dobře?”

“Dobře.” Otočila k němu hlavu a snažila se soustředit na to, co má opakovat. Sklonil hlavu ke knize, kterou držel.

“Dnes...” Zmkl a zvedl k ní tázavě oči. Cukla sebou a otočila hlavu k Spyrovi. Zadívala se mu do očí. Tristan sklonil hlavu zpět ke knize.

“Dnes zde slibuji před světem.” Přečetl Vůdce a tak jako ostatní chvíli čekal.

“Niniel?”

“Takhle se vůbec nedokážu soustředit na to, co říkáš. Promiň.” Hleděla do těch krásných očí. Všichni se zasmáli. I Tristanovi se Spyrem přeběhl úsměv po obličeji.

“Niniel.” Řekl muž výhružně.

“Tak jo, tak jo. Soustředím se.” Už byla naprosto klidná a opět to byla ta dívka s lehce ostřejším jazíčkem. Spyro nechápal, jak taková může být. Ne s tou bolestí a smutkem, které s bratrem měli v krásných očích. Přesto oba byli tak milí a snažili se být přátelští a rozdávali hřejivý i když smutný úsměv. Sami se moc často šťastně nesmáli, to nešlo přehlédnout.

Tristan sklonil hlavu ke knize. Oba po něm zopakovali slib.

“Dobře... už můžete.” Usmál se Tristan.

“Konečně.” Vzal ji do náruče a sklonil se k ní.

“A-ale... “ Umlčel ji něžným polibkem. Usmál se, když si stoupla na špičky a objala ho kolem krku. Něžně zlehounka ochutnával její rty a snažil se uklidnit srdce. Kousek se odklonil.

“Ale?” Nechápavě se na něj zadívala, naprosto očarována jejich polibkem. Musel se tomu pousmát.

“Ale?” Zopakoval. Dívka se vzpamatovala.

“Co ta výměna?” Zahřál ji jeho laskavý úsměv.

“To až při oslavě nebo až budem sami.” Políbil ji a otočil se ke svým. Jakoby spustil lavinu – volající, jásající lavinu. Dívka se pousmála a pevně držela jeho ruku. Na řadu přišly gratulace a po nich velkolepá oslava. Niniel byla nadšená. Najednou věděla, že k nim patří a oni se za ní postaví, když bude potřebovat. Za ni i za jejího bratra. Otočila k němu hlavu. Jak mu byla vděčná, že ji sem přivedl. Vyměnili si úsměvy a ona zvedla hlavu k Zisis, která jí zaplétala Spyrovo ozdobu.

“Jak ... jak to vypadá?” Dotkla se peří, když dívka skončila.

“Výborně.” Usmála se. Niniel zvedla oči ke svému muži. Přikývl a strčil jí vlasy za uši. Něžně si ji přitáhl za bradu a políbil.

“A co já?” Znejistěla a zvedla oči k Zisis. Ta přikývla. Dívka si povzdechla a těžko říct odkud, vytáhla látkový balíček. Zrůžovělá rozpaky mu ho podala.

“Je... je to můj první, tak...” Sledovala nejistě, jak rozbaluje látku. Zadíval se na ozdobu z kůže, barevných korálků a peří.

“Patří sem.” Vzala mu silnější kůži, tvořenou mřížkou ze slabších proužků. Natáhla mu ji přes ruku na biceps a několika důmyslnými šňurkami utáhla. Barevné provedení bylo lazeno v červeno-oranžovo-černých odstínech.

“Je výbornej.” Otáčel s rukou a prohlížel si náramek. Dívka k němu zvedla oči.

“Vážně se ti...” Zmkla když si nad ně stoupl Oren. I ve své lidské podobě byl neuvěřitelně mohutný.

“To chci taky.” Přerušil ji. Zisis se pobaveně pousmála.

“Říkala jsem ti, že bude mít ohlas.” Niniel měla stejný výraz, když slíbila Orenovi, že mu ho také vyrobí. Spokojeně se usmál a šel pryč. Během oslavy obdržela pár dalších objednávek.

Unavena náročným dnem se nechala odnést do svého nového domova.

 

Ráno se probrala. Zmateně se rozhlédla. Její muž byl pryč a ona si nemohla vzpomenout, jak a kdy se dostala do postele. Sklonila hlavu k pánské košili, kterou měla na sobě. Zvedla oči, když se otevřely dveře. V nich stál Spyro se snídaní v ruce. Nejistě ho sledovala. Sedl si k ní a nejprve ji pozdravil slovně, pak polibkem. Všiml si její nejistoty. Usmál se.

“Vím, že jsi byla unavená, to je v pořádku.” Nalil jí čaj z jejích oblíbených bylin.

“Hmmm... takže jsi mě odnesl, převlékl a já usla?” Zrůžověla. Přikývl.

“Promiň.” Špitla. Usmál se a políbil jí.

“To je v pořádku, Niniel. Byl jsem stejně unavený jako ty.” Váhavě přikývla a vzala si čerstvý chléb. Rozlomila a půlku podala jemu. Usmál se a vzal si ji. Společně snědli snídani, on odnesl tác. Když se vrátil, stála u ukna a hleděla ven. Přešel k ní. Z temného nebe visely provazy vody.

“Ještě že včera bylo tak krásně.” Zvedla k němu oči. Přikývl.

“Co teď ale budeme dělat, když je takhle?” Všiml si jiskřiček, které se objevily v jejích očích. Pobaveně se pousmál.

“Mám skrovný návrh.” Zašeptal do jejích rtů. Usmála se a objala ho kolem krku, když ji zvedl do náruče.

“Myslím, že se mi ten tvůj skrovný návrh bude líbit.”

 

Tristan ležel v trávě a užíval si slunce ve tváři. Za ním seděl obkročmo Niery. Muž se o něj uvolněně opíral. Kolem sedělo několik dalších vesničanů. V krásný sluneční den se rozhodli pro piknik na útesu. Mezi nimi pobíhaly děti s malými vlčaty a nenechaly Lian v klidu.

“Kdy se vrátí?” Ozval se mladík. Tristan se pousmál.

“Řekl bych, že zítra.” Niery si povzdechl. Zisis ještě s pár vlkouny vyrazila na trh v nedaleké vesnici a Niniel trvala na tom, že pojede s nimi. Chtěla si nakoupit materiál na výrobu svých ozdob.

Tristan otevřel oči a zadíval se na mladíka. Seděl a se zamyšleným výrazem sledoval hrající si děti.

´Co to tajíte... ty a tvá sestra?´ Byl si jistý, že důvod proč je Yasin držel ve své pevnosti.

V noci ho probral zděšený Niery.

“Je v nebezpečí. Musíš... prosím.” Řekl naléhavě. Tristan se mu zadíval do očí. Zamračil se a vstal. Niery se uvolnil a sledoval, jak svolává pár svých mužů.

“Počkáš tady.” Mladík zakroutil hlavou. Tristan něco výhružně zavrčel.

“Beze mě... beze mě je nezachráníte pokud už ji má.” Zamračil se. Vůdce vlkounů se na něj zadíval. Chytl ho a vyhodil si ho na záda.

“Drž se pevně. Nerad bych tě cestou někde ztratil.” Vyrazili. Rychlost, se kterou se pohybovali, Nieryho šokovala. Nezpomalili ani v nebezpečných stezkách hor. Tristan je vedl. Niery mu ukazoval směr. Vůdce vlkounů sledoval les, který se rozléhal nedaleko Yasinovo pevnosti. Tady našel Spyro Nieryho a on tehdy Gwen. Něco zavrčel a ztratil se mezi stromy, jeho druhové ho následovali. Zastavili se a zadívali se na bojující. Vlastně spíš vlkouny bránící se před skupinou mužů. Za nimi stál blonďatý muž. Svou postavou i tím, co vyzařoval připomínal Tristana. Držel Niniel pod krkem. Její nohy visely ve vzduchu.

“Niniel!” Zavolal mladík. Otevřela oči a otočila k nim hlavu.

“Niery! Pomoz mu, prosím!” Yasin se s úsměvem podíval na Tristana. Ten zavrčel a postavil Nieryho.

“Někdy příště, starý příteli.” Zvedl Yasin ruku. Niniel i on se rozzářili. Všechny přítomné odhodila tlaková vlna.

“Stáhneme se.” Byl pryč i se svými muži.

“Orene!” Vlkoun přikývl a následoval je. Tristan vstal a rozhlédl se po svých. Prolétla mu hlavou Ninielina prosba. Všiml si ležícího vlkouna. Rychle se k němu sklonil.

“Neměli jsme šanci. Bylo jich víc a on... on nějak... nějak používal magii. Myslím, že díky Niniel.” Stoupla si k němu Zisis. Zvedli hlavy k Nierymu, který si k nim stoupl. Zadíval se Tristanovi do očí. Všiml si bolesti v nich. Už pochopil, že Yasin měl prsty ve smrti jeho družky a teď mu ještě sebral nejlepšího přítele. Zamračil se.

“Zachráníme ho... jen mi musíš pomoct.” Klekl si k němu. Tristan na něj nechápavě hleděl. Mladík zavřel oči. Začal zářit bílým světlem. Vlkoun zvedl svou ruku. Cítil, jak jeho tělem proudí magie. Sklonil hlavu ke Spyrovi. Položil mu ruku na hrudník. Nevěděl jak, ale věděl co má dělat. Rány se začly zacelovat. Vlkouni je nevěřícně sledovali. Spyro otevřel oči. Záře ustaly. Vlkoun si šokem sedl a chytl se za ránu. Zmateně sklonil hlavu ke svému hrudníku.

“Niniel.” Rozhlédl se. Tristan zakroutil hlavou. Vlkoun s jeho pomocí vstal.

“Musíme za nimi.” Řekl naléhavě. Jeho vůdce přikývl.

„Svoláme ostatní. V noci zaútočíme. Ví, že přijdeme ale stíny nám alespoň trochu pomůžou.” Niery se uvolněně pousmál.

“Děkuju.” Vrhl se mu do náruče. Tristan ho překvapeně objal. Myslel si, že ho bude nenávidět. Dovolil, aby Yasin dostal jeho sestru zpět. I když mu nikdy nic neslíbil, věděl, že mladík na něj spoléhá. Spoléhá v tom, že ho ochrání – jeho a ji. A on ho zklamal. Utábořili se a Zisis s ostatními usli. Tristan držel mladíka v náruči a hleděl na noční nebe.

“Jste magické zdroje... mám pravdu?” Niery otevřel oči. Zamračil se a přikývl. Tristan zakroutil hlavou.

“Jak dlouho jste tam byli?” Mladík se zachvěl při vzpomínce a přitulil se k němu. Vlkoun ho pevně objal.

“V pořádku. Nemusíme o tom mluvit. Vyspi se.”

“Ale už svítá... neusnu.” Vlkoun namítl, že v noci se nevyspí a proto by se měl prospat přes den. Niery si povzdechl.

“Zabil Gwen, že?” Vlkoun se zamračil.

“Ji a jejího bratra Garika. Nevím, co se tehdy přesně stalo. Nebyl jsem s nimi. Našli jsme ji polomrtvou nedaleko odsud. Byla smrtelně zraněná, ale zvládla ještě oba porodit a schovat.” Niery k němu nevěřícně zvedl oči. Položil mu ruku na tvář.

“Neboj se, nedovolím, aby ti ještě někoho vzal. Nechci už... nechci už v tvých očích vidět tu beznaděj a bolest. Už nikdy.” Zamračil se. Tristan se na něj překvapeně zadíval. Začal se tiše smát. Niery zvedl udiveně jedno obočí.

“Niery... to já bych tě měl utěšovat, ne ty mě. Jsi neuvěřitelný. Děkuju.” Pohladil ho po tváři. Mladík zrůžověl. Tristan se rozzářil a ve své lidské podobě se sklonil k jeho rtům.

 

Zadívali se na noční pevnost. Niery se zamračil.

“Něco je špatně... není tu.” Vlkouni k němu sklonili hlavy.

“Jsi si jistý?” Ozval se Oren. Mladík příkývl. Vlkouni něco zabručeli.

“Léčka?” Ozval se Spyro.

“K čemu? Má ji a umí její moc využívat líp než já Nieryho... jdeme.” Překvapivě hladce procházeli přes Yasinovo bojovníky. Tristan používal Nieryho magii jako něco naprosto přirozeného. Yasinovo mágové neměli šanci. Konečně se dostali k němu. Seděl v jednom z křesel ve velké knihovně a pročítal jednu z knih. Zavřel ji a zvedl oči k nim.

“Asi vás zklamu, není tu.” Řekl klidně. Spyro výhružně zavrčel.

“Zrádce zradil zrádce.” Řekl muž pobaveně. Zvedl oči k Tristanovi.

“Jsem připravený.” Vstal. Niery udiveně zvedl obočí, když se rozzářil a skočil po Tristanovi. Vlkouni s odporem sledovali svého bývalého druha – světlounce okrového vlkouna s bílými konci chlupů. Byl stejně mohutný jako jejich vůdce. Dřív se vedly spory o tom, kdo je silnější. Nyní věřili, že jejich vůdce. Yasin vyjekl a stáhl se. Unaveně oddechoval a držel se za ránu na prsou. Další měl na paži a na noze.

“Hmmm... jsi tak silný, jak si o tobě všichni myslí.” Zavrávoral.

“Vím, že po tom toužíš, jako po ničem, ale tu radost ti neudělám.” Zasmál se. Všichni překvapeně rozšířili oči, když proskočil oknem. Zadívali se na mrtvolu lezící na kamených koskách.

“T-Tristane.” Zvedl Niery ruku, když vlkoun skočil také. Na rozdíl od Yasina dopadl bezpečně na nohy. Sklonil se k tělu. Zavrčel a zvedl oči k oknu. Zakroutil hlavou. Niery se zamračil.

“Jak... jak ji teď najdeme? Necítím ji.” Zvedl oči k Spyrovi.

“Najdem ji.” Řekl nekompromisně a zvedl ho do náruče. Tak jako ostatní skočil za svým vůdcem.

Prohledali pevnost. Dívka opravdu nikde nebyla.

“Po čichu ji nenajdem. Je to tu nasáklý krví a něčim... děsí mě to tu.” Zamračila se Zisis. Tristan přikýv a otočil hlavu k Orenovi s Linkem, kteří nadšeně přiběhli.

“Někdo odsud ve spěchu odjížděl zadní branou. Sledovali jsme stopy a našli tohle.” Zvedl ozdobu. Spyro si ji rychle vzal.

“Zrádce zradil zrádce... někdo mu ji ukrad.” Ozval se Tristan a sklonil hlavu k ostatním.

“Nemáme čas je pohřbívat. Nanoste je na hromadu alespoň je spálíme.” Udělali tak. Sledovali stopu. Snažili se zastavovat co nejméně a vyhýbali se vesnicím a městům.

Tristan se zadíval na Nieryho. Seděl na okraji malého jezírka a omýval si obličej. Zvedl hlavu k nebi. Měl opět nasazený svůj smutný zamyšlený výraz. Vlkoun se zamračil a přistoupil k němu.

“Niery?” Mladík si povzdechl a vstal. Otočil se. Jeho výraz Tristana zabolel – ostře a nelítostně.

“Najdeme ji, slibuju.” Položil mu ruce na ramena. Mladík přikývl.

“Já vím, jen...” Řekl bezradně. Opřel se mu dlaněmi o hrudník a stoupl si na špičky. Přitáhl si jeho rty. Muž udiveně zvedl obočí ale objal ho. Niery ho něžně líbal a jemu jeho hra rozbušila srdce. Zvedl oči k jezírku. Usmál se a odklonil ho od sebe.

“Svlékni se.” Niery zrůžověl ale poslechl ho. Tristan se spokojeně usmál, chytl ho za ruku a vedl k jezírku. Voda v něm byla příjemně teplá i přes podzim kolem. Muž si sedl, zaklonil hlavu a namočil si vlasy. Niery na něj rozechvěle hleděl. Překvapilo ho, jak moc na něj působí mužova smyslnost a divokost. Přijal jeho ruku a sedl si mu do klína. Když pod sebou ucítil jeho vzrušení, povzdechl si a přitiskl se k němu. Sám na tom nebyl jinak. Nemohl se dočkat až ho ucítí v sobě a budou se něžně milovat. Něžně. Dnes to bude něžné – pomalé. Dnes to tak potřebuje. Potřebuje jeho péči a lásku a on to ví. Opětoval jeho měkké polibky a pevně se ho držel kolem krku. Už se ho nepustí. Tristan ho ochrání. Mohl by zneužít jeho moci ale neudělá to. Tím si byl Niery jistý. Hleděl mu do očí, když se muž odtáhl. Přizvedl bradu a přivřel oči, když ho přijal do sebe. Tristan se jemně zamračil a zamručel, byl to skoro až nesnesitelně nádherný pocit – cítit ho kolem svého penisu. S Nierym bylo vše jiné – nové. Jejich společné chvíle – rozhovory. Jejich milování. Nikdy by nevěřil, že můžou existovat tak nádherné pocity. Niery byl nádherný – obzvlášť chvějící se v jeho náruči. Teď v měsíčních paprscích působil jen jako snový přízrak. Bělostná pleť a vlasy zářily. Jeho jemný úsměv objal Tristanovo srdce a hýčkal ho. Mladík se k němu sklonil a něžně ho líbal přitom pomalu pohyboval boky.

“Chci zůstat s tebou.” Šeptal mezi polibky.

“Nesnesl bych dotek někoho jiného, vím to... už jen představa, že bychom nebyli...” Tak nesnesitelně nádherné pocity. Muž ho umlčel svými rty. Tohle nemůže poslouchat, ne když je tak nádherný a zrovna se milujou. Chce ho snad zabít? Chtěl ho jen jako hračku do postele. Nic víc. Stačilo pár dní a jeho hračka do postele si ho dokonale podmanila. Vlastně to ani nebylo po pár dnech – stačilo podívat se do jeho očí a byl ztracen. Nadobro. Ale nevadilo mu to. Cítil se tak nějak silnější, ve větší pohodě a šťastnější. Dřív mu štěstí dokázaly dát jen jeho dětí, pohodu Spyro a vášeň náhodní kolemjdoucí. Niery zaplň jeho svět tolika emocemi, že se mu točila hlava. S jeho jménem na rtech vyvrcholil – Niery s ním. Přitiskl ho k sobě a zhluboka oddechoval do jeho ohybu krku a ramene. Políbil ho a oddtáhl od sebe. Zadívali se do očí. Tristan zakroutil hlavou a položil mu ruku na tvář.

“Hlupáku.... tohle mi nemůžeš dělat.” Niery udiveně zvedl obočí. Kdyby to něřekl tak něžně a s úsměvem, myslel by si, že provedl něco špatného.

“Skoro si mě zabil.” Pokračoval muž. Mladík na něj zmateně hleděl.

“Ty si snad vůbec neuvědomuješ, jak silně na mě působíš.” Políbil ho. Kdyby neměl zrůžovělé tváře milováním – zrůžověl by. Sklopil oči a přitulil se k němu.

“Ty... ty na mě taky.” Vzdychl si. Tristan se usmál a pevně ho objal.

 

Vlkouni se zaskočeným obdivem sledovali město lidských králů. Sklonili hlavu k Nierymu. Přikývl.

“Cítím ji... je uvnitř.” Spyro otočil hlavu k jejich vůdci. Ten tiše sledoval město. Jejich pozornost zaujala přijíždějící skupina, schovali se v závěji noci a sledovali jezdce.

“To jsou královští strážci... mají dost naspěch.” Strážci se zastavili a sledovali město.

“Něco je určitě špatně a nemluvím o Niniel.” Zamračila se Zisis. Tristan přikývl. Když se strážci ztratili za branami města, vyrazil také. Jako vlkouni nepotřebovali vchod ani cesty – pohybovali se po střechách budov, až se dostali k samotnému paláci. Když se poslední z vlkounů vyhoupl do okna, sklonili hlavy k Nierymu. Vedl je chodbami až se ocitli před trůním sálem. Oren zakroutil hlavou.

“Nejdou otevřít. Musíme jinudy.” Dostali se na velkou terasu vedoucí do trůního sálu. Vchody z ní naštěstí zamčené nebyly.

“Královská rodina... kdo je to?” Sledoval jeden z vlkounů černovlasého muže – byl královo menší kopie. V ruce držel zářicí vodítko, které bylo spojené s obojkem kolem Ninielina krku. Stáli u trůnu. Před nimi klečela královská rodina. U vchodu stáli v kruhu všichni královští strážci – kolem nich se zbraní v ruce palácoví strážci.

“Na tom nesejde... Niery.” Mladík zavřel oči. Královští strážci se na ně nejistě zadívali.

“Co to sakra...” Ozval se jeden.

“Vlkouni.” Zašeptala blonďatá dívka.

“Spěte.” Zavrčel Tristan. Palácoví strážci se sesunuli k zemi. Muž držející vodítko zděšeně sledoval situaci.

“Co to...” Sledoval vůdce vlkounů, procházejícího mezi ležícími lidmi.

“Co.. co chcete?“

“Niniel. Moji ženu.” Stoupl si Spyro k veliteli královských strážců. Ninielino srdce zaplesalo. Žije. Tolik se bála, že už ho neuvidí. Ale on žije a ještě k tomu si pro ni přišel. Hleděla mu do očí a jemně se usmívala. Vlkoun ji pohladil pohledem. Měla kolem krku tu věc, ale jinak vypadala v pořádku. Zabije toho bastarda, co ji spoutal. Otočil hlavu k muži. Jeho výraz nemluvil o ničem dobrém. Byl odhodlaný zabíjet. Udiveně, tak jako ostatní vlkouni zvedl obočí, když jeden ze strážců vykročil.

“Jestli zemře, zabiju tě.” Spyro otočil hlavu k Tristanovi. Vlkoun k němu. Tvářil se stejně překvapeně a zmateně, jako on se cítil.

“Zemřu tak či tak...” Chytl zoufalý muž blonďatého prince za vlasy a kolem krku mu omotal dlouhý řetízek z dívčina obojku. Vyděšeně rozšířila oči, ale díky obojku nemohla nic dělat.

“Věř mi, mé tak se ti nebude líbit.” Řekl mladík chladně, když muž utáhl řetízek, pak se zarazil a tak jako ostatní překvapeně sledoval střážce, který se rozzářil bílým světlem.

“Tristane... on je...” Ozval se Niery.

“Já vím, Nierry... snad ho zvládnem.” Vykročil. V tu samou chvíli mladík skočil po muži. Narazil ho na zem. Dívka rychle uvolnila princův krk. Vlkouni stále zaskočeně sledovali jejich druha hnědé barvy s šedivými pruhy. Skláněl se nad otřeseným mužem Tristan zavrčel a vydal se k němu. Chytl ho než stačil zasadit smrtelnou ránu.

“Spyro!” Jeho přítel k němu přiskočil a pomohl mu udržet vrčícího a smýkajícího se vlkouna. Blonďatý princ k nim přistoupil, když ho strážci zbavili pout.

“Co je s ním?” Sledoval vrčícího vlkouna.

“Je divoký.... už jsem to párkrát viděl. Děje se to těm, kterí ztratili svou vlčí identitu. U něj ji očividně někdo potlačil úmyslně. Teď se prodrala na povrch a bojuje o svoje místo na slunci. Když ji nevzládne, bude z něj divoké zvíře.”

“Jak může někdo ztratit svou vlčí...”

“To je teď jedno.” Přerušil princ strážce a sledoval vůdce vlkounů. Tristan si všiml odhodlání v jeho očích. Ten ho nenechá zdivočet – považuje ho za svého, tak jako on Nieryho.

“Chci abyste všichni odešli.” Strážci se mezi sebou rozhlédli.

“Nechci, aby vám ublížil a vy jemu. Takže zmizte. Všichni! Hned!” Zvýšil muž hlas.

“Snad víš, co děláš.” Ozval se jeho otec. Strážci k němu nevěřícně otočili hlavy. Odešli. Tristan pokynul svým. Taky zmizeli za dveřmi. Sourozenci zůstali. Princ se vrátil pohledem na vlkouny.

“Pusťte ho.” Spyro něco zabručel. Tristan přikývl. Pustili vlkouna. Ten zařval, protáhl se a pomalou chůzí přistoupil těsně k princovi. Výhružně se nad ním naklonil. Zadívali se do očí.

“Zabije ho.” Objala dívka Spyrovo paži.

“Nemyslím. Má v sobě stejnou divokost a sílu...”

“Lva.” Zašeptal Niery. Tristan přikývl. Opravdu. Stáli proti sobě – oba divocí, silní, sebevědomí. Lev a vlk. Bez jediného pohybu, snad ani nedýchali. Bez jediného zvuku. Z obou vyzařoval starodavný urozený rod. Muž se najednou pohl. Chytl ho za tlamu a stáhl jeho hlavu k sobě.

“Je mi jedno jestli jako člověk nebo zvíře, ale jsi můj a vždycky budeš. Výběr nechám na tobě. Radši bych tě měl ale ve svý posteli než s vodítkem kolem krku.” Vlkoun něco výhružně zavrčel a chytl ho pod krkem.

“Zapomeň na to, že odsud odejdeš.” Zamračil se princ.

“Radši tě spoutám, než se o tebe zase bát.” Vlkoun přestal vrčet.

“Chci tě mít na očích. Chránit tě a milovat.” Chytl princ tlapu kolem svého krku. Pousmál se a přitáhl si ho. Vlkoun něco zamručel – znělo to lehce trucovitě. Všichni přítomní se uvolnili, když muže objal. Rozzářil se a ve své lidské podobě se svěřil jeho náruči. On se pousmál a pevně ho držel. Mladík se odtáhl. Zadívali se do očí.

“Je mi trochu zima.” Prohlédl si cáry oblečení, které na něm visely. Niery si svlékl kabát a přehodil mu ho přes ramena.

“Děkuju.” Oblékl si ho. Otočil hlavu k vlkounům. Usmál se a pustil prince.

“Tristane... Spyro.” Objal oba.

“Vzpomínám si. Na všechno... a Gwen?” Tristan zakroutil hlavou. Niery s Niniel na mladíka nejistě hleděli a pochopili, kdo před nimi stojí. Garik – Gwenin bratr.

“Ale... ale nechala po sobě dvě krásné děti.” Ozvala se dívka. Mladík zvedl rychle hlavu.

“Crisspina a Niessu.” Usmála se. Podíval se na Tristana. Vlkoun přikývl. Garikovi vytryskly slzy.

“Můj bože... smím... chci je... smím je vidět?”

“Samozřejmě.” Objal ho Tristan, když se k němu opět přitiskl.

“Jsem tak rád, že jsi v pořádku.” Držel ho pevně. Zvedl hlavu k princovi. Zadivali se do očí. Nemuseli mluvit. Dokonale si rozuměli. Princ přikývl. Slíbil mu tím, že se o něj postará – ochrání ho a nedovolí, aby mu ještě někdy někdo ublížil. Někdo mu ublížil – podepsal se na něm takovým způsobem, že ho to děsilo. Viděl mu to v očích, těch krásných šedivých studnicích.

“Jak je ti?” Niniel sebou cukla a zvedla oči k Spyrovi. Přikývla. Něco zabručel a přitáhl si ji.

“Pojď sem.” Objal ji pevně. Přitiskla se k němu. Když se odklonili, políbil ji a dotkl se obojku. Nejistě ho sledovala. Jistě jim došlo, kdo jsou. Kdyby jí nechal obojek a přijal jeho vodítko, mohl by i bez jejího souhlasu, použít její moc. Tolik lidí už ta představa zlákala.

“Díky tomu tě ovládal, nemám pravdu?” Zamračil se. Přikývla. Zvedl vodítko a prohlížel si ho. Tristan k nim přešel, společně s ostatními.

“Vy jste vážně magické zdroje. Otec měl pravdu.” Ozval se princ.

“Četl jsem o tom. Nemá to rozepínání. Jsou kouzelné... musí je sundat její pán.” Zvedl oči ke Spyrovi, když si všiml jak si prohlíží obojek. Vlkoun k němu otočil hlavu.

“To je ten...”

“Její pán je ten, který drží vodítko.” Zakroutil princ hlavou. Spyro chytl vodítko. Zavřel oči, když jeho tělem projela vlna magie.

“Neuvěřitelný.” Zvedl svou ruku. Všichni sebou cukli, když vzplála. Tak nějak je to ale nepřekvapilo – ne u něj. Muž sklonil hlavu ke své ženě. Všiml si nejistoty v jejích očí. Usmál se a zavřel své. Niniel zvedla svou zářicí ruku. ´Ne... on ne.´ Pomyslela si. Pak překvapeně rozšířila oči, když vodítko vzplálo. Po něm obojek. Necítila nic. Oboje shořelo. Spyro otevřel oči.

“Konec kapitoly Spyro – mocný vládce světa.” Zvedl zničeně oči k Tristanovi. Vlkoun se zasmál a ostatní s ním.

“Musím říct, trochu si nás vyděsil.” Spyro s úsměvem objal Niniel, která se mu vrhla do náruče.

“Jo to sebe taky, ale jsem moc línej na ovládnutí světa a podobný nesmysly. Niniel.” Zašeptal jí u ucha. Zvedla k němu oči plné slz. Usmál se a setřel jí je.

“Půjdeme domu. Dobře?” Jen přikývla a byla si jistá, že je ta nejšťastnější dívka pod sluncem.

 

příběh Garika a Leona...