kapitola II. - konec
Dva muži se zadívali na mořskou hladinu. Pohledem studovali jeho sílu. Odhadovali.
„Cítíš se na to?“ Sledoval Niallan vlny. Sabre také.
„A ty? Tý noze to moc nepomůže.“ Strážce pokrčil rameny.
„To budem řešit až na břehu.“ Otočil k němu hlavu. Zloděj přikývl. Někdy k ránu se moře zklidnilo a dalo jim příležitost uniknout. Netušili, kolik času mají, ale rozhodli se to risknout. Nemůžou čekat věčně a tady dole je nikdo hledat nebude.
„Fajn. Neutop se.“ Skočil Sabre. Niallan se zamračil a následoval ho. Za pomocí skály, aby ušetřili alespoň nějaké síly, se dostali z jeskyně. Strážce se rozhlédl. Zloděj ukázal směr a vyrazil. Muž za ním.
Plavali klidným pomalým tempem. Odpočívali v zákoutích skal, kde vlny nebyly tak silné.
„Jak daleko ještě? Skoro necítím nohu.““ Přidržoval se Niallan skály. Sabre k němu otočil hlavu. Muž se zamračil. On očividně přestává cítit všechno. Asi vyrazili zbytečně brzo, horečka ještě neustoupila. Je oslabený a... vytřeštil oči a chytl muže klouzajícího pod vodu.
„Sabre!“ Přidržoval ho. Zloděj se probral. Rozhlédl.
„Co se stalo?“ Držel se ho kolem ramen.
„Na chvíli jsi odpad.“ Sabre přizvedl obočí a utřel si obličej.
„Pokračujem.“ Promnul si oči. Niallan zamračeně zaprotestoval. Muž zakroutil hlavou.
„Co chceš dělat? Vrátit se?“ Pustil se ho a plaval dál. Druhý muž se zamračil a následoval ho. Pohledem kontroloval a nedovolil si zpomalit či se na chvíli přestat soustředit. Ve skutečnosti mu to pomohlo nemyslet na svou vlastní únavu a bolest.
Na okraji moře se táhly vysoké skály bez viditelného konce. Jakoby tvořily temnou nedobytnou zeď. Jejich jedinou slabinou byla bílá jizva táhnoucí se po celé šířce. Písčitá pláž. Na jejím okraji ležely dvě postavy. Dva muži. Vysilení, ale šťastní. Zvládli to.
Leželi dlouho, bez jediného pobyhu až se konečně jeden z nich pohl. Zapřel se dlaněmi a zvedl. Vysíleně se posadil. Rozhlédl. Usmál se a otočil hlavu ke svému společníkovi.
„Sabre? Žiješ?“
„Pochybuju.“ Zabručel druhý muž a odmítal se zvednou. Jeho tělo odmítalo. Tělo i mysl. Pomalu se otočil a zadíval na nebe. Dorazili právě v čas, od východu přicházela noc.
„Zkusim najít něco na oheň.“ Stáhl si Niallan kožený neprodyšný vak s oblečením a opatrně vstal. Jo. Moc to jeho noze nepomohlo. Rozhlédl se. Podél skal se válelo naplavené dřevo z moře společně se starou strouchnivělou loďkou.
Dobelhal se k ní. Byla skrz na skzr popraskaná a děravá.
Sabre se probral do vědomí. Před ním praskal oheň a kolem šumělo moře. Klidné a vlídné. Kolébající. Najednou. Pomyslel si nevrle a opřel se.
„Jak je?“ Zloděj sebou cukl a zaklonil hlavou. Za ním seděl Niallan zabalený v dece. Oba si je sebou nesli - v kožených neprospustných vacích, které našli na lodi. Částečně nepropustných. Dlouhý pobyt v neklidném moři na ně byl trochu moc a deky i oblečení bylo lehce navlhlé. Díky plamenům ohně ale uschlo velice rychle.
Muž seděl za ním a on mu ležel v náruči. Zabalený do své deky. Niallan přes něj držel ještě svou. Tohle už je vážně moc. Přesně proto má ty hloupý sny. Divný sny. Zamračil se, ale neodtáhl. Nebyl dost silný. Raději sklonil hlavu zpět k ohništi. Zadíval se do plamenů.
„Mám hlad.“ Zabručel.
„Upekl jsem pár ryb.“ Sáhl voják vedle sebe. Sabre si bez řečí jednu vzal. Mlčky snědl. Co teď? Měl by co nejdřív vypadnout. Neni si jistej jestli jeho taky, ale Niallana už jistě hledají jeho muži. Určitě jim řekl své plány. Vážně. Měl by zmizet. Ale. Zachumlal se důkladněji do deky, hlouběji do pevné náruče. Je unavený. Moc unavený na to dostat se teď sám do tábora. Taky. Příjemný. Ve skutečnosti je to příjemný.
Niallan k němu sklonil hlavu. Muž spal. Zabořený v jeho náruči. Klidný. Strážce se zničeně pousmál a stiskl ho v pažích.
„Proč mi to děláš tak zatraceně těžké?“ Povzdechl si.
„Pane?!“ Muž sebou cukl. Zavřel oči. Měl radost, že ho našli. Jistěže ano, ale měl by mnohem větší, kdyby s tím trochu počkali. Pak by oba mohli jít svou cestou. Pak by ho mohl nechat jít.
Otočil hlavu. Kus od nich stáli vojáci na koních s jeho zástupcem. I přes své brnění zářil štěstím a míříl k němu.
„Jsi v pořádku! Našli jsme jeskyni, ale nebylo možné dostat se dolů.“ Pokud se člověk nejmenuje Sabre. Pomyslel si Niallan.
„Napadlo nás zkusit to od moře, ale ty skály...“ Zakroutil hlavou a klekl si ke svému veliteli. Stáhl si helmu a objal ho. Niallan se usmál.
„Jsem v pořádku, Noeli.“ Objal muže kolem ramen. On se odtáhl a přikývl. Byl jeho mladší, menší a štíhlejší kopií. Jen měl čokoládově hnědé oči (<-- ^_^“) Jemně se rozšířily, když si všiml zloděje.
„Kdo. To je.. Sabre?“ Vojáci za jeho zády zpozorněli. Niallan se zamračil.
Královským palácem procházeli tři muži. Chůze jednoho z nich byla tiší a méně rytmická. Ruce měl spoutané za zády.
Z ničeho nic klopýtl. Voják, kráčející po jeho pravici, ho chytl za paži. Přidržel a vedl dál. Hlouběji do královského paláce. Ke královskému trůnu.
Prošli dlouhou chodbou. Na jejím konci se před nimi otevřely dvoukřídlé dveře. Za nimi byl impozantní sál s néméně impozantním trůnem, vyvýšeným vysokými schody. Na jednom z nich seděl vysoký mohutný muž v bílo-zlaté zbroji s dlouhým pláštěm. Trůn nad ním byl prázdný.
Tiše sledoval přicházející trojici. Muž uprostřed jakoby si všiml, kde je. Vymanil svou paži z vojákova sevření, nadechl se a narovnal. Jistou hrdou chůzí pokračoval dál. Přestože měl oči plné únavy. Sedící muž se pousmál a čekal. Oni zastavili pod schody.
„Vítej, Sabre.“ Zajatec k němu sklonil hlavu. Byl trochu překvapený, že je královské křeslo prázdné. Teď chápal proč. Jen nechápal, proč někdo postaví něco takového, a pak nepoužívá.
„Památka na staré krále.“ Vysvětlil muž, jakoby četl myšlenky.
„Nechte nás.“ Poručil ke svým mužům aniž by se na ně podíval. Kývli hlavou a zmizeli někde mezi sloupovím.
„Jistě víš, co tě čeká.“ Smrt. Samozřejmě, že ví. Možná veřejná poprava? Jako výstraha jeho přátelům. Zbylým rebelům. Král mlčky sledoval jeho myšlenky. Jakoby je opravdu dokázal spatřit.
„Mluvil jsem s Niallanem. Prý jsi mu zachránil život.“ Sabre byl vyčerpaný. Psychicky i fyzicky. Opět propadl horečce. Silnější než byla ta první. Moc věcí nevnímal a vlastně si ani nebyl jistý, zda to co vnímá, je skutečné. Vážně teď řekl...
„To bych si zasloužil nějakou tu milost, nebo ne?“ Pobavil muže. Přikývl, že by se to tak jistě mohlo někomu jevit.
„Snad ale chápeš proč ti ji nemohu dát.“ Sabre pokýval hlavou. Téměř se díky tomu pozvracel.
„Protože jsi tyran?“ Pobavil muže znovu. Jemu samotnému ale do smíchu moc nebylo. Jestli si brzo nesedne, složí se. Tady a teď.
„Pro někoho jistě asi ano.“ Pro někoho?! Pomyslel si Sabre. Jeho nemoc jakoby najednou ustoupila. Nadechl se v odpovědi. Muž ho přerušil.
„Teď mi jistě řekneš, že jsem vám sebral vaši svobodu a ostatní.“ Zadíval se mu do očí. Zloděj se zamračil, muž naopak pousmál. V jeho úsměvu byl zvláštní mrazivý chlad. Někoho, kdo neodpouští. Sabre se jemně zachvěl.
„Kdysi jsem byl hodný a laskavý a moudrý král. Můj lid byl šťastný a svobodný. Příliš svobodný.“ Zamračil se, ale ne ve hněvu. Ne. Opět to bylo zvláštně mrazivé. Mrazivě klidné. Mrazivě prázdné. Sabre začal cítit velice nepříjemný pocit v zádech. Měl nutknání mírně ustoupit, aby se dostal z chladného dosahu muže, sedícího před ním.
„Svoboda má na lidi zvláštní vliv. Jakoby odbourávala hranice a oni mají pocit, že jim dovoluje vše. Vše, Sabre. Úplně vše.“ Zloděj se při pohledu do zelených očí znovu zachvěl.
„Možná někteří, ale obyčejní lidé.“ Zakroutil hlavou. Muž ho opět přerušil.
„Obyčejní lidé si většinou ani nejsou jistí, co s ní. Neumí se sami rozhodnout a potřebují ukázat směr, aby nesešli z cesty.“ Sabre zakroutil hlavou.
„Ne. Tim si jenom omlouváš svoje činy. Jsi tyran, co bez váhání zabije ty, co maj jinej názor.“ Cítil horkost ve tvářích, mírně se mu točila hlava a s ní celý svět kolem. Najednou se zatočil o něco víc a to už nezvládl. Sesunul se k zemi. Král se na něj zadíval. Sklonil hlavu.
„Stráže!“ Objevili se téměř okamžitě. Sehli se k muži a zvedli ho aniž by jejich pán něco řekl.
„Zavřete ho a...“ Tázavě se na něj podívali. Zamračil se.
„Prostě zavřete.“ Vstal a šel pryč.
Sabre ležel na kopce sena v chladné temné kobce. Netušil, jak dlouho už to trvá ani jak dlouho ještě bude. Nezdálo se, že by se ho chystali popravit. Ne, pravděpodobně ho nechají shnít tady dole.
Zamračil se, když se chodbou rozezněly těžké kovové kroky. Jídlo, hm? Nebyl si jistý které. Během prvních pár dní naprosto ztratil pojem o čase.
Zachumlal se pod deku a schoval před světlem, když se dveře cely otevřely.
„Večeře.“ Tak vida. Večeře. Voják za sebou zabouchl dveře a těžkou chůzí kráčel pryč.
Sabre se natáhl pro misku. Kaše. Zase. Byla to pravděpdobně ta nejodpornější věc, jakou kdy jedl. Zároveň ale taky ta nejvýživnější možná dokonce léčivá. Důkazem bylo to, že horečka ustoupila a jeho stav se zlepšil. Přestože byl tady dole.
Někdy mezi sousty si uvědomil jiné kroky. Tišší a... odložil misku a pomalu vstal. Ten, kdo kráčel chodbou, lehce pokulhával. Byl si jistý. Dle jeho chůze. Niallan. Zašeptalo srdce a muže zmátlo, jak moc rozechvěle. Stejně tak, jak moc poskočilo při pohledu do hladce oholené tváře. Zato ta jeho musela být zarostlá a špinavá.
„Jak je ti?“ Sabre odvrátil pohled.
„Tebe to zajímá?“ Opřel se o zeď a přitom zkřížil ruce na prsou. Niallan k němu s úsměvem vykročil.
„Jistě. Jinak bych se neptal.“ Dotkl se ho na tváři a přizvedl obličej k sobě. Zloděj se zamračil.
„Když máš o mě takovou starost, proč jsi...“ Odstrčil jeho prsty.
„Neměl jsem na výběr. Na pláži nás našli moji muži. Nemohl jsem tě nechat jít, jako jejich velitel.“ Sabre si povzdechl. Ne, to asi nemohl. Ví to, jen doufal... Bože, v co? Díky němu se tak divně chová, cití. Ještě stále sní. O dvou mužích v objetí. Jich dvou. Zvedl oči k zeleným.
Překvapeně zamrkal, když se Niallan opřel za ním, a naklonil se blíž. Rozšířil oči. Za ním se ozvalo zadunění. Kámen, o který se muž opřel, se začal ztrácet mezi ostatními. Rychle se otočil a sledoval otvor, rýsující se ve zdi.
„To ovšem neznamená, že to neudělám teď.“ Ozval se muž stojící těsně za ním. Sabre nejistě otočil hlavu. Jejich tváře, oči. Rty byly jen pár centimetrů od sebe. Sabre sklopil zrak k Niallovým. On si všiml pohledu. Usmál se.
„Měli byste si pospíšit.“ Zloděj se vzpamatoval. Měli? Nechápal.
„Nešlo by to rychleji, prosím?“ Sabre se otočil zpět. Za ním stál světlovlasý muž. Podával mu černý látkový balíček.
„Obleč si to.“ Poručil a vrátil se do tajné chodby. On si nechápavě vzal oblečení. Černou halenu s kapucou a kalhoty. Dokonce i boty. Převlékl se.
„Noel tě vyvede za město, pak už je to na tobě.“ Podal mu Niallan kožený vak, sbalený na cestu. Sabre si ho navlékl přes hlavu a zvedl oči k zeleným. Zeleným. Pomyslel si. Stejným jako měl...
„Díky.“ Velitel královských vojsk si povzdechl.
„Neděkuj, dělám to jen protože si nemyslím, že si zasloužíš umřít takhle. Navíc tě chci chytit sám.“ Pobavil muže.
„Popřál bych ti štěstí, ale byl bych sám proti sobě.“ Pobavil on jeho. Kývl hlavou a vykročil. Překvapeně ji otočil zpět, když ho Niallan zastavil.
„Lhal jsem. Jen proto to nedělám.“ Sklonil se k němu. Sabre rozšířil oči a strnule přijímal polibky. Byly měkké, horké a stejné jako ty, o kterých se mu zdálo. Zdálo nebo ne? Byly to jen sny. Jenom... vzpomínky? Špitlo srdce. Mnohem víc – vzpomnělo si. Muž si vzpomněl. Nějistě druhého sledoval.
„Ty jsi... kdy jsme...“ Nechápal.
„Když jsi se vrátil. Potřeboval ses nějak zahřát, ale dřevo bylo příliš mokré. Nic jiného mě nenapadlo.“ Pokrčil rytíř rameny. Sabre zalapal po dechu.
„Nic jinýho tě... ale nepamatuju si, že bysme spolu...“ Muž zakroutil hlavou..
„Ani nemůžeš, to si necháme na příště. Až tě zase chytím.“ Políbil ho znovu.
„Nikdy jsi mě... proč jsi si tak jistej, že by se ti to mělo znovu povíst?“ Zamračil se zloděj. Voják se pousmál.
„Nechceš, abych tě chytil?“ Sabre vytřeštil oči. Začal koktat odpověď. Niallan ho umlčel polibkem.
„Tak jdeš, nebo ne? Nebudu čekat... nemohli byste si to nechat na jindy? Třeba až mu nebudu pomáhat utéct z vězení?“ Ozval se Noel, který se vrátil. Sabre dokonale zrudl. Vojákův velitel se opět pousmál a přikývl.
„Uvidíme se.“ Strčil mu složený lístek do dlaně a pak jeho vystrčil do chodby. Zavřel. Sabre sklonil hlavu ke svým prstům. Rozložil psaní. Bylo na něm místo a den, taky jméno.
