kapitola II. - konec
Ráno dorazil do školy a celý den byl elegantní, usměvavý a nad věcí. Jakoby hodiny za jeho zády přestaly zlověstně tikat.
Odpoledne dorazil ke kurtům. Jeho malý žáčci už tam byli. Jako vždy obdivovali vyhrané poháry a ceny z dob, kdy ještě závodil. Pak jednoho dne zaskakoval za svého trenéra a našel smysl života.
Dřív by se upřímně zasmál, kdyby mu to někdo tvrdil. Teď už ne. Práce s dětmi ho skutečně uspokojuje. Baví ho učit je, připravovat pro pokročilejší tréning.
Povzdechl si. Měl by si to užívat dokud může. Brzy bude s jeho krátkou kariérou trenéra konec.
Žáci odešli a on ještě dosbírával míčky, které zapomněli sebrat. Vysprchoval se, převlékl a namířil do města.
Zadíval se na útulnou kavárnu. Tady? Zkontroloval adresu se jménem v telefonu a vešel.
Drobná černovláska, sedící na jedné z pohovek, si ho hned všimla a mávla na něj. Usmál se a vydal se k ní.
“Annie.” Sklonil se k ní a objal. Oplatila mu úsměv i pozdrav a poklepala místo vedle sebe. Posadil se a objednal u hnědovlasého muže. Velice půvabného hnědovlasého muže. Chvíli si ho prohlížel. Takhle kdyby... napadlo ho.
“Adame?” Ozvala se dívka. Cukl sebou a otočil k ní hlavu. Promiň, tak co se děje? Zeptal se.
“Byl za mnou otec.” Napila se. Jo, za ním taky. Zamračil se, ale nekomentoval.
“Ještě stále na nože?” Povzdechla si, když si všimla výrazu. On se ještě víc zamračil.
“Divíš se mi?” Hledal chvíli popelník. Do hajzlu. Tady se nekouří, co? Zvedl oči k dívce, otázku v nich. Zakroutila hlavou. Povzdechl si a schoval cigarety.
“Tobě nikdy do ničeho nemluvil, možná protože jsi holka, nevim. Mně? Diktuje, co mám a nemám dělat. Jak se chovat, co si myslet, jak... tak hrozně moc, mě to...” Tvářil se temněji a temněji.
“Tak mu to řekni.” Pokrčila rameny.
“Řekl jsem mu to. Tolikrát.” Máchl rozčíleně rukou. Uslyšel drnčení a pak ucítil horký následně mokrý pocit na rameni. Rychle zvedl hlavu.
“Bože, moc se omlouvám.” Vstal rychle. Muž se nejistě pousmál.
“To já, nespálil jsem...” Ne, jen mě to trochu lízlo. Prohlédl si triko s mikinou. Svlékl si ji a aby muže víc uklidnil, ukázal jen lehce zarudlé rameno. On přikývl ale pro jistotu mu přinesl utěrku s ledy. Pak novou kávu a džus.
“Mimochodem, to je Richie. To můj bratr Adam.” Představila je. Seznámili se a muž se vrátil ke své práci. Adam ke své sestře.
“Jsi si jistý, že jsi mu to řekl? Myslím tím, co skutečně chceš.” Zvedla k němu oči. Jistěže. Musel by bejt slepej a úplně blbej, aby si nevšiml, co chce. Oponoval a zvedl oči k dalšímu narušiteli.
Tentokrát to byl světlovlasý muž vystřižený z přední strany časopisu. Byl si jistý. Odněkud ho... Prohlížel si ho. Muž mávl rukou na číšníka a políbil Annie na tvář.
“Zdravím, krásko. Dlouho jsme se neviděli.” Zaplul na křeslo vedle jejich pohovky.
“Řekla bych, že za to můžu poděkovat Richiemu.” Přemýšlela. Muž se pobaveně pousmál a zvedl oči k jmenovanému. Pokládal před něj hrnek s kávou.
“Za co vděčím tomu překvapení?” Usmál se a nechal políbit. Blonďak si povzdechl a napil se.
“Včera mi Hank oznámil, že se žení a stěhuje.” Povzdechl si. Příští týden. Odpověděl na otázku kdy.
“Žertuješ? To přece...” Žení se příští týden, přestěhuje až za něj najdu náhradu ale samozřejmě by byl šťastný za co nejdřív. Vysvětloval muž. Richie s Annie se zamračili.
“Hm. To bude těžký. Lidi si na jeho noční vysílaní zvykli. Ten jeho příjemnej klidnej hlas.” Zakroutil muž hlavou.
Adam zvedl oči od svého hrnku. V kapse mu zavibroval telefon. Hlas? Pomyslel si a vytáhl přístroj. Otevřel příchozí zprávu. Přizvedl obočí.
´Díky, za dnešní noc. Lhal jsem, zkoušku jsi úspěšně složil. Co teď s tím, nechám na tobě.´ Annie si všimla jemného úsměvu.
“Přítelkyně?” Usmála se. Něco na ten způsob. Ona změnila větu v otázku.
“Přítel.” Opravil ji. Přizvedla obočí.
“Bože, tak už i ty.” Zahrála povzdech ale oči se usmívaly. Kdy mi ho představíš? Chtěla vědět.
“Jsi v pořadí.” Schoval telefon a zvedl oči k blonďatému muži.
“Že jsem tak smělej, o čem jste to mluvili?” Zeptal se.
Oslovený k němu otočil hlavu od Richieho. S úsměvem se napil. Mladík mu neskutečným způsobem připomínal jeho za mlada. Stejné sebevědomí, stejná jistota v očích, stejné vystupování i elegance.
“Hmm. Jsem Dennis.” Podal mu ruku. Adam. Podal mu svou. Tak se nespletl. Je to Dennis Hackle. Otočil hlavu ke své sestře.
“Proč jsi mi neřekla, že znáš...” Dotčeně zamrkala.
“Určitě jsem o něm mluvila. Mockrát.” Bránila se. Jo, ale zapomněla jsi říct Dennis a jak dál. Pobavil všechny a vrátil se k muži. Takže? Pobídl ho.
“Jak jsem řekl, jeden z mých moderátorů v radiu Hank Baykus končí. Nevim, jestlis ho někdy slyšel, ale Hank má neskutečně příjemnej hlas. Člověk má pocit, že by ho ukecal k čemukoli. Bude těžký za něj někoho sehnat. Někoho, kdo by se mu vyrovnal i tím jak umí mluvit.” Vysvětloval.
Adam přikývl a chvíli zamyšleně seděl. Je možný, že něco jako osud skutečně existuje? Tohle přece nemůže být náhoda. To by byla sakra náhoda. Dennis četl v jeho výrazech.
“O někom víš?” Hádal. Mladík zvedl oči. Možná, ale... Zaváhal Muž ho pobídl.
“Není moderátor, nikdy nic podobnýho nedělal. Ve skutečnosti pracuje na infolince.” Ale jeho hlas a mluvit umí. Dodal rychle. Dennis pokrčil rameny.
“Není problém, rád si s ním promluvím.” Překvapil mladíka. On si povzdechl.
“Nejsem si jistý, zda by přišel. Párkrát jsme o tom mluvili a nedopadlo to moc dobře.” Zamračil se. Muž s ním.
“Nutit ho nemůžu... říkal jsi infolinka?” Zeptal se zamyšleně. Adam přikývl. Fajn, zkusim tam zavolat, ale potřeboval bych ho slyšet dýl. Povzdechl si Dennis a vytáhl telefon.
“Má noční.” Oznámil mladík. Muž si znovu povzdechl. Fajn, počkáme. Schoval přístroj. Richie překvapeně zamrkal.
“Tady?” Zeptal se nejistě. Dennis k němu zvedl oči.
“To tvoje nadšení dost bolí.” Pobavil ho. Muž se usmál a zakroutil hlavou.
“Já jen, máš tolik volnýho času? To je...” Hledal správný výraz. Jeho milenec se pobaveně pousmál.
“Vlastně jsem měl na celej večer naplánovaný schůzky s možnými adepty ale mám ten pocit, že...”
“Jay.” Pomohl Adam. Dennis se usmál.
“Jay je ten pravý.” Mladík napodobil výraz a přikývl. Určitě.
S jemným zapištěním zastavil auto před velkou vilou a vystoupil. Co po něm do hajzlu zas může chtít? Kvůli němu propásne Dennisův rozhovor z Jayem. Přemýšlel nevrle a vydal se k hlavnímu vchodu.
Otevřel mu dlouholetý rodinný majordomus a pustil ho dál s oznámením, že otec je v pracovně.
S temnou náladou. Bez zaklepání vešel a zadíval se na muže za stolem. S klidem v hlase pozdravil a pobídl ho, aby si sedl.
Mladík sebou praštil do křesla a pro jistotu odrovnal muže pohledem. Pak si provokativně připálil.
Jeho otec si povzdechl a spolkl komentář, že tady se nekouří.
“Takže?” Zamračil se Adam. On pokrčil rameny.
“Čas se krátí a mě napadlo, že bych ti mohl začít předávat informace o firmě. Je jich hodně k zapamatování.” Dodal. Mladíkovo srdce se zastavilo. Prostor kolem se zmenčil a sevřel ho.
“A to muselo bejt zrovna dneska? Měl jsem plány.” Přešel k oknu a otevřel. Měl pocit, že se dusí.
“Víš, že nemám moc volného času... no, to se brzy změní.” Přiškrtil mladíkovy plíce ještě pevněji. On zavřel oči. Zamračil se a s neutrálním výrazem otočil.
“Fajn, sem s tím. Chci odsud už vypadnout.”
To si snad dělá... Hodil několik disků na stůl a svalil se na gauč. Poslepu nahmatal vrnící telefon a přijal hovor.
“Ahoj, neruším?” Jakoby ho pohladila chladivá něžná ruka a uklidnila rozpálenou mysl.
“Ne, voláš právě včas... nejsi v práci?” Uvědomil si.
“Jsem. Vlastně nemůžu moc dlouho mluvit, ale měl jsem dnes hrozně divnej telefon a...”
“Hmm.. neříkej mi, že zas někoho balíš přes telefon.” Rozesmál ho mladík a on sám se cítil trochu líp. To tys sbalil mě. Upozornil ho Jay.
“Pravda. Tak? Co ten hovor?” Zeptal se.
“Zapomeň na to. Tvůj hlas... stalo se něco?” Překvapil ho muž. Adam si povzdechl a vyprávěl mu o své schůzce s otcem. Jay tiše poslouchal.
“Nechápu to. Jsem přece jeho syn. Copak nevidí, co mi dělá? Jak moc nešťastnej...” Zakroutil hlavou a v očích cítil slzy. Zamračil se a prsty je protřel.
“Tak to s ním zkus ještě jednou probrat. Promluvit si. Prostě mu říct, co chceš.” Navrhl Jay. Ale on s ním přece... tolikrát. Úplně k ničemu.
“Máš pravdu, zkusím to.” Pohladil ho úsměvem a jemně se rozloučil. Ksakru, Jay úplně zakecal ten hovor s Dennisem. Uvědomil si a vstal.
S jemným úsměvem sledoval své malé žáky a cítil se klidný. Zakroutil hlavou a šel jednomu z nich opravit držení pálky.
Otec se stejným jemným úsměvem sledoval jeho. Nikdy by nevěřil, že jeho syna bude vážně bavit něco takového. Povzdechl si a nasadil kamenný obličej.
“Zdravím.” Adam sebou cukl a otočil se. Něžné hřejivé pocity a výraz se vytratil.
“Já tebe. Něco se stalo?” Narovnal se. Muž porkčil rameny.
“Včera jsem zapomněl na pár disků. Tak jsem ti je přinesl dnes.” Podal mu nosiče. Mladík si je vzal.
“Je toho ještě mnohem víc ale pro začátek to, myslím, stačí.” Šokoval ho otec. Víc? To si dělá... takhle do konce roku nebude dělat nic jinýho než ležet v učení do školy a rodinnýho podniku.
“Fajn, ještě něco?” Otec se zamyslel.
“Hmm... vlastně mě napadlo, že bys mohl jít se mnou na pár schůzek. Čím dřív se začneš připravovat tím líp.” Adam přikývl. Řekni kdy a kde. Budu tam.
“Samozřejmě v obleku.” Mladík přivřel oči.
“Dám ti číslo na svého krejčího. Jsem si jistý, že s ním budeš spokojený tak jako já.” Přemýšlel muž.
“Možná bych ti mohl dát číslo i na svýho holiče.” Dodal. Přesně v ten okamžik se v Adamovi něco zlomilo. Silným rychlým zvukem. Trpělivost.
“To stačí.” Řekl tiše. Otec přizvedl obočí.
“Mám toho dost. Co se ze mě do hajzlu, snažíš udělat? Svoji mladší kopii? Nechci... to já nechci. Jsem dobrej v tom, co dělám. Baví mě to a... jsem šťastnej. Copak to nevidíš? Copak to nechceš?” Řekl téměř bezradně. Muž ho tiše sledoval.
“Nejsem jako ty. Vždyť... vždyť mě tím úplně zabíjíš.” Zakroutil hlavou.
“Proč to děláš? Proč nedokážeš bejt hrdej na to, co jsem dokázal. Co dělám. Všichni přece nemusí bejt...”
“Jsem.” Přerušil ho otec. Adam překvapeně zamrkal. Muž se pousmál a postavil se k němu.
“Díky bohu. Už jsem se vážně začínal bát.” Chytl ho a objal. Mladík se zmateně odtáhl.
“Cože?!” Vyštěkl nechápavě. On se klidně pousmál.
“Chtěl jsem jen, abys mi řekl, co chceš, Adame. Abyses mi postavil jako muž. Nic víc. Nechci tě do ničeho nutit. Ale zároveň nechci, abys promrhal svůj čas. Jistěže nechci, jsem tvůj otec.” Políbil ho na čelo.
“Pokud je tohle, to co opravdu chceš. Stojíš si za tím, budu tě podporovat a stát za tebou tak jako stála ona.” Adam mu tiše hleděl do očí. ´Prostě mu říct, co skutečně chceš. Myslím tím, co skutečně chceš.´ Zazněl mu v uších Jayův a sestřin hlas. Měli pravdu. Sklonil hlavu.
“Bože, tak hrozně tě nenávidím.” Vytryskly mu slzy a on se schoulil do pevné náruče. Muž se pousmál a objal ho. Děkuju. Zašeptal mladík a rozbrečel se. Děkuju. Děkuju.
Pozdě v noci opět ležel na svém gauči a poslouchal Jayův hlas. Tentokrát z radia. Dennis ho po rozhovoru z infolinky skutečně pozval k osobnímu setkání. Jay posílen Adamovým povzbuzovaním nakonec souhlasil a po schůzce dostal zkušební týden. Za Hankova doprovodu a podpory.
Adam poslouchal každou noc. Každou noc mu pak Jay nadšeně volal. Vysílání začínalo kolem deváté večer a končilo po jedné hodině.
Byl chladný den a obloha zalévala město deštěm. Hustým silným deštěm. Lidé se skloněnými hlavami spěchali ulicemi a snažili se alespoň trochu schovat pod lehce zbytečné deštníky. Mezi spěchajícími stál rudovlasý mladík a sledoval vchod velké budovy. Stál téměř bez pohybu. Pod stříškou protějšího domu a v ruce držel složený deštník.
Týden uběhl rychlým tempem a Dennis si pozval Jaye na další schůzku. Proto tu teď nervózně postává a sleduje vchod Hudby. Ne snad protože by pochyboval. Ne. Byl si jistý, že jeho budoucí milenec místo získá. Budoucí milenec.
Zhluboka se nadechl. Proto byl tak nervózní. Dnes se poprvé setkají. Když se domlouvali, byl nadšený. Víc než nadšený. Teď už tak ne. Co když Jay nebude... bude... cokdyž on bude tak povrchní a Jayův vzhled ho ovlivní? Přemýšlel a zavřel oči.
Jak asi vypadá? Snažily se představy vykreslit neznámý obličej. Možná dlouhé vlasy, jemná tvář. Něco jako ten okouzlující muž z květinky, kde kupoval tohle. Sklonil hlavu ke kytici chráněné papírem. Ne. To určitě ne. Obraz v mysli se rozplynul a nahradil ho jiný.
Nebo temné černovlasé slunéčko jako je spolužák Simon. Vybavil si chladný obličej. Ne. To taky ne. Nebo ano? Přemýšlel. Co když ho bude vážně jeho vzhled... zarazil se a zadíval na bělovlasého muže. Stál před vchodem společně s Dennisem. Oba schováni pod svým vlastním deštníkem.
Adam pár tiše sledoval. Čekal... netušil co, ale tohle tedy ne. Žádný blesk, žádný zpomalený svět kolem a bušící srdce. Nic ohromujcího, hřejivého a úžasného. Na druhou stranu. Ani žádný zklamání, ochladnutí a podobně. Ne. Mnohem hůř. Necítil vůbec nic.
Zamračil se a udělal krok. Nohy se samovolně zastavily a svět kolem se skutečně vytratil. Srdce zašeptalo úlevou.
Dennis se rozloučil s Hankem a otočil se k muži stojícímu za nimi. Měl světlounce blonďaté téměř bílé vlasy sestřižené v nepravidelném účesu. Zdůrazňovaly jeho světlou pleť a velké pronikavé oči. Byly jako temné listy stromů. Od pohledu vypadal jako malý rebel. Beze sporu. Malý rocker s tváří anděla. Docela dost půvabný rocker s tváří anděla.
Ještě když se loučil s Dennisem zachytil za jeho ramenem šedivý pohled. Rozbušil mu srdce a rozechvěl dech.
Jeho nový šéf si to namířil pryč a odhalil mladíka, stojícího na kraji chodníku. Držel temně rudý deštník a mlčky ho sledoval spokojeným, sebevědomým pohledem plným klidu.
