kapitola II. - konec
Během vyučování. Jedné z přestávek seděl u školního hřiště a sledoval studenty krátící si čas košíkovou. Ne. Sledoval mladíka na druhé straně hřiště. Seděl v trávě a četl si. Jako vždy chladný ke svému okolí.
Ozvala se známá znělka a studenti si to namířili do budov. Jason s nimi ale zastavil se u jednoho z vchodů. Stále si nebyl jistý, co tu vlastně dělá. Co si chce dokazovat. Ale nemohl jinak.
Opřel se o zeď a čekal. Nikdy si nevšiml, že by ho tak moc sledoval, ale věděl, že se zvedne jako jeden z posledních. Spokojeně se pousmál.
Mladík, kráčející k budově, si ho všiml. Trochu zaváhal ale nezastavil. Jason jemně kývl hlavou. On se bez odpovědi zamračil.
"Kam ten spěch? Mám pocit, že jsme něco nedořešili." Opíral se Jason ležérně o zeď.
"Nedořešili? Co jako?" Mračil se mladík. Druhý se pousmál.
"Tohle?" Vyrazila pěst v úderu. On jen tak tak uhl ráně a zaskočeně Jasona sledoval. Rty téměř vykoktaly otázku.
"Řek bych že ti něco dlužim." Udeřil znovu. Mladík vykryl ránu a automaticky švihl svou pěstí. Jen instinktem. Jason se spokojeně usmál. Nádhera. Odrazil úder a narazil soka na zeď.
"Chvíli se ti nevěnuju a ty hned vyjdeš ze cviku." Zakroutil hlavou. Jo. Přesně tohle mu chybělo. Pomyslel si, když se mladík zamračil a tentokrát na zeď narazil on jeho. Rychlý ladný pohyb. Závan černých vlasů. Zápal v očích. Známá vůně. Pobavený úsměv. To tě to vzrušuje nebo co? Vykryl ránu a opět poslal mladíka proti zdi.
Chytl a přitlačil. On se zapřel. Jason ho nepustil. Jo, přesně tohle. Naklonil se blíž. Aniž by tušil. Aniž by vědel. Aniž by dokázal zastavit. Cítil, jak se mu na rtech zachvěl dotek cizích. Přitiskl se k mladíkovi a vstoupil. Drze loupil. Hrál si a hladil. Laskal a provokoval.
Povolil sevření a ruce sklouzly k pasu. Prsty chytl košili a začal netrpělivě vytahovat z kalhot. Přitom rozepínat. Ještě chvíli a ucíti jeho horkou... Oba sebou cukly, když se ozvalo zabouchnutí dveří.
Jason jemně zasténal, když ho mladík prudce odstrčil. Byl zrůžovělý, zadýchaný a dokonale zmatený. Nadechl se, zamračil a bez jediného slova šel pryč. Jason se za ním zadíval a srdce mu tiše šeptalo v hrudníku. Pak mu to došlo.
Vztáhl ruku ke svým rtům. Políbil ho! Co víc. On mu odpověděl! Držel ho kolem krku a líbal. Stejně intenzivně. Stejně naléhavě. Stejně vzrušeně. Do hajzlu. Promnul si rty a zhluboka se nadechl. Do hajzlu. Opřel se o zeď a promnul celý obličej.
Po vyučování čekal před školou. Pousmál se a sledoval mladíka, který se objevil mezi studenty. Všiml si sedícího a jeho pohledu. Krásný obličej se zachvěl a on si to namířil k němu.
„Co ještě chceš? Dluh zplacenej nebo ne?“ Mračil se. Jason se usmál.
„Proč jsi si tak jistej, že čekám na tebe?“ Bavil se zmateným výrazem, který po otázce následoval. Student se beze slov otočil a vydal pryč. Druhý ho chytl.
„Brzdi. Čekám.“ Držel cukající se paži.
„Co je mi do toho?“ Jason se pousmál a vstal.
„Řek bych, že teď máme mnohem víc nevyřešenýho. Nemyslíš?“ Odstrčil dlouhé černé prameny a zašeptal do ucha. Jeho majitel sebou cukl.
„Půjdem?“ Překvapil ho Jason ještě víc. Otočil hlavu a zadíval se do šedivých očí. Zašeptal otázku. Spolužák se pousmál a naklonil se ještě blíž.
„Rád bych to dořešil v soukromí, ale jestli chceš, můžem klidně tady.“ Šokoval ho. Ke mně? K tobě? Dodal trochu tvrdě a výraz mluvil o tom, že rozhodně nežertuje. Mladík sklonil hlavu.
„Dej mi chvíli.“ Zavřel oči. Jason se usmál a pustil ho. On se vydal pryč.
„Kam...“ Čeká na mě řidič. Vysvětlil a ukázal k silnici. Mladík ho pustil ale šel s ním.
Trochu pobaveně poslouchal výmluvu. Že prej spolu dělaj školní projekt. Projekt. Pomyslel si. Něco spolu tedy rozhodně dělat budou ale... zarazil se. Co po něm vlastně přesně chce? Znovu ho políbit? Dotknout se? Vyspat se s nim? Nebyl si jistý. Vlastně si vůbec nebyl jistý. Má přítelkyni a... Ale. Zvedl oči k mladíkovi, který se k němu otočil, poté co řidič odjel.
Student se rozhlédl po moderním bytě. Nadechl se a vešel. Jason se za ním zadíval, zabouchl dveře a trochu ho tím polekal. Omluvně se pousmál a nabídl něco k pití. Mladík se zamračil.
„Mohl bys přejít... proč tu jsem?“ Zeptal se a Jasonovi to znělo trochu ztrápeně.
„Ty nevíš?“ Přešel k němu. On zlehka zacouval a zakroutil hlavou.
„Máš přece přítelkyni a... nikdy jsi.“ Nevím. Řekl bezradně a překvapoval svého hostitele víc a víc. Odkud se probůh berou tyhle výrazy? To by mělo bejt trestný nebo ne? Přemyšlel a přešel ještě blíž. Tentokrát mladík nezacouval.
„Já vím, ale... prostě si nemůžu pomoct.“ Sklonil se k němu. Zlehka políbil na rty a pak se naklonil k uchu.
„A nejsem ten jedinej, kdo tohle chce.“ Nemám pravdu, Eddie? Zašeptal hebce a cítil, jak mladík zadržel dech. Usmál se a odhrnul vysoký límeček košile. Políbil štíhlý krk.
Eddie přivřel oči a stiskl Jasonův rukáv. Aniž by chtěl. Jen podvědomě naklonil hlavu na stranu. Jason se pousmál a narovnal se. Zadíval do modrých očí.
„Půjdem do ložnice.“ Jeho host sebou cukl a zlehka ho odstrčil.
„To bysme neměli.“ Snažil se. Neměli, ale chceme. Hm? Odporoval mladík a opět se sklonil k chvějícím se rtům. Něžně se do nich vpil. Eddie něco zamumlal ale neustoupil ani ho neodstrčil. Ve skutečnosti odpověděl.
Jason se usmál a vztáhl ruce k saku. Stáhl z ramen a bez váhání pokračoval s knoflíky košile. Rozepl a pohladil štíhlé tělo pod tílkem. Konečně. Cítil, jak se chvěje. Jeho horkost a... přizvedl obočí. Zdá se mu to nebo. Vklouzl rukou dolů a přes kalhoty pohladil. Eddie ho stiskl a zasténal. Schoulil se mu v náruči a přerývaně oddechoval. Jason ho trochu zaskočeně držel.
„Hmm. To bylo rychlý.“ Uklouzlo mu. Chvějící se mladík sebou cukl a prudce se odtáhl. Byl pryč. On, jeho taška i oblečení a Jason stále viděl ten dokonale rudý, vyčítavý výraz. Pobaveně se pousmál a svezl se na gauč. Ale vážně. To bylo sakra rychlý. I na někoho úplně nezkušenýho. Opřel se a zkřížil prsty za hlavou. Nadechl se a zavřel oči.
Následujících pár dní spolužáka naprosto zbytečně hledal po škole.
Vystoupil z auta a zadíval se na velký dům. No. Jeho rodina se tedy rozhodně ráda ukazuje. Povzdechl si. Ne že by jeho staroušci byli o tolik jiní. Vydal se ke vchodu.
Otevřel mu sluha a víc důležitě se opravdu nemohl tvářit. Jason zvedl desky, které držel.
„Nesu Eddiemu poznámky.“ Muž natáhl ruku. Suše oznámil, že je předá. Mladík zakroutil hlavou.
„Bude potřebovat pár věcí vysvětlil.“ Sluhův výraz se nezměnil. Přikývl a pustil ho dál.
„Pan Edward leží s nemocí. Prosím krátce.“ Upozornil ho - opět velice důležitý. Jason se ošil. Ne, takhle neblbnou ani jeho staroušci. Rozhlédl se. Zamrazilo ho. Dokonale uklizený pokoj bez sebemenšího doteku osobnosti. Tepla. Duše. Ostatní na škole by si jistě mysleli, že to Eddieho dokonale vystihuje. On ne. Trochu ho to vyděsilo a zároveň zhnusilo. Aniž by si všiml nebo tomu věnoval pozornost.
„Díky. Už to zvládnu sám.“ Řekl k sluhovi a vydal se k posteli. Slyšel, jak muž něco nesouhlasného zabručel. Pak se ale ozvaly dveře a on zůstal sám. S ním. Zadíval se na ležícího. Postavil se nad postel. Eddie měl na sobě tmavé pyžamo a tiše oddechoval.
Mladík se posadil a odložil desky. Vlastně je přinesl jen jako výmluvu. Myslel si, že bez nich s ním Eddie nebude chtít mluvit.
Naklonil se nad něj. Pohladil pobledlé líce a pak políbil pootevřená ústa. Ležící se jemně zamračil. Otevřel oči, zamrkal a zaostřil na nezvaného hosta. Rychle se posadil. Zasténal. Jason přizvedl obočí a překvapeně ho sledoval. Přesněji ruku schovanou v sádře.
„Neříkej mi, že sis to udělal cestou ode mě.“ Chytl paži. Mladík ucukl pohledem. Druhý si povzdechl.
„Promiň, neměl jsem tě nechat samotnýho. Ne v tvym stavu.“ Eddie se zamračil.
„O čem... o čem to mluvíš? V mém stavu?“ Vyštěkl. Jason se na něj významně podíval a on zčervenal. Sklonil hlavu.
„Nemůžeš za to.“ Zabručel. Co tu chceš? Dodal.
„No, ve škole ses neukázal. Tak jsem musel já .“ Pokrčil mladík rameny a pobaveně se pousmál nad odpovědí: Proč? Opřel se o ruce a povzdechl si.
„Hmm. Co já vim? Jsi protivnej a neustále mě mlátiš.“ Usmál se trochu pobaveně. Pak se sklonil a položil na mladíkovy nohy. Objal. On ho zaskočeně sledoval.
„Nikdy jsem nepřemejšlel nad tim proč se s tebou tak rád špičkuju. Měl jsem pocit, že mě to prostě jen baví. Nikdy by mě nenapadlo. Mám rád žensky, takže... ale poslední dobou.“ Povzdechl si. Eddie vztáhl ruku k světlým vlasům. Zamračil se a stiskl ji.
„Myslím, že mě to vzrušuje. Ty mě vzrušuješ.“ Pokračoval Jason. Cukl sebou a rychle si sedl, když se bez klepání otevřely dveře. V nich stál vysoký světlovlasý muž. Mračil se. Víc než jen mračil. Jason vstal.
„Dobrý den, jsem Jason.“ Představil se slušně. Muž přikývl a vydal se k němu.
„Slyšel jsem, proč tu jsi. Díky za to, ale měl bys jít. Potřebuje odpočívat.“ Řekl nesmlouvavě. Jason se zamračil, ale nenašel důvod k protestu. Sklonil hlavu k Eddiemu.
„Stavim se zítra.“ Překvapil mladíka. Jeho otec se zamračil.
„To není dobrý nápad. Jak jsem řekl, můj syn potřebuje klid.“ Otočil hlavu ke dveřím. Jason s ním a zadíval se na sluhu. Hm. Vlídněji by ho vyhodit nemohli? Pomyslel si nesouhlasně ale následoval muže.
Co tos tim barákem ksakru je? Najednou chápe, proč se Eddie ke všem chová tak odměřeně. Maj to v rodině. Vytáhl vybrující telefon. Zadíval se na display a zaklel. Ksakru. Úplně zapomněl.
„Promiň, zlato. Už jsem na cestě.“ Oznámil aniž by dívka stačila něco říct.
Zadíval se na Emily ve večerních šatech. Usmál se a přitáhl si ji, aby ji políbil.
„Vypádáš nádherně.“ Bože, co to dělá? Vždyť ji ubližuje. Někomu, kdo si to vůbec nezaslouží. Ona se usmála a políbila ho zpět.
„Tobě taky.“ Mamka dorazí později. Máme jet bez ní. Oznámila ještě. Přikývl. Dívčina škola dnes pořádala výroční ples a on šel jako její doprovod. Samozřejmě. Protože je její přítel. Vážně se zrovna teď nenávidí. Povzdechl si a vedl ji ke svému autu.
„Jestli... jestli se ti nechce...“ Ozvala se nejistě. On se v duchu propleskl.
„Nemluv hlouposti. Těším se. Jen jsem měl dnes výstup s jedním z učitelů.“ Zalhal a nebyl na sebe moc hrdý. Pousmála se a přikývla.
Oba se rozhlédli po vyzdobeném sále a studentech ve společenském oblečení. Studentech, rodičích, učitelích a doprovodech.
Dívka si všimla kamarádek a vedle Jasona k nim, aby ho konečně představila. Byly z něj nadšené a trochu záviděly. Jen zdravě nevině. Samozřejmě.
Na průběh plesu byl naplánovaný program. Když zrovna neprobíhal, hosté tančili, popíjeli. Bavili se. Mezi nimi Jason s Emily.
Mladík ji držel, suveréně prováděl po parketu a kamarádky záviděly ještě o něco víc. Stále ale nijak zle.
Píseň skončila a Emily se omluvila. Přikývl a zamířil k baru. Přizvedl obočí a zadíval se na černovlasou ženu, stojící u něj. Ten obličej. Vydal se k ní. Všimla si ho, pak jeho výrazu.
„Jasone. Stalo se něco? A kde máš Emily?“ Rozhlédla se.
„Známe se. Mám pravdu?“ Řekl zamyšleně a pobavil ji.
„Zdá se, že ta pleťová maska zakrývala víc, než jsem myslela.“ Danielle? Zeptal se překvapeně. Přitom si ji bezprostředně prohlížel a tím znovu pobavil.
„V celé své kráse.“ Políbila ho na tvář, když se k ní sklonil. Zadíval se na ni. Ne. Po jejich seznámení ji znovu neviděl přesto tu tvář zná. Možná v ní vidí Emily. Ne, tím to není.
„Hm. Začínám z tebe být trochu nervózní.“ Napomenula ho ale nijak káravě.
„Ale... já tě někde viděl.“ Snažil se vzpomenout. Pousmála se.
„Bydlíme ve stejném městě. Mohl jsi mě někde potkat.“ Mladík zakroutil hlavou.
„Ne. Byla jsi mladší.“ Delší vlasy ale stejný oči. Vzpomínal nahlas. Žena trochu pobledla.
„Smutný jakoby...“ Vzpomněl si a jeho výraz se změnil v překvapený. Černý vlasy a modrý oči. Krásná jemná tvář. Něco temnýho v pohledu. Sklonil hlavu k Emily, která se k nim postavila. Jaktože si nevšiml? No, možná protože se mu vždycky líbily černovlasý krásky.
„Jasone. Kde jsi...“ Zeptala se žena rozechvělým hlasem a dívka k ní nejistě otočila hlavu.
„Eddie. Nakreslil tě.“ Danielle se přestala usmívat. Chytla mladíka za paže.
„Znáš... znáš Edwarda?“ Zeptala se naléhavě a on se trochu bál odpovědět. Nakonec ale přikývl a přidal odkud. Otočil hlavu k dívce. Tvářila se stejně nechápavě, jako on se cítil.
„M-mami?“ Ozvala se. Žena ji nevnímala a zavřela oči.
„Můj chlapeček.“ Překvapila oba. Můj malej chlapeček. Zvedla k nim oči plné slz. Jason se zamračil a chytl ji.
„Jdeme.“ Vedl pryč. Nebránila se. Dívka je nechápavě doběhla. Na otázku kam, odpověděl domu.
Emily nejistě seděla na zadním sedadle a sledovala Jasona v zrcádku. On silnici před sebou. Danielle vzlykala a nevnímala nic kolem.
Mladík ji odvedl do bytu a posadil. Přinesl skleničku s krabicí papírových kapesníků a posadil se na stolek mezi křesly.
„Takže?“ Zeptal se. Žena se nadechla a popotáhla. Napila se a vysmrkala. Utřela obličej a znovu se napila. Chvíli mlčky seděla. Nakonec si povzdechla a vstala. Odložila skleničku a přešla k oknu. Zadívala se na zářivé město někde v dálce. Zamračila se, když se začaly vracet vzpomínky. Na zapomenutou minulost. Město. Dům. Manžela... syna. Ne. Zapomenutou ne.
„Edward je můj syn a tvoje starší dvojče.“ Překvapila dívku. Ne. Šokovala. Ona se svezla na gauč a sáhla po skleničce.
„Žili jsme tady. Já žila a vyrůstala a pak si vzala jeho. Byl úžasný. Ze začátku.“ Odmlčela se a sledovala noční světla.
„A mě se líbilo, že je ze mě najednou dáma z vyšší společnosti. Bydlící ve zlaté části města. Obsluhovaná. Hýčkaná. Rozmazlovaná. Přepychem a penězi. Z počátku snad i láskou.“ Pokračovala dál.
„Milovala jsem ho. Proto jsem si hned nevšimla. Ale pak.“ Odmlčela se na delší dobu. Jason otočil hlavu k Emily. Tekly jí slzy. Tenhle příběh očividně znala. Jen ne tu část s Eddiem.
„Všichni si mysleli, jakej neni dokonalej manžel a... a já mezitím skončila několikrát v péči rodinného doktora. Kolik jsem získala modřin a jizev nespočítám.“ Odmlčela se opět a nadechla.
„I když jsem byla těhotná. Když jsem kojila. Když jste trochu povyrostli.“ Zakroutila hlavou.
„Neměla jsem se na koho obrátit. Sama jsem sirotek a všichni mí přátelé, byli jeho přátelé.“ Tohle město bylo jeho. Dodala.
„Takže jsem musela všechno vymyslet a naplánovat sama.“ Povzdechla si a pokračovala.
„Možná proto se mi to nepovedlo.“ Sklonila hlavu.
„Nemám mozek na plánování. Jednoduše jsem nám sbalila věci, když jeden večer nebyl doma. Naložila auto. Pak chtěla i vás, ale Edward byl vzhůru a hrozně plakal a já byla nervózní a okřikla jsem ho a on přede mnou utíkal. Byla jsem na něj tak... Popadla jsem tebe a zavolala ať si tu teda zůstane a nesla tě do auta.“ Rozbrečela se.
„Měl... měl běžet... Věděla jsem, že poběží za mnou. Jako vždycky. Ale... nestihl to. Čekala jsem před domem a on se vrátil.“ Opřela se o chladný povrchl skla.
„Přijel dřív. Neměl přijet tak... Nemohla jsem se vrátit a zkusit to znovu. Zabil by mě... musela jsem ho tam nechat.“ Mého malého chlapečka. Zašeptala mezi vzlyky.
„Jedno z mých sluníček.“ Nebyla schopná dál mluvit. Jason se zamračil a přešel k ní. Položil ruku na rameno.
„Nebyla to tvoje chyba.“ Slyšel se říkat. Sám tomu nevěřil. Byla. Neměla ho tam nechat. Malého a bezbranného. Měla ho přinutit. Jakkoliv. Odtáhnout ho a pak zahrnout láskou. Tak jako Emily. Nechala ho napospas tomu bastardovi. Do hajzlu. Ona za to přece nemůže. To jen on jí to vyčítá, protože... zamračil se a otočil ji k sobě. Objal.
„Nemůžeš za to.“ Zašeptal. Rozbrečela se. Silně. Hlasitě. Nezadržitelně a mladík ji pevně držel. Pak unavenou slzami a emocemi uložil. Vrátil se do pokoje. Emily seděla stále na tom samém místě a hleděla někam do prázdna.
„Emily?“ Zvedla k němu oči. Měla bysis jít taky lehnout. Sedl si před ní. Sklonila hlavu.
„Jaký je? Znáš ho dobře? Jste přátelé? Má hodně přátel? Je mi aspoň trochu podobný? Bože. Na co se mám zeptat? Nejdřív? Mám tolik... Je šťastný?“ Zvedla k němu oči. Jason se na ni zadíval. Mohl být. Mohl být stejné veselé slunéčko, jako jsi ty. Mohl být šťastný. Milovaný. Mít spoustu přátel a šťastné nevinné dětství. Kdyby měl jen o pár minut víc. Pomyslel si a opět se přistihl, že jí to vyčítá. Jim vyčítá. Danielle i Emily. Zamračil se a vztáhl ruku. Setřel vlhkost z tváří.
„Běž spát, Emily.“ Zítra si promluvíme. Dodal. Přikývla.
„Nechci být sama.“ Nebudeš. Řekl jen a lehl si s ní. Držel spící dívku a sám nemohl usnout. Tentokrát kvůli výčitkám a nenávisti k sobě. Protože si nevšiml. Kdyby jen otevřel oči a jednou se podíval.
Eddie ležel v posteli a snažil se usnout. Na tváři měl novou modřinu. Byla první svého druhu. Nikdy ho nebil do tváře a on se nikdy nebránil. Přitom by to bylo tak snadné. Jako s Jasonem. Nikdy to ale nedokázal. Postavit se mu. Zastavit rány. Prostě to nedokázal. S ním ne. Moc se ho bál. Bál. Byl při jeho záchvatech strnulý strachy.
Lehl si na bok. Všiml si desek. Posadil se. Natáhl se pro ně a otevřel. Byly v nich opravdu poznámky. Nebo něco na ten způsob. Tištěné, místy ručně vpisované. Místy byly kresbičky a karikatury. Mladík po jedné přejel prsty. Pak Jasonových poznámkách. Z jeho rukopisu byla cítit lehkost a jistota.
Otočil list a srdce jemně poskočilo. Uprostřed listu. Přes tištěné věty. Byl velký nápis. Mladík písmena kopíroval prsty. Pousmál se, zavřel desky a aniž by je pustil, si lehl zpět. Bylo až neskutečné, jaký klid v něm ta chladná plastová věc vyvolala. Stejně tak jako Jasonův nápis. Omlouvám se.
Trojice mlčky snídala. Ve vzduchu byly cítit desítky otázek, ale žádná z nich nebyla vyslovena nahlas. Nakonec dojedli a Danielle zvedla oči k mladíkovi. Zamračil se a napil kávy.
„Nejsem si jistej, jestli to chceš slyšet.“ Ona napodobila výraz.
„Chci.“ Řekla bez zaváhání a překvapivě tvrdě. Přikývl a chvíli přemýšlel, kde začít. Pak prostě začal. Vyprávěl o mladíkově chladu a nezájmu vůči světu kolem. O jeho prospěchu. O jeho kresbách. O jeho vzhledu. O jeho jizvách a modřinách. Samotného ho překvapilo, kolik toho ví. Kolika věcí si všiml.
Nakonec mluvil i o sobě a jeho vztahu k Eddiemu. Žena mlčky poslouchala. Jemně se pousmála.
„Takže přítele má. Tebe.“ Překvapila ho. To se fakt všichni pomátli? Vážně. Co přesně na jejich vztahu připomíná přátelství? Pomyslel si. Danielle zakroutila hlavou.
„Copak ti to nedochází? Přes všechno. Stále je to jeho otec, který by ho měl milovat. A svoji lásku mu dokazuje bitím. On nezná nic jiného. Neví, jak jinak ji vyjádřit.“ Překvapila ho ještě víc.
Jason zamyšleně sklonil hlavu. Nezná nic jinýho. Pomyslel si. Zavřel oči. Je takovej kretén. To mezi nimi mohly být jeho první laskavé doteky, proto na něj tak působily. A on? Se mu vysměje. Znovu se nenáviděl.
„Možná je prostě jen chtěl zakrýt. Aby se ostatní nedivily, proč má každou chvíli novou modřinu.“ Zvedl oči k ženě. Ale ani jemu samotnému to neznělo jako skutečný důvod. Emily se na něj zadívala. Sklonila hlavu a mezi prsty protočila hrnek s kávou.
„To od něj jsi měl ty modřiny.“ Usoudila. Otočil k ní hlavu a přikývl.
„A pak jste se přestali prát, protože jsem tě požádala.“ Znovu přikývl a ona se pousmála.
„A tobě to chybělo.“ Pokračovala a on jí to nevyvracel. Smutně si povzdechla a navíc se neptala.
Mladík otočil hlavu k Danielle a zeptal se, co teď. Pokrčila rameny.
„Trvalo mi dlouho než jsem sebrala odvahu vrátit se. Bohužel jsem ale nesebrala odvahu jít za ním a... omlouvám se. Hnusim se sama sobě, že jsem tak slabá.“ Emily se zamračila a chytla ji za ruku.
„To je v pořádku, mami. Teď má Jasona.“ Překvapeně k ní zvedl oči. Nemám pravdu? Dodala a zadívala se mu do nich. On do jejích.
Zadíval se na dům. Bože. Nemohlo by bejt aspoň lepší počasí? Takhle mu je pod psa. Zvedl oči k temným mrakům a provazům vody visícím z nich.
Zamračil se a vystoupil z auta. Rozeběhl se ke vchodu. Otevřel mu stejný sluha. Neskryl svůj nesouhlas.
„Čeká mě.“ Odstrčil ho mladík a vešel. Namířil si to do mladíkova pokoje. Muž se rozeběhl do pánovo.
Jason se zastavil nad postelí. Trochu sám sebe překvapil, když jemně zrůžověl při pohledu na desky v mladíkových pažích. Mám tě ráda, ale... on tě potřebuje. Zazněla mu v uších dívčína slova, když se ho vzdala. Pro bratra.
Zamračil se a otočil. Dveře se rozrazily a v nich stál pán domu. Eddie se s trhnutím probral a zmateně sledoval spolužáka. Sklonil hlavu k otci. Zachvěl se a pobledl.
„Co tu chceš? Nevyjádřil jsem se včera...“
„Jeho.“ Skočil mu Jason do řeči a šokoval oba. Muž se ještě víc zamračil.
„Proč si myslíš...“
„Odvedu si ho. S tvym nebo bez tvýho souhlasu.“ Přerušil ho mladík opět. On zavrčel a přešel blíž.
„Co si to dovoluješ, ty malej... víš, vůbec s kym mluvíš?!“ Vztekal se. Jason klidně pokrčil rameny.
„Se zbabělcem, co se dokáže vytahovat jen na slabší?“ Mužův pohled se stáhl hněvem. Výraz tváře také. Vztyčil se proti mladíkovi. On se chladně pousmál.
„Jen do toho.“ Pobídl ho a ještě víc rozzuřil. Muž vážně téměř zaútočil. Ne, on mu rozhodně neuteče, ne tak jako ta malá nevděčná mrcha. Vztekal se v duchu. Pak si ale všiml pohledu v šedivých očích. Chtěly, aby to udělal. Měl pravdu. Jason opravdu chtěl. Protože potom udeří on. Zatvářil se téměř zklamaně, když muž zlehka ustoupil.
Stále dokonale zaskočený Eddie ho nejistě sledoval. Zvedl oči k mladíkovi, který se otočil. On se laskavě usmál a podal mu ruku. Sedící se na ni zadíval, otočil hlavu k mračícímu se otci. Jason mu zastínil výhled.
„Odvedu tě odsud, dobře?“ Řekl mírně a snažil se nevnímat modřinu na tváři. Eddieho pohled se zachvěl. Jason se spokojeně usmál. Mladík vztáhl ruku a chytl jeho. On mu pomohl vstát a bez zaváhání vedl ke dveřím.
„Za tohle tě zničím. Nevíš, komu ses postavil.“ Jason se zamračil, když ho Eddie zastavil. Otočil se a zadíval do modrých očí. Tolik se ho bojí a v jeho přítomnosti se mění v malou vystrašenou ovci, hledící do vlčí tlamy. Nikdy by nevěřil, že ho takhle uvidí a rozhodně už nechce vidět znova.
Opět se usmál a vztáhl ruku k dokonalé tváři.
„Neboj se, to je v pořádku.“ Pohladil ji prsty a vnímal mrazivý pohled za mladíkovy zády. Zvedl k němu oči a oponoval stejným.
„Ty očividně taky ne. Asi bych se měl představit.“ Přitáhl si Eddieho a postavil za sebe. Vážně, jako ovce.
„Jsem Jason. Jason Potens.“ Muž vytřeštil oči.
„Syn...“ Majitele Illuminia, Enklávy. Vlastně skoro celýho tohodle města? Doplnil ho mladík.
„No, trochu přehaním ale jo, patří mu toho dost.“ Přikývl. Vážně si myslíš, že na to máš? Dodal chladně. Muž byl vzteky bez sebe ale ne. Nemá. Jason přikývl a bez dalšího zájmu o něj šel pryč.
Pevně držel chvějící se ruku. Před domem ho zastavila. Otočil se. Následoval Eddieho pohled a zadíval se na bosé nohy. Pousmál se. Jo. Boduje. Odvlíct ho bez bot a v pyžamu. Uvědomil si.
„Promiň.“ Mladík zvedl hlavu. Pak vytřeštil oči. Druhý ho zvedl do náruče a nesl ke svému autu. Vezl k sobě domů. Eddie celou dobu mlčel a sledoval deštěm zakalené ulice. Pak následoval svého únosce do jeho bytu. Do jeho ložnice. Do jeho koupelny.
Jason ho pustil a naklonil se nad vanu. Chvíli upravoval teplotu vody, pak zvedl oči k mladíkovi. Přizvedl obočí.
„Tohle si vezmu.“ Vzal mu desky, které mladík svíral zlomenou rukou. On zamrkal a pustil je.
„Vlez si dovnitř. Zahřeje tě to. Najdu ti něco na sebe a k jídlu, hm?“ Pak si promluvíme. Dodal a odešel.
Eddie otočil hlavu k naplňující se vaně. Skutečně se svlékl a vlezl si dovnitř. Byla mu zima, takže se ani moc nerozhodoval. Opatrně si lehl, ruku v sádře opřenou o elegantní madlo nad vanou. Uvolněně vydechl a zavřel oči.
Vyhřátý z vody, zabalený v měkkém županu a s hlavou v ručníku se rozhlédl po velkém pokoji. Pohladila ho vůně kávy s pečivem a hladový žaludek se probudil k životu. Sedl si na gauč a zvedl lístek položený na přikrytém talíři. Hned se vrátím. Sklonil hlavu k talíři.
Věnoval se teplých sendvičům, kávě a čekal. Stále nějak neschopný přemýšlet nebo chápat. Vlastně spíš nechtěl. Cítil zvláštní klid, jaký dlouho ne. Cítil se v bezpečí. Tady. Nechtěl se zaobírat otázkami. Jakýmikoli.
Uslyšel zámek. Rychle vstal a šel mladíkovi naproti. Rozhodně by mu ale asi měl... zbledl. Žena, stojící ve dveřích, ho plačky ale s jemným hřejivým úsměvem sledovala. Vykročila. On zacouval.
Zastavila se a chvíli ho mlčky sledovala.
„Víš, kdo jsem?“ Přikývl a zvedl oči za ní.
„Nenávidíš mě?“ Zeptala se bez hlasu. On se zachvěl.
„Kde je Jason?“ Zadívala se na něj. Byl jako srna zahnaná do kouta a Jason jediná bezpečná cesta ven. Ne ona, jak by měla být. Matka. Byla pro něj cizí. Zradila ho. Opustila a nechala na pospas jemu.
„Jason čeká s Emily u nás doma.“ Prosím, mohli bychom si...
„Napsal, že bude hned zpátky.“ Přerušil ji. Povzdechla si.
„Já vím, ale chtěla jsem s tebou mluvit o samotě. Prosím. Posadíme se a...“ Nechci. Přerušil ji opět. Zachvěla se a nešťastně na něj hleděla.
„Prosím, jen nachvíli, Edwarde.“ Snažila se.
„Běž pryč.“ Poručil. Danielle vytryskly slzy. Zavřela oči a nadechla se. Vytáhla telefon.
Jason nechápavě dorazil zpět, za sebou stejně udýchanou Emily. Danielle zakroutila hlavou.
„Je v koupelně. Suší si vlasy.“ Nechce se mnou mluvit. Dodala bezradně.
„Nenávidí mě. Tak hrozně moc.“ Tekly jí opět slzy. Jason se zamračil.
„To je nesmysl. Proč by tě jinak kreslil?“ Žena rychle zvedla hlavu. Mladík se usmál. Promluvim s nim, dobře? Nabídl se. Přikývla.
Zadíval se na Eddieho, stojícího u zrcadla. Česal si vlhké vlasy. Všiml si mladíka a otočil se. Uvolněně k němu přešel a objal kolem pasu. Přitulil se. Jason ho trochu zaskočeně objal zpět. Takového ho taky nezná, ale rozhodně se mu takhle líbí. Políbil mladíka do vlasů.
„Proč s ní nechceš mluvit?“ Řekl mírně.
„Pošli ji pryč. Nechci ji vidět. Ne dnes. Dnes ne.“ Zašeptal Eddie. Jason si povzdechl a pohladil ho po vlasech.
„Dobře. Přivedu ji, až budeš připavenej. Hm?“ Mladík jemně přikývl a zavřel oči. Druhý se usmál a znovu ho pohladil. Pobídl a vedl do pokoje.
Eddie se zachvěl při pohledu na matku s dcerou. Zamračil se a chytl Jasonova rukávu. On si povzdechl.
„Ne dnes.“ Víc neřekl, nemusel. Danielle přikývla a vedla dceru pryč. Ta očima sledovala bratra. Sevřel rukáv a zlehka se schoval za přítele. Dívka ho pohladila úsměvem a zavřela dveře.
Eddie vydechl a svezl se na záda před sebou. Byl psychicky vyčerpaný. V jediný den toho prostě přišlo moc a on nedokázal pustit víc emocí do srdce. Nechtěl do něj pustit víc. Jen jeho. Svěřil se náruči, když se mladík otočil.
„Nasnídal ses?“ On přikývl. Chceš do postele? Opět přikývl.
„Chceš, abych zůstal?“ Tentokrát se zachvěl, zlehka odtáhl. A přikývl. Jason se k němu s úsměvem sklonil.
„Tak pojď.“ Políbil ho a vedl do své ložnice. Tentokrát začne zlehka. S učením nežnějších a příjemnějších způsobů lásky. No. Snad nebude muset zas až tak zlehka. Zadíval se zničeně na Eddieho, který si stáhl župan z ramen. On překvapeně zvedl oči, když ho mladík chytl a důkladně zabalil.
„Spi v něm.“ Dnes. Zítra. Pozítří... Hm. Jak pomalu by měl přesně postupovat? Zadíval se do modrých očí. Dnes. Zkrátil seznam a chvíli vážně přemýšlel, zda by ho neměl ještě o něco poupravit.
