kapitola II. - konec

 

Během pár dní navštívili nejmocnější z mágů v zemi. Důvodem byla pomoc s Kazuovo novým kouzlem, na kterém pracoval. Jelikož se každý z nich nadýmal pýchou, že přišli zrovna za ním, nadšeně je zval dovnitř a pohostil. Daigo cestoval s čarodějem jako doprovod. Ochrana. Těžko říct, zda by ji Kazua v případě nebezpečí skutečně potřeboval.

Těžké dveře se pohly a zpoza malé mezery vykoukly velké modré oči. Polekaně sledovaly vysoké muže v tmavých kápích. Hustý dešt kolem jim k milému výrazu opravdu moc nepomáhal.

“Kdo... kdo jste a co chcete?” Vykoktal mladý ženský hlas.

“No tak, Tabatho. Pusť nás dovnitř. Jsme celý mokrý.” Oči se překvapeně rozšířily a křídlo dveří pohlo. Za ním stála drobná štíhla žena neposlušných temně šedivých kadeří.

“Kazuo? Kazuo.” Vrhla se muži kolem krku. Rychle se odtáhla.

“Jsi celý mokrý.” Odstoupila a oklepala se. Čaroděj si povzdechl a tázavě se na ni podíval.

“Och... jistě.” Uvolnila jim cestu a pustila je dovnitř. Dovedla do společenské místnosti. Pravděpodobně společenské místnosti. Všude kolem stály sloupy knih a hromady svitků. Místnost voněla sušenými bylinkami a vůní starého papíru. Žena se rozhlédla a sebrala svitky z jednoho z křesel.

“Posaďte se. Udělám něco na zahřátí.” Šla pryč. Daigo otočil hlavu ke svému příteli. Pročítal si jednu z knih. Vycítil pohled a zvedl hlavu. Všiml si tázavého výrazu.

“Já vím, je trochu... ale věř mi, když jde o magii, je mocná.” Mužův výraz se změnil v pochybovačný.

“No tak, podívej se na mě.” Usmál se čaroděj. On si povzdechl a posadil se. Sáhl pod sebe a vytáhl... spodničku? Přizvedl obočí.

“O-omlouvám se, neuklízela jsem.” Odložila žena tác, který držela a rychle sebrala pobavenému muži látku. ´Jak dlouho? Nikdy?´ Pomyslel si a opřel se do křesla. Přijal hrnek s čajem. Voněl úžasně. Trochu ostražitě se napil. Jazyk pohladila příjemná chuť a krk zaplnil hřejivý pocit. Pak celé tělo.

“Je výborný, díky.” Řekl spokojeně a pokoj mu najednou nepřipadal tak chaotický a neuklizený. Žena se usmála a podala hrnek Kazue. Sama se posadila na štos knih a s otázkou v očích se na muže zadívala.

“Přišli jsme k tobě pro pomoc.” Napil se čaroděj a i jeho zalil hřejivý pocit klidu. K Daigovo úžasu řekl ženě pravdu. O pokladnici, kouzlu a poutech. Zdůraznil Sashu a jeho pouta. Přiznal, že kvůli nim ženu vyhledal. Pozorně poslouchala a nepřerušovala ho. Daigo také mlčel a užíval si teplý nápoj.

“Tak? Co myslíš?” Chtěl vědět Kazua. Tabatha si zamyšleně hrála s jednou ze svých kadeří. Daigo si v jejích očích všiml zvláštní klidné moudrosti. Rozhodně už nepůsobila jako ta chaotická, neohrabaná a podivná dívka, která jim otevřela.

“Portály.” Zašeptala a sklonila hlavu. Zvedla ruku před obličej, dlaní k sobě. Všechny knihy kolem začaly vibrovat. Muži se nejistě rozhlédli. Jeden z titulů vlétl ženě do ruky. Otevřela oči a spustila ruku s knihou.

“Je to pár týdnu, co jsem měla pocit, že tu někdo byl.” Zalistovala v knize. Zamračila se a podala ji mágovi. Dotkl se zbytků vytržených stran.

“Bylo tam kouzlo k vytvoření portálu. Nebylo úplné. Tak jako tvoje.” Kazua se na ni nechápavě zadíval.

“Nevím, kdo ho vytvořil ale rozdělil ho do několika částí. Asi si myslel, že je to moc nebezpečné kouzlo.” Překvapila muže.

“Každá z částí se tváří jako úplná.” Dodala.

“Kolik jich je?” Zeptal se Daigo. Žena pokrčila rameny.

“Víš alespoň, kdo má další?”

“Vlastně ano, jednu jsem viděla u Magrida.” Muži se na sebe podívali.

“Je hysterický, řekl by nám o tom. Buď o tom neví, nebo tam Sasha ještě nebyl.” Přemýšlel Kazua. Daigo přikývl.

“Fajn. Mám pocit, že nic jinýho nemáme.” Otočil hlavu zpět k ženě.

“A pouta?” Zeptal se. Zakroutila hlavou.

“Nezapomínej, že kdokoliv ho spoutal, cítí se dostatečně mocný na otevření portálu. Nevěřím, že by jeho pouta dokázal někdo odemknout.” Muž se zamračil.

“Ale neztrácej naději, vlku. Myslím, že mě něco napadlo.” Usmála se. Daigo přizvedl obočí. Poznala ho?

 

Černý stín, stojící na střeše budovy, sledoval noční nebe. Sklonil hlavu a přešel k okraji honosného domu. Obratně se zhoupl dolů a s vrozenou lehkostí sešplhal k oknu. Sedl si na římsu. Prsty v černé rukavici přejel po rámu. Zastavil se na jednom místě. Okno pochvíli povolilo a pustilo ho dál. Nezvaný host vklouzl do domu.

Na protější budově se v temnotě noci skrýval jiný stín. Větší. Bez pohybu, trpělivě seděl a sledoval okno.

Zloděj se opět vyhoupl na římsu, bez jediného zvuku okno zavřel a přes střechy domů se rychle vydal pryč. Nikým jiným neviděn. Neslyšen.

Stín ho bez problémů pronásledoval. Zastavili u místního pohostinství, drobnější zmizel v jednom z oken. Druhý chvíli čekal a pak sešplhal k oknu, opatrně se naklonil dovnitř. Pohled ve vlčích očích ztemněl. Odpoutal se od zdi a neslyšně doskočil na zem hluboko pod sebou. Otočil hlavu k přibližujícím se krokům. Uličkou přicházeli dva střážci. Zaplul do postranní uličky a opřel se o stěnu. Zavřel oči. Stále před nimi viděl scénu z pokoje. Sashu ležícího na posteli. Jeho výraz. Zvláštně prázdný pohled. Zabije toho násilnickýho bastarda. Zhluboka se nadechl a odolával nutkání vyšplhat se do ložnice a zabít ho hned.

 

“Co tu děláš? Myslel jsem...” Sledoval Kazua nejistě svého přítele. On se zamračil a sedl si do křesla.

“Sashův pán je Maze.” Čaroděj přizvedl obočí.

“Obchodník Maze?” Zamračil se, když Daigo přikývl. Maze byl známý obchodník z jejich města. Dokázal sehnat snad vše. Rychle a nijak moc draze. Ve společnosti byl velice oblíbený a uznávaný.

“Počkáme ve městě. Dříve či později se musí vrátit. Pak ho navštívíme. Chci, aby měl pocit bezpečí a nijak neohrozil Sashu.” Mág se na něj zadíval. Podobný výraz u něj viděl jen párkrát. Nikdy nevěstil nic dobrého. Zachvěl se a sklonil se k němu.

“Daigo?” Dotkl se jeho ruky. Muž zvedl oči. Zakroutil hlavou.

“Několikrát jsem u něj byl. Vzpomínám si na kočku, co mu vždycky seděla u boku, obsluhovala nás. Zaboha si nevybavím její obličej.” Zavřel oči.

“Opravdu na tom záleží?” Řekl Kazua mírně. Přítel vstal a chvíli přecházel po pokoji.

“Kdybych si jen něčeho všiml, mohl jsem...” Zastavil se a promnul si obličej. Mág se zamračil.

“To nemůžeš myslet vážně, čeho sis měl všimnout?

“Já nevím, čehokoliv a tu noc taky. Věděl jsem, že má temný vzpomínky a přesto jsem... nejradši bych se neviděl.” Nadechl se zhluboka.

“Temný vzpomínky?” Chtěl se Kazua ujistit. Daigo se otočil, výraz mluvil za vše. Čaroděj si povzdechl. Přešel k příteli a chytl jeho obličej do dlaní.

“Nemluv hlouposti. Nemůžeš přece srovnávat...” Zakroutil hlavou.

“Jsem si jistý, že Sasha má teď díky tobě i nějáký hřejivý vzpomínky.” Hleděl mu zpříma do očí.

“A jistě ne poslední. O to se postaráme, no ne?” Mužův pohled se trochu vyčistil. Sklonil hlavu a přikývl. Kazua se pousmál a přitáhl si ho k sobě. Daigo ho pevně objal.

“Řekni, že to vyjde.” Zašeptal. Mág ho pohladil po vlasech a znovu se usmál.

“Vyjde, slibuju.”

 

Muži se vrátili do paláce a čekali. Daigo k domu postavil střídající se hlídky. Byl každým dnem nervóznější a vzteklejší. Sám se často schovával ve stínech ulice, kde stál Mazův velký dům.

Muž si oklepal plášť od deště a protáhl se. Rychle se přitiskl ke stěně domu. Noční ulící kráčely dvě postavy. Každá z nich si vedla dobře rostlého koně, osedlaného pro dlouhou cestu. Zastavily u obchodníkovo domu. Menší sesedlala a otevřela mohutná vrata. Ztratily se za nimi.

 

Hubený sluha se lehce nejistě zadíval na dva muže. Trochu prkeně se uklonil a oznámil jim, že pán odpočívá po dlouhé cestě.

“My víme, že byl dlouho pryč. Čekáme na něj už několik dní. Je to důležité.” Ujal se Kazua slova. Muž nachvíli zaváhal, ale pak je pustil dovnitř. Provázel je tichým domem až do společenské místnosti. Omluvil se a odešel. Muži se rozhlédli, pak se posadili do pohodlně se tvářících křesel.

“Jsi si jistý, že tu knížku má?” Zvedl Daigo ze stolu drobnou sošku a přohlížel si ji. Kazua jen přikývl.

Dveře se znovu otevřely a v nich stál Sashův pán. Vypadal unaveně. Na sobě dlouhý domácí župan.

“Dobrý den.” Kývl jemně hlavou. Oba vstali a pozdravili.

“Sasho, postarej se o pití.” Promnul si oči a šel si sednout.

Kocour, stojicí za ním, zbledl a zadíval se na muže. Daigo jemně zakroutil hlavou a posadil se zpět. Kazua také. Mladík stále strnule stál a sledoval hosty.

“Sasho!” Zvýšil Maze hlas.

“Kočky.” Zvedl zničeně oči k dvěma, když se Sasha konečně pohl a přešel k likérníku.

“Ani nevíte, jak je těžký... ochočit je.” Zakroutil hlavou. Pohled černovlasého muže ještě víc zchladl. Doteď měl co dělat, aby si udržel alespoň neutrální výraz. Nyní to pro něj byl opravdu nadlidský výkon.

“Víno, pane?” Příjemný laskavý hlas prošel tvrdým chladem stejně snadno jako ostří máslem. Cítil se díky němu jako malá rozpuštěná kostka ledu. Malá tetelící se rozpuštěná kostka ledu. Zvedl hlavu a zadíval se na kocoura.

“Dám si, díky.” Příkývl. Sasha se jemně pousmál a nalil muži víno. Když mu podával pohár, jejich prsty se setkaly. Mladíkovo srdce zalil zvláštní klid a teplo. Nabídl druhý pohár Kazue, třetí Mazovi. Sedl si k němu na opěrku a ze stolu zvedl dřevěnou krabičku s tabákem. Začal svému pánovi balit cigaretu.

“Takže, s čím můžu pomoct?” Opřel se obchodník pohodlně do křesla.

“Hmmm... pracuju na novém kouzlu. Prý máš knihu, která by mi mohla pomoct.” Vysvětloval čaroděj. Maze si vzal od Sashy cigaretu a nechal si ji připálit.

“O tom jsem slyšel.” Příkývl. Kazua přizvedl obočí.

“Slyšel?” Nechápal. Muž opět přikývl.

“Velký Kazua požádal o pomoc. Nečekals, že o tom mágové nebudou mluvit.” Mág si povzdechl.

“Asi to ode mne bylo dost naivní. Potřebuju Deset kouzel od Marcuse.” Řekl s nadějí v hlase. Mazův úsměv potrvdil Kazuovo slova. Kniha mu opravdu říká pane.

“Sháněl jsem ji pro starýho Malvina. Umřel dřív než jsem mu ji stačil předat. Na jeden ze svých pokusů... ale to jistě víš.” Dodal.

“Rád se jí zbavím.” Zvedl se.

“Přinesu ji.” Odložil skleničku na stolek.

“Smím jít s tebou? Dlouho jsem tu nebyl. Možná si vyberu víc věcí.” Vstal Kazua. Maze sklonil hlavu k Sashe.

“Postarej se o našeho hosta... tedy pokud nechceš jít také.” Podíval se na Daiga. Muž zakroutil hlavou.

“Počkám tady. Nezajímá mě, co kupuje. Stačí, že to platim.” Zamračil se na čaroděje. Ten se zatvářil nevině a vyvolal pobavený úsměv na Mazovo tváři. Vedl muže pryč.

Když se za nimi zavřely dveře, Daigo otočil hlavu k Sashe. Kocour ho nejistě sledoval. Znejistěl ještě víc, když se muž pousmál a vstal. Klekl si před něj a chytl za ruce.

“Ani nevíš, jakou nám dalo práci tě najít.” Překvapil mladíka. Dokonale ho šokoval, když si ho přitáhl do náruče a pevně objal. Sasha se zachvěl a pomalu zvedl ruce. Objal muže zpět. Prsty sevřel látku na zádech a zašeptal jeho jméno. Daigo se pousmál a jemně ho od sebe odtáhl.

“Proč jsi mi to neřekl?” Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. On jemně přizvedl obočí. Zmateně zamrkal, když muž otočil jeho ruce a odhalil znaky.

“Já... já jsem...” Sklonil hlavu. Muž se zvedl ke rtům. Pohladil je svými.

“To už je teď jedno. Postarám se o to, dobře?” Sasha se mu nechápavě zadíval do očí. Daigo se laskavě usmál a z kabátku vytáhl průsvitný krystal. Pevně ho stiskl a zhluboka se nadechl. Zavřel oči. Obklopila ho jemná bílá záře.

 

Tabatha, sedící ve svém domě, odložila hrnek s čajem. Vstala. V ruce držela podobný krystal, jaký měl Daigo. Zavřela oči a jemně zakroužila rameny. Ozvalo se tiché zašustění peří. Žena roztáhla velká bílá křídla a zlehka jimi zatřepala. Šedivé kadeře se zaleskly a zbělely. Ji obklopila slabá záře. Na několika vzdálených místech království. její přátelé. Ženu napodobili.

 

Maze pustil Kazuu do své pokladnice a opřený o stěnu čekal až si vybere. Mág si prohlížel magické knihy a svitky. Natáhl se pro titul v jedné z vyšších polic. Obchodník se pobaveně pousmál a odpoutal se od zdi. Sáhl pro knihu.

“Och... díky.” Vzal si ji čaroděj. Zarazil se a zadíval se na muže.

“Děje se něco?” On se zamračil a otočil hlavu směrem ke dveřím.

“Nevím, něco je...” Dotkl se svého zápěstí. Bez dalších řečí se vydal pryč. Kazua se zamračil a následoval ho.

Oba se zadívali na Daiga, klečícího před Sashou. Kocour nejistě sledoval svá zápěstí. Muž otočil hlavu ke dveřím a pomalu vstal. Maze se zamračil.

“Co tu ksakru... Sasho, pojď sem.” Mladík zvedl hlavu, ale zůstal sedět.

“Hned!” Zvýšil muž hlas. Daigo se klidně usmál a zvedl ruku. Kocour překvapil sám sebe, když do ní vložil svou. Maze šokovaně rozšířil oči.

“Můžu?” Ozval se Kazua stojící za ním. Daigo přikývl.

“Můžeš.” Držel pevně ale ne surově Sashovo prsty. Cítil, jak se mladík chvěje. Ještě stále nechápal, co se přesně stalo a celá situace ho vyděsila.

Maze zasténal bolestí, když mág zvedl ruku. Aniž by se ho dotkl, odhodil obchodníka proti zdi. Znovu máchl rukou a postavil ho, opřel o zeď. Krásný obličej byl plný chladu a opovržení.

“Co jste to s ním...” Zamračil se Maze.

“My?!” Přerušil ho Kazua tvrdým znechuceným hlasem.

“Jak se vůbec opovažuješ...” Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

“Pro koho jsi sháněl to portálové kouzlo?” Chtěl vědět. Muž se kysele pousmál.

“Věř mi, měl bys být rád, že chce, jak se zdá, odejít.” Čaroděj se mu zadíval do očí. Mluvily o upřímnosti a pravdě slov.

“To on ti pomáhal s těmi pouty?” Zeptal se znovu. Maze se zamračil.

“Nevím, jak jste to udělali, ale je můj. Vždy byl a vždy bude. Ta pouta nesundáte.” Kazua si povzdechl.

“Ne, nesundáme. Ale na tom nezáleží.”

Daigo se zamračil a oznámil, že on a Sasha odcházejí. Obchodník sebou cukl. Oči zaplnilo něco temného a děsivého. Oba muži se při pohledu do nich zachvěli.

“Nemůžete mi ho vzít. Je můj!” Vyrazil veškerou silou, která mu zbývala, kupředu. Daigo schoval kocoura do své náruče a chránil ho svým vlastním tělem. Čarodějovo oči zahořely. Omráčený Maze se sesunul k zemi. Kazua otočil hlavu ke svému příteli.

“Odveď ho odsud, počkám na vojáky a porozhlídnu se kolem. Třeba najdu něco, co by mi pomohlo zjistit, koho se to tolik bojí.” Vrátil se pohledem na obchodníka.

“On nám to nepoví.” Dodal. Daigo přikývl a sklonil hlavu ke kocourovi. On se odtáhl, když muž jemně zašeptal jeho jméno. Bez jediného protestu či slova ho následoval pryč. Cestou oči sledovaly muže v bezvědomí dokud mu Daigo nezastínil výhled.

Tiše procházeli ulicemi a pak pevností. Muž ho dovedl do své ložnice, zavřel dveře a opřel se o ně. Zadíval se na mladíka. Ten pevně držel jeho prsty. Očividně byl z muže nesvůj, přesto právě u něj hledal oporu. Zvedl hlavu. Víc otazníků v očích snad nemohl mít.

Daigo se jemně pousmál a sklonil se k němu. Nachvíli spojil jejich rty pak ho vedl k posteli. Tak jako mladíkovo první návštěvu zde se posadil a jeho si stáhl na nohy.

“Tušíš alespoň trochu, co se stalo?” Kocour sklonil hlavu a dotkl se svých znaků.

“Už mu nepatřím.” Řekl tiše.

“Teď patřím... tobě?” Podíval se opět na něj. Daigo přikývl.

“Vlastně ano. Hmm... ty víš, kdo ti je nasadil?” Zamračil se, když Sasha zakroutil hlavou.

“Nevadí. Nedokážem je sundat. Tabathu ale napadlo, že bychom je mohli upravit. Způsobem jakým to děláš ty.” Mladík přizvedl obočí. Sklonil hlavu.

“Proč...” Nedokončil svou otázku. Muž se na něj nechápavě podíval.

“Myslím, že to jsem teď...” Zmlkl, když k němu kocour zvedl oči. Byly plné slz.

“Nejdřív... nejdřív jsi tak laskavý a něžný a teď...” Daigo si povzdechl a přitáhl si ho k hrudníku.

“Hlavně ze mě nedělej nějákýho hrdinu. Udělal jsem to ze sobeckejch důvodů.” Citil snad popvé v životě rozpaky. Ten jeho vděčný výraz. A pak. Něžný a laskavý. Kdy přesně byl něžný a laskavý? Kocour změnil dvě poslední slova v otázku.

“Rozčilovalo mě, že patříš někomu jinýmu.” Vlastně ani moc nelhal.

“Chci, abys zůstal tady. Se mnou.” Políbil ho do vlasů.

“Ale ne protože musíš, protože chceš.” Sasha se odtáhl.

“Co chceš... Sasho?” Pohladil ho svým měkce něžným hlasem. Kocour jemně zrůžověl. Popotáhl.

“Uděláš, cokoliv si budu přát?” Zeptal se a utíral si slzy. Daigo přikývl a pomáhal mu osušit tváře.

“Pak... pak mi přikaž, abych tu zůstal.” Řekl mladík tiše. Muž se pousmál.

“Uvědomuješ si, že jakmile se jednou rozhodneš pro mě, už tě nenechám odejít?” Přitáhl si rty. Kocour přikývl a zadíval se mu očí. Modrých. Všech modrých, které kdy spatřil.