kapitola II. - konec
Další den konečně dorazili do hlavního města. Úžasného, zářícího hlavního města lidí. Bylo plné barev, hudby a zpěvu. Ulice přetékaly návštěvníky z různých koutů světa. Na velkém náměstí bylo připraveno šest velkých trůnů. Tři a tři na dvou stranách náměstí. Za nimi stály velké nástěnné fresky znázorňující podoby bohů. Velkých šesti.
Pavitra – nejstarší z bohů. Bohyně života, moudrosti a větru. Patronka léčitelů, paragonů a elementalistů větru. Čistá a krásná ochránkyně světla.
Yud´dha – bůh války a ohně. Tvrdý a hrdý patron bojovníků a elementalistů ohně. Silný a klidný, daroval lidem tajemství kovu.
Báis – bohyně smrti a ledu. Patronka necromancerů a elementalistů vody. Strážkyně země mrtvých.
Rhith – bohyně krásy a iluzí. Patronka mesmerů. Nejmladší z bohů. Mnoho žen i mužů se k ní obracelo z nešťastné lásky.
Chaya – mezi lidmi známý jako temný bůh. Dárce magie. Nejmocnější z bohů. Děsivý přesto krásný ochránce temnoty. Nebyl patronem nikomu – zároveň všem.
A konečně Shizen – bůh země. Patron Rangerů a elementalistů země. Divoký a krásný ochránce přírody a všeho živého v ní.
Ephy se zvědavě rozhlížel po ulicích a rozmanitém davu. Nadšení mu doslova zářilo z očí. Muž ho s úsměvem držel za ruku a také se rozhlížel. Byl v podobném rozpoložení jako mladík.
Jejich nadšení trochu narušil nejstarší z bratrů. Přišel s oznámením, že budou mít pravděpodobně problém s přespáním. Jako kněží zastupující své bohy měli zajištěné ubytování. Bohužel se ale někde stala chyba a pokojů nebylo dost. Ne pro všechny.
Shizenovo kněží přenechali lůžka kněžkám Pavitry a šli hledat ubytování. Někdo je odkázal na pohostinství v přístavu, kde by snad ještě mohli sehnat pokoje.
Zástupci boha země zaskočeně možná spíš nevěřícně hleděli na něco silně špinavého, zapáchajícího a připomínající zločinné doupě. Ephy nejistě zvedl oči k bratrům. Mladší z nich pokrčil rameny.
“Postel jako postel.” Řekl bez zájmu a šel k hlavnímu vchodu. Ostatní za ním. Jen nepřipomíná. Rozhlédli se po pohostinství. Opravdu asi ta nejhorší sebranka z města. Shodli se pohledy. Snad aby zase šli nebo ne? Všimli si zbytečně zvědavých pohledů štamgastů.
Žena - posel bohyně Pavitry - je následovala k východu a stále se rozhlížela. Ještě nikdy na vlastní oči neviděla... zamračila se bolestí. Mezi dveřmi do někoho tvrdě narazila. Dotyčný ji stačil chytit za paže a zmírnit náraz.
“V pořádku?” Jemně se zachvěla. Hluboký sametový hlas. Měl v sobě něco...
“Ano, omlouvám se.” Odtáhla se a zvedla oči. ´Prostě věděl. Cítil. Poznáš to, neboj se.´ Zaznělo jí v uších při pohledu do temně šedivých očí. Naplnilo je lehké překvapení.
“Když to tak sleduju, není za co.” Držel ji stále. Přizvedla obočí a zadívala se na něj. Byl to urostlý štíhlý muž temně rudých vlasů oděný v černém. Narozdíl od ostatních kolem čistý a upravený.
Bez rozpaků si ji prohlížel. Něco takového by tedy nečekal. Ne v týhle díře. Zachytil pohyb. Zvedl oči a zadíval se na zamračené Rangery za jejími zády. Rozhlédl se po nich. Kněží. Uvědomil si. Tak jako ostatní jistě přijeli na oslavy a tak jako ostatní...
“Hledáte nocleh?” Zeptal se vysokého hnědovlasého muže. Působil jako vůdce. Ne, působil jako mnohem víc. Zadíval se mu do očí. Hlubokých zelených očí.
“Vlastně ano.” Přikývl. Muž se pousmál. Možná můžu pomoct. Sklonil hlavu zpět k ženě.
“Pojďte se mnou.” Rozhlédl se po štamgastech a očima našel jednoho. Opilec se pod jeho pohledem zachvěl a přikrčil. Uvolnil se, když muž vykročil ze dveří. Za sebou vedl ženu. Rangeři je rychle následovali.
Provázel je živým přístavem až k velké residenci na samotném okraji. Stála na skále nad ostatními domy. Se zahradou lemující útes.
Cestovatelé se mezi sebou rozhlédli. Pár z nich pokrčilo rameny a vešlo. Ostatní je následovali. Muž se hned za dveřmi zastavil.
“Jen lehký varování. Žije se mnou pár přátel.” Usmál se téměř nevinně. Už to je trochu znejistělo. Muži, které potkali na chodbách, mnohem víc. Nebyli špinaví, potrhaní. Vlastně byli stejně elegantní, upravení a čistí jako samotný hostitel, ale něco v jejich pohybech... Zlodějské doupě. A on. Jejich vůdce.
Ephy se zvědavě rozhlížel. Snad i víc než po ulicích města. Přestože i on si byl jistý, kde jsou, necítil se nervózní. Ani neměl strach. Nebylo to tím, že má za sebou Shizenovo posla se skupinou Rangerů. To měl i tam dole v přístavu. Ne. Ve zlodějích v domě bylo i něco jiného. Odsunul-li stranou jejich živobytí, měli v očích něco čestného a upřímného. Narozdíl od sebranky v hospodě. Té násilí, zrada a faleš křičela z očí.
“Nečekali jsme hosty, takže pokoje budou asi trochu... taky se budete muset podělit o postele.” Dovedl je do chodby plné dveří. Jedny otevřel.
Ephyho bratr se zadíval na velké královské lůžko.
“V tom nevidim problém, díky.” Podal muži ruku a zaplul do pokoje. Druhý bratr za ním. On ho zastavil mezi dveřmi.
“Řek jsem, že v tom nevidim problém. Ale ne s tebou.” Natáhl se pro mladou Rangerku a zatáhl ji do pokoje. Než zmizela v ložnici, ještě si stačili všimnout, jak zrůžověla. Nejstarší z bratrů pobaveně zakroutil hlavou a zvedl oči k chodbě. Ostatní si už rozebírali pokoje.
Ephy se rozhlédl po jejich. Jen pár nutných kusů nábytku ale elegantních. Na zemi koberec. Pod přehozem čisté povlečení a kolem jen pár dní starý prach. Někdo tu uklízel. Ne denně ale uklízel.
Odstrčil těžký přehoz a svalil se do měkkých peřin. Muž se usmál a sedl si na druhou stranu postele.
“Unavený?” Děsivě. Zívl mladík.
“Ale chci se po setmění podívat do města. Prý to bývá úžasné.” Přisunul se k muži a přitulil se k jeho boku. On ho objal a políbil do vlasů. Pohladil vlka, který se stočil z druhé strany.
Žena mlčky následovala hostitele. Stále ji držel za ruku a provázel chodbou.
Vešli do dalšího z pokojů a on ji konečně pustil. Ložnice byla větší než ostatní a víc zabydlená. Postel zlehka rozestlaná a v otevřené skříni viselo oblečení. Pánské.
Otočila se k muži. Všiml si výrazu a přikývl.
“Je to má ložnice. Je čistčí a... vyspim se jinde.” Dodal. Očima shlédla lůžko.
“Nerada bych tě připravila o tvé pohodlí.” Prohlížela si zbytek pokoje.
“Jako muž beru za povinnost poskytnout...”
“Je dost velká.” Přerušila ho. Přizvedl obočí ale oči se usmály. Rty s nimi. Jemně přikývl.
“Pokud si přeješ koupel.” Zpozorněla, nadšena představou.
“Ráda bych, nejsem zvyklá tolik cestovat a... koupel uvítám.” Zkrotila své emoce. Šedivé oči se opět potěšeně usmály.
“Zařídím to, má paní.” Uklonil se a šel pryč.
Po chvíli někdo zaklepal. Vešel pravděpodobně sluha. Nesl čisté osušky a nádoby s vůněmi a mýdly. Pozdravil a zašel do koupelny. Ozvala se tekoucí voda.
Žena přizvedla obočí a šla se podívat. Pohladila ji příjemná vůně i pohled. Někdo se tu očividně rád koupe. V rohu místnosti stála velká zabudovaná vana s vyhříváním. Nad ní byl spád s vodou. Horkou vodou. Ve zdi musela být nádrž s ohřevem.
Sluha rozložil před vanou vyřezávaný paraván. Přehodil přes něj dámský župan a odešel.
Bez jediného zaváhání vklouzla za stěnu. Svlékla se a stejně elegantně vklouzla do vody. Uvolněně vydechla. Snad si i jemně vzdychla.
Muž stojící mezi dveřmi se pousmál.
“Příjemný?” Žena otevřela oči. Otočila hlavu po hlase. Velice. Usmála se.
“Přinesl jsem ti něco na sebe, abys tu nemusela běhat v tom županu. Ale jestli ti to nevadí, mně určitě ne.” Dodal a pobavil ji.
“Na druhou stranu na večeři byses asi...” Večeři? Přerušila ho.
“Povinnost dobrého hostitele, řekl bych.” Řekl nenuceně.
“To je od tebe víc než šlechetné, děkuji.” Neviděla ho, on ji přes drobné otvory ve zdobení alespoň částečně. Tvář, rameno. Prsty položené na okraji vany. Oči. Modré jako nebe samo. Ne. Modřejší než voda oceánů. Temně modré květy fialek.
“Tvý společníci plánují večerní prohlídku města.” Opíral se o rám dveří a sledoval, jak si opět pokládá hlavu.
“Také bych ho ráda viděla. Dřív než začnou skutečné oslavy.” Řekla zvláštně a stejně tak se tvářila.
“Rád tě... vás provedu.” Opravil se.
“Nejsi kněžka. Ani ty a ani... on.” Pokračoval.
“Ephy nám říká poslové.” Ephy? Zeptal se. Jeho milenec. Zněla odpověď.
“Ten drobný kněží... Poslové bohů?” Zeptal se znovu, když přikývla. Ano. Přitakala.
“Shizen a Pavitra.” Neptal se, jen konstatoval. Skuteční poslové. Přemýšlel. Není divu, že je tak... nádherná. První slovo, které ho napadlo. Moje. Následovalo hned po něm. Byl si jistý. Patří mu a on jí.
“A ty?” Přerušila myšlenky a pocity.
“Myslím, že víš, kdo jsme.” Sledoval krásnou tvář.
“Zloději a ty jejich vůdce.” Nezaváhala. On se usmál.
“Zvláštní. Víš, kdo jsem. Přesto se klidně koupeš v mý vaně, plánuješ spát v mý posteli. Po mym boku. Jiná žena by se na tvym místě jistě bála.” Přemýšlel. Ona zvedla velkou měkkou houbu a stiskla. Prsty zalila hustá navoněná pěna. Pousmála se a začala si omývat paže a ramena.
“Hmm. Myslela jsem, že zlobivý chlapy vzbuzují u žen víc zájem než strach.” Pobaveně se zasmál
“Vlastně asi ano.” Připustil.
“Nehledě na to, že jsi mi tam dole nedal moc na výběr.” Dodala a otočila hlavu přímo k němu. Téměř jakoby ho viděla. Zachvěl se.
“To spíš ty mně.” Uklouzlo mu. Narovnal se a omluvil, že nebude dál rušit.
Žena si položila hlavu zpět a zavřela oči. ´Prostě věděl. Cítil. Poznáš to, neboj se.´ Pohladilo opět uši. Pousmála se. Měl pravdu.
Čistě umytí, odpočatí Rangeři a kněží se sešli ve velké jídelně. U dlouhého stolu seděli místní. Hladově zapluli mezi ně a pustili se do jídla.
Po večeři. Se setměním. Se opravdu vydali do města. Ulice byly stále plné lidí. Snad víc než přes den. Všude praskaly malé ohňostroje, zněla hudba a zpěv. Někde se tančilo. Jinde stály prodejní stánky a vzduch byl nasáklý vřelou veselou náladou.
Nenechali se přemlouvat a zapluli do rozmanitého živého davu.
Žena si prohlížela zdobené korále a cetky. Na sobě měla vyšívaný dlouhý kabátek se stojáčkem. Jeho barva ladila k jejím očím.
“Trochu obyčejný pro někoho jako jsi ty. Nemyslíš?” Otočila se.
“K tobě by se hodilo něco dražšího, zářivějšího... vzácnějšího.” Sebral jí muž barevný náhrdelník a palcem protočil jeden z korálků. Žena sledovala cetku mezi jeho prsty.
“Hodnotu neurčuje cena ale dárce... nebo ne?” Zvedla k němu oči.
“V tom případě.” Přehraboval se chvíli mezi přívěšky, náhrdelníky a prsteny. Tenhle. Vyndal barevný náramek z modrobílých korálků. Byl jednoduchý. Svým způsobem půvabný a něžný.
Připl jí ho. Žena zvedl ruku a promnula šperk prsty. Pousmála se.
“Děkuji.” Kývla na mladou prodavačku a šla k jinému stánku. Muž zaplatil a následoval ji. Zaskočená dívka za ním nejistě hleděla. Sklonila hlavu k míncím, které držela. Nespletl se? Přemýšlela. Ne. Jeho pohled, když platil. Nespletl.
Procházely trhem a muž podobným způsobem zaskočil pár dalších prodavačů. To když si vybrala velký zdobený šátek, který byl tradiční ozdobou místních žen. Malovaný látkový vějíř a pak ochutnávala jídlo z různých koutů světa.
Nakonec se zapojila mezi tančící na jednom z malých náměstíček. Dívky ke svému tanci používaly podobné šátky jejímu. Vzaly ji mezi sebe - s ní ostatní přihlížející - a učily kroky.
Žena jemně vlnila šátkem, tak jako všichni kolem a cítila se stejně lehká jako on. Pryč od starostí, povinností. Pryč od všeho.
Přes lem látky zachytila šedivé oči. Usmívaly se. Tak jako muž. Mlčky ji sledoval. Jen ji. Zbylé tanečnice nebyly důležité. Rozvlnila šátek a hleděla mu do očí. Ani pro ni zbylí přihlížející nebyli... Zarazila se. Zachytila jiný pohled očí. Silnější než plamen ohně. Silný a spalující. Znala ho. Tělo se zastavilo v pohybu.
Vysoký urostlý muž zlehka kývl hlavou v pozdravu. Měl delší husté vlasy. Rudé plameny ohně. Opálenou pleť a krásnou hrdou tvář bojovníka. Po jeho boku stála bělovlasá žena. Byla jako krásný přízrak. Jen přelud. Sen. Stejně neskutečná a eterická. Jemně se usmívala.
Žena napodobila výraz a vydala se k páru. Její společník se za ní otočil. Přizvedl obočí a sledoval zvláštně hřejivé shledání přátel.
Lehce nejistě se ošil. Trojice se vydala k němu.
“To jsou mí přátelé, to...” Zaváhala. Nezná jméno. Uvědomila si s omluvou v očích.
“Jsem Riot.” Uklidnil ji pohledem a podíval se na dvojici.
“Hádal bych Yud´dha a Rhith.” Zadíval se na ně. Oba přikývli. Zloděj se pousmál a pak se společně s nimi dál věnoval oslavám.
Téměř k ránu se rozhodli jít spát. Riota nepřekvapilo a ani nijak nepohoršilo, když se dva noví poslové přidali k nim. Uložil je do jedné ložnice a vrátil se do své.
Zastavil se před a dlaní opřel o dveře. Nikdy nebyl tak nervózní. Ne kvůli ženě. Nikdy taky nepotkal ženu, jako je ona. Zhluboka se nadechl a otevřel.
Ležela v posteli a... spala. Jemně se pousmál a přešel k ní. Ne. Nikdy nepotkal ženu, jako je ona. Sedl si a prsty odhrnul prameny vlasů z obličeje. Naklonil se k ní a zlehka políbil růžové rty.
“Sladký sny.” Zašeptal, umyl se a pak co nejtišeji lehl.
Někdy po poledni se probral. Byla pryč. Vstal a s lehkostí a elegancí kočky se protáhl. Šel hledat své hosty. Našel je pod stromy na zahradě. Hleděli na moře. Všichni čtyři. Aniž by si ho všimli, tiše se k nim vydal. Věděl, že by neměl poslouchat. Ale...
“Jmenuje se Shaushka. Potkal jsem ji zde, hned první den. Je to ohnivá tanečnice. Je...” Hledal muž správná slova. Všechno, co jsem chtěl a mnohem víc. Zakroutil hlavou.
“Myslím, že jsme se báli zbytečně.” Zvedl oči k druhému muži. Zamyšleně přikývl.
“Asi ano. Všechny je to k nám podvědomě přitahuje. Sem přitahuje. Tak jako nás. Po tolika letech.” Souhlasil a sklonil hlavu k ženám.
“A Báis s Chayou?” Bělovlasá pokrčila rameny. Kněží dorazili bez nich.
“Jsem si jistý, že se ukážou až zítra. S jejich oblibou velké společnosti.” Pobavil všechny posel boha války.
“Jsi si vážně jistá?” Sklonil hlavu k ženě. A ty? Zeptala se.
“Samozřejmě, že jsem.” Neváhal s odpovědí. Já také. Je to on. Muž si povzdechl ale přikývl. Riota jemně zamrazilo. Mluvili o něm nebo ne? Sklonil hlavu.
“Dobré ráno.” Rychle zvedl oči. Jak se k němu ksakru dostal tak rychle a hlavně. Tiše? Hleděl nechápavě na posla boha Shizena. Pak si uvědomil, že ho přistihl. Váhavě se mu zadíval do očí. Muž ho uklidnil pohledem. Ostatní ještě stále stáli na útesu a sledovali moře. Zabráni v rozhovoru.
“Trochu se děsím, ale o čem jste to...” Přiznal se upřímně. Posel se pobaveně pousmál.
“Počkej do zítřka a vše vysvětlíme.” Hleděli si do očí. Riot v mužovo spatřil něco... zachvěl se. Poslové. Pomyslel si. Nikdy žádného nespatřil. Ti, co ano, je přesně takhle popisovali, ale...
“Dobré ráno.” Sklonil hlavu a zadíval se na toho svého. Poslové. Přikývl.
“I tobě... vám.” Opravil se.
“Snídaně je na stole. Možná spíš oběd.” Přemýšlel a vedl ženu, která se ho chytla, dovnitř. Ostatní šli za nimi.
Najedli se a čtveřice si šla prohlédnout město za denního světla. Lidí - celkově všeho - ještě přibylo. Posel Rhith ukazovala druhé ženě stánky, kterých si všimla předešlý den. Ona z nich byla stejně nadšená. K večeru dorazili zpět.
Žena se rozhlédla po ložnici. Muž byl pryč. Odložila nové nákupy a sedla si. Vyhrnula rukáv a dotkla se korálků.
“Nelíbí?” Rychle zvedla hlavu.
“Ty víš, že ano.” Shrnula látku.
“Přišli jste až teď?” Svlékl si kabátek a přehodil přes postel. Ano, a ty? Zeptala se. Přikývl.
“Měl jsem nějakou práci.” Pobaveně se pousmála.
“Jistě, město plné lidí a hlavně obchodníků. Oslavy musí být skvělá příležitost.” Přemýšlela. Zakroutil hlavou.
“Nejsme kapsáři a i kdybychom byli, na oslavách bychom nekradli.” Překvapil ji. Strach? Chtěla vědět.
“Úcta. K bohům i samotným oslavám.” Přizvedla obočí. Pousmála se.
“Ve skutečnosti pomáháme strážcům udržet krádeže na minimu. Během jakkýchkoli slavností.” Překvapil ji ještě víc. Pak se svalil do křesla a zavřel oči.
“Unavený?” Děsivě. Zněla odpověď. Žena se pousmála a vstala. Chytla ho a jemně přiměla aby se poposunul. Vklouzla za něj a prsty začala masírovat pevná ramena a krk. Uvolněně vydechl.
“Příjemný?” Usmála se. Víc než jen příjemný. Potěšil ji opět.
“Dobře. Přijdeš zítra na oslavy, že?” Zeptala se spíš jen pro jistotu.
“Asi ano.” Zamručel a vyděsil ji. Asi?!
“Musíš přijít!” Vyhrkla a on si vzpomněl na rozhovor z rána. Pak na Shizenovo posla.
“Přijdu.” Uklidnil ji. Usmála se a pokračovala.
Muž mlčky seděl a užíval si masáž. Prsty jemně hladil lýtka, která ho objímala. Konec. Oznámila. On něco zabručel.
“Ještě chvíli.” Prosil hebce.
“A co z toho mám já?” Chtěla vědět.
“Radost z dobře udělaný práce?” Rozesmál ji.
“Možná, ale předčí ji bolest prstů.” Oponovala. Vystřídám tě. Navrhl. Jí se rozzářily oči.
“Za chvíli.” Dodal. Ona ho štípla. Zasténal a ucukl ramenem.
“Promiň. Naprosto neúmyslené.” Ozvala se nevinně.
“Jo, jasně... tak vstávej.” Postavil se. I záda? Usmála se stejně nevinně. Muž si povzdechl a vzdal se. Poručil ať se svlékne, lehne, sám zašel do koupelny.
Trochu znejistěla ale svlékla se. V širokých, lehkých kalhotech s gumičkami kolem kotníků si lehla. Dlouhé vlasy stažené v copu.
Vrátil se. Držel skleněnou lahvičku. Sedl si, upravil jí ruce a nalil si do dlaní navoněný olejíček. Zahřál a rozetřel na bělostná záda. Začal masírovat. Ona stejně uvolněně jako on vydechla a zavřela oči.
Riotovo horké velké ruce zkušeně putovaly po jejích zádech a přinášely klid a uvolnění. Příjemná, hřejivá ukolébavka. Pomalá a... tělo se mírně zachvělo. Žena něco tichého vzdychla. Mysl stále neřešila proč. Proč hřejivé pocity pomalu přecházejí v pálivé. Příjemně pálivé. Proč hrdlo mírně vyschlo a srdce se rozbíhá rychleji a rychleji kupředu.
Muž prsty pohladil štíhlé paže a pak propletl prsty. Žena otevřela oči. Rty. K prstům přibyly horké, měkké rty, které zrovna hladí její šíji. Pomalu a něžně. Vztáhla ruku a vyhledala oholenou tvář. Přizvedla se a natočila hlavu. Oči daly souhlas a rty se setkaly. Pomalu a měkce.
Riot se pousmál a jemně ji otočil. Položil do peřin a vpil se hlouběji. Měkčeji. Nádherně.
Odklonil se a zadíval do modrých očí. Zářily.
“Trochu jsi... odbočil.” Trochu. Zašeptal a políbil ji.
“Hmm... myslím, že o masáž budu ode dneška říkat jen tobě.” Usmívala se a spokojeně se ho držela kolem krku.
“To doufám.” Napodobil výraz a opět se k ní sklonil. Hebce a něžně ji hýčkal a pak se s ní stejně něžně miloval. Hluboce a pomalu. Téměř líně. Téměř celou noc...
Ráno se probral a žena vedle něj opět neležela. Oblékl se a rozespale ji šel hledat. Místo ní narazil na stejně rozespalého Ephyho. Po jeho boku kráčel Lobo.
“Neni tu?” Hádal. Mladík zakroutil hlavou. Muž se zamračil. Společně prohlédli pokoj zbylé dvojice. I oni byli pryč.
“Možná už odešli na slavnost.” Možná. Přikývl muž.
“Měli bysme taky vyrazit, jestli to nechceš propásnout.” Odešel se doobléknout.
Sešli se před domem a společně s Rangery vyrazili k hlavnímu náměstí. Oni se cestou odpojili.
Ulice byly opět plné lidí a květinové výzdoby. Na náměstí předváděli tanečníci různorodé tance. K němu se od hlavní brány táhla široká ulička ohraničená lidmi. Tou měl dorazit průvod se zástupci bohů. Pak proběhnout rituály. Na oslavu Velkých Šesti.
“Nikde je nevidím.” Rozhlížel se Ephy. Riot se zamračil. On také ne.
“Pojď, postavíme se tam.” Chytl ho za ruku a vedl k vyvýšené římse domu. Muž, stojící na ní, jim okamžitě uvolnil místo. Nebylo to ani tak tím, že znal Riota ale spíš černou bestií po jeho boku. Muž pomohl Ephymu a postavil se k němu. Mladík se stále rozhlížel.
Rozezněly se bubny a uličkou se začali přibližovat tanečníci. Na sobě masky, znázorňující každého z bohů. Jedna z masek byla obvykle výraznější - představovala samotného boha. Za tanečníky přicházeli zástupci bohů.
První na řadě byla bohyně Pavitra. Dav se rozezněl voláním. Házeli jim květiny k nohám a mávali v pozdravu. Tanečníci protančili uličkou, za nimi kněží. Uklonili se před trůnem své bohyně, na jeho schod položili dary a květiny a otočili se zpět k ostatním příchozím.
Druhý v řadě byli ohniví tanečníci boha Yud´dhy. Zatímco její tanec byl něžný a téměř křehký, jeho byl spíše bojovou sestavou doprovázenou tvrdými tóny. Zároveň stejně nadšeným voláním.
Třetí v řadě byl Shizen. Jeho tanec byl ze začátku jemný a klidný. Pomalu ale přešel v něco divokého a úžasného. Dav kolem téměř vybuchoval nadšením.
Čtvrtou byla Rhith. Její tanec byl zapletený v širokých dlouhých stuhách. Krásný a dech beroucí. Něžný a omamný. Vyvolával jemné vzdechy žen i mužů. Stejně tak nadšené volání, když skončil.
Pátou byla Báis. Dav trochu ztichl, ale prokázal stejnou úctu jako předešlým bohům. Její tanec byl zvláštně lehký téměř éterický. Jako křehký led, který držíte v rozřesených prstech a bojíte se, že ho upustíte.
Při šestém. Posledním vystoupení dav nervózně utichl a sledoval představitele temného boha. Byl zlý. Už od pohledu. Děsivá dech beroucí maska. Ne, omámením jako u Rhith ale bolestným přiškrcením. Tanec byl stejný – čarovně děsivý.
“To je trochu nezdvořilé a zaujaté.” Ozvalo se vedle páru. Otočili hlavu. Srdce se rozutekla různými směry. Stejně rychle.
Vedle nich stál neskutečně krásný muž. Půvabně krásný. Napadlo oba. Měl černé rovné vlasy a bělostnou porcelánovou pleť. Když k nim otočil hlavu, oba se zachvěli. Hluboké temné oči. Někde na konci bylo oslnivé světlo.
“Och. Omlouvám se. To mi jen uklouzlo. Nechtěl jsem rušit.” Kývl jemně hlavou.
“V pořádku... vlastně máš pravdu. Je to zaujaté.” Vzpomněl si Ephy na poslovo slova a překvapil Riota. Cizince také. Zadíval se mu do očí.
“Skutečně si to myslíš.” Četl v nich.
“Hm. Už to bude začínat.” Dodal dětsky nadšený a otočil hlavu zpět k náměstí.
To, co následovalo, byla úžasná hra barev, hudby a pohybu. Náměstí sloužilo tanečníkům jako parket. Každou chvíli ho ovládal jiný bůh. Zaplétali se do sebe, chvílemi skoro bojovali, objímali se a provokovali. Byla to skutečně podívaná pro oči, uši i srdce.
Najednou jako jeden ztichli a klesli k zemi v hluboké ukloně. Bubny i hudba s nimi. Slova se ujali kněží. Dav pokorně a s úctou přihlížel a mlčel. Rituály utichly. Než se dav stačil vzpamatovat, jeden z Rangerů – mladší z Ephyho bratrů – mírně uhl stranou. Kolem něj - v těsné blízkosti - prolétl vrhací nožík. Odrazil se od trůnu a s ohlušujícím břinknutím dopadl na kamenný schod. Ephyho srdce se zastavilo. Ostatní se rozhlédli.
“Hmm, to bylo rychlý.” Všichni otočili hlavy po hlase.
Na Chayovo trůnu seděl vysoký štíhlý muž. Vším, co měl v sobě, připomínal Riota. Měl světle šedivé vlasy a výrazné modré oči. Provokativní modré oči. Usmíval se a sledoval prostředního z bratrů. Ranger se zamračil.
“Kdo ksakru jsi?” Řekl temně.
“Mé jméno je Siyan. Omlouvám se za to vyrušení, ale... bylo to úžasné, bylo to dech beroucí ale bylo toho dost.” Rozhlédl se. Dav s ním. Všude kolem stáli ozbrojení muži. Jeden zvedl ruku. Překvapení, zaskočení strážci spadli omámeni k zemi. Kouzlo. Velice silné kouzlo. Uvědomili si kněží. Ochránce? Přemýšleli.
“Všichni mí muži jsou podobně nadaní. Myslím, že i ty hloupější pochopili, že odpor nemá smysl.” Usmíval se muž stále.
“Jak se opovažuješ, narušovat...” Zbytek věty se ztratil v bolestném stenu. Yud´dhův kněží se držel za rameno. Z něho trčel nůž podobný prvnímu.
“Příště budu mířit na srdce.” Upozornil Siyan.
“Teď když i ti skutečně pomalejší pochopili, přejdem k věci.” Dodal s úsměvem.
“To snad nemyslí vážně.” Zakroutil Riot s povzdechem hlavou. Ephy k němu zvedl oči a zeptal se.
“Svým způsobem jsme něco jak přátelé.” Přikývl muž.
“Pánové.” Rozhlédl se Siyan po svých mužích. Všichni vytáhli kožené vaky.
“No, to snad...” Rozčilovala se elegantní žena. Dost přihlížejících si ještě stále myslelo, že to vše patří k představení. Odcházím. Souhlasila jiná a otočila se na podpatku. Pár dalších s ní. Překvapeně rozšířili oči.
Ulici za nimi půlil průsvitný štít. Ostatní, vedoucí na náměstí také. Za štíty stál zbytek lidí a snažil se skrz něj dohlédnout, co se děje na náměstí. Ti, kteří měli méně štěstí, neochotně odepínali šperky a váčky s penězi.
Vůdce zlodějů se spokojeně rozvaloval v křesle. Všiml si Riota. Kývl hlavou. Muž ho bez pozdravu temně sledoval.
“Siyane?” Ozval se jeden ze zlodějů. Otočil hlavu. Jeho přítel stál u černovlasého cizince. On odmítavě hleděl na Siyana. Ruce zkřížené na prsou. Působil půvabně, ale něco za jeho půvabem mrazilo.
“Říká, že nemá peníze.” Vysvětloval zloděj.
“Někdo v tak parádním vohozu u sebe jistě má nějaký to zlato.” Nesouhlasil muž a prohlížel si černovlasého.
“Prohledej ho.” Řekl klidně. Cizinec vytřeštil oči.
“Neopovaž se.” Zasyčel a odstrčil zloděje. K úžasu všech zapadl někam do davu. Otřeseně se snažil zvednout. On si to namířil k trůnu.
“A ty! Na oslavách všichni hledají klid a pohodu. Radost. Jak se opovažuješ okrádat je v takový chvíli?!” Zuřil chladně.
“Hmm. A to jsem si myslel, že půvabnější už snad nemůžeš být.” Usmíval se Siyan a prohlížel si ho.
Shizenův posel, stojící se svými přáteli na okraji davu, zakroutil hlavou.
“Zabije ho.” Povzdechl si.
“Nezaslouží si to?” Přemýšlel druhý muž.
“Vážně chceš, aby tím zkazil zrovna letošní slavnosti?” Ozvala se bělovlasá žena, krásné půvabné tváře. On si povzdechl. Asi ne. Souhlasil.
“Okamžitě vraťte, co jste ukradli!” Poručil cizinec. Siyan ho sledoval se stále stejně pobaveným úsměvem. V očích neskrývaný zájem. Pár zlodějů muže obestoupilo. Nevšímal si jich.
“Jsi smrtelně okouzlující.” Usmál se zloděj.
“Vážně tomu moc nepomáhá.” Povzdechla si žena - posel Rhith a vykročila. Shizenův ji chytl.
“Počkej. Víš, jak ho slova jako půvabný, okouzlující a podobně rozčilují. Někdo jiný by byl už dávno mrtvý.” Tvářil se zamyšleně a lehce pobaveně.
“Nemyslíš si...” Zvedla k němu oči. Přesně to. Přikývl a pobavil i ostatní.
“Ale nečekáš, že ti to nějak pomůže.” Pokračoval Siyan. Cizinec nic neřekl. Zloděj za ním se po něm natáhl.
Všichni vytřeštili oči. Nic nebylo vidět. Žádné světlo. Žádné kouzlo. Něco ale muže chytlo a zvedlo do vzduchu. Odhodilo do davu. Ten zaskočený událostmi mu pomohl na nohy. Pak rozšířil oči ještě víc. Zbylé zloděje chytla ta samá síla a zvedla do vzduchu. Přišrktila.
“Všechno vraťte.” Poručil znovu. Tiše ale silně. Sedící zloděj sledoval své kumpány. Sklonil hlavu.
“Okouzlující a nebezpečný. Vražedná kombinace.” Pětice se pobaveně zasmála, když muž téměř vzplanul vzteky.
“Ty!!!” Zahořely jeho oči.
“Chayo, to stačí!” Ozval se rázně Yud´dhův posel. Sebejistě a velitelsky. Zloději, měštané - všichni dokonale utichli. Snad i přestali dýchat.
Ephy zvedl oči k Riotovi. Byl bledý stejně jako ostatní kolem.
“Narušili klid a oslavy těcho dobrých lidí. Nerad se pletu do jejich věcí, ale tohle je moc!” Mluvil tiše ale jeho hlas se nepříjemně rozlézal do okolí. Jako temné trnité výhonky.
“Udělali chybu ale teď jí litují a všechno vrátí.” Postavila se k němu žena - posel Pavitry a podívala se na Siyana. On sledoval Chayu.
“Všichni jsou ti vděční, že jsi pomohl. Zachránil je. Není to tak?” Rozhlédla se. Dav němě zíral.
“Víc než jen vděční.” Protáhl se Riot mezi dvěma muži a za sebou vedl Ephyho. Ona se uvolněně a vděčně pousmála a přikývla.
“Vidíš? Ukaž jim, že se pletou. Že nejsi ten zlý, temný a krutý.” Pokračovala. Visící zloději nebezpečně modrali, stále přiškrceni neviditelnými prsty. Chaya sledoval muže. On jeho.
“Řekl, že jsem...” Mračil se.
“Omluví se, že?” Kývla bělovlasá žena - posel Rhith na muže. Rozhlédl se po pětici. Stáli kolem Chayi. Připraveni kdykoliv zasáhnout a udržet ho od davu. Od něj. Je možné, že jsou skuteční? O on... Chaya? Otočil hlavu zpět k muži.
“Dobře. Omlouvám se, ale prostě si nemůžu pomoct. Nechápu, kde lidi vzali to, že jsi děsivej a temnej.” Ukázal směrem k tanečníkům. Ti se začali cítit nesmírně provinile aniž by tušili proč.
“Vždyť jsi... vážně jsem tě tím nechtěl urazit. To by spíš mělo tohle, nebo ne? Copak tě to nerzčiluje? Nebolí?” Zakroutil hlavou a vstal. Přešel k němu. Zloději ve vzduchu se zhluboka nadechli a mírně klesli k zemi. Chaya se mu váhavě zadíval do očí. Sklonil hlavu.
“Občas.” Klesli zloději ještě níž. Pětice se pousmála a muž si stoupl před něj. Položil mu ruce na ramena.
“Pak mi dovol ukázat jim, jak tě zrovna teď vidím já.” On zvedl hlavu. Jak? Zeptal se nechápavě. Siyan se usmál půlkou úst a opět všechny šokoval, když se k němu sklonil a políbil. Něžně a dlouze. Jen zlehka. Laskavě a měkce.
Kousek se odklonil. Usmál se a odtáhl. Chaya byl dokonale rudý a všichni kolem si byli jistí, že je snad to nejrozkošnější, co kdy viděli.
“Božínku, má pravdu, je okouzlující.” Uklouzlo jedné z žen. Ostatní přitakávali.
Chaya rozšířil oči a rozhlédl se.
“C-cože?!” Vyštěkl. Pak se zarazil. Všichni se usmívali mírnými úsměvy a sledovali ho stejnými pohledy. Rozhlédl se. Otočil hlavu ke svým přátelům. Opět se pousmáli. Něco zabručel a zvedl oči zpět k Siyanovi.
“Myslím, myslím, že nejsou ještě úplně přesvědčeni.” Zabručel znovu. Zloděj přizvedl obočí. Usmál se.
“To bysme měli napravit. Důkladně na tom zapracovat.” Sklonil se k němu opět. Tentokrát v mnohem delším a hlubším polibku. Chaya vztáhl ruce a opřel se o široký hrudník. Zvedl se na špičky.
“Je to jen můj pocit, nebo z něj opravdu neni vůbec nervózní.” Ozval se Yud´dhův posel.
“On ne.” Povzdechl si Shizenův. Ostatní k němu otočili hlavy. Rozhlédli se.
Kus od muže stál Ephy a nejistě si ho prohlížel, vedle Riot. Za nimi stála černovlasá štíhlá dívka – Yud´dhovo tanečnice a sledovala muže. Na druhé straně náměstí stál vysoký černovlasý muž a stejným pohledem sledoval posla Rhith. Ne, on ne. Povzdechla si.
“Myslím, že je čas se představit, i když je to očividně už trochu zbytečný.” Sklonil Shizenův posel hlavu k poslovi Báis. Přikývla. Všichni se mezi sebou rozhlédli. Trochu rozpačitě.
“Proč se cejtim jak malej...” Povzdechl si rudovlasý muž. Ostatní s ním.
“Asi jsem čekala, že to proběhne trochu jinak. Zářivěji a... No co. Zdravím vás, jsem Rhith.” Rozezněl se náměstím příjemný melodický hlas. Byl jako krásné omamné kouzlo. Zvonivý a jasný. Plný jistoty a zároveň klidu. Žena se jemně uklonila. Její šaty se změnily, účes také. Skoro jakoby ještě zkrásněla. Její dlouhý, vrstvený, zdobený háv byl jako ona – krásný a omamný. Vlasy měla částečně vyčesané, ozdobené čelenkou.
“Mé jméno je Báis.” Ozval se stejně jistý zvučný hlas. Bylo v něm ale cosi chladného. Žena se uklonila. I její oblečení se změnilo. Rovné vlasy se prodloužily a zatřpytily jemnými ozdobami. Připomínající krystalky ledu. Tělo zahalil bílý jednoduchý elegantní háv s hlubokou kapucí. Byl téměř prosvítající. Ona byla.
“Mé je Pavitra.” Pohladil uši všech příjemný hlas. Příjemný ale měl v sobě sílu a jistotu. Její háv se rozvlnil kolem ní. Byl bílý, vrstvený a lehký. Byl jako nádech větru. Ona byla. Něžná, nádherná a klidná. Hlavu jí zakrývala hluboká kápě. Za rameny záře tvořící křídla. Usmála se a jemně uklonila před Riotem.
“Já jsem Yud´dha.” Prolétl náměstím rázný velitelský hlas. Hlas hrdiny. Mluvil o tom, že se účasnil tisíce soubojů. Tisíce jich vyhrál. Měl v sobě sílu a žár ohně. Tak jako muž v lehké kožené rudo-hnědé zbroji. Dlouhé vlasy se vlnily, jakoby hořely. Hluboké jasné oči s nimi. Kývl hlavou a sledoval černovlasou ženu. Ona jeho.
“Já Shizen.” Kývl muž hlavou. Jakoby se náměstím rozeznělo tísíc hlasů. Přesto slyšeli jen jeden. Příjemný něčím podmanivý. Měl v sobě sílu a nádech něčeho divokého. Tak jako muž v převážně hnědém hávu. Tolik připomínající les a jeho divokou povahu. Působil jako dlouhý rozevlátý přesto těžký kabát. Lemy se dotýkaly země. Širokou kapuci měl staženou. Hrudník nahý. Ve vlasech pár ozdob. Měl kolem sebe auru tisíce zvířat, tisíce jejich podob. Ephy se zachvěl.
Siyan sklonil hlavu k muži ve své náruči. On se pousmál a zavřel oči.
“Chaya.” Řekl. Tiše. Přesto byl jeho hlas nejmocnější a nejsilnější ze všech. Černý kabátek se protáhl a změnil. Vlasy narostly ve větru. Byl elegantní, temně krásný, děsivý. Zároveň půvabný, okouzlující a křehký. Jako dvě spojené strany jedné mince. Byl jako magie sama. Její stvořitel. Její dárce. Byla v každém pohybu, pohledu. Čirá, ryzí magie. Rozhlédl se po davu a jemně kývl hlavou. Vrátil se pohledem ke zloději. Ten ho stále držel v náruči.
Dav oněměle sledoval Velkých Šest a stále se snažil vstřebat, co se zrovna stalo. Co zrovna sledují. Najednou se necítili jako ti méně šťastní. Ne. Naopak. Byli požehnaní a nikdy nebudou schopni dostatečně věrně popsat své pocity.
Pavitra hleděla Riotovi do očí. On jí. Ve svých otázku. Pousmála se a sklonila hlavu.
“Báis má kromě jiného schopnost věštění. Neovládá to, přichází jen jako sny. Vize. Pro nás to bylo jen pár let zpátky. Pro vás váš celý život. Snila o dnešním dni. O šesti z vás. Můžete jim říkat vyvolení.” Zamyslela se. Ty jsi někdo moc důležitý. Dokonce i pro samotného boha Shizena.´ Vzpomněl si Ephy na mužovo slova. Zachvěl se.
“Narodili se a jsou předurčeni proto, aby stáli po našem boku. Jako rovnocenní parneři. Jako milenci.” Hleděla do temně šedivých očí.
“Táhlo je to sem tak jako nás. Ví to, tak jako my. Cítí. Cítili při prvním pohledu. Doteku.” Vysvětlovala všem. Možná jen jemu. Riot se pousmál. Přikývl. S jemným úsměvem ho napodobila.
Siyan se rozhlédl.
“Hm. Jestli se pletu, opravte mě. Ale vidim nás jen pět.” Držel Chayu za ruku a nehodlal pustit. Pětice otočila hlavu k Báis. Bohyně si povzdechla a přikývla.
“Zbývám já.” Necítila se ani trochu jako mocná a krásná bohyně.
“S tím bych asi mohl pomoct.” Ephy přizvedl obočí a jako ostatní nejistě sledoval bratra. Prostředního bratra. Báis se zadívala do temně zelených očí. Jemně se zachvěla.
