kapitola II. - konec

 

Jeli rychle bez zbytečných zastávek. Tajně vyrazili z města. Dvanáct jezdců. Odpočívali jen minimálně a za jízdy se krmili sušeným masem a chlebem. Dostali jasné instrukce – zničit ten jejich spolek. Yasina měli zajmout. Vůdcem byl tentokrát opravdu Garik.

Zahaleni v plášti noci se zadívali na temnou pevnost. Mladik se zamračil a vydal se k hlavní bráně.

“Co to...” Rozeběhla se Vivian za ním.

“Cítím krev. Nikdo tam není, určitě ne nikdo živej.”

Opravdu. Pevnost byla děsivě prázdná. Byly zde známky boje. Vzduch byl nasáklý krví. Měli pocit, že jim zdi posílají zvláštní ozvěny vrčení a zvířecího řevu. Garikovo smysly jakoby procitaly. Byly ostřejší a citlivější než kdy předtím. Cítil z okolí něco známeho. Něco co zapomněl. Něco, co tak dobře znal.

“Co budeme dělat?” Zamračil se Terry, když se sešli na nádvoří.

“Vrátíme se, co můžem dělat?” Zamračil se Marcus.

“Něco je špatně... chci už být zpět u krále a bratrů.” Zamračil se a zabalil se do svého pláště.

 

Jeli zpět. Na cestě skoro nezastavovali. To něco, o kterém mluvil Marcus, je hnalo dopředu. Tak i Thora, který nesl Garika. Čím blíž městu byli, tím silněji svírala neviditelná ruka jejich srdce. Pevně a bolestně. Dorazili v noci. Město a palác poklidně odpočívaly po dlouhém deštivém dni.

“Jsem jediný, komu běhá mráz po zádech?” Ozval se Ian. Všichni strážci se zamračili. To určitě není.

“Hmmm... jinak než branou se do města nedostanem. Není, co řešit.” Ozval se další ze strážců. Ostatní souhlasně přikývli a vydali se k bráně.

Městští strážci je bez vyzvání pustili do města. Tichými ulicemi pokračovali dál a snažili se vyčíst něco – cokoliv z okolí. V pevnosti se rozdělili a opět sešli na smluveném místě.

“Král není ve svém pokoji.” Oznámil příchozí Marcus. Otočil hlavu ke Garikovi. Zakroutil hlavou.

“Něco je špatně. Kirk si mě vůbec nevšim.” Přišla rozhořčeně Vivian.

“Nejsi ráda?” Sklonil k ní Terry hlavu.

“Je to divný.” Trvala na svém.

“Tvářil se tak chladně.” Zachvěla se.

“Mnohem děsivější než jeho obvyklý výraz.”

“Má pravdu, May se se mnou taky vůbec nebavila. Jakoby mě ani nepoznala.” Vrátil se Ian. Garik se najednou vydal směrem k trůnímu sálu.

“Cítím to znovu. Magii a moc. Jsou tady.” Otevřel těžká křídla dveří. Všichni se zadívali na čtyři postavy. Klečely před trůnem, na nohou, rukou a krku okovy. Ruce a krk řetězem spojené. Unaveně zvedli oči.

“Můj pane.” Udělal Marcus krok. Dveře se zabouchly. Strážci bleskově vytasily zbraně a zády k sobě se rozhlédli po postavách, stojících všude kolem ve stínech sálu.

“Jdete pozdě.” Podívali se k trůnu. Za královskou rodinou stála Luisova menší kopie. Držela zářící řetízek, přidělaný k zářícímu obojku. Ten měla na krku světlovlasá dívka. Garik udiveně zvedl obočí. Znal ji. To ona tehdy ležela na kouzelném lůžku – společně s bratrem.

“Předpokládám, že ty si ten malý mizera, který překazil mé plány.” Ozval se muž. Mladík se zaměřil na něj.

“A ty jsi?” Zeptal se, i když si moc dobře uvědomoval, kdo před ním stojí. Mužův obličej se stáhl vztekem.

“Jak se opovažuješ... tvůj tón... toho budeš litovat.” Prskal. Mladík se pousmál, ale oči byly opět dokonale chladné a kalné.

“Litovat... budeš ty, Lensi. Toho obojku na jeho krku.” Nemusel říkat, čí krk myslí. Všichni to věděli. Králův bratr se zamračil nad oslovením a vztekle trhl řetízkem.

“Zabte je... to čekání se vyplatilo, tvou smrt si užiju.” Mluvila z něho zloba. Stíny v sále se pohly. Královští strážci se zadívali na palacové strážce.

“Zdá se, že jste měli pravdu... něco je s nimi špatně.” Zamračil se Marcus.

“To ona... dává mu moc ovládat je.” Ozval se unaveně Luis.

“Přece s nima nebudeme bojovat.” Otočila Vivian hlavu k Terrymu. Pokrčil rameny.

“Máme na výběr?”

“Naši první povinností je chránit královskou rodinu.” Zamračil se Ian. Pak udiveně zvedl obočí. Stíny v sále se opět pohly. Tentokrát v nich tušili mnohem mohutnější obrysy. Uslyšeli vrčení.

“Co to sakra...” Sledovali strážci postavy vycházející ze stínů.

“Vlkouni.” Zašeptala Vivian. Garik na ně nejistě hleděl. Cítil to samé, co v Yasinovo pevnosti, něco blízského a známeho. Srdce se bez příčiny zachvělo – štěstím a láskou.

“Spěte.” Ozval se vrčivý hluboký hlas. Palácový strážci se sesunuli k zemi.

“Co to...” Znejistěl Lens. Vyděšeně se zadíval na temně černého vlkouna, opatrně procházejícího mezi ležícími těly. Za ním šel dle podoby bratr světlovlasé dívky. Tvor se vztyčil vedle Marcuse s mladíkem po svém boku. Z velitelovo druhé strany si stoupl černý vlkoun s rudými konci.

“Co.. co chcete? “

“Niniel, moji ženu.” Zavrčel vlkoun s rudými konci. Dívka se na něj jemně usmívala. Pohladil ji něžným pohledem a opět se zaměřil na muže.

On se zamračil. Věděl, že je v pasti. Nemá proti nim šanci. Ten vlkoun má jejího bratra a jistě umí jeho moc využívat líp. Sklonil hlavu. ´A za to všechno může ten malej... kdyby je zabil hned... ´ Zvedl oči ke Garikovi. Ten sebou cukl. Zamračil se. Tenhle šílený zoufalý pohled viděl mockrát.

“Jestli zemře, zabiju tě.” Vykročil k němu. Temně černý vlkoun se na něj překvapeně zadíval. Lens se rozesmál.

“Zemřu tak či tak...” Chytl Leona za vlasy a kolem krku mu omotal dlouhý řetízek z dívčina obojku. Vyděšeně rozšířila oči, ale díky obojku nemohla nic dělat. Leon sledoval Garika, on jeho.

“Věř mi, mé tak se ti nebude líbit.” Řekl chladně, když muž utáhl řetízek. On se zarazil, když se Garik rozzářil bílým světlem.

“Tristane, on je...” Ozval se mladík.

“Já vím, Nierry. Snad ho zvládnem.” Vykročil. V tu samou chvíli Garik skočil po Lensovi. Narazil ho na zem.

Dívka rychle uvolnila Leonův krk. Otočil se a tak jako ostatní nejistě sledoval sametově hnědého vlkouna s šedivými prameny ve vlasech. Skláněl se nad otřeseným Lensem. Napřáhl ve smrtelném úderu, černý vlkoun ho chytl a stáhl z muže. Hnědý – drobnější postavou sebou vztekle smýkal a vrčel.

“Spyro!” Zahřměl vlkounů hlas. Jeho přítel k němu přiskočil a pomohl mu udržet Garika.

Šokovaný Marcus se vzpamatoval a přiběhl s ostatními ke královské rodině. Král kývl hlavou k Lensovi. Sebrali mu klíče a sundali čtveřici pouta.

“Díky bohu.” Přitiskla se Synthie k Liamovi. Pevně ji objal. Leon si netrpělivě sundal pouta a vstal.

“Co je to s ním?” Vlkoun k němu sklonil hlavu.

“Je divoký.” Princům ironický výraz si žádal podrobnější vysvětlení.

“Už jsem to párkrát viděl. Děje se to těm, kteří ztratili svou vlčí identitu... u něj ji očividně někdo potlačil úmyslně. Teď se prodrala na povrch a bojuje o svoje místo na slunci. Když ji nezvládne, bude z něj divoké zvíře.”

“Jak může někdo ztratit svou vlčí...”

“To je teď jedno.” Přerušil Leon Marcuse. Zadíval se Tristanovi do očí. On jemu. Něco zamručel, když si všiml odhodlání v princovo očích.

“Chci abyste všichni odešli.” Rozhlédli se mezi sebou.

“Nechci, aby vám ublížil a vy jemu. Takže zmizte... všichni! Hned!” Zvýšil hlas. Luis se zamračil a přikývl.

“Snad víš, co děláš.” Strážci k němu nevěřícně otočili hlavy. Odešli. Tristan pokynul svým. Taky zmizeli za dveřmi. Dvojčata zůstala.

“Pusťte ho.” Spyro něco zabručel. Tristan přikývl. Pustili Garika. Ten zařval, protáhl se a pomalou chůzí přistoupil těsně k princovi. Výhružně se nad ním naklonil. Zadívali se do očí.

“Zabije ho.” Objala dívka Spyrovo paži.

“Nemyslím, má v sobě stejnou divokost a sílu...”

“Lva.” Zašeptal mladík. Tristan přikývl. Opravdu. Stáli proti sobě. Oba divocí, silní, sebevědomí. Lev a vlk. Bez jediného pohybu, snad ani nedýchali. Bez jediného zvuku. Z obou vyzařoval starodavný urozený rod. Leon se najednou pohl. Chytl ho za tlamu a stáhl k sobě.

“Je mi jedno jestli jako člověk nebo zvíře, ale jsi můj a vždycky budeš. Výběr nechám na tobě. Radši bych tě měl ale ve svý posteli než s vodítkem kolem krku.” Garik něco výhružně zavrčel a chytl ho pod krkem.

“Zapomeň na to, že odsud odejdeš.” Zamračil se princ.

“Radši tě spoutám, než se o tebe zase bát.” Vlkoun přestal vrčet.

“Chci tě mít na očích. Chránit tě... a milovat.” Chytl princ tlapu kolem svého krku. Pousmál se a přitáhl si ho. Garik něco zamručel – znělo to lehce trucovitě. Všichni přítomní se uvolnili, když Leona objal. Rozzářil se a ve své lidské podobě se svěřil náruči. Muž se pousmál a pevně ho držel. Mladík se odtáhl. Zadívali se do očí.

“Je mi trochu zima.” Prohlédl si cáry oblečení, které na něm visely.

“Děkuju.” Oblékl si kožený kabát, který mu přes ramena přehodil Tristanův společník. Otočil hlavu k vlkounům. Usmál se a pustil prince.

“Tristane. Spyro.” Objal oba.

“Vzpomínám si, na všechno... a Gwen?” Tristan zakroutil hlavou. Garik sklonil hlavu.

“Ale... ale nechala po sobě dvě krásné děti.” Ozvala se dívka. Mladík zvedl rychle hlavu.

“Crisspina a Niessu.” Usmála se. Zvedl oči k Tristanovi. Vlkoun přikývl. Garikovi vytryskly slzy.

“Můj bože... smím... chci je... smím je vidět?”

“Samozřejmě.” Objal ho Tristan, když se k němu opět přitiskl.

“Jsem tak rád, že jsi v pořádku.” Držel ho pevně.

 

Leon se tázavě zadíval na Liama. Princ zakroutil hlavou. Muž se zamračil.

“Takový klišé, zlý mladší bratr chce získat moc svého staršího dobrého bratra. Jen jsem nevěděl, že my ho v rodině máme taky.” Liam přikývl.

“Já doufám, že jen jednoho.” Dobíral si bratra. Leon se zasmál.

“Blázníš? Co bych z toho měl? Vyhovuje mi ta volnost a svoboda. Můžu si dělat, co chci a přitom mám titul princ. Navíc... ty jsi typickej následník trůnu.”

“No, když jsem tě včera viděl, ty ho taky nezapřeš.” Usmál se Liam a otočil hlavu ke dveřím. V nich stál Garik.

“Už vyrazili. Budou nás čekat. Nerozmyslel sis to, že?” Leon ho chytl za ruku a přitáhl si jeho rty. Zakroutil hlavou. Garik se pousmál.

“Napadlo mě, možná by mohl jet s námi. V Šeptajících horách je nádherně, zapomene tam na starosti snáz než tady.” Navrhl nejistě. Sebevědomý tvrdý bojovník ze včerejška někam zmizel a on byl opět ten rozkošný mladík, který tak snadno zrůžověl díky Leonovo polibkům. Bratři udiveně zvedli obočí.

“To je výborný nápad, mohli bysme jet se Synthií s vámi. Taky to potřebujem rozdýchat.” Usmál se Liam.

“Navrhnu mu to.” Vstal a šel za svým otcem.

Chvíli se zdráhal ale nakonec souhlasil. Po pár dnech vyrazili na cestu. Když přijeli k Šeptajících hor, role průvodce se ujal Garik. Bezpečně je dovedl do vesnice. Všichni si ji s úžasem prohlíželi.

“Už dorazili, už dorazili!” Rozlehlo se nadšené volání a je obklopil dav vlkounů, lidí a vlků. Všichni šťastně vítali Garika zpět a chtěli si podat ruku s lidským králem a jeho syny.

“Proboha, nechte je vydechnout po cestě!” Ozvalo se za nimi. Všichni rychle odstoupili asi o metr a vytvořili uličku. Černovlasý krásný muž zakroutil hlavou a přistoupil k Luisovi.

“Omlouvám se a oni taky.” Uklonil se jemně pokývnutím hlavou.

“A oni taky!” Zvýšil hlas. Vesničani sebou cukli a uklonili se. Král se pousmál.

“To je v pořádku, Tristane. Jsem nervózní z formalit. Vlastně mě to jejich nadšení potěšilo a trochu pošimralo mou ješitnost, nevěděl jsem, že si mě vlkouni tolik váži.” Vůdce vlkounu se pousmál.

“Teď ještě o něco víc, my vlkouni si na formality nepotrpíme vůbec. Pojďte, připravili jsme občerstvení a pokoje, pokud si chcete odpočinout po cestě.” Zvedl oči k jeho společníkům.

“Je dokonalej.” Zašeptala Vivian Synthii. Ta přikývla.

“Ty znaky, to oblečení... nádhera.”

“A je jich tu víc.” Usmála se, když k Tristanovi přistoupil černovlasý muž s rudými konci vlasů.

“Tady se mi bude líbit.” Dodala. Synthie se zasmála.

Tristan vedl Luise, Leona a Garika do svého domu, Liama se Synthií ubytoval Spyro s Niniel a ostatní si rozebrali vesničani.

Garik se zadíval na Nierryho, malujícího si s černovlasými dvojčaty. Zvedl oči k Tristanovi. Ten přikývl.

Jeho milenec zvedl hlavu. Usmál se.

“Niesso, Crisspine.” Zvedli k němu oči od kresbiček. Kývl hlavou ke dveřím. Děti se zadívaly na mladíka. Se slzami v očích na ně hleděl.

“Ty jsi... stejda Gajik?” Vstala Niessa a příšla k němu. Přikývl a klekl si k ní.

“Aje pjoč bječís?.... nejíbíme se ti?” Stoupl si Crisspin vedle sestry. Dojatě oba objal.

“Jste... jste to nejhezčí, co jsem kdy viděl.” Přitiskl je k sobě. Dvojčata ho objala a dospěle se ho snažila uklidnit.

 

Luis ležel v trávě na útesu a sledoval nebe. Leon ležel vedle něj a užíval si klid, vůni lesa, trávy, květin kolem.

“Je tu nádherně, musím Garikovi poděkovat za ten nápad. Možná bys mu mohl poděkovat místo mě.” Leon se pobaveně pousmál.

“Rád... přepad mě hlad, půjdeš taky?” Král zakroutil hlavou. Princ odešel. Luis se pousmál a zadíval se opět na oblohu.

Už se stmívalo, když si sedl a rozhodl se jít zpět. Zarazil se. Kus od něj seděl drobný bílý vlk s čermým pruhem na hlavě. Mlčky ho sledoval.

“Dobrý den.” Usmál se Luis. Vlk natočil hlavu nastranu. Muž vstal.

“Jdu zpět, chceš se přidat?” Zvíře sedělo na místě a tiše ho sledovalo. Povzdechl si.

“Tak se měj.” Šel směrem k vesnici. Otočil se. Vlk seděl na tom samém místě.

 

Druhý den se na louku vrátil. Rozhlédl se. Zamračil se a sedl si na okraj útesu, zadíval se dolů.

Otočil hlavu po zakňučení. Pousmál se.

“Dobrý den.” Zvíře sedělo kus od něj. Řekl by, že o něco blíž než včera. Byl to vážně nádherný tvor. Otočil hlavu k propasti pod nimi. Král také. Oba tiše seděli a sledovali zázrak přírody. Když muž odcházel, opět za ním tiše hleděl bez jediného pohybu.

 

Luisovi to nedalo a přišel i další den. Něco ho k vlkovi přitahovalo – možná ta zvláštně smutná aura, kterou kolem sebe měl. Pousmál se. Zvíře sedělo na okraji louky a jak se zdálo, čekalo na něj. Když si ho všimlo, vstalo a kousek odběhlo.

“Neboj se... jsme přeci přátelé.” Přešel muž pomalu k okraji a sedl si. Poklepal zem vedle sebe. Vlk vydal něco mezi zakňučením a zavrčením a opatrně k němu přešel. Chvíli nervózně poposedal a sledoval každý pohyb. Když se ujistil, že je to bezpečné, posadil se a zadíval na strž pod nimi.

 

Dalších pár dní si byli muž s vlkem tichými společníky. Luis sem přijel hledat klid a našel ho v jeho přítomnosti. Věděl, že je to díky němu. I když si nebyl jistý proč. Sklonil k němu hlavu. Vlk si uvědomil pohled a okamžitě vstal.

“Klid, neboj se... posaď se.” Jakoby rozumněl, sedl si zpět. Muž se na něj zadíval.

“Jsi neuvěřitelně krásné zvíře... vyzařuje z tebe zvláštní klid, pokora a čistota.” Vztáhl ruku a zajel do husté srsti. Zarazil se. Jaktože si toho nevšiml dřív? Uvědomil si vlkovo jemné rysy.

“Můj bože, ty jsi vlčice. Nemám pravdu?” Ona něco zamručela. Luis se pousmál. Zarazila ho jeho tichá spokojená radost nad tím zjištěním.

 

“Hmmm.. sis ten útes nějak oblíbil.” Usmál se Leon při večeři. Jeho otec se pousmál.

“Vlastně spíš moji společnost.” Oni k němu zvedli oči. Tristan se zeptal za všechny. Luis jim vyprávěl o vlčici. Vůdce vlkounů ho zamyšleně poslouchal. Sklonil hlavu k Nierymu, který se na něj tázavě podíval, s otázkou zda ji zná. Muž se pousmál a políbil ho.

“Myslím, že ano... byla by hodně velká náhoda, aby to byl někdo jiný. Jmenuje se Elinor. Byla to Gwenina přítelkyně. Od její smrti žije mimo vesnici. Jako vlk.” Král se zamračil.

“Takže je divoká?” Tristan zakroutil hlavou.

“Ne, jen se tak prostě rozhodla. Přes zimu ji u sebe nechává přespávat Zisis. Občas o ní měsíce nevíme a pak se zase objeví.” Pokrčil rameny. Luis se pousmál.

“Je nádherná... chvílemi jsem koketoval s myšlenkou, že se mi zdá nebo že je vlčí přízrak. Kdyby nebylo toho černého pruhu.” Tristan přikývl.

“To ano, její odchod zlomil srdce nejednomu z mužů.” Zvedl oči ke králi. Všiml si výrazu.

“Pokud s tebou tráví tolik času, možná tě bude následovat.” Překvapil všechny. Luis se pousmál.

“Chceš ji vzít s sebou?” Ozval se Liam. Neskryli svůj údiv, když otec přikývl.

“Přišel jsem sem, abych našel klid a zahnal tu bolest. Její přítomnost je lék. Neumím to popsat a ani pochopit, ale... chci ji s sebou.” Vlkoun pokrčil rameny a vstal.

“Za zkoušku nic nedáš... spěte sladce.” Zadíval se tázavě na Nieryho. Mladík sebou cukl. Všichni se pousmáli, když rychle vstal a následoval muže.

 

Luis se s úsměvem zadíval na Elinor. Opět na něj čekala. Sedl si k ní.

“Pozítří odjíždím.” Vlčice k němu zvedla hlavu. Bez jediného zvuku vstala a běžela pryč. Rozuměla mu, tím si byl jistý. Už se nevrátila. Druhý den na ni marně čekal.

 

V den odjezdu se s nimi šla rozloučit celá vesnice.

“Buďte na cestě opatrní.” Ozval se Leon. On a Garik ve vesnici ještě zůstavali.

“To vy až se budete vracet.” Pousmála se Vivian.

“Opravdu tu nemá někdo z nás zůstat s vámi?” Kývla hlavou směrem k šedivovlasému mohutnému muži – Orenovi. Usmál se překvapivě jemným úsměvem a pozdrav jí oplatil.

Princ zakroutil hlavou a přitáhl si k boku Garika. Mladík zrůžověl, když muž prohlásil, že má svého rozkošného ochránce a to je vše, co potřebuje. Luis se pobaveně usmál a otočil hlavu směrem k útesu. Doufal, že se s ním vlčice přijde alespoň rozloučit. Zamračil se a zvedl oči k Tristanovi.

“Najde cestu sama.” Král se pousmál a přikývl. ´Pokud ji bude hledat.´

“Díky za vaši pohostinost. Myslím, že se teď budem vídat častěji.” Vůdce vlkounů přikývl. Vyrazili. U úpatí se rozloučili s Garikem, který je vyvedl z hor.

 

“Jsem hrozně unavená.” Rozvalila se Synthie na posteli.

“Ale bylo tam nádherně.” Liam se pousmál a naklonil se nad ní.

“Ty jsi nádherná.” Spojil jejich rty. Dívka se pousmála a objala ho kolem krku.

“Je mi líto Luise... doufala jsem, že se Elinor cestou ukáže někde za námi.” Prince se pousmál nad oslovením, které použila. Opět jí políbíl a pak jí nedovolil myslet na nic jiného než na něj.

 

Luis se zadíval z okna své pracovny. Už při jejich příjezdu začly husté deště a bouřky. Celou cestu doufal, že se za nimi ozve zaštěkání a on ji opět uvidí. Nechápal své pocity. Je přece zvíře – vlk. Když si jeho srdce zastesklo, že by ji chtělo vidět jako dívku. Pochopil. Není vlk. Je vlkoun. Vlkoun, který je ze třetiny dívkou. Byl si jistý, že nádhernou dívkou s jemným něžným úsměvem a velkýma smutnýma očima. Tak jako klidnou a laskavou povahou, přesto svým způsobem divokou. Snad se v tom nečase tam venku měla kam schovat. Asi ano. Zisis jí určitě nechala u sebe a ona teď netrpělivě čeká, až to přejde. Ne, aby přišla sem za ním, ale aby se mohla vrátit do svého světa. On pro ni byl jen tichým společníkem, se kterým ji spojovala bolest.

 

Marcus kráčel za strážnými. Jeho nálada byla úplně stejná jako počasí. ´V tomhle by ani psa nevyhnal a já musím řešit...´ Jeho myšlenky se zastavily a on nevěřícně sledoval situaci. V jedné ze slepých uliček ze strany na stranu přecházel jindy asi bílý vlk. Nervózně něco mručel a sledoval strážce, kteří ho zahnali do rohu.

“Snažili jsme se ho vyhnat, aby někomu neublížil... dostal se sem s hlídkou, která se vracela. Vběhl jim pod nohy a splašil koně – v tom zmatku se dostal dovnitř.” Odpověděl strážce jeho tázavému výrazu.

“Hlídejte ji... přivedu krále.” Běžel muž pryč. Strážci za ním nevěřícně hleděli.

“Řekl krále?” Ozval se jeden.

Marcusovo nálada se rozzářila jako letní den. Tělem se mu rozlilo teplo a radost. Je to ona. Tím si byl jistý. Ta vlčice, kterou si zamiloval jeho pán.

Bez zaklepání rozzrazil dveře a rozhlédl se po pokoji. Uslyšel šplouchnutí. Byl večer a panovník si nechal připravit lázeň. Zrovna vylezl a otíral se. Jeho tělo působilo stejně mladistvě jako Leonovo či Liamovo. Vlastně celkově působil dost mladě – spíš jako jejich starší bratr než otec. Překvapeně se zadíval na vysmátého Marcuse a úplně mu zapomněl vynadat, že tam tak vtrhl.

“Můj pane.” Uklonil se muž jemně, aby alespoň trochu napravil svůj příchod.

“Musíš hned se mnou.” Dodal a měl nutkání chytit ho za paži a táhnout ven. V tu chvíli mu vůbec nevadilo, že před ním stojí dokonale odhalen.

“Můžu se alespoň oblíct?” Otíral se král. Celá situace ho spíš pobavila než rozčílila. Strážce sebou cukl a konečně si uvědomil jeho nahotu. Snad poprvé v životě zčervenal.

“Můj bože... omlouvám se, ale...” Podal mu kalhoty. Král si je navlékl a sáhl po košili.

“Ale?” Pobídl ho a prohrábl si stále vlhké vlasy.

“Je tady.” Marcus si byl jistý, že pro své chování má naprosto oprávněný důvod a omluvu. Nemusel říkat, kdo je tady. Jeho pán to očividně pochopil. Zrovna vyběhl z pokoje tak, jako on sem přišel. K tomu bez bot a jen ve své košili. Marcus v pokoji sebral alespoň plášť a šel za ním.

“Tady.” Podal ho panovníkovi, čekajícímu u vchodu. Vzal si ho a aniž by si ho oblékl, se na muže tázavě podíval.

“Tudy.” Vedl ho strážce.

Luis se zadíval na tvora. Byla promočená, špinavá a v kožichu měla chuchvalce bláta a trávy. Vypadala příšerně, vyčerpaně a bezradně. Přesto se snažila držet hlavu hrdě. Celkově celé tělo. Občas jím projely záchvěvy chladu a únavy. I tak mu přišla jako to nejkrásnější, co kdy viděl. Usmál se a prošel mezi strážci, kteří mu uhli.

Vlčice si ho všimla. Zastavila své přecházení a zadívala se na něj, když si dřepl. Natáhl k ní ruku.

“Pojď sem, Elinor. Půjdeme domů.” Váhavě k němu vykročila, při tom očima putovala po strážcích.

“Neboj se... tady jsi v bezpečí.” Uklidňoval ji. Stoupla si k němu a nechala se pohladil.

“Teď  tě zvednu, dobře?” Chytl ji. Strážci vykročili, když zvíře začlo vrčet.

“Ne... držte se zpátky.” Zvedl k nim ruku a i přes její výhružky ji vzal do náruče. Ještě chvíli sebou cukala a vrčela, pak ale vyhrála únava a ona se vzdala. Pousmál se a nesl ji pryč.

Marcus ze země sebral plášť a následoval ho. I přes jeho protesty ji král uložil do své postele. Vlčice se začla zvedat, Luis ji chytl a zatlačil zpět.

“Klid, musíš odpočívat... takhle to nepůjde. Zajdi za Marinem ať jí připraví nějaký uklidňující, nejlíp možná uspávácí nápoj.” Marcus přikývl a odešel. Muž sklonil hlavu zpět k ní.

“Jsem rád, že jsi přišla.” Přestala s ním bojovat a něco zakňučela. Pousmál se a pohladil ji.

“Hmmm... možná budeš nejdřív potřebovat koupel.” Postavil ji do vany a snažil se smýt nejhorší špínu. Držela a tiše ho sledovala velkýma smutnýma očima. On ji omýval a pomáhal udržet se na nohou.

Když umyli, co se dalo, nesl ji zpět. V ložnici byl Marcus se služkou. Žena převlékala postel. Otočila hlavu ke králi. Měl ji rád. Začínala zde, když jemu bylo možná o něco víc než Garikovi. Díky tomu a své povaze se tak trochu počítala za člena rodiny. Tak jako pár dalších v pevnosti a ve městě. Vzala si na starost jeho potřeby a komnaty. Nesměla do nich žádná jiná služka.

“Přinesla jsem jí teplou deku... ta tvoje by ji moc nezahřála.” Přehodila přes postel teplou vlněnou deku. Luis se usmál a přikývl. I pro tohle ji měl rád. Vůbec se nepozastavila nad vlkem a katastroficky vypadající postelí. Byla to diskrétní, moudrá a pohotová žena. K tomu už mnohokrát dokázala, že s velkým srdcem.

“Díky Lenno.” Položil vlčici do čistých peřin. Přikryl. Zvedl misku s lektvarem.

“Tady... vypij to.” Všichni se usmáli, když nápoj poslušně vypila.

“Musí být unavená, chuděra... mám ji nechat připravit i něco k snědku? Kdyby jí přepad hlad?” Zvedla oči ke svému pánovi. Přikývl.

 

Vlčice prospala celé dva dny. Občas se probrala, aby se napila. Třetí den konečně přestalo pršet a Luis seděl se svými dětmi – Liamem a Synthií - na terase. Ve dveřích se objevila Lenna.

“Můj pane.” Otočil hlavu ke dveřím.

“Někdo tě hledal.” Usmála se a sklonila hlavu. Trojice také.

“Vlastně tě vyčenichala sama, já ji jen doprovázela.” Vysvětlovala. U jejích nohou seděla Elinor. Lehce zašedlá ale při plné síle. Zvedla hlavu k Lenně a zaštěkala. Žena se usmála.

“Bylo mi potěšením, krásko... pane.” Odešla. Luis se usmál a vstal. Sklonil se ke zvířeti.

“Vítej... pojď, představím tě.” Pohladil ji. Následovala ho ke stolu.

 

Následující dny byla dvojice nerozlučná a sloužící i měšťané si na její přítomnost zvykli. Tak jako ona na jeho. Chovala se v jeho přítomnosti čím dál víc přirozeně a míň obezřetně. Přestala hlídat každý jeho pohyb a uvolnila svaly i mysl. Líbila se jí úcta, se kterou se jí dotýkal a prokazoval jí. Nechoval se k ní jako k vlčici či zvířeti, ale jako k ženě. I se stejnou něhou, jako by dával lidské dívce. Tím si byla jistá.

Milovala chvíle, kdy byli sami, a on jí vyprávěl o své minulosti nebo příběhy či zajímavosti, které kdy četl. Někdy jí přímo předčítal - příběhy, básně či cestopisy. Milovala jeho hlas.

Občas jen tiše seděli spokojeni v pouhé přítomnosti toho druhého. Nevadilo ji sledovat ho hodiny při práci. Vždy ji pohledy kontroloval, zda je vše v pořádku a nic jí nechybí. Milovala jeho smaragdový pohled.

Milovala každou noc usínat v jeho posteli a nechat se uspávat hlazením pstů, čechrajících její hustou srst. Tak jako vzbudit se ráno v jeho náruči a cítit jeho teplo. Milovala jeho dotek.

Milovala výlety k jezeru a chvíle, kdy ji pomáhal udržet se nad hladinou. Nebo jen obyčejné procházky po lese a okolí. Milovala i ty chvilky, kdy se ztrácel ve svých myšlenkách. Konečky prstů vždy přejížděl po tom, co měl zrovna po ruce. Občas to byla i její srst.

Milovala jeho úsměv – pobavený, laskavý i ten něžný. Ještě víc milovala jeho smích. Čístý upřímný zvuk, který rozezněl v těle tolik pocitů. Milovala jeho.

 

“Je to jen můj pocit, nebo vážně omládl?” Řekl pobaveně Leon, opírající se o rám dveří. Všichni přítomní překvapeně otočili hlavy ke dveřím. S úsměvy přivítali dvojici.

“Cos to povídal?” Usmál se jeho otec a posadil se zpět.

“Ale nic.” Řekl muž nevině.

“Prostě jako vždy, byl drzej.” Houpal se Liam na židli. Leon zakroutil pobaveně hlavou a přitáhl si jeho talíř.

“Hej... ještě jsem..”

“Smůla, mám hlad jako... pes.” Mrkl na vlčici. Souhlasně zaštěkala. Princ se usmál.

“Stihla to ještě před těma bouřkama?” Jeho otec zakroutil hlavou.

“Hmmm... no hlavně, že dorazila.” Dojídal bratrův oběd.

“Neměl bych žárlit, nebo tak něco?” Sledoval Garika mazlícího se s vlčicí. Všichni se zasmáli. Muž odstrčil talíř a vstal. Dřepl si za Garika. Mladík k němu otočil hlavu. Pobyt v Šeptajících horách mu očividně prospěl. Vypadal odpočatě, bestarostně ale hlavně šťastně. Usmál se.

“Půjdeme?” Leon podrbal Elinor. Zarazil se.

“Neurážím ji tím, Synthii bych těžko takhle podrbal na hlavě.” Zvedl hlavu ke svému otci. Vlčice zaštěkala. Princ ji znovu pohladil.

“Dobře... Jsem děsivě unavený.” Odpověděl mladíkovi. Ten se pousmál a vstal.

“Mně by to taky zas až tak moc nevadilo.” Ozvala se dívka. Všichni se zasmáli. Leon se pousmál a políbil ji na čelo.

“Dobrou... ať nám donesou něco k jídlu.” Sklonil hlavu ke Garikovi, který do něj drbl. Princ se pobaveně pousmál, když si vzpomněl.

“Úplně jsem zapomněl... nepřijeli jsme sami.” Otočil hlavu k Vivian. Dívka na něj nechápavě hleděla. Udiveně zvedla obočí. Zakroutila hlavou. Princ s úsměvem přikývl.

“Ukradli ho hned jak jsme přijeli, budeš si ho muset najít.” Všichni se pousmáli, když dívka beze slov vstala a šla pryč.

 

Pár došel do jejich ložnice. Jejich ložnice. Opravdu tomu tak bylo. Garik si dokonce k princovi přestěhoval své věci – na jeho skoro-příkaz.

Leon se zřítil na postel a roztáhl se. Vedle měli připravenou koupel, kterou si poručili cestou do jídelny. Oba se ponořili do horké vody. Leon se uvolněně opřel.

“Hmmm.... tohle miluju.” Zaklonil hlavu a zavřel oči.

Garik se na něj zadíval. On miloval jeho. Tak moc až to bolelo. Nebyl typ, který křičí svou lásku do světa. Chtěl jen, aby to věděl Leon. Aby věděl, jak moc je mu vděčný. Jak moc je pro něj důležitý. Jen se nedokázal odhodlat. Nebyl zvyklý mluvit o svých pocitech natož citech. Nedokázal přinutit sám sebe vyslovit to.

Sklonil hlavu. ´Copak jsem takový zbabělec a slaboch, že to ani nedokážu říct?´ Přemýšlel. Ucítil dotek na své tváři. Zvedl oči a zadíval se do Leonovo. Princ se pousmál a přitáhl si ho k sobě. Mladík ho pevně objal a opřel se o něj.

“Leone?”

“Hmm?” Šimral ho prsty po zádech. Garik se zamračil.

“Chtěl jsem... já... totiž..." Leon otevřel oči. Ne. Nemůže být šťastnější. Pevně ho stiskl.

“To je v pořádku, Gariku.” Mladík k němu zvedl hlavu.

“Já to vím.” Políbil ho.

“Víš?” Zrůžověl. Princ přikývl. Garik se šťastně usmál a políbil ho.

“Dobře.” Přitulil se něžně.

 

Vivian se zadívala na hlouček u výběhu. Byly v něm snad všechny dívky z paláce. Stráží nevyjímaje. Kdo ji zaujal, byl ale muž tyčící se mezi nimi. Šedivovlasý, mohutný muž.

Když ho viděla ve vesnici poprvé, bojovala s nutkáním utéct. Ale pak. Nejčastěji ho vídávala s dětmi. Jejich výraz. Milovaly ho. A jeho výraz. Uvědomila si, že ve skutečnosti vlastně není ani tak děsivý, jako krásný. Rozčepýřený delší účes dokonale seděl k temně šedivým podmanivým očím. Tak jako většina vlkounů měl v sobě něco divokého, smyslného ale zároveň něco laskavého a něžného i přes svou mohutnost. Nikdy s ním nemluvila, jen jeho postavu následovala pohledem. Kdykoliv měla příležitost a ani si neuvědomila, že on ho opětuje svým. Proto ji Synthie dokonale překvapila svým dotazem, zda nechce zůstat ve vesnici. Ještě větším šokem byla odpověď na otázku, proč by měla. Přece kvůli Orenovi. Asi tím nějvětším překvapením byl ale fakt, že si to mysleli všichni. A pak jeho jemný úsměv, když se loučili a to, že je teď tady. Co když ale nepřijel kvůli ní? Třeba jen doprovázel Garika.

Cukla sebou, když k ní muž zvedl oči. Sklonil hlavu k dívkám a omluvil se. Nerady ho pustily a sledovaly, kam vlastně míří.

Vivian zrůžověla a prohlížela si ho. Byl neobvykle moc oblečený. Kožené kalhoty s tradičnými pruhy a přes rozeplý, mohutný, sešívaný kabát, proteplený kožichem. Působil divočeji než si ho pamatovala. Jemně se uklonil.

“Dobrý den, jsem Oren.”

“Já... já vím. Och. Aha... Vivian.” Zrudla dokonale a uklonila se.

“Smím... smím si myslet, že to kvůli mně jsi...” Zmlkla a zmateně zamrkala, když ucítila rty na svých. Držel ji v náruči a něžně líbal. Opřela se mu dlaněmi o hrudník a váhavě odpověděla. Zachvěl se a pevně ji stiskl.

Zadívali se do očí.

“Myslím... myslím, že smím.” Vydechla. Oba si uvědomili zasněné vzdechy za Orenovo zády. Podívali se tam. Dívky je nadšeně sledovaly, oči plné očekávání.

“Nevadíme vám?” Zvedla tázavě obočí. Všechny zakroutily hlavou. Vivianin výraz se změnil v nechápavý. Začla se smát a zvedla oči zpět k muži. Tvářil se pobaveně. Pokrčila rameny a dokonale se schovala v pevné náruči.

 

“Nějak moc oslav poslední dobou.” Rozhlédl se Marcus po plném palouku. Terry přikývl. Byl čas na věhlasný ples v maskách, který každoročně pořádal králův bratr. Slavnost byla mezi lidem velice oblíbena a proto ji letos uspořádal Luis, aby je nezklamal. Louka byla plná fantastických i obyčejných tvorů. Barevnost a propracovanost některých masek byla úžasná.

Strážci očima zkontrolovali královskou rodinu a zapluli do davu. Král i jeho synové měli stejné masky. Byli čerti. Tvorové pocházející ze starých legend. Někteří si mysleli, že byli ti zlí. Rohaté bytosti, s dlouhou srstí na dolní polovině těla a s dlouhým ocasem. Krásné děsivé bytosti. Jejich věčnými nepřáteli byli andělé. Tvorové s bělostnými křídli a světlými vlasy. V legendě se vyprávělo o čertovi a andělovi, kteří se zamilovali. To byl začátek pádu obou národů. Nikdo nevěděl, zda ještě žije nějáký potomek či skutečně všichni zmizeli ve víru času.

Muži vypadali úchvatně. Měli opravdu chlupaté kalhoty s dlouhými ocasy a horní polovinu těla pomalovanou černo-rudými ornamenty. Tak jako obličej. Ve vlasech drobné růžky.

Synthie s Garikem byli jejich opaky. Na zádech bílá drobná křídla. Dívka měla jednoduché krátké šatečky a kvítky ve vlasech. Garik měl bílou zavazovací sukni dlouhou po kotníky. Vlasy stažené bílou čelenkou jemně vyšívanou. Oba jakoby byli posypáni jemným stříbřitým práškem. I Elinor byla za anděla. Na zádech bílou stužkou přivázána drobná bílá křidélka. Nikdo z nich neměl škrabošku.

Jako předcházející oslavy i tato se vydařila. Luis byl obklopen davem ženských masek. Nebylo divu. Maska podtrhovala postavu, černé líčení krásný obličej ale hlavně výrazné oči a přece jen byl to král.

Elinor zasypávána obdivem cizinců tiše sledovala panovníka. Už několikrát se přistihla, že touží být opět lidskou dívkou. Naposledy, když Luis vyšel z koupelny s osuškou kolem pasu. Tehdy se srdce zachvělo a ona zatoužila po jeho doteku. Ale ne doteku pána. Doteku muže – milence. Trvalo jí dlouho než představu vyhnala z hlavy a podařilo se jí usnout. Přesto se nedokázala změnit zpět. Jakoby zapomněla jak. Jakoby jí něco bránilo. Snad strach. Jako člověk byla slabá, zranitelná a bezmocná. Ani jako vlkoun nebyla jiná. To zjistila, když nedokázala ochránit to jediné, co měla. Co milovala. Snad proto v sobě oba potlačila.

Sklonila hlavu a ztratila se svým obdivovatelům v davu. Zmátla ji její žárlivost. Tolik si přála odehnat ženy útočící na krále. Ukázat jim, že patří jí. Patří přece jí. Tak jako ona jemu. Jako vlk, vlkoun, jako žena. ´Něco je špatně.´ Uvědomila si a zastavila se. Zadívala se na svou přední tlapu. Něvěřícně ji zvedla, rozhlédla se po maskách kolem a rychle zalezla pod stůl vedle sebe. Prohlížela si ruku, pak sklonila hlavu k tělu. Byla nahá. Jediný její oděv byla křídélka přidělaná stužkou kolem paží.

Schoulila se do klubíčka a objala nohy. Přemýšlela, co teď. Uslyšela známý hlas. Rozhlédla se.

Liam sebou cukl, když Synthie vyjekla a vylekaně odstoupila od stolu. Nikdo jiný si toho naštěstí nevšiml.

“Někdo mě chytl za nohu.” Vysvětlovala. Muž chytl ubrus a přidřepl si. Překvapeně sledoval dívku tak jako jeho žena, sklánějící se za ním.

“Myslím... Elinor?” Oba se pousmáli, když přikývla.

“Přivedu Luise.” Rozhlédla se Synthie. Elinor ji rychle chytla za ruku. Zakroutila hlavou.

“Myslím, že by se nejdřív chtěla trochu přioblíct.” Řekl pobaveně Liam. Když dívka přikývla, Synthie zrůžověla.

“Jistě, promiň. Zkusím něco sehnat.” Šla rychle pryč. Po chvíli se vrátila.

“Našla jsem ubrus.” Držela bílou látku.

“Ubrus?” Povzdechl si muž a vzal jí ho.

“No, nic lepšího tady asi neseženem a do paláce je to daleko.” Sklonil se k dívce.

“Zabal se do toho a vylez, Synthie ti s tím nějak pomůže.” Podal jí ubrus. Přikývla a rozložila látku. Omotala kolem těla a vylezla.

“Ta křídla tomu trochu...” Synthie Liama chytla, když chtěl rozvázat stužku.

“Počkej, bude to vypadat jako maska anděla a ne jako že má kolem těla omotaný ubrus.” Upravila dívce křidélka, pak jí látku zavázala na jednom rameni a u pasu udělala další uzel.

“Jsi úžasná.” Políbil ji muž a zadíval se na Elinor.

“To ho zabije.” Dodal a rozhlédl se. Pobaveně přikývla a ukázala směrem k hloučku ženských masek. Elinor se tam podívala. Otočila hlavu k nim. Usmáli se.

“Neděkuj... tak běž.” Pobídla ji Synthie. Dívka kývla hlavou a vydala se směrem ke králi.

Zastavila se za ženami. Zhluboka se nadechla a položila jedné ruku na rameno. Ta se hned otočila. Udiveně se zadívala na dívku. Měla stejnou masku jako protějšky královské rodiny a to ji tak zmátlo. Překvapila sama sebe, když ustoupila. Ona pokývnutím poděkovala a položila ruku na rameno jiné ženě. Bez řečí uhla.

Luis se zvědavě otočil, co mohlo způsobit to pozdvižení. Pohled se setkal s postavou v bílém. Položila ruku na rameno ženy, stojící přímo u něj. Pustila ji dál a ona konečně stanula před mužem. Zvedla k němu oči.

Zadíval se do velkých tmavě šedivých očí. Něžně se usmívaly. Tak jako dívka s černým pramenem v bílých vlasech dlouhých pod zadek. Měla jemný krásný obličej, štíhlou středně vysokou postavu. Tiše na něj hleděla.

Věděl, kdo před ním stojí. Tím si byla jistá. Řekly jí to oči. Hladily pohledem. Něžně a hřejivě. Cítila se, jakoby v tu chvíli vzal její srdce do dlaní a konejšil je. Hýčkal. To když viděla láskyplný a šťastný pohled. Miluje ji tak moc, jako ona jeho. 

 

příběh Tristana a Nieryho...