kapitola II. :: wolfs melancholy

29.06.2011 17:19

Andělé sedící v zahradě se otočili, když mezi nimi docela tvrdě přistál jejich druh. Zamával křídly a protáhl si ramena. Zvedl oči.

“Omlouvám se, dneska nemám svůj den.” Vrátili se ke svému odpočinku. Muž si povzdechl. A to tak dlouho cvičil. Rozhlédl se. Vykročil k dívkám, sedícím opodál.

“Promiň?” Bělovlasá dívka se otočila a přizvedla obočí. Nad ní stál vysoký, krásný anděl šedivých vlasů a výrazných zelených očí. Ona i její společnice se upravily a s úsměvem na něj hleděly.

“Hledám Kase.” Dívky se mezi sebou zamyšleně rozhlédly. Dvě pokrčily rameny, třetí k němu zvedla oči.

“Myslíš Kassiela?” Zeptala se. ´Kassiel?´ Pomyslel si. Proč to nezkusit. Přikývl. Ona se pousmála.

“Mám pocit, že jsem ho zahlédla se Zaruchem dole u fontán.” Ukázala směrem dolů z terasovitých zahrad. V nejnižším patře byly úchvatné fontány.

“Díky. Moc jsi mi pomohla.” Šel pryč.

“Kdykoliv.” Zavolala za ním. On se s úsměvem otočil a položil si ruku na srdce. Jemně se uklonil jako díky.

Došel k fontánám. Chvíli si je okouzleně prohlížel. Rozhlédl se. Oči putovaly po andělech drobnějších postav. Miluje ho. Srdce by ho mělo poznat nebo ne? Než dorazil sem, byl si jistý že ano. Teď už ne. Bylo jich tu tolik. Všichni byli půbavní a okouzlující. Žadný z nich tak jako Kas. Uvědomil si. Jistota se vrátila. Pozná ho. Procházel mezi fontánami.

Všiml si páru sedícího na druhé straně nádrže – zády k němu. Jeden z nich byl krásný vysoký muž čistě blonďatých vlasů. Zpíval. Jeho hlas byl příjemně uklidňující a hýčkající. Jako hebký samet hladil smysly a přenášel posluchače někam daleko. Někam, kde si vždy přáli být, byli šťastní a bezstarostní. Posluchačem byl štíhlý muž světlounce blonďatých skoro bílých vlasů. Měl je stažené v silném dlouhém culíku. Právě jeho culík muže zaujal. Posadil se a poslouchal zpěv.

Andělův hlas utichl. Otevřel oči a sklonil hlavu k druhému. Hleděl někam před sebe. Nasazený lehce nepřítomný výraz.

“Tak? Co myslíš?” Zeptal se muž.

“Uchvatný. Jako vždy.” Srdce třetího z andělů se zachvělo. Zpěvák se na svého přítele zadíval.

“Stalo se něco? Chováš se... jinak.” Nevěděl, jak pokračovat. Drobnější z mužů zakroutil hlavou.

“No tak, Kassieli. Mám starost.” Vzal ho kolem ramen.

“Dovol mi, abych ti pomohl.” Řekl mírně. Anděl sklonil hlavu a zadíval se do země.

“Postarám se o tebe, dobře? Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Jen mi to dovol.” Zaruch si byl jistý, že tak blízko nikdy nebyl. Kassiel byl poslední dny lehce apatický a trávil s ním většinu svého času. Něco se muselo stát a ten špinavý čert vyklidil pole.

Výraz šedivovlasého anděla temněl a temněl. Co je to ksakru za hrdinu, využívat Kasovo slabé chvilky? Vstal a vydal se k páru.

“Co kdybychom šli ke mně nebo k tobě? Lehneš si a prospíš se. Spal jsi vůbec v noci? Vypadáš unaveně.” Vstal anděl a postavil ho.

“Tak pojď. Postarám se, abys měl hezký sny.” Vedl ho pryč. Kassiel s ním bez protestů šel. Poslední dny trávil jako v mlze. Vše a všichni mu byli volní. Jediné na čem záleželo byl Sachs a on ho nenáviděl. Tak moc a tak upřímně. Vzpomněl si na krásné oči plné chladu.

Jen jako stín a na malý okamžik zachytil anděla, kolem kterého procházeli. Mlhu kolem probodl šíp. Rozehnal neprodyšnou masu a pustil paprsek světla do jeho mysli, do jeho srdce. Zastavil se.

“Děje se něco?” Sklonil k němu Zaruch hlavu.

“Promiň, ale měl jsi pravdu. Jsem unavený. Půjdu si lehnout... sám.” Dodal. Větší z andělů přizvedl obočí. Zavřel oči. Když je opět otevřel, Kassiel se při pohledu do nich zachvěl.

“Začínám s tebou ztrácet trpělivost. Všichni tady kolem ví, že k sobě patříme. Prostě to přijmi.”

“Je mi jedno, co si myslí ostatní. Nechci tě.” Odstrčil mladík jeho ruku a odstoupil. Zaruch se zamračil.

“Budeš chtít, věř mi.” Chytl jeho paže.

“Mám takovej hrozně dotěrnej pocit, že řekl ne.” Ozvalo se za nimi. Kassielovo srdce hlasitě zakřičelo jedno slovo. Jméno. Sachs! Oba se otočili a zadívali na muže.

“Nechápu, co je ti do toho... kdo vůbec jsi?” Zamračil se Zaruch. Kassiel si muže zvědavě prohlížel. ´I jako anděl je...´ Myšlenky přerušil Sachs.

“Nikdo důležitý. Ale tu sukni, pod kterou se snažíš dostat, považuju za svojí.” Anděl se na něj překvapeně zadíval.

“Ty jsi...” Zašeptal. Vztekle se zamračil a šel pryč. Sachs sklonil hlavu k mladíkovi. Nejistě ho sledoval. Byl půvabný a okouzlující. Byl nádherný i jako anděl. Muž se usmál a přešel k němu. Vzal jeho hlavu do dlaní a zadíval se do očí.

“Omlouvám se, Kasi...eli.” Dodal a sklonil se k němu. Anděl se zachvěl.

“Odpusť mi to, prosím.” Laskal něžně jeho rty. Mladík se mu opřel o hrudník.

“Myslel jsem, že mě nenávidíš.” Hleděl mu do očí.

“Hlupáku, jak bych mohl... miluju tě.” Přitiskl ho Sachs k sobě a pevně objal. Anděl zalapal po dechu. Řekl. Zrovna řekl, že ho miluje. Nezdálo se mu to nebo ano? Objal muže kolem pasu a něžně se přitulil.

“Mohli bychom jinam, jsem z toho dost nesvůj.” Upravil si větší z andělů rukavici. Kassiel se pousmál.

“K jezeru?” Sachs mu oplatil úsměv.

“K jezeru.” Přikývl. Přizvedl obočí, když Kassiel roztáhl křídla. Povzdechl si.

“Nejsem v tom moc...” Zamával svými. Anděl se pousmál a chytl ho za ruce. Zvedl se na špičky a políbil. Nohy se odpoutaly od země. Sachs si znovu hlasitě povzdechl a následoval ho.

Tentokrát bylo jeho přistání měkčí a přirozenější, tak jako let. Odepl si rukavici a stáhl si ji z ramene. Kassiel se usmál.

“Lháři... jsi vrozený talent.” Sachs se s úsměvem sklonil k jeho rtům. Nedočkavě políbil. Tak moc mu poslední dny chyběl. Tak moc chtěl slyšet jeho hlas. Tak moc ho chtěl držet v náruči. Chvíli ale trvalo než našel kouzlo proměny.

Pomalu mladíka stáhl na kolena a nepřestával líbat. On otevřel oči a zadíval se na něj.

“Sachsi?” Zašeptal do jeho úst. Muž se zlehka odtáhl.

“Sluší ti to, ale mohl bys...” Zadíval se mu zrůžověle do očí. Sachs je s úsměvem zavřel. Něco zašeptal a pak zaklepal s hlavou. Jakoby ze sebe sklepal barevný prášek. Anděl se usmál.

“Takhle je to lepší.” Zajel mu prsty do vlasů a přitáhl si rty. Čert se znovu pousmál a objal ho kolem pasu. Pomalu mu rozepl pásek rukavice a stáhl mu ji. Prsty přejel po bělostné paži. Sklonil se a vpil se do ní svými rty. Jeho kůže. Nádherně světlá a hebká. Jako okvětní lístky květin plovoucích po jezeře. Jeho oči. Vodní hlubiny. Nejkrásnější do jakých kdy hleděl. V jakých se kdy topil. Hleděl mu do očí, laskal rty a rukama pomalu bloudil níž k pasu.

Kassiel něco zasykl a zabořil mu prsty do paží. Ještě nikdy. Nikdo. A Sachsovo dlaň byla tak horká a velká. Jemně zatnul stehení svaly a přizvedl boky. Znovu a znovu. S každým čertovo pohybem.

“S-Sachsi?” Zamračil se jemně a opřel se mu čelem o rameno. Čert zabručel otázku.

“Chtěl bych taky...” Rozechvěl mladík jeho dech, který už dávno přestal poslouchat. Odtáhl ho od sebe.

“Nebo ty nechceš...” Vyložil si Kassiel mylně jeho výraz. Sachs se zhluboka nadechl. Mírně se zaklonil a opřel o ruce. Anděl ho nejistě sledoval. Sklouzl očima níž. Vytřeštil je a dokonale zrudl. Úplně zapomněl, jak byla příroda k muži štědrá. Měl potřebu někam utéct – co nejrychleji. Zároveň ale toužil dotknout se ho. Zvedl hlavu zpět k němu.

“Moc chci.” Zašeptal muž ochraptěle. Pohled v jeho očích anděla polapil a vtahoval do sebe. Vzdychl si v úsměvu a natáhl se k němu. Jen zlehka políbil a svezl se níž. Sachs zavřel oči, když mu rozvázal sukni a jeho pohladil jemný vánek od jezera. Chňapl rukou vedle sebe a pevně stiskl stébla trávy. Kassiel zničeho nic zaútočil a vzal ho do úst. Sladkých horkých úst. Pohladil ho jazykem a s každým dalším pohybem přijímal hlouběji a hlouběji.

Čert zadržel dech a vytrhl zelený trs.

“To stačí.” Odtrhl mladíka od sebe. On k němu polekaně zvedl hlavu.

“Dělám to špatně?” Utřel si nejistě pusu. Sachs se zničeně pousmál a povalil ho.

“Děláš to zbytečně dobře.” Umlčel ho polibkem a jazykem zaplul do úst. Kassiel mírně zasténal a přitiskl se k němu. Vyděšeně rozšířil oči, když proti sobě ucítil mužovo vzrušení. On se mírně odtáhl a zadýchaně oddechoval u jeho rtů.

“Promiň, chtěl jsem tě pomalu... pomalu a něžně ale... nedokážu už dýl čekat.” Otevřel oči a zadíval se do andělovo. On do jeho. Všiml si touhy v nich. Něhy. Tepla a lásky. Jemně se pousmál a objal čerta nohama. Snažil se pod ním uvolnit. Zamračil se a zaryl mu nehty do zad. Tohle nemůže přežít. Tohle prostě nemůže přežít.

“Jsi v pořádku?” Pohladily ho měkké rty. Otevřel oči. Jeho malé vystrašené srdce se zastavilo. Opět ta něha a teplo a pak starostlivost. Přikývl a pobídl muže, aby pokračoval.

“Určitě?” Políbil ho.

“Určitě.” Vrátil mu mladík polibek. Opět se zamračil ale nepřestával mu hledět do očí. Čert pohl boky, znovu a znovu. Jejich pohledy byly spoutané. Jejich dech, jejich pohyby, jejich srdce se sladila. Anděl si uvědomil, že bolest ustoupila. Nahradilo ji něco jiného, něco úžasného. Zapomněl na vše kolem a vnímal jen Sachsovo oči, tělo, jeho v sobě. Muž se mírně zamračil a sklonil se k němu. V polibku vyvrcholil. Kassiel, šeptaje mu do rtů, také.

Sachs zhluboka oddechoval a nebyl schopný se zvednout. Přece jen se donutil a opřel se o lokty. Zadíval se na zrůžovělou, zadýchanou krásku pod sebou. Pohladil mladíkovo rty svými. On otevřel oči. Zamrkal a zadíval se na něj.

“To bylo úžasný. Nevěděl jsem... bylo to úžasný.” Vydechl nadšeně. Muž se usmál a pohladil ho po tváři. Zajel rukama pod něj a znovu zalehl. Pevně stiskl a obličej zabořil do ohybu ramene a krku. Tak rád by ho držel a už nepustil. Navždy. Kassiel ho spokojoně objal a zhluboka se nadechl. Sachsovi se to očividně líbilo stejně jako jemu.

Mladík otevřel oči a zadíval se na noční nebe. Zvedl oči k čertovi, kterému se tiskl k boku. Už byla temná noc a oni se stále nedokázali pustit, zvednout a odejít. Anděl si prohlížel čertův profil.

“Sachsi?” Muž otevřel oči a sklonil k němu hlavu.

“Proč... kdy... jak se to stalo?” Zeptal se opatrně. Sachs se zamračil a zvedl hlavu zpět k nebi. Začal tiše mluvit.

Byl ještě chlapec. Jeho otec se často toulal podél řeky. Rozdělovala jejich země. Tam potkal ji. Nádherného anděla. Byla půvabná, křehká, něžná a nechtěla ho. Chodil za ní snad každý den. Vždy seděla na břehu a zpívala. Odmítala ho, ale dovolilal mu tiše sedět vedle ní a poslouchat její písně. Jednoho dne se něco změnilo. Sachs si dokázal vybavit, že byla bouřka – celý den. Silná bouřka a otec se vrátil pozdě v noci. Byl promočený, unavený ale dokonale šťastný. Jeho krásný anděl ho přijal. Byl tak neskonale šťastný. Po pár dnech ho jeho přátelé našli na břehu. Mrtvého. Ve dlaních svíral a kolem leželo zakrvácené peří. Čerti se nepídili, co přesně se stalo. Jejich druha zabil anděl. Beze sporu. Tak to také řekli malému chlapci, který zůstal sám. Tak moc toužil ji poznat. Poděkovat ji za štěstí a světlo v očích svého otce. Během jediné chvíle se láska změnila v nenávist. Stejně silnou a stejně hlubokou.

Čert zmlkl a chvíli hleděl na blikající hvězdy. Sklonil hlavu k tichému Kassielovi. Rychle si sedl a posadil ho také.

“Já mám snad vrozenej talent na to, tě rozplakat.” Povzdechl si zničeně, při pohledu na slzy v mladíkovo očích.

“Neplač, už je to dávno. Je to pryč. Vážně.” Utíral vlhké tváře. Anděl zakroutil hlavou a vrhl se mu kolem krku.

“Nechci, abys mě nenáviděl.” Vzlykal. Sachs překvapeně přizvedl obočí. Pohladil ho po vlasech.

“To se nikdy nestane.” Zašeptal měkce u jeho ucha. Kassiel se odklonil a zadíval se mu do očí.

“Ale ano, stane. Až zjistíš pravdu.” Překvapil muže. Zamračil se a vstal. Zabalil se do své sukně a stále vzlykal. Čert se postavil za něj a položil mu ruce na ramena. Než stačil cokoliv říct, anděl pokračoval.

“Moje matka.” Šokoval muže a otočil se. Povzdechl si.

“Ten anděl, o kterém mluvíš, byla moje matka. Byl jsem tam několikrát s ní.” Zaplňovaly oči další a další slzy.

“Miloval jsem tvého otce. Byl tak... úplně jiný než čerti z příběhů, které mi vyprávěli.” Sklonil hlavu a popotáhl. Sachs stále nebyl schopný slova.

“Myslím, že mi o tobě vyprávěl... teplo v jeho očích, když o tobě mluvil. Nikdy tě ale nepřived, protože ji nechtěl ještě víc vystrašit.” Řekl anděl smutně, zhluboka se nadechl a pokračoval.

“Nikdy jsem nebyl hodné dítě. Byl jsem rozmazlený a tvrdohlavý. Vzpomínám si, že mě nekolikrát prosila ať nechodím tak blízko ke břehu. Byl rozmočený dlouhým deštěm a zvedlou hladinou řeky.” Zvedl hlavu k čertovi.

“Ani nevím, proč jsme ten den byli u řeky. Pršelo tak moc a tak silně. Několik dní. Možná se jí prostě jen stýskalo a doufala, že jemu taky a že přijde.” Přemýšlel.

“Pamatuju si pád a pak vodu kolem sebe. Seběhlo se to tak rychle, tak hrozně rychle.” Hleděl Sachsovi do očí – on jemu.

“Slyšel jsem její křik a pak cítil něčí náruč. Pevnou hýčkající náruč. Najednou jsem věděl, že jsem v bezpečí. Že to bude v pořádku.” Usmál se při vzpomínce.

“Hrozně mi vynadal. Nikdy mi nikdo tak nevynadal jako on. Ale pak mě objal a dlouho držel. Pevně mě tiskl a něco šeptal. Tehdy mi dal tohle, abych se uklidnil.” Dotkl se přívěsku a utřel si slzy.

“Odstonal jsem to a nemohl k řece. Ona chodila každý den. Nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou.” Odmlčel se nachvíli.

“Po pár dnech se vrátila. Byla celá bledá a měla šaty od krve. Byl jsem dítě, nenapadlo mě přemýšlet proč... řekla mi, že ji opustil. Netušil jsem, co tím myslela.” Vysvětloval, jakoby se omlouval. Sachs mu hleděl do očí.

“Co se stalo pak?” Přinutil se promluvit.

“Utopila se. V řece.” Sklonil hlavu. “Teď, když vím... zabila se sama, že?” Rozbrečel se. Čert se zamračil a přitáhl si ho.

“Proto se bojíš vody.” Zašeptal a pevně ho držel.

“Už neplač.” Políbil ho do vlasů a snažil se ho uklidnit. Kassiel se odtáhl a zvedl k němu hlavu.

“Odpouštíš mi?” Popotáhl. Sachs si povzdechl. Vážně. Nemohl by být ještě víc úžasně okouzlující?

“Hlupáku.” Vyvolal zamračený výraz v andělovo tváři.

“Co bych ti měl odpouštět?” Políbil ho něžně a utřel mu slzy. Kas se mu zadíval do očí. Vykouzlil sladký úsměv a přitulil se k němu.

Sachs se rozvaloval v Kassielovo posteli. Ze zahrady pod terasou k němu doléhal zpěv a hudba andělů. Nikdy by nevěřil, že je bude spokojeně poslouchat. V andělovo posteli.

Zhluboka se nadechl a ještě víc roztáhl paže, zabořil se do měkkých přikrývek. Písně a vůně kolem ho uklidňovaly a uspávaly. Jako něžné hedvábné ukolébavky.

Kassiel se na muže zadíval. Spokojeně, požítkářsky zabíral téměř celou postel. Jen lehce přikrytý, aby snad nezahaloval moc. Ne, že by lehká přikrývka dokázala něco zakrýt. V bílých peřinách vynikala snědá kůže a surová divokost. Měl zavřené oči, ale nespal. Prsty jemně pohupoval v rytmu hudby.

Okouzlený anděl se vydal k němu. Položil tác s jídlem na nízký stolek a opatrně se naklonil nad muže. On otevřel oči.

“P-počkej.” Vyjekl Kassiel. Sachs se skláněl nad ním a prsty čeřil dlouhé vlasy. Usmíval se.

“Dobré ráno.” Sklonil se k němu. Anděl mu oplatil úsměv i pozdrav. Čert si všiml snídaně.

“Úžasný... mám hrozný hlad.” Políbil ho. Pustili se do snídaně.

Sachs poděkoval, když mu mladík nalil ovocný džus a zamyšleně poslouchal zpěv.

“Chtěl bych tě slyšet zpívat.” Kas k němu rychle zvedl oči.

“Neumím to. Ani na nic hrát.” Zamračil se. Muž přizvedl obočí.

“Všichni andělé přece...”

“Já ne.” Přerušil ho Kassiel uraženě. Čert se pobaveně pousmál a přitáhl si ho k sobě. Mladík si povzdechl a opřel se o něj. Jediný anděl, který neumí zpívat. Nikdy mu to nevadilo. Vlastně ne. Vadilo. Nikdy ale ne tolik jako teď. Jak rád by ho okouzlil svým zpěvem, tak jako to dokáže Zaruch a někteří jiní. Pak si vzpomněl.

“Ale píšu básně.” Řekl rychle. Sachs k němu sklonil hlavu.

“Jsem si jistý, že jsou úžasný.” Usmál se. Kas ucukl pohledem a zamračil se.

“Vlastně ne. Jsou hrozný.” Zabručel a hrál si s čertovo prsty. Vytřeštil oči. Muž prohlásil, že chce nějakou slyšet. Mladík zakroutil hlavou a začal protestovat. Sachs se laskavě usmál a sklonil se k němu.

“Prosím.” Zašeptal a umlčel všechny argumenty. Anděl si povzdechl a vstal. Přešel k psacímu stolu a sebral z něho několik listů. Vrátil se k posteli a sedl si. Začal listovat ve svých básních. Sachs ho pobaveně sledoval a čekal. Kassiel se zastavil u jednoho z listů. Tvářil se v celku i spokojeně. Opět si povzdechl a zvedl oči k muži.

“Varoval jsem tě, že nejsou moc...” Zmlkl, když čert přikývl. Mladík se nesouhlasně zamračil, ale sklonil hlavu k básni.

Malá víla