kapitola II. - konec
Julien se rozhlédl po místním clubu. Parket byl plný vlnících se těl a barevných světel. Stěny jemně vibrovaly pod hlasitými tóny. Bary přetékaly hosty a velké boxy také. Barmani měli plné ruce práce. Přesto se tvářili stejně, jako jejich hosté. Lapeni vírem pátečního večera.
Mladík se pousmál.
„Fajn. Jdu si najít nějaký malý půvabný kotě a utopim se v lásce.“ Pobavil přítele a zaplul mezi živou masu. Winnie za ním.
Netrvalo dlouho a obklopil je malý soukromý dav. Stejně krátkou dobu trvalo Julienovi než si našel své malé půvabné kotě a topil se s ním v lásce. Nebo alespoň v hlubokých vášnivích polibcích.
Winnie byl obklopen dívkami. Přestože jim oběma bylo stále jen sedmnáct, ani jeden neměl problém s místními barmany. Snad kvůli jménu, či protože oba vypadali starší než jejich vrstevníci. A on se dnes plánoval opít. Opít a pak zapomenout v náruči jedné z nich. Nebo klidně v náručích několika z nich. Pokud možno najednou. Mávl na barmana a objednal další rundu.
Přizvedl skleničku a přiťukl si s přítelem. Julien měl paži obtočenou kolem pasu svého dnešního milence, druhou rukou do sebe hodil nápoj. Jemně se zamračil a pohledem vyčetl příteli sílu alkoholu. Winnie přizvedl obočí, když se jeho výraz změnil. V lehce šokovaný. Hleděl někam za něj.
„Neni to...?“ Odezíral spíš, než aby rozuměl. Otočil se a hledal. Oči se zastavily a rty zašeptaly jméno.
„Je to ona nebo ne?“ Ozvalo se těsně vedle něj. Přikývl.
„Je vážně úplně...“ Zmlkl mladík, když žena zlehka klopýtla. Očividně měla už dost vypito. Na sobě bílé prosvítající šatečky lemované širokou krajkou. Působily spíš jako spodnička, ale ona v nich vypadala jako malá víla. Dost opilá malá víla. Sledovali mladíci, jak se omlouvá svému společníkovi, a s lehkou obklikou se vydává na toalety.
Jejich výrazy zchladly a oba dokonale vystřízlivěli, když jí muž do několika-barevného nápoje přilil velkého panáka.
„Jdi pro ní, zabiju ho za tebe.“ Poručil Julien a protahoval se k muži. Winnie se za ním zadíval. Vážně. Rytíř v zářivé zbroji. Vydal se jiným směrem.
Před toaletami jako tehdy večer zaváhal. Tady budou záchody asi o něco plnější, nebo ne? Rychle ustoupil a zadíval se na dívku, která otevřela dveře. Zrůžověla a nejistě ho sledovala.
„Mohla bys pro mě něco udělat?“ Rychle přikývla.
„Uvnitř by měla být jedna malá kráska v bílých šatech. Dost toho vypila. Mohla byses podívat, jestli tam je a přivést mi ji?“ Tentokrát přikývla trochu zklamaně a zaplula dovnitř. Opřel se o stěnu a čekal. Dívka se vrátila.
„Je uvnitř, ale... no, řekla jsem ostatním, že si tam pro ni přijdeš. Tak...“ Otevřela dveře. Uvnitř ho vedla k jedné z kabinek. Ostatní dívky se instinktivně upravily a prohlížely si mladíka. Trochu - hodně litovaly, že to ony teď nesedí tam uvnitř, a on si tak starostlivě nepřišel pro ně.
„Tady.“ Strčila do pootevřených dveří. Sophy seděla na toaletě a... spala? Naklonil jemně hlavu, aby jí viděl do tváře. U kotníku jí visely černé kalhotky. Těch už si všiml předtím, kdy tak jako černá podprsenka prosvítaly pod látkou šatů. Vypadalo to sexy. A líp než bílé prádlo. Opět to udělala, hm? Byla zároveň sexy a půvabně okouzlující. Sklonil se k ní a provlékl jemné prádlo přes páskové boty. Strčil do kapsy a sám sebe tím pobavil. Za chvíli bude mít sbírku.
„Sophy?“ Pohladil ji po tváři. Otevřela oči.
„Ahoj.“ Usmála se. Napodobil úsměv i pozdrav.
„Hotová?“ Strčil jí vlasy za uši. Přikývla a tělo se jemně rozvlnilo snahou vstát.
„Hm... kde mám...“ Rozhlédla se nechápavě.
„Mám je já.“ Zvedl kabelku, válející se po zemi. Žena se zasmála a praštila ho do prsou.
„To už jsou druhé, ty zloději. Takhle mi za chvíli nezbyde žádné prádlo.“ Stáhla si sukni a s mladikovou pomocí se postavila. On ji zachytil, když nohy vypověděly službu.
„Bože, jsem zvyklá ještě míň než jsem myslela.“ Postěžovala si. Winnie se zamračil. Ne. Nejsi. To jen ten bastard... Zuřil v duchu a doufal, že Julien ho skutečně zabije. Velice pomalu a bolestně.
Pak srdce zašeptalo. Sophy se mu přitula k hrudníku a spokojeně vydechla. Dívky sledující scénu zasněně vydechly s ní.
„Tak pojď.“ Zvedl ji do náruče. „Vezmu tě domů, dobře?“ Políbil ji do vlasů.
„Dobře.“ Svěřila se jeho náruči. Odevzdaně a důvěřivě. Mladík ji opatrně vynesl z kabinky. Rozhlédl se po dívkách. Všechny ho zasněně sledovaly.
„Mohla bys jí sundat ty boty? Ať je cestou někde neztratíme.“ Požádal znovu. Dívka přikývla a zula ženě boty, pak mu je podala.
„Díky, hodně´s mi pomohla. Měj se.“ Šel pryč. Dívky se mezi sebou rozhlédly. Ve tvářích ještě stále zasněné okouzlené výrazy.
„Bože, ten můj by mě tak akorád opřel o záchod a využil situace.“ Povzdechla si jedna a vrátila se k zrcadlu. Přítelkyně souhlasně pokývala hlavou a následovala ji.
Dělalo mu to trochu problémy, ale nakonec se skrz dav dostal ven. Zhluboka se nadechl. Naštěstí byla teplá letní noc, takže mu snad cestou nezmrzne. Sklonil hlavu k ženě. Usmál se.
„Sophy?“
„Hm?“ Zabručela. Znovu se usmál a vykročil. Původně myslel, že zastaví nějakého řidiče, ale proč se dobrovolně připravit o to potěšení? Držet ji opět v náruči. Je lehounká a on nebydlí daleko.
„Hezky voníš.“ Zašeptala.
„To ty taky.“ Řekl hebce. Povzdechla si.
„To určitě, opilá a... bože, určitě vypadám...“
„Vypadáš nádherně.“ Přerušil ji. Něco zamumlala, ale nerozuměl co.
„Nemám kabelku.“ Zděsila se po chvíli.
„Já ano.“ Uklidnil ji. Vzdychla si a opět se k němu přitulila.
„Bože, jsem hrozná matka. Takhle se zřídím a k tomu... ty.“ Zabručela.
„Podle Stuarta jsi úžasná matka.“ Odtáhla se.
„Vážně? To říkal?“ Zadívala se mu něžně do očí. Usmál se a příkývl. Ona si prohlížela jeho úsměv.
„Proč... proč se mnou tohle... proč mi tohle děláš? Bože, tak strašně tě nesnáším.“ Zamračila se. Mladík se usmál.
„To já tebe taky.“ Přizvedl si ji v polibku. Lehkém a něžném. Sklonila hlavu.
„Co... co řekneme Stuartovi? Co když mu to ublíží? Nechci, aby mu náš vztah ublížil.“ Řekla nešťastně. Winnie přizvedl obočí. Vztah, hm? Usmál se.
„Něco vymyslíme, dobře?“ Políbil ji znovu. Zopakovala poslední ze slov a položila si hlavu.
Položil ji do své postele a posadil se k ní. Spala. Malá křehká opilá víla. Usmál se a sklonil se k ní.
„Sladký sny.“ Chtěl ji políbit, ale jí začala vyzvánět kabelka. Chvíli to ignoroval, ale nakonec sáhl dovnitř pro telefon. Přizvedl obočí.
„Stuarte?“
„Kdo... Winnie?“ Zeptal se mladík nechápavě.
„Jo, to jsem já. Sophy je u mě.“ Spolužák stejně nechápavě zopakoval poslední větu. Winnie si povzdechl.
„Ano. Potkali jsme se v clubu. Trochu to přehnala. Zítra zavolám a vysvětlím ti to, dobře?“
„Ale... je opilá? Tak já si pro ni přijedu. Jestli jí není dobře...“
„Je v pořádku. Už spí a...“
„Do čtvrt hodiny jsem tam.“ Neposlouchal ho mladík a pak se mu v telefonu ozval obsazený tón. Zatraceně. Doufal, že si ráno v klidu promluví. Že mu ten blbej telefon bral. Ne, určitě měl o ní starost. Asi se měla ozvat a neudělala to. Jak by mohla? Takhle? Přikryl ji a vstal.
Mladík opravdu přijel téměř přesně za čtvrt hodiny. Postavil se nad ženu a dost zbytečně se ji snažil probrat.
„Nikdy jsem ji neviděl takhle... promiň.“ Otočil nešťastně hlavu k příteli. Winnie zakroutil hlavou, že se nic neděje, a z kapsy vytáhl vibrující telefon. S ním kalhotky. Rychle zvedl hlavu. Stuart seděl na posteli a sledoval ženu. Mladík přijal hovor a zamířil pro něco k pití.
„Jak jí je?“
„Usla. Co ten bastard?“ Chtěl vědět. Julien zamyšleně zamručel.
„No. Asi už ho neuvidí. Jestli jo, obloukem se jí vyhne. Jen jí budeš muset vysvětlil proč.“ Dodal.
„Chtěl jsem zítra ráno, ale přijel si pro ni Stuart.“ Povzdechl si. Julien zpozorněl.
„Hm. Já bych se tedy nezlobil, kdyby mi v půli noci zazvonil u dveří. Celej rozespalej. V bílym pyžamu, roztomile nejistej a...“ Winnie se zasmál a přerušil ho.
„Poslední dobou mám pocit, že jsi perverznější a perverznější.“ Pobavil přítele
„Já? To ty nosíš v kapse její kalhotky.“
„Vlastně už dvoje.“ Julien se přestal smát a zopakoval poslední ze slov. Winnie přitakal a vyprávěl mu, jak ženu našel.
„Hrdina dne.“ Pobavil ho přítel.
„Jo, něco jsem od tebe přece jen pochytil.“ Přitakal mladík a vrátil se do ložnice. Přizvedl obočí.
„Mám pocit, že usnul.“ Zadíval se na spolužáka, svaleného přes ženu.
„Stuart? Stále tam je? Myslel jsem, že si ji odvez.“
„Plánoval, ale nešlo ji vzbudit. No a teď mi tu usnul taky.“ Dřepl si k příteli. Usmál se.
„Hm. Věř mi, za tenhle pohled bys dal milióny.“ Prohlížel si mladíkovu klidnou spící tvář.
„Ruce pryč.“ Upozornil ho volající. Winnie se usmál.
„No nevim. Spí v mojí posteli. Klidně a odevzdaně. V bílym triku a kalhotech...“ Přerušil ho Julienův smích.
„A ty si říkáš přítel? No nic, dorazil jsem domu. Tak se mi o to půvabný kotě postarej, zítra zavolám.“ Rozloučil se a zavěsil. Winnie se usmál do ticha a odložil telefon.
„Stuarte?“ Pohladil spícího po vlasech. On něco zamumlal ze spánku. Mladík ho opatrně zvedl do náruče a položil vedle ženy. Zadíval se na ně. Odkdy je tak starostlivej? Dřív by je vykop za dveře a nestaral se. Někoho jinýho by možná ještě stále vykop. Tak proč je ne? Zamračil se se a zašel do koupelny.
Narychlo se opláchl a lehl si vedle ní. Ještě že má tak velkou postel. Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů.
„Sladký sny.“
Nedobrovolného hosta Winnieho bytu probralo ranní slunce. Jemně se zamračil a otevřel oči. Lehce otupěle se zadíval na spící pár. Mamka a Winnie. Usmál se rozespale a opět se začal propadat do světa snů. Vzpamatoval se a posadil. Nejistě sledoval dvojici.
Žena ležela schoulená u mladíkova hrudníku. Tvářila se neskutečně uvolněně a spokojeně. On ji držel kolem ramen a tvářil se podobně. Oba tiše oddechovali, zajati klidným spánkem.
Stuart se nechápavě rozhlédl. Winnieho byt? Co tu probůh dělá? A proč... Sklonil hlavu zpět k páru. Zamrkal a rychle si lehl zpět. Žena se pohla. Vzdychla si a přitulila se. Zvedla hlavu. Winnie? Pomyslela si nechápavě. Pak si ale vybavila něco z průběhu večera. Usmála se. Byl úžasný, že? Prohlížela se mladíka. Vztáhla ruku a pohladila klidnou tvář. Víčka se pohla a odhalila modré duhovky. Sklopil je k ní. Usmál se.
„Dobré ráno.“ Sklonil se k růžovým rtům. Zarazil se a zadíval za její rameno. Žena se váhavě otočila.
„Stuart? Co tu proboha dělá?“
„Přijel pro tebe a usnul.“ Vyvolal něžný úsměv.
„Musel se o mě bát, zapomněla jsem zavolat.“ Povzdechla si a pohladila syna po tváři. Otočila hlavu zpět.
„Děkuju. Za včerejšek. Byl jsi úžasný.“ Stuart sebou cukl. Užasný? V čem? Zrůžověl jemně. Měl by něco vědět? Otevřel oči. Winnie si všiml.
„Dobré ráno. Jak ses vyspal?“ Žena se znovu otočila.
„Dobré ráno, zlatíčko. Omlouvám se trochu jsem to přehnala a zapomněla...“
„To´s nebyla ty. To ten tvůj báječnej přítel. Lil ti do pití tvrdý.“ Šokoval Winnie oba. Stuart se rozlobeně posadil.
„Vidíš. Říkal jsem, že se mi nelíbí. Ještě že tam Winnie byl.“ Mračil se rozlobeně. Mladík se usmál. Bod pro něj, hm? Vstal, i když se mu moc nechtělo pouštět ženu z náruče.
„Udělám snídani, potřebuješ se pořádně najíst.“ Ona zaváhala. No. Není si úplně jistá, zda je to dobrý nápad. Pomyslela si, když se jí rozbouřil žaludek. Mladík rukou ukázal koupelnu s šatnou a zmizel někde za širokým vchodem do obýváků. Matka se synem se na sebe podívali. Tak koupelna. Pokrčili oba rameny.
„Jdi první.“ Navrhla a když vstal, rozvalila se na posteli. Všude kolem byla Winnieho vůně. Usmála se přetočila na bok. Obličej zabořila do polštáře. Možná to bude v pořádku. Pohladila velkou černou kočku, která se rozvalovala vedle ní, a odmítala se probrat. Žena se usmála a posadila. Rozhlédla.
V noci si samozřejmě nevšimla, ale má to tu úžasně zařízený. Přepychově. Uvědomila si. Vstala a rozsvítila v šatně. Samé drahé značky. Sáhla pro jednu z košil a oblékla si ji přes šatečky. Promnula látku. Víc než jen drahé. Luxusní. Rozhlédla se. Všechno tady.
Vyšla z velké ložnice do ještě většího obývacího pokoje, někde za ním byla luxusní kuchyň. V ní stál Winnie a připravoval snídani. Zády k ní. Otočila hlavu. Za vysokými okny byla terasa s malým bazénem? Nechápala. Bože. Stuart jí nikdy neřekl, že je tak bohatý. Vlastně jí vůbec neřekl, že by byl bohatý. Neměla boháče ráda. Několikrát sice vyrazila na schůzku se svým kolegou, ale jen protože byl neodbytný. No, a nakonec se v něm nemýlila. Snažil se jí opít.
Zvedla dřevěnou misku na stole a otočila. Bože. I blbou misku na... bůhvíco má značkovou. Vrátila ji na stůl.
„Můžeš.“ Ozval se Stuart za ní. Měl vlhké vlasy a voněl pánským sprchovým gelem. Příjemně zaplnil okolí a jí se jemně zatočila hlava.
„Winnie je asi hodně bohatý, mám pravdu? Tedy jeho rodiče.“ Upřesnila. Mladík se rozhlédl. No, když o tom mluví. On si toho nikdy nevšímal, ale asi ano. Dost bohatý.
„Asi ano.“ Přikývl. Žena se zamračila. Nezáleží na tom nebo ano? K ní se chová... tak jako on, tehdy. Pomyslela si trpce.
„Vlastně jsem jeho rodiče nikdy neviděl, nebydlí tu s ním. Bydlí v Lancastru.“ Žena sebou cukla. V Lancastru?! Bože. Lepší a lepší. Otočila se, když se za nimi ozval pán domu. Všiml si výrazu. Než se stačil zeptat, zeptala se ona.
„Tvoji rodiče jsou prý z Lancastru.“ Odložil tác se snídaní a přitakal.
„To ano. Proč?“ Tušil zradu, jen nedokázal říct jakou. Žena se zatvářila zamyšleně. Zakroutila hlavou.
„Ne, nic. Jen. Stuart je k takovým věcem slepý.“ Usmála se. Winnie s ní. Jo, už si stačil všimnout. Stuart se zamračil.
„Tak to není. Vím, že vaší rodině patří nějaký hotely. Jen to pro mě není podstatné, tak takové informace vypouštím.“ Bránil se. Spolužák se pobaveně pousmál, žena on něco méně. Vlastně vůbec. Spíš zbledla. Hotely. Hotelů je v Lancastru přece víc nebo ne? Zvedla oči k Winniemu. Z ničeho nic se změnil. Vlasy zesvětlaly, oči ztmavly ale rysy zůstaly stejné. Podobné. Myslela, že tu tvář už nikdy neuvidí. Za ta léta na ni úplně zapomněla. Donutila se zapomenout.
„Proboha.“ Zakryla si pusu a nevěřícně na něj hleděla. Mladíkovo srdce se bezdůvodně sevřelo. Ve skutečnosti důvod mělo. Šokovaný, bolestný pohled v medových očích.
„Ty jsi... ty jsi Winston Bethany.“ Vydechla. On se bál reagovat. Nakonec téměř opatrně přitakal. Žena se zamračila.
„Paulův syn.“ Překvapila ho. Sklonila hlavu a zakroutila s ní. Jaktože si nevšimla? Jaktože byla tak slepá? Vždyť je mu tolik podobný. To dost vysvětluje nebo ne? Zvedla oči k mladíkovi.
„Mami?“ Zeptal se nejistě Stuart. Slzy na krajíčku. Netušil, co se děje, a nelíbilo se mu to. Cukla sebou a chyla ho za ruku. Vedla ke dveřím. Bez rozloučení. Winnie vytřeštil oči.
„Sophy, počkej. Co to ksakru...“ Chytl ji. Prudce se mu vytrhla. Oči plné zloby.
„Nepřibližuj se k mýmu synovi!“ Zpražila ho chladně. Oba mladíci na ni nechápavě hleděli.
„O čem to...“ Rozbrečel se Stuart. Tentokrát už ano. Jeho vlastní matka – milující, starostlivá a laskavá – ho děsila.
„Zakazuju ti stýkat se s mým synem!“ Byla pryč. Ona i Stuart. Winnie tupě hleděl do dveří. Co se to ksakru zrovna stalo? Zamračil se a otevřel je. Stála za nimi. Za ní plačící Stuart.
„Moje kabelka a boty.“ Vešla do bytu. Stuarta nechala na chodbě. Mladík ji následoval do ložnice.
„Nechtěla bys mi vysvětlit...“ Sledoval, jak si obouvá boty. Zamračila se a zvedla kabelku.
„Tohle nechceš?“ Zvedl ruku. Mezi dvěma prsty držel jemné prádlo. Její výraz ztemněl. Winnie zamrkal. Vrazila mu rychlý pohlavek a byla pryč. Bytem ještě nějakou chvíli vibrovalo hlasité zabouchnutí dveří. Mladík si promnul tvář a posadil se na postel.
Julien opět jen mlčky poslouchal. Ve skutečnosti už po druhé. Winnie mu volal už včera, ještě stále rozhozený ženinou reakcí.
„Nikdy bych nevěřil, že zazobaný rodiče můžou vyvolat i tuhle reakci. Kdybys ji viděl. Mluvila s takovym chladem.“ Zamračil se a zakroutil hlavou.
„Ale mnohem horší byl ten pocit zrady, co měla v očích. Jakobych jí hrozně ublížil.“ Pokračoval nechápavě. Julien téměř ležel na stole a sledoval procházející.
„Co když to nejsou...“ Narovnal se, když jeho slova přerušil Stuart. Nešťastně se vrhl ke spolužákovi a rozbrečel se. Dva přátele si povzdechli. Winnie mladíka objal kolem ramen a pohladil po vlasech.
„Uklidni se, určitě to nějak vyřešíme. Dobře?“ Mladík zakroutil hlavou.
„Nevyřešíme. Nikdy jsem ji takovou neviděl. Nikdy mi nic nezakázala.“ Plakal.
„Zakázala ti se se mnou bavit?“ Stuart popotáhl a přikývl.
„Hrozně jsem se zlobil, ale... ona pak proplakala celou noc a najednou mi ji přišlo hrozně líto.“ Rozbrečel se ještě víc. Julien si povzdechl.
Stuart zamrkal, když ho někdo sebral mladíkovi z náruče, a posadil do své. Objal kolem ramen a opřel o široký hrudník.
„Uklidni se, dobře? Zjistíme, proč ji to tak rozčílilo, a zkusíme nějak vyřešit, ano?“ Pohladil ho příjemný hlas. Otočil hlavu a zadíval se do zelených očí. Patřily světlovlasému studentovi. Měl krásný, příjemně klidný obličej a vlasy dlouhé do poloviny zad. Mladík zrůžověl. Julien se pousmál.
„Že sis mě taky konečně všimnul.“ Setřel jednu ze Stuartových slz, zbytek se někam vytratil. On dokonale zrudl.
Winnie neskryl úsměv. Jsou si vážně neskutečně podobní. Pomyslel si a prohlížel si mladíka. Zvedl oči k druhému a zeptal se. Julien odpoutal pohled od medového a zaměřil se na něj.
„Hm. Zjistíme, jestli jí opravdu vadí boháči nebo jen jeden. Ty... možná spíš tvůj otec.“ Upřesnil. Winnie přizvedl obočí. Jeho otec? Nechápal. Spolužák se pousmál.
„Občas si říkám, že máš neskutečný štěstí, že mě máš za přítele. Byl bys beze mě úplně ztracenej.“ Užíval si Stuartovu blízkost. Jeho přítel se pobaveně zasmál a zakroutil hlavou.
„Nebo bych žil klidnym studentskym životem a vyhnul se těm tvým šileným nápadům a manipulaci.“ Rozesmál tentokrát on jeho.
„Pravda.“ Přitakal Julien a sklonil hlavu ke Stuartovi. Mladík se o něj opíral. Mnohem klidnější. On se pousmál.
„Myslim, že je na čase představit mě rodičům. V tvém případě matce.“ Pobavil přítele znovu.
Sophy sebou cukla, když se otevřely dveře. Rozhlédla se. Stála u okna a hleděla buhví na co. Vzala si týden volna a strávila bezcílným blouděním po bytě. Posedáváním a postáváním. Nikdy Stuartovi nic nezakázala, a teď jeho prvního přítele. Cítila se hrozně, ale s ním se nemůže kamarádit. Neměl by.
„Mami?“ Cukla sebou a otočila se. Srdce jí škytlo v hrudníku. Za mladíkem stál Winnie. Zamrkala a pohled se vyčistil. Ne. Byl to podobně vysoký mladík, blonďatých vlasů. Příjemný od pohledu. Usmál se a vykročil k ním.
„Dobrý den, jsem Julien...“ Young. Vydechla překvapeně. Mladík přikývl a stiskl její prsty.
„Znáte mě?“ Neskryl svou spokojenost.
„Jistě. Pracuješ pro Bellu. Mám věci z tvé kolekce. Moje oblíbené šaty a... jsou stejně kvalitní, ale ne tak drahé jako jiné kolekce od Belly.“ On se usmál.
„No jistě. Chci, své oblečení vidět všude na ulicích. Toho nedosáhnu tím, že bude předražené kvůli značce, a budou ho nosit jen boháči jako mý rodiče a jim pododní.“ Pokrčil rameny. Žena se usmála.
„Chceš ovládnout svět.“ Mladík se zasmál.
„Nikomu to neříkejte. Znám dost vlivnej lidí. Ne, že bych chtěl vyhrožovat.“ Rozesmál on ji.
„Úplně jsem zapomněla. Jsem Sophy. Nebudu vás rušit. Běžte si hrát, nebo co jste měli v plánu. Přinesu vám něco k pití.“ Odehnala je rukou a zašla do kuchyně.
Mladíci poslechli a zašli do Stuartova pokoje. Větší z nich sklonil hlavu k menšímu. Ten se rozbrečel. Julien si povzdechl a chytl ho za ruku. Odvedl k posteli a posadil se. Jeho stáhl na svá stehna.
„Uklidni se. Nechceš, aby tě takhle viděla nebo ano?“ On popotáhl a zakroutil hlavou.
„Ale... ale ty jí nevadíš, tak proč jí vadí Winnie?“ Utíral si slzy. No, to se snaží zjistit. Pomohl mu s nimi.
„Ukaž mi nějakou z tvých her. Winnie říkal, že jsi lepší než on.“ Utřel mu tváře. Stuart se nadechl a přikývl.
Ve stejný okamžik, kdy se posadil k televizi, Sophy zaklepala a vešla. Julien si vzal tác s limonádou, poháry zmrzliny a něčím slaným.
„Díky, úžasný.“ Usmál se. Ona s ním a zavřela dveře. Vychovaný mladík. Pomyslela si. Ne, jako ten... zaplavily její oči slzy, když si vzpomněla na jiného.
Stuart zapnul jednu z her a otočil se.
„Zmrzlina?“ Zeptal se nadějně a jeho nálada se okamžitě zlepšila. Spolužák se pousmál a položil tác na zem. Stuart okamžitě sáhl pro jeden z pohárů a užíval si sladko-kyselou chuť.
Mladík se posadil k němu. Chvíli ho mlčky sledoval, jak pořádá zmrzlinový pohár. Zničeně zakroutil hlavou. On se tak snaží držet se zpátky, tak proč mu to on vůbec neulehčuje? Sáhl pro svůj pohár a raději se věnoval zmrzlině. Snad bude bezedná. Napadlo ho.
Nebyla. Ani Stuartova a ani ta jeho. No, je na čase oprášit svoje herní umění. Vzal si druhý ovladač. Hráli několik her a on se ujistil, že Winnie nepřeháněl. Stuart ho těžce drtil. V čemkoliv. Pak mu ukazoval některé z her pro jednoho hráče. Lokace, které ho nadchly. Trofeje, které získal. Animace, které se mu líbily a hry pro ně měly knihovnu.
Julien k němu sklonil hlavu. Stuart se jemně usmíval, jeho medové oči zářily. On s nimi. Jako malé, hřejivé slunce. Mladík si povzdechl.
Druhý sebou cukl, když se mu opřel čelem o rameno. Pozastavil hru a nejistě otočil hlavu.
„Juliene?“ Zeptal se váhavě. „Stalo se něco?“ Spolužák si povzdechl.
„Víš, jak dlouho se snažim držet si odstup? Hledám všude možně, jen abych...“ Řekl zničeně. Stuart se zachvěl aniž by tušil proč.
„Abys?“ Přeskočil mu hlas. Julien se trpce pousmál. Zvedl hlavu a zadíval se mu z pár centimetrů do obličeje. Mladík zrůžověl a nejistě na něj hleděl.
„Abych tě nezranil.“ Pohladil hebkou tvář.
„Netuším, jak´s to udělal, ale... stal ses tak strašně drahej mýmu srdci, že...“ Zamračil se a sklonil hlavu.
„Že se bojim, že ti ublížím. Tím, jaký jsem. Tím, co od tebe chci. Svojí...“ Zmlkl raději. Stuart na něj zaskočeně hleděl.
„Co ode mě chceš?“ Zašeptal. Julien si zničeně povzdechl a zvedl oči.
„To je jedno, zapomeň na to. Za pár let možná...“ Zmlkl a překvapeně hleděl na mladíka, který ho umlčel polibkem. Hra se znovu rozeběhla, když Stuart omylem zmáčkl tlačítko. Ani jeden to nevnímal.
„Možná na to nevypadám, ale mám taky svoje touhy. Je mi přece sedmnáct, tak jako tobě a...“ Políbil ho znovu. Julien přivřel oči a až opatrně ho objal kolem pasu. Zamrkal, když se mu Stuart vrhl kolem krku s takovou silou, až ho to položilo. Mladík seděl nad něm a líbal ho. Něžně, nezkušeně ale neskutečně sladce. On vztáhl ruce a přitáhl si ho níž.
Když se odklonili, Julien se spokojeně pousmál.
„Trochu jsi mě překvapil, obzvlášť potom co jsi mě tak úspěšně ignoroval.“ Stuart se na něj zamračil, ale dokonale zrudl.
„Nevím, o čem mluvíš.“ Ležící mladík přizvedl obočí. On to dělal úmyslně? Uvědomil si. Sedící se znovu zamračil.
„Nechtěl jsem, aby si Winnie myslel, že se s ním přátelím jen kvůli...“ Julien se spokojeně usmál a stáhl ho zpět k sobě.
„Měl bys mi to vynahradit. Hrozně jsem trpěl.“ Ochutnal. Stuart se zamračil.
„Ty?“ Vyvolal další spokojený úsměv.
„Přesně tak. Já.“ Přetočil ho mladík na záda a zaplul mezi měkké rty. On pod ním zasténal a stiskl ho ve štíhlých pažích.
„Měl bych vypnout tu...“ Sáhl pro ovladač, když mu Julien stáhl školní košili z ramen. Mladík chytl prsty a propletl se svými.
„Nech ji hrát, alespoň to bude vypadat, že si ještě stále hrajem tam.“ Políbil prsty. Stuart se zachvěl, ale poslechl. Přijal horké rty a odpověděl polibkům. Rozechvělý, něžný a křehký. Půvabně křehký. Pohladil Julien štíhlé boky přes látku tílka. Vytáhl ji z kalhot a prsty vklouzl pod. Mladík přizvedl bradu a vydechl. Přitom instinktivně chytl dlouhé prsty.
„N- nejsem si jistý.“ Zašeptal mezi přerývanými nádechy. Julien se usmál a zadíval se mu do očí.
„Neboj se, neublížím ti. Možná bysme ale měli jít do postele. By sis neodřel ten svůj půvabnej zadeček.“ Přejel prsty po koberci. Pak mladíka přizvedl k sobě a klekl si. Vstal – jeho obmotaného kolem pasu. Stuart vytřeštil oči.
„Nechceš.“ Vydechl.
„Hrozně moc chci.“ Zaplul Julien mezi něžné rty a položil ho do měkkých přikrývek. Mladíkovo srdce se na okamžik zastavilo. Pak neskutečně zrychlilo. Jako rychlý tleskot v divadle. Kopyta koní při běhu. Nervózní poklepávání něčích prstů. Nadechl se a zadíval do zelených očí. Hladily ho pohledem. Laskavým, hřejivým a klidným. Zároveň spokojeným a šťastným.
Pousmál se a přikývl.
„Já taky.“ Potěšil svého budoucího milence a přijal usmívající se rty. Tak jako horké pevné tělo. Když se s ním mladík něžně miloval. Pomalu a něžně. Trpělivě. Hluboce. Rozechvěle.
Oba se jemně zamračili a zadívali do očí. Julien se zadýchaně pousmál a sklonil se k němu. Už po tolikáté ochutnal růžové rty a užíval si jejich dotyk. Pomalu vlnil boky, ztrácel se v měkké horkosti, a byl spokojený jako dlouho ne. Jako nikdy.
Opřel se o ruce a zadíval se na něj. Na svého drobného milence. Půvabného a něžného. Proč se probůh tomuhle tak bránil? Neublíží mu. Nikdy. Ne úmyslně. Bude ho milovat a chránit. Před celým světem.
Winnie si přítele zvědavě prohlížel. Něco bylo... Zatraceně. On to udělal. Uvědomil si. Julien se posadil. Všiml si tázavého pohledu a ošil se. Spolužák přizvedl obočí. Nikdy ho neviděl nervózního. Ne takhle. Ne kvůli někomu. Pobaveně se pousmál.
„Ty v tom pěkně lítáš.“ Neodolal rýpnout si. Mladík se zamračil.
„Jak kdyby ty´s mi měl co vyčítat.“ Vrátil úder. Winnie se zasmál. Pak zvážněl a zeptal se. Julien zakroutil hlavou.
„Měl jsem pravdu. Jsi to ty, nebo spíš Paul.“ Nepotěšil přítele a pokračoval.
„Možná se znali na škole a zlomil jí srdce?“ Hádal.
„Fakt nevim, měl byses zeptat jí... nebo svýho táty.“ Dodal. Winnie se zamračil. To by si snad radši ukousnul jazyk, než ji předhodit svý rodině. Nesnesl představu, že by ji propírali a cedili skrz ty svý povrchní síta. Spolužák četl v jeho výrazech.
„Hm. Pak se budeš muset zeptat jí.“ Pokrčil rameny. Srdce mu jemně poskočilo v hrudníku. Skrz chodbu zrovna prošlo jeho malé půvabné štěstí. Dnes opět neměli společné hodiny a on si včera zapomněl říct o číslo, aby mohl alespoň zavolat nebo napsat. Winnie měl pravdu, pěkně v tom lítá. Pomyslel si nesouhlasně a vstal.
Mladík se polekaně otočil, když ho chytl za rameno.
„A-ahoj.“ Zrudl a rozhlédl se po spolužácích kolem. Zvědavě přihlíželi, Julien si jich nevšímal.
„Ahoj.“ Vpil se do měkkých rtů. Hm. Tolik mu přípomínaly včerejšek. Něžné steny, které propouštěly. Vzdechy a tichý šepot, kdy Stuart šeptal jeho jméno. Jejich blízkost a doteky. Kolem se rozezněl zvonek a studenti se začaly ztrácet ve třídách. Julien si povzdechl.
„Tak jen krátce. Za prvé. Jak ses vyspal?“ Stuart ještě víc zrudl a pobavil mladíka. On se usmál a neodolal polibku.
„A za druhé. Půjč mi telefon.“ Mladík trochu váhavě poslechl. Nezadržel úsměv, když si uvědomil, že se Julien zrovna prozvonil. On mu vrátil telefon.
„Zavolám.“
„Neobědváme spolu?“ Zaváhal menší z mladíků. Větší se znovu usmál a naposledy ho políbil.
„Obědváme, ale já s tebou chci mluvit dřív.“ Byl pryč. Stuart zalapal po dechu. Sklonil hlavu a usmál se. Takové to je, hm? S někým chodit a chtít s ním trávit každou volnou chvíli. Třeba jen pět minut mezi hodinami.
Trojice spolužáků se tradičně sešla na obědě a Winnie Stuartovi konečně přiznal pravdu. On si povzdechl.
„Vlastně jsem něco tušil, dle toho rána.“ Přiznal. Nijak pohoršeně či rozlobeně. Mladík se uvolněně pousmál. Znejistěl, když k němu druhý opět zvedl oči.
„Ale neublížíš jí.“ Winnie se pousmál.
„Neboj se Stuarte, neublížím. Je dost možný, že mi k tomu ani nedá příležitost.“ Dodal. Stuart se na něj zamyšleně zadíval.
„Dnes mě má vyzvedávat. Vzala si tenhle týden volno.“ Překvapil ho. Winnie se usmál a přikývl. Pochyboval, že s ním bude chtít mluvit, ale musí to zkusit. Nemá ve zvyku vzdávat se. Nechat si to, co chce, proklouznout mezi prsty. Nehledě na to, že nikdy po ničem netoužil tak jako po ní. Nikdy se kvůli nikomu nechaval, tak jako se chová kvůli ní.
Odpoledne čekal před školou. Seděl na zídce schodů a sledoval projíždějící auta. Hlavně řidiče, kteří zastavovali u kraje. Vlastně nevěděl, co má za auto. Značku ani typ. Hledal pohledem. Pousmál se a sledoval vystupující ženu. Zhluboka se nadechl a vydal dolů.
Sophy se opřela o svůj vůz a rozhlížela po procházejících. Její výraz se najednou změnil. V šokovaný ale mnohem víc polekaný. Mladík se zachvěl a otočil hlavu. Hledal zdroj výrazu. Nevěřícně rozšířil oči při pohledu na vysokého, elegantního muže. Co tu ksakru dělá? Nechápal. Obvykle přece volá, než se mají... Přerušil myšlenky vibrující telefon. Vytáhl ho. Zamračil se a vytípl hovor. Zvedl oči k Sophy. Strnule sledovala muže. Takže ho skutečně zná. Zamračil se Winnie. No, to on taky. Pokud jí opravdu ublížil, rozhodně nelituje. On nedělá špatná rozhodnutí. Nikdy. Ať jí provedl cokoliv. Jestli si jí všimne, mohl by ji v tom ještě víc vykoupat. Arogantní bezcitnej bastard.
Sophy zadržela dech a překvapeně zvedla hlavu. Mladík se postavil před ní a zakryl ji svou vysokou postavou.
„Vezmu tě pryč, dobře?“ Pohladil ji po tváři. Nešťastně zakroutila hlavou. On si povzdechl a opřel se čelem o její.
„Prosím, Sophy. Nevím, co ti udělal, ale jsem si jistej, že já bych to neudělal. Neudělám. Ne tobě.“ Zašeptal. Ona se mu zadívala do očí. Nešťastně se zamračila.
„Tak strašně moc bych tě chtěla... nenávidět. Ale. Nedokážu to. Prostě to nejde.“ Povzdechla si a schovala se v pevném hrudníku, když ji mladík objal.
„Pojedem, dobře? Zvládneš řídit?“ Povzdechl si, když žena zakroutila hlavou.
„Fajn, pak musim já.“ Pomohl jí do auta a pak si sedl za volant. Možná ještě neměl papíry, ale řídit uměl od dětství. Díky otcovu šoférovi, který ho nechával sjet.
Zavřel za ženou dveře svého bytu a zadíval se na ni. Rozhlížela se, jak kdyby u něj byla poprvé. No, skoro byla. Nadechl se a přešel k ní. Až opatrně jí položil ruce na ramena. Cukla sebou ale neodtáhla se. Sklonila hlavu.
„Máš něco k pití?“ Přikývl, že samozřejmě a zašel do kuchyně. Vrátil se s velkým panákem něčeho tvrdšího.
Žena ho s díky přijala a napila se. Oči se jemně orosily a ona se zhluboka nadechla nad silou alkoholu. Ustála a napila se znovu. Povzdechla si.
„Potkala jsem ho někdy v šestnácti. Tvého otce. Chodili jsme spolu několik měsíců.“ Protočila skleničku v ruce. Zavřela oči.
„Nebo alespoň to jsem si myslela. Že spolu chodíme. Byl milý a pozorný, starší než já a... holky mi ho tolik záviděly.“ Usmála se při vzpomínce a vyprávěla dál.
Netušila, kdo je. Čí syn. Z jaké rodiny. Nebylo to podstatné. Podstatné bylo, že se měli rádi. Potkali se na místní diskotéce a ona mu okamžitě propadla. Vysoký, tmavovlasý, trochu tvrdý, ale k ní byl pozorný a něžný. První, kdo ji ochutnal. Kdo se jí dotýkal. Jako muž. Milenec.
Žila jako v pohádce. Ve škole byla jedna z nejlepších, hezká, oblíbená a k tomu stál po jejím boku on. Nemohlo to být lepší. Vážně jako v pohádce. Jenže pak nebe pokryly temné mraky a v její pohádce zazvonil zvonec, bohužel bez šťastného konce. Otěhotněla.
Winnie zalapal po dechu. Otěhotněla?! S jeho tátou?! Jsou se Stuartem podobně staří. Jak s ním mohla otěhotnět, v tý době přece...
„Počkej. Spal s tebou, když moje máma byla těhotná se mnou?“ Zeptal se nevěřícně. Přikývla. On vstal a šel pryč.
Sophy si povzdechla. Možná jí to nebude věřit, hm? Paul mu to jistě nikdy nepřiznal a ona je cizí ženská, která špiní jeho rodinu. Zamrkala. Mladík se posadil na stolek před ní. V ruce držel skleničku s obsahem podobným jejímu.
„Řeklas mu to?“ Přizvedla obočí. Věří jí? Přikývla. On se zamračil.
„Co se stalo?“ Vlastně trochu tušil. Není tak těžký uhodnout, co se stalo s ohledem na povahu jeho familie.
„Zjistila jsem, kdo je. Že má snoubenku, která čeká jeho dítě.“ Usmála se smutně.
Zjistila, že s ní spal, jen protože nemohl se svou nastávající. Měla problémy už od začátku těhotenství. Nechtěli riskovat, že o dítě přijdou. Tak si našel ji. Naivní, mladou holku, která nežila ve zlaté čtvrti.
Zjistila, že jeho rodina ji rozhodně nepřijme. Ne, zavřeli před ní dveře a tvářili se, že neexistuje. A on s nimi. Dokonce ani s vysvětlením nepřišel sám. Poslal svého otce, aby se s ní nějak finančně vypořádal. Bylo mu jedno, zda si dítě nechá nebo půjde na potrat. Bylo mu jedno, jak se bude jmenovat. Zda to bude chlapec či dívka. Zda bude víc po něm, či po ní. Jednoduše uzavřel tuhle kapitolu života a tvářil se, že ji vlastně nikdy nečetl.
Pak se mu narodil syn a psaly o tom všechny noviny. Všichni mu gratulovali a přáli štěstí a zdraví jak dítěti tak novomanželům, kteří se brali pár týdnů před porodem. Ale o jejím synovi nikdo nevěděl. Byla jako temné tajemství ve skříni. Paulův otec ji nechal vyloučit ze školy, aby si snad někdo ze spolužáků nevšiml. Náhoda je blbec, někdo je spolu mohl vidět. Někdo, kdo Paula znal.
Winnie si podpíral bradu prsty a tiše poslouchal. Oči orosené slzami.
„Přišel za váma někdy?“ Snažil se najít jakoukoli naději, že jeho otec není úplnej bastard. Zakroutila hlavou.
„Ne a ani by nemohl. Moji rodiče jsou hodní lidé. Snažili se, ale proti vlivu tvého dědečka neměli šanci. Poslali mě pryč. Tak abych měla klid a mohla začít odznova. K tetě. Do Krystalu a já tu zůstala.“ Hrála si se skleničkou.
„Nejprve jsem jeho peníze odmítla, ale... pak jsem si říkala, proč bych měla? Potřebovala jsem je pro Stuarta. Měla jsem v nich jistotu jeho studia a budoucnosti.“ Tvářila se nejistě. On se zamračil a vztáhl ruce. Objal ženu kolem ramen a políbil do vlasů.
„Na tom není nic špatnýho. Měl ti dát mnohem víc než jen peníze. Těmi jen ulehčil svýmu svědomí.“ Zavrčel. Sophy se zhluboka nadechla. Odtáhla a zadívala se mu do očí.
„Dokážeš si představit, co řekne až zjistí, že mi dva... bude si myslet, že se mu mstím nebo něco.“ Tekly jí slzy. Mladík je něžně setřel a stejně něžně ji políbil.
„Je mi jedno, co si bude myslet. Neptám se ho na svolení a jestli mě vydědí, no a? Jsem schopnej uživit a postarat se o svojí rodinu sám. K tomu ho nepotřebuju.“ Žena mu překvapeně hleděla do očí. On svoje vytřeštil, když se začala smát.
„Čemu...“ Zavrčel. Omluvně zakroutila hlavou.
„Promiň, já jen... myslím, že je to úlevou. Hrozně jsem se bála, že přijdu i o tebe.“ Objala ho pevně kolem krku. Mladík cítil, jak mu srdce poskočilo v hrudníku. Usmál se a objal ji. Odtáhla se.
„Jen to musíme nějak říct Stuartovi. Vlastně jsi jeho nevlastní bratr a... chodíš s jeho matkou.“ Uvědomila si. On se pobaveně pousmál a políbil ji.
„Jsem si jistej, že jako čerstvě zamilovanej bude chápavější.“ Žena zamrkala a zeptala se. Winnie se usmál.
„Do Juliena.“ Younga? Vytřeštila oči. Bože, co to s tou její rodinou je? Jsou nějaký rozvračeči bohatých rodin nebo co? Zasmál se jejímu výrazu a znovu ji políbil.
„Uklidni se. Julienovi je dvojnásob jedno, co na to řeknou jeho staroušci. Vzledem k tomu, že nechce převzít rodinnej podnik, ale rozjíždí svůj vlastní.“ Odtušil na co žena myslí. Ona si povzdechla a přikývla. Mladík se spokojeně usmál a přetáhl si ji do klína.
„Ty chceš teď...“ Zašeptala mezi polibky. On ji přizvedl a s ní v náruči vykročil k ložnici.
„Samozřejmě. Něco proti?“ Rozesmál ji.
„Ne jen, je světlo a...“ Držela se ho kolem krku. Položil ji do peřin a naklonil se nad ní.
„Nevadí, než skončíme bude tma.“ Vytáhl si košili z kalhot a přitáhl si ležící ženu blíž pod sebe. Usmál se, když ho objala lýtky a stáhla k sobě. Zadíval se jí do očí. Julien měl pravdu, hm? Něco jako osud skutečně existuje. Sklonil se k usmívajícím se rtům. Protože co jinýho zrovna je dva svedlo dohromady? Blbá náhoda?
