kapitola II. - konec
Jemně se zamračil a odstrčil ruku, která s ním zatřásla.
„No tak zlato. V kolik si šel probůh spát.“ Ozval se příjemný ženský hlas. Někdo z něj stáhnul peřinu.
„Mami!“ Zavrčel a posadil se. Zvedl oči. U postele stála rudovlasá žena. Štíhlá a půvabná – tak jako on. Na sobě prosvítající široké kalhoty, jemné jako pavučina, a tílko.
„Vstávej nebo přijdeme pozdě.“ Napomenula ho a šla roztáhnout těžké závěsy. Travis zamžoural ve světle a pak se neochotně začal zvedat z postele. Zašel do koupelny. Miloval ji. Jako syn může matku milovat. Byla mu milující matkou, podporou i vzorem. Chtěl být jako ona. Byla ikonou ve svém oboru. Tvrdě dřela, odříkala si a vybudovala úspěšnou firmu – svatební salón, který měl jméno. Ne tak, jako on.
On. Sledoval vysokého, opáleného muže v látkových kalhotech a košili – rukávy ohrnuté. Vyhaslá surfařská hvězda, která vlastně nikdy moc nezářila. Pijavice, která ji jen vysává. Využívá. Tak moc ho... tak moc jím pohrdal. Tak hrozně moc. Jím i jeho světem. Jím a jemu podobnými.
Muž si jich všiml a rozzářil se. Vydal k nim.
„Tak jste to ztihli, už jsem se začínal bát.“ Sklonil se k ženě a políbil. Usmála se.
„Já taky.“ Objala ho kolem pasu, něžně se přitulila a Travis ji mlčky sledoval. Byla jako podzimní den. Plná barev, slunečního světla a tepla. Zároveň něžná a křehká. A to vše jen kvůli němu. Pomyslel si nesouhlasně.
„Travisi, vypadáš strhaně. Nepřeháněj to tolik s tou školou.“ Objal ho otec kolem ramen a oba vedl k davu. Mezi své malé žáčky. Sám už nezávodil, ale miloval moře a nedokázal se ho vzdát. Tak si otevřel školu pro děti a učil je základy. Možná spíš zbavit strachu z moře ale zároveň v nich budit úctu. Předával jim své zkušenosti a vědomosti. Motivoval je a snažil se jim být dobrým vzorem. Vzorem. Pomyslel si Travis ironicky a rozhlédl se. Možná tu bude i... zarazil se. Ne. Poručil si.
Strávili celý den na pláži, kde se konaly amatérské závody různých věkových kategorií. Mezi závody probíhaly exhibice profesionálů a mezi nimi Travisův otec. Jak se zdálo hvězda v očích všech – i jeho půvabné ženy. Při pohledu na něj opět zářila, hrdá a krásná.
Muž se svezl z prkna a sklidil uznalý potlesk. Žena mu šla naproti. Objala ho kolem krku a vůbec jí nevadilo, že ji celou zmáčel.
„Jsi úžasný.“ Usmála se.
„Ty mokrá.“ Zabalil ji do ručníku, který mu podal jeden z pořadatelů. Políbil.
„Miluju tě, Červánku.“ Zamračila se na něj, ale zčervenala. Pobaveně se usmál. Společně vykročili k synovi.
„Já tebe taky.“ Držela pevně velkou měkkou ruku. Muž k ní sklonil hlavu. Nic neřekl, jen ji znovu políbil.
Když se vlny uklidnily, přišla řada na ty nejmladší – jeho žáčky. Vlastně sebou spíš plácali ve vodě, ale v očích svých rodičů, byli nejlepší. Hrdě, někteří dojatě je sledovali a všemu tleskali. Ostatní s nimi. Travis se svou matkou také.
„I po tolika letech ho vidím jako toho mladíka, kterého jsem...“ Bože, kolikrát tohle už slyšel? Nechce to poslouchat znova. Pomyslel si nevrle.
„Mami!“ Přerušil vyprávění. Otočila k němu hlavu a omluvně se usmála.
„Promiň, už jsi to slyšel tolikrát. Ale. To jen protože jsem na něj tak moc hrdá.“ Travis vybuchl. V duchu. Oslepujícím, ničivým výbuchem. Hrdá? Proč? Na co? Nechápal. Co to s ní zatraceně je? Copak má klapky na očích? Nevidí že, Sandy je... zarazil se. Sandy? Pomyslel si. Zvedl oči k otci. Proto ho rozčiluje víc než kdy dřív. Vidí ho v něm a sebe... v ní. Otočil hlavu zpět k matce. Nechal si zamotat hlavu přesně jako ona, někým... jako je on.
Zamrkal, když si žena povzdechla a zlehka mu pročísla vlasy. Smutně se pousmála.
„Proč na něj nedokážeš být hrdý? Je to tvůj otec a...“ Mladík se zamračil. Možná protože to v sobě nosil od dětství. Možná protože už toho měl prostě dost. Možná protože se sám zamiloval. Možná prostě protože poslední dobou tak málo spal. Prodralo se to ven.
„Na co přesně bych měl bejt hrdej?“ Překvapil ji.
„Nikdy nic... jenom tě využívá a... copak to nevidíš?!“ Mračil se tvrdě. Matka ho šokovaně sledovala.
„To si vážně myslíš?“ Vydechla.
„A co jinýho si můžu myslet? Ani na tom svym milovanym surfu to nedokázal někam dotáhnout. Proč? Protože se prostě nedokáže zapřít a dřít. Něco obětovat a...“ Přerušil ho pohlavek. Překvapeně zamrkal a chytl se za tvář. Žena se zamračila.
„Omlouvá tě jen tvoje nevědomost. Na druhou stranu. Možná ne. Nejdřív si zjisti pravdu, než začneš vynášet soudy.“ Napomenula ho. Tvrdá a chladná. Travis se zachvěl.
„Tvůj otec vždy dřel. Víc než ostatní. Vstával každý den brzy ráno, odříkal si večírky – studentský život a tvrdě trénoval. Každý den. Protože miluje, co dělá. Dával do toho vše. Byla jsem tak hrdá, když poprvé vyhrál.“ Pousmála se při vzpomínce. Pak jemný obličej opět ztvrdl. Zvedla oči zpět k němu.
„Ale pak jsi přišel ty. Dřív než jsme tě plánovali a já nechtěla, aby ho to nějak ovlivnilo. Obzvlášť potom, co mě moje rodina vydědila.“ Travis zamrkal. Proč o tomhle nikdy neslyšel? Přemýšlel. Žena si povzdechla a pokračovala.
„Nechtěla jsem tě tím zatěžovat. Je těžké něco takového přijmout, obzvlášť pro čisté dětské srdce.“ Vysvětlila, jakoby četla myšlenky.
„Proto jsem otevřela svůj salón. Z počátku jsem vše musela dělat sama. Bože, tolik jsem toho zkazila. Neuměla jsem šít ani vařit. Jediné moje pozitivum byl vytříbený vkus po matce.“ Usmála se při vzpomínce. Travis nedokázal jinak než se pousmát s ní.
„Bylo to vážně těžké, obzvlášť s tebou přilepeným k nohám. Tvůj otec se mi tolik snažil pomáhat, ale já chtěla, aby se věnoval tréningu. Nechtěla jsem, aby si někdy vyčítal... firma se rozjela a pak ti bylo pět.“ Povzdechla si a otočila hlavu ke svému muži.
„Měl za sebou několik vyhraných závodů a přišla nabídka jeho života.“ Překvapila syna.
„Všiml si ho jeden z největších sportovních sponzorů. Nabídl mu místo ve svém týmu, ale musel by odjed. Do Laine.“ Travis k ní nejistě otočil hlavu. Ne. Pomyslel si. Prosím ne.
„Denně trénovat, jezdit za vlnami. Měsíce nebýt doma.“ Zamračila se žena.
„Sliboval mu zaručený úspěch - s jeho talentem. Když něco málo obětuje. Nás.“ Otočila k němu hlavu a smutně se pousmála. Mladík se zachvěl.
„Odmítl?“ Řekl suše. Přikývla.
„Nevím, jak dlouho jsem ho přemlouvala, aby to přijal. Že mu nechci stát ve štěstí. Ve splnění jeho snu, v úspěchu. Ale on se jen klidně usmál a řekl mi to nejhezčí, co může muž své ženě říct.“ Sledovala svého manžela. Travis se tiše zeptal. Pousmála se a pokračovala.
„K čemu úspěch, o kterej se nemůžeš podělit s těmi, který miluješ? Nehledě na to, že můj největší úspěch, moje štěstí a splnění mýho snu jste vy dva. Nechci se večer vracet do domu, ve kterym mě nemá kdo obejmout a rozesmát.“ Mladík na ni mlčky hleděl. Otočila k němu hlavu.
„Pak ještě chvíli závodil a nakonec si otevřel školu z peněz, které si závody vydělal.“ Ujistila ho.
„Nikdy jsem ho nemusela finančně podporovat, to spíš on mě – v mých začátcích. I když jsem začala proto, aby měl dost peněz na zápisné do závodů.“ Pousmála se ironicky.
„Vždy vedle závodů dělal různé pomocné práce, což byl taky tak trochu tréning. Dokud škola a salón nezačaly skutečně vydělávat.“ Vysvětlovala dál. Travis se zamračil.
„Tolikrát jsi mi vyprávěla... proč jsem tohle nikdy neslyšel?“ Pokrčila rameny.
„Protože tvůj otec nechtěl, abyses cítil zodpovědný. Přece jen byl jsi první impuls. Chtěl, abys byl bezstarostný a šťastný bez dětských domněnek.“ Otočila k němu opět hlavu.
„Ale zdá se, že sis přece jen nějaké mylné domněnky vytvořil.“ Zkonstatovala. Mladík se zamračil, ale nijak mu to nepomohlo. Cítil se tak hloupě. Před vlastní matkou. Tolik mu křivdil. Vlastnímu otci. Sandy měl pravdu, hm? Je stejně sebestřetný a povrchní jako všichni ostatní z tý snobský školy. Možná ještě horší.
Otočil hlavu a probral se ze svého zamyšlení. Otec se unaveně svalil na matku a rozesmál ji.
„Unavený?“ Hrozně. Zněla odpověď zamumlaná do jejích prsou. Objala ho a něco mu pošeptala. S úsměvem se odtáhl.
„Slíbil jsem, že zůstaneme. Bude oheň a už nějakou chvíli grilujou.“ Povzdechl si zničeně.
„Jdu nás omluvit.“ Začal se zvedat a znovu ji rozesmál. Rychle ho chytla.
„To počká.“ Nepotěšila ho. Zahrál povzdech a přikývl. Opět se na ni svalil.
„Možná bysme mohli využít některou z těch převlíkacích kabinek.“ Navrhl a do třetice ji rozesmál. S ní syna.
„Finley!“ Pokárala ho pohledem i pobaveným hlasem. Odtáhl se.
„Ano, miláčku?“ Uzemnil ji. Zakroutila hlavou a povzdechla si. Políbila ho a vstala.
„Tak pojď, slíbil jsi mi maso.“ Snažila se ho zvednout. On se na ni zamyšleně - lehce pobaveně zadíval. Všimla si a než se stačil nadechnout v odpovědi, přerušila ho.
„Finley!“ Okřikla ho znovu a nedokázala zadržet smích. S povzdechem vstal.
„Tak nic.“ Ukončil své návrhy a oprášil si kalhoty. Sklonil hlavu k synovi.
„Nemusíš zůstávat, jestli už něco máš. Jsem rád, že ses ukázal.“ Podal mu ruku a společně s matkou pomohl na nohy. Travis si oprášil zadek. Zakroutil hlavou.
„Nic nemám. Rád zůstanu.“ Překvapil rodiče a vypl telefon v kapse.
Druhý den ráno – ještě téměř za tmy stál na stejném místě a sledoval moře. Několik ranních ptáčat, klouzajících po vlnách. Bože. To vždycky vstávaj takhle brzo? Zívl pod svou kapucou a vydal se blíž.
Našel toho, který ho zajímal. Muž zlehka sjížděl jednu z vln – stejně přirozeně a snadno, jakoby po ní kráčel. Zapadl do vody. Vynořil se a vyhoupl na prkno. Čekal na další vlnu.
Mladík se posadil do písku a sledoval ho. Den kolem se pomalu probouzel a s ním přicházeli další a další návštěvníci pláže. Kvůli svým vlnám nebyla vhodná pro koupání ale pro surfaře rájem.
Finley otočil hlavu k mladíkovi, který připádloval vedle něj. Pak se rozhlédl po pláži a pohledem zastavil na Travisovi. On se trochu váhavě postavil, když si to muž namířil k němu. Co teď? Nikdy se o jeho práci nezajímal a najednou stojí tady. Co má říct? Dělat? Bože. Cítí se tak hloupě a nejistě před vlastním otcem. Pomyslel si přesto mu vyrazil naproti.
„Ahoj. Co ty tu?“ Zeptal se stejně zmatený Finley. Travis zaváhal.
„Jen jsem... no... nemohl bych si to zkusit?“ Překvapil muže ještě víc. On zakroutil hlavou.
„Co se stalo? Měl jsem pocit, že tě surfování nezajímá. Jestli máš nějaký vyčítky... nemusíš. Stačí, že tě nutim chodit na závody.“ Mladík si povzdechl a otočil hlavu k moři.
„Jen mě včera napadlo. Tolik ho miluješ, chtěl bych vědět proč. Asi. Já nevím, asi to zní hloupě. Promiň, jestli jsem...“ Chtěl odejít. Finley ho chytl.
„Nevim, kdo jsi a cos proved s mym synem, ale jdeme tě převlíct.“ Vzal ho kolem ramen a vedl k budově s kabinkami, barem a obchodem. Travis se na něj zamračil ale uvolněně ho chytl kolem pasu.
Stál v jemném písku, na sobě neopren s krátkými nohavicemi i rukávy. Na nohách gumové boty. Rozcvičoval se.
„Proč se musím...“ Otočil hlavu k otci.
„Vždycky se musíš rozcvičit než vlezeš na prkno, mohla by tě chytit křeč nebo něco. A ve vodě? Tě zabije.“ Vysvětloval.
„Ale chci si to jen...“
„Zvyk je železná košile.“ Přerušil ho muž a pomohl mu s protažením. Zvedl prkno a vedl ho k místu, kde vlny nebyly tak silné.
„Neměl bych se radši ještě chvíli...“ Vyděsil se mladík. Jeho otec přikývl.
„Někdo si myslí, že nejdřív máš zkoušet na suchu, ale to je podle mýho nesmysl. Je lepší, když hned od začátku víš, jak se chová.“ Travis k němu zvedl oči od svých mokrých lýtek. Proč mu to říká? Nechce se učit, chce jen... ochutnat jeho svět. Aby mu byl blíž. Aby umazal tu křivdu. Alespoň trochu ulehčil srdci a svědomí.
„Dobře, polož se na něj.“ Vyděsil ho ještě víc a přidržoval surf. Travis ho nejistě poslechl. Prkno se zhouplo a on se ztratil pod vodou. Vynořil se, chrchlaje vodu.
„Myslel jsem, že ho...“ Zadržel ho otcův úsměv.
„Nestabilní neřád, hm? Tak pojď, teď už ho držím.“ Pobídl ho. Mladík si povzdechl a utřel si obličej. Opatrně se položil na prkno. Finley ho opravdu přidržoval.
„Dobře, zkus trochu pádlovat.“ Pustil ho, když mladík našel váhavou stabilitu. On ho rychle chytl.
„Ne! Nepouštěj mě!“ Muž se povaveně pousmál a utrousil, že tady se neutopí. Travis si uvědomil, že má pravdu – voda mu byla nad pas. Přikývl a zkoušel pádlovat.
„Prsty takhle.“ Upravil mu je otec. Dobře. Pochválil ho a pustil. Mladík chvíli pádloval. Muž ho povelem zastavil.
„Fajn, zkus se otočit směrem ke mně. Bez toho abys slezl.“ Travis se zamyslel, zabral jednou rukou a prkno se skutečně začalo stáčet. Radostně se přizvedl a skončil pod hladinou. Začal chrchlat vodu.
Chodil za ním každý den. Hned po škole a učil se mezi malými žáčky. Přestože si to chtěl jen vyzkoušet.
„Dobře, dobře! Drž jí!“ Volal Finley a děti i surfaři kolem otočili hlavy. Travis sjížděl nijak zvlášť velkou vlnu ale pro něj byla obrovská. Zapadl do vody. Vyplaval, posadil se na prkno a vítězně zvedl ruce – jeho noví přátelé i malí žáčci se radovali s ním.
Dopádloval k otci a nadšeně se mu vrhl kolem krku.
„Viděls to?! Nespadl jsem... tak brzo.“ Zářil. Finley se usmál a surfaři kolem předávali gratulace k první vlně a vítali ho mezi sebou. A on byl jako podzimní den. Plný barev, slunečního světla a tepla. Zároveň něžný a křehký.
Ten den už svůj úžasný výkon nezopakoval. Byl příliš nadšený a rozrušený, aby ho otec pustil znovu do vody. Nevadilo mu to, měl celý večer o čem vyprávět.
Seděl na prkně mezi ostatními a společně si užívali západ slunce. Po dlouhé době se cítil skutečně klidný. Jakoby každé ponoření ruky, každý pokus třebaže nezdařilý, každá příchozí vlna odnesla něco z neklidu a nevyrovnanosti, které v sobě měl. Jakoby očistila srdce i mysl. Dost na to, aby si připustil svou chybu. Dost na to, aby sebral odvahu.
Odvahu. Pomyslel si a zadíval se na plážový dům. Měl pocit, že jí má trochu víc. Té odvahy. Zhodnotil nelichotivě sám sebe, když se nedokázal pohnout. Nakonec se přece jen odhodlal.
Chvíli marně hledal zvonek. Vzdal se a vydal směrem k verandě – stolek i s křesílky byl pryč. Závěsy zatažené. Zlehka zaťukal na sklo a ustoupil. Nic se nedělo.
Hm. Možná měl nejdřív zavolat. Třeba... otočil hlavu k uklizené verandě, jemnou předtuchou v srdci. Vrátil se pohledem ke dveřím. Polekaně ustoupil. Za sklem stála černovlasá dívka. Mávla na něj a pak začala hledat správný klíč. Povedlo se. Otevřela a chvíli čekala.
„Dobrý den. Asi hledáš Sandyho.“ Pomohla. Vzpamatoval se a pozdravil. Pak přikývl. Povzdechla si.
„Sandy odjel.“ Šokovala ho. Odjel?! Kam a proč?! Zeptal se rychle, v duchu.
„Do Krystalu. Pracovně a nějak se to protáhlo.“ Vysvětlila, jakoby četla myšlenky. Zamračil se a přikývl.
„Díky, měj se.“ Zamířil pryč. Bože. Co čekal? Že bude věčně čekat na jeho omluvu? Aniž by si našel někoho jinýho? Vážně byl tak naivní? Možná by měl být rád, že je Sandy pryč. Ten trapas. Přemýšlel a nezachytil povel, který prolétl vzduchem. Něco do něj prudce narazilo až zapadl do písku. Písek? Pomyslel si a opřel o ruce. Rozhlédl. Kam to ksakru mířil? Nechápal. Mnohem podstatnější... otočil se. Srdce mírně poskočilo. Veselý, chundelatý štěstí. Sedělo proti němu a nadšeně vrtělo ocasem.
„Můj bože, jsi v pořádku? Tohle obvykle...“ Přiběhla dívka a omlouvala se za psa. Travis ho mlčky sledoval. Ani nezná jeho jméno. Určitě ho někdy zaslechl, ale nevěnoval mu pozornost. Vztáhl ruku a prsty zajel do hebké srsti.
„Ahoj. Tak ty si mě pamatuješ?“ Pohladil ho. Zvíře jemně zamručelo a vrtělo ocasem. Pousmál se. Vstal, oprášil kalhoty a zvedl oči k dívce.
„Nashle.“ Vydal se pryč. Pes něco zakňučel a chtěl jít s ním. Krátké vodítko nesouhlasilo.
Matka, sedící nad hromadou katalogů, si ho všimla. Kolem sedělo několik dalších žen - nemohly se tvářit víc nadšeně. Ona na něj mávla, napodobil ji a ukázal směrem k její kanceláři. Přikývla.
Posadil se za velký stůl a chvíli se houpal na pohodlné židli. Otočil hlavu ke stěně plné šanonů. Zeď proti ní vypadala podobně. Vstal a přešel blíž.
Vytáhl jedny z desek, zběžně prolistoval. Zastrčil zpět a vytáhl jiné. Ne, že by mu svatby něco říkaly. Prohlížel si fotky, vzorky a návrhy dekorací, dortů, květin... všeho. Ve všech byly. Jeden šanon - jedna svatba. Matčiny zákaznice. Myslel si, že je to fyzicky jakkoli nemožné ale pamatovala si každou z nich. Řekl jméno a ona věděla. Šaty, dort, květiny i místo.
Povzdechl si, zastrčil desky zpět a očima putoval po stěně. Zaujaly ho desky jiné barvy, mezi bílými doslova zářily. Přešel blíž a přizvedl obočí. Lavish. Oznamoval štítek na hřbetu šanonu. Vytáhl ho a zalistoval.
Uvnitř nebyla svatba, ale oslava. Narozenin. Dle návrhů pro dekoraci a ostatní honosná oslava narozenin. Dokonce s ohňostrojem. Posadil se zpět do křesla a prohlížel si matčiny návrhy.
„Promiň zlatíčko, nějak se to protáhlo.“ Zavřela za sebou žena dveře a přešla ke stolu.
„Myslel jsem, že děláš jen svatby.“ Zvedl k ní oči. Všimla si desek a přikývla.
„Tohle bylo jen vyjímečně a jsem ráda, že to mám za sebou.“ Přiznala a naklonila se blíž, společně si prohlíželi návrhy.
„Bylo to neskutečně náročné. Přípravy i samotná oslava. Nebyla ani tak pro oslavence, ale pro rodiče a jejich přátele.“ Zakroutila hlavou.
„Vlastně ji ani nepořádali oni ale jejich syn. Divný, hm?“ Zvedl k ní oči a zeptal se. Přikývla.
„Myslím, že kdyby u toho nebyl, odřekla bych nebo to někdy v průběhu vzdala.“ Přiznala nerada a překvapila ho, protože něco takového od ní slyšel poprvé. Za léta praxe už byla zvyklá na vrtochy bohatých nevěst i jejich matek. Obrněná klidem a úsměvem. Sklonil hlavu zpět k šanonu.
„Proč kvůli němu?“ Zeptal se znovu. Vrátila se z nepříjemných vzpomínek a pousmála.
„Byl moc milý. Skoro jakoby do jejich rodiny nepatřil. Nebo možná naopak patřil víc než kdokoliv z nich.“ Přemýšlela a přiměla mladíka k úsměvu. Všimla si.
„Znáte se?“ Přikývl, že ze školy. Přizvedla obočí a zamyslela se.
„Vážně? Nepůsobil jako někdo z Illuminia. Ale je to Lavishův syn, hm? Dá se čekat, že tam bude chodit..“ Mladík se zamračeně ozval v protestu.
„Já jsem přece taky z Illuminia.“ Zabručel. Zasmála se a objala ho kolem ramen.
„Ano, ale ty nejsi jako oni. Jsi moje malé hřejivé slunéčko.“ Podrbala ho ve vlasech, přitom mu nevědomky zaryla trn do srdce. Neni jako oni. To si taky myslel než... Přiměl se k úsměvu a přikývnití. Napodobila ho a otočila na další list.
„To jsem mu také řekla, když jsme o tobě mluvili.“ Vzpomněla si s nádechem hrdosti v hlase. Cukl sebou. Mluvili? Zašeptal v duchu. Následně vykoktal. Přikývla.
„Ale nevypadalo to, že by tě znal ani od pohledu.“ Uvědomila si zamyšleně. Mladík zaváhal. Neznal? Co je to za nesmysl? Moc se spolu nebavili, ale znali se. Od vidění. Přemýšlel nechápavě. Pozval ho přece na svoji oslavu. On sám. Ne tak jako ostatní jen tištěnou pozvánkou.
„Ale určitě jsi ho zaujal.“ Přerušila myšlenkové pochody. Ani nevíš jak. Zabručel v duchu a jemně zrůžověl. Raději se opět zaměřil na šanon. Zarazil se.
„Hm. Proč to vypadá jako oslava pro dva?“ Uvědomil si. Ona zvedla oči ke dveřím, v nich stála zadýchaná, zarudlá mladá žena. Nadechla se. Pak ještě několikrát dokud nebyla schopná mluvit.
„Robinsonová chce poposunout termín.“ Vyhrkla a téměř sama sobě přivodila infarkt. Travisova matka přizvedla obočí.
„Dřív, hm?“ Ujistila se. Když žena přikývla, povzdechla si a otočila hlavu k synovi.
„Dnes nám to asi nevyjde, promiň.“ Omluvila se. Lehce pobaveně zakroutil hlavou, že nevadí. Zvedl své věci, rozloučil se a zamířil pryč. Ona zvedla šanon a zadívala se na klíče ležící pod.
„Omluv mě nachvíli.“ Vyrazila za mladíkem. Potkali se napůl cesty mezi kanceláři a parkovištěm. Zatvařil se omluvně a chytl klíče, které mu hodila.
„Jsem ráda, že s ním konečně jezdíš. Tvůj otec si dal s jeho výběrem práci.“ Pousmála se. Jo, on ví. Vždy věděl i to, že se mu dokonale trefil do vkusu. Nechtěl s ním ale jezdit, právě protože ho vybíral on. Příkývl a poděkoval. Znovu se rozloučili a každý zamířil svým směrem. Vzpomněla si.
„Byla pro dva.“ Travis se zastavil a otočil. Zopakoval první ze slov. Žena přikývla.
„Jistěže, pro něj a jeho bratra.“ Pokrčila rameny, jakoby to byla známá věc. Mladíkovo srdce mírně zaškytalo. Bratra?
„Copak jeho neznáš?“ Podivila se a pak omluvila, že musí jít. Než se vzpamatoval, byla pryč.
Odložil tašku i klíče a sako přehodil přes opěradlo křesla. Svezl se do něj a chvíli bez pohybu seděl. Mysl si neustále kladla jednu otázku. Ještě než nastoupil do auta, celou cestu domů i teď. Zahrnovala jedno jediné slůvko - Bratr? Samotná otázka ale nebyla takový problém, mnohem větším problémem byla odpověď, která přicházela s ní. Přímo ze srdce. Dokola a dokola. Celý večer, bezesnou noc i nevítané ráno.
Rozhlédl se po školní zahradě. Parkrát je viděl... pousmál se a vykročil k páru. Seděli pod jedním ze stromů a věnovali se obědu.
„Ahoj.“ Oba zvedli oči a menší z nich neskryl své překvapení. Pozdravili a on se lehce ošil, když mu nenabídli místo.
„Chtěl jsem se jen zeptat... odkud se znáte se Sandym?“ Tentokrát neskryl překvapení ani větší z mladíků.
„Hm. Posaď se.“ Navrhl a napil se z lahve. Travis trochu uvolněně poslechl.
„Dost divná otázka, myslel jsem, že spolu chodíte.“ Překvapil ho Mik´e a podal pití svému příteli. Ten poděkoval. Třetí z mladíků zrůžověl a netušil jak odpovědět.
„No... ano, jen... je Seanův bratr?“ Odhodlal se konečně zaptat na to, co ho skutečně zajímalo. Oba přizvedli obočí.
„Vážně spolu chodíte?“ Ujistil se Bradley. Mladík se jemně urazil. Jistěže chodí jen... jistěže chodí? Povzdechl si a pokrčil rameny.
„Je to... tak je?“ Zvedl k nim oči. Mik´e se na něj zadíval.
„Pokud chceš o Sandym něco vědět, proč se nezeptáš jeho?“ Bože. To mu nemůžou odpovědět? Musí ho takhle týrat? Rozčiloval se vduchu, pak sklonil hlavu.
„Protože... jsme se trochu pohádali a on odjel a... prosím.“ Řekl naléhavě. Větší z mladíků si povzdechl.
„Jsou dvojčata. Dvojvaječná. Proto si nejsou zas až tak moc podobný.“ Překvapil nešťastného spolužáka, rychle k němu zvedl oči.
„Ale... proč nechodí sem tak jako Sean?“ Nechápal. Mik´e pokrčil rameny.
„Chodil, ale pak přestal. Nenáviděl to tu. Hlavně to, co se z něj mělo stát.“ Dodal. Travis přiznal, že nerozumí. Mik´e se mu zadíval do očí.
„Když se podíváš na Seana. Sebereš mu jméno, tuhle školu, taťkovy peníze, co ti zbyde?“ Mladík zamrkal.
„Sandy?“ Rozesmál oba pak zakroutil hlavou, že si neni jistý. Spolužák znovu pokrčil rameny a vysvětlil.
„Nicka, co vlastně nikdy nic nedokázala a nedokáže.“ Pohoršil mladíka.
„Tak to přece... už teď je víceprezidentem...“ Mik´e znovu zakroutil hlavou a tím ho přerušil.
„Jo a proč? Protože něco dokázal nebo protože je Lavishův syn?“ Travis se zamračil.
„Četl jsem spoustu článků o jeho...“ Mladík ho opět přerušil.
„A nikdy tě nenapadlo, kde na to při svym stylu života bere čas?“ On se zarazil. No vlastně... napadlo. Zvedl váhavě oči k dvěma. Větší z nich se pobaveně pousmál.
„Říká se jim asistenti. V jeho případě ale neasistujou, jednoduše dělaj veškerou práci za něj.“ Vysvětlil. Travis se zamračil. To vysvětluje mnohé, hm? Jen ne...
„Sandy?“ Zeptal se mladík, jakoby četl myšlenky. Druhý přikývl.
„Nevim, co víš nebo nevíš o Lavishových, ale jejich malé imperium vybudoval Sandyho dědeček.“ Začal spolužák a pak vyprávěl dál.
Sandy dědečka miloval. Dlouhé hodiny. Dokola a dokola poslouchal jeho příběhy z mládí, kdy ještě žil v domě na pláži se svou budoucí ženou. Měl stovky příběhů a jeden z nich byl o tvrdé práci, kdy pomocí přátel a milované ženy budoval svůj podnik. Z ničeho. Miloval ho. Znal každého zaměstnance jménem, přestože se firma rozrůstala a rozrůstala. Byl jim přítelem, rádcem, tvrdým ale spravedlivým šéfem.
Od dědy přišel Sandy domů a viděl otce, který znal jen své asistenty a zbytek zaměstnanců pro něj byl vzduch. Matku, která se dobře přivdala, a začala hojně utrácet peníze, aniž by vlastně tušila, odkud přišly. No a bratra, který se narodil s cedulkou „nástupce“ na čele a nezapomněl se tak od dětství chovat.
Snad ještě horší to začalo být po dědově smrti, no a Sandy se rozhodl, že tohle nechce. Nechce odměny a privilegia, která si nezaslouží. Tak ho Lavish nejstarší nevychoval
Odstěhoval se z drahého domu do domu na pláži. Ten a gabriolet zdědil po něm. Z Illumina přešel na obyčejnou školu, čímž dokonale zostudil rodinu. Ještě víc, když otce požádal o nějakou z podřadnějších prací v jeho společnosti. Když Lavish starší odmítl, našel si práci, předělával dům a čekal. Příležitost se dostavila velice brzy a on pod cizím jménem začal pracovat v otcově firmě aniž by o tom kdokoliv z rodiny věděl. A stoupal. Velice rychle. Přece jen byl vnukem svého dědy – podobně schopný. Nakonec si ho všiml jeden z otcových obchodníků a vzal pod svá křídla. Od té doby pracuje pod ním a získává zkušenosti. Bez vědomí bratra či otce.
Travis se rozhlédl po letištní hale. Vykročil mezi cestující a hledal toho svého. Dle Mik´ea by se měl vrátit dnes. Jen neměl. Vrátil. Zastavil se.
Sandy kráčel proti němu. Na sobě bílou zářící košili a temně šedivé kalhoty. Oboje mu dokonale sedlo. Rukávy košile měl ohrnuté, knoflíky u krku rozeplé, pod bílé triko. V ruce držel cestovní tašku a sako. Očima hledal.
Zastavil se a jemně pousmál. Travis se zachvěl a otočil hlavu směrem mladíkova pohledu. Všiml si černovlasé dívky, stojící opodál. Držela vodítko a usmívala se. Pes s ní. Oba se ještě víc rozzářili, když k nim Sandy přešel. Čtyřnohý mazlíček vyhrál a přivítal se jako první. Předními tlapami se opíral o páníčka, radostně vrtěl ocasem a okatě se mu snažil naznačit, jak moc mu chyběl.
Mladík se pousmál a naklonil se k dívce, přitom stále hladil psa. Objali se a on ji políbil do vlasů.
Travis se znovu zachvěl. Sklonil hlavu. Bože. Skoro na ni zapomněl. Ne, nezapomněl. Jen... zvedl oči. Naivně doufal? Sledoval, jak mladík vede dívku k východu. Rychle se otočil, když si uvědomil, že jim možná tak trochu stojí v cestě. Tak trochu. Ještě aby si ho Sandy všiml. To by mu tak chybělo. Zamířil k obchůdkům a občerstvení. Stačí, že mu ona bude vyprávět... Přemýšlel a ani tentokrát nezachytil povel, který prolétl vzduchem. Tentokrát měl ale omluvu – letištní halu.
Něco do něj prudce narazilo až upadl. Opřel se o ruce a zasténal. Do očí se mu nahrnuly proudy slz. Bolelo to. Pravděpodobně si zrovna odřel kolena a narazil ruku, ale... mnohem víc uvnitř. Ta bolest vyvolala slzy.
„Jsi celej?“ Mladík vytřeštil oči. Co teď? Popotáhl a pomalu se otočil. Sandyho srdce se sevřelo v hrudníku při pohledu na slzami zalité oči. Chytl psa, který se snažil dostat k Travisovi, a stáhl pod sebe.
„Jsi... bolí tě něco? Moc se...“ Zasypal mladíka staroslivými otázkami a přitom mu otíral tváře. On na něj zaskočeně hleděl. Sklonil hlavu k psovi. Parkrát popotáhl a pak se nazadržitelně rozbrečel. Sandy zaváhal a začal hledat kapesník.
„Tolik to bolí? Mám...“ Mladík ho přerušil, když zakroutil hlavou.
„Nechtěl jsem... jen jsem... nepřišel jsem... chtěl jsem… omluvit.“ Zachytil klečící mezi vzlyky. Povzdechl si a až opatrně Travise chytl. Postavil se, jeho schouleného u hrudníku. Otočil hlavu, když mu někdo podal papírové kapesníky. Dívka se jemně skoro omluvně pousmála a vzala si vodítko.
„Asi bysme radši měli...“ Rozhlédla se. Sandy s ní. Všiml si několika zvědavých přihlížejících. Zamračil se a sklonil hlavu.
„Travisi. Půjdeme, dobře?“ Držel ho kolem ramen. Vzlykající mladík přikývl a odmítal ho pustit.
On si zničeně povzdechl a stiskl ho. Vlastně se mu srdce tetelilo radostí. Tolik mu chyběl. Zlobil se na něj. Neskutečně ale... zároveň měl pocit, že by se za ním měl rozjet. Kleknout si. Omluvit se. Za cokoliv. Aby ho opět mohl sevřít v náruči. Vyhřívat se v jeho přítomnosti, která byla jako podzimní den. Plná barev, slunečního světla a tepla. Zároveň něžná a křehká. On byl.
Sandy vypustil psa z auta a vystoupil, s ním Travis. Už neplakal, ne tolik. Jen mladíka poslušně následoval, ve tváři téměř mučednický výraz. Roztomilý a půvabný mučednický výraz.
„Vážně ti to nevadí?“ Otočil větší z mladíků hlavu k dívce, která také vystoupila. Pobaveně se pousmála a objala ho kolem krku.
„Neblázni. Víš, že si to vyberu jindy.“ Sandy se pobaveně pousmál a poděkoval. Když dívka nastoupila a odjela, vedl Travise do svého domu. Posadil na pohodlný gauč a přinesl mu pití. On se poslušně napil. Zakuckal a rozkašlal.
„P-promiň.“ Zachraptěl a otíral si triko. Sandy se na něj zadíval, povzdechl si a sedl si na stolek před pohovkou. Sebral mladíkovi skleničku – jedním lokem dopil.
„Tak?“ Zeptal se. Travis nejistě zvedl zarudlé oči a rozechvěle si povzdechl. Pokrčil rameny. Pak se rozhlédl.
„Kde je...“ Odjela. Překvapila ho odpověď. Opět se mu zalily oči slzami.
„Jsem vážně tak... promiň, určitě chceš být s ní a kvůli mně...“ Zakroutil hlavou. Zhluboka se nadechl.
„Chtěl jsem se jen omluvit. Nic jsem nevěděl, přesto jsem... myslíš, že bysme mohli zůstat přátelé?“ Sandy přizvedl obočí a jemně setřel přibývající slzy.
„Jen přátelé?“ Zeptal se. Travis se nešťastně zamračil a sklonil hlavu.
„Co... co víc můžem být, když máš teď dívku a...“ Rozbrečel se znovu. Mladík ho nechápavě sledoval. Dívku? On má dívku? Jakou... zarazil se a pobaveně pousmál. Chytl štíhlá ramena a přitáhl ke svému hrudníku. Pevně objal.
„Hm. Myslel jsem, že jsme víc než jen přátelé.“ Zašeptal. Travis se zachvěl a odtáhl.
„Byli jsme ale...“ Zarazil ho Sandyho úsměv. Opět mu setřel slzy a přitáhl si rty. Něžně políbil.
„Ty si vážně myslíš, že jedna hádka všechno skončí? Přitom jak moc okupuješ moje srdce, moje myšlenky... moje představy.“ Vydechl pobaveně. Mladík zrůžověl a nejistě hleděl do zelených očí.
„J-jedna... Vyhodil jsi mě!“ Zabručel nesouhlasně. Sandy si zničeně povzdechl a přikývl.
„Já vím a hrozně si pak kvůli tomu nadával. Obzvlášť potom, co jsem musel odjed.“ Přiznal. Travis sklonil hlavu.
„Mohl jsi zavolat.“ Zabručel znovu. Mladík se pousmál.
„Přišlo mi hloupý omlouvat se po telefonu.“ Druhý mladík zavřel oči. Zakroutil hlavou.
„To já jsem měl. Zavolat. Omluvit se. Omlouvám se.“ Vrhl se Sandymu kolem krku a pevně ho stiskl.
„Mám pocit, že bych se měl omluvit za tolik věcí. Za vše. Úplně za vše. Od prvního večera.“ Postěžoval si skoro vyčítavě. Sandy se usmál a pohladil ho po vlasech.
„Hm. Tak co kdybychom začali? Od začátku.“ Vysvětlil, když se Travis nechápavě odtáhl. On zamrkal a zamyslel se. Zavřel oči a zahrál únavu společně s nesouhlasným výrazem.
„Bože.“ Vydechl. Sandy se usmál. Naklonil se k němu a pohladil rty svými. Jen zlehka a nepatrně.
„Hm. Sandy úplně stačí.“ Zašeptal a neodtáhl se. Zadíval se do pobavených očí.
„Takhle to nebylo.“ Postěžoval si lehce rozechvělý Travis, ale s úsměvem položil paže kolem širokých ramen. Mladík se usmál.
„Lehký vylepšení. Nelíbí?“ Přetáhl si druhého do klína. On se sklonil k usmívajícím se rtům.
„Ne, ne. Jen pokračuj.“ Potěšil ho a nechal se zvednout do náruče.
