kapitola II. - konec

 

Matti lehce zaskočeně sledoval Victorovo prázdné místo v lavici. Už ráno se na něj nemohl dozvonit, aby ho odvezl do školy. Ani Ethan mu neotevřel.

“Kde je Victor?” Ozvala se vedle spolužačka. Pokrčil rameny.

“Bydlíte přece vedle sebe.” Zamračil se a otočil hlavu k přicházejícímu učiteli.

 

“Víš něco o Victorovi?” Dexter zvedl hlavu od svého oběda.

“Hmmm... musel na týden odjet – ještě si něco vyřídit. Ethan ho vezl.” Matti se zamračil.

“Proč o tom nic nevím?” Spolužák udiveně zvedl obočí. Pobaveně se pousmál.

“Hmm... měl bych něco vědět?” Mladík se zamračil a sedl si k němu.

Celý týden měl náladu pod bodem mrazu a žádný zvláštní důvod k tomu. Vlastně jeden našel. Victor se mu ani jednou neozval. Pak mu došlo, že si nikdy nevyměnili čísla a jeho nálada klesla ještě o pár stupňů níž. Když si uvědomil, že Victor nemá důvod volat, protože si jejich večer nepamatuje, stupnice teploměru by na jeho rozpoložení nestačila.

“Zdravim.” Nic. Špičkou boty ťukl o Dorianovu. Zvedl oči od knihy. Sundal si sluchátka a pozdravil.

“Hmmm... napadlo mě, jestli se ti náhodou neozval Ethan.” Dorian zrudl. Sklonil hlavu ke knize. Založil si stránku a opět zvedl oči k němu. Zakroutil hlavou.

“Vlastně ani nemá číslo.” Vysvětloval. Matti se na něj zadíval. Je na tom úplně stejně jako on. Najednou se cítil o něco míň mizerně.

“Odjeli s Victorem pryč. Jen jsem mu něco chtěl, ale nemám číslo. Tak jsem myslel...” Začal mladíkovi nesmyslně vysvětlovat důvody. Povzdechl si a sedl si k němu. Naobědvali se spolu a s ostatními se domluvili na večer.

 

Dorian protahující se mezi návštěvníky clubu si všiml postavy opírající se o bar. ´Eliot.´ Pomyslel si a rozhlédl se. Cukl sebou, když si někdo stoupl těsně za něj.

“Někoho hledáš?” Zachvěl se, když ho jeho horký dech pošimral na krku. ´Jak to probůh dělá?´ Muž ho zaujal na první pohled, nedokázal od něj odtrhnout oči a když se na něj podíval tím svým pohledem, usmál se, políbil ho, byl ztracen. Nikdy na něj nikdo takhle nepůsobil. Opřel se o muže a zaklonil hlavu. Zalapal po dechu. Bílá kvalitní košile zvýrazňovala jeho pěstěnou postavu. Ethan se pousmál.

“Taky jsi mi chyběl.” Položil mu ruku na rameno a vedl před sebou k Eliotovi.

“Neuvěřitelný, fakts ho našel.” Zakroutil muž hlavou a mávl na barmana.

“Mám pro to jednoduchý slůvko – osud.” Usmál se Ethan a stoupl si k mladíkovi, který vylezl na barovou židli.

“Hmm... to se mi líbí.” Řekl pobaveně, když se tak mladíkův obličej ocitl ve výšce jeho. Dorian zrudl. Nejradši by ho praštil a vymazal ten jeho sebejistý pobavený úsměv. Na druhou stranu jeho srdíčko plesalo nad skutečností, že ho muž hledal. Překvapilo ho, jak moc ho to těšilo. Tak jako ho překvapilo, že se ani na malý okamžik nepozastavil nad tím, že si ho muž opět odvedl k sobě a vynutil si tak jeho společnost. Bral to jako samozřejmost.

Sklonil hlavu ke sleničce, kterou mu objednali. ´Pamatuje si co piju.´ Zaradoval se. ´Aby ne.´ Vzpomněl si na jejich seznámení a zčervenal. Muži pobaveně sledovali měnící se výrazy v jeho obličeji. Eliot zvedl hlavu k Ethanovi.

“Začínám tě chápat.” Napil se pobaveně.

Matti, ploužící s jednou ze svých spolužaček, si mužů všiml. Eliot oba dva bavil nějákým příběhem. Mladík se rozhlédl. Po skončení písně dívku odvedl k jejich přátelům a omluvil se.

“Ahoj.” Muži mu oplatili pozdrav a usmáli se.

“Dorazil ale není tu.” Nečekal Ethan na dotaz. Mattimu zrůžověly tváře.

“Byl unavený po cestě a po tom týdnu tam.... a stále si nic nepamatuje.” Dodal. Matti zčervenal.

“Asi s námi nepůjdeš... do Eliotovo clubu.” Vysvětloval jeho tázavému výrazu. Překvapil sebe i je odpovědí, proč ne.

Mladíci se rozhlédli po clubu. Nebyli si jistí, co čekali ale tohle jistě ne. To příjemné, útulné prostředí se suvenýry z cest a od návštěvníků. Žádné neony, žádné blikající nápisy – nic vulgárního. Oba se usmáli a prohlíželi si muže, ve kterých poznávali společníky. Bylo to snadné – většina byla výrazná svým vzhledem.

“Asi to nebyl zas až tak dobrý nápad. Ještě se mi tu zamiluje.” Sledoval Ethan rozhlížejícího se Doriana. Eliot se zasmál a mladíkův mozek se snažil pochopit význam hlásek, které zrovna zaslechl. Uvědomil si, co muž řekl a zrudl. ´Chovám se jak nezkušená panna.´ Přiznal si nesouhlasně a raději se věnoval společníkům. Všiml si rudovlasého muže, který se k nim vydal. Usmíval se.

“Zdravím. Eliot se zmínil o tom, že ses na nás přijel podívat.” Objali se muži.

“Ná nás určitě ne.” Ozval se Eliot, muž se pobaveně pousmál a sklonil hlavu k jejich společnosti.

“Jsem Nicola, těší mě.” Podal ruku Dorianovi.

“Hmm... není ti to blbý?” Zvedl oči k Ethanovi. Ten se zasmál.

“Upřímně?” Nicola zakroutil hlavou, že snad radši ani ne a seznámil se s mladíky. Dorian zvedl nechápavě oči k Ethanovi. Muž se usmál a sklonil se k němu.

“Máme rádi stejný typy.” Vysvětloval. Mladík chápavě přikývl. Jediné, co mu k dokonalosti chybělo bylo slůvko “aha”. Na druhou stranu slůvko, které mu vyklouzlo, vyvolalo na Ethanovo tváři spokojený úsměv.

“Smůla.” Otočil mladík hlavu k Nicole. Muž na něj chvíli tiše hleděl a čekal, zda mu dojde význam jeho slov. Zdalo se, že ne. Usmál se a naklonil se k jeho uchu.

“V tom případě nepočítej s tím, že tě dnes pustím domů.” Dorian vytřeštil oči. Nechápavě se na něj zadíval a snažil se uklidnit běsnící srdce, tak jako touhu, která jím projela. ´Co mě na tom proboha tak vzrušilo?´

“Ty si vůbec neuvědomuješ, žes mi zrovna otevřel sám a dobrovolně dveře do svého života, mám pravdu?” Mladíkův výraz se nezměnil.

“Smůla?” Pomohl muž. Dorian sklonil hlavu a přemýšlel nad jejich rozhovorem. Jeho výraz se změnil v panický.

“Já.... já jsem... myslel jsem tím... nemyslel jsem. To už nezachráním, že?” Zadíval se mu do očí. Ethan zakroutil hlavou. Laskavě se pousmál.

“Vážně bys chtěl něco zachraňovat?” Dorian zakroutil hlavou. Povzdechl si.

“Když... nikdy jsem takhle rychle... navíc... víš?” Ethan se usmál a pohladil ho po tváři. Mladík s povzdechem přijal jeho rty. Muž ho něžně líbal a prsty zajel do jeho hebkých vlasů. Trojice na ně lehce překvapeně hleděla.

“Nemám ho rád.” Zahrál Nicola ublížený výraz.

 

Dorian se ráno probral. Ležel na velkém letišti. Na sobě pouze spodní prádlo. Snažil se vybavit si, jak se vlastně dostal do postele. ´Můj bože, usnul jsem v autě.´ Pomyslel si zničeně a vstal. Na židli leželi džíny a košile – očividně Victorovo. Umyl se a oblékl. Vyšel z pokoje. Na pohovce seděl Victor – snídal. Usmál se. Dorian zrůžověl a oplatil mu pozdrav. Mladík ukázal na připravenou snídani.

“Ethan musel na chvíli vypadnout, ale hned tu bude.” Přikývl a napil se kávy.

“Můj bože.” Zvedl udiveně obočí. “Je výborná.” Victor se pousmál.

“Nevím, jak to dělá, ale jeho kávu miluje každý asi jako jídlo. Má na to talent.” Popíjel spokojeně svou. Dorian stuhl, když se ozval zámek. První dny je vždy tak nejistý, když s někým začně chodit. Chodit? Vážně spolu chodí? Vlastně si nebyl jistý. Strávili spolu sice zbytek noci, ale Ethan ho může brát jen jako někoho na sex. A on mu jen lehce překazil plány, tým že usnul. Zvedl oči k muži. Mluvil s někým po telefonu. Ve slunečním světle jeho blonďaté vlasy zářily. Tak jako zeleno-modré oči, do kterých se opřelo slunce, když zvedl hlavu k mladíkům. S úsměvem se zadíval na svého nového miláčka. Ten ho lehce rozpačitě sledoval.

“Už mi dej pokoj, mám dnes volný den.” Sedl si vedle mladíka a zkusil teplotu konvice. Zvedl ji. Mladík mu ji sebral. Váhavě sáhl po cukru.

“Černou.” Usmál se Victor. Dorian přikývl a podal hrnek muži. Ten bez hlasu poděkoval a obdařil ho laskavým úsměvem. Zatvářil se zničeně, když opět začal vnímat osobu na druhé straně drátu.

“Proboha je sobota, přesto jsem vstal a zařídil to... nechci o tobě do pondělí slyšet.” Napil se.

“Fajn, měj se.” Zavěsil a pohodlně se opřel.

“Nechápu jak se vždycky tak rychle roznese, že tu jsem.”

“Jsi nepřehlédnutelný.” Rozesmál ho Victor a vstal.

“Jdu pozdravit Mattiho.” Snažil se tvářit, že se vlastně ani trochu na mladíka netěší. Když odešel, Ethan sklonil hlavu k Dorianovi. Stejně neúspěšně jako Victor se snažil předstírat klid. Muž se pousmál. Dotkl se ho pod bradou a jemně přizvedl jeho obličej ke svému.

“Dobré ráno.” Políbil ho. Dorian zrůžověl a pozdravil.

“Omlouvám se, že jsem usnul v tom...” Ethan ho přerušil polibkem, sebral mu hrnek a ten odložil. Přitáhl si ho k sobě. Mladík ho objal kolem krku a přitiskl se k němu.

“Já se omlouvám. Musel to být šok, když ses probral sám, ještě k tomu v mý posteli.” Přejel lehce po jeho rtech.

“Vážně jsme to vzali dost rychle. Na druhou stranu dlouho jsem neměl takové růžové probuzení.” Dorian se pousmál.

“Můžem trochu zpomalit.” Řekl, i když věděl, že tak to určitě nechce. Ethan se pobaveně usmál.

“Promiň, ale to už teď asi nezvládnu.” Otočil hlavu k Victorovi, který se vrátil. Tvářil se všelijak.

“Co se dějě?” Pustil, i když nerad, Doriana.

“Hmmm... není doma. Vracel se s vámi nebo ne?”

“Možná je jenom tak mrtvej a neslyší zvonek... vrátili jsme se dost pozdě.” Victor přikývl a s lehce nevrlým výrazem si sedl. Celý den nervózně přecházel po bytě a snažil se zabavit. Zkusil na něj zazvonit ještě jednou, když jim Ethan připravil oběd. Když mladík opět neotevřel, urazil se a hrdost mu nedovolila jít tam znovu.

“Možná vážně není doma, můžeš mu zkusit zavolat.” Ozval se Dorian. Mladík se zamračil.

“Proč bych mu měl... nemám číslo.” Povzdechl si. Ethan zakroutil hlavou. Vážně se zamiloval, takového ho ještě neviděl.

“Já ano.” Oba otočili k Dorianovi hlavu. Victor si uvědomil své nadšení a zamračil se. Když bez odezvy prozváněl Mattiho číslo, urazil se znovu. Jak to že za ním ani nezajde? Jsou přece přátelé. Přátelé. No jistě, pro Mattiho je jen další z jeho přátel. Líbí se mu dívky. Jeho výraz tehdy ráno mluvil za vše. To že se ho snaží donutit, aby přiznal že je jeho typ, je jen hrdost. Nic víc. Možná si skvěle rozumí a cítí se spolu tak jak se cítí. To ale nezmění fakt, že Mattimu vztah muže s mužem připadá odporný.

 

V neděli ráno se probral. Zadíval se do stropu. Vzpomněl si a zvedl telefon. Žádný nepřijatý hovor. Zamračil se a pro jistotu se urazil.

Vzpurně přepínal kanály televize. Vypl ji. ´Proč mě to tak neuvěřitelně rozčiluje... je to pitomec, kterej mě ještě k tomu ani trochu nepřitahuje.´ Přesvědčoval sám sebe. Nikdo ho nedokázal tak rozčílit jako Matti. Ten to s přehledem zvládl klidně několikrát za den. Povzdechl si. Když se ozval zvonek, rychle vstal a šel ke dveřím. Zarazil se a důstojně si upravil oblečení. Nasadil svůj neutrální výraz a otevřel. Zmateně zamrkal a rozhlédl se po prázdné chodbě. Sklonil hlavu a zadíval se na obálku. Zvedl ji. Zbledl, když přečetl své jméno. Písmo, kterým bylo napsané. To písmo moc dobře znal. Rychle zavřel dveře a opřel se o ně. Hmatem zkusil obsah obálky. ´Disk?´ Pomyslel si. Opatrně ji otevřel a zadíval se dovnitř. Vyndal disk. Nebyl nijak popsaný. Zachvěl se, když mu dýchl mráz za krk. Měl neblahé tušení. Nevěděl proč ale týkalo se Mattiho. Založil disk do přehrávače a zapl. Sklonil hlavu a zastavil. Na stole za sebou nahmatal telefon. Našel jméno a stiskl zelené tlačítko.

“Přijeď, prosím.” Zavěsil a zvedl oči k obrazovce. Zastavený záběr ukazoval svázaného mladíka. Pusu měl přelepenou páskou. Zdálo se, že nevnímá. Na sobě měl jen trenýrky, po těle tmavé modřiny.

“Co se ksakru...” Zmlk Ethan, když si všiml obrazovky. Za ním stál Dorian. Vyjeli si na výlet mimo město.

“Matti, kdo...” Sklonil hlavu k sedícímu mladíkovi.

“Steven.” Muž se zamračil. “Je to jeho písmo.” Ukázal mu Victor obálku.

“Co je tam?” Otočil hlavu zpět k obrazovce. Victor pokrčil rameny. Ethan si povzdechl a sebral mu ovladač. Pustil záznam. Sledovali nevnímajícího mladíka. Pak jim Victorovi a Ethanovi známý hlas oznámil, že pokud nepřijde na dohodnuté místo, ten blonďatej bastard to schytá. Dohodnuté místo byl jeden z doků u moře. Ethan se zamračil.

“Tady přestává sranda. Tohle je obyčejnej únos, musíme někomu zavolat.” Victor k němu rychle zvedl oči.

“Ale cokdyž... nepomohlo by, kdybych s ním promluvil?”

“Promluvil? Děsí tě. Nedokážeš ze sebe v jeho přítomnosti vyloudit jedinej zvuk, jak chceš...” Sklonil se k němu Ethan. Mladík sklopil oči.

“Ale má Mattiho. Musím...” Zamračil se a objal ho.

“Bojím se.” Dorian sebral Ethanovi ovladač a vypl přehrávač.

“To bude v pořádku.” Vyndal muž telefon a vyhledal číslo.

“Zdravím, potřebuju tvoji pomoc... hmmm... mohl bys přijet? Vysvětlim ti to na místě... díky... Luční 25, byt číslo 135... fajn, zatím.” Držel mladíka. Zvedl oči k Dorianovi, který mu podával sklenici s pitím.

“Dobrý nápad.” Donutil Victora vstát a posadil ho do křesla.

“Vypij to.” Podal mu skleničku. Udělal tak a rozkašlal se.

Když asi po čtvrt hodině někdo zazvonil, Dorian šel otevřít. Překvapeně se zadíval na muže. Byl to Rytíř a ne ledajaký. Jejich velitel. Chris.

“Hmmm... je tu Ethan?” Ozval se, když na něj mladík tiše hleděl aniž by něco řekl. Ten sebou cukl.

“J-jistě.” Pustil ho dál. Chris se rozhlédl po pokoji. Jeho pohled se zastavil na páru.

“Zdravím... tak co se děje?” Ethan se zamračil a pustil mu záznam. Chris ho znechuceně sledoval. Sklonil hlavu k mladíkovi.

“Předpokládám... Victor?” Ethan přikývl.

“Fajn. Půjdeme.” Vstal vůdce Rytířů a vyndal disk. Druhý muž přikývl a postavil Victora.

“Kdybys mě někde ztratil... jedeme do Bratrstva.” Otočil k němu hlavu od svého auta. Mladíci jeli s Ethanem. Rozhlíželi se po chodbách budovy. Chris je dovedl do jedné z místností.

“Počkejte tu.” Odešel. Po chvíli se vrátil. K úžasu mladíků s ostatními z nejvyšších členů bratrsvta. Těmi jenž měli nejblíž Seymorovi. Světlounce oranžovovlasá dívka si klekla k Victorovi.

“Nemusíš se o svého přítele bát. Zachráníme ho, dobře?” Chytla ho za ruce. Mladík k ní zvedl oči.

“Ale budem potřebovat tvou pomoc. Nevíme, jak moc vážně to myslí... tak či tak. Tvoje přítomnost ho jistě uklidní. Zvládneš to?” Usmála se laskavě. Její hlas i přítomnost byly neuvěřitelně uklidňující. Přikývl. Rytíři se pousmáli.

“Dobře, teď nám řekni, co o něm víš.” Sedl si k němu Chris.

 

Mladík se nejistě zadíval na budovu.

“Jsme tu s tebou, nemusíš se bát.” Ozval se mu v uchu dívčin uklidnující hlas. Zhluboka se nadechl a šel k budově. Plechová vrata byla otevřená. Rozhlédl se po šeru v hale, všiml si postavy sedící na židli. Rychle k ní šel.

“Zpomal.” Poslechl Chrise a zpomalil. Zastavil se kus od Mattiho, ten na něj tiše hleděl. Nemohl mluvit – měl stále tu pásku. Victor se mu zadíval do očí. Překvapilo ho, jak klidný má pohled. Zato on byl vyděšený k smrti. Matti ho uklidnil očima a kývl hlavou. Oba sebou cukli, když ho postava stojící za židlí chytla za vlasy a přizvedla jeho hlavu. Ke krku mu přiložila nůž. Victor se snažil uklidnit srdce a zahnat šok. Jeho hruď se zhluboka nadýmala při pohledu na blonďatého muže. Mohl být o něco starší než oni dva. Měl příjemný hezký obličej s nebesky modrýma očima. Victorovi se hnusil.

“Dobrý den, Victore.” Usmíval se. Mladík se zachvěl a vyhledal Mattiho oči. ´Jsem směšný, hledám uklidnění u někoho, kdo má nůž na krku.´ Prolétlo mu hlavou.

“D-dobrý den.” Přikývl. Steven se pousmál.

“Vypadáš nádherně, jako vždy.” Victor se skoro pozvracel. Zamračil se a sklonil hlavu.

“Děkuju. Jsem tu, co.. co teď?” Steven se znovu usmál a opět tím rozbouřil Victorův žaludek.

“Hmmm... vrátíme se zpátky domů a budeme žít šťastně až do smrti.” Victor sebou cukl.

“Jsi magor?” Zamračil se.

“Hej... opatrně s tím magorem. Má nůž v ruce.” Ozval se Chris, ale jeho hlas zněl pobaveně. Victor sebou cukl. Steven se zasmál.

“Stále tak vzpurný, jak vidím. Ne, mluvím naprosto vážně... nechápu, jak jsi mi to moh udělat a klidně odjed aniž bys mi řek, kam jedeš.” Victor na něj nechápavě hleděl. Sklonil hlavu k Mattimu.

“A on?” Stevenův obličej se zúžil vztekem.

“Nenávidím toho bastarda. Sáhl na něco, co patří mně. Jen mně. To já mám být tvůj přítel ne on. Tolik tě miluju. Udělal bych cokoliv... nezaslouží si tě.” Matti zaklonil ještě víc hlavu, když ucítil ostrou bolest.

“Jé-je... bolí?” Usmál se Steven. Victor zakroutil hlavou.

“O čem to mluvíš... není to můj přítel. Má rád dívky.” Steven se zamračil.

“Nelži mi! Viděl jsem vás spolu. Proto jsem se rozhodl zasáhnout. Nejradši bych toho bastarda zabil, ale když půjdeš se mnou... možná si to rozmyslím.”

“Ale... já vážně nechápu..”

“Nelži mi, mám důkaz!” Máchl rukou ke kameře, stojící opodál. Victor k ní přešel a zapl. Cukl sebou, když se vedle kamery rozsvítila obrazovka a ukazovala svázaného Mattiho.

“Ten před tímhle.” Zavrčel Steven. Mladík našel ovládací tlačítka a přeskočil záznam. Jeho tvůrce stál, jak se zdálo, na Mattiho terase a natáčel dění uvnitř. Victor nejistě sledoval své počínání v Mattiho bytě.

“Přetoč to.” Poručil Steven. Udělal tak.

“Tady... zpomal to.” Opět ho poslechl. Zrovna si svlékal kahloty. Mladík udiveně zvedl obočí, když se k němu Matti naklonil a položil ho do přikrývek.

“Čekal jsem u tebe až se vrátíš a ty klidně... klidně chrápeš u toho... toho... k tomu si k sobě nastěhuješ Ethana, když víš jak ho nenávidím!” Mladík stále zmateně hleděl na obrazovku a nevnímal, co muž říká. ´On mě políbil... políbil mě.´ Otočil hlavu k Mattimu. Ten se zatvářil omluvně, když si všiml jeho výrazu.

“Copak to nechápeš? Byl jsem opilý... víš, že mám okno, když se takhle opiju. Nic si pak nepamatuju a on toho využil.” Zvedl oči ke Stevenovi.

“Půjdu s tebou ale půjdeme hned.”

“T-teď?” Spustil ruku s nožem. Victor přikývl.

“No... a co on?”

“Co s ním? Nech ho tady. Až ho najdou, budeme dávno pryč.” Podal mu Victor ruku. Steven zaváhal ale přešel k němu. Přijal ji. Přitáhl si ho a přitiskl k sobě. Victor se zadíval na Mattiho. Ten sebou cukl, když se na něj laskavě usmál a pak se nechal od Stevena políbit.

“Jsem ten nejšťastnější muž na světě... a ty budeš taky, uvidíš.” Líbal ho muž. Matti si všiml mladíkovo sevřených pěstí. Zamračil se a zacukal pouty. Steven vedl Victora pryč. Svázaný mladík sklonil hlavu.

“Byl výbornej... dostal ho od něj.” Ozval se za ním mužský hlas.

“Ne, až ho pustí.” Odpověděl Chris do sluchátka a dřepl si před Mattiho. Opatrně mu sundal náplast.

“Jsi v pořádku?” Mladík přikývl a překvapeně na něj hleděl.

“Nemusíš se o něj bát, máme to pod kontrolou, jen jsme to chtěli zkusit vyřešit v klidu.” Rozvazoval mu pouta. Matti si promnul zápěstí.

“Hmmm... máš jiné zranění kromě těch modřin a krku?” Stoupla si k nim rudovlasá rytířka. Zakroutil hlavou a přijal Chrisovu ruku. Pomohl mu vstát. Pak si svlékl sako a přehodil mu ho přes ramena. Vedli ho ven. Tam držel fialovovlasý rytíř nadávajícího vzteklého Stevena. Strkal ho do auta. Victor zvracel opodál. U něj se skláněla oranžovovlasá rytířka a snažila se ho uklidnit. Když se jí to častečně povedlo, narovnal se a utřel si pusu. Otočil hlavu k příchozím. Jeho oči zaplnila něha. Postavil se proti Mattimu.

“Mrzí mě to.” Sklonil hlavu. Matti se na něj zadíval. Byl tak rád, že je v pořádku. Jeho fantazie se otáčela na plné obrátky, když si ho představil v moci toho magora.

“No to by mělo.” Victor k němu zvedl oči. Všiml si, že se usmívá.

“Pojď sem ty hlupáku, ty za to přece vůbec nemůžeš.” Přitáhl si ho do náruče. Mladík se k němu přitiskl. Rytíři je odvezli do bratrstva.

“Děkujem.” Podíval se Victor na Dominiku – oranžovovlasou rytířku. Usmála se.

“Nemáte vůbec zač, dnes přespíte tady, dobře? Ráno ti Seymor vyléčí ty modřiny.” Podívala se na Mattiho. Udiveně zvedl obočí. Přikývl. Když odešla, sklonil hlavu k Victorovi.

“Potřebuju sprchu.” Otevřel dveře, ve kterých tušil vchod do koupelny. Oba se umyli. Victor vylezl z koupelny. Už se opět cítil jako plnohodnotný člověk, díky kartáčku a zubní pastě. Zadíval se na Mattiho sedícího na posteli. Ten k němu zvedl hlavu. Všiml si Victorovo výrazu. Usmál se a vstal. Stoupl si k němu a vztáhl ruku k jeho obličeji.

“Proč jsi mi to neřekl už to ráno?” Zadíval se mu mladík do očí.

“Ani nevím... možná jsem se bál, že bys to sved na opilost.” Victor sklonil hlavu.

“Myslel jsem, že se ti líbí dívky.” Matti se pobaveně pousmál.

“Jo, to já taky. Vlastně se mi líbí ale ty jsi prostě neodolatelný, nemůžu si pomoct.” Zvedl jeho obličej zpět ke svému. Sklonil se k němu.

“Ale.. ale já jsem přeci nikdy neřekl, že...” Drmolil mladík mezi jeho polibky. Matti se usmál.

“Neřekl, ale tvoje oči mluvily za vše. Tehdy v noci i teď v tom skladě.” Držel jeho hlavu v dlaních a měkce ho líbal. Victor se zachvěl a pevně ho objal. Větší z mladíků se pousmál a posadil se na okraj postele s ním v náruči. Svezl se k jeho krku a rukama putoval po jeho těle. Když zajel prsty pod látku trenek, Victor zašeptal jeho jméno a opřel se o něj. Matti ho laskal a s úsměvem sledoval záchvěvy jeho těla, jeho vzdechy a výrazy. Byl to tak neuvěritelně rozkošný pohled. Ochutnal Victorovo chvějící se rty a sklonil se k jedné z jeho bradavek. Stáhl mu trenýrky a zadíval se na jeho vrzušení. Poprvé v životě zatoužil po tom dotknout se penisu někoho jiného – ochutnat ho.

Victor otevřel oči, když zašeptal jeho jméno. Pohladila ho něha a touha v Mattiho očích.

“Lehni si..” Navigoval ho mladík.

“Chci tě ochutnat.” Zašeptal mu do rtů. Victorovo zrůžovělé tváře zrudly. Sledoval jak Matti drobnými polibky putuje k jeho pasu. Hlasitě vydechl a zavřel oči, když z ničeho nic zaútočil a vzal ho do úst. Zabořil prsty do přikrývky a pokrčil nohy. Tohle bylo o tolik lepší, než jeho představy. Zakryl si prsty pusu. Aniž by si to uvědomil, jemně se do jednoho zakousl. Matti se pousmál. Ani z daleka netušil, jak moc se mu bude líbit Victorovo trýznění. Jeho reakce byly tak vřelé, tak opravdové.

“Matti... tohle moc dlouho nevydržím.” Zasténal mladík. Trochu se uvolnil, když ho propustil a zvedl se k jeho obličeji.

“Chci to zkusit.” Victor zmateně zamrkal.

“Chci se s tebou milovat.” Přikývl Matti. Ležící mladík se mu zadíval do očí. Pousmál se.

“To já taky.” Přitáhl si jeho rty. Matti se usmál, pak se zamračil.

“Jen potřebuju pomoc. Nevím přesně...” Stáhl si trenýrky. Victor se laskavě usmál.

“Je to stejné jako s dívkou. Musíš jen...” Přizvedl bradu, když Matti neváhal a použil prsty. Pomalu jimi začal pohybovat. Ohromeně sledoval Victorovo reakce.

“Můj bože, to je úžasný... jsi uvnitř tak... už nedokážu čekat.” Líbal ho.

“Nemusíš.” Usmál se jeho milenec. Utekl mu sten, když se Matti nenechal dlouho přemlouvat a jedním pohybem si ho vzal. Chvíli jen ležel, držel ho a užíval si pocity, které ho naplnily. Odtáhl se. Zadívali se do očí. Matti se pohl a nenachal si ujít jediný Victorův výraz, sten či záchvěv.

“Řekni... že už...” Vyhledal jeho pohled svým. Victor rozechvěle přikývl. Na víc se nezmohl. Současně vyvrcholili. Mladík ho zalehl a zhluboka oddechoval.

“Nedovedu si představit, jaký by to bylo, kdybych byl tvůj typ.” Victor se zasmál.

“Ty!” Držel ho pevně a užíval si jeho objetí.