kapitola II. - konec
Druhý den opravdu nakonec vyrazili na výlet k malému jezeru. Schovávalo se v lese, nedaleko opuštěného srubu. Ke zklamání sourozenců se přidal i Blaid, Nico a jeho půvabný kocour.
Rozložili deky a rozbalili jídlo. Khaki na podobném výletě nikdy nebyl a tak byl nadšený. Nico nedokázal jinak než být také a dobrou náladu mu nezkazila ani mračící se, pohoršená Francesca. Chladně sledovala jemné, něžné doteky. On pohledy opětoval přátelskými tentokrát dokonce i upřímnými úsměvy.
Nica seděla vedle Francise a dokonale přehlížela Blaida. Muž ležel na dece a užíval si teplé sluneční paprsky. Letos se jaro opravdu vydařilo. Některé dny připomínaly spíš letní. Jako ten dnešní.
„Hm. Mohli bysme se jít vykoupat.“ Navrhl Nico a hrál si s jemným kočičím ocasem. Khaki, sedící mu v klíně, zaváhal.
„Neumím plavat.“ Zastyděl se. Muž se usmál a sklonil se k němu.
„To nevadí. Naučím tě to a dám na tebe pozor, dobře?“ Políbil ho něžně. Kocour se něžně pousmál a přitulil. Dobře. Zašeptal.
Nica je tiše sledovala. Zamračila se. Slyšela o něm od Francise. Dřív zahříval postel Blaidovi, teď...
„Je to tak snadné, že? Párkrát někomu roztáhneš nohy a dostaneš, co chceš.“ Všichni k dívce oněměle otočili hlavy.
„Kolik jich bylo? Před Blaidem. Před mým bratrem? Kolik mužů tě drželo v náruči? Pod kolika jsi sténal? Musíš být dobrý, Nico má nějaké zkušenosti a přesto ti tak dokonale podlehl.“ Odrážel se jí v hlase chlad a odpor.
„Slyšela jsem, že vy kočky umíte být přesvědčivé. Vášnivé, divoké, smyslné. To mají někteří muži rádi, že? Malá divoká šelmička obalená tím neviným...“
„Nicolette!“ Přerušil ji Blaidův rázný tvrdý hlas. Rozšířila oči a otočila k němu hlavu. Mračil se. Nikdy ho neviděla tak zamračeného. Temného. Nikdy neviděla ten pohled. Nikdy necítila... co to z ní mluvilo? Kdo to z ní mluvil? Otočila hlavu k bratrovi.
Mračil se. Mnohem hůř a temněji než Blaid. Mnohem chladněji. Sklonil hlavu ke kocourovi. Ten strnule sledoval dívku. V očích zvláštní prázdný pohled. Jemně se pousmál a zakroutil hlavou.
„Já... já vím, že se nehodí... on je a já... špinavý.“ Dívka zamrkala. Cítila silné ostré píchnutí u srdce. Hluboké a bolestné. Medové oči byly plné bolesti, jeho hlas byl. On.
Co to udělala? Proč poslouchala... uvědomila si. To oni dva, že? Nenechali na kocourovi jediný chlup čistý. Ale měli pravdu nebo ne? Střídá jednu postel za druhou. Získává si je svou vášní. Svým tělem. Svým...
„Šel bych do tý vody, hm? Když jsem tu byl naposledy, byla úžasně teplá.“ Přerušil myšlenky Blaidův hlas. Zvedla oči. Ani se na ni nepodíval a vstal. Nico s ním a postavil kocoura. Vedl k vodě.
„Tomu říkám trefa do černého. Viděla jsi, jak je to rozčílilo? To protože ví, že máš pravdu.“ Ozvala se Francesca. Nicolette k ní otočila hlavu. Opravdu má? Má. Šeptal mozek ale srdce křičelo nesouhlasem.
Podívala se zpět k jezeru. Na hlavě jí přistála košile. Stáhla si ji a překvapeně zamrkala. Blaid se otočil a jen v kalhotech šel k vodě. Nico s Khakim v ní už byli. Kocour v mužovo velké košili. Trochu vystrašeně se držel pevných paží ale tvářil se šťastně. Nico se jemně usmíval a po zpátku mířil k větší hloubce. S mladíkem v náruči.
Dívčino srdce zalila úleva a jemná šťastná rozechvělost. Oči až okouzleně sledovaly Blaida. Nezlobí se? Tedy asi zlobí ale. Vstala. Sourozenci k ní zvedli oči.
„Nechystáš se tam jít taky nebo ano?“ Probral ji Francisův hlas. Měl v sobě sílu kbelíku studené možná spíš ledové vody. Sklonila k němu hlavu a všimla si pohoršeného pohledu.
„Je naprosto nevhodné, abyses takto odhalila před jiným mužem. Obzvlášť před někým, jako je on.“ Řekl chladně a dokonale nekompromisně. No, před tebou to asi taky nepůjde. Pomyslela si a překvapila sama sebe.
„Můj bratr si očividně nemyslí, že je v tom nějaký problém.“ Snažila se. Francis zakroutil hlavou.
„Víš sama, že morálka tvého bratra je trochu...“ Hledal správná slova. Dívka se mu zadívala do očí.
„No uznej. Má za přítele jeho. Muže, co by bez váhání a výčitek svedl ženu svého nejlepšího přítele.“ Pomohla sestra a kývla hlavou k Blaidovi, který ležel na vodě a užíval si jemně chladivou náruč.
Nica se zachvěla. Ženu ne. Sledovala ho. Svedl ji, aby našel ztracený klid. Aby se mohl vrátit ke svému nezávaznému životu. Malou sestru svého přítele. Pomyslela si pohoršeně. Ale jeho doteky. Jeho pohledy byly tak... zachvěla se znovu. Ne! Jen jí využil. Pošpinil. Sklonila hlavu. Zadívala se na košili. Zamračila se a hodila ji na deku. Zvedla oči k sourozencům. Přikývla. Oba se pousmáli a vstali.
Nico držel Khakiho za ruku a vedl chodbou. Blaid kráčel za nimi.
„Doufám, že ty dva sněhuláci budou už spát. Pohled na ně by mi dokonale zkazil chuť k jídlu.“ Zabručel pán domu a pobavil přítele. Vrátili se až se setměním a jeho hosté již určitě byli po večeři. Doufal. Naivně. Zadíval se na trojici, sedící u jídelního stolu.
Štíhlá ruka v jeho ho jemně zastavila. Kocour k němu zvedl oči a váhavě zakroutil hlavou. Muž se zamračil a uklidnil ho pohledem.
„My se najíme u mě. Dobrou.“ Blaid jemně přizvedl obočí ale přikývl. Sladký sny. Popřál Khakimu. On se jemně pousmál a odpověděl. Nico ho vedl pryč.
Jeho sestra pohledem zachytila odcházející dvojici. Srdce se jemně sevřelo v hrudníku. Zaplnila ho trpká bolest. Sklonila hlavu. Ne. Je jen naštvaný, protože měla pravdu. Pomyslela si a zvedla oči k Blaidovi, který se posadil proti ní. Tentokrát srdce prudce poskočilo. Sledoval ji. Zpříma a jistě. Chladným pronikavým pohledem. Jakoby hleděl přímo do jejího srdce. Tiše ji soudil. Na to přece nemá právo. On ne! Křičela v duchu.
„Jistě vám nevadilo, že jsme odjeli. Nebylo vhodné, abychom jako svobodné...“ Ozvala se štiplavě Francesca. Blaid sledoval Nicolette.
„V pořádku. Stejně by mi pohled na tvoje vyhublý chlupatý nohy zkazil chuť... no, asi ke všemu.“ Otočil k ní hlavu a vrátil tón hlasu. Žena téměř vyletěla z kůže a její bratr se rozkašlal.
„Co si to... ř-řekni něco!“ Podívala se na něj. On se snažil neudusit.
„Co tě tak rozčílilo, to o tvých chlupatých nohách nebo to, že mě nepřitahuješ?“ Zeptal se muž klidně a ještě víc ji rozčílil.
„Ty! Ty! Co si o sobě myslíš! Ne každé ženě se z tebe podlamují kolena a... a...“ Ztratila dokonale půdu pod nohama. On se jí zadíval do očí.
„Ne, každé ne.“ Řekl opět naprosto klidně a ještě víc sebral klid jí. Dívka tiše přihlížela. Blaid byl jediný, kdo Francescu dokázal tak rozčílit a pohoršit. Hledala v paměti. Ano jediný. Sledovala, jak žena prudce vstává a odhazuje ubrousek.
„Dojedla jsem.“ Šla rázně pryč. Francis se podíval na Nicu. Přikývla. Omluvil se a následoval sestru. Blaid pobaveně zakroutil hlavou a otočil hlavu k dívce. Ona k němu.
„To nebylo moc... taktní.“ Upozornila ho. Pokrčil rameny.
„Že zrovna ty mluvíš o taktu.“ Napil se. Cukla sebou. Chtěla se ohradit, ale on jí nedal příležitost.
„Nechápu to. Kde se to v tobě vzalo? Beru to jako její vliv, ale stejně nikdy bych nevěřil...“ Zamračila se.
„Jak... jak se opovažuješ mě soudit? Zrovna ty?“ Přerušila ho. Opětoval pohled.
„A ty? To tě naučila ona? Odsuzovat a soudit někoho, koho neznáš?“ Zaváhala. Pak se zamračila.
„Nemusím ho znát. Stačí mi vidět, co dělá bratrovi.“ A co mu dělá? Chtěl vědět.
„Využívá ho.“ Miluje ho. Zareagoval okamžitě. Zalapala po dechu. Zakroutila hlavou.
„Nebuď směšný. Miluje? Jen se na Nica přilepil tak jako na ty, co byli před ním.“ Muž se zamračil.
„Prodával ho.“ Rozšířila oči. Před Nicem byl jen jeden muž, na kterého se přilepil, jak říkáš. Ze začátku byl hodný, milý a laskavý. Okouzlil ho. Dokonale a Khaki ho následoval. Pryč od přátel a od rodiny. Hned první noc v novém domově ho znásilnil.
„Jeho poprvé nebylo tak něžné a hřejivé, jako tvoje.“ Dívka mu strnule hleděla do očí. Bylo jako začátek noční můry, ze které se nedokázal probudit. Držel ho v kleci, jako zvíře a když dostatečně ukojil svoje touhy, začal ho prodávat. Komukoli, kdo byl ochotný zaplatit. A zájemců bylo dost.
„Sama jsi řekla. Kočky. Vášnivé, divoké, smyslné. To mají někteří muži rádi. Malá divoká šelmička obalená tím neviným půvabem.“ Zopakoval slova.
„Jak?“ Zachraptěla Nica. Muž se zamračil. Trvalo to několik let a během nich si získal stálé zákazníky. Myslel si, že jeden z nich ho vidí jinak. Viděl. Pomohl mu utéct. Dívčin pohled se zachvěl jemnou úlevou. Přece jen na něj byl někdo...
„A uvěznil ho. S tím rozdílem, že ho měl jen sám pro sebe. Celé dny a noci.“ Skoro se pozvracela.
„Dokud na domácího mazlíčka nepřišla jeho žena.“ Pomohla mu? Zeptala se. Vyhnala ho. Odpověděl. Dívka sklonila hlavu.
„Po pár týdnech jsem ho našel já. V Driese narazil na jednoho ze svých zákazníků, chtěl si zavzpomínat na staré časy. Společně s několika přáteli.“ Nalil si víno.
„Vzhledem k tomu, že netušil, jak jinak poděkovat, nabídl mi svou náruč.“ Napil se. Představ si, jaký vděk musel cítit. Že ho někdo zachránil. Pomohl mu. Byl na něj laskavý. Že šel a sám se mu nabídl. Byl toho vůbec schopný. Po tolika letech... odmlčel se. Dívka k němu zvedla oči. Zamyšleně kroužil vínem.
„Kdybych věděl, co má za sebou asi bych ho neodmítl a zahrnul ho něhou. Ale... asi je dobře, že tvůj bratr byl první.“ Řekl zamyšleně. Přizvedla obočí. Odmítl jsi ho? Vyklouzlo jí. Zvedl k ní svůj šedivý pohled.
„Říkal jsem přece, že nedokážu nikoho držet, abych nemyslel na tebe.“ Jemně zrůžověla. On se zamračil a dopil víno.
„Teď mi řekni. Upřímně. V těch lžích, co ti navykládali. Kde přesně je to čistý a jemný, co ses od ní chtěla učit?“ Cukla sebou a zadívala se mu do očí.
„Jsem... jsem si jistá, že kdyby Francesca věděla pravdu...“
„O to přece jde. Nevěděla a přesto ho odsoudila. A ty taky.“ Dodal. Rozšírila oči. Má pravdu. Proboha. Má pravdu. Odsoudila a ublížila. Tak hrozně moc mu... Blaid jemně zadržel dech. Dívce se do očí nahrnuly potoky slz a rychlým tempem pokračovaly přes tváře na bradu. Píchlo ho u srdce. Chtěl ji pokárat, ale tohle. Odložil pohár a vstal.
„Odpusť, to jsem nechtěl.“ Sklonil se k ní a vzal ji kolem ramen. No, tak. Neplač. Řekl jemně a políbil ji do vlasů. Rozbrečela se ještě víc. Pobaveně vydechl a opřel se o stůl. Čekal.
„Je mi to tak hrozně líto, byla jsem tak zlá a... a ublížila mu. Jak... jak se mu teď mám podívat do očí? Vynahradit mu to. A Nicovi?“ Mumlala mu do košile.
„Nico je tvůj bratr. Jsem si jistý, že to pochopí.“ Konejšil ji. Zakroutila hlavou. Určitě ne. Rozbrečela se znovu. Povzdechl si.
„Pojď sem.“ Zvedl ji k sobě. Pevně ho objala a přitiskla se k němu. Držel ji a opět jen čekal. Nakonec se uklidnila. Odtáhla a začala hledat kapesník. Podal ji látkový ubrousek ze stolu. Utřela si obličej a vysmrkala se. Zvedla k němu oči.
„Lepší?“ Pohladil ji po tváři. Přikývla. Co mám dělat?
„Omluvit se?“ Pousmál se. Sklonila hlavu. Asi ano. Povzdechla si.
„Jsi celý mokrý a...“ Otírala mu košili. To je v pořádku. Řekl měkce. Opět k němu zvedla oči.
„Proč jsi tak hodný a starostlivý? Dostal jsi přece, cos chtěl nebo ne?“ Překvapila ho. Pobaveně se zasmál. Očividně ne. Povzdechl si a překvapil tentokrát on ji. Ne? Zeptala se. Ne. Odpověděl a políbil slané rty.
„Tak pojď, měla bysis jít lehnout. Ráno půjdeš a omluvíš se Nicovi s Khakim. Dobře?“ Přikývla ale hned na to přešla v lehké zakroucení hlavou. Přizvedl obočí.
„Omluvím se, ale... ale nechci jít spát.“ Nechceš? Znovu zakroutila hlavou.
„Tak hrozně moc jsem se chtěla koupat s vámi, ale... mohli bychom teď?“ Zadívala se mu do očí. Teď? Zopakoval. Přikývla.
„Nevím, vypadalo to, že v noci začne pršet.“ Řekl zamyšleně. Stejně budem mokří. Pokrčila rameny. Pobaveně se pousmál. Vlastně ano. Pomyslel si a přitakal. Šťastně se usmála a s rukou v jeho vyrazila ke dveřím.
„Takhle?“ Zastavil ji. V čem se chceš...
„V tvojí košili.“ Přerušila ho. On už nic nenamítal a následoval ji. Překvapilo ho, jak snadno bez zaváhání jezero našla. Musela tu v noci už někdy být. Usoudil a svlékl si kabátek. Sklonil hlavu k ní. Bez rozpaků si svlékala šaty. Pousmál se.
„Není ta košile trochu zbytečná?“ Cukla sebou a zvedla k němu oči. Pochopila ho správně? Chce... Zachvěla se. Asi trochu je, ale koupat se nazí? Spolu? Hleděla mu do očí.
„Asi. Trochu.“ Připustila. Usmál se a svlékl si košili. Po ní boty a kalhoty. Dívka netušila kam s očima. Zrudla a sledovala ho, jak míří k vodě. Krásné, opálené tělo ve svitu měsíce. Prý pršet. Zvedla hlavu k jasnému nebi.
Odhodlala se, spustila spodničku z ramen a rozpustila vlasy. Jako alespoň nějakou ochranu před nahotou. Sklonila hlavu zpět k jezeru. Srdce se zastavilo. Sledoval ji. I přes tmu a dálku viděla horký pohled v šedivých očích. Zachvěla se a vykročila.
Blaid bez pohybu stál a čekal. Bělostné, štíhlé tělo brodící se k němu skrz křišťálovou vodu. Jako krásné divoké cosi, co nedokázal pojmenovat. K něčemu přirovnat. Byla tak neskutečně... měl pocit, že by dokázal vyvrcholit jen z pouhého pohledu na ni. Záplava vlasů, nahota ztrácející se v průzračné náruči a váhavý ale pálivý pohled v očích.
Vztáhl ruce a chytl její. Přitáhl si ji blíž. Usmál se a jen krátce se k ní sklonil.
„Pokud mi paměť dobře slouží, umíš výborně plavat.“ Pustil ji a lehl si na vodu. To umí. Pomyslela si rozechvěle. Ale vážně chce teď... sledovala pomalá klidná tempa. Ponořila se a následovala ho. Blaid se pousmál a zamířil do hloubky. Potřebuje se trochu zchladit. Vážně. Co mu to ta malá potvora jenom dělá?
Myšlenky se vytratily. Dívka polekaně, tiše vyjekla. Rychle k ní připlaval.
„Něco, něco se dotklo mé nohy.“ Vysvětlovala a chytla se ho. Přitom hleděla do vody. Ryba. Přidržoval ji. Zvedla k němu oči. Vytřeštila je a hleděla za něj.
„A... a to za tebou je taky jen ryba?“ Řekla šokovaně. Otočil se. Usmála se a potopila ho. Rychle plavala pryč. Pobaveně se za ní zadíval. Zakroutil hlavou a ponořil se. Udělal pár temp a podplaval ji. Vynořil se před ní. Zacouvala. Chytl ji.
„Dívky se notopí.“ Podotkla. Odkdy? Zeptal se a utřel obličej. Odteď? Odpověděla váhavě. Zasmál se a přitáhl si ji blíž.
„Vyhrálas.“ Ve všem. Snažil se ale tohle by nezvládl nikdo. Určitě ne. Sklonil se k usmívajícím se rtům. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. Zachvěla se. Horká pevná náruč. Tělo na jejím. To bylo poprvé, kdy cítila jeho nahotu na své. Bylo to úžásně hřejivé, vzrušující.
„Dosáhneš...“ Zamumlala mu do úst. Ne, měli bychom na mělčinu, než se jeden z nás utopí. Odtáhl se a zlehka ji políbil. Namířil si to ke břehu. Dívka za ním. Když se jejich nohy dotkly dna, postavil se a chytl ji za ruku. Vedl na mělčinu. Zastavil se a otočil. Přizvedla obočí.
„Tady?“ Ve vodě ti nebude zima. Vysvětloval a posadil se. Ji si stáhl do klína. Rozpačitě zamrkala a zadívala se mu do očí. Položil jí dlaň na tvář. Sklopila zrak a povzdechla si. Zničeně se mu sesunula do náruče.
„Já vím, že jsem jen jedna z mnoha, ale... když se díváš takhle. Cítím se tak krásná, půvabná, smyslná... jako žena.“ Šeptala. Zamračil se.
„Ty jsi, Nicolette. Nechápu, že jsem si nevšiml dřív. Jak nádherná jsi a pokud to Francis nevidí. Pokud tě nedokáže přijmout, takovou jaká jsi, nemiluje tě. Ne tak, jak si zasloužíš.“ Políbil ji na krk. Překvapeně se odtáhla. Skoro až nešťastně se mu zadívala do očí. Nadechla se v odpovědi. Umlčel ji polibkem. Ještě mu zamumlala do ústa a pak vzdala svou snahu. Jeho rty, jeho ruce ji přiměly. Zavřela oči a hlasitě vydechla.
„Lháři.“ Zašeptala. Usmál se a už jí nedovolil mluvit. Líbal ji a hladil. Něžně probouzel touhu, žár a ani si nevšiml, že z nebe začaly padat velké kapky deště. Postupně přidávaly na hustotě.
Nica pevně stiskla opálená ramena a přijala muže do své horké měkké brány. Mírně se zamračil a pevně stiskl štíhlý pas. Pohla boky a on tiše zašeptal jméno. Něžně a hebce. Zadržela dech a zvedla hlavu. Překvapeně otevřela oči.
„Prší.“ Vydechla. Rozhlédl se. Opravdu. Vrátil se pohledem na svou malou, půvabnou milenku. Vzal drobný obličej do dlaní.
„To ty, úplně jsi mě pohltila, že jsem si nevšiml.“ Přitáhl si rty a pošimral slabiny. Zasténala mu do úst a objala ho kolem krku.
„Lháři.“ Zašeptala u ucha a opět pohla boky. Znovu a znovu. Skoro až křečovitě se ho držela a vlnila tělem. On pevně držel a užíval si divokou horkost ve své naruči. Nelhal. Pohltila ho a vymazala vše kolem. Déšť, jezero, les. Samotný svět kolem. Byl rozostřený a nepodstatný. Jediné podstatné bylo spojení jejich těl. Její horká drobná náruč. Její hebké steny. Ona.
Hlasitě zasténal a stáhl štíhlé boky níž k sobě. Výš. Hluboko dovnitř. Tak hluboko jak dokázal. Dívka se prohla a přirazila ještě hloubš. Pevně sevřela kůži pod prsty a snad do ní zaryla i nehty. Nebyla si jistá, nebylo to podstatné. Podstatná byla jiskra, která zažehla v těle a teď vylétla někam ke hvězdám a vzala ji sebou. Ji i jeho.
Sesunula se na široká ramena a snažila se nadechnout. Cítila paže kolem svých ramen. Bezpečí a klid. Jemně se pousmála a konečně se nadechla. Do ramen ji bubnovaly kapky, na zádech jemně šimral chlad. Ale ani to nebylo podstatné. Podstatné bylo srdce bijící v pevném hrudníku. Tak jako její. Zrychlený dech, který cítila na rameni. Síla, se kterou ji muž držel. Pevně přesto úplně stejně něžně.
„Nicolette?“ Uslyšela. Pomalu se odtáhla a zadívala do šedivých očí. Muž se usmál výrazu a políbil ji.
„Měli bysme jít a... zatraceně.“ Překvapil ji a postavil. Nechápavě zamrkala. Naše oblečení. Vysvětloval. Cukla sebou a následovala ho na břeh.
Jak si mysleli, šaty byly dokonale promočené. Jediný částečně suchý byl jeho kabátek schovaný pod ostatními svršky. Oblékl ho dívce a sám si natáhl mokré kalhoty. Zvedl zbytky oblečení a chytl ji za ruku. Vedl někam do lesa. Zamrkala. No jistě. Ten srub.
Doběhli k malému dřevěnému domku. Bratr tu občas přespával, takže by snad měl být alespoň trochu zařízený.
Blaid otevřel a začal hledat světlo. Dívka se drkotaje zuby rozhlížela. Přešla ke krbu. Otočila hlavu. Místnost se prozářila. Muž držel olejovou lampu. Přešel k ní a shlédl krb. Trvalo to jen pár minut a hořely v něm v tu chvíli velice vítané plameny.
Postavil ji k němu a pro změnu šel hledat oblečení a nějaké deky. Našel jen deky. Do jedné zabalil dívku.
„Lepší?“ Přikývla ale zuby jí stále cvakaly a tělo se chvělo. Usmál se. Za chvíli ti bude teplo. Třel její paže. Opět jen přikývla a přitulila se. Takhle už je. Pomyslela si a zavřela oči, když ji objal.
Sedli si k ohništi, ona v jeho náruči a sledovali plameny. Oblečení sušili vedle sebe.
„Promiň, asi to nebyl nejlepší nápad.“ Povzdechla si. Žertuješ? Překvapil ji.
„Byl to úžasnej nápad.“ Políbil ji do vlasů. Zaklonila k němu hlavu, aby viděla, jak se tváří. Sklonil se k ní a políbil ji. Usmála se a přikývla.
Povídali si. Dlouho. Bez rozpaků. Bez tajemstvích. Bez konvencí. Blaid sklonil hlavu, když dívka dlouho mlčela. Pousmál se a pevně ji stiskl, držejíce cípy své deky.
Z venku k němu doléhalo naléhavé bubnování deště a silný vítr. Nesedělo se mu nijak pohodlně, i s ohledem na tvrdou podlahu pod nimi. To vše ale nebylo důležíté, zastíněno klidným, spokojeným spánkem. Jejím spánkem. V jeho náruči.
Ráno se lehce promrzlí a polámaní probrali. Muž trochu víc promrzlý a polámaný. Dívka se protáhla a zvedla hlavu. Jemně zrůžověla a zabalila se do deky.
V tichosti se oblékli a vyrazili k Nicovu sídlu. Narazili na něj na terase. Snídal. S jemným překvapením pozdravil.
„Možná tě bude zajímat, že tvůj snoubenec už odjel.“ Dívka strnula. Krve by se v ní nedořezal. Nico se pobaveně pousmál a pokračoval.
„Přesvědčený, že ještě spíš, tě nechtěl budit. Mám ti vyřídit pozdravy. Prý už se těší na oslavu.“ Překvapil Blaida. Jak mohl přehlídnout, že postel je prázdná? Je drobná, ale zas ne tolik. Přemýšlel. Přítel si všiml výrazu. Znovu se pousmál a vysvětlil mu.
„Francis. Na rozdíl od tebe. V její ložnici nikdy nebyl. Ironie, hm?“ Zamyslel se a šokoval muže. Nica dokonale zrudla. Pokárala bratra i jeho pobavení a rázovala si to pryč. Zarazila se. Otočila a přešla k němu.
„Omlouvám se.“ Objala ho. Muž přizvedl obočí. Usmál se a objal ji zpět. V pořádku. Zašeptal.
„Neomlouvej se. Vlastně... nemohla byses omluvit jemu?“ Odtáhla se a bez váhání přikývla. Samozřejmě.
„Převleču se a...“ Musíš být hladová, nejdřív se najez. Nesouhlasil bratr. Zakroutila hlavou.
„Jsem celá...“ Zdá se ti, že nám to nějak vadí? Zvedl tázavě obočí. Dívka zaváhala. Otočila hlavu k Blaidovi. Už si sedal ke stolu a vybíral si snídani. Zlehka pokrčila rameny a přidala se.
„Kde máš vlastně Khakiho?“ Uvědomil si muž. Netušim. Překvapila ho odpověď. Jeho i dívku. Ona se zeptala.
„Ráno odjel do města.“ Pokrčil rameny. A tys ho pustil? Zeptal se Blaid šokovaně. Nico k němu zvedl oči. Naprosto nechápavý výraz.
„Jistěže. Proč bych ho...“
„Cokdyž... cokdyž se mu něco stane? Potká zase nějakýho svýho...“ Přidala se dívka.
„Jeli s ním čtyři mí nejlepší muži.“ Uklidnil je. Hm. Proč jsi nejel ty? Ozval se znovu Blaid.
„Nechtěl mě sebou.“ Překvapil je opět. Nechtěl? Podívali se na sebe. Nica se najednou usmála.
„To je jasné. Jel pro dárek.“ Vysvětlila oběma. Nicův nesouhlasný, lehce uražený výraz se změnil. No jistě. Proč mu to nedošlo místo aby se cítil dotčeně.
Přestože několik let od sebe - narodili se v ten samý den. Každý rok pořádali společnou oslavu, vyhlášenou mezi okolím. Letošní měla přijít za pár dní.
Nica nervózně přecházela po nádvoří. Už by se měli vrátit a ona se chtěla omluvit co nejdřív. Říct mu, že za ním bude stát tak jako Nico. Držet ho a chránit. Být mu přítelem. Být mu sestrou. Rodinou. Zastavila se a zvedla hlavu, když se ozvala kopyta koní.
Čtyři střážci zastavili koně, jeden vezl Khakiho. Sesedlal a pomohl mu dolů. Khaki poděkoval a otočil se k ostatním. S podomně upřímnými úsměvy se rozloučili a vedli koně do stájí.
Kocour zamířil ke vchodu. Zarazil se a nejistě sledoval dívku. Všimla si zaváhání. Píchlo jí u srdce. Nadechla se, udržela úsměv a vykročila k němu, odpovědí jí byla nehraná panika. Khaki se zlehka rozhlédl a hledal kudy pryč. Zamrkal, když stanuli proti sobě.
„Dobrý den, já...“ Hledala správná slova a snažila se nevnímat nejistý, provinilý výraz. Bojí se, že ho zase zpraží a ještě si myslí, že si to vlastně zaslouží. Bože. Co to provedla? Hleděla do medových očí.
Kocour překvapeně vydechl. Bez dalších slov ho chytla a objala. Pevně a upřímně. Zachvěl se a vztáhl ruce. Objal ji zpět. Nico, stojící mezi dveřmi, se pousmál a zašel zpět do domu.
Pár se odklonil. Dívka si všimla vděku a úlevy zalité v medu. Laskavém, hřejivém, zlatavém medu. Jak mohla poslouchat? Jak si mohla myslet? Jak mohla uvěřit? Pousmála se.
„Tak co jsi koupil?“ Pohled se zachvěl a mladík se jemně zamračil. Zakroutil hlavou.
„Vlastně jsem si nebyl jistý, co bych měl... taky nemám moc peněz a co se mi líbilo, bylo moc drahé.“ Povzdechl si.
„Garsim s ostatními se mi snažili poradit, ale taky si nebyli moc jistí.“ Odkázal na čtyři strážce. Znovu se pousmála.
„Hm. Od toho jsem tu já. Znám ho jako nikdo jiný, zítra vyrazíme znovu a něco vyberem.“ Kocour zastřihal ušima a vyvolal jemné zasněné pobavení. Neskutečně půvabný. Uvědomila si.
„Možná ještě líp. Mohli bychom koupit něco dohromady. Tak můžem něco dražšího, no ne?“ Navrhla. Ona problém s penězi neměla. Jistěže ne. Nějak ale tušila, že mladík by je odmítl. Ale takhle... Usmál se a přikývl.
„Tak mi řekni, o čem jsi přemýšlel a já ti povím, o čem já.“ Zavěsila se do něj a vedla ho dovnitř.
Blaid ležel v posteli a převaloval se. Nemohl usnout. Nebylo divu. Jsou milenci a on usíná sám. Pomyslel si nesouhlasně. Jsou milenci nebo ne? Vlastně si nebyl jistý. Nikdy tohle nezažil. Nikdy tohle necítil. Nikdy neměl nouzi o partnery a teď... vážně. Zešílí z ní. Vstal a přes nahá ramena si přetáhl dlouhý župan.
Procházel tichými chodbami až k jejím pokojům. Dveře byly pootevřené. Opatrně do nich strčil a překvapeně zamrkal. U dveří do ložnice stál Nicopol a poslouchal. Alespoň to tak vypadalo.
„Co tu...“ Muž téměř vyjekl a chytl druhého. Zakryl mu pusu a vyčítavě ho odrovnal pohledem. Bože, zrovna mu málem vybuchlo srdce. Zvedl si prst ke rtům a pustil přítele. Ukázal na dveře.
Blaid přistoupil blíž a zaposlouchal se.
Dva hlasy. Nicolette a Khaki? Zamrkal překvapeně. Povídali si. Ona povídala. Vyprávěla mu. O bratrovi. Jejich dětství. Jejich životě. O tom, jak Nico stál vždy za ní. Byl jí rádcem. Ochráncem. Milovaným bratrem. Přes svou divokou povahu ji s klidem a mírně káral za hlouposti, které jako dítě prováděla. Byl jí otcem i matkou, kteří umřeli, když byla ještě malá. Kvůli ní musel dospět dřív než vrstevníci. Aby se o ni dokázal postarat. To kvůli ní tvrdě pracoval a snažil se. Aby o ni bylo postaráno. Aby její dětství bylo bezstarostné a naivní. Tak jak má být.
Teď ale mluvila o jeho divokém životě, v doprovodu s věrným přítelem Blaidem. Některé příhody by možná nemusela vytahovat na světlo. Přemýšleli oba a poslouchali. Host se očima zeptal. Nico popošel ode dveří a pokrčil rameny.
„Stravili spolu celý den, zítra jedou do města. No a dneska očividně plánujou spát tady.“ Povzdechl si.
„Šel jsem pro něj, když se neukázal a nějak jsem...“ Se zaposlouchal? Řekl lehce káravě ale pobaveně Blaid. Nico zahrál ukamenovanost.
„Nechtěl jsem ale...“ Zmlkl. Hrudník se mírně sevřel a srdce s ním. Smích. Upřímný veselý smích. Jeho smích. Sladké, něžné pohlazení.
Blaid němě hleděl do zelených očí. Zalily je slzy. Nico si sáhl ke koutku. Prsty setřel vlhkost. Sklonil hlavu, nadechl se a vykročil. Zlehka zaklepal a vešel.
Dvojice rychle otočila hlavu ke dveřím. Kocour zamrkal a začal se omlouvat, že zapomněl na čas. Zmlkl a strnule seděl. Nico ho beze slov objal. Pevně a naléhavě.
„Pojď spát, dobře? Zítra tu můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Klidně přespat, ale dnes...“ Zašeptal. Khakiho výraz se zachvěl. Jemně se usmál a objal muže zpět. Dobře. Řekl stejně tiše a měkce.
Nico opět nic neřekl a zvedl ho do náruče. Kývl hlavou na sestru i Blaida a nesl kocoura pryč. Do své ložnice. Do jejich ložnice. Položil na lůžko a naklonil se nad ním. Pohladil po tváři a sklonil se ke rtům.
„Slib, že mě nikdy neopustíš.“ Vydechl. Khaki přivřel oči a mírně se zachvěl.
„Že nikdy neodejdeš.“ Šeptal muž a sklouzl rukou k pasu. Rozepl kalhoty. Kocour se ho chytl kolem krku a přijímal polibky.
„Nevím, co bych dělal, kdybys...“ Přirazil Nico a zasténal. Oba zasténali. On držel hebká stehna a bořil se hluboko do horkého těla. Bylo to až bolestně příjemné. Bolestně pálivé.
„Khaki.“ Zašeptal znovu. Řekni, co mám dělat? Abys zapomněl. Abys byl stále tak veselý. Abys byl... šťastný? Rozléval zrychlený tep touhu a horkost v těle. Spalujícím tempem. Mladík pevně objal široká ramena.
„Já jsem.“ Zašeptal. Nico se odtáhl a zadíval se do kočičích očí. Khaki přikývl. Já jsem. Zopakoval laskavě. Muž pobaveně vydechl. Sklonil hlavu a tiše se zasmál. Bože. To snad... Zvedl svůj zelený pohled a pustil štíhlá stehna. Mladík ho jimi okamžitě objal. On se usmál a pohladil ho po tváři. Nic neřekl, jen se sklonil ke rtům a opět rozvlnil boky. Něžně a pomalu.
Pár následujících dní trávila dívka v kocourovo společnosti. Povídali si, hráli hry, toulali se po lese a pak unaveni usínali v její posteli.
Blaid se zastavil ve dveřích a zničeně se zadíval na Nica, stojícího nad lůžkem. Zase? Zeptal se. Zase. Odpověděl hostitel se stejně chybějícím nadšením. Povzdechl si a důkladně přikryl dvojici.
„Nechtěl bysis ji odsud už odvízt? Kazí mi můj šťastnej, pohodovej, mileneckej život.“ Zabručel tiše a vydal se ke dveřím. Blaid se stejně tiše zasmál a pokrčil rameny.
„Netušil jsem, že mě chceš za švagra.“ Nico se zamračil.
„Nechci, ale nemyslim, že mám moc na vyběr.“ Pobavil opět přítele a namířil si to do knihovny. Víno? Navrhl. Může být. Přikývl Blaid a následoval ho.
Konečně přišel den oslavy, kterou celou připravovala Nicolette. S pomocí služebnictva a Khakiho. Sešlo se mnoho hostů, o některých si sourozenci nebyli jistí, zda je vůbec znají natož pozvali. Nechali si ale zkazit velký den.
Blaid stál, obklopen ženami a snažil se nevnímat jejich štěbetání. Na sobě měl temně černý vyšívaný kabátek, kalhoty i boty a zářivě bílou košili. U krku rozeplou. Ztělesnění mužnosti, síly a elegance. Nejedno ženské i mužské srdce se při pohledu na něj zachvělo. Víc než jen zachvělo. Jeho zajímalo jediné z nich.
Pohledem sledoval sourozence, kterým blahopřáli hosté. Všichni chtěli osobně popřát a bratr se sestrou se začali v tom množství ztrácet. Vnímat obličeje, vnímat gratulace.
Muž se zamračil a sledoval jiné sourozence. Jakoby proti sobě stál oheň s ledem. Barevná divoká krajina s nudnou, chladnou pustinou.
Francis popřál muži a odvedl si dívku. Francesca zvedla oči k Nicovi. Chvíli přemýšlel, že ji bude prostě ignorovat, ale nakonec se vzdal a nabídl jí pití. Vedl ke stolům s občerstvením.
„Překvapení?“ Zeptala se zvědavě Nicolette. Muž přikývl. Usmála se. Jaké?
„Nebylo by to překvapení, kdybych ti ho řekl.“ Zamračila se. Pak alespoň naznač. Prosila. Zakroutil hlavou. V žádném případě. Povzdechla si a koutkem oka zachytila Khakiho. Zrovna dorazil a nervózně se rozhlížel.
„Omluv mě.“ Francis zamrkal a otočil se za ní. Všiml si kocoura. Zamračil se. Doufal, že už bude pryč. Nevadí. Brzy ji odsud odvede i s jejím věnem a nebude už muset do toho hroznýho baráku strčit nos. Šel k sestře a Nicovi.
Khaki se uvolněně nadechl a přijal dívčinu ruku.
„Tak? Připravený?“ Usmála se. Opět znejistěl. Asi. Řekl téměř bez hlasu. Znovu se usmála.
„Uklidni se, přece jsme to tolikrát zkoušeli. Bude to v pořádku. Jsem si jistá, že Nico bude nadšený.“ Možná spíš dokonale okouzlený. Dodala v duchu. Kocour váhavě přikývl a nadechl se.
„Tak... tak můžem. Jseš si jistá, že je to dobrý...“ Ozval se znovu. Úžasný. Uklidnila ho pohledem a vedla k hudebníkům.
Rozhlédla se po davu. Kývla na muže za bubny. Usmál se a přikývl. Zabubnoval krátkou ale ráznou melodii. Hosté jako jeden utichli a otočili k němu hlavu. Nica instinktivně stiskla Khakiho ruku.
„Nico?“ Cukla sebou a podívala se na něj. Jemně přikývl. Vzpamatovala se a napodobila ho.
„Omlouvám se za to vyrušení, vážení hosté, ale... snad jako jediná jsem ještě nepopřála svému bratrovi. Ani já ani jeho malé štěstí.“ Nico se pobaveně pousmál a nejbližší přátelé, kteří o Khakim věděli, s ním.
„A protože vím, že právě na jeho a snad i moje gratulace čeká... tady jsou.“ Otočila hlavu přímo k bratrovi.
„Bylo pro nás trochu obtížné najít vhodný dárek. Co dát muži, který má vše? Velký dům se stájí, dostatek všeho, po čem jeho srdce zatouží. Věrné sloužící a dobrého přítele. K tomu půvabného milence a úžasnou sestru.“ Pobavila všechny.
„Možná jen... vzpomínky.“ Zadívala se bratrovi do očí. Posadila se za černé křídlo. Khaki se postavil k ní. Rozhlédl se po hostech a zbledl. Sklonil hlavu k dívce. Všimla si paniky v očích. Usmála se a natáhla k němu ruku. Pohladila roztřesené prsty.
„To je v pořádku, Khaki. Jen pro něj.“ Mladík zamrkal a otočil hlavu k Nicovi. On ho nejistě ale s úsměvem sledoval. Byl trochu dojatý ale mnohem víc zvědavý. Khaki se zhluboka nadechl. Opět sklonil hlavu k dívce a přikývl.
Začala hrát. Ladně a jemně. Přesto z ní promlouval její oheň a ani beztvaré šaty a uhlazený drdol to nedokázaly zakrýt. Tentokrát ne. Blaid se jemně pousmál a sledoval ji. To je ona. Nicolette, kterou zná on.
Jeho přítel sledoval jinou půvabnou tvář. Přizvedl obočí. Tak jako všichni kolem. Růžové rty se pohly a propustily hlas. Příjemný, silný a krásný. Opíral se do stěn, hladil uši a srdce. Všichni okouzleně sledovali koucoura v bílé nařasené košili a vestičce. Působil něžně křehce, přesto zpíval se silou a vášní. Jistý a krásný. Smyslný, divoký kocour.
Dvojice všechny přenesla někam daleko a vysoko. Obklopila klidem. Jakoby je něžně hladily jemné vlny a kolébaly. Pomalu a zlehka.
Dohráli. Všichni ještě chvíli mlčeli. V uších jim doznívaly tóny a oni je nechtěli pustit. Ještě ne. Nico se nadechl a pohl. Vydal se k páru.
„Nádherný, děkuju. Byl jsi... byli jste úžasní.“ Objal oba. Sestra se pousmála.
„Nelži. Vím, žes měl oči jen pro něj. Vše nejlepší, Nicopole.“ Políbila ho a znovu objala.
„Tobě taky, Nicolette. Přál bych si, aby se můj dárek vyrovnal tvému, ale... asi ty koně vrátím a...“ Koně!? Přerušila ho. Pobaveně se usmál a přikývl.
„S Blaidem jsme ti sehnali pár koní z královského komoňstva. Ale...“ Pokračoval téměř nevinně.
„T-to je v pořádku. Koně jsou fajn. Víc než fajn.“ Přikývla rychle. Muž se zasmál a políbil ji na čelo.
„Ještě aby ne.“ Omluv nás. Dodal a sklonil hlavu ke Khakimu, kterého držel za ruku. Usmál se a vedl ho pryč. Někam, kde budou sami. Sami a on mu ukáže, jak moc se mu dárek líbil.
Nica se pousmála a rozhlédla. Koně. Hledala. Jemně se zachvěla. Výhled jí zastínil Francis.
„Krásné. Trochu... ale krásné. Zatančíme si?“ Nabídl jí ruku, když se ozvali hudebníci a parket zaplnili tančící páry. Přikývla a přijala ji. Začali tančit.
„Myslím, že bych ti měl také předat svůj dárek.“ Ozval se po několika tancích. Zvedla k němu oči a usmála se. Pak překvapeně zamrkala. Odněkud vytáhl prsten. Drahý kov s chladným velkým kamenem. Bez váhání jí ho nasadil. Dívka strnule hleděla na svou ruku. Prsten? Prsten! Pochopil mozek. Rychle zvedla oči k muži. Usmál se.
„Myslím, že je ten pravý čas, abychom to udělali.“ Jsou přece snoubenci, proč jí teď dává...
„Žádám tě oficiálně, s datem.“ S datem? Zděsila se. Zděsila? Proč zděsila? Po tom přece toužila. Celé ty dlouhé roky. Potom co ji suše požádal a nic se nezměnilo. Stejně s ní mluvil, stejně se dotýkal, stejně se díval. Ale jí se to líbilo. Proč teď váhá? Proč... zachytila vysokou postavu. Muž tančil se světlovlasou ženou. Zkušeně a jistě ji vedl po parketu a zářil mezi ostatními. Svým temným ale podmanivým světlem. Nica se zachvěla, zvedla oči k Francisovi.
„Tak pojď.“ Vedl ji k hudebníkům. Dívčino srdce poskočilo. K-kam? Zašeptalo polekaně. Rozhlédla se. Kde je Nico? Aby ho hrubě zarazil, že tohle není oslava zásnub ale narozenin?
Muž utišil hudebníky. Tančící - všichni v sále zpozorněli. Blaid s nimi, když si všiml důvodu přerušení. Jeho instinkty ho jemně zamrazily.
„Omlouvám se za další přerušení, ale rád bych něco oznámil. Myslím, že dnešní den je vhodný.“ Sklonil hlavu k dívce. Němě ho sledovala. Pousmál se a zvedl oči k davu.
„Rádi bychom vám oznamili datum naší svatby. Bude se konat příští sobotu, moje rodina již zahájila připravy a všichni samozřejmě ještě obdržíte oficiální pozvání.“ Šokoval všechny, nejvíc asi ji. Zahájila přípravy? Pozvání? Příští sobotu?! Křičelo několik hlasů najednou. Jeden z nich ale překřičel všechny. Křičel jméno. Zoufale a nešťastně. Rozhlédla se. Zachytila vysokou postavu. Srdce přestalo tlouct. Muž mířil k východu. Bez jediného pohledu zpět. Bez jediného zaváhání.
Hra. Která zrovna skončila. Nikdy by jí nenabídl co Francis. Nechtěl víc než, co dostal. Pár okamžiků vášně a zase o dům dál. Nezávazně a svobodně. Sklonila hlavu. Cítila, jak jí oči zaplňují slzy. Víc než slané byly hořké. Hořce pálivé. Věděla to. Přes něhu v očích. Laskavé doteky. Věděla, že to takhle skončí. Tak proč je tak překvapená? Proč to tolik bolí? Bolí? Vždyť tohle přece chtěla. Chtěla se provdat. Za něj. Zvedla oči k Francisovi. Přizvedl obočí.
„T-to nic, jsem... to jsou...“ Slzy štěstí, mám pravdu? Ozvala se Francesca a pak přidala gratulace. Tak jako zbytek sálu.
Vracející se Nico se trochu nechápavě rozhlédl. Gratulují? K čemu teď ještě můžou... všiml si páru. Zamrazilo ho. Spokojený výraz se vytratil a on křečovitě stiskl Khakiho ruku. Kocour zvedl hlavu, jemně se zachvěl a vyhledal důvod chladu a šoku. Zamrkal.
„Zasnoubili se?“ To už jsou dávno. Zakroutil muž hlavou.
„Tohle vypadá hůř. Jako svatba.“ Vedl ho ke snoubencům a rozhlížel se. Kde ksakru je, když ho potřebuje? Ona ho potřebuje. Zachytil sestřin pohled.
„Nicopole. Sluší se gratulace.“ Usmála se Francesca. Mám jinej pocit. Uklouzlo mu.
„Můžeš na chvíli?“ Chytl sestru a vedl pryč. Od davu ale hlavně sourozenců.
„To nemyslíš vážně, nebo ano?“ Neskryl svůj nesouhlas téměř až odpor. Přizvedla obočí.
„Co tě na tom po těch letech tak překvapuje?“ Zamračil se. A co Blaid? Dívka napodobila výraz.
„A co Blaid?“ Zdůraznila. Zakroutil hlavou.
„Nevěřil jsem, že se vrátíš... jsem si jistý, že po jeho boku nebudeš šťastná. Prober se Nicolette, vždyť on tě nezná. Ne tebe.“ Položil jí ruce na ramena.
„Blaid...“ Zamračila se. Vidíš ho tu někde? Přerušila ho. Nico zaváhal.
„Vezmu si Francise. Vždy jsem si chtěla vzít Francise. Neodešla jsem od něj, Blaid byl jen... zakopnutí.“ Sklonila hlavu.
„Svatba bude příští sobotu, budu ráda, když tam budeš. Ty i Khaki.“ Šla zpět. Jistěžě tam bude, ale.
„Promiň, už něco mám. Navíc. Pochybuju, že jsem na seznamu hostů.“ Natáhl Blaid jedním klidným pomalým pohybem velký luk. Zadržel dech a zamířil. Vystřelil. Zamračil se. Zatraceně.
Nico si nevšímal terče a sledoval přítele.
„Ksakru, co to s váma oběma je? To ji vážně necháš tomu hňupovi?“ On sáhl pro další šíp.
„Neřek bych, že to záleží na mně.“ Vystřelil. S povzdechem se zamračil.
„Odkdy se vzdáváš toho, co chceš? Bez boje?“ Snažil se muž. Druhý k němu klidně otočil hlavu. A proč jsi si tak jistej, že chci? Nica obklopila téměř viditelná planoucí aura.
Blaid zachytil rychlý pohyb. Nebránil se. Neuhl. Mlčky sledoval odcházejícího přítele. Téměř bratra. To bylo poprvé. Pohádali se několikrát. Párkrát dost ostře. Občas padly i rány. Nikdy v jeho očích neviděl podobný pohled.
Zamračil se a vykročil k terči. Zadíval se na šípy. Všechny byly na samotném okraji, o kousek dál a netrefil by se.
„Zatraceně.“ Zaklel tentokrát nahlas a vydal se pryč. Levá tvář ho neskutečně pálila. Srdce také. Mnohem silněji. Mnohem bolestněji.
Nica stála před velkým zrcadlem a prohlížela si bílé šaty. Rodinný klenot. Měla je Francisovo matka a bude mít Francesca až se bude vdávat. Jestli. Pomyslela si dívka. Zamrkala. Co to s ní je?
Povzdechla si a otočila se. Jednoduché, klidně nadýchané ale lehounké. Jako drobná pírka. Stejně jemné. Stejně lehké. Takové by měly být. A vlasy. Jak? Zaznělo jí v uších. Vzpomněla si na spokojený pohled, který následoval. Zachvěla se a sklonila hlavu. Ne. Vyhnala si ho z hlavy.
„Neměla by se nevěsta usmívat?“ Otočila hlavu ke dveřím a zamračila se.
„Nevěsty jsou obvykle nervózní, usmívají se až po svatbě.“ Podotkla nepřesvědčivě. Nico ve zdobeném, vyšívaném kabátku si povzdechl a přešel k ní. S ním ruku v ruce Khaki. Oba si jí prohlíželi.
„Uneseš to vůbec?“ Zeptal se a trochu ji pobavil.
„Jistěže, vůbec tomu nerozumíš. Jsou krásné.“ Pokárala ho. Pokrčil rameny. Asi tomu vážně nerozumí.
„Nechám tě v klidu přichystat. Khaki?“ Pobídl kocoura, který si prohlížel závoj. Rád bych zůstal. Překvapil ho. Otočil hlavu k dívce. Přikývla.
„Budu ráda.“ Nico pokrčil rameny a šel pryč. Dívka se otočila zpět k zrcadlu.
„Tak co myslíš?“ Mladík si ji chvíli tiše prohlížel.
„Jsou ošklivé.“ Rozšířila oči a otočila se. Kocour zakroutil hlavou.
„Neber si ho, prosím. Je... není... Blaid je...“ Řekl nešťatně. Dívka si povzdechla a přešla k němu.
„Blaid je minulost. Ano? Nechci o něm mluvit. Miluju Francise a dnes se za něj provdám.“ A bude doufat, že nepozná... zachvěla se. Děsila se první noci. Znovu si povzdechla a položila mu ruce na ramena. I přesto, že on tebe ne? Zvedl k ní svůj medový pohled. Překvapeně zamrkala.
„Proč... proč to říkáš? To přece...“ Khaki si povzdechl.
„Jak by tě mohl milovat, když se tě snaží změnit?“ Dívka zaváhala.
„On se nesnaží, to já. K lepšímu.“ Mladík zakroutil hlavou.
„V čem? Jsi hodná a laskavá. Máš v sobě oheň a světlo. Tvoje hra na klavír všechny okouzlila. Mají tě rádi a... proč chceš být jako ona? Nechci, abys byla. Nico také ne a Blaid...“ Nica se zachvěla.
„Prosím, Blaid...“
„Tě přijal takovou, jaká jsi. Proč Francis nemůže?“ Přerušil ji. Zalapala po dechu. Khaki se jí zadíval do očí. Jemně se pousmál a objal ji. Odtáhl se a odešel. Nica se za ním zadívala. Otočila hlavu zpět k zrcadlu.
„Evelin!“ Služka čekající venku rychle přiběhla. Nicolette? Zeptala se. Dívčin odraz v zrcadle se na ni usmál a ona si sáhla k vlasům.
„Změna plánů.“ Překvapila ji.
Hosté nervózně kontrolovali dveře. Francisovo příbuzní také. Už tu měla být nebo ne? Určitě ano. Házeli rychlé tázavé pohledy po Nicovi. On se opíral o nosný sloup a tvářil se klidně. Uvnitř nebyl. Bože. Řekni, že někam utekla. Prosil v duchu. Rychle a daleko.
Zvedl oči ke dveřím, když se ozvala radostná uleva. Tak neu... překvapeně zamrkal. Pousmál se a vykročil jí naproti. Své sestře. Nicolette.
Vlasy měla rozpuštěné. V nich věneček z drobných bílých kvítků. Očividně část výzdoby váz kolem. Na sobě bílé jednoduché šaty. Jemné a lehké jako pavučina. Kamkoli cestovala, nosila je sebou. Jako talisman, jako... podporu.
Patřily matce. Nebyly svatební, jen její oblíbené. Jejich otec ji v nich požádal o ruku. Vlastně to bylo poprvé, kdy se viděli. A on okouzlen jemným přesto divokým půvabem si v davu klekl. Před zraky všech ji chytl za ruku a trval na tom, že nevstane a nepustí ji dokud nesvolí. Aniž by znal jméno nebo původ.
„Co ta změna?“ Zašeptal Nico.
„Měl jsi pravdu. Neunesla jsem je.“ Pobavila ho. Víš, co tě čeká? Zeptal se a vedl ji k oddávajícímu šlechtici.
„Pokud se nepletu, svatba. Pokud ano, uvidíme.“ Pokrčila rameny a muže překvapil její klid. Pousmál se a zopakoval svou první otázku.
„To Khaki. Není jen trestně půvabný a okouzlující.“ Nico se hrdě usmál. Já vím. Zachytil Francisův pohoršený pohled. Tak jako jeho rodiny. Cítil, jak sestra jemně stiskla jeho paži.
„Nicolette můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Jasně jsme se domluvili...“ Vyštěkla jako první Francesca.
„Myslím, že tohle je moje svatba. Moje a Francise. Měla by být taková, jakou ji my chceme. Ne ty nebo někdo jiný.“ Řekla dívka hrdě. Žena vytřeštila oči. Otočila hlavu k Nicovi.
„T-to je tvoje práce, tvoje a toho tvýho...“
„Jsem dospělá a mám vlastní rozum. Věř mi, tohle je mé rozhodnutí.“ Otočila hlavu k ženichovi. Zachvěla se. Muž zakroutil hlavou.
„Nechápu to, co to do tebe vjelo? Tohle přece nejsi ty. Alespoň si stáhni ty vlasy, vypadáš jak nějaká divoženka.“ Pokáral ji.
„To je ten problém. Tohle jsem já. Ty šaty. Ty vlasy. Nesnáším složitý drdoly, co vytahují kůži na čele a máš v nich tolik spínek, že tě bolí hlava. Mám ráda rychlou jízdu na koni, vítr ve vlasech a na tváři. Ráda nosím kalhoty. Jsou pohodlné a myslím, že mi sluší. Ráda si občas lehnu nahá do trávy a užívám si paprsky slunce. Měl bys to zkusit, jsou příjemně hřejivý.“ Usmála se jemně a i přes mrazivou odezvu pokračovala.
„Jsem prý děsivě zvědavá a cokoliv vidím, chci vyzkoušet.“ Pobavila bratra.
„Věděl jsi, že u štípání dřeva se úžasně uklidníš? Že když strčíš ruku do pytle s kávou příjemně tě to zašimrá? A ta vůně, která ti zůstane na prstech.“ Usmála se.
„Věděl jsi, že Truhlíka jsem porodila já? Byl to nepopsatelný zážitek. Je tolik věcí, tolik...“ Odmlčela se na chvíli.
„Hrozně mě nudí vyšívání. Nehledě na to, že mi vlastně vůbec nejde.“ Otočila hlavu k Francesce. Stejně chladná odpověď.
„Ráda čtu vášnivé dobrodružné příběhy. Vidím se jako ty divoké, silné ženy, co se nestydí za svou vášeň. Co vítají teplo mužské náruče. Jeho něhu.“ Usmála se jemně.
„To stačí.“ Zamračil se Francis. Dívka se mu zadívala do očí.
„Měl jsem to vědět, vždy jsi taková byla! Už jako dítě. Nezkrotná, divoká... měl jsem vědět, že z tebe vyroste nemorální, malá...“
„Važ slova. To za mými zády jsou mí přátelé ne tvoji.“ Ozval se Nico chladně. Francis k němu otočil hlavu. Muž se postavil před svou sestru a tvrdě sledoval druhého. On si odfrkl.
„Tohle mě taky nepřekvapuje. Nejsi víc než hrubej, neotesanej...“ Prskal pohoršeně. Nico pokrčil rameny.
„No, když tě to nepřekvapuje.“ Muž stačil jen vytřeštit oči. Pak se mu zatmělo. Nico ho tvrdou ranou poslal k zemi. Sál za ním ožil voláním.
Blaid, sahající po klice dveří do sálu, se zarazil. Radostné volání a odezvy. Srdce se zastavilo. Přišel pozdě. Je takovej idiot. Proč musel odejít a nerozmluvit jí to už na oslavě. Ovládl ho šok a jeho hrdost a teď... zamračil a odstoupil.
Nico si povzdechl a nasedl na koně.
„Díky. Až se vrátí, vyřiď mu... zapomeň na to, očividně to nemá smysl.“ Popohnal koně.
Už několik týdnů svého přítele neviděl. Vyhýbal se mu. Očividně. Možná ho tehdy neměl tak praštil, ale zasloužil si to. Starý Blaid by to pochopil, neurazil by se. Starý Blaid by nenechal Nicolette čekat. Byl si jistý, že cítí víc. Zná ho přece jen nějakej ten pátek a to jak se na ni díval. Povzdechl si a stočil koně směrem k domovu.
Návštěva? Takhle pozdě? Pomyslel si a procházel chodbami. Došel do společenské místnosti. Přizvedl obočí a usmál se.
„Cait.“ Vyšel naproti krásné rudovlasé ženě. Usmála se a přijala jeho ruce.
„Nicopole.“ Políbila ho na tvář. Posadili se a on oběma nalil víno.
„Musim říct, že je to trochu šok.“ Pobaveně se pousmála. Ty musíš říct? Překvapila ho.
„Co potom já?“ Opřela se pohodlně, nohu přes nohu. On nechápavě zakroutil hlavou.
„Ty a Blaid?“ Pomohla. Muž přizvedl obočí. Povzdechla si.
„Nevím, co se mezi vámi stalo, ale... nemohl bys to vyřešit? Narušuje mi můj milostný život.“ Vysvětlovala. Opět jen zakroutil hlavou. Přizvedla obočí.
„Vážně musíte být na nože, když o tom nevíš.“ Přemýšlela. Blaid se přes den zahrnuje prací, to víš. Přikývl.
„A v noci okupuje moji ložnici. Kdyby alespoň okupoval tak jak má, ale... on se raději věnuje pití než mně.“ Nico překvapeně zamrkal.
„Pije?“ Zeptal se pochybovačně.
„Slabé slovo. Pak obvykle usne a celou noc mě nepustí z náruče.“ Kdyby alespoň skutečně držel mě. Dodala opět a zakroutila hlavou.
Muž přizvedl obočí. Povzdechl si. Teď tam taky je? Zeptal se. Přikývla. Vstal.
„Fajn. Jedeme.“ Pomohl jí vstát. Spokojeně se usmála a následovala ho ven.
Blaid se jemně zamračil. Někdo s ním zatřásl. Silně a naprosto bezohledně. Otevřel oči a zastínil si je.
„Dej to pryč, Cait.“ Zavrčel a lehl si na druhý bok. Zády k nepříjemnému světlu lampy.
„Hodláš se dlouho takhle ničit?“ Ozval se známý hlas tvrdě. Muž hledal v paměti a omámenou myslí se ho snažil přiřadit. Skoro se pozvracel. Otočil se a zadíval na přítele.
„Co tu ksakru děláš?“ Zeptal se temně. Já? Opětoval Nico tón i pohled. Blaid se zamračil.
„Buť ohleduplnej a ztrať se, jo? Nemám na ten tvůj obličej náladu.“ Zamrkal a snažil se zvednout. Zasténal. Muž ho chytl a tvrdě přirazil k posteli.
„Je mi jedno, na co máš a nemáš náladu. Teď vstaneš. Dáš se dohromady a půjdeš se omluvit mý sestře. Pak vypadneš. Nebo. Se jí to budeš snažit vynahradit. Rozuměls?“ Mrazil hlas, oči hořely. Blaid ho prudce odstrčil.
„Jdi do hajzlu! Co po mě ksakru chceš? Má snad toho svýho milovanýho...“ Zmlkl, když si všiml překvapeného výrazu.
„Cože?“ Nechápal Nico.
„Cože?“ Napodobil ho muž. Ty to nevíš? Zeptal se druhý. Blaid váhavě zakroutil hlavou. Nico se rozesmál.
„To si snad děláš... proto tohle všechno?“ Bavil se. Jeho přítel tedy rozhodně ne. Vzbudí ho. Skoro mu vyrazí dech. Řve na něj a pak se mu směje?
„Co ty jsi ksakru za přítele?“ Vyštěkl. Nico se pousmál.
„Ten nejlepší.“ Řekl klidně a posadil ho. Vstávej. Musím ti něco říct. Vydechl uvolněně.
Dívčina postel byla rozhrabaná. Někde uprostřed ležela ona. Nespala. Jen ležela a přemýšlela. Vlastně ani moc ne. Prostě jen ležela. Neměla chuť vstát. Neměla chuť cokoliv.
Na svatbě se po svém proslovu cítila tak sebevědomě. Teď už bude silná a zvládne vše. S nimi nebo bez nich. Nepotřebuje Francise. Nepotřebuje ani Blaida. Křičelo jí tehdy v mysli. Je silná a krásná a úžasná žena a spousta mužů... ale ona chce jeho. Bez něj je slabá a neúplná. Zavřela oči.
Myslela si, že přijde. Až zjistí, že ze svatby sešlo. Přijde a obejme ji. Vezme si ji. Něžně a pomalu. Anebo rychle a tvrdě. Ale přijde si pro ni.
Pomalu přestávála věřit. S každým přicházejícím dnem. Hra skončila. Měl o ni zájem, jen protože patřila jinému muži. Nebo ho jednoduše omrzela. Tak jako ty před ní. Khaki s Nicem se ji snažili utěšit, ale ona se chtěla oddávat svému smutku a bolesti. Alespoň chvíli. Sladce trpkému smutku. Byl to jediné, co jí po něm zbylo.
Postel se mírně prohla. Povzdechla si. Myslela si, že už to vzdali. Zahrabala se hlouběji do peřin. Ucítila dotek. Pomalé pohlazení po paži. Jemně se zachvěla. To přece... vyhrabala se z pod přikrývek a posadila se. Co teď? Zadívala se do šedivých očí.
Vypadá zdravý a... úžasně, jako vždy. Jako tehdy na oslavě. Doufala, že se možná zranil. Teď někde leží se ztrátou paměti a nepamatuje si ji. Proto nepřišel. Ale on vypadá... Jemně zakroutila hlavou. Blaid si povzdechl.
„Omlouvám se, Nicolette, já...“ Zmlkl. Vlepila mu facku. Co to ta jejich rodina má? Neustále do někoho mlátit? Pomyslel si, když ho udeřila znovu. Silněji. Pak do ramene, do prsou. Několikrát. Plačky. Znovu a znovu.
„Nicolette, prosím. Nech mě to...“ Chytl její ruce.
„Ne!“ Přerušila ho a odstrčila.
„Jdi pryč! Už... už tě nechci! Propásl jsi přiležitost. Tak... tak odejdi!“ Odstrkovala ho.
„Už tě nechci vidět! Nikdy!“ Prala se s ním vzlykaje. Nikdy. Pokrývaly jí tváře další a další krůpěje. Setřel jí je.
„Myslel jsem, že jsi se vdala.“ Překvapeně rozšířila oči. Proto jsi... Zeptala se. Přikývl.
„A-ale tehdy jsi odešel. Z oslavy. Proč jsi...“
„Proč bych zůstával, potom cos mu dovolila nasadit ti ten prsten? Vybrala sis.“ Zamračil se, očividně na to nebyl nijak zvlášť hrdý. Sklonila hlavu.
„C-co bude teď?“ Popotáhla a utřela si zbytky slz. Cokoliv si přeješ. Odpověděl a rozechvěl dech.
„Ale já chci...“ Dotkla se podvědomě svého prsteníčku. Zadíval se na ni. Pousmál se a vytáhl jí pírko z copu. Zamrkala.
„Och. Zapomněla jsem...“ Zmlkla a sledovala, jak ho kroutí. Srdce jemně zašeptalo. Zdá se jí to nebo... Muž skončil a chytl její prsty.
„Omlouvám se, že jsem přijel tak nepřipravenej. Koupím ti skutečnej a... jakejkoli si budeš přát, tak jen pro teď.“ Nasadil jí malý stočený kroužek.
„Chceš?“ Zeptal se a políbil ji do vlasů. Ona sledovala kov na své ruce.
„Nechci.“ Zabila ho. Opravdu téměř ano. Nechci jiný. Líbí se mi tenhle. Zvedla k němu oči. Byly opět plné slz. Šťastných. Tentokrát ano.
