kapitola II - konec
Ulicemi města rychle procházela štíhlá postava. Vyhýbala se hlídkám i měšťanům až dorazila k malé zapadlé hospodě v přístavu. Chvíli stála před a bojovala s touhou utéct pryč. Rychle. Rychle. Rychle. Zhluboka se nadechla a vešla. Uteč! Zakřičelo srdce a mozek ho následoval.
Jonathan, schovaný v dlouhé kápi, se rozhlédl po štamgastech. Zachvěl se a dodával si odvahu. Město bylo hned pod otcovo pevností, ale on do něj nikdy nevstoupil. Nikdy neviděl něco... lehce zacouval.
Ne! Blaze ho potřebuje. Přesně mu řekl, co má dělat. Musí najít toho muže. Pirát si byl víc než jistý, že tu bude. Ale jak ho má mezi nimi poznat? Povzdechl si téměř nešťastně a prohlížel si přítomné. Snad by se mohl zeptat. Namířil si to k hostinskému.
“Promiňte pane, rád bych se na něco zeptal.” Obrovský muž se lehce zakuckal a sklonil k němu hlavu. Na něco takového tedy opravdu nebyl zvyklý.
Jonathan se v duchu pokáral. Blaze ho před tímhle několikrát varoval. No. Už s tím nic moc nenadělá, že? Zvedl oči k muži. Se zájmem ho sledoval a čekal, co bude pokračovat.
“Někoho hledám. Muže... piráta.” Naklonil se blíž a zašeptal. Měl to říct? Nebyl si úplně jistý. Byl tak vystrašený, že zapomněl, co mu Blaze radil.
Hostinský přizvedl obočí a prohlížel si půvabný obličej. Tohle bude ještě zajímavý.
“Má jméno ten tvůj pirát?” Zvedl oči k mužům, kteří si všimli drobného štíhlého návštěvníka. Vypadal... lákavě. Pomalu se kolem něj rozestoupili. Mladík si jich nevšiml.
“Jade. Jmenuje se Jade.” Hostinský zahrál zamyšlený výraz.
“Je mi líto, ale...” Zmlkl. Za Jonathanem se ozvalo bolestné zasténání. On vyjekl. Někdo ho chytl za látku na zádech a strhl na stranu. Díky tomu unikl páru mohutných chlupatých paží. Vedle něj se svíjela velká hromada masa ve špinavém oblečení. Jak se zdálo - z obličeje jí kapala krev. Proti němu stály další tři hory a rozzuřeně hleděly za něj.
“Ty...!” Zmlkl nejmohutnější z nich, když se mu o krk opřel hrot dlouhého štíhlého ostří.
“Jen hádám, ale Jade se nejmenuješ nebo ano?” Držel podle hlasu muž Jonathana před sebou a stále pevně svíral látku kápě. Muži zavrčeli.
“Jelikož jsem asi jediný Jade v místnosti, tohle bude moje.” Ruka se vyhoupla k štíhlému rameni a pevně stiskla. Trochu to bolelo, ale mladík se uvolněně pousmál. Jade! Blazův přítel!
“Je mi ukradený, jak se jmenuješ. Za tohle mi zaplatíš!” Začala se masa u jejich nohou zvedat. Jonathan zachytil pohyb ruky. Muž se s bolestivým naříkáním svezl zpět k zemi. Tentokrát obdržel mnohem tvrdší ránu jílcem meče. Obličej zalila krev.
“Pánové.” Uklonil se Jade jemně. Jakoby spustil lavinu. Jonathan znovu polekaně vyjekl, když ho pirát prudce strhl za sebe aniž by pustil látku pláště. Uhl před mohutnou pěstí a srazil útočníka k zemi. Po něm jiného. Byl štíhlejší a drobnější než muži kolem ale o to rychlejší. Neuvěřitelně rychlý. Lehce a elegantně mezi nimi proplouval a Jonathana vedl sebou. On se ve dveřích otočil. Ještě nikdy neviděl hostinskou rvačku. O co víc. Hostinskou rvačku, která vznikla kvůli němu.
Vyběhli na ulici a muž ho zatáhl do temné postranní uličky. Vedl hlouběji do labyrintu města. Konečně zastavil. Někde za nimi se ozývalo volání a hluk boje. Pak se začalo ozývat řinčení kovu. Vojáci.
Jade si povzdechl a schoval meč. Jonathan potřetí vyjekl. Muž ho chytl a prudce přirazil ke zdi.
“Co sis ksakru myslel! Jen tak si tam nakráčet?!” Mračil se.
“Já... já jsem hledal tebe.” Jade povolil své sevření a stáhl mu kapucu. Přizvedl bradu, aby si ho mohl prohlédnout. V temnotě noci ale moc neviděl.
“Známe se?” Nebyl si jistý. Mladík zakroutil hlavou. On ho pustil a pousmál se. Jonathan se zachvěl. Ten úsměv!
“Myslel jsem, že jsi bejvalej milenec.” Usmál se pobaveně. I v chabém světle viděl mladíkovo rozpaky.
“Hmm... možná chceš být.” Vztáhl ruku k půvabné tváři a prsty zlehka pohladil. Jonathan se zamračil a pleskl ho přes ně.
“To tedy nechci.” Řekl hrdě. Jade se zasmál a ustoupil.
“Kdo tedy jsi?” Zeptal se klidně. Jonathan se znovu zachvěl. Stejné rysy, gesta a... oči. Byl si jistý. Muž, stojící před ním, je Blazův bratr. Snad stejně starý nebo jen o pár let mladší. O něco drobnější postavou. Krvavě rudých vlasů.
“Jmenuji se Jonathan a posílá mě Blaze.” Veselost z pirátovo obličeje se vytratila. Zopakoval jméno. Mladík přikývl.
Jade ho chytl a beze slova vedl pryč. Spletitými uličkami až se najednou ocitli v malé útulné cimře někde v podkroví. Muž rozsvítil lampu a posadil ho ke stolu.
“Co máme dělat?” Zeptal se jednoduše.
Jonathan se na sebe zadíval do zrcadla. Pirát. Opravdu. Kostým představoval zdobenější a propracovanější verzi pirátského kapitána. Podobnou měli i jeho dva bratři a otec.
Zhluboka se nadechl a nasadil si černou škrabošku a klobouk. Madrus skutečně dorazil hned ráno – s malou armádou za zády - a převzal si zajatce. Neustále ho hlídat tucet vojáku. On byl spoutaný mezi nimi.
Mladík přivítal hosty své oslavy a popřál příjemný večer. Společně si připili a pak se každý věnoval své vlastní zábavě a těšili se na ohňostroj, který měl přijít s půlnocí.
Blaze klečel v řetězech a snažil se nezasténat. Ta poloha. Opravdu nic moc příjemného. Vojáci ho na příkaz admirála pozorně sledovali se zbraní v ruce a nenechali si ujít jediný pohyb. Jeho pohyb.
Každý z nich jemně přizvedl bradu, když ucítil chladné ostří na krku. Každý z nich pomalu spustil zbraň a udělal přesně to, co mu tichý hlas radil. Svlékl se.
Janathan starší pohledem zachytil rozzuřeného admirála. Rozhlížel se po davu masek a vytahoval z něj své vlastní muže. Pár hostů kolem si všimlo a začali tiše hodnotit situaci.
Pán domu se zamračil a vydal se k němu.
“Co to děláš?” Chytl ho a táhl do tišší části sálu.
“Utekl!” Vyštěkl muž. Jonathan přizvedl obočí.
“Dokonce... dokonce měli tu drzost, že se převlékli za mé muže!” Prskal muž. Druhý zadržel úsměv. Zbytek pobavení zakryla maska.
“Musíme všechny...”
“Neopovažuj se zničit oslavu mého syna. To že ti utekl, je tvůj problém. Ne můj.” Řekl pán domu chladně a zcela nekompromisně. Madrus něco vyprskl. Jonathan, stojící za otcem, se uvolněně pousmál.
“Své muže svolat můžu nebo ne?”
“Pokud si nikdo nevšimne.” A jak to má ksakru udělat?! Zuřil muž v duchu. Přikývl a rázoval si to pryč. Zastavil u hlavního vchodu a zaostřil na vojáky.
Jonathan starší se s povzdechem otočil a zadíval se na Jonathana mladšího. On ho překvapil jemným úsměvem a zaplul do davu. Muž se za ním zamyšleně zadíval. Vojáci. Zakroutil hlavou
Zvedl oči k davu. No. Madrus má do rána co dělat. Tentokrát se zasmál a následoval syna.
V jeho velké knihovně mezitím seděla malá skupinka mužů a rozvalovala se v křeslech. Na sobě měli zdobené pirátské kostými.
Rudovlasý točil s temně vínovým kloboukem a nešetřil pohodlím.
“Už abysme odsud vypadli.” Ozval se jeden z můžů a nervózně se rozhlédl.
“Tolik příběhů, tolik historie, tolik bohatství.” Usmál se Jade a vstal. Rozpažil.
“Měl byses nadechnout a nasát tu energii. Ani v naší knihovně neni tolik knih jako tady.” Rozhlédl se.
“No právě. V životě jsem neviděl pohromadě tolik knih. Je to děsivý.”
“To jenom protože neumíš číst.” Ozval se jiný a rozesmál ostatní.
“Tak to není. Umím... jen čtu nerad.” Oponoval muž a přizemnil druhého pohledem. Jade si povzdechl.
“Dobře, tak jinak. Kdo by trávil svůj čas v knihovně během úžasný barevný oslavy?” Jeho společníci se pousmáli. Pravda.
“Hm... já?” Piráti se rychle otočil a zadívali se na jiného. Byl drobnější než oni. Bez známky pocitů si je prohlížel. Odložil knihu a vystoupil z poza křesla, ve kterém předtím schován seděl.
“Piráti převlečení za piráty.” Zakroutil hlavou a sledoval podle všeho vůdce. Jadea. On jeho. Ten obličej nebyl půvabný jako Jonathanův, ale ty oči...
“Jsi Jonathanův bratr.” Uklouzlo mu. Mladík přizvedl obočí. Zamračil se a bleskově vytáhl úzké ostří. Namířil muži pod bradu.
“Odkud znáš mého bratra?” Zeptal se chladně. Zlatý kanárek ve zlaté kleci. Všemi milovaný, obdivovaný a chráněný.
Jade se pousmál a jako ostatní vytáhl svůj meč. Mladík se po nich rozhlédl. Povzdechl si a stáhl své ostří.
“Předpokládám, že ty vaše jsou pravé.” Poznamenal a zkřížil ruce na prsou.
“Tak? Co teď?” Zeptal se klidně. Jade si ho prohlížel. Možná v sobě nemá ten jemný půvab, ale krásný tedy je.
“Jak se jmenuješ?” Schoval svůj meč. Muži ho napodobili. Mladík se neochotně zamračil.
“Všichni mi říkají Jake.” Říkají? Zeptal se pirát. Šlechtic, stojící před ním, příjemně provokoval jeho zvědavost.
“Mám jméno po matce. Jacquien.” Povzdechl si a snažil se nevnímat pobavené úsměvy. Pirát po jeho pravici se nadechl.
“Vyslov to a useknu ti hlavu.” Otočil k němu mladík hlavu a zadržel úsměvnou poznámku. Muž polkl. Něco v jeho hlase a očích říkalo, že to není jen planá výhružka. Vážně by toho byl schopný.
Jade se pobaveně usmál. Zajímavější a zajímavější. Jake se vrátil pohledem na něj.
“Odkud tedy znáš mého bratra?” Chtěl vědět a prohlížel si rudovlasého piráta. On se představil a řekl mu pravdu.
Jonathan stál opřený o sloup, obklopený davem a sledoval tančící. Už je jistě pryč. Daleko. V bezpečí.
Sklonil hlavu a zakroužil vínem v poháru. Šťastné narozeniny, Jonathane. Popřál si trpce a hodil do sebe obsah sklenice. Přes její okraj se zadíval na muže stojícího před ním.
Pirát. Černý zdobený kabátek, klobouk a škraboška. Elegantní, urozený a nebezpečný. Z obličeje moc neviděl ale oči ano. Jak by je mohl nepoznat? Jen vzdáleně vnímal, jak ruka pouští pohár.
Muž ho rychlým pohybem chytl a odložil na tác procházejícího sluhy. Podal mladíkovi ruku. Bez zaváhání, tiše ji přijal a společně vklouzli mezi tančící. Vedl ho jistě a zlehka. Přitom se jemně usmíval.
“Myslel jsem... není nebezpečné... co tu ještě děláš?” Netušil, na co se dřív zeptat. Blaze se klidně pousmál.
“Vážně sis myslel, že zmizím jen tak bez rozloučení?” Užíval si drobné tělo v nářuči a lehkými kroky mířil k východu. Tak moc ho toužil... zachvěl se, když se Jonathan něžně pousmál a přitulil. Zničeně si povzdechl a sklonil se k němu.
“Snažím se tu ovládat.” Pokáral ho jemně. Mladík sebou cukl a odtáhl se. Tváře dokonale rudé. Muž se usmál a konečně ho vyvedl z tančící masy. Zmizeli za jedním z vedlejších východů.
Jonathan zalapal po dechu a nohy ho mírně zradily. Blaze ho bez varování chytl a přitiskl ke svému hrudníku. Pevně objal a vdechl jemnou vůni. Spokojeně držel. Ne. Bez toho opravdu nemohl odejít.
Dlouho stáli a užívali si dotek a blízkost toho druhého. Nakonec se ale přece jen odklonili.
“Kde jsou ostatní? Admirál je hledá.”
“Mezi vojáky, ne piráty. Většina už je pryč. Jade s pár dalšími čeká v knihovně.” Mladík vytřeštil oči a Blaze zaváhal.
“Tam... tam obvykle tráví oslavy Jake.” Co to jen s těmi bratry je? Nemohli by se bavit jako ostatní šlechtici? Přestat chytat piráty, trávit svůj čas v jeskyních a oslavy v tichosti knihovny? Vydali se chodbou.
Jade se otočil. Pohledem shlédl Jonathana a úsměvem pozdravil.
“Máme malý problém.” Oznámil příteli. Příkývl.
“Jo, já vim.” Našel očima prostředního syna a chvíli si ho prohlížel. Jake jeho. Pak se zaměřil na bratra.
“Dobře. Že jsi mu pomohl utéct, chápu. Ale odejít s ním. To přece...” Zmlkl. Jonathan překvapeně zamrkal a Jakeovo myslí projel blesk. Zvedl oči k Jadeovi, stojícímu vedle.
“On nechtěl odejít.” Uvědomil si. Pirát zakroutil hlavou.
“Doteď ho to asi ani nenapadlo. Dobrá práce.” Usmál se zúčastněně a sledoval mladíkův zamyšlený pohled. Jake si povzdechl.
“Teď konečně vím, jak se cítí John.” Postavil se k bratrovi. Zvedl k němu oči.
“Neuvažuješ...” Uvažuje. Odpověděl mladíkův pohled a váhavě se zvedl k Blazovi. On očividně také.
“Pokud...” Začal.
“Jen přes mou mrtvolu.” Přerušil muže chladný hlas Jonathana staršího. Piráti i s bratry ustoupili. Blaze za sebe instinktivně strčil Jona a jeho bratr Jakea. Všichni sledovali zamračeného muže.
“Nechám tě odejít. Vás všechny, ale určitě s tebou nepustím svého milovaného syna.” Řekl nesmlouvavě. Jonathan se zachvěl a předstoupil před muže.
“Ale já s ním chci jít.” Překvapil otce. A odejdu. Dodal tvrdohlavě. Muž stejně tvrdohlavě zakroutil hlavou.
“Nepustím tě samotného... nepřichází v úvahu.” Trval na svém.
Jake zvedl oči k Blazeovi. Všiml si ochranného gesta, které předtím předvedl. Chápal ho ale on? Zvedl oči k Jadeovi. Muž ho paží držel za sebou a byl připravený chránit. Před vlastním otcem? Ta myšlenka ho překvapivě zahřála. Vztáhl ruku a dotkl se ho.
Jade sebou mírně trhl a sklonil k němu hlavu. Pohladil ho úsměvem a postavil se k bratrovi.
“Nebude sám. Půjdu s ním a dohlédnu na něj. Víš, že ho dokážu ochránit.” Překvapil otce i piráty. To ho má uklidnit? Že dva z jeho synů odejdou s těmi... s těmi...
“Žijí nebezpečný, dobrodružný život. Většinou na útěku. Psanci bez domova. Stále někde jinde. Cizí země, cizí... spíš to zhoršuju, že?” Povzdechl si, když si všiml rozzářenějších a rozzářenějších očí obou bratrů. Zamračil se a zvedl oči k Blazeovi.
“Jestli tě to alespoň trochu uklidní, vlastně domov máme.” Dlouho se necítil tak spokojený. Drží v náruči svého malého prince a jak se zdá nemusí pustit.
“Jeden malý ostrov. Nikdo neví, kde leží. Jen my.” Doplnil Jade bratra. Pán domu si hlasitě povzdechl a vyvolal šťastný výraz ve tváři nejmladšího syna, když přikývl. Vrhl se mu kolem krku a tiše poděkoval.
“Měli byste jít, než si Madrus uvědomí, že jste se tak rychle vzdali své vojenské kariéry.” Objal mladíka a pevně stiskl. Muži pobaveně přikývli.
“Ani si nestihneš sbalit.” Snažil se otec ještě. Jonathan se odklonil a usmál.
“To nevadí. Nic tak nutně nepotřebuju a pokud ano, Blaze...” Otočil hlavu ke svému pirátovi. On přikývl. Muž si znovu povzdechl a vzdal se.
Piráti i s bratry se tiše vytratili z pevnosti. Jonathan starší se rozhlédl po parketu plném masek. Madrus ještě stále lovil své muže. Jak se z něho mohl stát admirál, nepochopí asi nikdy.
Výhled mu zastínil John – nejstarší ze synů. Jenom tenhle mu zbyl? Uvědomil si. Nemohl by odejít s nimi?
