kapitola II. - konec

 

S každou půlnocí se v hlavním městě konaly vlčí zápasy. Nejstatečnější a nejdivočejší z nich měli možnost utkat se v bojovém kruhu. Nebylo tomu jinak ani tuto noc.

Dva mohutní vlci přecházeli v kruhu a čekali na znamení. Dostali ho. Z temným vrčením vyrazili a pustili se do sebe. Diváci ožili. Mezi nimi stála štíhlá postava zahalená v kápi. Mlčky přihlížela boji ale tvářila se stejně nadšeně jako všichni kolem. Otočila hlavu ke dvěma královským strážcům. Stáhla si kapuci hlouběji do obličeje a raději popošla o kus dál. Zaměřila se na bojující.

Temně šedivý vlk přitlačil soupeře k zemi. Něco zavrčel. Bestie, ležící na zádech, se snažila vysmeknout, ale nedařilo se. Stojící jemně zavětřil a zvedl hlavu. Přímo k postavě v kápi. Přizvedla obočí a zrůžověle ho sledovala. Ležící vlk využil nepozornosti a prudkým útokem odhodil druhého. Ten zakňučel. Diváci jako jeden ztichli.

Hnědý vlk spokojeně zamručel a vydal se k němu. Šedivý jemně otřeseně třepal s hlavou a snažil se najít balanc. Soupeř ho chytl pod krkem a znovu odhodil. Tentokrát sebou praštil o diváky, kteří nestačili uhnout a některé smetl k zemi.

„Hm. Zaki, Zaki, Zaki. Jednou prostě musela přijít řada i na tebe. Jsem rád, že zrovna se mnou.“ Vrčel vlk spokojeně. Druhý zatřepal z hlavou a konečně se zbavil mžitek. Zamrkal a přikrčil se.

„Sni dál. Jen se to snažim udělat zajímavější. Začínala to bejt dost nuda.“ Vystartoval a strhl překvapeného vlka k zemi. Spokojeně zavrčel a sklonil se k němu.

„Hm?“ Vlk sebou smýkal, bojoval ale marně. Nebyl dost silný. Výhružně ale vzdávaje se zavrčel. Zaki ho pustil a dav kolem ožil. On ještě jednou zatřepal s hlavou. Pak si vzpomněl. To se mu nezdálo, nebo ano? Otočil se. Dívka se trochu provinile pousmála a vydala se k němu. Cestu ji zatarasil hlouček jiných, který vlka obklopil. Zvedl se na zadní a narovnal. Přes tulící se a švitořící dívky se zadíval na jednu. V očích jí plál oheň při pohledu na drzé... Zaki vytřeštil oči a rychle se k ní protáhl.

„Klid miláčku, už jsem u tebe.“ Objal ji kolem ramen a schoval ve své náruči. Temenem hlavy mu mohla být po bradu. Zamrkala a přestala zářit. Spokojeně se mu schoulila k hrudníku. Dívky pár překvapeně sledovaly.

„Že se ani nepochlubíš. Hm. To už si asi s náma nebudeš hrát, hm?“ Usmála se jedna hravě. Mladík cítil, jak mu dívka v náruči stuhla. Nervózně se zasmál.

„Netuším, o čem mluvíš.“ Držel ji. Vlčice se zasmála a zakroutila hlavou. Lháři. Řekla bez hlasu a šla pryč. Ostatní zklamaně za ní. Zaki se uvolnil a pustil princeznu. Zvedla k němu oči. K jeho úžasu se usmívala.

„Jsem ráda, že to cítíš stejně.“ Zářila. Cože? Nepochopil, ale nezeptal se. Jeho výraz ano. Usmála se a opět se k němu přitulila.

„Miláčku.“ On vytřeštil oči a odtáhl ji od sebe.

„Počkej, to jsem řek jen...“ Hm. Je bezpečný odmítnout princeznu, která se navíc umí změnit ve vlkouna? Napadlo ho a instinkty křičely, že není. Povzdechl si.

„Nechtěl jsem jen, abyses změnila. Tady a... nějak vysvětlil, proč tě objímám a taky je zaujmout něčím jiným než tim tvým světelkováním.“ Zabralo to. Dodal a pokrčil rameny. Dokonce se mu povedlo se i usmát. Ona na něj nechápavě hleděla.

„Nechceš mě?“ Zeptala se naprosto užasle. Mladík si povzdechl. Pustil její ramena a odstoupil.

„To je jedno. Díky, že ses přišla podívat.“ A skoro mě zabila. Dodal v duchu. Měj se krásně. Řekl a ztratil se v davu. Dívka za ním strnule hleděla. Zamračila se a vydala se stejným směrem.

„Nerozumím tomu.“ Zaki se překvapeně otočil. Co je na tom tak nepochopitelnýho? Pomyslel si.

„Jsem princezna. Chytrá a vzdělaná. Jsem prý krásná a dobře stavěná.“ Sklonila hlavu. Víc než jen dobře. Uklouzla Zakimu myšlenka. Naštěstí ne nahlas.

„Prý jsem i zábavná a společenská. Občas jsem trochu výbušná a nemám moc zkušeností s muži.“ Zrůžověla. Ale  Vždy mi říkali, že jakýkoliv muž by mohl být můj. Zrůžověla ještě víc.

„Když budu chtít.“ Řekla rozpačitě a zadívala se mu do očí.

„Chápu to dobře, že chceš mě?“ Hleděl on do jejích. Přikývla. Povzdechl si a zakroutil hlavou.

„To je nesmysl.“ Překvapil ji. Jsi princezna. Já... pouliční rváč. To nejde dohromady. Dívka zaváhala. Sklonila hlavu.

„A-ale Remus a Rhea....“

„Jo, ale já nejsem Rhea. Už jsi ho viděla? On by mohl stát po boku komukoli.“

 

Remus seděl v křesle a opět si četl. Byl ale tak nervózní, že se nedokázal soustředit co. Povzdechl si a zaklapl knihu. Dveře se otevřely. Muž nedokázal zadržet něžný úsměv a přešel k mladíkovi. Objal. On jeho a něžně se přitulil.

„Hm. Na tohle jsem se těšil celý den.“ Políbil ho princ do vlasů. Rhea se odklonil a jemně zrůžověl. Zvedl se na špičky a s povzdechem přijal polibek. Remus se zadíval do přivřených očí.

„Rád bych s tebou o něčem mluvil.“ Pohladil hebkou tvář. Povzdechl si. Rhea ho sledoval důvěřivým oddaným pohledem. Snad ho pravda nezmění. Sklonil se ke rtům a znovu políbil.

„Pojď, posadíme se.“ Vedl ho ke křeslu a posadil na své nohy. Zadíval se mu do očí. Takhle to nepůjde. Vstal a jeho posadil zpět. Rhea překvapeně zamrkal.

„C...“ Zeptal se váhavě. Muž se zhluboka nadechl. Rychle se otočil. Někdo rozrazil dveře a vrhl se mu přímo do náruče.

„On... on mě nechce, Remusi.“ Zavřel oči a objal plačící dívku. Za svými zády ucítil šok a strach. Takhle to nemělo být. Takhle ne. Sklonil hlavu k sestře.

„Rieko, uklidni se a řekni mi, co se stalo.“ Řekl jemně a snažil se nevnímat prudkou vlnu pocitů za svými zády. Snad poprvé v životě se bál. A to otočit. Vzlykající princezna se odtáhla.

„Prý... prý se to nehodí, aby princezna a pouliční rváč...“

„No, v tom má Zaki pravdu.“ Připustil a šokoval oba.

„Z-Zaki?“ Ozval se rozechvělý hlas. Rieka sebou cukla a zadívala se muži do očí. Zakroutila hlavou. Přikývl.

„Už ví...“ Teď už ano. Ona zbledla a slzy přestaly téct. Pomalu vykoukla z poza mužovo paže a zadívala se na to půvabné, vystrašené cosi stojící za ním. On by mohl stát po boku komukoli. Vybavila si. Utřela tváře a vykročila k němu. Zacouval a vrazil do křesla.

„D-dobrý den, ty musíš být Rhea. Ráda tě konečně poznávám.“ Snažila se. Mladík zakroutil hlavou a zvedl oči k muži, který se konečně otočil. Vykročil k němu. Rhea se vyplašeně rozhlédl.

„N-ne.“ Zvedl ruku. Princ si povzdechl.

„Rheo, já ti to vysvětlím. Jen mě nech, ano?“ Hleděl mu do očí. On do jantarových.

„Ty... ty jsi. Ty nejsi... jsi...“ Nebyl schopný srovnat myšlenky natož slova. Vzpomněl si na pach na chodbě. Romuluse. Děs, který cítil. Nebezpečný. Remus. Druhý bratr. Chytl se za hrudník. Jeden z nich.

„Nemůžu... nemůžu dýchat.“ Snažil se nadechnout. Nemůžu. Chytl se křesla. Muž se zamračil a odstrčil Rieku.

„Rheo, prosím. Uklidni se.“ Otevři okno. Podíval se na dívku. Rychle ho poslechla. On držel mladíka.

„Cítíš to? Čerstvý vzduch. Nadechni se. Zkusíme to spolu.“ Snažil se a zhluboka nadechl. Znovu a znovu. Rhea s ním.

„Dobře. Ještě jednou.“ Dobře. Zašeptal, když se mladíkův dech uklidnil. Dobře. Přitáhl si ho k hrudníku a držel. Zvedl oči k dívce. Se slzami v očích ho sledovala.

„Mrzí mě to.“ V pořádku. Tak už to ví. Uklidnil ji pohledem. Ona zakroutila hlavou. Ale. Zabručela, posadila se do druhého křesla a schoulila se v klubíčku. Remus sklonil hlavu k mladíkovi. Přetáhl si ho do klína a opřel se do svého křesla.

 

Rhea se jemně zamračil. Aniž by otevřel oči, spokojeně se schoulil do pevné náruče.

„Dobré ráno.“ On nepřítomně odpověděl. Pak se šokovaně odtáhl a zadíval na muže. Vzpomněl si na noc. Rozhlédl se. V křesle spala schoulená dívka. Oni dva v druhém. To ale bylo vedlejší. Remus. Zvedl oči zpět k muži. On si povzdechl.

„Teď když jsi klidnější, můžem si promluvit?“ Rhea se zachvěl. Romulův bratr. Přesto ho jeho pach neděsí. Naopak. Záleží na tom, že je... vytřeštil oči.

„Ráno, neviděl jsi... tady je.“ Všiml si muž spící dívky, pak mladíka. Pobaveně se pousmál.

„Hm. Zdá se, že se podobáme víc než jsem myslel.“ Remus se zamračil a postavil. Strčil Rheu za sebe.

„Vůbec se nepodobáme.“ Řekl chladně. Bratrův výraz se nezměnil.

„Hm. Máš pravdu, teď už vlastně ne.“ Remus přizvedl obočí. Cože? Zeptal se. Král se pousmál a zvedl k němu oči.

„Myslim, že je čas pro potomstvo. Co ty?“ Rhea držel princovo paži a měl pocit, že mu vybuchne srdce. Jak je možné, že jsou tak odlišní? Tak...

„Co tak najednou?“ Chtěl vědět mladší z mužů. Druhý pokrčil rameny.

„Hm. Mluvil jsem se svým přítelem Lucianem. Shodli jsme se, že potřebuju potomky. Stejně silné, jako jsem já. Stejně čisté. Pro válku s lidmi.“ Vlci rozšířili oči. Větší z nich zopakoval poslední větu. Bratr něco zabručel.

„Jsou slabí. Ti, kterým silnější jako my vládnout.“ Vrčel temně. Remus zakroutil hlavou.

„Žijeme s nimi v míru.“ Teď už nebudeme. Zamračil se Romulus.

„Jsem si jistej, že ostatní vlci to cítí stejně. Pokud ne. Budou cítit.“ Dodal a princ se jemně zachvěl. Zamračil se. Nevěří tomu, že skutečně cítí. Alespoň někteří, ale... budou cítít? Přemýšlel. Otočil hlavu k dívce. Srdce se zastavilo.

„Stejně čisté?“ Zeptal se a zvedl oči k muži. On se pousmál.

„Hm. Jak stvoříš skutečně čistého potomka?“ A kolik žen vlkounů kolem běhá? Dodal. Remusův výraz zchladl.

„Nečekáš, že ti to dovolím.“ O tom ty nerozhoduješ. Já jsem král. Můžu si za družku vybrat koho chci. Zavrčel Romulus.

„Je to tvoje sestra.“ Napodobil ho Remus. Zamračil se. Rheo. Mladík polekaně zvedl hlavu.

„Běž.“ Až tě zas budu potřebovat, zavolám tě. Poručil muž tvrdě. On vytřeštil oči. Princ k němu otočil hlavu. Pousmál se a přikývl.

„Nechci volit.“ Zašeptal mu do rtů. Rhea mu nechápavě hleděl do očí.

„On by mě mohl přinutil, kdybys zůstal.“ Mladík otočil hlavu k dívce. Pak ke králi, který nebyl schopný zaslechnout, co princ šeptal.

Zachvěl se a proskočil oknem. Ještě stačil zachytil Remusův laskavý úsměv a pohled. Romulus se zamračil.

„Daleko neuteče. Stráže ho...“ Kdo jim to přikáže? Ty jsi tady. Přerušil ho muž. On něco spokojeně zamručel. Rozzářil se. Princ se zamračil a udělal to samé.

Rieka zamrkala a otevřela oči. Vytřeštila a sledovala dvě mohutné bestie, které se do sebe pustily. Jedna z nich byla panensky bílá, druhá s šedivými konci chlupů. Byly stejně velké, stejně divoké, stejně nebezpečné. Vstala a rozeběhla se k nim.

„Co to... co to děláte? Jste... jste přeci bratři!“ Jeden z vlkounů se po ní ohnal. Uskočila před ostrými drápy a zamračila se. Rozzářila. Změnila se v menšího a štíhlejšího tvora. Bílé srsti.

„Přestaňte s tím, hned!“ Zavrčela a snažila se je odtrhnout. Bílý vlkoun se po ní znovu ohnal, když chytla jeho paži. Druhý využil nepozornosti a odhodil ho. Protáhl si krk a sklonil hlavu k vlčici.

„Prosím, Romule. Přestaňte s tím.“ Zavrčela. On proti ní vystartoval. Hbitě uskočila.

„No tak, to jsem já Rieka.“ Vlkoun zavrčel. Očividně ji nevnímal, ovládaný divokými pudy bestie. Znovu zaútočil. Neměla kudy pryč. Bílý vlkoun ji chytl a zakryl svým tělem. Oba zůstali ležet.

Romulus se nad ně postavil. Zaklepal hlavou a změnil se zpět. Zadíval se na zraněného bratra. Pak na plačící dívku. Držela vlkouna a snažila se ho probrat.

„Je to ironie, hm? Bojovali jsme kvůli tobě a zrovna ty mi to pomůžeš vyhrát.“ Bavil se. Dívka vytřeštila oči.

 

Rhea vběhl do domu a zabouchl za sebou dveře. Zaki, který nezamhouřil oko, rychle vstal.

„Kde jsi takovou dobu? Víš, jak jsem se...“ Vytratil se hlas, když si všiml vyděšeného výrazu.

„Remus.“ Vrhl se mladík k němu a chytl ho za paže.

„Hm. Tak už to víš.“ Povzdechl si druhý. On zakroutil hlavou.

„Přišel tam... chce... chce potomka... válku s lidmi.“ Měl opět problémy se nadechnout. Bylo toho moc. Na jednu noc. Moc překvapení. Moc informací. Moc emocí. Zaki se zamračil.

„Uklidni se, Rheo. Kdo? Co se stalo?“ Chytl pobledlý obličej do dlaní. Mladíkovi vytryskly slzy.

„Romulus.“ Zašeptal. Vlk se zachvěl. Jméno ho děsilo ale mnohem víc pohled v přítelovo očích.

„Chce čisté potomky.“ Zaki zbledl. S Riekou. Rhea přikývl. Mladík ho pustil a zavrávoral. Posadil se.

„Musíme něco udělat, Remus se mu postavil.“ Chytl ho malý vlk. Zaki zvedl oči. Zamračil. Ne. Nedovolí, aby jí ublížil. Aby ji zlomil. Takovým způsobem. Tu čistou duši. Vstal a přikývl.

„Neboj se, uděláme.“ Oba rychle otočili hlavu ke dveřím. Někdo na ně silně zabušil.

Zaki opatrně otevřel a zadíval se na vojáka. Král nechává všechny měšťany svolat do paláce. Oznámil a byl pryč. Mladíci se na sebe podívali.

Tak jako většina z měšťanů se vydali do paláce. Někteří vystrašeně utekli z města. Instinkty všech byly napnuté. Cítili ve vzduchu něco děsivého, krvavého.

Zaki se rozhlédl po davu na velkém nádvoří. Zamračil se, chytl Rheu za ruku a táhl skrz čekající. Vztekle se otáčeli, ale když si všimli, kdo se kolem protahuje, uhli mu. Mladíci se dostali k okraji davu. Na schodech před palácem stáli v řadách vojáci. Přímo před vchodem byla ulička.

Mezi vlky to zašumělo. V uličce se objevil Romulus. Vydal se dolu. Za sebou vedl Rieku. Byla pobledlá a vyplašená. Za nimi nesli dva vojáci bílého vlkouna. Byl těžce zraněný a nevnímal.

Rhea zašeptal princovo jméno a pohl se. Zaki ho chytl. Ne! Poručil tvrdě a sledoval krále. Zastavil se pod řadami vojáků. Dva muži hodili tvora pod jeho nohy. Rieka se k němu chtěla sklonit, ale muž jí to nedovolil. Zvedl oči k davu.

„Dnes. Nastává velký den ve vašich životech. Rozhodující den. Zda zůstanete slabí nebo se přidáte k nám.“ Rozzářil se a změnil. Pár urozených stojících za vojáky také. Dav vykřikl a zacouval. Velká brána za jejich zády se tvrdě zavřela. Měšťané začali panikařit.

„Uklidněte se!“ Zařval vlkoun. Rozhlédl se po strnule stojících vlcích.

„Stačí k tomu krev. Jeho krev.“ Ukázal na vlkouna. Nebudete čistí, ale budete silní. Jako vaše děti. Zavrčel.

„Společně zotročíme ty slabý. Lidi, kočky a pak možná i démony.“ Vrčel a jeho hlas rezonoval náměstím. Vlci se jemně přikrčili.

„Ale mi přece žijeme s lidmi i kočkami v míru... se všemi.“ Ozvala se mladá žena. Vlkoun zavrčel.

„Pojď sem a postav se mi, jestli si za tím stojíš.“ Žena se zachvěla a schovala za rameno muže před sebou. Romulus něco zabručel.

„Je to vaše rozhodnutí. Mužete se mi postavit a zastavit mě, jestli se vám to nelíbí.“ Rozhlédl se po nich. Nikdo? Zeptal se.

„Fajn, beru to tak že...“ Zmlkl a otočil hlavu po hlase. Zaki se zamračil a vystoupil. Rhea na něj nevěřícně hleděl, tak jako vlci kolem. Král spokojeně zabručel a prohlížel si ho.

„Já.“ Zopakoval. Se ti chci postavit. Rieka rychle zvedla hlavu.

„Z-Zaki.“ Mladík k ní otočil hlavu. Zamračil se a vrátil pohledem na vlkouna.

„Stále se jenom vytahuješ na slabší. Vždy to tak bylo. Cítíš se mocně s armádou za zády?“

„Silný slova na takový vlče.“ Zavrčel vlkoun temně. Zakiho oči potemněly.

„Už nejsem vlče. Hlavně díky tobě.“ Překvapil přítele i princeznu. Romulus něco zamyšleně zamručel. Neskryl svůj šok.

„Fenris.“ Vzpomněl si. Mladík se zamračil a zopakoval jméno. Vlkoun si ho prohlížel.

„Hm. Vyrost jsi... ale vážně myslíš, že máš proti mně šanci? Tehdy jsi neměl.“

„Tehdy jsem nebyl šampion pouličních zápasu ale jenom malý vystrašený vlče.“ Vykročil mladík nahoru. Vlkoun pustil Rieku a protáhl se.

„Měl bys mi poděkovat, udělal jsem z tebe muže. Silného a tvrdého.“ Zakiho zeleného oči zahořely.

„Díky i za tvůj druhej dar.“ Rozzářil se. Rhea nevěřícně rozžířil oči.

Temně šedivý vlkoun přestal zářit a zacvičil s rameny. Zavrčel a skočil proti světlému. Pustili se do sebe. Zaki byl o něco menší, ale mrštnější a rychlejší. Měl navrch. Očividně. Rhea se trochu uvolněně pousmál a odvážil se pohnout. Sklonil se k Remusovi. Rieka s ním.

„Žije. Neboj se, my máme tuhý kořínek a ta rána není smrtelná.“ Uklidnila ho a zvedla oči po zakňučení. Romulus se držel za potrhanou paži.

„Věděl jsi...“ Ne, ale začínám chápat proč mu všichni uhybají z cesty. Sledoval bojující. Vytřeštil oči. Romulovi se povedlo Zakiho zasáhnout. Odhodil ho. Vlkoun ale hned vyskočil na nohy. Druhý temně zavrčel.

„Zabijte je, všechny!“ Poručil vztekle. Zaki i s párem vytřeštil oči. Vojáci se pohli. Vznešení vlkouni za jejich zády také. Rieka se zamračila.

„Zůstaň u něj.“ Vstala. Mladík ji nejistě sledoval. Rozzářila se a ještě zářící jim skočila do cesty. Výhružně zařvala.

„Jen přes mou mrtvolu.“ Skočila proti nim. Několik vlků s ní. Rhea v některých poznal Zakiho soupeře z nočních zápasů. Zamračil se  a sklonil k Remusovi, pevně ho objal.

„Prober se prosím, prober a zastav to.“ Zašeptal nešťastně a sledoval krvavý masakr kolem. Vlci byli prostě moc vystrašení, strnulý a bránit se zvládlo jen pár. Princezna s bojovníky nestíhali chránit všechny. Museli doufat, že Zaki uspěje a to vojáky i vznešené zastaví.

 

Remus se nadechl a otevřel oči. Zadíval se do stropu. Svého stropu. Oči se rozšířily vzpomínkou a on se chtěl posadit. Překvapeně sklonil hlavu. U jeho boku ležel schoulený Rhea. Spal. Prince zalilo teplo a on se uvolněně pousmál. Je v pořádku. Cítil ve vzduchu krev. Všude, ale on je v pořádku. Sklonil se k němu a něžně políbil.

„Rheo.“ Zašeptal. Mladík zamrkal a promnul si oči. Rychle si sedl a zadíval se na muže.

„Jak... jak je ti?“ Muž přikývl.

„Bolí mě bok, ale jinak se cítím... co se stalo?“ Rhea se zamračil a zakroutil hlavou.

„Skoro všichni jsou mrtví. Většina měšťanů, vojáků... princezna je v pořádku.“ Dodal rychle.

„A můj bratr?“ Zeptal se Remus chladně.

„Zaki... Zaki ho porazil.“ Překvapil ho mladík. Taky nás to překvapilo, totiž... vyprávěl muži, co se stalo.

Remus tiše poslouchal. Když Rhea skončil, princ nic neřekl a přitáhl si ho do náruče. Pevně objal. Mladíkovo srdce lehce bolestně vydechlo. Pak mnohem víc, když ucítil horké slzy na svém rameni. Zamračil se a vší silou, kterou měl, muže stiskl.

Dveře se otevřely. Muž zvedl oči a zadíval se na mladý pár. Byli dost potlučení, poškrabaní ale žili. Princeznin pohled se jemně zachvěl slzami a ona se vrhla k bratrovi.

„Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Já co ty? Takhle... takhle hloupě. Kvůli mně. Bručela mu do ramene. On se usmál a políbil ji do vlasů. Zvedl hlavu k Zakimu. Podal mu ruku. Mladík jemu. Překvapeně zamrkal, když si ho muž přitáhl.

„To platí i o tobě.“ Zaki se jemně zachvěl a objal ho. Kde je? Zašeptal Remus a odtáhl se. Vlk se zamračil a sklonil hlavu.

„Nechal jsem ho jít.“ Překvapil prince. Směrem do démoní říše. Dodal. Muž zavřel oči. Tam moc dlouho nepřežije. Zraněný a sám. Všichni si všimli smutného závoje, který zakryl jantarové oči. Ať byl jakýkoli, stále to byl bratr. Rieka se smutně pousmála a znovu ho objala.

 

Remus seděl na vysokém útesu a sledoval krajinu pod sebou. Otočil hlavu. Rhea se jemně pousmál a přisedl si. Zaváhal, ale pak chytl muže za ruku. Ještě stále si byl trochu nejistý, co se dotyků týče. Princ stiskl jeho prsty a otočil hlavu zpět k útesu.

„Je to úžasné místo. Jak jsi...“ Hm. Kdysi mi o tom vyprávěla matka. Cestovala za ženichem a zkracovala si cestu přes hory. Mladík zvedl hlavu.

„Ženichem? Kam?“ Do královského města. Chtěla uzavřít spojenectví s lidským světem. Tehdy se hodně vznešených vlků stavělo proti, ale ona trvala na svém. Zamyslel se.

„Teď když nad tím přemýšlím, jakoby věděla, co přijde a snažila se tomu zabránit. Kdyby byl Romulův otec člověk, možná by to bylo jiné.“ Zadíval se na nebe. Rhea na něj.

„Ale není.“ Poučil ho. Princ se pobaveně pousmál a otočil k němu hlavu. Ne. To není. Sklonil se a políbil. Mladík jemně zrůžověl.

„Stalo se to tady. Narazila na tohle a okouzlená výhledem nedávala pozor.“ Spadla?! Vytřeštil malý vlk oči. Muž přikývl.

„Dost se potloukla ale zachytila se.“ A někdo jí pomohl.

„Váš otec.“ Hádal mladík. Remus přikývl a pokračoval.

„Všiml si, jak okouzleně míří k útesu a věděl, co bude následovat. Skočil pro ni.“ Skočil?! Zděsil se Rhea opět. Princ se usmál.

„Ano, ale nestihl ji chytit. Naštěstí se chytla sama a on pro ni slezl.“ Mladík sklonil hlavu. Tam dolu? Nechápal. Kdo by byl schopný...

„Vlkoun.“ Řekl princ jakoby četl myšlenky. Rhea překvapeně otočil hlavu.

„Byl to syn vlčího velitele. Rád celé dlouhé měsíce cestoval a poznával svět.“ Proto se neznali. Pousmál se jemně.

„No, po pár měsících se stal králem.“ Ukončil příběh. Mladík se trochu zklamaně zamračil. Chtěl slyšet víc. Princ se usmál a sklonil se k němu. Políbil tak, že Rhea dočista zapomněl na příběh.

Když se Remus odklonil, jemně vzdychl a následoval ho. Zadívali se do očí.

„Nejdřív samozřejmě jejím milencem.“ Zašeptal muž a pohladil rty. Mladík zamrkal. Kdo? Pomyslel si a jemně zrůžověl aniž by tušil proč. Tušil. To kvůli pohledu v jantarových očích.

Remus se usmál a přetáhl si ho do klína. Rhea polekaně otočil hlavu ke skále.

„Uklidni se, držím tě.“ Pohladil princ svými rty hebké rameno. Mladík se zachvěl pod lehce chraplavým šepotem a otočil se.

„Víš, jak jsi říkal, že se tě chci dotýkat.“ Připomněl mu a Rhea se opět zachvěl. Přikývl.

„J-jako milenec.“ Zamumlal a rozpačitě sklonil hlavu. Uvnitř se něco rozdmýchávalo a původcem byl Remus. Jeho pohled, jeho hlas. Zněl jinak.

„Chci se dotýkat.“ Teď. Zašeptal mu u ucha. Mladík rychle zvedl hlavu a tělo se mírně zavlnilo. Princ se usmál a přitáhl si ho k sobě.

„T-tady a teď?“ Přivřel Rhea oči. Po krku ho pohladily horké rty. Tady a teď. Zopakoval muž. On se  nadechl.

„Ale...“ Začal. Neboj se, nepustím tě. Přerušil ho princ a umlčel polibkem. Mladík se jemně zamračil a opřel se mu o ramena.

Muž ho hladil a líbal a zastřel okolí kolem. Jako by byl v ohni a jeho ohniskem byl Remus. Horké polibky, horké ruce, horký pohled.

„R-Remusi.“ Vydechl a zaryl prsty do pevných ramen. Jeho mužství zrovna objala velká dlaň a pohladila. Nikdy. Nikdo. Zasténal a pevně sevřel rty.

Remus se na něj zadíval. Mladík klečel a držel se ho kolem krku. Jemně se mračil, kousal do rtu a chvěl. Zvedl se k němu.

„Přestaň s tím, ublížíš si.“ Políbil rty a přimněl ho je uvolnit.

„A-ale když, když...“ Zasténal Rhea.

„To je v pořádku, Rheo. Chci slyšet tvoje steny.“ Mladík rozšířil oči a prohl se. S jménem na rtech vyvrcholil. Remus se usmál a zachytil ho. Přitáhl k sobě.

„Úžasný.“ Zašeptal. Rhea se odtáhl a vyčítavě se na něj podíval. Znovu vzrušený. Princ se usmál.

„Nemrač se, ještě jsme neskončili.“ Zaplul do rudých rtů. Mladík znovu vydechl a pevně se ho chytl kolem krku. Líbal stejně hluboce a naléhavě, jako on jeho.

„R-Remusi.“ Vydechl překvapeně a otočil hlavu.

„Uklidni se, to je v pořádku.“ Zachraptěl muž vzrušeně a prsty vklouzly hloubš. Rhea přizvedl bradu a zasténal. Znovu a znovu. Remus ho držel kolem pasu a užíval si horkost těla. Bože. Tak rád už by byl uvnitř. Chytl mladíka za krkem a stáhl k sobě.

Rhea zasténal pod polibkem a zrychleně dýchal. Boky se pohybovaly proti muži a on to nedokázal ovládat, natož zastavit. Rychleji a rychleji. Znovu zasténal a vyvrcholil. Remus se nadechl a stáhl ho ještě níž k sobě. Už by to mělo být v pořádku nebo ne? Pohladil opět vztyčený úd a pousmál se.

„Ty malej nenasyto.“ Zašeptal a Rhea se mu zadíval do očí.

„T-to je tvoje chyba.“ Řekl vyčítavě ale nepřestával pohybovat boky. Muž se usmál.

„To doufám.“ Osvobodil své prsty. Mladík se nadechl v protestu.

„Nemrač se, ještě jsme neskončili.“ Zopakoval Remus a stáhl ho k sobě. Rhea vytřeštil oči a sklonil hlavu. Začal něco koktat. Princ se klidně usmál.

„Šššš, neboj se.“ Stáhl ho ještě níž. Rhea se mu v tom snažil zabránit. Zamrkal, když ucítil laskavou dlaň na tváři. Zadíval se do jantarových očí. Zachvěl se a uvolnil svaly. Sklonil se ke rtům a sám pohl boky. Jemně se zamračil ale pokračoval. Dosedl a svalil se na muže. Ten se usmál a pevně ho objal.

„Jsi úžasný, Rheo.“ Zašeptal. On se odklonil. Byl zrůžovělý, zadýchaný, chvějící se a tvářil se naprosto spokojeně. Sklonil se ke rtům.

„Nemrač se, ještě jsme neskončili.“ Zašeptal. Remus se zasmál, pak temně zabručel. Rhea pohl boky. Usmál se nad reakcí a pohl jimi znovu. Žluté oči ho objaly a pohltily.

 

Ruku v ruce kráčeli pěšinou, oba dokonale spokojení. Rhea měl pocit, že se chvílemi vznáší a jen velká měkká dlaň ho drží v bezpečí u země. Zastavili se a zadívali na pomalu rostoucí domy malé horské vesnice. Na vyvýšeném místě nad ní stál větší dům. Na něm pracoval temně šedivý vlkoun po boku s bílým a pár dalšími. Všichni ve vesnici byli vlkouni. Silní, nebezpeční a divocí.