kapitola II. - konec
Větší kancelář byla plná lidí. Všechny židle byly obsazené. Všechny stoly zaházené prací. Všechny klávesnice cvakaly pod prsty. Přesto. Prostor zaplňoval zvláštní klid. Nepříjemný a chladný. Chybělo slunce. Jejich slunce. Malé. Hřejivé. Veselé. Jejich Rogger. Rogger, který dokázal rozjasnit prostor – den. Jen svou přítomností.
Trvalo to už několik dní – týdnů a oni Roggera, který se mezi nimi pohyboval, nepoznávali. Neznali. Byl jiný. Nepletli se. Byl. Jiný. Těch několik týdnů se s Doylem opravdu neviděl. Držel se svého rozhodnutí. Jenže jeho neoblomné předsevzetí narazilo. Ostatní muži ho přestali vzrušovat. Nevyhovovali. Stačilo jen pár doteků a jeho tělo jakoby se samo přeprogramovalo. Doyle ho přeprogramoval a jiní muži nebyli dost dobří. Ne. Byli dobří. Pohlední. Zkušení. Úžásní. Ale. Nebyli Doyle. Jakoby Roggerovi vypálil nějaký neviditelný cejch. Svůj cejch, který reagoval jen na něj. Nechápal to. Nechtěl pochopit. Soustředil se na důležitý obchod a pokaždé, když viděl Mageeho, srdce se mírně sevřelo. Opravdu jen mírně ale dost na to, aby si všiml. Aby to cítil.
V temné náladě dorazil do prázdného bytu a nenamáhal se se světly. Přehodil sako přes křeslo a zřítil se do něj. Zavřel oči. Jestli to bude ještě chvíli pokračovat, pravděpodobně vybuchne. Byl zvyklý na pravidelný sex. Potřeboval ho k životu. Pro klid duše, těla i mysli. Partner nebyl zas až tak důležitý. Důležitý byl sex. Sex. Sex. Sex. Ale teď. Zatraceně. Kvůli tomu... tomu. Zatraceně. Prohrábl si vlasy a zadíval se z okna. Na světla metropole.
Zhluboka se nadechl. Sáhl do kapsy saka a chvíli protáčel telefon v ruce. Rozhodoval se. Ne. Spíš oddaloval nevyhnutelné.
Pěkných pár minut poslouchal vyzváněcí tón. Ksakru. To mu dělá schválně? Určitě ano. Trestá ho, hm? Ne. Je pozdě, možná...
„Jo?“ Rogger téměř nadskočil v křesle. Spolkl hrubou nadávku a přemýšlel, co říct.
„T-to jsem já.“ Nic užasnějšího vážně říct nemohl. Přemýšlel.
„Jo, vim. Co se děje?“ Zachraptěl Doyle. Za ním byla slyšet větší společnost a hudba. Rogger se mírně urazil. To musí být tak nepříjemný? Možná se k němu nezachoval moc.. ale.. Povzdechl si a snažil se odvážit.
„Nemohl bys přijet?“ Odvážil se. Muž chvíli mlčel.
„Hm. Proč?“ Rozčílil druhého.
„Vážně je tak těžký domyslet si proč?!“ Vybuchl.
„Je?“ Nešetřil ho Doyle. Než stačil Rogger zareagovat, pokračoval.
„Promiň, ale pochopil jsem tvůj poslední monolog tak, že na tebe mám špatnej vliv a že kdokoliv jen ne já. Pletu se?“ Když volající zavrčel nesouhlasné ne, Doyle pokračoval.
„Tak co se změnilo?“ Rozčílil muže znovu.
„Nic jen... ostatní jsou. Nejsou... ty.“ Dodal tiše.
„Sám jsi to řek, jsi nejlepší substitut a... přijedeš?“ Zeptal se skoro opatrně.
„Ne.“ Uzemnil ho Doyle. Skoro ho píchlo u srdce. Asi i píchlo, on ale pak vysvětlil.
„Jsem na večírku a mám toho dost v sobě. Jestli po mně tak moc toužíš, musíš si mě tu vyzvednout.“ Rogger opět téměř nadskočil. Kdo po kom... no vlastně tak trochu touží, hm?
„Dobře. Kde?“
Dům byl velice živý a naštěstí otevřený pro každého. Zaplul mezi hosty a hledal jednoho. Říkal něco o velkých křeslech pod okny. Jemně se zachvěl při pohledu na společnost, sedící před dlouhými okny. Ani ne tak společnost jako muže tyčícího se mezi nimi. Seděl na koženém gauči a usmíval se. Jo. Rozhodně už má dost v sobě. Pomyslel si Rogger a vykročil k němu.
Doyle i jeho společnost si ho všimli. Muž vykouzlil veselý, opilecký úsměv a pozdravil. Rogger se zamračil.
„Můžem?“ Sedící se pobaveně zasmál a jeho společnost s ním.
„Máš průšvih.“ Bavili se, čímž rozčílili Roggera ještě víc.
„Zdá se.“ Narovnal se muž a poslušně následoval druhého k východu. Pak k autu. Drobný řidič vyjel a otočil k němu hlavu. Doyle seděl. Oči zavřené a svět se s ním mírně kolébal. Sem a tam, sem a tam.
„Co to bylo za oslavu?“ Projeli křižovatkou. Zásnuby. Zněla odpověď. Rogger spolkl otázku čí a věnoval se řízení. Zajel do podzemních garáží a vedl muže ke svému bytu. On se usadil do křesla v obýváků. Svět se stále kolébal. Sem a tam. Sem a... otevřel oči, když se mu jeho hostitel obkročmo posadil na nohy.
„Hm. Proč mám pocit, že tu dojde ke zneužití. Mýmu?“ Položil dlaně na štíhlá stehna. Rogger se spokojeně usmál a sklonil se ke rtům.
„Protože dojde.“ Ochutnal. V tu chvíli mu nevadil odér alkoholu ani kouřem nasáklý oděv. Doyle se pobaveně pousmál a přitáhl si ho blíž k sobě.
„Nemyslim, že zvládnu...“ Přijímal horké sladké polibky.
„V pořádku. Já ano. Jenom... stačí...“ Bože. Vážně je tak moc vzrušený jen z představy, co přijde? Nechápal, ale užíval si pocity a horkost probouzející se v těle.
Doyle jemně zamručel, když štíhlé prsty vklouzly do jeho kalhot a pohladily. Objaly. Něžně a nedočkavě. Probraly k životu. Zamručel mnohem hlasitěji, když ho objala horkost Roggerova těla. Opřel se čelem o štíhlé rameno a snažil se nadechnout. Svět se mírně kolébal. Sem a tam. Sem a tam.
Větší kancelář byla plná lidí. Všechny židle byly obsazené. Všechny stoly zaházené prací. Všechny klávesnice cvakaly pod prsty a někde mezi pomalu vycházelo slunce. Zatím jen pomalu ale jistě.
Rogger seděl u svého stolu, nad svým počítačem a zpracovával data k jejich velkému projektu. Soukromý telefon začal putovat po stole. Zvedl ho a po krátkém rozhovoru se slunce vyhouplo ještě o něco výš.
Mírně zapadlo, když dorazil do oblíbeného baru. U jednoho ze stolů seděl Gale s dvěma dívkami. Všichni tři se usmáli, když si ho všimli. On o něco míň nadšeně. Seznámil se s dívkami a okamžitě zapomněl jména. Gale ho usadil vedle drobné černovlásky a sám se věnoval blondýnce.
Rogger sledoval, jak s ní nijak skrytě flirtuje. Přitom se snažil alespoň trochu vnímat, co mu povídá jeho společnice. Bože. Kolikrát tohle už viděl? Kolikrát zažil? Sledoval růžové rty, hladící mužovu tvář. Jen krátce a on se neodtáhl. Ne. S úsměvem je napodobil. Hebké líčko, krk a naklonil se k uchu. Něco sametově šeptal. Žena se jemně zarděla, ale položila mu ruku na stehno. Oči, tělo, doteky dávaly souhlas. Zvaly.
Rogger mlčky přihlížel. Zamrkal, když ho černovlaska chytla za paži.
„C-co?“ Vzpamatoval se.
„Vibruje ti sako.“ Ukázala. Sáhl po lehkém sáčku, položeném mezi nimi. Přizvedl obočí.
„A-ano?“ Přijal hovor.
„Zdravím.“ On se napil teprve pak byl schopný odpovědět.
„Já tebe. Děje se...“ Podívej se na bar. Přerušila ho odpověď. Poslechl. Pohled chvíli putoval po hostech než se zastavil na jednom z nich. Rogger vytřeštil oči.
„C-co... tu...“ Nechápal, ale uvnitř ho zalil zvláštní nepochopitelný klid, zároveň ho opustil ten bolestivý, svírající pocit při pohledu na dvojici. Nechápal proč, vlastně si spíš ani nevšiml, ale bylo to osvobozující.
„Jsem tu s pár přáteli na skleničce.“ Vysvětlil muž. Druhý zakroutil hlavou.
„Ale proč mi voláš?“ Zeptal se zmateně. Otočil hlavu k černovlásce, když se začala zvedat. Omluvila se na toaletu a odešla. Gale s blondýnkou přestali okolní svět vnímat.
„Protože kdybych to neudělal, puklo by ti srdce.“ Rogger rozechvěle zamrkal. Dech. Se mu zastavil na rtech. O čem to... podíval se k dvojici. Zamračil se. Puklo.
„Mimochodem. Sluší ti to.“ On sebou cukl. Rychle otočil hlavu k baru a obdařil muže káravým pohledem. Jemně zrůžovělý v obličeji.
„Ty!... Díky.“ Dodal téměř krotce. Doyle se pousmál a vzal si od barmana pití. Zvedl skleničku. Společnost u dlouhého stolu ho napodobila. Rogger se naklonil, aby viděl a chvíli je sledoval. Zdálo se, že oslavují. Možná narozeniny. Pravděpodobně jeho. Sledoval jednoho z mužů. Odkud ho jen zná? Přemýšlel.
„Neměl byses vrátit k nim?“ Uklouzla mu myšlenka.
„Pracovní hovor. Jako mý zaměstnanci to samozřejmě chápou.“ Rogger přizvedl obočí. No jistě. Magee a ostatní. Uvědomil si. Pak něco jiného.
„Pracovní hovor?“ Zeptal se pobaveně. Doyle napodobil usměv, pak pokrčil rameny.
„Ve skutečnosti je docela práce hrát moje dokonalý dvojče.“ Zdůraznil jedno ze slov a trochu Roggera pohoršil. Ale jen trochu spíš ho znovu pobavil.
„To chápu.“ Muž na baru se zasmál.
„Hade.“ Rogger se jemně pousmál a sáhl po skleničce na stole. Napil se. Těžce polkl. To není jeho pití. Nechápal. No jistě. Vzpomněl si na svou společnici. Rozhlédl se.
„Asi je chápavější než můj bratr.“ Muž nejistě otočil hlavu k druhému, on kývl svou někam vedle sebe. Žena seděla na baru ve společnosti dvou mužů. Rogger si povzdechl. No, bezva. Zvedl oči ke svému příteli. Věnoval se dívce.
„Gale?“ Zopakoval jméno ještě několikrát, než dvojice začala vnímat. Omluvil se, že už půjde.
„Neblázni, ještě je brzy. Kde máš...“ Uvědomil si muž.
„Musela jít. Jsem unavený, tak... bavte se.“ Vstal, telefon v ruce.
„Dobře. To je na mě. Zavolám.“ Sebral mu Gale účet. Rogger přikývl.
Došel ven a rozhlédl se po projíždějících autech. Přímo před barem stálo několik volných řidičů, přesto se domů vydal pěšky. Z kapsy vytáhl sluchátko a připl si ho.
„Doyle?“
„Poslouchám.“ Pohladil ho hlas. Aniž by si všiml, usmál se a povídal. Vyprávěl. Vše, co mu v tu chvíli přišlo na mysl. Bezprostředně aniž by tušil proč vlastně. Jednoduše ho nenapadlo pozastavit se nad tím. Ne dnes.
Nakonec ležel rozvalený na svém gauči a žmoulal popcorn, který si připravil.
„Už jste to rozpustili? Máš tam nějaký klid.“ Všiml si a prsty prohraboval nafouknutá zrníčka.
„Před chvílí mě propustili.“ Přitakal Doyle. Rogger otočil hlavu k elektronickým číslicím na přehrávači.
„Hm. Škoda, že ne dřív. Mohl jsi přijet.“ Překvapil volajícího.
„Škoda.“ Usmál se do telefonu. Ležící si lehce uraženě povzdechl. Mohl nad tím alespoň chvíli přemýšlet. Zas až tak pozdě není. Ne. Je. Než by dorazil, on by stejně pravděpodobně usnul.
„Budu končit. Stejně mi brzy klekne telefon.“ Rogger si povzdechl.
„Dobře, tak...“ Přerušilo ho zaklepání. To se mu zdálo nebo ne? Nezdálo! Vstal zmateně.
„Můžeš... někdo klepe.“ Vydechl.
„Takhle pozdě? Divný, hm?“ Ozval se Doyle nesouhlasně. Rogger se zamračil.
„Ještě mě straš!“ Pokáral muže. On se zasmál.
„Fajn, promiň. Nezavěsim než otevřeš, dobře?“ Rogger zopakoval poslední slovo. Přešel ke dveřím a zvědavě možná spíš opatrně se naklonil ke kukátku. Rychle otevřel.
„Co... ty...“ Doyle pobaveně vypl telefon. Pokrčil rameny.
„Sám si to řek, byla by škoda, kdybych nepřijel.“ Muž se zamračil.
„To jsem neřek.“ Znělo to tak? Pohoršila ho odpověď. Něco zabručel ale pustil muže dál. Zavřel za ním dveře.
„Ale nechápu. Je pozdě na...“ Zmlkl a zamrkal, když se Doyle otočil a přitiskl ho ke dveřím. Rty se brodil v jeho.
„Zas tak pozdě ne.“ Zašeptal. Rogger se rozechvěle nadechl. Chytl se kolem širokých ramen, když ho muž přizvedl. Zadívali se do očí. Jemně se pousmál a zakroutil hlavou.
„Ne. Zas tak pozdě ne.“ Vyvolal spokojený úsměv.
Ráno odvezl Doyla domů a zamířil k parku - zaběhat si. Probíhal pod korunami stromů, poslouchal hudbu a prosluněné ráno kolem mu připadalo dokonalé. Překvapeně se zastavil při pohledu na muže, běžícího proti němu. Vysoká udržovaná postava, široká ramena, temné vlasy a černá souprava s kapucou.
S úsměvem se vydal muži naproti. Mohl mu říct, že se sem taky chystá, mohli jít spolu. Přemýšlel. Zarazil se a znovu zastavil, když si všiml. To není... Uvědomil si. Stejně tak jemné zklamání, které cítil. Zklamání? Nesmysl. Pozdravil se s Galem a přidal k němu.
Muž mu vyprávěl o svém úžasném večeru. Dřív by s hraným úsměvem poslouchal. Dnes ho nehrál. Jemně se usmíval a jen vzdáleně vnímal slova. Spíš poslouchal hlas. Stejný jako dnes v noci. Ne. Úplně stejný ne. Uvědomil si. Jen malé, ale jsou tam. Rozdíly. Doylův hlas je o něco hlubší, nebo ne? Trochu. Možná ne zrovna příjemnější, ale o něco víc... vlastně ano. Příjemnější. Maličko. Přemýšlel.
Protože byl čas oběda, posadili se do místní restaurace. Pak se rozešli, každý svým směrem.
Večer přecházel Rogger po svém bytě. Snažil se odhodlat. Byli spolu včera, není trochu brzy zase mu volat? Není. Odhodlal se a vytočil číslo.
„Hm. Že bys po mně tak rychle zatoužil?“ Ozvalo se pobaveně na druhé straně drátu. Rogger se pohoršeně zamračil. Pak ale připustil, že trochu.
„Za to může ta pauza, za kterou můžeš ty.“ Dodal na svou obranu. Muž se upřímně zasmál.
„Já?“ Chtěl vědět. Rogger bez zaváhání přitakal a znovu Doyla pobavil.
„Fajn. Jsem tam do půl hodiny.“ Potěšil on jeho.
„Dobře. Udělám nám zatím něco k večeři.“ Oznámil muž než se rozloučil.
Doyle odložil telefon. Chvíli zamyšleně sledoval svůj notebook. Večeři. Pomyslel si a nezadržel úsměv.
Ve středu ráno se opět sešli na pracovní schůzce. Ve stejné místnosti, bez Doyla jen s Mageem. Rogger si pročítal aktuální témata jednání, přitom poslouchal Gala.
Zvedl k němu oči, přesněji k jeho očím. Temně zeleným, ale místy jakoby prosvítalo slunce. Jako přes listy stromů v parku. Obzvlásť znatelné to bylo, když je ovládala vášeň. Vzpomněl si na sobotní noc i tu předešlou. S úsměvem sklonil hlavu. Zamrkal a rychle ji zvedl, když zachytil své jméno.
„Tak?“ Zeptal se Gale. Rogger se omluvně pousmál.
„Promiň, jen jsem se zamyslel. Mohl bys to zopakovat?“
Když jednání skončilo, Magee konečně přijal jeho pozvání na oběd. Vzal ho do své oblíbené restaurace a doporučil mu jeden z chodů. Vyzvídal o Doylovi a jeho firmě.
Dle Mageeho slov muži téměř bezmezně věřil. Viděl ho jako svůj vzor. Nejen on. Většina ne-li všichni jeho zaměstnanci.
Dle Mageeho slov byl tvrdej ale férovej šéf. Žádal stoprocentní nasazení, ale zároveň sám nabízel.
„My o vlku...“ Vytáhl muž telefon.
„Ne, už jsme skončili, ale Rogger mě pozval na oběd.“ Vysvětlil. Rogger si nebyl jistý proč, ale cítil, jak jemně růžový.
„Hm. Můžu ti je poslat až budu zas v kanceláři. Bereš si počítač nebo ne?“ Zkontroloval čas.
„Ve dvě. Čekám Evana... Já vím, říkal mi to. Kdy se vracíš?“ Jeho společník zpozorněl. Vrací? Pomyslel si.
„Fajn. Tak dobře doleť. Zatím.“ Zavěsil.
„Promiň.“ Zvedl oči k Roggerovi. Ten zakroutil hlavou a neodolal otázce. Magee pokrčil rameny.
„Netušim, zase nějaký zdlouhavý jednání v Lancastru.“ Vysvětlil. Jeho společník se chtěl znovu zeptat, ale nakonec odolal. Na jak dlouho? Dráždila ho nevyslovená myšlenka. A to plánoval, že mu dnes zavolá, aby přijel. Pomyslel si nesouhlasně.
Večer seděl ve svém bytě u své večeře a sledoval televizi. Nějaký film. Vlastně ani netušil, o čem je natož jak se jmenuje. Sklopil zrak k telefonu, který ležel na stole. Zamračil se a vrátil ke své večeři.
Když dojedl, odnesl talíř a znovu se posadil. Opět sklonil hlavu k telefonu. Zvedl ho. Má být substitut za Gala, nebo ne? Za vztah s Galem nebo tak něco. Kdyby chodil s Galem, nebylo by to přece jen o sexu, volal by mu. Jen tak. Hm. Vlastně by mohl zavolat Galovi. Jsou přátelé, k tomu Doyla nepotřebuje. Už tolikrát mu volal a vykecal díru do hlavy. Našel číslo. Nevytočil. Ne. Jeho ne.
„Jo?“ Povzdechl si. Vážně. To se nemůže představit a pozdravit, jako všichni ostatní? Pomyslel si.
„Ruším?“ Opřel se do křesla.
„Ne, ale pokud chceš, abych přijel, dneska to nedám.“ Oznámil Doyle.
„Já vím. Zapomněls? Pozval jsem Mageeho na oběd.“ Připomněl Rogger.
„Jistě, tak co se děje?“ Chtěl věděl muž. Druhý si povzdechl.
„Nic. Já... volám jen tak.“ Přiznal váhavě.
Doyle, sedící nad hromadou dokumentů, přizvedl obočí. Pousmál se a nasadil si sluchátko, pak připálil a vstal. Vyšel na terasu hotelového pokoje. Před ním zářilo zářivé zlaté město. Lancastr.
„To je fajn, potřebuju trochu rozptýlit.“ Potěšil Roggera.
Druhý den. K večeru čekal hovor on. Doyle slíbil, že zavolá, jakmile se vrátí na hotel. Stalo se. Dlouho si povídali, dokonce spolu sledovali film na jednom z kanálů televize a pak Rogger, unavený náročným dnem, usnul. Se sluchátkem na uchu.
Doyle si s úsměvem sundal své. Zadíval se na něj. Měl to udělat dřív - nějak se k němu dostat.
Vstal a vyšel na terasu. Opřel se o zábradlí. Na druhou stranu. Není tohle skoro horší než ten dřívější chlad. Vidí v něm Gala. Mluví. Usmívá se. Spí. S Galem. Ne s nim. S nim ne. Schoval hlavu mezi paže. Zatraceně.
Větší kancelář byla opět plná lidí. Všechny židle byly obsazené. Všechny stoly zaházené prací. Všechny klávesnice cvakaly pod prsty a vzduch tak nějak pulsoval životem. Zároveň něčím jiným. Hřejivým a klidným.
Rogger seděl u svého stolu zaházeného prací. Měl nějaké resty, které odkládal na později. Dnešek mu připadal jako správný den pustit se do nich. Zvedl oči, když se někdo opřel o jeho stůl. Kolegyně se pousmála.
„Hodně práce?“ Sklonila hlavu ke spisům. S lehce hraným povzdechem přitakal, že ano. Znovu se usmála.
„Hm. Kdybys potřeboval pomoc, jsem tu.“ Nabídla se. Trochu zaskočeně se opřel do své židle.
„Děje se něco?“ Nestalo se poprvé, že by mu nabídla pomoc. Nejen ona, ale její výraz. Pokrčila rameny.
„Se mnou určitě nic, zato s tebou.“ Prohlížela si ho. Muž nechápavě zakroutil hlavou.
„Já nevím. Vždy jsi byl naše malé slunéčko, ale poslední dobou záříš tak nějak jinak. Ani ne víc, ale něžněji, hřejivěji. Kdo by čekal, že to ještě jde.“ Pobavila sama sebe. Rogger nejistě zrůžověl.
„C-co tím...“ Vykoktal. Znovu pokrčila rameny.
„Já nevím, možná...“ Přizvedla obočí. „Jsi zamilovaný.“ Uvědomila si. Muž dokonale zrudl. Usmála se.
„Někoho jsi potkal, hm?“ On zakroutil hlavou. Koho jako? Pomyslel si. Narovnala se a sebrala mu jeden ze spisů.
„To už nezakecáš.“ Šla ke svému stolu. Zadíval se za ní. O čem to mluví? Zamilovaný. Zamilovaný je přece už dlouho. Už od školy. Vybavil si obličej, oči a... vytřeštil své. Rychle vstal.
Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Kolega vycházející z kabinek toalet se na něj starostlivě podíval.
„Děje se něco?“ Rogger rychle zakroutil hlavou.
„Jen jsem to včera asi trochu přehnal s pitím.“ Zalhal. Muž s chápavým úsměvem odešel. On se zamračil. Proč si probůh při slově zamilovaný, vybavil... jeho? Proboha! Už zase! Narovnal se rychle. Chvíli přecházel sem a tam. Sem a tam. Ne. Ne. Ne. Nebo ano? Ne!
Odpoledne dorazil celý roztěkaný domů. Nakonec nebyl ten nejlepší den na pracovní resty. Vlastně celkově nebyl dobrý den na jakoukoli práci. Nesoustředil se a dělal chyby. Za to může ta... Ne, to ten... S povzdechem se svalil do křesla. Vytáhl telefon, aby zkontroloval čas. Má volat. Večer. Za pár hodin. Opřel se. Uvědomil si, že nervózně poklepává prsty. Bože! Vstal a šel se něčemu věnovat. Čemukoliv jen aby nemyslel na něj. Na tu hloupost. Je to taková hloupost! Neni možný, aby byl zamilovaný. Proboha! Už zase!
Obloha zlehka potemněla a telefon ukazoval podobný čas, ve který Doyle předešlý den volal. Rogger opět nervózně přecházel po obývacím pokoji. Tak zavolá nebo co? Chce vůbec, aby zavolal? Zamyslel se. Rychle sáhl pro přístroj, který začal putovat po stole. Přizvedl obočí.
„Ahoj.“
„Zdravím, tady Gale. Ruším?“ Rogger se jemně zamračil. Dost. Pomyslel si. Šokovaně si sedl. Co to bylo?
„Ne, nerušíš. Děje se něco?“ Zkontroloval čas.
„Jsem pozvanej na jednu oslavu, myslel jsem, že by ses přidal. Dobrý pití, krásný ženský. Pátek večer.“ Dodal. Pátek večer a on sedí doma, protože čeká na... zavřel oči.
„Promiň, já... už vlastně něco mám.“ Co to povídá? Nic nemá! Vůbec nic jen... rychle otevřel oči, když telefon zapípal. Zadíval se na display. Druhý hovor.
„Gale, promiň. Mám druhý hovor. Zavolám zítra, dobře? Musíš mi povyprávět.“ Řekl netrpělivě. Přítel trochu zaskočeně přitakal a rozloučil se. Rogger se zhluboka nadechl, pak přijal hovor.
„Ahoj.“ Zachvěl se pozdrav.
„Rušim? Měl jsi obsazeno.“ Pohladil ho hlas. Podobný předešlému jen hlubší, příjemnější. Až ztrápeně zavřel oči. Zamiloval.
„Ne, jen přítel mě zval na nějakou párty.“ V kolik? Zněla otázka. Zakroutil hlavou, jakoby to Doyle mohl vidět.
„Nejdu tam.“ Překvapil volajícího. On opět sledoval zářící město - cigaretu v ruce.
„Hm. Snad ne kvůli mně.“ Řekl pobaveně.
Rogger si povzdechl. Vlastně ano. Zašeptal v duchu, ale nevyslovil. Jenom kvůli němu zrovna položil hovor někomu, koho celý život miloval.
„Roggere?“ Zeptal se Doyle, když se mu nedostávalo odpovědi. Muž sebou cukl.
„Jistěže ne.“ Zamračil se. Pak si lehl na gauč a zadíval se do stropu.
„Už víš, kdy se vracíš?“ Všiml si čerstvé pavučiny v rohu místnosti. Pavouka, který ji zrovna spřádal. Na malý okamžik se mu zastavilo srdce.
„Pravděpodobně v úterý.“ Řekl volající nijak bez nadšení.
„Nemohl bys teď?“ Špitl Rogger suše. Doyle přizvedl obočí.
„Děje se něco?“
„Mám na stropě obrovskýho pavouka.“ Zdůraznil muž. Druhému přeběhl po obličeji úsměv. No jistě. Rogger a jeho panický strach z pavouků. Jednou byl u toho. Tehdy se mu Rogger téměř vyšplhal na ramena a v tu chvíli bylo naprosto vedlejší, že jím vlastně opovrhuje. Až když se ujistil, že tvoreček je za zavřeným oknem a opravdu se nesnaží dostat zpět dovnitř, uklidnil se a byl opět schopný fungovat.
„Co dělá?“ Chtěl vedět Doyle. Rogger se zamračil.
„Síť. Je vážně velkej.“ Dodal pro důraz.
„Ale očividně si tě nevšímá, udělej to taky.“ Pohoršil ho muž.
„Nemůžu spát v místnosti s pavoukem.“ Pokáral ho hlasem. On se pobaveně pousmál.
„Spíš přece v ložnici.“ Podotkl. Rogger se znovu zamračil. Možná, ale...
„Ale může tam přelézt, nebo ráno vstanu a... co mám dělat?“ Zeptal se bezradně. Doyla jemně píchlo u srdce. Povzdechl si. Ksakru, proč mu tohle dělá? Sledoval noční světla.
„Hm. Pak ho asi musíš zabít.“ Vystrašený muž zamrkal.
„To... to musím?“ Zeptal se ztrápeně. Doyle se téměř zasmál.
„Máš z něho strach, nebo ne? Co jinýho chceš dělat? Zavolat deratizaci?“ Rogger si povzdechl. To asi ne, ale... i když... ne. Zahnal myšlenku.
„Tak... mohl bych ho vyhnat ven. Nějak.“ Napadlo ho.
„Je u stropu, jak ho chceš...“ Nepomáháš mi! Zpražila Doyla odpověď.
„Dobře. Promiň. Já bych ho nejspíš chytil do velký sklenice nebo něčeho podobnýho.“ Navrhl naprosto vážně. Rogger se trochu uklidnil. Sklenice, no jistě. Vstal. Velice opatrně, hlídaje pavouka.
Zašel do kuchyně. Sklenice. Sklenice. Sklenice. Hledal. Našel. Ta je dost velká, nebo ne? Hodnotil chvíli objem. Snad ano.
„Mám ji.“ Oznámil. Doyle se pousmál a pokračoval.
„Dobře, teď něco pevnýho ale tenkýho na přikrytí.“ Rogger zopakoval poslední slovo.
„Musíš ho nějak udržet v tý sklenici.“ No jistě. Je hlupák. Pomyslel si a začal hledat. Ne. Ne. Ne. Tohle?
„Přání k narozeninám?“ Navrhl. Doyle připalující si cigaretu, přitakal.
„Může být, je dost velký? Zakryje celou tu sklenici?“ Rogger zakryl slenici.
„Ano, co teď?“ Zvedl oči k pavoukovi.
„Hm. Vezmeš si židli, vylezeš nahoru. Opatrně přiklopíš pavouka sklenicí. Až bude uvnitř, zakryješ ji přáním a bezpečně přeneseš ven.“ Hmm. To zní jednoduše. Pomyslel si Rogger a chytl židli. Nadechl se a vykročil k pavoukovi.
„Visí ve vzduchu, jak ho mám...“
„Zespodu, alespoň spadne rovnou do tý sklenice.“ Rogger zbledl.
„Co když... co když spadne dřív nebo...“ Roggere. Pohladil ho hlas.
„Neboj se. Zvládneš to. Dej si tu židli trochu stranou ať ji nemáš přímo pod ním.“ On se nadechl a poslechl.
„Vylez nahoru.“ Opět poslechl.
„Až budeš připravenej, tak ho pomalu zachyť do tý sklenice a přiklop ke stropu.“ Mluvil Doyle klidným jistým hlasem - jakoby mu položil ruku na rameno.
„Dobře.“ Přitakal Rogger a chvíli se odhodlával. Odhodlal. Pomalu zvedl sklenici. Spustil zpět.
„To nezvládnu.“ Řekl rezignovaně.
„Jsem si jistý, že ano.“ On si povzdechl. Nadechl se a znovu zvedl sklenici. S rozechvělým srdcem přiblížil k pavoukovi. Ten se rozkmital na síti. Muž rychle přiklopil sklenici ke stropu. Rozšířil oči.
„Je uvnitř.“ Vydechl. „Zvládl jsem to. Je uvnitř.“ Cítil se o něco bezpečněji. Doyle se usmál.
„Dobře, teď prostrč přání mezi zdí a sklenicí.“ Roggera opustilo nadšení. Co když...
„Nemusíš se bát. Po té sklenici nevyleze.“ Ozval se volající, jakoby četl myšlenky. Ne? No, dobře. Nadechl se muž a poslechl. Pomalu. Velice opatrně prostrčil kartu skrz.
„Mám to.“ Usmál se. Doyle s ním.
„Teď přijde to nejtěžší, ale vzhledem k tomu, že je na dně... je na dně nebo ne?“ Rogger přitakal.
„Fajn. Pomalu spusť ruku a přidržuj tu kartu, aby náhodou nevylez.“ On opět zbledl a veškerý pocit bezpečí ho dokonale opustil.
„Neboj se. Je na dně. Po skle nemá šanci vylízt i kdybys odklopil to přání.“ Ujišťoval ho muž.
„Mohl by vyskočit.“ Napadlo Roggera. Doyle se pousmál.
„Většina pavouků jen tak neskáče.“ Většina. Co když tenhle ano? Přemýšlel muž. Bože, ale takhle to dlouho nevydrží. Už teď ho bolí ruka.
„Dobře.“ Nadechl se. Opět se chvíli odhodlával, pak začal pomalu spouštět ruku přitom přidržoval blahopřání.
„Už... už to skoro...“ Přerušilo zbytek věty vyjeknutí. Rogger zavrávoral na židli, ruce máchly někam do prostoru. Ustálil pád. Srdce v místech krku.
„Roggere?!“ Zeptal se Doyle rychle.
„Jsem... jsem v pořádku. Ztratil jsem... proboha! Je pryč! Je pryč. Mám ho ve vlasech, určitě ho mám ve vlasech!“ Začal hysterčit.
„Roggere.... Roggere! Uklidni se. Rozhlídni se kolem.“ Poručil Doyle. Rogger se polekaně rozhlížel. Ruka téměř samovolně vylétla a přiklopila pavouka, který utíkal pryč. On se přikrčil.
„Mám ho. Je... je pod sklenicí.“ Vydechl muž. Doyle s ním.
„Dobře. Jsi celej?“ Klečící Rogger zkontroloval paže, nohy, hlavu.
„Myslím, že ano.“ Uklidnil volajícího. „Co teď s ním?“ Dodal.
„Můžeš pokračovat. Stejný postup jako...“
„Ale teď je na zemi. Jak jí... nechám ho uvnitř a až přijedeš, vyhodíš ho.“ Napadlo ho.
„Hm. Nejsem si jistej, jestli vydrží do úterý zavřenej pod sklenicí.“ Zamyslel se muž. Druhý s ním.
„Ale... já už to nechci znovu zkoušet.“ Doyle se jemně pousmál. Zavřel oči a povzdechl si. Vážně. Proč mu tohle dělá?
„Nech ho tam. Něco vymyslim, dobře?“ Rogger se uvolnil. Tiše zopakoval poslední ze slov a vstal.
„Bože, to bylo náročný.“ Vydechl. Doyle se znovu pousmál a zašel do pokoje.
„Zvládl jsi to skvěle.“ Rozechvěl ještě stále lehce vystrašené srdce. Muž, kterému patřilo, se zachvěl s ním.
„Moc skvěle ne.“ Podotkl. Doyle se rozvalil na hotelové posteli.
„Nesmysl. Postavil ses svýmu strachu. To že to nevyšlo, je vedlejší.“ Nesouhlasil. Rogger se jemně pousmál a svezl se na svou postel. Bože, kéž by tu teď byl a... objal své paže.
„To díky tobě.“ Přetočil se na bok. Doyle zavřel oči.
„Nezapomínej, že já jsem to zlý dvojče, hm? Ty nepomáhaj z hrdinství, ale pro vlastní prospěch.“ Připomenul. Rogger se pobaveně pousmál.
„Hm. Myslím, že v tomhle příběhu je zlá osminohá bestie, ne dvojče.“ Řekl ospale a pobavil muže.
„Neni v tomhle ani v jakymkoliv jinym.“ Dodal. Pak jednoduše usnul. Doyle otevřel oči.
„Roggere?“ Posadil se. Zopakoval jméno. Stáhl si sluchátko. Ani v jakymkoliv jinym. Šeptalo srdce v hrudníku.
Ráno šel Rogger zkontrolovat svého osminohého spolubydlícího. Opatrně si klekl ke sklenici. Zaklepal na sklo, pavouk se pohl. Muž se rychle zvedl a raději si šel udělat snídani.
S talířem v ruce si opět sedl k němu. Odložil snídani na stolek a prohlížel si pavouka. Není tak ošklivej. Přemýšlel. Osminohá bestie. Vzpomněl si a nezadržel úsměv. Cukl sebou, když se ozval zvonek.
Překvapeně sledoval Mageeho s černovlasou dívkou. Téměř zapomněl pozdravit.
„Prý tu máš nějakou osminohou bestii.“ Vysvětlil muž. Rogger vytřeštil oči. Zčervenal.
„T-to... nemusel jsi jenom kvůli...“
„V pořádku, měli jsme to cestou. To je Margareth. Margie. Moje sestra.“ Vzpomněl si. Zrůžovělý pán domu se seznámil s dívkou a pustil sourozence do bytu.
„Tak kde je?“ Ozvala se ona. Rogger je dovedl ke sklenici. K jeho překvapení si k ní klekla sestra ne bratr. On se držel v uctivé vzdálenosti. Když chytla sklenici, oba muži vytřeštili oči a ustoupili.
„Nezvedej to, nebo uteče.“ Napomenul ji bratr. Rogger, schovávající se za ním, přizvedl obočí.
„Taky se bojíš...“
„Jo, proto jsem tu já. Nevíš, kolikrát jsem ho už zachraňovala před podobnou osminohou bestií.“ Ozvala se dívka pobaveně. Všimla si blahopřání, položeného na stolku. Zvedla a bez zaváhání prostrčila. Stejně zručně zvedla sklenici. Muži ustoupili. Dívka pavouka vynesla ven na terasu, vrátila se s prázdnou sklenicí. Oba si ji obezřetně prohlíželi, zda ho nemá někde na oblečení. Zakroutila hlavou.
„Vy dva jste se hledali.“ Podala Roggerovi sklenici i s přáním. On si oboje opatrně vzal. Zkontroloval. Zvedl k nim oči.
„Nedáte si něco?“ Navrhl. Přestože se dle Mageeho slov jen stavili cestou, neodmítli. Připravil jim kávu i se snídaní a posadil se k nim.
„Doyle ví, že máš strach z pavouků? Tak proč volal tobě?“ Zeptal se, když muž přitakal.
„Nevolal, volal mě.“ Ozvala se Margie. „Právě protože věděl, že už jsem zvyklá.“ Dodala a usmála se na bratra. On pobaveně přikývl. Když se nasnídali a dopili kávu, sourozenci vstali.
„Měli bysme jet, jedeme na Podzimní trhy. Trvá než to projdeš.“ Vysvětlila dívka. Pak se na Roggera zadívala.
„Můžeš jít s námi, jestli nic nemáš.“ Napadlo ji. Magee ji napomenul pohledem. Oplatila mu stejným a usmála se, když pán domu souhlasil. Šel se oblíct.
„Co to děláš, víš, že...“ Zašeptal bratr. Sestra pokrčila rameny.
„Klid. Chci ho jenom poznat. Muže, co zasáhnul Doyla. Doyla.“ Zdůraznila. On s pobaveným úsměvem přikývl.
Mageeho autem dorazili do parku, kde se konaly každoroční trhy. Krystal jimi vítal káždé roční období. Jaro. Léto. Podzim i Zimu. Všechny měly rozdílné tradice. Rozdílný sortiment, rozdílné soutěže, rozdílná představení, rozdílný ohňostroj. Měšťané je milovali.
Trojice si prohlížela zboží v dřevěných i plátěných stáncích. Přihlížela soutěžím a shlédla i některá představení. Nakonec strávili na trzích celý den, zakončený barevným ohňostrojem.
Rogger, sledující zářící obrazce, se zarazil. Sáhl si na kapsu. Vážně vibruje. Vytáhl telefon. Srdce se pousmálo a on s ním.
„Ano?... Počkej chvíli.“ Zvedl oči k sourozencům a omluvil se, že už půjde.
„Doyle?“ Hádala dívka. Rogger zrůžověl, ale přikývl.
„Tak ho pozdravuj. Ráda jsem tě poznala.“ Políbila ho na tvář. Usmál se, že on ji také a rozloučil se s Mageem. Byl pryč.
„Jestli takhle vypadá kvůli někomu, koho nemůže vystát, nechtěla bych vidět, jak vypadá kvůli někomu, do koho je zamilovaný.“ Rozesmála bratra. Příkývl a obrátil svou pozornost zpět na ohňostroj. Dívka také.
Rogger si našel klidnější kout s lavičkou. Posadil se – sluchátko v uchu.
„Doyle?“
„To je ohňostroj?“ Zeptal se volající. Rogger přitakal, že je na trzích.
„Mám zavolat později?“ Navrhl Doyle.
„Ne, zrovna jsem kvůli tobě... ne v pořádku.“ Zakončil větu. Volajícího jemně šimralo na prsou. Jak to ksakru ten malej hajzlík dělá? Povzdechl si.
„Krize zažehnána?“ Rogger nechápavě zopakoval první ze slov.
„Zlá osminohá bestie.“ Připomněl muž. Druhý se pousmál.
„To ano. Vlastně, to oni mě sem vytáhli.“ Vysvětlil. Po otázce, a jaký letos jsou, se znovu pousmál.
„Úžasný. Nechápu, jak to dělaj. Víš, co na nich asi tak bude přesto berou dech. Vždycky a ten ohňostroj.“ Zadíval se na oblohu a začal popisoval obrazce, které výbuchy tvořily. Jeho hlas byl protkaný zvláštní něhou. Určitou křehkostí.
Doyle ležel na posteli, oči zavřené a poslouchal. Téměř ho viděl. Před očima. Barevná světla, pomíjivé kouzlo, které vyvolává téměř dětskou radost. Pousmál se. A jeho nadšený něžný hlas. Téměř ho cítil. Vedle sebe. Jak ruku v ruce sledují noční oblohu. Někde stranou ostatních. Na dřevěné lavičce a on je spokojený.
„Miluju tě, Roggere.“ Zašeptal.
Rogger se nadšeně usmál. Ostatní návštěvníci parku také. Na obloze se utvořil poslední, téměř ohlušující obrazec. Nádherný, měnící barvy a tvary. Prskající, přetékající a nakonec se ztrácející v temnotě.
Muž, sedící na lavičce, se stále usmíval. Srdce mu jemně vibrovalo v hrudníku. Něco mu šeptalo do uší, ale přehlušilo ho momentální dětské nadšení.
„Úžasný.“ Doyle otevřel oči.
„Kdybys to viděl, ten poslední... ani nevím, jak ho popsat.“ Přemýšlel Rogger. On se pousmál.
„V pořádku. Tvoje nadšení mluví za vše.“ Posadil se.
„Jsem dost unavenej. Dneska to bylo náročný. Tak...“
„Pracoval jsi i dneska? Je sobota.“ Upozornil ho muž.
„Kdyby ne, těžko říct, kdy bych se dostal zpátky.“ Vysvětlil druhý. Rogger se zamračil a vstal. S rukama v kapsách se vydal domů.
„Něco jsem ti koupil. Takovou drobnost.“ Vzpomněl si a opět muže, který se snažil rozloučit, přeřušil.
„Je to překvapení, takže ti neřeknu co.“ Dodal. Doyle si zničeně povzdechl. Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Zatraceně, Roggere. Promnul si oči. Musí bejt tak neskutečně... zarazil se. Koupil? Jemu?
„Cos mi koupil?“ Uklouzla mu otázka. Rogger se pousmál.
„Říkal jsem. Překvapení.“ Trval na svém. „Musíš počkat do úterý.“ Dodal.
„Dobře, tak v úterý. Sladký sny, Roggere.“ Muž se spokojeně usmál. Zarazil se. Tak v úterý? Pomyslel si.
„Ale. Zavoláš zítra, nebo ne?“ Ujišťoval se. Doyle zakroutil hlavou. Chtěl jenom využít skutečnosti, že je jeho dvojče. Nebyl na sebe moc hrdý, ale chtěl ho alespoň držet v náruči, když už nic jinýho. Myslel si, že to bude jednoduchý. Že spolu prostě jenom budou spát. Sex. Nic víc. Jak se dostal sem? Do role přítele? Role. Pomyslel si.
„Doyle?“ Zeptal se muž nejistě. Druhý sebou cukl. Zamračil se a sáhl pro cigarety.
„Možná toho budu litovat, ale musim se zeptat. Nejsem tak tvrdej, jak si lidi myslí. Nebo možná jsem, ale ne když jde o tebe.“ Rogger se zastavil. O tebe. Šeptal mu Doylův hlas stále dokola.
„Na co se chceš zeptat?“ Kuňkl. Doyle zavřel oči. Zhluboka se nadechl.
„S kym teď mluvíš?“ Rogger nechápavě zamrkal. Co tím probůh myslí? S kým by měl mluvit? S nikým přece nemluví. Rozhlédl se. S kým teď mluvíš? Zašeptal mu Doylův hlas znovu do uší. Hluboký. Obvykle trochu hrubý - tvrdý, ale s ním hebký a něžný. Podobný bratrovu, ale víc příjemnější. Zarazil se. S kým teď mluviš? Zašeptal hlas znovu a Roggerovo srdce s ním.
„T-to... na co se to... proč se musíš ptát? Takhle přes telefon.“ Přerušil muže, který se nadechl v protestu. On přizvedl obočí. Přes telefon? Pomyslel si a srdce mu šeptalo v hrudníku. To byla odpověď. Nebo ne? Neplete se. Byla to odpověď.
„Dobře. Dořešíme to v úterý.“ Rogger zamrkal a trochu se uvolnil.
„Ale. Zavoláš mezitím nebo ne?“ Trval na svém. Doyle si povzdechl.
„Víš, že jsem tvrdohlavej.“
„Nesnesitelně.“ Zabručel muž bez zaváhání a pobavil druhého. On se usmál
„Pak snad chápeš proč nezavolám. Chtěl bych slyšet odpověď. Telefon netelefon. Vlastně se mi nemůžeš moc divit, tak dlouho...“ Uklouzlo mu. Rogger přizvedl obočí.
„Ne, promiň. Ne přes telefon, hm? V úterý, dobře?“ Muž zavřel oči. Měl pocit, že se svět kolem pomalu točí. Kolébá. Jemně mu vibruje do kůže.
„V úterý.“ Zopakoval. Doyle se usmál a popřál sladký sny. Rogger mlčky stál, sluchátko utichlo a on byl najednou sám upřostřed noci.
Vlastně se mi nemůžeš moc divit, tak dlouho... Pohladil ho Doylův hlas znovu. Rozechvělý a něžný. Nezdálo se mu to, hm? Byl. Rozechvělý.
Jak tě něco takovýho mohlo napadnout. To mu řekl tehdy na toaletách. Jak krutě to muselo znít? Bezcitně? Celé ty roky byly. Bezcitné. On byl Galovi na blízku. Užíval si jeho přízeň. Jeho přátelství. Jeho přítomnost. Ale Doyle. Není možné, že je do něj zamilovaný. Tak dlouho. Tak silně, aby dokázal přehlížet... zachvěl se. Bože. To on by měl být zlý dvojče. Pomyslel si nešťastně. To on by měl.
Celou neděli strávil roztěkaný a neposedný. Nedokázal nic dělat. Na nic se soustředit. Jen přecházel od věci k věci. Nedokázal přemýšlel. Myslel na Doyla. Co mu řekne. Co udělá. Obejme ho. Silně. Tak nejsilněji, jak dokáže a omluví se. Ne, možná neomluví ale vynahradí mu to. To udělá.
Bože. To že s ním nechce mluvit o tom, neznamená, že nemůžou mluvit vůbec. Nebo ne? Rozčiloval se v pondělí večer. Opět strávil celý den myšlenkami na Doyla. Nakonec v práci oznámil, že mu není dobře a vzal si dovolenou. Raději i na úterý, stejně by nebyl schopný pracovat. Ne takhle. Když byl zamilovaný do Gala, nebylo to tak těžké. Nemyslet na něj a soustředit se na práci. Proč mu Doyle tohle dělá? Je vážně nesnesitelnej. Přemýšlel.
Rychle otočil hlavu k telefonu, který se pohl. Přizvedl obočí. To si teda vybral chvíli. Pomyslel si zničeně a odmítl hovor. Nepotřebuje teď slyšet jeho hlas. Začal psát omluvnou zprávu, proč nemůže vzít telefon. Kino, hm? Nenapadlo ho nic lepšího.
V úterý seděl jako na trní. Mohl mu říct v kolik. Rozčiloval se. Někdy odpoledne se telefon rozpohyboval. Rychle po něm sáhl. Nadechl se.
„Ano?“ Přijal hovor.
„Zdravim. Tady Doyle.“ Jistě. Jistě. On ví, proč se tak hloupě představuje? Pomyslel si nevrle.
„Hm. Volám jenom... promiň, ale dneska to nezvládnu.“ Šokoval ho Doyle.
„Už jsme skončili, ale uspořádali kvůli mně večírek. Jako díky. Rád bych, ale to nemůžu...“ To si z něj snad dělá legraci, ne?
„Neopovažuj se dnes nedorazit!“ Přerušil ho Rogger.
„Celý tři dny jsem mimo a... to mi nemůžeš udělat.“ Řekl téměř nešťastně. Doyla jemně zamrazilo na zátylku. Něžně a příjemně. Ten malej...
„Za chvíli zavolám.“ Zavěsil. Rogger zamrkal ale čekal. Telefon se znovu rozvibroval
„Hm. Okolo jedenáctý bych měl bejt v Krystalu.“ Oznámil muž. Druhý se uvolnil.
„Dobře. Cos jim řekl?“ Zeptal se zvědavě. Doyle se pobaveně pousmál.
„Pravdu. Že na mě v Krystalu čeká malej nedočkavej milenec, kterej vymění zámky a najde si náhradu, pokud dnes nedorazim.“ Rogger vytřeštil oči.
„Jak jsi mohl něco takového...“ Neni to pravda? Přerušil ho Doyle. On něco zabručel.
„Je, ale... proč tak pozdě, když už jste skončili?“ Změnil raději téma.
„Trvali na tom, že se musim ukázat. Ale slíbili, že mě včas propustí.“ Vysvětlil muž. Druhý si povzdechl. Rozloučili se. On zkontroloval čas. Co teď?
Docela dost lidí. Rozhlédl se. Nečekal, že bude letiště takhle pozdě tak rušné. No rušné ne, ale... ale jo, na jedenáct hodin dost rušný. Pomyslel si a rozhlédl se. Pohled se zastavil na tabuli s přílety. Našel ten z Lancastru. Deset minut. Přešel k lavičkám.
Napadlo ho, že Doyla překvapí. Tak jako on jeho - tehdy v noci. Bude to milé překvapení, nebo ne? Vždycky ho fascinovala filmová shledání na letišti. Mělo to v sobě určité kouzlo.
Chtěl je také prožívat, ale od školy byl zamilovaný do Gala a ostatním nevěnoval pozornost. Dojemná milenecká shledání. Nejen shledání. Něžné milenecké chvilky. Při sledování filmu. Při společné koupeli. Sprše. Jenom tak – při obědě. Výlety. Jen oni dva a svět kolem. Dovolené a narozeniny. Bože. O tolik toho přišel. Uvědomil si, ale Doyle mu to vynahradí, nebo ne? Nepochopil to špatně, nebo ano? Znejistěl. Bože. Co když ano? Co když chtěl Doyle říct něco jiného? Co když si to jenom hloupě domyslel? Co když...
„Roggere?“ Zamrkal a zvedl hlavu. Doylovo srdce zašeptalo. Vážně. Proč mu tohle dělá? Sledoval temné oči plné slz. Klekl si.
„Co se stalo?“ Setřel je něžně. Rogger zakroutil hlavou.
„Chtěl jsem tě překvapit, ale... ale mile. Ale teď nevím. Nepochopil jsem to špatně, nebo ano? Řekl jsi tak dlouho. Znamená to, že... nebo ne?“ Zadíval se na něj ztrápeně.
„Nejsem v těhle věcech zběhlý. Všechno je to pro mě naprosto nový. Od školy jsem zamilovaný do Gala a vždy jsem měl pouze známosti na sex ne milence... přítele, na kterého bych čekal na letišti a prožíval s ním všechny ty věci.“ Doyla jemně zalil klid a teplo. Přítele, hm? Usmálo se srdce a on s ním.
„Všechny ty věci?“ Rogger popotáhl a přikývl.
„Ty co dělají páry ve filmech. Jako... hm. Všechny se mi vykouřily.“ Povzdechl si. Doyle se na něj zadíval.
„Třeba rande, hm? Nikdy jsi na žádnym nebyl.“ Uvědomil si. To mu nikdy nedošlo. Rogger byl celou tu dobu zamilovaný do Gala. Neměl příležitost – nebo možná spíš důvod jít s někým na rande. Přemýšlel a jemně si ho přítáhl do náruče.
„Já ti to vynahradím, dobře?“ Políbil ho do vlasů. Rogger se uvolněně pousmál a objal ho zpět. Pak si vzpomněl. Vynahradí. To on slíbil, že to vynahradí jemu. Tak jak si slíbil něco jiného - pevně muže objal kolem krku a stiskl.
Ráno ho probral telefon. Ospale si promnul oči a sklopil je k Doylovi. Spal vedle něj. Paže obtočené kolem jeho těla. Rogger ho s úsměvem políbil na spánek. To byla tedy noc. Úžasná. On byl. Jako vždy. Něžný a pozorný. Ještě teď se uvnitř chvěje a... rychle zahnal myšlenky a sáhl pro telefon. Přizvedl obočí.
„Ahoj.“
„Dobré ráno, jak je?“ Co tím... Nechápal a zeptal se.
„Byl jsem u tebe v práci. Řekli mi, že ti nebylo dobře, tak sis vzal pár dní volno.“ No vlastně mu nebylo tak úplně dobře, hm? Sklonil hlavu k Doylovi, který se pohl. Přitáhl si ho blíž k sobě a obličej zabořil do ohybu ramene. Rogger se jemně zachvěl. S úsměvem muže pohladil.
„Roggere? Vnímáš mě?“ Zamrkal a vzpamatoval se.
„Ano, už ano, promiň. Co jsi říkal?“ Zaměřil se na volajícího.
„Že ty sis našel ženskou? Poslední dobou se chováš jinak a dokonale na mě kašleš.“ Zeptal se Gale pobaveně. Rogger sebou cukl.
„Tak to...“ Sklonil hlavu zpět k Doylovi. Ve skutečnosti. Svým způsobem. Našel, hm?
„Bylo na čase. Kdy mi ji představíš?“ Usmál se Gale, když Rogger nakonec přitakal. On zaváhal. Nikdy? Pomyslel si. Co by asi řekl, kdyby věděl pravdu? Na druhou stranu. Je jeho nejlepší přítel nebo ne? Měl by to pochopit. Možná by se díky tomu mohl znovu sblížit s Doylem. Napadlo ho. Chtěl by mu říct pravdu. Měl by. Řekne. Odhodlal se.
„Dám ti vědět, dobře? Už musím končit.“ Zadíval se do zelených očí, které se otevřely. Usmál se. Doyle zamrkal a probral se.
„Hmm. Dneska asi nevstanu. Úplně jsi mě odrovnal.“ Lehl si na záda a protáhl se. Rogger zrůžověl.
„Já tebe. To ty mě.“ Namítl. Doyle k němu pobaveně sklonil hlavu. Usmál se a chytl ho. Přitáhl si hebké rty.
„Dobré ráno.“ Zašeptal. Rogger okamžitě roztál. S úsměvem oplatil pozdrav a zalehl muže. Spokojeně zavřel oči. Užíval si příjemné hlazení prstů na zádech. Teplotu, která ho objímala.
„Chci o nás říct Galovi.“ Doylovy prsty se zastavily. On otevřel oči.
„To není dobrej nápad.“ Rogger se překvapeně odklonil. Nadechl se v protestu.
„Věř mi. Špatnej nápad.“ Zamračil se muž. Druhý nechápavě zakroutil hlavou.
„Ale... Jednou na to stejně přijde.“ Doyle s povzdechem zavřel oči.
„Fajn. Zkusím s ním promluvit. Ale ty za ním nechoď, dobře?“ Rogger se opět nadechl v protestu.
„Slib mi to.“ On se zamračil ale přikývl. Začal se zvedat. Doyle ho chytl za ruku.
„Slib, že za nim nepůjdeš.“ Trval na svém.
„Dobře, nepůjdu za ním i když nechápu proč.“ Mračil se Rogger. Jeho milenec se mu zadíval do očí.
„Celou dobu před nim tajíš, že tě ženský vlastně zas až tak nepřitahujou. Jak mu chceš říct tohle?“ Pohoršil ho. Má pravdu ale...
„Je to dobrá příležitost, jak mu to říct. Tím myslím, celou pravdu. Přece. Je to můj přítel, pochopí to.“ Nebo ne? Hleděl muži do očí. Doyle neodpověděl. Rogger se jemně zachvěl aniž by tušil proč.
„Udělám... udělám snídani.“ Vstal a kouzlo růžového probuzení bylo pryč. Nechápal proč. Tak jako proč Doyle nechce, aby šel za Galem.
Doyle se s povzdechem roztáhl na posteli. Zamračil se. Dokázal zavrhnout bratra, proč by mu mělo dělat problémy zavrhnout přítele? Zavřel oči. Věděl, že tohle přijde. Jen doufal, že ne tak brzy.
Rogger seděl v moderním obývacím pokoji a popíjel bylinný čaj. Gale proti němu.
„Hm. Myslel jsem, že dorazíš s ní.“ Řekl trochu zklamaně. Host se jemně zachvěl. Povzdechl si a odložil hrnek.
„Někdy jindy, chci s tebou nejdřív mluvit.“ Hledal někde uvnitř odvahu. Bože, tak dlouho mu to tají, že teď neví kudy. Jak začít.
„Roggere?“ Zeptal se Gale. On se na něj zadíval. Klidný a jistý. Hrdý, krásný Gale. Kdysi se mu při pohledu na něj rozechvělo srdce. Dnes. Vzpomněl si na stejný obličej – jiný pohled i výraz. Pousmál se.
„Nenašel jsem si přítelkyni... ale přítele.“ Dodal, když se Gale nechápavě zeptal. On přizvedl obočí. Zopakoval poslední ze slov. Rogger přikývl.
„Ano. Vlastně mě dívky nikdy nepřitahovaly.“ Vysvětlil a sklonil hlavu ke svým prstům. Nervózně si je mnul. Opět hledal odvahu, aby řekl celou pravdu. Do koho byl celou dobu zamilovaný. Do koho je teď.
„To´s to od něj chyt nebo co?“ Rogger rozšířil oči. Rychle je zvedl k příteli. Nikdy v jeho obličeji neviděl podobný výraz. Ne. Ve skutečnosti viděl. Když se díval na bratra. On i zbytek rodiny. Uvědomil si.
„Co tím...“ Nechápal. Gale se znechuceně zamračil.
„Nejdřív můj vlastní bratr a teď... vypadni!“ Rogger ho nevěřícně sledoval. Dokázal by pochopit, že... Ne, ve skutečnosti nedokázal, ale to bylo v tu chvíli vedlejší. Mnohem důležitější bylo...
„Proto ho tvůj otec vydědil?“ Vydechl.
„Jistěže. Nemohl ho nechat špinit naše jméno. Chlap, co to rád dělá s jinýma chlapama.“ Zachvěl se muž odporem. Druhý ho stále šokovaně sledoval.
„Už jako dítě byl... jinej.“ Zamračil se Gale. Rogger sklonil hlavu. Proto? Pomyslel si. Proto nechtěl, aby za ním šel? Aby neztratil přítele? Vstal.
„Myslím... měl bych jít.“ Otočil se bez rozloučení. Zastavil.
„Měl bych ti říct celou pravdu. Když už mnou opovrhuješ, ať máš proč.“ Gale se zamračil.
„Celé ty roky. Jsem tě miloval. A nebylo to špinavé ani odporné. Bylo to čisté a něžné, to tys to teď pošpinil.“ Šokoval muže.
„Ten muž je Doyle. Teď už vím, že není... že je...“ Usmál se něžně.
„Je mi vás líto, protože to nedokážete vidět.“ Zakroutil hlavou. Pak se ironicky posmál.
„Zlý dvojče.“ Zašeptal. „Ne. On je jediná světlá ovce vaší rodiny.“ Zamračil se. Gale s ním. Než ale stačil cokoliv říct, Rogger zvedl ruce.
„Vyhodím se sám.“ Byl pryč. Gale se vztekle zamračil.
Rogger nasedl do auta. Chvíli křečovitě svíral volant. Pak se rozbrečel. Silně, nezadržitelně, upřímně.
Doyle, sedící ve svém bytě, u svého počítače, zvedl hlavu, když někdo zaklepal. Otevřel a zadíval se na nešťastnou, plačící, neurčitou hromádku. Srdce se mu sevřelo v hrudníku.
„Mluvil jsi s Galem.“ Usoudil. Rogger se ještě víc rozbrečel a přikývl. Muž si povzdechl. Jemně ho chytl a nasměroval ke gauči. Posadil. Klekl si před něj.
„Chceš něco pít? Nebo jíst? Co mám dělat?“ Zeptal se nakonec, když muž kroutil hlavou. On popotáhl.
„Kapesník.“ Doyle se pousmál. Vrátil se s balíčkem papírových kapesníků. Jeden vyndal a podal mu ho. Rogger se hlasitě, zhluboka vysmrkal. Otřel si slzy. Povzdechl si.
„Měl. Měl jsem tě poslechnout, ale nikdy by mě nenapadlo.“ Vracely se mu do očí slzy. Jeho milenec se zamračil.
„Je mi to líto, Roggere. Měl jsem ti to říct, ale nechtěl jsem...“
„Špinit bratra?“ Zeptal se ironicky. „Směle do toho, on s tím problémy nemá.“ Zamračil se. Znovu vysmrkal. Zhluboka se nadechl a zvedl k němu oči. Zadíval se do jeho.
„Je mi to tak hrozně líto.“ Zašeptal. Doyle se laskavě usmál, připraven utěšit jeho zlomené srdéčko – ztrátou nejlepšího přítele. Přizvedl obočí, když muž pokračoval.
„Tak moc ti ublížili.“ Zakroutil hlavou.
„Vůbec si nedokážu představit... vždyť jsi byl ještě dítě a ty, co měli stát za tebou, se postavili proti. Jenom protože...“ Zakroutil znovu hlavou. Vztáhl ruce a pevně muže objal kolem krku.
„Vím, že to nemůžu vrátit ani vymazat, ale zkusím to zlepšit, dobře? Nějak vynahradit.“ Doyle překvapeně rozšířil oči. Zničeně se pousmál a objal muže zpět. Vážně. Jak tohle dělá?
