kapitola II. - konec
Učebna byla opět plná studentů, věnujícím se všemu možnému jen ne škole. Proč taky? Měli přestávku. Většina seděla v otevřených oknech a užívala si teplý letní den.
Farell seděl na jedné z okenních říms a poslouchal mluvící Lindsey. Vyjmenovávala, co by mohla koupit otci k narozeninám. Vlastně moc nevnímal, co říká. Ne natolik, aby si to mozek uložil. Ale natolik aby pochopil, o čem mluví.
„Proč se nedomluvíš s Louisem? A nekoupíte něco dohromady?“ Přerušil ji. Otočila k němu hlavu.
„Hm. Pochybuju, že se s tím bude tak zabejvat. Pokud něco koupí, bude to flaška a možná kytka.“ Přemýšlela. Zamračil se.
„Je to tak zlý?“ Zeptal se. Povzdechla si.
„Nevím, nemluvíme o tom. Byla jsem tehdy ještě malá. Nevím, co přesně se stalo, ale... mám pocit, že mu hrozně ublížili. Ubližují. Já nevím. Jsou to mí rodiče. Miluju je.“ Zvedla k němu omluvně oči.
„Ale mám tak odporně provinilej pocit, že mu něco dlužím. Že... já nevím.“ Mladík se zamračil a seskočil z římsy. Položil jí ruku na rameno.
„Nemluv hlouposti. Ty mu nic nedlužíš. Nic jsi neudělala.“ Přikývla.
„Já vím. Ale stejně. Myslím, že proto jsem to udělala. Myslím vás dva.“ Překvapila ho.
„I přes to všechno.“ Podívala se na něj významně. Pobaveně se usmál a příkývl, že chápe.
„Vím, že dokážeš být starostlivý a pozorný. Že k němu budeš. Budeš, že?“ Zadívala se mu do očí. Příkývl.
„Postarám se o něj.“ Spokojeně se usmála, pak se na něj zamračila.
„Tak už ho přestaň tak trápit.“ Pokárala ho. Zasmál se. Promiň. Ještě chvíli, ano? Já si prostě nemůžu pomoct. Pobavil ji.
„Slibuju, že mu neublížím, dobře?“ Uklidnil ji. S vážným, upřímným výrazem přikývla.
„Jako můj přítel, přijdeš, že?“ Překvapila ho znovu. Podpořit ho. Dodala spíš pro sebe. Přizvedl obočí a zamyšleně zaplul do lavice. Podpořit?
Louise zaparkoval před velkou rodinou vilou a chvíli tiše seděl. Vytáhl cigaretu. Nezapálil. Jen si s ní chvíli nervózně hrál. Zamračil se a sáhl pro zabalenou lahev.
Vystoupil a vydal se k domu. Několikrát se vrátil a zkontroloval zda zamkl auto. Zda účes a kvalitní oblek vypadá tak, jak má. Až konečně stál před dřevěnými dveřmi. Zazvonil.
Otevřela světlovlasá žena stejné krásné tváře. Na sobě měla lehké zdobené šatičky a zástěru. Dokonalá, krásná hospodyňka. Usmála se.
„Louisi, jdeš pozdě. Všichni už tu jsou.“ Objala ho. Jakoby se nestalo. Bylo to krátké a cizí. Pustila ho dovnitř a on ji následoval do obýváku. Stále by to zvládl. Otočit se, chytnout kliku a zmizet za dveřmi. Zhluboka se nadechl a vešel.
Velká místnost voněla syntetickou květinovou vůní a pohoštěním. Přítomní zvedli hlavy. Někteří se upřímně usmáli. Někteří ne.
„Můj bože, Louisi. Naposledy jsem tě viděl takhle malého.“ Vstal vysoký rozesmátý muž a šel se s ním přivítat. V příchozím to lehce hrklo, když ho pevně objal a poplácal po zádech.
„Ukaž se mi.“ Prohlížel si ho. Hm. Koukám, že se daří. Zhodnotil kvalitní oblek a boty. Louise zdvořile přikývl.
„Nestěžuju si.“ Sklouzl pohledem k ostatním. Jednomu. Dva páry stříbrných očí se setkaly, mladší z nich jemně zachvěly. Zaměřily se na ostatní příbuzné.
Pár jich napodobilo strýce a šli se s ním přivítat. Neznal je. Vůbec si nebyl jistý, kdo jsou a odkud, ale byl rád za vřelé přijetí. Trochu ho uklidnilo. Trochu ho... překvapeně zamrkal a sledoval mladíka, stojícího ve dveřích. On jeho. Jemně kývl hlavou. Němě ho napodobil. Co on tu dělá? Nechápal.
Za Farellovým ramenem se objevila Lindsey v lehkých letních šatečkách. No jistě. Pomyslel si. Skoro zapomněl.
„Stůl je připravený, mami. Můžem začít.“ Usmála se. Žena s ní. Dobře. Dobře. Tak jdem, tak jdem. Pobídla všechny. Zvedli se a usadili na terase zahrady u velikého stolu.
Louise seděl proti sestře a jejímu příteli. Líp už ho opravdu usadit nemohli. Přemýšlel a sledoval svou matku a její přípitek milovanému a báječnému manželovi.
Hosté mu připili na zdraví a Louise s nimi. Pustili se do slavnostní večeře. Všichni chválili kuchařku, která se skromně nadýmala pýchou. Pak přišel na řadu dort. Byl dvoupatrový, domácí výroby s malým lesem svíček.
Tatínkovo oči se rozzářily, tak jako všech přítomných a uznale ho mamince pochválil. Na jeden nádech sfoukl svíčky a vyvolal radostné ovace příbuzných. Dožadovali se svého dílu, spokojeně pořádali a Farell vše tiše sledoval.
Ještě než přišel dort, ještě než přišla večeře. Po téměř nenápadném předání dárku. Už při jeho příchodu. Si všiml. Ani jeden z nich. Ani jeden z nich se na něj téměř nepodíval. Nepromluvil natož aby se ho dotkl. Vnímali ho. Věděli o něm. Splnili povinnost – pro klid duše, ale nepřijali. Nebyl snad ani cizí, byl mnohem míň. A on to vše smířeně přijímal. S klidnou tváří a naučeným úsměvem.
Mladík sledoval scénu s dortem a přes hořící svíčky zachytil šedivý pohled. Neviditelná ruka mu sáhla do hrudníku a křečovitě stiskla srdce. Skoro se nemohl nadechnout.
Plameny se zatřepetaly a zmizely. Mezi nimi se vzduchem zavlnil kouř. Obklopily je ovace a radost. Pohled v očích zůstal. Farell měl chuť zakřičet. Křečovitě a hlasitě, aby je přehlušil. Praštil do tváří. Přes ty jejich šťastné a veselé ksichty.
Neviditelné prsty ho opět sevřely. Louise se jemně pousmál. Jakoby četl myšlenky. Jakoby mu děkoval. Jakoby ho chtěl uklidnit. Povzbudit. On jeho? Nechápal mladík. Víc nezvládl. Někdo mu zastínil výhled a postavil před něj talířek s kusem dortu. Zamračil se. Nechce. Ještě ne. Nechce ho nechat samotného.
„No tak, neříkej mi, že nemáš rád sladké. I kdyby ne, mamčin dort ti určitě chutnat bude.“ Nenechala ho Lindsey. Zvedl k ní oči. Prosím, teď ne. Ještě ne. Šeptalo srdce. Dívka se usmála a pobídla ho. Ochutnal a křehké, němé pouto předešlých okamžiků se rozpadlo. Ztraceno někde ve veselé náladě oslavy.
„Že je výborný.“ Zářily šedivé oči. Stejné jako jeho, přesto ničím podobné. Přikývl a potěšil ji a hostitelku.
Rodinná oslava se vydařila. Dokud bylo světlo, seděli venku, popíjeli a vyprávěli. Někteří se skutečně dlouho neviděli. Po setmění uložili reptající děti a pokračovali uvnitř. Lehce vypití do nálady.
Louise vyšel na terasu a vdechl noční vzduch. Rozhlédl se, kde jen nechal své sako? Našel ho. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl cigarety. Přešel k zábradlí a opřel se o něj. Rukávy košile měl ohrnuté, tu u krku rozeplou. Vestičku ještě stále zaplou.
Připálil si a spokojeně potáhl. Nic víc nepotřebuje. Pomyslel si a napil se z lahve, kterou držel.
„Neni to tvůj dárek?“ Rychle se otočil. U dveří stál podobně oblečený Farell, jen bez vestičky. Ruce v kapsách a pobaveně se usmíval.
Louise sklouzl pohledem za něj, k proskleným dveřím a těžkým závěsům za nimi. Pokrčil rameny.
„No a?“ Napil se. Neni to trochu divný? Vypít ho sám? Přešel mladík k němu a opřel se. On mu podal pití.
„Můj loňskej dárek stojí nerozbalenej v kredenci v kuchyni. Těžko říct, kde jsou ty předešlý.“ Farell se zamračil a napil.
„Škoda plýtvat dobrym pitim, nemyšlíš? Nehledě na to, že jsem letos koupil svojí oblíbenou značku.“ Pobavil ho muž. On se znovu napil a vrátil mu lahev.
„Co tu chceš?“ Překvapil ho. Mladík k němu sklonil hlavu.
„Přišel jsem na narozeniny otce svý dívky, co je na tom tak divnýho?“ Zeptal se. Tady. Upřesnil muž. Farell se mu zadíval do očí.
„Myslel jsem, že bys chtěl...“ Položil mu ruku na rameno. Louise se pohoršeně zamračil a odstrčil ji.
„To si snad děláš... tohle je dům jejích rodičů. Nemyslíš, že je to trochu. Dost nevhodný?“ Zpražil ho.
„Nehledě na to, že teď fakt nemám náladu.“ Mračil se. Překvapeně zamrkal. Farell ho chytl a přitáhl k hrudníku.
„Uklidni se. To si o mně myslíš, že jsem zvíře? Přišel jsem se jen zeptat, jestli něco nepotřebuješ. Promluvit si. Opít se s někym. Obejmout.“ Louise zamrkal a přestal se odtahovat. Obejmout. Zopakovalo srdce šepotem a tělo ho poslechlo.
Farell se usmál a pevně ho stiskl. Obejmout? Zeptal se. Muž beze slov přikývl a odmítal ho pustit. Mladík zachytil pohyb závěsu. Zamračil se.
„Měl byses radši schovat. Hned.“ Dodal a prudce ho odstrčil. Louise zmateně zamrkal. Pak rozšířil oči a zaplul do stínů noci. To když uslyšel tichý pohyb dveří.
„Neruším?“ Zeptal se oslavenec. Zakroutil hlavou a sledoval ho.
„Nemusíš ji schovávat.“ Farell se nechápavě zeptal. Tu cigaretu. Začichal muž pro ukázku.
„Klidně si zapal. Nemusíš kouřit potají. Je to tvoje věc, nám do toho nic neni.“ Mladík přikývl.
„Jistě, díky. To jsem měl vědět předtím než jsem ji típl.“ Pobavil ho a čekal, co přijde dál. Znají ho už dlouho, ale to byl jen kamarád. Teď povýšil na přítele. Vlastně jen proto, aby ho mohla pozvat na oslavu. Což on samozřejmě neví, takže přijde hlubší seznamování a otázky.
„Musím říct, že nás trochu překvapila. Mysleli jsme, že jste jen kamarádi.“ Vlastně jsme byli. Přikývl Farell klidně a čelil výhružnému pohledu rodiče. Louise se pousmál. Byl na něj skoro hrdý.
„Neber to urážlivě. Jsem jen otec, který si zrovna uvědomuje, že jeho holčička...“ Chápu to. Přerušil ho mladík. Muž přikývl.
„Jen. Ty nevypadáš na někoho, kdo by toužil po vážné známosti. Myslím, že už máš nějaké zkušenosti.“ Nějaké. Pomyslel si Louise ironicky.
„Vím, že jste mladí a neberete to tak vážně, ale... jen se chci ujistit, že jí neublížíš.“ Snažil se muž, jeho syn se zachvěl a sklonil hlavu.
„To nemám v plánu. Nemusíte se bát.“ Lháři. Zašeptal Louise v duchu a díky alkoholu ho to víc pobavilo než pohoršilo.
„Znám ji dlouho a skutečně mi na ní záleží.“ Pokračoval mladík. Muž se usmál.
„Hm. Vždy jsem věděl, že jsi vyzrálejší než její ostatní kamarádi a že s tebou můžu mluvit jako s dospělým.“ Nejen mluvit. Přidal Louise opět.
„Jsem si jistý, že tvý rodiče na tebe musejí být opravdu hrdí.“ Usmál se muž znovu. Úsměv jeho syna se vytratil. Farell se zamračil.
„Vlastně už nežijí.“ Překvapil oba. Žiješ u příbuzných? Zeptal se oslavenec.
„Nevím o žádných.“ Zakroutil mladík hlavou. Muž se laskavě usmál a položil mu ruku na rameno.
„V tom případě tě velice rád přivítám v naší rodině, synu. Každý potřebuje rodinu.“ Farell koutkem oka zachytil ruku, kterou si Louise zakryl pusu. Přiměl se k úsměvu a přikývl.
„Díky. To... pro mě hodně znamená.“ Řekl nakonec s neprůstřelnou upřímností. Skoro si ukousl jazyk. Muž se usmál, otočil se. Za ním se ozvala jeho žena.
„Pojď, tvůj bratr chce slyšet tu historku z Brizmy a ty ji vyprávíš líp než já.“ Usmívala se kouzelně. Přikývl. Jdeš? Zeptal se. Farell zakroutil hlavou.
„Nepřeháněj to, škodí to zdraví.“ Usmál se vědoucně a zaplul s ženou do domu. Mladík otočil hlavu k schovanému. On vyprskl smíchy.
„Bože, já snad umřu.“ Smál se a dokonale ho překvapil.
„To bylo tak velkorysý... tak.... tak...“ Vytryskly mu slzy.
„To si snad ze mě dělá prdel.“ Synu? Každý potřebuje rodinu? Nebyl schopný zastavit potoky slz.
„Divim se, že se tim neudávil.“ Bože, hrozně rád bych to viděl. Stál a nebyl schopný přestat. Svezl se na zem. Farell k němu rychle přešel.
„To přece nemůže myslet vážně.“ Zvedl k němu nešťastně oči. Nemůže, nebo ano? Sevřel paže, které ho chytly. Mladík se laskavě usmál a zakroutil hlavou.
„Já nevím, Louisi. Zapomeň na něj. Na ně. Nepotřebuješ je. Jsi dokonalý a krásný, takový jaký jsi.“ Pohladil ho po tváři.
„Pokud to nevidí, jejich chyba.“ Pokračoval. Louise se mu zadíval do očí.
Farell zalapal po dechu. Muž se k němu prudce naklonil a začal ho líbat. Bezradně a naléhavě. Hluboce, skoro to bolelo. Přesto ho objal zpět a odpověděl.
Muž se zadýchaně odklonil. Nadechl se a svezl se mu do náruče.
„Lháři.“ Zašeptal. Úžasně něžnej sladkej lháři. Proč bych ti to měl věřit. Pokračoval. On se zachvěl.
„Slíbils mu, že jí neublížíš. Ale ubližuješ. Kdyby nás takhle viděla, zlomí jí to...“ Ví o nás. Přerušil ho. Louisovo srdce vynechalo, rychle se odklonil a zeptal. Mladík se jemně pousmál a přikývl. Setřel mu slzy a zlehka políbil překvapené rty.
„Už od začátku.“ Muž na něj neschopen slova hleděl, alespoň se zeptal pohledem.
„Protože jsem se zamiloval.“ Překvapil ho znovu.
„Pokud jsi do ní zamilovaný, jak můžeš...“ On se usmál a vstal. Špatně´s mi rozuměl. Přešel ke svému saku a vytáhl tenkou peněženku. Z ní fotku. Podal ji muži.
„Zamiloval jsem se potom, co mi ukázala tohle.“ Louise strnule hleděl na snímek. Byl vyfocený tam. Na terase. Na jiné rodinné oslavě. Tehdy. Tak jako dnes. Ztracený v myšlenkách kouřil opřený o zábradlí a Lindsey ho přistihla a vyfotila.
Nejistě zakroutil hlavou a zvedl oči.
„Ale... proč tě představila jako svého přítele?“ Nechápal.
„To bylo nedorozumění. A mně se líbilo.“ Dodal. Líbilo? Zeptal se Louise stále nechápavě. Farell si povzdechl a lehce provinile přikývl. Mnohem víc se ale tvářil pobaveně.
„Hrozně se mi líbil ten tvůj ztrápenej nešťastněj výraz.“ Muž překvapeně zamrkal.
„Ty... sadisto!“ Praštil ho zlehka. Mladík se zasmál.
„Omlouvám se, ale vypadal jsi tak... omlouvám se.“ Pohladil rty svými. Louise se jemně zachvěl. Stále. Stále ta jeho příjemně smyslná aura. Asi si nikdy nezvykne. Svezl se mu do náruče. Farell se usmál a pevně ho objal kolem ramen.
Bryan tiše poslouchal vyprávění a někdy během si uvědomil, že se mu tu vlastně líbí. Louise se odmlčel a připálil si.
„Hm. Nechápu. Nemyslim, že udělal něco tak hroznýho. Proč bych ho měl odsuzovat?“ Napil se přítel.
„To přijde teď, chtěl jsem, abys to slyšel celý.“ Sledoval muž zrcadlo.
„Ta zmínka o jeho rodičích. Všiml sis, že?“ Bryan přikývl. Já taky. Zamračil se a pustil se do zbytku vyprávění.
Farell nelhal. Neměl rodiče. Neznal je. Ani si je nepamatoval. Vychovávala ho náhradní rodina, se kterou se nikdy nesblížil. Byli úžasní a snažili se, ale nikdy se k němu nedokázali dostat.
Se školou ani v osobních životě neměl žádné problémy a tak mu dali tolik volnosti, kolik si přál. Vždy byl vyspělejší a dál než jeho vrstevníci, už od třinácti se o sebe více či méně staral sám. A už tehdy si všiml zájmu, který vzbuzuje. Aniž by se snažil.
Ve čtrnácti si našel první milenku. Mladou bohatou hvězdičku se slabostí pro zajíčky. Zjistil, že je schopná udělat cokoliv, pro trochu vášně a pozornosti. Nejen ona. Nejen ženy.
Zjistil, jak se dotýkat. Jak se dívat. Co říkat. Zjistil, jak moc působí na své okolí. Objevil v sobě přirozený talent. Dával jim to, co chtěli a oni jemu. Ženy i muži. Prodával se. Ano. Ale nestyděl. Proč neprodat to, v čem jste opravdu dobrý? Nehledě na to, že svým způsobem nikomu neublížil. Dělal je šťastnými. Víc než jejich peníze.
Někdy v sedmnácti narazil na muže. Jmenoval se Eliot. Bylo to náhodné setkání v clubu a on si ho všiml v davu. Téměř okamžitě. Nabídl mu práci, až mu bude osmnáct. Vlastně to samé, co dělal. Pokud bude chtít bez sexu a otevřeně. Bez výčitek či černého svědomí.
Tehdy ho odmítl. Líbilo se mu, co dělá. Neměl výčitky. Tak moc. A sex? Měl ho rád, proč si ho odpírat? Tehdy ho ani na okamžik nenapadlo o nabídce přemýšlet.
Ne, dokud se jeho kamarádka nezmínila o bratrovi. Byl si jistý, že o něm nikdy nemluvila. Ona stejně jistá, že ano a pro jistotu doložila svou pravdu fotkou. Tehdy začal. To když se srdce jemně zachvělo v hrudníku.
Po tolika náručích, které mu prošly rukama. Po tolika nocích v objetí. Po tolika sladkých slovech. Se svými zkušenostmi. Nikdy by nevěřil, že se to stane. Přímý, bolestivý zásah. Sladce bolestivý.
Zeptal se, a ona mu vyprávěla o zapovězeném bratrovi.
Bryan si vzal od barmana skleničku a napil se.
„Jo, to bych asi odsoudil.“ Připustil. Louise se usmál a vzal si svou.
„Já asi taky.“ Nebýt to Farell. Dodal. Bryan se zatvářil pobaveně, pak zamyšleně.
„Říkal jsi Eliot. Takže je tady?“ Uvědomil si. Muž s jemným úsměvem přikývl. Je. Tady. Sledoval zrcadlo. Bryan se rozhlédl.
„Je se zákazníkem, ale brzy by se k nám měl přidat.“ Řekl zvláštně. Přítel k němu otočil hlavu.
„Tak už jen poslední věc.“ A dám ti s tim svým vyprávěním pokoj. Připálil si Louise.
„Vlastně mě to docela baví.“ Uklouzlo muži. Druhý se pousmál.
„Dobře.“ Měl jsem s tím ze začátku dost problém. S tou prací pro Eliota. Povzdechl si.
Farell se zhluboka nadechl a prohrábl si vlasy. Tohle už řešili tolikrát, proč musí znova.
„Proč to nedokážeš pochopit? Já se tý práce nevzdám.“ Louise se zamračil a opětoval pohled.
„Proč já to nedokážu pochopit? Ukaž mi někoho, kdo by byl schopný a víš co? Přestanu kouřit. Z fleku.“ Zdůraznil slovo. Mladík zakroutil hlavou a chytl ho za ruce.
„Prosím, Louisi. Víš, jak moc tě miluju. Je to práce. Baví mě to. Kdybys viděl jejich výrazy.“ To jak si připadají vyjímeční a... ale je to jen práce. Uznávám, že mě baví ten flirt, ale opravdu v tom víc není.
„Prodáváš se!“ Vyštěkl Louise.
„Prodávám sen.“ Překvapil ho mladík. Jsem tím, čím mě chtějí mít. Někdo, kdo je poslouchá. Kdo je pobaví. Kdo jim dává pocit jedinečnosti. Alespoň nachvíli. Nebo jim prostě jen dělám společnost. Hleděl mu do očí.
„Ale mě máš ty. To skutečný, co je uvnitř.“ Dotkl se srdce. Nehledě na to, že ve většině případů stejně myslim na tebe. Dodal. Louise překvapeně zamrkal.
„A jen ty mě dokážeš vzrušit.“ Sklonil se ke rtům. Muž se jemně zachvěl. Přivřel oči.
Rozhlédl se po nočním clubu. Byl trochu problém ho najít. Bez Farellovy pomoci, který mu odmítal dát adresu.
Pohledem klouzal po společnících a hledal toho svého. Srdce se mírně sevřelo. Seděl s krásnou ženou v jednom z boxů a usmíval se. Tím svým úsměvem. Obklopen tou svojí aurou.
Zamračil se a vykročil. Zachytil hlas a otočil hlavu. Zadíval se na krásného vysokého muže.
„Můžu ti být něčím nápomocen?“ Usmál se.
„Ne, já...“ Otočil hlavu k Farellovi. Muž s ním. Pousmál se.
„Hm. Jmenuje se Farell.“ Jo, on ví. Ale myslim, že má celý večer plný. Zamyslel se muž. Tohle nechce poslouchat.
„Pokud chceš...“ Ne, díky. Přerušil ho a opět vykročil. Tentokrát se mu do cesty postavil světlovlasý muž. Měl hluboké oči a příjemný laskavý obličej. Tak jako úsměv.
„Dobrý večer.“ Louise se zamračil.
„Já opravdu nestojím o nikoho jiného než...“ Klesala jeho nálada níž a níž. Muž se klidně pousmál a kývl na druhého. Ten odešel.
„Nejsem společník. Jsem Eliot...“ Majitel. Doplnil ho Louise překvapeně. On přikývl.
„Já... já se omlouvám. Jsem...“
„Nech mě hádat. Louise.“ Překvapil ho ještě víc. Odkud. Zeptal se. Eliot ho pohladil úsměvem.
„Farell o tobě mluví. Dost často. Když jsem viděl tvůj výraz...“ Muž zrůžověl a sklonil hlavu.
„Taky má stále špatný pocit z toho, že ty s jeho prací nesouhlasíš.“ Rychle ji zvedl zpět a zašeptal poslední slovo. Majitel clubu přikývl.
„Je tu nový, ale velice oblíbený. Přirozený talent. Nerad bych o něj přišel.“ Otočil hlavu k mladíkovi. Louise také. Zamračil se. Není to z jeho strany prostě jen sobectví? Není nebo ano? Co je špatného na tom, že ho chce jen pro sebe? Ale mě máš ty. To skutečný, co je uvnitř. Pohladil ho hlas. Eliot se na něj zadíval.
„Můžu s něčím pomoct?“ Ozvalo se znovu vedle nich. Tentokrát patřil hlas rudovlasému neméně krásnému muži.
„Mohl bys vystřídat Farella a říct mu, že jeho speciální zákazník dorazil?“ Překvapil Louise. Muž se usmál a přikývl. Jistě. Vydal se k boxu.
Mladík k němu nechápavě zvedl oči. Podíval se ke vchodu. Rychle vstal. Omluvil se u ženy a poděkoval muži. Přešel k dvěma.
„Hm. Má zaplacenou celou noc. A je tu poprvé, tak aby to nebylo naposledy.“ Usmál se Eliot a nechal je o samotě.
Louise se za ním zadíval. Zvedl hlavu k Farellovi. Zrůžověl a netušil proč.
„Půjdu... půjdu domu a počkám...“ Otočil se v odchodu. Zachvěl se. Mladík ho chytl a sklonil se k uchu.
„Kam ten spěch? Máš předplacenou celou noc. Myslim, že na domu máme dost času.“ Louise přivřel oči. Zdá se mu to nebo... Následoval ho k baru.
Mluvili. Převážně mluvil mladík a on celým tělem vnímal jeho přítomnost. Opět ji kolem sebe měl. Svou úžasnou vzrušující auru, která se dotýkala všech smyslů. Silnější než kdy jindy, ale... ne tu jeho. Bylo to jiné. Tón hlasu. Pohled v očích. Úsměvy. Farell. On byl jiný.
Takhle ho vidí oni? Dokonalého, krásného společníka? Snažil se mu to říct, ale on to nedokázal pochopit. To skutečný, co je uvnitř má on. Jeho skutečnou něhu. Jeho skutečnou lásku. Jeho srdce.
Sklonil hlavu a začal se tiše smát. Farell přizvedl obočí.
„Louisi?“ Zeptal se. Muž zvedl hlavu a usmál se.
„Chtěl bych jít domů. S tebou.“ Dodal a hleděl mu do očí. Mladík jemu. Zachvěl se a napodobil výraz. Jen přikývl a vedl ho pryč.
Bryan se na něj zamyšleně zadíval.
„Hm. Nevim, jestli bych to dokázal zkousnout.“ Přemýšlel. Louise k němu otočil hlavu.
„Je to jen práce, jako každá jiná. Role. Pro ně.“ Usmál se. Přítel si povzdechl a napil se. Asi ano. Připustil.
„Tak kde je? Chci ho konečně vidět?“ Vzbudil mojí zvědavost. Muž stále sledující zrcadlo se znovu usmál.
„V boxu za námi, ten blonďák.“ Bryan se otočil na stoličce a hledal. Oči se zastavily v pohybu. Srdce zlehka poskočilo.
V boxu za nimi seděl špinavý blonďák. Kratší vlasy úmyslně neupravené. Černé kvalitní oblečení zvýrazňovalo urostlou postavu a oči. Dva modré diamanty zářící z krásné tváře. Měl v sobě něco surového a ryzího. Zároveň eleganci a jemnou smylnost, která se vlnila kolem. Byl vysoký i v sedě a sebevědomý. Už od pohledu. Něco s úsměvem povídal trojici žen.
Bryan si byl jistý, že ho poprvé v životě a snad naposledy vzrušil muž.
„Hm. Myslíš, že bych si u něj mohl koupit pár večeru?“ Zeptal se a zas až tak moc nežertoval.
„Ty!“ Rozesmál se přítel a zlehka ho praštil. Pak se srdce tiše zaradovalo. Mladík vstal a omluvil se u žen. Vydal se k baru.
„Dobrý večer.“ Pohladil oba hlasem a postavil se za Louise. Sklonil se k jeho uchu a něco mu pošeptal.
„To prostě není fér. Proč máš jen jednoho speciálního zákazníka. Zaplatila bych cokoliv, abys usínal v mý posteli.“ Povzdechla si žena, stojící vedle. Zvedl k ní oči a pousmál se. Bryan přizvedl obočí. Zákazníka? Pomyslel si.
„Půjdeme?“ Zeptal se mladík. Louise přikývl a otočil se na stoličce.
„Nechápu... proč zákazníka?“ Ozval se Bryan. Společník k němu zvedl oči. Téměř jakoby si ho všiml až v tu chvíli. Naklonil se blíž.
„Protože by jim zlomilo srdce, kdyby zjistili, že mám přítele.“ Zašeptal. Muž jemně přivřel oči. Ne tímhle hlasem. Tímhle způsobem by jim mohl říct cokoliv a... zamračil se a rychle odtáhl.
„Jsem Bryan. Rád tě konečně poznávám.“ Mladík se usmál a přijal ruku.
„Já tebe. Jsem Farell.“ Teď když nás omluvíš, rád bych si ho ukrad pro sebe. Dodal a chytl Louise.
„Dobrou.“ Řekl jen a vedl pryč. Muž stačil jen mávnout na pozdrav. Bryan trochu zaskočeně zamrkal. Pak se rozhlédl. Nechali ho samotného? Tady? Co to ksaku...
„Dobrý večer. Sám?“ Překvapeně zamrkal a otočil hlavu. Modrý hravý pohled a znaménko krásy pod jedním, černé prameny vlasů a rty podobné květům máku. Víc nevnímal. Víc nebylo třeba.
„Teď už ne.“ Usmál se. Společník spokojeně s ním a posadil se.
