kapitola II - konec

 

Probraly ho hlasy. Pomalu zamrkal a snažil se vzpomenout, proč je tak potlučený. Šokem si sedl. Zamračil se a chytl za rameno. Stále z něj trčel hrot šípu.

Zvedl hlavu, když se k němu někdo postavil. Zadíval se na muže v temném brnění.

“Vůdce, mám pravdu?” Zeptal se. Měl rudé dlouhé vlasy a tvrdý chladný obličej s výraznýma zelenýma očima.

Shandy se omámeně rozhlédl. Kolem leželo pár mrtvých vesničanů, kteří nezvládli boj či pád. Zbylé přiváděli vojáci. Byli spoutaní ale žili. ´Stále žijou.´ Pomyslel si.

“Mluvím s tebou.” Chytl ho muž za vlasy a zvedl obličej ke svému. Něco zavrčel a pustil.

“Musíme ho ošetřit nebo nám tu vykrvácí a nic se nedozvíme.” Otočil hlavu ke svému zástupci. Černému rytíři. Ten sledoval Shandyho.

“Já-já ho vyléčím.” Ozvala se Thiaka, sedící opodál. Muži k ní otočili hlavy.

“Hm. Léčitel se zlomenou rukou a nohou? Neuvěřitelný.” Zakroutil velitel hlavou a pobavil své muže. Dívka se zamračila.

“Ty! Ty tupej, přerostlej burane! Očividně víš o léčení úplný... ukaž mi léčitele, který by dokázal léčit sám sebe!” Přemohl ji vztek. Vojáci se zastavili v pohybu a vesničané překvapeně zvedli hlavy. Tohle tedy rozhodně nebyla jejich rozkošná, nejistá Thiaka.

Muž se pobaveně zasmál a ještě víc všechny šokoval. Přešel k dívce a přizvedl bradu. Temně karamelové oči, nos posetý pihami a rty s nádechem čokolády. Jistě stejně sladké.

“Je... zajímavá. Připomeň mi, že ji chci vzít s sebou.” Zvedl oči k jednomu ze svých mužů. Na sobě měl trochu jiné provedení zástupcovo brnění. Jemně přikývl. Chytl dívku za paži a pomáhal jí udržet se na nohou. Ona šokovaně hleděla na velitele.

“Vyleč ho.” Poručil. Thiaka se zachvěla a otočila hlavu k vojákovi. Pomohl jí k Shandymu. Sedla si před něj a chytla šíp. Zvedla k němu oči. Přikývl. Jedním rychlým pohybem ho vytáhla.

Muž se zamračil ale udržel steny i slzy v sobě. Z rány začala rychle a silným proudem vytékat krev. Thiaka na ni položila dlaň a zavřela oči. Z pod ruky začalo vycházet bílé světlo. Sílilo. Muži tiše přihlíželi.

Krev přestávala téct, modřiny pomalu bledly. Dívka otevřela oči a pustila muže. Sesunul se jí do klína.

“Co s ním ksakru...” Chytl ji velitel a odtáhl. Zranění byla pryč. Zdálo se, že spí.

“Ztratil hodně krve. Je prostě unavený.” Zvedla k němu oči. Muž se vztekle zamračil a podíval se na zástupce.

“Spalte vesnici a všechny shromažděte tady, utábo... na druhou stranu. Možná bysme mohli využít pohodlí jejich domů. Mám ten pocit, že se nějákou dobu zdržíme.” Sledoval Shandyho.

“Postarej se o to.” Černý rytíř přikývl. Otočil hlavu k druhému. Také přikývl a chytl dívku. Postavil a vedl za velitelem.

Thiaka se překvapeně zadívala na kladkové výtahy. Kdy a jak? Vynesly je k městu. Vojáci se ubytovali v několika domech. Vesničany shromáždili na hlavní plošině. Před Shandyho domem. Obklopila je stejná bariéra jako skálu. Jejich vůdce byl s nimi.

“Všichni?” Sledoval muž kopuli. Zástupce přikývl, že všichni přeživší. A ona? Ozval se druhý.

“Zůstane u mě. Nerad spím sám.” Vyděsil dívku. Byla si jistá, že každou chvíli omdlí. Měla by... s tím odporným, hloupým hromotlukem? To přece ne.

Tělem najednou projel chlad a obalil srdce strachem a bolestí. Téměř ji nedovolil nadechnout se. Nejen nadechnout. Co to probůh je? Zvedla oči k rudovlasému muži. To on? Ne, on ne. Uvědomila si. Než stačila cokoliv jiného, zvedl ji do náruče. Vyjekla a začala se od něj odtahovat.

“Co to... hned mě... pusť.” Mračila se. Černý rytíř se usmál pod svou přilbou. Muž s ním.

“Uklidni se, takhle to bude rychlejší než to tvoje ťapkání.” Dívkou projela nová síla. Vysmekla se mu a dopadla na nohy. Zatmělo se jí před očima. Znovu ji zvedl.

“Zajímavější a zajímavější.” Zakroutil hlavou a zvedl oči ke dvěma. Přizvedl obočí.

“Problém?” Všiml si temné aury kolem zástupce. Stáhl si helmu a zamračil se.

“Nejsme tu pro zábavu.” Byl to velice krásný muž, temně rudých vlasů a šedivých očí. Thiaka, které se bolestí zvedal žaludek, se na něj zadívala. Proč jí připadá tak... všimla si chladného pohledu. To on?

“Dokud se neprobere, nic nezmůžem.” Opětoval velitel pohled. Muž zatěkal očima. Přikývl. Okolí se pročistilo a vzduch byl opět dýchatelný.

Dívka si zástupce prohlížela. Byl to vážně krásný kus chlapa. Jejich oči se setkaly, jemně zrůžověla. Uvědomila si to a zrůžověla ještě víc. Všiml si a usmál se půlkou úst. Kývl hlavou a šel pryč. Druhý ho následoval.

Velitel ji nesl do domu. Našel Shandyho ložnici a položil dívku na postel. Rychle si odsedla na druhou stranu. Pobaveně se pousmál a odložil helmu. Začal si odepínat brnění. Vyděšeně ho sledovala. Uvolněně se nadechl, na sobě černou košili a kalhoty.

Rozvalil se vedle dívky s rukou pod hlavou. Zadívala se na něj. Uvědomila si, že je mladší než myslela. Také možná hezčí. Prohlížela si rysy tváře. Sklouzla k hrudníku. Neskutečně širokému hrudníku. Zachvěla se a svezla se ke štíhlému pasu. Co to s ní probůh je? Pokárala se v duchu ale nedokázala odpoutat svůj pohled.

“Kdo jsi?” Uklouzlo jí. Muž otevřel oči a otočil k ní hlavu.

“Teď když nad tím přemýšlím, neměla ses zeptat než jsme začli zdílet lože?” Rozčílil ji.

“Ty...” Tupej přerostlej burane? Přerušil ji a sedl si.

“Asi bych se vážně měl radši představit.” Chytl zlomenou ruku. Dívka polekaně zamrkala.

“Mé jméno je Kaiza.” Políbil něžně prsty. Zvedl k ní svůj zelený pohled. Očividně neznala svět tam venku ani jeho. Zamračila se na něj. Pak se překvapeně nadechla. Mužovo víčka se zavlnila. Několikrát zamrkal a jemně se zamračil. Pustil ji a zhluboka se nadechl. Narovnal.

Dívka si byla jistá, že se něco změnilo. Jen nedokázala říct co přesně. Při pohledu na něj si vzpomněla na okamžik, kdy ho viděla poprvé. Chladného, temného a bez slitování.

Zamračil se a bez dalšího zájmu o ni si lehl. Na bok. Zády k dívce. Pochvíli slyšela pravidelný hluboký dech. Sklonila hlavu. Co nejtišeji si lehla také a snažila se usnout.

 

Ráno pomalu otevřela oči a uvědomila si, že skutečně usla. Pak si uvědomila laskavý hřejivý dotek na svém krku. Vycházelo z něj teplo a něco... rozšířila oči a snažila se odtáhnout.

Kaiza ji pevně držel v pažích a líbal její šíji. Měkce a pomalu. Jemně se zamračila a pootočila k němu. Přizvedla obočí. Spí?

Zhluboka se nadechla a přemýšlela, co dál. Jistě se mu něco zdá a bůhví, jak dalece bude jeho sen pokračovat. Aniž by si to uvědomila, mírně naklonila hlavu a umožnila mu tak snazší přístup.

Srdce se zastavilo. Muž velkou dlaní pohladil ploché bříško a prsty vklouzly pod vestičku. Přinutila se nadechnout a zabořila se hlouběji do náruče, aby utekla ruce. Tím neúmyslně prohloubila polibky. Zachvěla se. Co teď? Povzdechla si jemně a bezděčně se dotkla pevné paže.

Muž se klidně nadechl a pootevřel oči. Cítil kolem sebe něco hebkého a měkkého. Příjemně voňavého.

Probouzel se, ale pocity zůstávaly. Vlastně to něco hebkého, měkkého a voňavého držel v náruči. Otevřel oči. Uvědomil si své vlastní rty na štíhlém krku. Něžně ho hladily. Dívka se o něj opírala, oči přivřené. Cítil její srdce a zrychlený dech. Zárověň úžasnou horkost a hebkost kůže.

Pousmál se. Očividně se jí to líbilo. Vztáhl ruku a otočil k sobě rozkošnou tvářičku. Vpil se do rtů.

Thiaka sebou cukla ale neodtáhla se. Opatrně pootevřela ústa a ještě opatrněji odpověděla. Kaiza tak opatrný nebyl. Drze vklouzl mezi rty a ochutnal.

Dívka jemně zasténala a otevřela oči. Rozšířily se šokem a zadívaly do zelených. Je vzhůru! Začala ho silou odstrkovat, pohoršená pobaveným pohledem. Odklonil se.

“Dobré ráno.” Usmíval se. Odpověděla zamračeným výrazem. Ještě víc se zamračila a začala nesouhlasně mumlat, když se k ní znovu sklonil a zhlehka políbil. Pak byl pryč. Překvapeně zamrkala ještě očarovaná něžnými doteky. Očarovaná? Nesmysl! Pokárala se vduchu a sedla si.

 

Kaiza se rozhlédl po zajatcích. Něco zamručel, když si všiml stále spícího Shandyho. Vedle něj se postavil černý rytíř.

“Co přesně tu hledáme?” Sledoval vesničany. Muž se protáhl a téměř bez zájmu pokrčil rameny.

“To co hledají všichni.” Moc. Zástupce k němu otočil hlavu.

“A odkdy ji hledáš ty?” Zeptal se znovu. Odkdy ty se tolik ptáš? Řekl Kaiza tvrdě. Rytíř jemně kývl hlavou k zajatcům. Nebylo třeba slov. Muž se zamračil a sledoval je.

“Mají jen pár mrtvých. Když budou rozumný, další nepřibydou.” Řekl tiše ale se svou vrozenou silou a jistotou. Rytíř odpověděl se stejnou.

“Jen pár neviných mrtvých.” Kaizův pohled se zachvěl. Na malý okamžik. Pak obličej opět zchladl a potemněl. Za jeho ramenem se objevil druhý zástupce.

“Nikdy jsi o mém velení nepochyboval.”

“Nikdy jsi po mně nežádal něco tak...” Řekl znechuceně. Muži se na něj zadívali.

“Hm... řekl bych, že sis získal víc než jen důvěru. Mnohem víc.” Usmál se druhý zástupce.

Kaiza přizvedl obočí a otočil hlavu k Shandymu. Pobaveně se pousmál. Zdá se. Řekl spokojeně. Rytířovo srdce sevřela kostnatá ruka a surově stiskla. Zachvěl se a snažil nadechnout. Odkdy... snažil se vzpomenout.

“Toho můžem využít.” Dodal muž. Stisk chladných prstů zesílil a zaryl se do masa.

“Jak... jak je na tom?” Ozvalo se váhavě za nimi. Kaizovo tvář se rozjasnila.

“Hodilo by se něco k snědku. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy něco jed.” Otočil se a podepřel kulhající Thiaku. Zamračila se na něj ale jemně zrůžověla. Přitom se od něj odtahovala. Pevně ji stiskl a usmál se.

“Pojď drahá. Doufám, že jsi stejně dobrá ve vaření jako v léčení.” Dívka s ním přestala bojovat a skoro ho zabila svým výrazem. Pobaveně se pousmál.

“Nevadí, já ano.” Vedl ji do domu.

“Dejte mi vědět, kdyby se probral.” Dodal ještě ke svým zástupcům. Oba přikývli. Drobnější z nich něco zavrčel a šel pryč. Druhý otočil hlavu zpět k zajatcům. K Shandymu. Srdce mu křičelo v hrudníku. Hlasitě a bolestně. Zoufale. Ale. Sklonil hlavu a šel pryč.

 

Thiaka seděla na posteli a čekala. Čekala? Nesmysl. Nebude jíst, co ten hromotluk... myšlenky se vytratily. Smysly pohladila příjemná sladká vůně, svěží vůně ovoce a pečiva. Jazyk jí okamžitě zalily hladové sliny. Udržela svůj zamračený výraz. Možná spíš ještě zesílila.

Muž položil na postel velký tác a posadil se.

“Vem si, musíš být hladová.” Pobídl ji. Nejsem. Odsekla. Pokrčil rameny a sáhl po rozpečeném pečivu.

Dívka poslouchala křehké zakřupání. Skoro se jí zatočila hlava. Byl to snad ten nejúžasnější zvuk, jaký kdy slyšela. Téměř jakoby na svých rtech cítila křupavou kůrku pečiva. Chuť na jazyku. Pocit...

“Vážně nechceš?” Otočil se k ní. Sklouzla pohledem k talíři. Palačinky s ovocem!!! Zakřičel žaludek i srdce. Ví, že má ráda sladké? Ne. Spíš jen uhodl ale... Bože! To je tak krutý! Pomyslela si.

“Díky, ne.” Otočila hlavu na stranu. Pobaveně se usmál a věnoval se snídani. Něco zabručel a vstal. Šel pryč.

Dívka opět sklouzla pohledem k tácu. K malému kopečku palačinek. Je jich hodně. Když jednu rychle sní, určitě si nevšimne. Přemýšlela. Otočila hlavu ke dveřím.

Muž se vrátil a shlédl ji pohledem. Tvářila se stále stejně, ani se na něj nepodívala. Odložil šťávu z lesního ovoce a chytl ji pod bradou.

Překvapeně zamrkala. Měkce pohladil její rty svými a pak zaplul dovnitř. Jen zlehka, skoro neznatelně. Krátce a snad i proto pošimral místa v hrudníku a břiše.

Mírně se odtáhl a zadíval se do karamelových očí. Šokovaně je rozšířila. Zovna ji odhalil, že? Nic neřekl a posadil se zpět. Vrátil se ke své snídani.

Teď už je to jedno nebo ne? Zamračila se a přisedla si. Sklonil k ní hlavu. Opět ho odrovnala pohledem a natáhla se pro kousky ovoce a další palačinku.

Tiše, spokojeně jedli. Dívka nechápala proč. Proč sedí vedle něj. Snídá a cítí se klidně. Napadl je, drží její přátele, někteří dokonce umřeli. Přesto se s ním cítít v bezpečí. Jen občas. Zachvěla se a sáhla pro další placku, další a další...

Zadívala se na prázdný talíř. Zamrkala. Snědla všechny? I ovoce a dokonce mu sebrala jednu z jeho úžasně rozpečených bulek. Zvedla k němu oči.

“Beru to tak, že ti chutnalo.” Sáhl pro tác a vstal. Odpověděla zamračeným výrazem. Když odešel, lehla si. Ve skutečnosti ji víc než chutnalo. Palačinky byly lehké a rozpadaly se na jazyku. Jako jemná sladká pohádka. Snědla jich tolik a přesto by klidně snědla víc.

“Zdá se, že chutnalo.” Zadržela dech a sedla si. Zadívala se na zástupce. On na ni. Měla pocit, že ho zná, ale... ne, jeho ne.

“Kaiza?” Zeptal se a prohlížel si štíhlé nohy. Nadechla se v odpovědi.

“Co se děje?” Přerušil ji muž.

“Probral se.” Thiaka rychle zvedla hlavu. Než stačila cokoli, byli pryč. Shandy? Shandy je v pořádku? Vyhrabala se z postele a vykulhala ven. Opřela se o rám dveří a oči jí zalily slzy.

Kopule byla z části otevřená. Dva vojáci ho zrovna vytáhli ven. Byl při vědomí ale ještě ne při plné síle. Muži ho pustili a on se jen tak tak udržel na nohou. Zvedl oči k vůdci lidí.

“Tak? Jsem si jistý, že víš, co hledáme.” Shandy se rozhlédl po vojácích. Zamrkal a zamračil se.

“Pleteš se. Nemám tušení.” Podíval se opět na Kaizu. On pokrčil rameny.

“Když myslíš.” Kývl hlavou ke svému zástupci. Muž se pousmál a postavil se před Shandyho. Krásného a mocného vůdce lesního lidu. Ti jako jeden rozšířili oči. Voják položil ruku na Shandyho hrudník, jeho v tu samou chvíli obklopily černé výboje.

Ustaly. Kaiza tázavě přizvedl obočí. Muž se jen zamračil a zhluboka se nadechl. Zavřel oči a zaťal zuby. Ještě několikrát. Bez křiku. Hrdě čelil kouzlu.

Někdy během. Sklonil černý rytíř hlavu a tiše prosil. Thiaka s ním. Netušila, co hledají, ale žádné bohatství světa za tohle nestojí. Ne. Držela se rámu dveří, pevně svírala dřevo a prosila, aby promluvil.

Shandy klesl nakolena. Kaiza se na něj zadíval. Zamračil se.

“To stačí.” Zástupce se vztekle otočil.

“Ještě chvíli a zlomím ho.” Oponoval.

“Řek jsem, že to stačí!” Řekl Kaiza tvrdě a velitelsky. V muži se něco zakroutilo. Přikývl. Chytl Shandyho pod krkem a mrštil jím proti kopuli. Pohltila ho a on dopadl na tvrdou podlahu. Vesničané k němu rychle přiběhli.

Velitel lidí se zamračil a šel zpět do domu. Zadíval se na klečící Thiaku. Stále se držela rámu. Schovávala v něm obličej a plakala. Sklonil se k ní.

“Ne.” Zašeptala. Zamračil se a zvedl ji do náruče. Neprotestovala. Neodtahovala se. Měla skloněnou hlavu a vzlykala.

Muž se posadil na postel. S ní v náruči. Mlčky seděli. Dlouho mlčky seděli. Dívka se nakonec uklidnila a přestala brečet. Bylo ironií, že zrovna jeho náruč. Jeho blízkost ji uklidnila. Ale uklidnila.

“Lepší?” Zeptal se. Jen přikývla a dál se o něj opírala. Mlčky a dlouho.

 

Shandy se probral. Zamrkal a chtěl si sednout.

“Klid. Měl bys odpočívat.” Chytly ho jemně a opatrně velké ruce a stáhly zpět. Zaklonil hlavu. Vesničan se laskavě usmál.

“Hrozně jsi sebou házel, musel jsi mít strášné noční můry.” Držel ho v náruči. Muž uvolnil tělo a opřel se o pevný hrudník. Představoval si, že je to jiný hrudník. Hřejivý a bezpečný. Bezpečný. Vydechlo srdce a on zavřel oči. Jen na chvíli. Jen na malou chvíli.

“Nehodláš mi tu teď usnout, nebo ano?” Zadržel dech a rychle zvedl hlavu. Gordon se pousmál a sklonil se k němu. Shandy zavřel oči v polibku, pak se rozhlédl.

Byli u jezera. Slunce je hřálo do tváří a svět kolem. Čas kolem. Nebyl podstatný. Tak jako vždy. Plynul někde tam venku. Mimo tohle místo. Mimo ně. Usmál se.

“Byl to jen sen.” Vydechl uvolněně a opřel se do pevné náruče. Chytl paže a užíval si objetí.

“Jen sen.” Usmál se znovu, tišeji než pouhým šepotem. Šokovaně otevřel oči. Sevřela ho bolest. Někdo ho vyrval z pevné náruče a mrštil jím o zem. Zasténal a rozhlédl se. Nebyl. Zachvělo se srdce, ještě stále lehce omámené z hřejivých okamžiků. Nešťastně sebou smýkalo a snažilo se vysmeknout chladné realitě, která ho surově uchopila a přidusila.

“Popovídáme si?” Shandy zamrkal a několikrát se nadechl. Opřel se o ruce a pomalu vstal. Zvedl oči ke Kaize. On se zamračil, jemně zakroutil hlavou a podíval se na zástupce. Ten se na rozdíl od něj spokojeně pousmál a přešel k zajatci. Sklonil se k němu.

“Tohle je jen začátek. Znám mnohem účinější způsoby, ale proč se připravovat o zábavu?” Zašeptal mu. Shandyho srdce sebou mírně trhlo a na malý okamžik se zastavilo. Na malý okamžik uviděl. Na malý okamžik okusil. Na malý okamžik... Zachvěl se.

“Kdo jsi?” Zeptal se. Muž se pousmál. Druhý zavřel bolestí oči. Tentokrát ho síla výbojů zvedla ze země. Snažil se. Opravdu ano, ale...

Thiaka, sedící na posteli, zvedla hlavu. Kaiza, vesničané a černý rytíř s ní. Křik. Bolestný, srdce svírající křik. Všichni se zamračili. Snažili se ho nevnímat. Odsunout za všechno ostatní. Za cokoliv. Pryč. Pryč od nich. Pryč od uší. Pryč od srdcí.

Velitel lidí vstal z dřevěné bedýnky, na které seděl. Položil ruku na zástupcovo rameno. Přes prsty ho praštily výboje. Zamračil se, ale nepustil. Stiskl.

“To stačí... řek jsem dost!” Přidal temně a stáhl ho zpátky, když muž nepřestával. On přivřel oči. Shandy tvrdě dopadl na podlahu a snažil se zvednout. Nadechnout. Cokoli.

“Je silnější než bych čekal s ohledem...” Přemýšlel zástupce.

“S ohledem?” On sebou cukl. Zakroutil hlavou. Kaiza se zamračil.

“Postarejte se o něj. Ty pojď se mnou.” Dodal tvrdě a šel někam mezi domy. Zástupce za ním.

“Co přesně tu hledáme?” Zeptal se a zpříma se mu zadíval do očí. Zastupce mírně zakroutil hlavou.

“Říkal jsem ti. Moc. Ze starých časů.” Kaiza se rozhlédl po stromech kolem, pak otočil hlavu ke skále.

“A ta má být uvnitř.” Sledoval chladný kámen.

“Ano, ale chrání je kouzlo.” Je? Zeptal se muž. Ji. Opravil se druhý. Jsem si jistý, že ty okřídlený ubožáci ví, jak ho zrušit. Dodal a pohledem zkoumal skálu.

“Gordon byl přece uvnitř. Pustili ho k sobě.” Oni? Zeptal se Kaiza znovu. Zástupce přivřel oči.

“Prostě naše moc. Co se děje? Dřív jsi se tolik neptal.” Otočil se. Jeho velitel se zamračil.

“Dřív mi to připadalo... ale teď. Nevím. Jakobych.” Snažil se najít správná slova. Byla někde uvnitř. Odpověď, ale on se k ní nedokázal dostat. Uchopit ji. Jakoby kolem ní bylo chladné, blativé cosi a on se v něm topil. Klouzaly mu ruce, nohy se bořily hlouběji a bylo čím dál těžší nadechnout se. Natož se pohnout. Dostat se kamkoli nejen k ní.

Kolem zástupce se zavlnil černý stín. Kaiza chvíli jen stál. Nereagoval. Pak jemně zakroutil hlavou a pohled zvláštně otupěl.

“Až ji získáme, nikdo se nám nebude schopný postavit.” Otočil se menší z mužů k hoře. Druhý sledoval temný kámen. Jistě. Proto sem přišli. Věděl to. Souhlasil ale někde uvnitř. Cítil. Jiskry v krásných očích a chuť sladkých rtů. Chtěl by je vidět usmívat se. Srdce se zachvělo, ale ne dostatečně silně.

 

Shandy ležel v trávě. Krásný a spokojený. Čistý, zářící a jeho. Gordon se nad ním naklonil a pohladil rty svými. Pak prsty tvář. Zlehka a laskavě.

Byl to jen sen. Zlá noční můra. Je tady a s ním. V jeho kouzelném pohádkovém světe. Sklonil se ke rtům, ale nepolíbil. Pomalu se odtáhl. Muž pod ním se jemně zamračil. Vyděšeně otevřel oči.

Gordon se šokem posadil. Probudil ho křik. Přerývaně zadržel dech a pevně stiskl přikrývku. Nebyl. Opřel se o kolena a hlavu schoval v pažích. Zamračil se.

“Tak mu to ksakru řekni, Shandy.” Zašeptal. Prosím.

 

Kaiza se zadíval na ležící Thiaku. Shandyho výslechy trvaly už několik dní. Pokaždé když se probral. Byl slabý. Sotva se udržel na nohou, ale mlčel.

Dnes přešel zástupce k jiné metodě. Místo Shandyho mučil vesničany. On se slzami v očích přihlížel ale nic neřekl. Přes křičící ženy. Přes křičící muže. Přes křičící děti. Přes jejich bolestné prosby, nepromluvil.

Kaiza opět musel zasáhnout a zastavit to. Byl poslední, kdo mučení dobrovolně přihlížel. Možná jen poslouchal. Snažil se neposlouchat. Jeho druhý zástupce byl zalezlý v jednom z domů. Vojáci schováni za zavřenými dveřmi v jiných a Thiaka už vůbec nevylézala z postele. A on. V její drobné náruči hledal... spasení. Asi ano. Když ji držel, jakoby byl někde jinde. Někdo jiný. Ten, co býval kdysi. Ten, co zachránil ty dva a staral se o ně jako starší bratr. Jeden z lidských velitelů, kterého si všichni vážili. Nebáli se ho. Snad jen nepřátelé. Kdy se z něj stal...

Lehl si k dívce a vzal ji do náruče. Nebránila se. Byla ráda, že je nachvíli v bezpečí. V bezpečí. Pomyslela si. To on je sem přivedl, proč... otevřela oči. Ucítila slzy na svém krku. Horké slzy rychle stékající na polštář. Zachvěla se ale nepodívala. Nic neřekla. Muž ji pevně stiskl a vdechl její vůni, její teplo. Její čistotu.

 

Zástupce se na pár zadíval. Kaiza ležel za dívkou a ona se v jeho náruči téměř ztrácela. Drobná a krásná. Zamračil se. To ona. Ona v něm vyvolává pochyby a probouzí... vztekle šel pryč. Tak jako u toho špinavýho potomka andělů. Syčela mysl. Láska. Ta křehká patetická mrcha. Jak může mít něco tak nestálýho takovou moc? Bude se dlouho do všeho plést? Tehdy taky... Vymaže ji. Ze všech srdcí. I z toho posledního, který bije v jejím rytmu, a naplní temnotou.

 

Gordon seděl u jezera a držel Shandyho v náruči. Posledních pár dní utíkali sem. Už věděl, že to nejsou jen sny. Bylo to útočiště. Netušil, kým vytvořené, ale byl mu vděčný. Mohl v něm Shandyho obejmout a schovat. Kéž by to dokázal i tam venku. Ochránit ho. Ale tolik mu dluží. Tolik. Všechno.

Shandy se pohl. Sklonil k němu hlavu. Políbil. On otevřel oči a zadíval se do šedivých.

“Není to jen sen, že?” Myslím, že ne. Muž se usmál a přitulil se.

“Cítím se tu v bezpečí. S tebou.” Děkuji ti. Pomáhá mi to vydržet ta muka. Dodal šepotem. Gordon zavřel oči a pevně ho stiskl.

“Shandy, já...” Svět kolem potemněl a je uchopil chlad. Zachvěli se a rozhlédli. Sklonili hlavy. Jezero zmizelo, tráva - vše. Zbyla jen skála. Oblohu probodly černé blesky. Shandy se polekaně nadechl. Věděl, co bude následovat. Gordon ho schoval ve své náruči.

“Neprosím za odpuštění ale omlouvám se.” On nejistě zvedl hlavu. Zamrkal. Na krátký okamžik. Jen jako záblesk. Viděl černou temnou zbroj. Oči nestačily předat, co viděly. Sevřela ho ostrá pálivá bolest a nedovolila nadechnout se. Bez hlasu vykřikl ze svého snění a probral se. Nad ním se skláněl zástupce.

“Dobré ráno, anděli.” Shandy překvapeně zamrkal. On se usmál.

“Víš to, že? Víš, co se tehdy stalo.” Chytl ho pod bradou a přizvedl k sobě.

“Pak bys měl také vědět, koho se to máte bát.” Shandy se mu zadíval do očí. Muž jemu. Zaváhal. Znal ten pohled. Klid a sílu.

“Rafael.” Procedil mezi zuby. Někde hluboko uvnitř spatřil tvář. Ne nepodobnou Shandyho. Srdce, které neznalo víc než jen temnotu, se zachvělo citem. Temným, mrazivým přesto pálivým citem. Probodaným hněvem. Čistá ryzí nenávist.

“Jsi jeho potomek.” Zkroutil se hlas. Vesničan se zachvěl. To nemůže být on, nebo ano? Nikdy nevěřil, že ho skutečně...

“Kassieli?” Vydechl bez hlasu. Muž se zamračil a odhodil ho. Kassiel. Ano. Tak mu říkali. Kdysi. Dřív než ho bodli do zad. Dřív než... dotkl se hrudníku. Srdce se chvíli snažilo vybavit pocity, které dávno zapomnělo. Byly mu surově vyrvány. Bolestně a zoufale. Ale to už se někde na cestě sem ztratilo taky. Zůstala jen nenávist a hněv. Zlo bez svědomí. Bez pochyb a výčitek.

Znovu se zamračil a sledoval vstávajícího muže. Něco temně zavrčel.

“Co tě tak drží? Ta tvá láska? K němu?” Postavil se nad ním. Chytl ho pod krkem a přizvedl k sobě.

“Povím ti pravdu.” Dobře? Leskly se šedivé oči temnotou.

“O tvém statečném, krásném hrdinovi.” Shandy sledoval černou auru, která se vlnila kolem nich. Obalovala srdce chladem. Nepříjemnými mrazivými jehličkami. Bodaly ho. Škrabaly. Jako lepkavý jed vstřikovaly strach.

Zamračil se bolestí. Zástupce prsty stiskl jeho bradu.

“Podívej se na mě. Neni ti ten obličej povědomej?” Usmál se posměšně. Jeho úsměv bodal a mrazil víc než jeho temná aura. Shandyho plíce se zmohly jen na rozechvělé nadechnutí. On si vzpomněl na krátký záblesk. Jen okamžik. Temné černé brnění. Pohled v očích zvlhl slzami.

“To on nás sem přivedl, anděli. Pohostili jste ho, přijali mezi sebe. Vlka v rouše beránčím.” Usmíval se spokojeně.

“A tebe pohltil zaživa, mám pravdu? No, není ta láska bezcitná mrcha?” Dodal pobaveně.

“Prý hřeje a hladí a svět je krásný a starosti malicherné a ptáci zpívají a nebe je modré a svět není důležitý.” Pitvořil hlas.

“No nezní to jako snůžka keců? Láska jenom bodá, bodá a bodá.” Bodal jeho hlas. Ostře a surově.

“U tebe to tak taky bylo, že? Můžu ti pomoct probudit se. Pokud budeš chtít.” Můžeš jí to vrátit. Jemu. Všem. Přešel hlas v nesnesitelně příjemný šepot. Jakoby obaloval smysly jemnými pavučinami. Slovy, ve kterých byla surová krutá pravda. Shandyho srdce se ještě víc sevřelo a on měl pocit, že brzy pukne. Plíce vzdaly svou snahu a tělo mírně otupělo.

Před očima viděl krásnou tvář, šedivé oči a pobavený úsměv. Cítil velké ruce a horké polibky. Má pravdu? Hrál si s ním? Byla to všechno jen lež? Jen role, aby dostal co chtěl? Jen... ´Omlouvám se, Shandy.´ Zazněl mu v uších milovaný hlas. Milovaný. Zamiloval se. Křičela bolest, která svírala srdce. Až teď si to skutečně uvědomil. Zamiloval se.

Měl chuť zavřít oči a oddat mysl spánku. Nepřemýšlet, necítit. Nic. Možná, když mu je dá, přijde klid. Ne! Je vůdce. Musí být silný. Nesmí se zajíkat. Nesmí podléhat... oni jsou důležití. Důležitější než bolavé srdce a pocity zrady. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

“Neděláš tohle všechno taky z lásky?” Zadíval se do šedivých. Pohled v nich se zavlnil. Shandy se pousmál.

“Jmenoval se Sachs, že? Byl to čert.” Spí v jezeře. Řekl jemně a zvedl oči ke skále. Zástupce zatěkal očima. Sachs. Vybavil si obličej ale ne pocity. Ty spaly s ním. Hluboko v jezeře. Sachs. Sachs. Sachs. To kvůli němu to vše dělá. Vzali mu ho. Zradili ho. Bezcitný namyšlený bestie, poletující po obloze.

Shandy sledoval, jak se krásný obličej mění v něco jiného. Temného. Pokrouceného. Děsivého.

Muž k němu sklonil hlavu. A on je jeho potomek. Zabije ho a... Ne. Musí opatrně. Je prostředník, jak se k nim dostat. Ostatní vesničané o nich neví. Tím si byl jistý. Ale jemu museli říct, jak zrušit ochranné kouzlo. Přece mu to museli říct. Pokud ne. Přinutí ho, aby mu je přinesl. Cítí je. Skoro je vidí, když zavře oči. Vejce. Magické mocné shluky. Nebyl si jistý kolik jich je, ale s jejich silou... zachvěl se očekáváním. Pokud mu to neřekne dnes, poví mu to zítra nebo den poté. On má času dost. Výraz krásné tváře se vyčistil. Muž ho pustil.

“Jsem z tebe unavenej. Promluvíme si zítra. Potom, co všechy zabiju.” Shandy rozšířil oči, pak se ztratil ve štítu.

 

Gordon se šokovaně probral. Někdo mu položil ruku na ústa. Zamrkal a zadíval se na Kaizu, on si přiložil prst ke rtům a kývl hlavou. Muž otočil svou. Vytřeštil oči a téměř s odporem si odsedl. Vedle něj spal druhý zástupce.

“Pojď se mnou.” Zašeptal Kaiza. Gordon ho bez řečí poslechl.

Velitel se chytl zábradlí a chvíli mlčel. Povzdechl si a otočil.

“Kdy přesně jsem se změnil?” Muž překvapeně zamrkal a zadíval se mu do očí. On se zamračil a zakroutil hlavou.

“Cítim to v sobě. Jakoby se to hýbalo, kroutilo, pálí to a bolí. Něco odpornýho a slizkýho. Žere mě to zevnitř a otupuje. To co jsem. Čím jsem býval.” Stiskl pevně pěst.

“A může za to on.” To už teď vím taky. Dodal. Gordon zalapal po dechu. Srdce zašeptalo v nesouhlasu, přestože vědělo, že má pravdu. Zamračil se a přikývl.

“Myslím, že ano. Nevím, co se s ním přesně... ale tohle není můj bratr.” Kaiza pokýval hlavou. Dobře. Zašeptal.

“Ptal jsi se, co tu hledáme a já to nevím.” Překvapil muže. Je to pár let, co o tom začal mluvit. Mám to trochu... zpočátku mě to nazajímalo ale pak začalo. Přemýšlel nad slovy, které sám vyslovil. Gordon s ním. On? Zeptal se. Kaiza přikývl.

“Mluvil o nich. O někom nebo něčem, co je uvnitř. Co je uvnitř?” Rytíř zaváhal. Pokrčil rameny. Jen griffoni, říkal jsem ti to. Kaiza se zamračil a zakroutil hlavou.

“Musí tam být něco jiného, co tu skálu chrání. Tebe to tam pustilo, vesničany taky a nás možná... pustí taky.” Překvapil ho ještě víc. Gordon se mu zadíval do očí. Chceš... zašeptal a srdce s ním. Někde uvnitř jemně zablikala naděje.

“Brzy mu dojde trpělivost a zabije je, všechny. Protože jediný, koho potřebuje, je Shandy.” To mu nedovolím. Řekl tvrdě.

“Možná bychom mohli tu moc použít. Shandy by mohl, aby ho zastavil.” Přemýšlel dál. Protože mě Faris začíná děsit a neni to jen obyčejný strach. Je to něco křečovitýho a temnýho, co mi nedovolí usnout. Jen s... Zmlkl. Jeho zástupce se na něj zadíval. Pousmál se.

“S ní v náruči?” Doplnil ho. Kaiza se temně zamračil. Pak ale přikývl.

“Myslím, že to ona mě drží nad tou temnou propastí a nedovolí spadnout.” Gordona zamrazilo. Temná propast. Moc dobře ji znal. Balancoval nad ní také. Ale teď, když Kaiza... jakoby se po dlouhé době mohl zhluboka nadechnout.

“Co chceš, abych udělal?”

 

Faris stál nad spící dívkou a sledoval její spánek. Myslel si to. Teď už věděl. Potom, co se ti dva vytratili někam do noci. Jako zloději, co se plíživě vykrádají.

Nepotřebuje ho. Ne nutně. Ale s velitelem královských vojsk jako loutkou to bude mnohem snažší. A ona mu ho bere. Malá sladká Thiaka. Potomek andělů. Vysmívá se mu tou svojí čistou dušičkou. Čistou. Odfrkl si a stáhl z ní peřinu.

Měl je všechny zabít hned, když sem přišli. Ale chtěl je použít jako své temné. Přišlo mu to úsměvně poetické. Jejich potomci bok po boku s ním. Potřebuje je ještě míň než jeho. Loutek je všude dost. Snad i tvárnějších a užitečnějších.

Sedl si a prsty zlehka přejel po lýtku, stehni až k šortkám. Usmál se a naklonil se nad ní. Možná by se mohl nejdřív trochu pobavit. Zlomit to její malý patetický srdíčko. Vlastně si za to může sama. Strkala ten svůj půvabnej pihatej nosík, kam neměla.

Kassiel se někde uvnitř mírně zkroutil. Půvabnej, pihatej nosík? Protáhl si krk. Faris. Je v něm už moc dlouho. Moc dlouho. Ovlivňuje ho a... ne. Zahnal myšlenky. Je příliš slabý. Jen člověk. Sklonil se k dívce.

Zamračila se ze spánku. Bolest? Odkdy je Kaiza tak... a proč se jí plíce sevřely strachem? Zamrkala. Dokonale se probrala a něco zamumlala do dlaně na svých rtech. Muž se usmál. Zamrazilo ji. Rozhlédla se.

“Někoho hledáš?” Sáhl k vestičce a pomalu rozepínal. Začala se bránit. Vykřikla mu bolestí do ruky. Chytl její zlomenou nohu a stiskl. Usmál se slzám v očích.

“Ještě máš k tomu co říct?” Přizvedl obočí. Přestala s ním bojovat. Sklonil se ke krku. Dívka zavřela odporem oči. Proč je to tak odporné proč se tolik bojí? Líbá ji stejně jako Kaiza, ale s ním nikdy necítila... Zachvěla se. Jeho ruce se jí dotýkaly stejně, přesto... Faris se na ni zadíval.

Šokovaně otevřela oči, když ji chytl pod krkem a stiskl.

“Zapomeň na to, že budu stejně něžněj jako Kaiza.” Roztáhl silou štíhlé nohy. Vytřeštila oči. On se jí do nich zadíval. Pobaveně se pousmál.

“Čekal bych, že jeho zradu vyvolá víc než jen pár úsměvů. A tys mu ještě ani nedala?” Myslel jsem, že je větší chlap. Bavil se a sklonil se k ní. Ucukla hlavou. Chytl ji za bradu.

“Jsi se mnou,

přesto stále sama.

Rozkošná. Nedotčená panna.

Tvůj něžný úsměv. Do srdce vypálený nosím

a tiše šeptám:

Prosím, prosím, prosím.” Usmíval se u rtů. Thiaka se rozbrečela. Nechce. Ne s ním. Připadal jí krásný. Někdy předtím. Na krátkou chvíli ji napadlo, ale teď... Nechce. S ním ne. Prosím s ním... Srdce zašeptalo v hrudníku. Někdo Farise chytl a strhl na stranu. Hodil proti zdi.

Muž jemně zatřepal hlavou a zvedl oči. Kaiza se zachvěl pak sebou cukl. Faris byl pryč. Jakoby se zratil ve stínech místnosti.

Vůdce lidí se zamračil a sklonil k dívce.

“Musíme jít.” Posadil ji. Ona nebyla schopná reagovat. Plakala. Víc než bolestí nebo strachem úlevou.

“Thiako.” Řekl jemně a dřepl si k ní. Prosím. Musíme jít. Přestaň plakat, ano? Utíral jí slzy. Bože. Na tohle nemá čas, ale. Přitáhl si ji k hrudníku a objal.

“Uklidni se, prosím.” Políbil ji do vlasů. Shandy a ostatní čekají. Zašeptal. Dívka se odtáhla.

“S-Shandy?” Popotáhla. Přikývl. Párkrát ještě popotáhla a uklidnila se. Usmál se a pomohl jí na nohy. Nebyla téměř schopná chůze.

 

Gordon se postavil ke štítu. Dotkl se ho. Jak se má přes tohle... zarazil se. Štít se od jeho dlaně začal ztrácet. Pohodlný. Pomyslel si a prošel.

Spící vesničané se jen pomalu probouzeli. Nechápavě ho sledovali. Zamračil se a bez vysvětlení šel k jejich vůdci.

“Shandy?” Klekl si k němu. Srdce tiše a bolestně zaplakalo. Vypadal křehce slabý, potlučený a jeho krásné vlasy byly bílé. Stříbřitě šedivé. Jen stejně pomalu se probouzel. Možná pomaleji.

Shandy. Zopakoval a vzal ho do náruče. On zamrkal a zvedl hlavu. Pousmál se.

“Už jsem se bál, že dnes se mi nebudeš zdát.” Gordon ho pohladil.

“Tohle není sen. Pojď. Nemáme moc času.” Vstal a postavil jeho. Shandy klopýtl. Podepřel ho. Muž se rozhlédl po vesničanech. Otočil hlavu zpět. Úsměv se vytratil. Rytíř se zamračil.

“Nečekám odpuštění. Ani... ale prosím, věř mi. Pro teď.” Zadíval se do zelených očí. On do šedivých. Sklonil hlavu. Proč je nedokáže nenávidět? Přikývl.

Muž se uvolněně pousmál a vedl ho z kopule. Rozšířili oči. Prošli a ona se za nimi zavřela.

“Někam odcházíte?” Oba sebou cukli a zvedli hlavy. Stál před nimi. Gordon se zamračil.

“Ještě stále tu velí Kaiza, chce je pustit. Všechny.” Znělo to naivně. I jemu samotnému. Faris se pobaveně pousmál.

“Tomu sám nevěříš, nebo ano?” Ještě stále jsme nedostali, pro co jsme přišli. Dodal a sklonil hlavu k Shandymu. Muž se držel druhého a unaveně ho sledoval.

“Řekni, jak zruším to kouzlo.” Shandy se zamračil. Faris s ním.

“Pokud nevíš jak, běž a přines mi je.” Poručil tvrdě. Nebo všechny tvý milovaný zabiju a začnu s ním. Dodal chladně. Velitel lesních lidí zakroutil hlavou.

“Ty to stále nechápeš, že? Život kohokoli z nás je oproti jejich bezvýznamný.” Zabij koho chceš, já ti nepomůžu. Zamračil se unaveně.

“Hm. Zrovna jsi vrazil dýku do srdcí mnoha svých přátel.” Usmál se Faris pobaveně téměř s obdivem.

“Kdyby znali pravdu, chápali by to a souhlasili.” Oponoval Shandy. Muž se zamračil a jemně si protáhl krk.

“Fajn. Chceš pro ně umřít a obětovat i všechny ostatní. Stane se.” Vesničané rozšířili oči.

“To stačí.” Rozezněl se okolím příjemný zvučný hlas. Vedle Shandyho se odnikud snesly dvě zářící postavy. Mladíci. Oba světlých vlasů a hlubokých očích. Byla v nich jistá křehkost a něha. Zářoveň v očích letité poznání a moudrost, přesto v nich měli lehkou naivitu a nevědomost zrovna narozeného dítěte.

“Děkujeme Shandy. Za tvou věrnost, oběť. Tvou odvahu.” Za to, že jsi nás chránil. Svým vlastním životem. Usmál se jeden a položil mu ruku na rameno. Rány, modřiny a spáleniny se začaly hojit. Shandy se nadechl. Zhluboka a uvolněně. Zvedl oči k mladíkovi, on ho pohladil pohledem. Vůdce vesničanů se zachvěl citem.

“Vy jste...”

“Jako on.” Usmál se Faris spokojeně. Tak dlouho čekal. Takl dlouho se připravoval a teď tu konečně stojí. Nádherní ve své moci. Jeho. Dokonce dva z nich. Jaké to štěstí. Triton ho možná zahnal, ale on se připravoval. Získal moc. Mocné spojence. Ovládl magii k dokonalosti. Dnes budou jeho.

Oba se na něj podívali. Bělovlasý se pohl. Pomalou chůzí k němu přešel. Vztáhl ruku a položil k mužovo tváři.

“Byli jste tak krásní a čistí. Odraz všeho dobrého. Moje děti.” Vzal potemnělý obličej do dlaní.

“Kassieli.” Zašeptal laskavě. Pak všechny šokoval. Stáhl muže k sobě a objal. Temný se bránil, ale nedokázal se odtáhnout. Jakoby neměl dostatek síly. Kroutil se a deformoval, přesto neunikl.

“Nemohu ti dovolit, ubližovat jim. Ne víc než si jim ublížil.” Zašeptal drak a držel bránící se stín. Bez sebemenší námahy či zaváhání.

“Víme, proč to děláš. Známe tvou bolest, ale ta neomlouvá tvé činy. Ztratil jsi cestu. Ztratil jsi sebe.” Šeptal. S láskou a něhou.

“Nejsem schopný tě zabít ale mohu udělat něco jiného.” Vztáhl ruku a pohladil ho po vlasech.

“Pohltím tě.” Zašeptal. Stín se rozprskl do okolí. Jako temná beztvará hmota. Jako něco slizce měkkého se snažil dostat z objetí. Ještě silněji. Uprchnout. Jakýmkoli způsobem. Mladík ho ale stále držel. Klidný a mírný. Milující rodič trestající svého potomka.

“Nebraň se, Kassieli. To jsi přece chtěl. Jednoho z nás.” Obklopila ho bílá průsvitná aura. Rostla a měnila své tvary. V něco velkého, vznešeného, krásného.

Všichni oněměle sledovali, jak přízrak pohlcuje bránící se stín. Snažil se ho obalit svou temnotou. Vysmeknout se. Zavřít rozzářenou tlamu, která ho polykala. Ještě naposledy zabral a chytl se dlouhého štíhlého krku. Omotal.

Drak něco zamručel. Záře zesílila a přítomní si zastínili oči. Uslyšeli jemné vrčivé zamručení. Otevřeli oči a ustoupili. Před nimi stál skutečný tvor. Z masa a kostí. Drak. Sněhově bílý. Elegantní a vznešený. Jemně zářící do noci a nádherný.

“Je mocnější než jsme mysleli.” Promluvil. Svým neskutečným hlasem. Blonďatý mladík k němu přistoupil a pohladil ho po velké hlavě.

“Tedy?” Zeptal se. Tvor zatřepal s hlavou.

“Myšlenky. Pocity. Touhy. Všechny jsou tak...” Zvrčel.

“Nedokáže uchopit mou moc, ale jednou by mohl ovládnout mou mysl a tělo.” Pokračoval. Jeho druh se zamračil.

“Pak ho propusť.” Prosil naléhavě. Drak zamručel a narovnal se. Sklepal Kassielovu temnotu z křídel a posadil se. Hrdý a krásný. Přesto stejně laskavý a hřejivý.

“Ne, je nebezpečný.” Promluvil. Nejen svým hlasem ale několika. Chvěly se ozvěnou.

“Nedokážeme ho zabít, musíme ho alespoň oslabit. Pozdržet.” Já musím. Naše pouto je oboustranné. On ovlivňuje mě, ale já jeho také. Snad to bude k něčemu dobré. Pokračoval sám. Mladík zakroutil hlavou.

“Musíš je poslat pryč. Dokud tu budou, on se je bude snažit najít. To je nebezpečné. Nejen pro ně.” Odmlčel se nachvíli. Pak se přidaly zbylé hlasy.

“Stvořil jsi démony. Mocné a krásné. Někteří zdivočeli, ale stále jsou zruční v magii.” On přikývl.

“Potom to budou démoni. Musí být nejmocnější z nich. Tři. Princové mezi svými.” Pokračovali draci tělem jednoho. On zvedl hlavu k hoře.

“Pomohu ti. Ostatní také. Každý bude jiný. Snad se mu dokážou postavit. Společně” Sklonil se k němu a přitulil se.

“Já odejdu. Někam, kde mě snad nikdo nenajde.” Mladík se zamračil.

“Ale...”

“Je to mé dítě. Má zodpovědnost.” Odtáhl se. Zadíval se mu do očí. Pak zavřel své a zhluboka se nadechl.

“Dobře.” Odmlčel se nachvíli. Skoro jakoby si dodával odvahu. Připravoval se. Prosil. Otevřel zelené oči a zadíval se na mladíka. Toho obklopila průsvitná aura. Zvětšovala se. V něco stejně elegantního, vznešeného, krásného. Oba se rozzářili.

Průsvitný štít nad jezerem se roztříštil do okolí, když ho probodlo jasné světlo. Vesničané leknutím vykřikli. Gordon pevně chytl Shandyho a schoval ve své náruči. Kaiza, stojící ve dveřích, Thiaku.

Bylo to hlučné a téměř oslepující ale nikdo z nich neměl strach. Cítili něco hřejivého, něco známého, jakoby přišli domů.

Jednu chvíli mezi tvory vzplály silné zářící plameny. Měnily barvu i strukturu. Měnily tvar. Mladík zvedl oči k drakovi. Jemně se pousmál. On s ním. Pak v němé inplozi. Vše zmizelo.

Vesničané se nadechli a rozhlédli. Velká část lesa byla pryč, místo ní se před nimi rozlévalo jezero. Drak zmizel také. Druhý klečel a opíral se o ruce. Zhluboka oddechoval. Před ním ležel Faris a nad ním stáli tři muži. Urostlí a krásní. Každý jiný, společně silní.

“Jsi... v pořádku?” Odtáhl se Shandy od Gordona, který rychle přešel k bratrovi. Druhý muž přistoupil k mladíkovi. On s jeho pomocí vstal.

“Ano. Omlouvám se ti. Za zodpovědnost, kterou jsme ti dali. Vám všem.” Podíval se na něj. Muž zakroutil hlavou. Nadechl se v odpovědi.

“Teď to bude jiné. Zapomenete a já s vámi. Budu žít jako jeden z vás.” Shandy zakroutil hlavou. Mladík se laskavě usmál.

“Nechci být sám, Shandy, a vzpomínat na bratry, které už nikdy neuvidím. Kdybych věděl, že Kassiela dokážu porazit, zůstal bych ale nedokážu to. Ne svou mocí.” Řekl omluvně.

“Jste přece dračí bohové, proč ne?” Nechápal muž. Drak sklonil hlavu.

“Naše síla spočívá v tvoření ne ničení. Vzpomeň si na Tritona. Jeho to zabilo, ale Kassiel přežil.”

“A-ale někdo by o něm přece měl vědět. Až se vrátí.” Ozvala se Thiaka. Prosím. Někdo by měl. Naléhala.

“Nechci vás znovu ohrozit, trpěli jste dost. Oni ho zastaví. Jsem si jistý.” Otočil hlavu k trojici. Nehýbali se. Měli zavřené oči a zlehka oddechovali.

“Prosím. Nechci tě zapomenout. Ani je. Nic z toho.” Přidal se Shandy.

“Vídim to stejně.” Ozval se Kaiza a podpíral dívku. Někteří vesničané se přidávali, jiní naopak. Chtěli žít klidné a bezstarostné životy. Kdo by je vinil? Mladík sklonil hlavu.

“A-ale já nechci.” Zašeptal a najednou nebyl mocný dračí bůh. Byl křehký a slabý. Půvabný mladý muž. Jakoby zkušený malíř vzal nejkrásnější z modrých barev a smíchal v jeho očích. Krásných hlubokých očích. Smutných a něžných. Shandy se laskavě pousmál.

“To je v pořádku. Jak se jmenuješ?” Mladík zvedl oči.

“Sn´quah” Zašeptal. Muž ho pohladil po tváři a přikývl.

“To je v pořádku, Sn´quah. Nikdo se za to na tebe nezlobí.” Chytl ho a objal.

“Děkuju.” Zašeptal drak a objal ho zpět. Jemně se rozzářil. Vesničané s ním. Někteří déle. Ty se zlehka svezli k zemi. Mladík s nimi. Shandy ho chytl. Zvedl oči ke Kaize s Thiakou. Přikývli. Podíval se na Gordona. Napodobil pár. Muž se pousmál a zvedl mladíka do náruče.

“Hm. A vy jste?” Všichni rychle zvedli hlavy. Černé vlasy. Modrý podmanivý pohled. Krásná tvář a jisté držení těla, kolem kterého se jemně vlnilo cosi...

“Nevypadá moc jako hrdina.”

“Spíš naopak.” Souhlasil Kaiza s Gordonem. Ale s ohledem na to, co je čeká. Dodal a prohlížel si ho. Démon se po nich rozhlížel.

“Víš, kdo jsi ty?” Zeptal se Shandy a přistoupil k němu. Muž si zamyšleně prohrábl delší vlasy.

“Mám to trochu... myslím, že Bastian.” Vzpomněl si. Oni se usmáli. On sklonil hlavu.

“Vás neznám, ale on vypadá povědomě. Kdo je to?” Vůdce lesní lidí se usmál a svou odpovědí všechny překvapil. Démona ne. Ten je ještě víc překvapil něžným úsměvem a přikývl.

 

Gordon seděl na okraji jezera a sledoval hladinu. Vedle něj odpočíval Faris. Posledních pár let si pamatoval velice mlhavě a svým způsobem byl zato rád.

Vesničané a vojáci, kteří zapomněli, odešli. Trochu zmatení ale nevědomky šťastní. Ostatní, tak jako sourozenci, seděli u jezera a sledovali probouzející se den na hladině. Jiní stádo Griffonů.

“Myslíš, že jsem slabý?” Ozval se mladší z bratrů. Starší k němu sklonil hlavu.

“Co je to za nesmysl?” Zamračil se. Faris s ním.

“Že jsem mu podlehl. Pustil ho do svojí hlavy. Do srdce.” Otevřel šedivé oči. Muž se znovu zamračil.

“Nemluv hlouposti. I on s ním měl problémy.” Zakroutil hlavou.

“Kaiza ne.” Překvapil ho bratr. Dokázal mu odolávat. Obzvlášť poslední dobou. Dodal.

“Ne sám. To díky Thiace.” Oponoval Gordon. Faris se zamyslel a otočil hlavu k Thiace. Seděla mezi vesničany. Nikomu z nich se nechtělo vstát a odejít. Přemýšlet, co bude dál. Jen seděli a nechali svět. Čas plynout kolem.

Faris se omluvil a vstal. Vydal se k dívce. Zvedla k němu hlavu a trochu polekaně zamrkala. Povzdechl si.

“Hm. Nemusíš se mě bát. To... jsem nebyl já. Doufal jsem, že bychom mohli začít odznovu. Myslím, že se budem vídat častěji až se s námi přestěhuješ do Kaizovo pevnosti a...” Zmlkl, když šokovaně zalapala po dechu.

“Proč bych se měla stěhovat...” Pokrčil rameny.

“Jako jeho mil... dívka.” Opravil se. Vytřeštila oči. Pak skoro vyskočila na nohy. Kdyby neměla zlomenou nohu, jistě by vyskočila.

“Cože jsem?! Jaká milenka?! Já přece vůbec nejsem...” Nevšímala si jeho opravení.

“To nejsi.” Ozvalo se za nimi. A Thiaka cítila silnou ostrou bolest v hrudníku. Není?

“Zatím.” Dodal Kaiza. Zatím!? Zakřičelo jí v hlavě.

“Ty...” Tupej přerostlej burane? Usmál se půlkou úst. Pohoršeně a silně odmítavě se na něj zamračila. Faris se usmál.

“No, já vás nechám. Jen bych byl rád za nový začátek.” Sklonil hlavu k dívce. Mračila se na Kaizu.

“Hm. Kdyby tě hodně rozčiloval, stačí říct.” Oba k němu otočili hlavu. Muž nesouhlasně. Druhý se pobaveně pousmál.

“Ryb je v rybníku spousta. Mladších a pohlednějších.” Provokoval velitele. On temně zavrčel.

“Zmizíš sám, nebo to mám zařídit já?” Řekl temně. Zástupce se zasmál. Sám. Otočil se. Kaiza se za ním zadíval.

“Farisi?” Zastavil ho. Jsem rád, že jsi zpátky a v pořádku. Dodal. Šedivý pohled zahalil temný stín. Hluboko a bolestně zakořeněný. Oči v jediný okamžik pobledly a zestárly. Přikývl a pousmál se.

“Já taky.” Řekl a hlas mluvil o pravdivosti slov. Byl rád. Byl vděčný a šťastný, že má tu noční můru za sebou. Jen se bál těch, které přijdou. V noci. Temných děsivých snů. Už nikdy nebude schopný usnout. Ne klidným požehnaným spánkem.

Kaiza sklonil hlavu k dívce. Posadil se. Zamračila se ještě víc

“Neřekla jsem, že si můžeš sednout.” Štěstí, že ti to tu nepatří. Uzemnil ji. Ona jeho pohledem a začala se zvedat. Zamrkala, když ji chytl kolem pasu a přetáhl do klína.

“Neodcházej.” Vdechl její vůni. Zachvěla se a uvolnila tělo.

“Ani nemůžu, s tou nohou.” Zabručela a opřela se do pevné náruče.

 

Gordon se při pohledu na ně pousmál. Zaměřil se na bratra, vracejícího se k němu. On z ničeho nic změnil směr. Muž přizvedl obočí. Pak jemně zadržel dech.

“Smím?” Rychle zvedl hlavu. Nebyl schopný odpovědi a tak jen přikývl. Shandy se posadil a chvíli mlčel. Sklonil hlavu

“Udělal jsi to protože jde o Kaizu. Z věrnosti a lásky k němu.” Promluvil konečně. Gordon se zamračil.

“Vím, že to neomlouvá to, co jsem...” Shandy zakroutil hlavou.

“Myslím, že to jediné to dokáže omluvit.” Překvapil muže a nebyl schopný podívat se mu do očí.

“Byla to jen součást tvé role?” Zeptal se téměř bez hlasu. Gordon se znovu zamračil. Chytl ho a přizvedl k sobě. Přiměl tak zvednou hlavu.

“Prosím, věř mi. Nebyla to role. Neplánoval jsem to. Prostě jsem nedokázal... vím, že po tom všem, mi jen těžko budeš věřit. Nevím, co bych měl říct. Udělat, abys...”

“Prostě mě obejmi.” Zašeptal muž. Druhý se mu překvapeně zadíval do očí. On ucukl pohledem.

“Nic neříkej. Nedělej. Jen mě obejmi.” Zopakoval. 

 

Démoní princové