kapitola II. - konec
Bylo tomu už pár dní, kdy vesničané přivedli svého hrdinu, a drak se neukázal. Zdá se, že byl muž úspěšný, hm? No, snad se jim nebude chtít pomstít. Ne. Jistě našel v jeskyni plno pokladů. Měl by jim spíš být vděčný, nebo ne? Chlácholili sami sebe a opět se začali věnovat svým denním povinnostem. Večer se pak scházela celá vesnice v místním pohostinství.
Ten večer tomu nebylo jinak. Večer, kdy se dveře hostince rozrazily, a místnost zaplnili ozbrojení muži. Než se vesničané vzpamatovali, byli obklopeni cizinci v drahém stejnokroji.
Starosta nejistě otočil hlavu k rudovlasé ženě. Nějak tušil, že tohle má něco společného s... myšlenky přerušila těžká jistá chůze. Vyděšení vesničané jako jeden otočili hlavy.
Ve dveřích stál mohutný černovlasý muž. U pasu meč. Na sobě drahé rytířské oblečení s dlouhým pláštěm a na obličeji tvrdý chladný výraz. Rozhlížel se po vesničanech. Žena zbledla. To je vítěz turnaje, nebo ne? Snažila se schovat mezi ostatními. Polekaně vyjekla, když ji někdo chytl za paži. Předvedl před ostatní.
„Není to ona, můj pane?“ Ozval se muž, držející ji. Jeho pán k němu otočil hlavu. Byl dost opilý, ještě víc omámený vítězstvím, ale... přešel blíž. Žena zbledla. Je vyšší než si pamatuje. Taky mohutnější a možná děsivější. Sledovala ho nejistě. On si ji prohlížel. Sklouzl pohledem k jejímu krku, poprsí a pasu. Zamračila se a skřížila ruce na prsou. Pobaveně se pousmál.
„Jo, řek bych že je.“ Sledoval rozčílené plameny v očích. Změnily se v nejisté, když přistoupil ještě blíž.
„Myslim, že si zasloužim vysvětlení, proč jsem se ráno probudil uprostřed ulice.“ Žena znovu pobledla. Možná ho tam neměli nechávat válet.
„Měl jsem trochu přebráno, ale rozhodně si pamatuju, že jsem usínal v posteli.“ Hleděl jí stále do očí. Zaváhala.
„A že jsem měl svůj meč a štít.“ Vyděsil ji. Možná si je neměli půjčovat? Pomyslela si. Pokrčila rameny.
„Byl jsi hrozně těžký.“ On přizvedl obočí. To má být nějaké vysvětlení? Nechápal. Všimla si a povzdechla. Podívala se na starostu. Přikývl.
„Potřebovali jsme hrdinu a kdo je lepší než vítěz rytířských soubojů? Jak... jak jste nás vůbec našli?“ Uvědomila si. Pokrčil rameny.
„Pokud jste chtěli bejt nenápadný, neměli jste se všude vyptávat a představovat.“ Žena se zamračila. No, to možná neměli. Přemýšlela. On si povzdechl.
„To je jedno. Kde je můj meč a štít?“ Přizvedla obočí. Proto tu je? Nechce se mstít nebo něco? Chce jen... zastavilo se jí srdce. Nechali je v jeskyních s těma dvěma, že? Otočila hlavu k mužům, kteří vezli zachránce do jeskyní. Váhavě přikývli.
„No... asi v jeskyních v horách.“ Přiznala neochotně. Rytíř se temně zamračil.
„Rozveď to.“ Poručil. Zachvěla se a ucukla pohledem.
„No... on potřeboval zbraň a... tvůj meč a štít. Mysleli jsme, že by se mu mohly hodit.“ Muž zakroutil hlavou. Vážně. Nejdřív to tvrdý probuzení uprostřed davu, pak plahočení se sem a teď tohle. Co probůh komu udělal?
„To si fakt myslíš, že chápu něco z toho, co říkáš?“ Zpražil ji a chytl za ruku. Vedl ke dveřím. Vytřeštila oči a marně se ho snažila zastavit.
„Jsi možná jedna z nejhezčích ženskejch, co jsem kdy vyděl, ale v hlavě to moc v pořádku nemáš.“ Přizvedla obočí. Vážně řekl, že je... nemá v hlavě v pořádku? Co si o sobě myslí?
„Co si o sobě myslíš?“ Zopakovala myšlenku nahlas a vytrhla se mu.
„Možná jsem jen obyčejná vesničanka, ale urážet mě nemusíš!“ Bránila se. On ji chytl a přehodil si ji přes rameno. Vytřeštila oči.
„Co to... hned mě pusť!“ Snažila se dostat dolů. Dost zbytečně.
„Kudy? Kudy do těch jeskyní.“ Vysvětlil, když se nechápavě zeptala.
„Chceš jít...“ Vydechla a dočista zapomněla na svou potupnou polohu a hrdost.
„Ten meč se dědí v mojí rodině po dlouhý generace. Tak jako štít. To že se teď válí v nějaký jeskyni, bůhví proč, pro mě neni zrovna...“ Hledal správné slovo. Vzdal svou snahu a pokračoval.
„A vzhledem k tomu, že vůbec nechápu tok tvých myšlenek, ukážeš mi kde.“ Dědí několik generací. Pomyslela si. Proto mu na něm tak zaleží? Ale proto ji nemusí stále urážet.
„Nejdřív drak, pak ten únos, do toho ty samozřejmě že nejsem ve své kůži.“ Ozvala se. Rytíř se zastavil a přehodil si ji do náruče. Jakoby byla lehčí než pírko. Jemně zrůžověla a držela se ho kolem krku.
„Drak?“ Zamračil se. Žena si povzdechla. Přikývla a konečně mu vše vysvětlila. Někdy během vyprávění si uvědomila, že sedí před mužem na koni, a míří k jeskyním. Společně s jeho muži. Ukázala mu směr? Kdy přesně? Přemýšlela a pokračovala. Když zmlkla, muž se zamračil.
„Hm. Takže. Buď prohrál a můj meč se teď válí na hromadě zlata pod krvežíznivym drakem. Nebo v horším případě v kaluži krve někde v zaprášený jeskyni.“ To je ten horší případ? Pomyslela si, ale neřekla.
„Nebo vyhrál a dopadlo to úplně stejně. Protože jestli měl drak nějakej poklad, ten váš zachránce měl plný ruce zlata, na co sebou ještě tahat velkej těžkej meč, kterejch si teď může koupit hromady?“ Přemýšlel nahlas.
„Ten, co skončil druhej, nebyl vůbec špatnej. Proč jste se nespokojili s nim?“ Zabručel ironicky aniž by čekal odpověď. Žena k němu zvedla oči. Nakonec to vzal docela dobře. Vypadalo to tak... děsivě, když jeho muži zaplavili hostinec. Ještě po tom všem, co mu provedli, a ukradli jeho zbraň. Ukradli, hm? Měli důvod, ale to je neomlouvá. Ne, v jeho očích.
„Omlouvám se. Jsme jen farmáři. Netušili jsme, že je něco jako meče, které se dědí po generace a podobné věci. Vím, že to nás neomlouvá, ale byli jsme v zoufalé situaci, netušili jsme co dělat.“ Sklonil k ní hlavu.
„Lidi obvykle v podobných situacích žádaj o pomoc.“ Navrhl. Zamračila se.
„Nemusíš být hned tak ironický! Mrzí mě to, dobře? Byl to celé můj nápad a nejsem na něj zrovna hrdá. Předhodili jsme je drakovi a...“ Zamrkala překvapeně, když ji muž pohladil po vlasech.
„Uklidni se. Chtěla jsi prostě jen ochránit svoje blízké a neměla jistotu, že kdybys požádala, někdo skutečně pomůže. Ne, každý by sebral odvahu a kuráž zajít tak daleko. To je obdivuhodný.“ Překvapil ji. Cítila, jak jí jemně růžoví tváře. Ještě, že je tma. Pomyslela si a sklonila hlavu.
„Nebyla jsem to jen já.“
„Možná, ale tys byla vůdce.“ No. Možná asi byla. Připustila v duchu a s povzdechem se o něj opřela. Trochu ho tím překvapila, ale mnohem víc potěšila.
„Kdybych ti to tak neusnadnil a sám se neodrovnal, jaks mě plánovala... uspat?“ Ozval se. Žena bez váhání pokrčila rameny.
„Uspávacím práškem. Ten druhý po něm během pár chvil úplně odpad.“ Rytíř si povzdechl.
„Hm. Doufal jsem, že dlouhou vášnivou nocí.“ Řekl téměř ublíženě. Zasmála se a otočila k němu hlavu. Už byla klidnější a opět sama sebou. Proto si při pohledu na něj vzpomněla. Ve skutečnosti se tehdy úžasně bavila. Rytíř byl zábavný, příjemný společník, který svým vyprávěním bavil celý stůl. Byla z malé vesničky, takže pro ni všechny jeho historky byly užasně fantastické. Neuvěřitelné ale on je prožíval. Každý den. Ve vesnici bylo spoustu statných a pohledných mužů, ale on byl statný a pohledný úplně jiným způsobem. Prohlížela si ho.
„Jsme na místě.“ Probral ji hlas jednoho z mužů. Rytíř se rozhlédl po vysokých skalách. Sklonil hlavu k ní. Ukázala. Mělo by to být tam, dle toho co jí řekli její přátelé.
„Fajn.“ Sesedlal a natáhl ruce k ní. Pomohl jí z koně. Hm. Je vážně vysoký. Uvědomila si opět, když ji postavil.
„Půjdeš s námi.“ Pokynul mužům, kteří zapálili louče. Vydali se ke vchodu do jeskyně. Jejich pán ji vedl za nimi. Ona polekaně protestovala.
„Jestli to přežil drak, chceš vážně zůstat sama venku?“ Sklonil k ní hlavu. Vytřeštila oči a objala jeho paži. Pobaveně se usmál, že si to myslel, a vzal si od jednoho z mužů louči.
V jeskyni našli rozřízlý provaz. Nic víc. Muži otočili hlavy k němu. Zavelel, aby pokračovali hlouběji.
Procházeli skrz chodby jeskyní a poslední značil cestu. První zastavil ostatní.
„Co se děje?“ Přivedl k němu rytíř ženu. Aniž by muž něco řekl, překvapeně rozšířil oči. Na zdi před nimi bylo značení posledního.
„Buď jsi neskutečně rychlej nebo tu někdo umí čarovat.“ Dotkl se muž prsty znaku.
„Pokračujem.“ Dodal a vedl ženu dál. Nejistě stiskla jeho ruku.
Andraste přišla do společenské místnosti. Kolem těla omotanou osušku. Vlasy i tělo mokré. Uprostřed sálu čekal její okřídlený ochránce.
„Kdo?“ Zeptala se, aniž by promluvil. Drak téměř jakoby pokrčil rameny.
„Několik ozbrojených mužů. A žena z vesnice, řekl bych.“ Zvedl hlavu. Žena se otočila. Za ní přicházel Wallace.
„Něco se stalo?“ Chtěl vědět. Vlastně se jen ujistit. Něco se stalo. Byl si jistý. Jakoby prostory jeskyní jemně jiskřily napětím. Andraste se zamračila. Než stačila cokoliv říct, ozval se Drey´ken.
„Blíží se sem skupina ozbrojených mužů. Pokud budou chtít bojovat, pomůžeš Andraste dostat ostatní do bezpečí.“ Překvapil oba. Wallace tu byl sice už pár dní, ale s drakem se moc nesetkával. Trávil je v knihovně, s dívkami nebo tréningem. Který vlastně taky trávil s nimi, protože se k němu hned během prvních dní přidaly a chtěly se učit. Obzvlášť, když zjistily, že je trpělivější učitel než Andraste. No a toho půvabnýho cizince před ním taky někde schovávali.
„Pokud si myslíš, že jsou nebezpeční, proč je sem chceš pustit?“ Nechápala žena. Drak k ní sklonil hlavu.
„Mám je nechat umřít v jeskyních?“ Žena se zamračila, ale zakroutila hlavou. Tvor se klidně pousmál. Alespoň tak to působilo. Přikývl a posadil se.
Netrvalo dlouho a u vchodu do jeskyně se objevil první z mužů, druhý, další a další. Vešli do prostoru a s úžasem se rozhlíželi. Jejich pohledy se setkaly na drakovi. Změnily se ve vyděšené. Drak něco zabručel a sklopil hlavu k páru, když muži tasili zbraně a začali se rozestupovat.
„Běžte.“ Poručil stále klidný. Wallace se zamračil. Andraste ho chytla a pobídla. Nesouhlasně ji následoval.
Vesničanka vyděšeně stála za rytířem, který ji strčil za sebe a vytasil úzký meč.
„Drž se zpátky. Hlídejte jeho ocas.“ Kývl hlavou k několika mužům. Ostatním pokynul, aby se rozestoupili. Sám sledoval draka. Tvor seděl bez jediného pohybu a sledoval je.
„Proč jste přišli?“ Muži i s ženou sebou cukli.
„Žertuješ že?“ Zamračil se rytíř. Drak k němu sklonil hlavu.
„Vtrhli jste do mého domu. S mečem v ruce. Myslím, že není tak zvláštní, když se ptám proč." Odpověděl tvor klidně. Muž se zamračil.
„Neni odpověď jasná? Jsi drak.“ Zdůraznil. Drey´ken se jemně protáhl.
„Chápu.“ Roztáhl zlehka křídla. Muži zpozorněli. Stiskli své meče a čekali, na jakýkoli podnět. Ze strany bestie či druhů kolem. Drak jemně zamručel. Svaly se napnuly.
„To stačí!“ Drey´ken se překvapeně stáhl a skupina bojovníků zaváhala. Před tvorem stál Wallace a držel svůj krátký úzký meč. V druhé ruce dýku.
„Nedovolim vám ublížit mu.“ Sledoval je, připraven draka bránit. Muži netušili, co dělat. Jejich velitel ho nevěřícně sledoval.
„Wallaci?“ Zloděj pohledem našel majitele hlasu. Zaskočeně se narovnal a spustil své zbraně.
„Hectore?“ Zeptal se, jakoby chtěl ujistit sám sebe. Rytíř zlehka přikývl, i on měl problém pochopit – uvěřit tomu, co se zrovna děje. Wallace ho chvíli sledoval.
„Přišel sis pro svůj meč a štít.“ Hádal. Hector přizvedl obočí. Pobaveně se pousmál.
„To tys je vyrušil od toho malýho únosu?“ Hádal tentokrát on. Wallace si všiml ženy.
„Pochlubila se?“ Podíval se na ni tázavě. Zamračila se, ale jemně zrůžověla. Nejistě zvedla oči k drakovi a muži mírně zacouvali, když poposedl.
„Nezapomněl jsi na něco?“ Wallace sebou cukl.
„Mohli byste to odložit? Máš mé slovo, že vám neublíží.“ Podíval se opět na rytíře. On zhlehka stiskl rukojeť meče. Zamračil se a vrátil ho do pochvy. Jeho muži ho napodobili. Všichni nejistě zvedli oči k drakovi. On se po nich chvíli rozhlížel, pak se pohl a pomalu sklonil hlavu.
„Jsem Drey´ken. Syn Bau´lův. Vítejte v mém domě.“ Uklonil se před nimi. Muži ho zaskočeně sledovali. Nejvyšší z nich – Hector svou vrozeně jistou chůzí předstoupil před ostatní.
„Mé jméno je Hector.“ Napodobil draka a jemně se uklonil. On si ho prohlížel.
„Hector a dál?“ Chtěl vědět. Muž pokrčil rameny.
„Hector z Leighu, vévoda Kattanský.“ Uklonil se znovu. Vesničanka k němu šokovaně otočila hlavu. Vévoda Kattanský? Kattan to je nějaká hodně bohatá část království na severu. Nebo ne? Není v zeměpise moc zběhlá, ale i ona o něm slyšela. Dokonce má pocit, že pán Kattanu je králův příbuzný. Bratranec. Určitě něco takového slyšela. Snažila se vzpomenout. I kdyby nebyl, chtěla unést někoho takového?! Bože! Nepopraví ji? Zděsila se.
„Pán z Leighu věří slovu zloděje? Proč?“
„Protože jsme přátelé.“ Odpověděl rytíř bez zaváhání. No. Bezva a skoro mu zabila přítele. Povzdechla si žena. Možná by měla raději zmizet, dokud může. Rozhlédla se a pomalu zaplula mezi muže.
„Přátelé.“ Zopakoval drak. Jakoby zkoušel chuť slova na jazyku.
„Pojď, Hectore z Leighu. Pane Kattanský. I ke mně se dostalo něco z tvého příběhu, rád bych ten zbytek slyšel od tebe.“ Kývl drak jemně hlavou k vodopádu. Muž přizvedl obočí, pousmál se a otočil. Překvapeně se rozhlédl. Muži se rozestoupili. Žena, která se nenápadně snažila vytratit, sebou cukla. On jí podal ruku. Zaváhala.
„Myslím, že bych měla jít. Ve vesnici o mě jistě už budou mít strach a je pozdě a...“ Snažila se. Hector se pousmál.
„Právě proto byses neměla dolů pouštět sama. Máš mé slovo, že tě pak doprovodím. Živou a zdravou.“ Ucukla pohledem a pokrčila rameny.
„Jsem jenom obyčejná vesničanka, můj pane. Tohle všechno na mě začíná být trochu moc. Prosím. Chci jít domů. Vrátit se ke svému životu a...“ Povzdechla si.
„Zapomenout? Tomu nevěřím.“ Překvapil ji. Zvedla k němu oči. On si pro ni došel a chytl za ruku.
„Wallace ti potvrdí, že jsem vcelku dobrej čtenář lidských srdcí a povah. A ženu, která přede mnou stojí, nevidim jako obyčejnou vesničanku. Ne. Vidim ji jako někoho, kdo stojí po boku králů... nebo jejich bratranců.“ Dodal lehce stranou. Žena rozšířila oči. Co to zrovna... co to řekl? Následovala ho strnule k drakovi. On se na ni zadíval.
„Neznám tě?“ Skoro omdlela.
„Jsem... jsem si jistá, že ne.“ Zakroutila rychle hlavou. Tvor si ji prohlížel.
„Jsi mi povědomá, jako tvůj hlas.“ Přemýšlel.
„Možná tě taky někdy praštila přes hlavu. Má to jako zálibu.“ Ozval se pobaveně Wallace. Žena se na něj zamračila. Drak něco tichého zabručel. Pak všechny trochu vyděsil, když se postavil.
„Andraste. Odveď, prosím, Hectorovy muže do lázní a pak je ubytuj.“ Žena přikývla a pokynula jim. Nejistě ji následovali. Ta se tu kde vzala? Nechápali.
Trojice se posadila k vodopádu. Drak s nimi. Vesničanka si prohlížela jezírko a padající vodu.
„Líbí?“ Zamrkala a otočila se. Způsobile posadila.
„Úžasné, ale nevím o tom, že by tu dřív něco takového bylo.“ Rozhlédla se po celé jeskyni. Drak pokrčil rameny, alespoň tak jim to připadalo.
„Kouzlo.“ Hector se rozhlížel také.
„Hm. Tak jako to ochranný v jeskyních.“ Usoudil. Drey´ken přikývl. Otočil hlavu zpět k ženě a zeptal se na jméno. Cukla sebou a postavila se.
„Jsem... jsem Rebeca, můj pane.“ Uklonila se. Oba muži jako jeden vstali.
„Omlouvám se za svojí nezdvořilost, Rebeco. Jsem Hector.“ Chytl rytíř její prsty a políbil. Zloděj ho napodobil a představil se. Jemně zrůžovělá přikývla a posadila se zpět. Oni také.
„Tedy? Jak se z vévody a zloděje stanou přátelé? Dobří přátelé, zdá se.“ Podíval se drak na rytíře.
„Třeba tak, že ho chce okrást.“ Podíval se muž pobaveně na druhého. On napodobil výraz a zvedl oči k drakovi.
„A on ho chytí.“ Doplnil ho. Drak ho pobídl, aby pokračoval. Wallace pokrčil rameny a Hector vysvětlil zbytek.
„V zemi je spousta zlodějů a některý z nich nosí drahý šaty, spí v drahých látkách a bydlí v drahých domech. Takový je obvykle těžký chytit. Dost často je nutný použít jejich zbraně.“ Otočil hlavu k příteli.
„Když jsem ho chytil, snažil se ukrást rodinnej erb.“ Překvapil draka. On sklonil hlavu k Wallacovi. Pobaveně přikývl.
„Vsadil jsem se s přítelem. Bohužel mě udal. Pro peníze. Hectorovi.“ Vysvětlil. Hector napodobil výraz a pokračoval.
„Přišlo mi to zábavný. No a když jsem se s nim dal do řeči, rozuměli jsme si. V mnoha věcech.“ Usmál se na přítele.
„Tak jsem mu nabídnul práci.“ Drak ho zamyšleně sledoval.
„Použít jejich zbraně.“ Zopakoval. Hector přikývl.
„Podle toho, co jsem slyšel, byl jeden z nejlepších zlodějů. Možná protože nekrad z potřeby, ale pro zábavu. Nevim. Tak či tak. Zajišťuje mi informace a důkazy. Některý lidi s tím nesouhlasí, ale z toho si vrásky nedělám. Chci zbavit tohle království tý špíny.“ Zamračil se.
„Což se mi díky Wallacovi daří líp než kdy dřív.“ Dodal. Pak drakovi i Rebece střídavě s Wallacem vyprávěli některé z kontrétních případů. Odlehčili humorem takže se Drey´ken i žena nakonec dokonale bavili. Když příběhy skončily. Přesněji - přišla únava, drak jim nabídl ubytování.
Pár s díky přijal a Andraste, která se k nim během vyprávění přidala, je vedla pryč. Wallace zvedl oči k drakovi a popřál dobrou noc. Vydal se k sobě.
„Wallaci. Děkuji.“ Kývl drak jemně hlavou, když se muž otočil. On nechápavě zakroutil hlavou.
„Chránil jsi mne. Proti přesile.“ Vysvětlil tvor. Wallace pokrčil rameny.
„Asi reflex. Vlastně mě to samotnýho překvapilo.“ Drak se zatvářil pobaveně. Alespoň to by muž odpřísáhl. Jemně zakroutil hlavou.
„Neřekl bych. Už jen kvůli příběhům, které jste vyprávěli. Jsi větší hrdina než přiznáváš svému okolí.“ Zloděj se zatvářil podobně pobaveně a sklonil hlavu.
„Nenech se zmást, všechno co dělám, dělám pro svůj osobní prospěch.“ Namítl a opět tím tvora pobavil.
„Opravdu? A jaký prospěch ti přinesl dnešek?“ Chtěl vědět. Muž znovu pokrčil rameny.
„Mám teď na svý straně draka. Vážně musim ještě něco vysvětlovat?“ Přizvedl obočí, když se drak krátce zasmál.
„Chápu. Díky Wallaci, za příjemný večer. Jsi skvělý vypravěč a prožil jsi mnoho. Za svůj krátký život.“ Dodal. Wallace se na něj zadíval.
„Hm. Jsem si jistej, že je to jen zlomek toho, cos prožil ty. Za těch několikset let.“ Tvor se jemně pousmál.
„Mám lehký náskok.“ Připustil a pobavil muže. On zvedl pohár, který předtím odložil, dolil si víno a posadil se zpět. Drey´ken ho trochu zaskočeně sledoval. Nebyl na odchodu? Pomyslel si, ale neřekl. Lehl si k němu.
„Jaký to je? Žít tak dlouho?“ Vysvětlil Wallace, když se na něj drak nechápavě podíval.
„Vlastně je to osamělý život. My draci nemáme ve zvyku scházet se.“ Povzdechl si.
„A lidé, které jsem potkal a potkám, nakonec odejdou.“ Muž se zamračil a zvedl k němu oči. Kolik jich asi viděl umírat? Lidí, se kterými se sblížil? I ony nakonec odejdou. Buď je uvidí zestárnout a umřít, nebo půjdou za štěstím. Kromě ní, hm?
„Kromě Andraste.“ Drak se probral ze svého zamyšlení. Sklonil k němu hlavu. Přikývl.
„Vzdala se života mezi svými kvůli přátelství se mnou. Rozmlouval jsem jí to, ale nedala si říct.“ Wallace nechápavě zopakoval první ze slov.
„Co by si asi mysleli ostatní, kdyby stále vypadala stejně? Aniž by viditelně stárla?“ Muž se zamračil a sklonil hlavu ke svému poháru.
„Hm. Proč si nenajdeš nějakou pěknou dračici a...“ Přizvedl obočí, když ho drak přerušil.
„Nejsou?“ Zopakoval nechápavě jeho slova. Drey´ken zakroutil hlavou. Muž s ním.
„Jak se potom rozmnožujete?“ Nechápal stále.
„To je dračí tajemství. Nemohu ti ho prozradit.“
Andraste odvedla pár do jedné z ložnic. Rebeca se nejistě zadívala na velkou postel. Rychle se otočila, když žena popřála dobrou noc, a chystala se k odchodu.
„Je tu jen jedna postel.“ Upozornila. Bývalá zlodějka zakroutila hlavou.
„Nerozumím. Vy dva nejste...“ Hector se pousmál a vzal Rebecu kolem ramen.
„Očividnej fakt, hm? Díky, už to zvládnem sami.“ Andraste se usmála a přikývla. Muž za ní zavřel dveře, vesničanka k němu nechápavě zvedla oči.
„Jsem unavenej, byl to pěkně náročnej den, půjdem spát.“ Pustil ji a přešel k posteli. Ona ho strnule sledovala. Spát? To jako spolu? Na jedné posteli? S mužem, kterého sotva zná? Přemýšlela.
On k ní otočil hlavu. Pobaveně se usmál a vstal. Ve skutečnosti byl spokojený jako dlouho ne. Našel svůj meč a štít. Nakonec nemusel bojovat s drakem. Ne, místo toho se s ním spřátelil a taky... chytl ženu za ruce. Zjistil, že ta rudovlasá kráska, není potvora, co opijí, svádí a okrádá chlapy.
„Hm. Teď někdy už sis měla všimnout.“ Žena nechápavě přizvedla obočí. Muž se znovu usmál a sklonil se k ní. Zlehka pohladil její rty svými. Rebeka zadržela dech a nejistě mu hleděla do očí.
„Že bych tě hledal i kdyby nebylo mého meče a štítu.“ Její obočí se jemně zavlnilo.
„Ale... ty jsi a já...“ Zmlkla, když jí položil ruku na tvář. Znovu se k ní sklonil, ale tentokrát k uchu. Dotýkali se tvářemi. Zlehka ale tak intimně.
„Chytrá... obětavá... statečná... důvtipná... zábavná... nádherná... sexy...“ Utichl hebký šepot v její dlani.
„Už... už mlč.“ Zašeptala ona. Muž se s usměvem odklonil. Zamračila se na něj, ale rty se jí chvěly. Rty i srdce v hrudníku. Tak jako prsty, kterými stále zakrývala jemný úsměv. Chytl je a zlehka stáhl.
„Teď už můžeme jít spát?“ Opět se jemně zachvěla. Spát? Spolu? Na jedné posteli? Nepatrně přikývla. Hector se spokojeně usmál.
Wallace něco zamručel a položil se na bok. Zarazil se a prsty přejel po hrbolatém povrchu. Co to...? Otevřel oči. Rychle se posadil a překvapeně hleděl na draka. Ležel u jeho boku a opíral se o něj. Tvor spal. Klidným nerušeným spánkem.
Muž se usmál a prohlížel si velkou hlavu, stočenou směrem k němu. Vztáhl ruku a dotkl se draka mezi očima. Otevřely se. On rychle stáhl svou ruku zpět.
Drak zamrkal a zaostřil na něj.
„Dobré ráno.“ Rozhlédl se. Wallace odpověděl a prohlížel si ho. Ještě stále si nezvykl. Na jeho krásu a majestátnost. On k němu opět sklonil hlavu.
„Měl byses připravit na cestu.“ Muž se nechápavě zeptal.
„Nepojedeš s nimi?“ Protáhl si Drey´ken křídla. On se zamračil.
„Myslel jsem, že můžu zůstat dýl.“ Nechápal.
„Myslel jsem, že budeš chtít jet s nimi. Pracuješ pro Hectora, nebo ne?“ Nechápal drak. Pracuje, ale odjet se mu nechce. Teď ještě ne.
Neodjel, zato Hector ano. Nejen on. Odjeli i jeho muži, ale hlavně Rebeka, kterou si muž jednoduše odvezl, aniž by se ptal na souhlas.
Wallace dál žil s drakem a jeho společnicemi. Několik týdnů. Každý večer trávil rozhovory s ním. Obvykle usínal někdy během. Oni oba. Mluvili během nich o všem. Všem - jen ne o dračím tajemství. Zato mu Drey´ken vyprávěl o zbylých princích – svých bratrech. Princi jitřním. Princi poledním. Princi večerním a o sobě – Princi půlnočním. Kdysi, když lidé byli ještě mladý druh, vládli světu draci. Jejich princové. Narodili se v jeden jediný den, každý v jinou jeho část. Nejstarší z nich – byl Drey´ken. Každý z princů vládl jiné části země a lidé je uctívali jako své bohy. Jenže lidé byli vždy národ toužící po moci a brzy zatoužili po té dračí. Po jejich bohatství. Po hrdinské slávě získané zabitím pradávné bestie. Proto se draci raději stáhli, aby neublížili těm, které chtěli chránit. Staly se z nich krvelačné bestie, které žerou mladé panny, a bojují s nejstatečnějšími rytíři. Alespoň tak to vyprávěly staré legendy a zlatá léta jejich vlády byla zapamenuta. Kde se vzala tradice o mladých pannách žádná z nich ale nevyprávěla.
Čím déle s ním žil. Čím více mluvil – tím větší úctu cítil. Úctu a lásku k tomu prastarému krásnému tvorovi a měl pocit, že je to oboustranné.
Zloděj proplouval světem snů. Téměř vzhůru. Téměř spící. Cítil dotek na tváři. Lehký a laskavý. Pomalu otevřel oči a zadíval se do stříbrných. Znal je. Ano znal. Poslední dny se mu o nich zdálo. O stříbrných očích. Havraních vlasech a rudých rtech. Pousmál se a přijal je v polibku.
Muž se skláněl nad ním a držel ho v náruči. Pohladil opálenou tvář. Wallace si ho přitáhl zpět k sobě. Prsty si užívaly hebkost vlasů a rty hebkost rtů. Jejich hebkost a měkkost.
Otevřel oči. Pousmál se a zadíval do kamenného stropu.
„Hezké sny?“ Muž se usmál a otočil hlavu.
„Stěžovat si rozhodně nemůžu. A ty? Mají draci sny?“ Tvor si protáhl ramena a přikývl.
„Občas.“ A Wallace by odpřísáhl, že se jemně pousmál.
Pozdě v noci ležel v lázních a opět si užíval jejich laskavou mokrou náruč. Jeskyně spaly klidným hlubokým spánkem.
„Dobrý večer.“ Otevřel oči a zadíval se na muže stojícího před ním. Byl nahý a jakoby jeho štíhlé obrysy jemně zářily. Oči s nimi a voda kolem také. Usmíval se. Wallace ho napodobil a podal mu ruku.
„Divný. Nemám pocit, že bych usnul.“ Chytl štíhlé prsty a stáhl muže do svého klína. Muž ho obkročil a opřel se mu o ramena.
„Ty si to snad někdy pamatuješ? Okamžik kdy usneš?“ Hleděl mu do očí. Zloděj prsty prohrábl černé prameny a přitáhl si rty.
„Ne, ale...vždyť je do jedno.“ Uvědomil si a vpil se do měkké hebkosti. Odpověděla. Něžně a pomalu. Odtáhl se a zadíval do stříbrných očí.
„Myslíš, že dnes byses mi mohl zdát o trochu dýl?“ Sjel prsty přes bělostné boky. Muž se pousmál.
„Možná.“ Sklonil se ke rtům.
„Možná?“ Opětoval Wallace sladké polibky. On přikývl.
„Záleží na tom, jak moc chceš, abych zůstal.“ Pobavil muže. On si ho přitáhl níž a hluboce se vpil.
„Moc chci.“ Rozechvěl tlukot srdce. Hrozně moc chci. Pomyslel si a nedovolil muži odtáhnout se – téměř se nadechnout. Vpíjel se do rtů, hladil hebkou kůži a užíval si odpovědi štíhlého těla. Jeho vzrušení. Jeho záchvěvy. Jeho horkou těsnost. Přivřel oči. Zadíval se do stříbrných. Usmál se a zvedl se ke rtům.
„Pokračuj.“ Zašeptal ochraptěle. Krásný milenec se zhluboka nadechl a pak rozvlnil boky. V pomalém pravidelném tempu ho přijímal hluboko do svého těla. Pomalu a hluboce. Pomalu a hluboce líbal usmívající se rty. Pomalu a hluboce ho spaloval pohled modrých očí. Směrem k srdci. Směrem ke slabinám. Prohl se v zádech a zašeptal jméno. Wallace ho pevně stiskl v pažích a zabořil obličej ve štíhlém hrudníku. Proboha. Tohle je jeden zatraceně užasnej sen. Snad si ho bude zítra pamatovat. Přemýšlel a užíval si pocity proudící tělem tam a zpátky. Tam a zase zpátky.
Pomalu zvedl hlavu. Muž k němu sklonil svou. Usmál se.
„Dobrou noc, Wallaci.“ Políbil jemně se chvějící rty.
Zloděj otevřel oči a zadíval se do kamenného stropu. Ležel ve své posteli, ve své ložnici. Posadil se a prohrábl si vlasy. Měl pocit, že se tělo jemně chvěje. Že jeho srdce v hrudníku se jemně chvěje. Zhluboka se nadechl a vyklouzl z postele. Kdy přesně si do ní lehl? Kdy přesně odešel z lázní? Snažil se vzpomenout. Nepamatoval si, zato něco jiného ano. Jeden zatraceně úžasnej sen. Usmál se při vzpomínce a natáhl si kalhoty.
Rebeca seděla u masivního stolu a věnovala se snídani. Otočila hlavu. Jídelna vedla na velkou otevřenou terasu směrem na rozhlehlé pohoří. Úžasný pohled – obzvlášť po ránu.
„Bude to vše, má paní?“ Cukla sebou a otočila hlavu. Paní. Ještě stále si nezvykla, že ji tak oslovují. Žila tu už několik týdnů. Po jeho boku, ale stále si nezvykla. Přestože to nebylo tak hrozné, jak čekala. Hector byl nejvyšší ze šlechticů – králův bratranec, ale nechoval se tak. Vlastně choval i vypadal. Vypadal urozeně. Choval se jako vznešený rytíř, ale tak surově – skutečně. Jeho vznešenost a urozenost vycházela odjinud než u šlechticů, o kterých slyšela ona. Už jen to, že možná měl nějaké sloužící, ale určitě se nenechal obskakovat. Bez problémů vystřídal kuchaře, aby připravil pro všechny oběd či večeři. V jiné dny snídani pro svou novou paní. Tak jako neváhal pomoc se sklizní, ve stájích u svých krásných koní, na které byl patřičně hrdý. Pomáhal tam, kde bylo potřeba – silou či rozumem, přitom se stíhal starat o hospodářství svého vévodství. Když bylo potřeba – oblékl svou zbroj, aby chránil svou zemi a krále, nebo společně s Wallacem pracoval na odhalení některého ze skorumpovaných šlechticů.
„Rebeco?“ Zamyšlená žena sebou znovu cukla a zvedla hlavu. Hector se usmál a sklonil se k ní. Zamrkala a pohledem zkontrolovala sluhu.
„Ne před...“ Přijala polibek.
„Nechci, aby si o mě mysleli, že...“ Mumlala mu do úst.
„Jsi moje budoucí žena, proč by je to mělo pohoršovat?“ Posadil se k ní. Povzdechla si.
„Budoucí.“ Zdůraznila. On se usmál a sáhl po chlebu. Pokrčil rameny.
„To už stejně nezachráníš. Každou noc usínáš v mojí posteli. Určitě nevěří, že tě nechám vklidu spát.“ Bavil se. Ona se na něj zamračila, aby věděl, že jí to nepřipadá vůbec zábavné. Usmál se a přetáhl si ji do klína. Přes její odmítavou snahu. Povzdechla si a sklonila hlavu.
„Nevím, jestli to chci.“ Zašeptala. Jeho úsměv se vytratil – srdce se mírně sevřelo.
„Nechceš se stát mojí ženou?“ Rychle k němu zvedla oči. Zakroutila hlavou.
„Jistěže chci, ale... jsem nejistá z té role. Být něčí paní. Nehodí se ke mně, tak jako tyhle složitý těžký šaty, a taky nejsem zvyklá nic nedělat.“ Řekla nešťastně. Muž se uvolněně usmál. Políbil ji.
„Ty šaty nosit nemusíš a co ti brání pomáhat lidem kolem?“
„Nechci, aby si mysleli, že jsem se vžila do své nové role zámecké paní, a kecám jim do práce. Taky by se mi nelíbilo, kdyby se mi někdo nastěhoval do domu, a začal mi radit.“ Pobavila ho.
„Tohle je ale tvůj dům.“ Upozornil ji.
„Vůbec to nezlepšuješ.“ Postěžovala si. Povzdechl si a přitáhl si ji k sobě. Pevně objal.
„Rebeco.“ Pohladil ji hlasem. „Hodíš se do mýho domu – ke mně jako žádná z šlechtičen, který jsem kdy poznal. Nepotřebuju a nechci, aby sis hrála na něčí paní. Buď prostě sama sebou. Dělej, co uznáš za vhodný a buď šťastná.“ Žena se odtáhla a zadívala se mu do očí. Usmál se.
„Víc od tebe nechci. Teda kromě těch úžasnejch vášnivejch nocí.“ Zamyslel se. Dokonale zrudla a zavraždila ho pohledem. Zasmál se a políbil ji.
„Pokud nechceš být jejich paní, nemusíš, ale mám pocit, že se tomu stejně neubráníš až tě poznají.“ Líbal ji něžně, ona mírně přivřela oči a objala ho kolem krku.
„Jsi vrozená vůdčí osobnost, který lidi rádi naslouchaj a následujou ji.“ Sáhl ke šněrování na jejích zádech. Povzdechl si.
„Ty šaty bys vážně neměla nosit.“ Začal ho rozvazovat. Rychle se od něj odtáhla.
„Ty... ty chceš tady? Ale...“ Zachvěla se pod jeho pohledem.
„Ty ne?“ Usmál se a rozvazoval šňůrky. Zrudla a poposedla mu v klíně. Pak se pousmála a sklonila se k němu.
„Jistěže chci.“ Zaplula mezi usmívající se rty. Vstala a obratně vyklouzla z několika vrstev sukní, pak se mu posadila do klína.
„Trvalo mi teméř půl hodiny než jsem to sešněrovala.“ Upozornila ho. On koutkem oka zachytil sluhu, který za sebou s úsměvem zavřel dveře. Pak nůž ležící na stole.
Žena zamrkala, když jedním pohybem rozřízl složité šňůrky a osvobodil ji z pevného korzetu. Spokojeně se usmál a přitáhl si ji blíž.
„Zničil si mi šaty.“
„Stejně se ti nelíbily.“ Vysadil ji na stůl a postavil se mezi její rozkročené nohy. Objala ho lýtky.
Mladý voják zastavil úříceného koně a obratně seskočil. Rozeběhl se do pevnosti. Ložnici našel prázdnou. Je ráno, bude v jídelně, hm? Pomyslel si a vydal se jejím směrem.
Sluha sedící proti dveřím a hlídající, aby nikdo jeho pána a paní nerušil, ho tvrdě zastavil.
„Tam teď nemůžeš.“
„Musím mluvit s Hectorem.“ Vyhrkl strážce a snažil se ho odstrčit.
„Musí to počkat.“ Trval sluha na svém. Vojak se zamračil.
„Nemám čas čekat.“ Odstrčil ho prudce a otevřel dveře. Strnule se zastavil a sledoval krásnou rudovlásku v náruči svého pána. Byla jako nádherné divoké zvíře. Tak neskutečně skutečná a opravdová. Její rudé dlouhé vlasy. Měkká štíhlost těla, její pohyby a hebké steny.
Hector naposledy přirazil a ona ho stiskla ve štíhlých opálených pažích. Přitiskla se k němu. Muž ji spokojeně objímal a snažil se nadechnout. Zvedl oči ke dveřím.
„Jestli nemáte skutečně dobrej důvod, proč tam stojíte, nechám vás popravit.“ Zavrčel temně. Žena nechápavě otočila hlavu. Zrudla a seskočila ze stolu. Schovala se za svého budoucího muže. On si svlékl rozeplou košili a zabalil ji do ní.
„Já jsem...“ Sledoval voják stále ženu.
„Bosco.“ Zavrčel jeho pán. Muž zamrkal a otočil k němu hlavu. Vrátil se pohledem na ni.
„Omlouvám se, má paní. Nechtěl jsem...“ Prohlížel si ji.
„Nepomáháš si.“ Přerušil ho tvrdě jeho pán. Strážce sebou cukl a konečně se vzpamatoval.
„Byl jsem u Britta oslavovat narození jeho dcery. Hrozně jsme se všichni opili. On se opil.“ Zakroutil hlavou a přešel ke stolu. Napil se, aby mohl pokračovat.
„Mluvil o krásné rudovlasé ženě, kterou jste hledali.“ Otočil hlavu k Rebece. Nejistě ho sledovala.
„O Wallacovi a jeskyních... o jeho novém příteli.“ Budoucí manželé rozšířili oči.
„O Drey´kenovi?“ Zašeptala Rebeca. Voják přikývl. Pak se nešťastně zamračil.
„Z jeho vyprávění, působil... myslel jsem, že bys to chtěl slyšet. Na jeho oslavě byl bratr jeho ženy. Rytíř Rodderick.“ Hector se zamračil, žena k němu nejistě zvedla oči.
„Drakobijce.“ Zamračil se muž. „Tvůj bratr?“
„Snaží se prospat do střízlivost. Byl na tom hůř než já... ale když si vybavím ten večer, Rodderick tolik nevypil a neustále se Britta na něco vyptával. Ráno byl pryč.“ Dodal.
„Proboha, co jsem to udělala.“ Zašeptala Rebeca. Vévova k ní sklonil hlavu. Zakroutila svou.
„Můžu za to já. Celé to byl můj nápad. To já vzala ten meč se štítem. To kvůli mně jsi přivedl své muže a... Proboha, to já jsem na něj poštvala drakobijce.“ Posadila se plačky. Hector se zamračil a klekl si k ní.
„Nemluv hlouposti. Ty za to přece nemůžeš.“ Zamračil se a objal ji.
„Pojedem za Drey´kenem a budeme ho varovat, dobře?“ Políbil ji do vlasů. Odtáhla se a popotáhla. Přikývla. Pousmál se a políbil ji.
V rozlehlé jeskyni seděl světlovlasý muž a proti němu temný drak. Povídali si. Jako dva přátelé. Nejen jako. Byli. Přátelé.
Tvor najednou zvedl hlavu směrem k východu. Jeho společník se váhavě narovnal.
„Něco se děje?“ Drak chvíli mlčky seděl. Jakoby poslouchal. Něco, co muž neslyšel. Sklonil hlavu.
„Hector a Rebeka.“ Překvapil Wallace. Muž se nechápavě postavil, když pár vešel do jeskyně.
Hector si jich všiml a vydal se k nim. Jistou hrdou chůzí, za sebou vedl Rebeku. Prsty propletené.
„Wallaci.“ Pozdravil krátce přítele a zaměřil svou pozornost na draka.
„Přijeli jsme tě varovat.“ Převyprávěl jim, co Bosco jemu. Zloděj se zamračil a zvedl oči k tvorovi.
„Musíš, pryč. Rodderick ví, co dělá, když jde o draky. Už jich několik....“
„Vím o něm.“ Přerušil ho dračí princ a otočil hlavu. Trojice s ním. Od ložnic přicházely dívky. Wallace se zamračil. Ne. Ne znovu. Zvedl zamračeně hlavu zpět k Drey´kenovi. Než se stačil ozvat, on pokračoval.
„Odveďte je odsud. Věřím, že jim nabídnete bezpečný domov.“ Hector se zamračil, ale přikývl. Wallace zakroutil hlavou.
„Tohle nemůžeš myslet vážně. Ne znova. Můžeš přeci odejít...“
„Je pozdě, Wallaci. Jsou tady.“ Přerušil ho tvor opět. Muž se zatvářil nesouhlasně.
„Pak nám dovol zůstat. Možná bychom jim to mohli vysvětlit, tak jako Hectorovi.“ Snažil se. Drey´ken se mírně pousmál.
„Vážně něčemu takovému věříš? Prosím Wallaci, běž s nimi. Já budu v pořádku.“ Snažil se muže uklidnit. Nijak zvlášť se mu to nepovedlo. On zakroutil hlavou. Andraste, stojící za ním, jemně zasténala, když ji bleskově chytl.
„Na to nemysli.“ Zavrčel. Pak se sesunul k zemi. Hector ho zachytil než dopadl.
„Hm. Ještě párkrát a vážně to bude mít následky.“ Zvedl muže do náruče. Podíval se na Drey´kena.
„Nesouhlasím s tím, ale... nevěřim, že je to první drakobijec, kterýho jsi potkal, a stále tu jsi.“ Zamračil se.
„Díky, Hectore z Leighu.“ Kývl drak jemně hlavou. Vévoda přikývl a otočil hlavu k Andraste. Napodobila ho a vykročila – k východu, který zde předtím nebyl. Ostatní dívky za ní. Hector s Rebekou také. Muž se otočil.
„Znám ho. Bude se hrozně zlobit, ale pak nedá pokoj, dokud tě nenajde.“ Drak jemně přikývl. Nijak pohoršeně či nesouhlasně. Hectorovi se zdálo, že to bylo spíš lehce uvolněné a... spokojené?
Procházeli jeskyní chodbou. Netušili jak dlouho, když se zem mírně otřásla. Dívky zděšeně vykřikly. Andraste se zastavila.
„Možná měl pravdu. Neměli jsme odcházet. Podle toho, co jsem slyšela, Rodderick je jiný než ostatní.“ Hector se zamračil a zakroutil hlavou.
„Přivede sebou vojsko, nás spočteš na prstech jedný ruky. Těch, co umí bojovat.“ Dodal, když zaprotestovala.
„My ale umíme bojovat. Wallace nás učil.“ Bránily se dívky. Muž se zamračil. Zatraceně. Cítí to stejně jako ony, ale... Drey´ken mu je svěřil s tím, že je odvede do bezpečí. Nehledě na to... Sklonil hlavu k Rebece. Zem se znovu otřásla. Pousmála se a přikývla.
„Fajn.“ Vydal se zpátky. Ženy se uvolnily. Snad se Wallace probere a bude schopnej bojovat. Možná ho neměl praštit tak... zastavil se a nevěřícně sledoval skálu. Tudy přece před chvílí prošli. Tudy, nebo ne? Andraste se zamračila a položila na ni ruce.
„Drey´kene! Pusť nás dovnitř! Prosím! Můžeš přece odejít s námi! Nikdo nemusí bojovat! Prosím! Jaký má smysl udržet tajemství, když přitom zemřeš?!“ Praštila do skály.
„Prosím!“ Tekly jí slzy.
„Povím jim to a pak nebude mít smysl...“ Zmlkla. Skála kolem zaduněla, pak se pohla. Hector se zamračil. Zatraceně.
„Zavírá se! Běžte! Běžte!“ Přehodil si Wallace přes rameno a následoval vyděšené dívky.
Skála je vyvrhla do horského jezírka. Hector přidržující přítele se vynořil.
„Co to ksakru je, to má bejt nějakej špatnej žert?“ Zkontroloval pohledem svou budoucí ženu. Andraste si ulízla vlasy a vydala se ke břehu.
„Snaží se nás zdržet. Jsme...“ Otočila hlavu k Rebece. Rozhlížela se.
„Myslím, že tudy.“ Ždímala šaty. Hector vytáhl muže z vody. Zatraceně, ten drak je tvrdohlavější než on. Svlékl si kabátek ztěšklý vodou. Ale jednou se rozhodl, že ho v tom nenechá, tak ho v to prostě nenechá. Vydal se směrem, kam žena ukazovala. Ony za ním.
Šli dlouho a rychle a zem kolem se otřásala pod temným duněním. Rebeka zvedla oči ke svému budoucímu muži. Zamračil se.
„Katapulty, snaží se zavalit všechny východy, kterýma by prošel. Pak ho zaženou někam do stísněnýho prostoru a...“ Nepokračoval. Nemusel. Pochopila. Sklonila hlavu. Bože. Co to provedla? Zarazila se.
„Jaké tajemství?“ Otočila hlavu k Andraste. Ta pokrčila rameny.
„To už je teď... proboha.“ Zastavila se. Ostatní také a sledovali malé vojsko obsluhující ohromné katapulty a samostříly větší než dům. Jak to sem ksaku mohli dostat tak rychle? Nechápal Hector. Otočil hlavu. Wallace, kterého nesl na zádech, se pohl. Něco zamručel a promnul si oči. Bože. Tohle zná. Tuhle malátnost a... otupěle zamrkal. Vzpomněl si a odstrčil od sebe muže. Ten ho chytl, když zavrávoral.
„Kde to ksakru...“ Zmlkl, když si všiml vojáků. Chvíli se po nich rozhlížel. Větší část z nich zůstala venku, menší zaplavovala jeskyně. Zamračil se a vykročil. Hector ho rychle chytl.
„Co chceš dělat?“
„Zničit jim pár samostřílů? Ja nevim, dát mu alespoň nějakou šanci.“ Snažil se přítele odstrčit. Zatraceně. Měl by teď být uvnitř a bránit ho. Sledoval muže ztrácející se jeskyni. Snad je k sobě nepustí. Snad se dostane ven. Ven, hm? Venku ho čeká jistá smrt.
Hector se zamračil ale přikývl.
„Fajn. Jdeme.“ Pustil ho. Ve stejnou chvíli se z druhé strany louky ozval křik. Všechny pohledy se otočili stejným směrem.
„Drak!“ Temně modrý drak plivl zářící kouli po jednom ze samostřílů. S překvapivou přesností. Zbraň vybuchla do okolí. Všichni otočili hlavy, když se odjinud snesla další koule a smetla jiný samostříl. Vojáci šokovaně sledovali přilétajícího tvora. Byl rudo-zlatý. Planoucí jako polední slunce. Zařval jim nad hlavami a sestřelil jeden z katapultů. Z třetí strany imaginárního trojúhelníku přilétl další zářící bod a opět mířil dokonale přesně. Bílý drak máchl velkými křídly a zastavil se nad strnulými vojáky. Rozhlédl se po nich. Snesl se k zemi a zařval. Vojáci konečně zareaogovali a začali prchat. Přímo do náruče rudého draka. Zastavili se a otočili hlavy. Směrem k modrému. Byli v pasti.
„Myslim, že to jsou...“ Zašeptal Wallace. Tři bratři se rozhlíželi po vojácích.
„Myslím, že teď někdy už by naše trpělovost mohla přetýct.“ Ozval se bílý. Dva k němu otočili hlavu. Pokývali s ní. Přihlížecí rozšířili oči a vojáci začali zděšeně utíkat. Draci naráz zaútočili. Zářící koule se roztříštily o průsvitnou stěnu, která se objevila nad vojskem.
„Co to ksakru...“
„C-co je...“ Ukázala Rebeka. Nad skalami zářil malý bod. Rozlétl se směrem k drakům. Zvětšoval se.
„Drey´ken?“ Zašeptal Wallace a sledoval, jak se zářící bod mění až měl znatelné dračí obrysy. Zastavil se proti tvorům. Jemně kývl hlavou. Oni ho napodobili. K úžasu všech roztáhli křídla a letěli pryč. Bez jediného pohledu zpět. On s nimi.
„Díky bohu.“ Usmála se Rebeka a objala Hectora. Pevně stikla. Muž ji. Zvedl oči k příteli.
„Buď rád, je v bezpečí.“ Wallace, sledující odlétající tvory, se zamračil. Je rád. Jistěže je rád, ale... Mlčky kráčel s ostatními do Rebečiny vesnice a přijal suché šaty a něco k jídlu v místním hostinci. Tiše seděl mezi ostatními a věnoval se svému talíři. Zvedl oči k Andraste.
„Kam odletěli?“ Žena pokrčila rameny.
„To netuším, Wallaci.“ On se zamračil a vrátil se ke svému talíři. Chvíli mlčel. Někde uvnitř se rodila myšlenka. Jakoby něco viděl. Věděl a ona se ho prostě jen snažila upozornit. Ale co? Zavřel oči. Pohladil ho stříbrný pohled. Pak spatřil zářící postavu, stojící na skále. Byla to lidská postava nebo ne? Tam venku to nevnímal ale...
Andraste si povzdechla, když k ní znovu zvedl hlavu.
„Dračí tajemství, hm?“ Usmála se půlkou úst. On na ni šokovaně hleděl. Podíval se směrem k dívkám, sedícím u velkého stolu.
„Proto sličný panny? Nežerou je.“ Žena se pobaveně pousmála.
„Ne to s nimi tedy opravdu nedělají. Myslím, že první si o ní řekl Sau´rian.“ Zamyslela se.
„To ano. Byl jsem to já.“ Všichni nejistě zvedli hlavy. Čtyři muži, stojící nad jejich stolem, se pousmáli.
„Můžeme?“ Usmál se světlounce blonďatý, výrazně modrých očí. Wallace stále zaskočeně sledoval černovlasého. Podal mu ruku. Muž se pousmál a přijal ji. Posadil se vedle něj.
„Zlobíš se?“ Zeptal se.
„Ne, ale... ne.“ Sklonil se k němu Wallace a k překvapení všech políbil.
„Není to jen mé tajemství, nemohl jsem ti to říct a rozhodnout tak i za ostatní.“ Vysvětlil Drey´ken. Zloděj si povzdechl, ale přikývl. Otočil hlavu ke zbylým bratrům. Ti si ho prohlíželi.
„Jsem Dre´kinn. To mý bratři Sau´rian a Lagh´airt“ Představil se blonďatý. Oni se jim přestavili. Sau´rian – rudovlasý se pousmál a otočil hlavu k Wallacovi.
„Pokud vím, Drey´ken ti vyprávěl o naší minulosti.“ Muž přikývl. Druhý také a pokračoval.
„Uctívali nás jako bohy. Chodili si k nám pro rady, pro požehnání. Nosili nám dary. Obyčejní prostí lidé v tom pokračovali i potom, co se z nás stali krvelačné terče.“ Zvedl oči k bratrům. Oni přikývli.
„Drahé kovy a kameny. Spoustu jídla... což je ironické. Zlato ani drahé kameny nepotřebujeme a jídlo nejíme. Jednoho dne jsem si prostě řekl, když už mi musí stále něco nutit, proč ne něco, co skutečně chci?“ Pousmál se při vzpomínce.
„Přivedli mi krásnou Annie. Byla... Zůstala se mnou několik desítek let.“ Hector se překvapeně zeptal. Drak přikývl.
„Nesmrtelnost je pro některé požehnaním, ale pro jiné prokletím. Pro Annie byla bohužel prokletím. Nechal jsem ji jít.“ Usmál se smutně.
„Po Annie následovaly další. Některé z nich zůstaly jedinou noc, jiné pár měsíců, a další mě milovaly a já je. Dokud jsem nepotkal Quintis.“ Rebeka zopakovala jméno. Muž k ní s jemným úsměvem zvedl oči.
„Moje družka. Krásná statečná Quintis. Tehdy jsem nedával pozor a rytíř podobný Rodderickovi mě zranil. Sestřelil přímo z oblohy. Přistál jsem hodně tvrdě v hlubokém lese – přímo před ní. Koupala se v místním jezeře. Ty její velký vyděšený oříškový oči.“ Pousmál se a oni s ním.
„Nejdřív to vypadalo, že uteče, ale pak si všimla mého zranění a volání kolem. Schovala mě.“ Překvapil je.
„V jeskyni za vodopádem. Naštěstí se neukázali, pokud ano nevím o tom. Usnul jsem, a když jsem se probral, seděla u mě a ošetřovala mi ránu. Od té doby se ode mne nehla.“ Zvedl k ženě znovu oči. Ona se usmála a objímala Hectorovu paži. On zakroutil hlavou.
„Myslel jsem, že to tam lehne popelem.“ Napil se. Dre´kinn pokrčil rameny.
„Neměli jsem důvod. Stačí nám, že Rodderick a jemu podobní teď ví, že pokud opět něco takového zkusí, my přijdeme.“ Odpověděl. Hector pokýval hlavou a pak jako ostatní poslouchal vyprávění ostatních draků. Všichni byli unavení a ospalí, ale kdy se jim naskytne další příležitost sedět u stolu se čtyřmi stoletými tvory? Draky? Proto zahnali únavu a poslouchali úžasné příběhy dračích princů.
Wallace pomalu otevřel oči a zadíval se do stropu. Protáhl se a snažil se o něco víc probrat. S úsměvem se posadil a prohrábl si vlasy. Otočil hlavu k velkému oknu. Za ním se tyčilo velké město. Smíchané z pradávné historie a moderní doby.
Vstal a otevřel dveře na terasu. Vdechl svěží ranní vzduch. Zašel zpět a namířil si to ke dveřím, zpoza kterých vycházel zvuk padající vody.
Pod otevřenou sprchou stál černovlasý muž - štíhlý, světlé pleti. Wallace se usmál a postavil se za něj. Rukou opřel o stěnu.
„Dobré ráno.“ Políbil hebký krk. Muž otevřel oči. Otočil hlavu. Stříbrný pohled se pousmál, on s ním.
„I tobě, Wallaci.“ Opětoval polibek. Bývalý zloděj se pousmál a otočil ho k sobě.
„Rok nebo několik set. Nezáleží na tom, tohle mě nikdy neomrzí.“ Zaplul mezi hebké rty. Drey´ken s úsměvem vydechl a stáhl ho níž k sobě.
„Nápodobně.“
