kapitola II.

 

Tradičně seděl na římse okna a pročítal si scénář hry. Měl už po všech svých hodinách a čekal na Simona – svého přítele. Poočku sledoval zahradu za oknem. Položil ruku na sklo a zadíval se na mladíka, stojícího u automatu v polootevřené kantýně. Vybíral si pití. Postavila se k němu černovlasá dívka a prstem zaklepala na jeden ze štítků s názvy. Dante přihodil do automatu peníze. Podal dívce láhev a vyndal svou. Cameron se zamračil. ´Co má co kupovat pití nějáký...´

“Nech mě hádat. Fynn?” Přerušil přítelův hlas myšlenkové pochody. Mladík sebou cukl a odtáhl se od skla. Druhý se pousmál, když si všiml provinilého výrazu a zadíval se z okna. Ron ho chytl.

“Tak pojď, chci odsud už vypadnout.” Seskočil rychle na zem a sbalil své věci.

Došli před školu. Simon se zadíval na pár sedící na zídce schodů. Dívka na ní seděla obkročmo a opírala se o Dantovu paži. Něco mu povídala, on se pobaveně usmíval.

“Řekl bych, že na tebe čeká tvůj odvoz.” Ron k němu nechápavě otočil hlavu. Podíval se směrem pohledu.

“O čem to mluvíš, očividně je s tou... s tou...” Zamračil se. Ve skutečnosti viděl mladíky v přítomnosti dívky docela často. Ať Fynna či Danteho.

“Hmmm... a proč tě to tak rozčiluje? Neměl bys být rád?” Sledoval ho spolužák pobaveně.

“Proč bych měl být rád?” Vyštěkl Cameron.

“Když bude s ní, nebude s tebou. Jednoduchý.” Pokrčil rameny.

“Ale... ale ještě vůbec k ničemu nedošlo. Jak si může hledat novou, vracet se ke starý... kdo je ksakru ta holka?!” Sledoval, jak si Dante svléká své školní sako a přehazuje ho dívce přes ramena. Oproti předešlému byl studený letní den. Když se jemně usmála a políbila ho na tvář, Simon měl pocit, že jeho přítel vzplane. Rázně si to namířil k páru.

Dante k němu zvedl oči. Všiml si výrazu. Asi má vážně vrozený talent na to rozčilovat ho. Dokonce aniž by něco řekl.

“Debbi?” Dívka, zabraná do svého vyprávění, zmlkla a otočila k němu hlavu. Přizvedla obočí a vykouzlila přátelský úsměv.

“Omlouvám se, úplně jsem se... jsem Debbi.” Vstala a podala mladíkovi ruku. On zamračeně jí.

“Já jsem kvůli tobě zaspal a ty...” Sklonil hlavu k Dantemu. Ten se mu zadíval do očí.

“Hmm... zdá se mi to nebo opravdu...” Otočil hlavu k Ronovu příteli.

“Žárlí.” Přikývl. Mladík vytřeštil oči.

“O čem to... vůbec... proč bych měl...” Otočil hlavu k dívce, která se vložila do rozhovoru.

“To nemusíš. Znám se s ním a Fynnem už od dětství. Jsou jako starší bratři. Bohužel občas až moc... furt ve mně vidí malou holku.” Povzdechla si a zamračila se na sedícího mladíka.

“Vždyť jsi malá.” Pokrčil rameny a postavil se vedle ní. Ona něco zavrčela.

“Tak pojď, odvezem tě domu. Fynn dneska musel odjet dřív.” Simon přizvedl obočí a otočil hlavu k Ronovi. Ještě stále nasupěný mladík si všiml pobaveného úsměvu.

“Nic, nic.” Nepřestával se druhý usmívat. Debbi k němu otočila hlavu.

“Nemusíš. On mě doprovodí. Stejně jsem chtěla zajít do města na... zmrzlinu.” Objala mladíkovu paži. Úsměv na jeho tváři zmizel a objevil se na Ronově.

“To si snad děláš... mám za tebe zodpovědnost, nenechám tě... kdo jsi?” Dantův temný výraz by kohokoliv vyděsil. Simon mu oponoval svým.

“Nemyslím, že se o ni musíš bát. Dřív před ním uteče.” Ozval se Cameron. Oba mladíci k němu otočili hlavu, jejich výrazy si úspěšně konkurovaly.

“Bezva, zajdem na zmrzlinu a pak mě celou a zdravou doprovodí domu. Mám pravdu?” Objímala stále Simonovu paži.

“Nevím, proč bych něco takovýho dělal.” Zaujal svůj chladný odmítavý postoj.

“Protože jistě víš, co je pro tebe dobrý.” Ozval se Dante. Mladík k němu otočil hlavu. Jak se ksakru dostal do takový situace? Povzdechl si.

“Fajn, ale jestli nebudou mít banánovou, odcházím.” Stáhl dívce sako z ramen a hodil Dantemu. Svlékl si své a pomohl jí do rukávů. Ona se usmála a opět objala jeho paži.

“Tak se bavte.” Zamávala mladíkům a táhla ho pryč. Oba se za nimi zadívali. Větší z mladíků sklonil hlavu k druhému. Zvedl k němu oči.

“Je moc milá, tak jako Rossie nebo Ric. Překvapuje mě, že se s někým takovým přátelíš.” Dante se pobaveně pousmál. Ron sebou cukl a provinile se na něj podíval

“Já se hrozně omlouvám. Obvykle takhle s lidmi nemluvím. Já jen, ty...” Koktal a žmoulal ucho své školní aktovky.

“Já v tobě probouzím tvý temný já.” Oblékl si mladík sako. Ron si povzdechl a přikývl. Dante ho překvapil laskavým úsměvem a chytl jeho ruku.

“S tím žmouláním věcí bys měl přestat... i když v tvym podání je to svým způsobem roztomilý.” Propletl jejich prsty a vedl ho dolů ze schodů. Namířil si to k parkovišti. Posadil mladíka do svého auta a vyjel. Ron si až po delší chvíli uvědomil, kde je.

“Kam jedeme?” Zeptal se a otevřel zásuvku před sebou. Vyndal kožené pouzdro na brýle a otevřel.

“Musím se někde stavit. Pak je to na tobě.” Mladík k němu otočil hlavu – na očích sluneční brýle.

“Na mně?” Zeptal se zaskočeně. Dante zastavil na křižovatce a podíval se na něj.

“Sluší ti.” Sledoval s úsměvem, jak mladík kýve hlavou a zkouší tmavost brýlí. On zrůžověl a popostrčil si je na nose.

“Jsou mi velké.” Postěžoval si a obrátil svou pozornost k zásuvce.

“Tak?” Zeptal se Dante a opět vyjel. Ron se usmál, když objevil větrové bonbóny. Neváhal a hned si jeden strčil do pusy.

“Hmm... mohli bychom jet k tobě.” Překvapil řidiče. Spíš ho dokonale šokoval. Zajel ke kraji a otočil k němu hlavu. Ron si všiml výrazu.

“No, chci vidět tvůj byt... rád si prohlížím, jak lidi bydlí. Je to taková uchylka. Asi.” Sklonil hlavu.

“Taky. Většina má doma něco zajímavýho. Něco k čemu má vztah. Když o tom mluví, jejich výraz a oči...” Usmál se jemně. Mladík na něj chvíli tiše hleděl.

“Omlouvám se.” Cameron k němu nechápavě zvedl oči. Pak je rozšířil. Dante mu položil dlaň na krk a přitáhl si jeho rty. Ron strnule přijímal polibky. Byly překvapivě měkké a něžné. Příjemně horké. Rozechvěle až opatrně odpověděl a dovolil tak mladíkovi víc. On ho prsty hladil po zátylku a jen zlehka prohloubil polibky. Nechtěl na něj chvátat, děsit ho. Když ale viděl jeho úsměv – výraz, nedokázal jinak. Je vážně v háji.

Když se odtáhl, Ron se mu zrůžověle zadíval do očí. On se pousmál a ještě jednou. Jen krátce uloupil chvějící se rty. Pak ho pustil.

“Hned jsem zpátky.” Vystoupil. Mladík zaskočeně hleděl do dveří. ´Můj bonbón.´ Uvědomil si. Zarazil se. Vážně ho nejvíc rozhodilo to, že mu sebral bonbón? Vždyť ho zrovna... Vztáhl ruku ke rtům. Stále na nich cítil Danteho. Sklonil hlavu a zadíval se na brýle, které držel. Zabořil se do sedačky. ´Odpověděl jsem mu.´ Uvědomil si.

Cukl sebou, když se otevřely dveře. Dante hodil na zadní sedadlo balíček, který držel a zapl si pás. Všiml si mladíkova výrazu a zrůžovělých tváří.

“Ještě stále chceš jet ke mně?” Ron sebou znovu cukl a otočil k němu hlavu. Přikývl.

“Myslíš, že je to bezpečný?” Bavil se. Mladík přizvedl obočí.

“Když... když neuděláš znovu to, cos...” Koktal.

“Hmm... to nemůžu slíbit. Nemusím se udržet, pokud budeš zase tak okouzlující.” Ron dokonale zrudl. Okouzlující? Byl okouzlující? Kdy? Přemýšlel. Sklonil hlavu.

“No... mně, mně to zas až tak moc nevadilo.” Překvapil Danteho.

“To ale neznamená, že chci, abys to udělal znovu.” Dodal rychle. On se pousmál a přikývl.

“Samozřejmě.” Vyjel. Cameron si povzdechl. Co to zrovna plácal za nesmysly? Nevadilo mu to? Vlastně nevadilo. Uvědomil si.

 

Zvědavě se rozhlédl po vícestupňovém bytě. Obývací pokoj byl o pár schodů níž než vše ostatní, po pravé straně byla stěna plná polic s knihami. Lemovala vchod do otevřené ložnice.

Ron si nebyl jistý, co přesně čekal. Možná temný chladný doupě, ale Dantův byt byl vzdušný a... ´Kytky.´ Všiml si. Dokonce živé a víc než spokojené. Přešel přes obývací pokoj k prosklené stěně, na zemi před ní stálo několik květin. Různých druhů a různých velikostí.

Ron mezi prsty promnul jeden z lístků a otočil se. Dante se lehce ošil, když si všiml výrazu.

“To, že nemám rád lidi, neznamená, že nemám rád všechno.” Svlékl si sako a hodil přes křeslo. Mladík se pousmál a vrátil se pohledem na Dantovu zahradu. Prohlížel si druhy a barvy lístků.

Na škole má pověst chladného a tvrdého muže bez srdce, co nemá rád lidi. Možná i nemá, ale pár jedinců ano a k nim se chová. K němu se chová... úžasně. Někdo, kdo se dokáže s takovou láskou a péčí o něco starat, přece nemůže být bez srdce. Nebo ano?

Dřepl si k menší z květin s drobnými lístky. Jednoho se dotkl. On upadl. Ron zbledl a zvedl ho. Vypadal dokonale zdravě. Nedalo mu to a dotkl se jiného. Ten i vedlejší odpadly také.

“Hmm... ty nemáš moc rád kytky, co?” Mladík vyděšeně otočil hlavu po hlase. Majitel květin ho pobaveně sledoval.

“Já-já... Jen jsem... Promiň.” Podal mu téměř plačky lístky. Dante se usmál a pomohl mu na nohy.

“Je neskutečně citlivá. Mám pocit, že opadá jen když se na ni špatně podívám.” Ron se trochu uvolnil a vrátil se pohledem na květinu. Měl nutkání ale moc se bál vyzkoušet to.

“Já to vůbec neumím.” Přiznal se a zvedl oči k Dantemu.

“Starat se o květiny.” Vysvětloval. Všechny mi zajdou. Zalévám je a starám se o ně. Vážně ano, ale všechny mi zežloutnou a opadaj. Občas prostě jen opadaj. Pár mi jich uschlo. Dodal.

“Myslím, že jsem trochu nebezpečný pro květiny i zvířata.” Řekl zničeně.

“Máš talent na jiný věci.” Ron se mu zadíval do očí, usmál se a přikývl. Šel si prohlédnout zbytek bytu. Zastavil se u velké knihovny.

“Ty hodně rád... čteš.” Přešel hlas v šepot, když se otočil. Rozhlédl se. Potichu přešel k otvoru do ložnice. Dante stál před velkou postelí. Zády k němu a svlékal si košili. Ron očima sklouzl přes široká ramena a záda až k pasu. Byla to skutečně pastva pro oči, jen by možná mohl stát čelem k němu. Mladík si uvědomil, nad čím zrovna přemýšlel a sám sebe uvedl do rozpaků.

Dante si oblékl triko s dlouhým rukávem a sáhl k zipu kalhot. Ron vytřeštil oči a rychle sklonil hlavu ke knize, kterou držel. Otočil ji v ruce. Pomalu zvedl pohled zpět k mladíkovi. ´Ty tedy moc nezakrývaj.´ Prohlížel si černé uplé trenýrky. Na druhou stranu. Je dobře, že k němu stojí zády. Byl si jistý, že má červené i uši.

Dante si natáhl světlé džíny a sáhl pro uniformu na posteli. Ron rychle zaplul za roh. Vyndal další knihu. Měl pocit, že čím víc jich bude mít v ruce, tím líp.

“Něco tě zaujalo?” Ron sebou cukl a otočil se. ´To teda.´ Pomyslel si. Bože, kde se to jen v jeho hlavě bere? Přemýšlel zničeně. Probouzí v něm víc než jen temný já.

“Jen jsem se díval.” Vrátil knihy zpět. ´Kéž by na knížky.´

“Hlad? Žízeň?” Zašel do kuchyně. Ron ho následoval.

“Vlastně oboje.” Uvědomil si. Naleju si vodu. Otevřel jednu ze skříněk. Dante jinou. On se usmál a vyndal dvě sklenice. Pustil vodu z kohoutku a strčil do ní prst. Když se mu zdála dostatečně studená, naplnil obě sklenice. Jednu podal mladíkovi a s druhou v ruce se posadil na kuchyňský pult. Dante ho beze slova sledoval.

“To je poprvé, co mi někdo dělá večeři.” Zamyslel se Ron.

“Tedy ne úplně poprvé, jedl jsem třeba už u Simona, ale... to je jen přítel.” Neměnil se výraz.

“Těžko říct, jestli bych měl být rád, že jsem první.” Přemýšlel Dante.

“Všechno děláš perfektně, určitě i vaříš.” Mladík k Ronovi překvapeně zvedl oči.

“No, působíš dojmem, že vše, co vezmeš do ruky, se ti povede. Že máš vrozenej talent snad na všechno. Že vše děláš víc než na sto procent.” Pokrčil rameny.

“Třeba ty tvoje kytky.” Máchl rukou někam k terase.

“Nebo včera večer.” Vzpomněl si. “Byl jsi tak... měl jsem pocit, že jedinou podstatnou věcí bylo, abych se já cítil dobře. Aby mně se to líbilo.” Tvářil se skoro až vyčítavě.

“Hmm... proč tě to tak rozčiluje?” Řekl nechápavě Dante.

“Protože... protože většinou mě všichni zvou do oblíbený restaurace nebo baru, protože se tam oni cítí dobře. Zas až tak moc je nezajímá, co já na to.” Zamračil se.

“Nebo když tě pozvou do kina. Je to na něco, co se líbí jim a předpokládají, že tobě se to líbí taky.” Zvedl nohy před sebe a objal svá kolena.

“Ale... ale když se stane něco takového, je to v pořádku. Jen si řeknu. Sem by mě Fynn nikdy nevzal. Tohle by Fynn neřekl. Takhle by se Fynn nezachoval.” Zvedl k mladíkovi oči. Tvářil se dokonale nešťastně.

“Nikdy jsem na něj vedle nikoho nezapomínal. Vedle tebe. Ty jsi. Proč jsi tak... to není fér!” Zakroutil hlavou.

“Tak dlouho se mi líbí. Tak dlouho doufám, čekám a pak přijdeš ty a...” Dante konečně pochopil. Pousmál se a přešel k němu. Chytl jeho kotníky a stáhl nohy dolů. Přitáhl si mladíka blíž. On se svěřil pevné náruči. Stále nasazený svůj nešťastný výraz.

“Nerozumím tomu, tak hrozně mě rozčiluješ a přesto... Jedinej večer a já tě šmíruju při převlíkání.” Dante přizvedl obočí. Pobaveně se pousmál.

“Šmíroval jsi mě?” On si hlasitě povzdechl a odtáhl se.

“Ano a mám teď díky tomu spoustu divnej myšlenek.” Zabručel.

“Jako?” Zeptal se mladík a držel ho kolem pasu. Ron zrůžověl a sklonil hlavu.

“Třeba... třeba, že bys to vlastně mohl udělat znovu.” Řekl plaše a zvedl k němu oči. Zachvěl se, když se Dante neobtěžoval s odpovědí a naklonil se k němu. Byly to jiné polibky. Mnohem hlubší a mnohem naléhavější. Ronovo srdce několikrát poskočilo a dech se zrychlil. Pevně se chytl stojícího mladíka a objal ho nohama. On držel jeho hlavu v dlaních a měl pocit, že se mu rozskočí srdce. Tak moc se mu líbil dotek jeho měkkých sladkých rtů a jazyka.

Když se odtáhl, Ron zalapal po dechu a zadíval se mu do očí. Věděl to. Věděl, že pod chladným a tvrdým povrchem je vášnivé a silné zvíře. Divoké temné zvíře. Pousmál se. Líbilo se mu to. Aby ne. Tohle temné zvíře, teď patří jemu. A jeho polibky. Užásně horké polibky. Přijal opět rty. Dante ho chtěl jen krátce políbit a vrátit se k přípravě večeře, ale dlouho se nezvládl odtáhnout.

 

“Měl jsem pravdu... děkuju.” Podal Ron svému hostiteli prázdný talíř. On se jen pousmál a šel pryč. Když se vrátil, mladík zaváhal, ale pak si přisedl k němu. S nohama nahoře se přitulil k jeho boku.

“Chtěl bych si přečíst něco, cos napsal. Ta hra byla úžasná.” Zvedl oči.

“Mám většinu v počítači. Dám to dohromady a pak ti to přetahnu, dobře?” Mladík s úsměvem přikývl a hrál si s jeho prsty.

“A nebudu se u toho moc bát? Nemám moc rád strašidelný filmy a knížky.” Zamračil se.

“Vždycky se u nich hrozně bojím a lekám.” Dante se pobaveně usmál.

“Zkusím vybrat ty nejmín strašidelný.” Sklonil se k jeho rtům.

“V nejhorším případě mi můžeš zavolat, kdyby ses bál moc.” Ron se na něj zamračil.

“Ty! Nedělej si z toho legraci.” Praštil ho do prsou.

“Mluvím vážně. Je mojí povinností tě ochraňovat před nebezpečím. Jsem přece tvůj princ na černým koni.”

“Princ na černým koni.” Dořekl mladík s ním. Ale já si obvykle čtu v posteli a chodím spát dost pozdě. Přemýšlel.

“Pak to spojíme i s něčím příjemným. Nemám nic proti.” Zasmál se, když se na něj Ron znovu zamračil.

“Hmmm... mám radši, když se na mě usmíváš.” Přetáhl si ho do klína.

“Smůla, protože to očividně nebudu dělat moc často.” Zabručel mladík, ale položil mu ruce kolem ramen. Povzdechl si, když se k němu Dante naklonil a přitáhl si ho blíž k sobě.

“Tak už se nemrač.” Řekl měkce do jeho úst. Ron se mu lehce vyčítavě zadíval do očí, ale pak nedokázal jinak než se usmát.

“Spokojený?” Sedl si obkročmo na jeho nohy.

“Dokonale.” Zašeptal Dante než spojil jejich rty. Mladík se zachvěl a přitiskl se k němu.

 

Po pár prvních hodinách seděl Ron ve školní zahradě a nedočkavě čekal na Simona, aby mu vše vyprávěl. Přitom se rozhlížel po okolí, zda neuvídí Danteho. Zdržel se u něj dost dlouho a mladík ho pak vezl domů. Dokonce ho doprovodil až k bytu. Ron byl stále trochu rozpačitý z rychlosti a směru, jakým se události rozeběhly.

Rychle zvedl hlavu, když mu někdo zastínil slunce. Podle postavy to byl jeho nový... Fynn? Přizvedl obočí a nejistě hleděl na svého spolužáka. On si ho prohlížel.

“Jsi to ty, že? Potkali jsme se v clubu.” Klekl si, aby si Ron nemusel stínit oči před sluncem. On váhavě přikývl. Fynn se pousmál.

“Zvláštní, že jsem si tě tu nikdy nevšiml.” Přemýšlel.

“Hmm... doufám, že jsem tě moc nevyděsil.” Hrál si s lahví, kterou držel.

“Obvykle se na každého takhle nevrhám. Vážně.” Pobavil mladíka.

“Já vím.” Přikývl. Fynn se usmál.

“Mohl bys mi dovolit napravit reputaci.” Překvapil Rona. Nejistě na něj hleděl.

“Tenhle pátek pořádá přítel oslavu. Co kdybys tam šel se mnou?” Mladík rozšířil oči a neschopen slova hleděl do Fynnových. Ten se znovu pousmál.

“Mám to brát jako ano?” Bavil se Ronovými rozpaky a zmatkem. On sklonil hlavu. To musí být jen zlý žert nebo ne? Vážně ho zrovna teď Fynn pozval... Fynn!!! Křičelo mu v hlavě. Nemělo by se srdce rozplývat štěstím? Před pár dny by to tak jistě bylo.

“Možná už máš jiný plány.” Řekl Fynn zamyšleně. Mladík k němu rychle zvedl oči.

“Ne, to nemám.” Uklouzlo mu.

“Pak se budu těšit. Domluvíme se v pátek.” Zvedl oči k hodinám na budově.

“Musím jít.” Narovnal se. Mimochodem, jsem Fynn. Dodal.

“Já... já Ron.” Mladík se usmál a přikývl.

“Tak v pátek, Rone.” Šel pryč. On se za ním zadíval. Byl stále lechce šokovaný situací. Ani si nevšiml Simona, který se k němu posadil.

“Rone?” Dotkl se ho mladík, když neodpověděl na pozdrav. Vzpamatoval se a otočil k němu hlavu.

“Hmm... čekal jsem, že budeš mimo. Viděl jsem tě mluvit s Fynnem.” Pousmál se Simon. On sebou cukl.

“Viděl?” Rozhlédl se rychle. Přítel na něj nechápavě hleděl.

“Jsi v pohodě?” Ron zničeně zakroutil hlavou.

“Pozval mě na oslavu.”

“Potom nechápu tvůj výraz. To je skvělý nebo ne?” Řekl Simon nadšeně.

“Vůbec to není skvělý.” Překvapil ho Ron.

“Cože?” Nechápal.

“Totiž Dante...” Zvedl k němu mladík oči a vysvětlil, co se změnilo. Simon si pobaveně promnul oči.

“No, nezávidím ti.”

“Ty se zase dokonale bavíš, že?” Povzdechl si Cameron.

 

Dante seděl ve školní lavici a nijak nešetřil pohodlím. Zvedl oči od své knihy, když si k němu někdo přitáhl židli. Založil si stránku a odložil knihu. Zadíval se na mladíka.

“Nějáká dobrá nálada.” Fynn se usmál.

“Někoho jsem potkal.” Dante pobaveně zakroutil hlavou.

“Kdo je ten šťastnej?” Sebral mladíkovi láhev a napil se.

“Vlastně ta rozkoškná kráska z mých narozenin.” Dante byl rád, že už polkl, protože jinak by se jistě utopil.

“Ten u baru?” Ujišťoval se. Fynn přikývl.

“Jmenuje se Ron. Jde se mnou na tu oslavu.” Mladík na něj nevěřícně hleděl.

“Pozvals ho a on souhlasil?”

“Hmm... vlastně byl dost rozpačitý a nejistý, ale určitě to byl souhlas.” Přemýšlel. Dante se zamračil. Jistěže byl v rozpacích a souhlasil. Tak dlouho na to čekal. Sklonil hlavu. Živě si dokázal představit, jak se Ron tvářil.

“Dante?” Sledoval ho Fynn nejistě. Mladík k němu zvedl oči.

“No, měl bysis napravit reputaci.” Přinutil se k úsměvu. Fynn se zasmál, že přesně to řekl i on.

 

Ron čekal na mladíka před školou a dodával si odvahu. Zhluboka se nadechl, když Dante vyšel ze školy. Za ním cupitala Debbi. Všimla si mladíka, nadšeně mu zamávala a táhla druhého k němu. Cameron zbledl.

“Ahoj. To je tak sladký, jak na sebe čekáte před školou. Jeden den Dante, jeden den...”

“Debbi.” Přerušil ji Dante. Zvedla k němu oči.

“Zmiz.” Ron se zachvěl ale dívka se zasmála.

“No jo, no jo. Chápu. Chcete být sami. Měj se, Camerone.” Vydala se dolů po schodech. Mladík zvedl oči k druhému. Byl trochu zklamaný, že ho nepolíbil.

“Chtěl bych ti něco...” Dante ho zarazil.

“To je v pořádku, vím o tom.” Překvapil mladíka.

“Hmmm... čekal bych, že to vyvolá šťastnější úsměv.” Ron se mu nejistě zadíval do očí.

“Myslel jsem, že se budeš zlobit.”

“Proč bych se měl zlobit? Splnil se ti sen nebo ne? To se nestává každý den.”

“Ty... ty chceš abych... nevadí ti, když s ním...” Nebyl schopný mluvit. Dante zavřel oči a zhluboka se nadechl.

“Chci, abys byl šťastný, Camerone.” Ron se zachvěl.´Tak mi řekni, abych ho odmítl.´

“Fynn je vše, po čem jsi kdy toužil. Mně se jen povedlo svést tě na zcestí, ale teď jsi zase tam, kde máš být.” Přinutil se k dalšímu úsměvu.

“Uvidíme se.” Šel pryč. Začal mít neutišitelné nutkání k sobě mladíka přitisknout a už nepustit. Jak je možné, že mu dokázal tak podlehnout? Během tak krátké chvíle?

Ron za ním oněměle hleděl. Sklonil hlavu. Fynn je vše, po čem kdy toužil? Je. Uvědomil si. Vždy byl.

 

Dante seděl na baru a popíjel své oblíbené pití. Jeho nálada nikdy nebyla tak nízko pod bodem mrazu. Všichni kolem se mu obkloukem vyhýbali. Měl kolem sebe nebezpečnou temnou auru, která byla skoro vidět.

Byl na stejném večírku, jako pár. Několikrát je zahlédl. Přišli později než ostatní, oba usměvaví a hřejiví – tak jako to uměli jen oni dva. Neměl sem chodit. Když je spolu viděl, uvědomil si, jak moc se k sobě hodí. Jak úžasně spolu vypadají. Jak mohl být jen na malý okamžik tak naivní a myslet si, že by Cameron dal přednost jemu? Neměl problémy se sebevědomím, ale Ric měl pravdu. Fynn je... zamračil se a mávl na barmana.

Ron si skutečně užíval jejich společný večer. Fynn ho vyzvedl u bytu. Byli na večeři v úžasné restauraci a na večírku se od něj nehl, přestože se ho dost lidí kolem snažilo uloupit. Byl zábavný, šarmantí, pozorný. Byl přesně takový, jakého ho Ron viděl ve svých snech. Ani jeho nepřekvapilo, když se ocitli sami v jednom z pokojů.

Okouzleně přijímal Fynnovyměkké rty a měl pocit, že je ten nešťastnější člověk v domě. Přesně po tomhle toužil. Tohle tak dlouho chtěl. Jeho náruč, jeho polibky. Jeho. Zadíval se mladíkovi do očí, když mu svlékl triko a položil ho na postel. On se usmál.

“Jsi nádhernej.” Pohladil rty štíhlý krk. Ron se zachvěl. Ano. Přesně tohle chce. Užíval si Fynnovu něžnou péči. Otevřel oči. Proč se o tom tolik přesvědčuje? Celý večer. Stále dokola. Uvědomil si. Protože už to tak není. Ta myšlenka ho tvrdě a bolestně praštila přes tvář. Je to pravda. Není. Uvědomil si nešťastně. Za to může ten... ten... Dante. Srdce se zachvělo. ´Dante.´ Zašeptal v duchu a zavřel oči.

“F-Fynne.” Zapřel se mladíkovi o ramena. Odtáhl se a zadíval se mu do očí.

“Stalo se něco?” Všiml si výrazu. On si povzdechl a nešťastně se na něj zadíval.

“Já... ani nevíš, jak dlouho jsem po tomhle toužil. Po tobě.” Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.

“Ale?” Zeptal se Fynn. Ron si hlasitě povzdechl.

“Ale pak... pak přišel Dante.” Překvapil mladíka. Nechápavě zopakoval přítelovo jméno. Ron přikývl.

“Je mi to tak líto. Hrozně bych si přál, ale on...” Zamračil se.

“Tak hrozně ho za to nenávidím, nejradši bych ho... ale...” Povzdechl si. Fynn se na něj zamyšleně zadíval. Přizvedl obočí.

“Počkej, ty jsi ta jeho rozkošná malá víla?” Překvapil mladíka. Dokonale zrůžověl.

“M-mluvil o mně?” Rozkoktal se. Druhý mladík se pousmál.

“Jistě, ale říkal, že se jmenuješ Came... Ron.” Uvědomil si a sedl si.

“Proč jsi potom...” Nechápal. Ron sklonil hlavu a také se posadil.

“Totiž. Hrozně jsi mě překvapil a pak Dante.” Vyprávěl mu, co přesně mu mladík řekl.

“Hmm... vážně jsi mě tak dlouho obdivoval?” Usmál se Fynn. Ron zrůžověl, ale přikývl.

“Proč jsi za mnou nikdy nepřišel?”

“Blázníš?!” Vytřeštil mladík oči a rozesmál druhého.

“Ten malej hajzlík. Kdyby mě tehdy tak nezpražil a neposlal pryč, mohlo to dopadnou úplně jinak.” Přemýšlel. Usmál se a přetáhl Ronovi triko přes hlavu.

“Měl bys jít za ním. Vsadím se, že sedí na baru a nadává si do kreténu.” Překvapil ho.

“Věř mi, znám ho. Muselo mu dát hroznou práci nechat tě jít a mě nezabít.” Ron se usmál.

“Vážně?” Fynn přizvedl obočí.

“Máš z toho radost?”

“Jistě. Stále je tak sebevědomý a nad věcí. Jsem rád, že taky trochu trpí.” Rozesmál ho mladík.

“Hmmm... pravda.” Zamyslel se. Tak běž. Dodal. Pak se na něj zadíval.

“Počkej chvíli.” Ron oblékající si triko k němu tázavě zvedl oči. Vytřeštil je, když se k němu znovu naklonil a políbil. Jemně. Zlehka laskal jeho rty. Cameron si nebyl jistý, co má dělat. Ví o Dantem. Řekl mu, aby za ním šel. Proč... Fynn se odklonil a všiml si výrazu. Usmál se.

“Jen jsem si říkal, že je to poslední příležitost ještě jednou ochutnat ty tvý sladký hebký rtíky.” Tentokrát Ron dokonale zrudl. Mladík si povzdechl.

“Myslím, že ho přestávám mít rád.” Řekl pobaveně a vstal.

 

´Měl pravdu.´ Sledoval Ron mladíka, sedícího na baru. Teď už jeho temná aura opravdu byla vidět. Cameron se pousmál. Cítil zvláštní klid. Snad protože srdce i mysl přijaly pravdu.

Dante sebou cukl, když uslyšel svoje jméno. Svoje jméno jeho hlasem. Položil skleničku a na stoličce se otočil. Ron stál za ním a mračil se. Přešel blíž a vlepil mu facku. Spolužáci kolem ztichli a strnule otočili hlavy k páru. Někteří z opatrnosti ustoupili. Dantova tvář začala rudnout. Mladík měl nasazený šokovaný výraz. Zbytek přihlížejících také ustoupil.

“Co to ksakru...” Vzpamatoval se ale Ron ho přerušil.

“T-to je za to, že ses mě s klidnou tváří vzdal.” Mračil se. Dante přizvedl obočí.

“S klidnou tváří? To snad žertuješ.”

“Tak proč jsi něco neudělal?!” Rozčiloval se mladík.

“A co jsem měl dělat?!” Vyštěkl druhý. Přihlížející ještě o krok ustoupili.

“Obejmout mě, přitisknout k sobě a nepustit.” Dante překvapeně zamrkal.

“Ale jdi... oba víme, jak dlouho ho...” Ron ho opět přerušil.

“Co na tom záleží?! Zapomněls?! Jsi stejně úžasnej, pohlednej, zábavnej a sexy jako on!” Umlčel ho. Mladík sklonil hlavu a vyděsil přihlížející, když se svezl ze své stoličky. Ron se zachvěl, když si ho přitáhl do náruče a pevně objal.

“Co teď? Už tě nepustit?” Zašeptal. Ron se k němu přitiskl a přikývl. Rty se měkce spojily. Přihlížející na ně užasle hleděli.

Dante Camerona přizvedl a posadil na svou stoličku. Stále se věnoval sladkým hebkým rtům. Jejich polibky byly stále hlubší a naléhavější. Když cítil, že ho mladík sevřel nohama, zhluboka se nadechl a odtáhl.

“Měli bysme jít někam jinam. Nebo si tě vezmu tady a teď a je mi jedno, že kolem jsou lidi.” Ron se mu zadíval do očí. Cítil svůj zrychlený dech a tep svého srdce. Zároveň cítil Dantovu touhu, která se přelévala do něj. Jeho temné zvíře. Dante ho opět měkce políbil.

“Hmm... a tobě by to očividně moc nevadilo.” Ron se znovu zachvěl. ´Má pravdu.´ Vyděsil sám sebe, když si uvědomil, jak moc se k mladíkovi tiskne. Myslel si, že toužil po Fynnovi. Uspokojoval se s jeho jménem na rtech a představami o něm v hlavě. Spletl se. Tohle znamená po někom toužit.

“Chci...” Překvapilo ho sucho v krku. Přitulil se k mladíkovi a čelem se mu opřel o krk.

“Chci jít nahoru.” Zašeptal. Dante se usmál a sundal ho ze stoličky. Samotného ho překvapilo, jak moc je vzrušený a touží po něm. Je v háji. Skutečně ano. Rozhlédl se.

“Jsme snad televize?” Řekl chladně. Všichni přítomní sebou cukli a začali se věnovat čemukoliv jinému jen ne jim dvěma.

Vedl ho ke schodům do patra. Byli v pensionu, kde se místní studentské oslavy obvykle konaly. Byl přímo pro ně uzpůsobený – aby pojal co nejvíc hlav. Na pohodlí zas až tak moc nezáleželo. K čemu, když většinu noci probdíte. Většina vlastně ani nespala v posteli ale různě po domě.

U schodů stál opřený Fynn. Usmíval se.

“Hmm... vážně nechceš radši mě než toho hroznýho bručouna?” Podíval se na mladíka. Ten se jemně pousmál.

“Propásls příležitost.” Zamračil se Dante. Fynn se pousmál.

“Myslím, že jsem ji spíš ani nedostal. Dobrou.”

 

Když za sebou zavřeli dveře s otočeným klíčem v zámku, Dante se nedočkavě sklonil k růžovým rtům. Ron trochu nestíhal sledovat, co se s ním děje. Mladík ho dokonale pohltil. Jeho ruce, rty – jeho podmanivé oči. Vtahovaly ho do sebe a nedovolily stáhnout se zpět. Oba klečeli na posteli, Ron bez svého trika. Otevřel oči. Ucítil dotek na podbříšku – směřoval níž. Zhluboka se nadechl a opřel se o široká ramena.

“D-Dante.” Poprvé se ho dotýkala cízí ruka. Byla horká a velká. Sklonil hlavu a znovu zašeptal jméno. Dante se jemně zamračil. Jeho šepot byl ještě víc vzrušující než rozechvělé vzdechy. Ron rychle zastavil ruce, které chytly lemy kalhot.

“D-Dante, já... já...” Držel prsty. Mladík si všiml strachu v očích. Zhluboka se nadechl a snažil se zklidnit dech a srdce. Vztáhl ruku a položil mu ji na tvář.

“Promiň, mělo mi to dojít.” Políbil ho něžně. Můžeme počkat. Dodal. Ron přizvedl obočí.

“Já nechci... čekat. Hrozně moc...” Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

“Nikdy jsem po nikom tak netoužil. Prosím.” Zašeptal a přitiskl se k němu. Dante se pousmál a pevně ho objal. Ve skutečnosti si nebyl jistý, zda by dokázal počkat. Rty něžně pohladil Ronovo rameno a odtáhl ho od sebe. On se mu zadíval do očí. Zachvěl se, když si mladík svlékl černé triko. Ta jeho úžasná postava. Vztáhl ruku a prsty se dotkl vypracovaného břicha. Zlehka. Jen plaše. Přesto jeho dotek klečícího mladíka pálil do kůže. Spustil se na nohy a užíval si rozpačité nejisté prsty. Jemně něco zabručel, když přejely přes levou bradavku. Ron měl pocit, že v životě neslyšel nic smyslnějšího. Pousmál se a naklonil se ke rtům. Dante otevřel oči a zadíval se do jeho. Pohladil ho po zádech a položil do peřin, naklonil se nad ním.

Opět ho dokonale pohltil, ale bylo to jiné než ze začátku. Cameron cítil klid a trpělivost. V každém doteku. V každém polibku. Přesto byly stejně horké a vzrušující. Když už si myslel, že víc nesnese, dráždivé prsty vystřídal on. Probudily se v něm další, nové pocity. Bomba pocitů, která chtěla ven – být vykřičena. Pevně se držel mladíka kolem ramen a nechal se provést něžnou bouří.

 

Fynn si objednal pití a s povzdechem se rozhlédl. Jakmile se objevil dole a sám, obklopil ho dav spolužáků a spolužaček. Ve skutečnosti už byl docela dlouho unavený vztahy na jednu noc. Ještě víc, když se Dante zmínil o své malé víle. Něco v jeho očích přinutilo Fynna přemýšlet. Možná by bylo skvělý mít o kom mluvit, nad někým přemýšlet stejným způsobem – cítit to samé co Dante. Dřív nad tím nepřemýšlel, bral vztahy tak jak přišly. Když skončily, nezáleželo na tom. Věděl, že přijdou jiné. Nebylo to tak, že by nestál o delší vztah. Nikdo ho zatím nezaujal tak aby s ním strávil víc než pár nocí. Aby si o něm něco zjistil, zajímal se o něj. Možná to bylo bezcitný. Na druhou stranu všichni věděli, co je čeká a s otevřenou náručí to přijímali.

Napadlo ho, že s Ronem by to možná šlo. Byl vážně k smrti rozkošný. Ale možná to bylo jen tím, že měl vždy slabost pro černovlasé krásky. Hodil do sebe nápoj a odpoutal se od baru. Jeho kamaradi k němu rychle zvedli oči. Omluvil se, že potřebuje trochu čerstvýho vzduchu a vydal se k zahradě. Tam byl velký parket a bazén. Díky příjemně teplé noci byly oba plné.

Fynn se zhluboka nadechl a rozhlédl se po parketu. Přizvedl obočí a zadíval se na mladíka sedícího na zídce okrasných záhonů. U něj seděla světlovlasá dívka a něco mu povídala. Jeho pohled mluvil o tom, že ji neposlouchá. Sledoval vlnící se parket.

Fynn znal jeho krásný obličej. Tolikrát ho viděl ve škole. Fascinovala ho jeho zvláštní chladná aura. Skoro až temná. Chtěl za ním už mockrát jít, ale on byl zřídka kdy sám. Obvykle ho vídal s... Ronem. Uvědomil si překvapeně. To proto si ho na škole nikdy nevšiml. Celou svou pozornost věnoval jeho příteli. Přizvedl obočí, když k páru přišla Debbi. Chytla mladíka za ruku a snažila se ho přimět jít na parket. Fynn se zamračil. Ne. Jeho už si před nosem ukrást nenechá.

“Zdravím.” Debbi se překvapeně otočila. Usmála se.

“Fynne.” Objala mladíka kolem krku a políbila ho na tvář. On se usmál a objal ji kolem pasu. Vysvobodil tak Simona z jejích spárů i pozornosti.

“Hmm... ty jsi tu sám?” Řekla s nehraným šokem a rozhlédla se.

“Vlastně ano.” Všiml si přizvedlého obočí na mladíkově tváři. ´Ví o tom.´ Pomyslel si a sklonil hlavu k druhé dívce. Ta využila Debbiny nepozornosti a přemlouvala spolužáka k tanci. Fynn se zamračil a ona se usmála, když opravdu vstal. Oba překvapil, když s naprostým klidem oznámil, že odchází. Jeho překvapil Fynn.

“Přidám se, pokud to nevadí... ve skutečnosti jsem byl na odchodu a všim si tě.” Sklonil hlavu k Debbi, která začala protestovat. Dívka si povzdechla, ale s úsměvem se rouzloučila. Fynn sklonil hlavu k Simonovi. Lehce zaskočeně ho sledoval.

“Můžem?” Mladík se zamračil, ale přikývl. Ve skutečnosti mu to Fynn dost usnadnil. Vyšli před dům a Simon k němu zvedl oči.

“Měj se.” Šel pryč. Zajímavý. Obvykle všichni utíkají jeho směrem ne od něj. Pousmál se a zastavil ho.

“Hmm... měl jsem pocit, že jdeme spolu.” Simon se zamračil.

“Jdu pěšky.” Fynn se svou vrozenou lehkostí oznámil, že on taky. Mladík pokrčil rameny a vydal se pryč. Druhý se znovu pousmál a následoval ho.

“Mimochodem... jsem Fynn.” Jistě. On ví. Zná ho dokonale – díky Ronovi. Zná snad všechny jeho úsměvy, výrazy a gesta. Dokonce ví, co má rád a čím se baví. Ví toho o něm tolik. Aniž by chtěl.

Ron. Co se vlastně stalo? Dnes tu měli být spolu nebo ne? Zvedl oči k Fynnovi. Cukl sebou. Mladík ho pobaveně sledoval.

“Co?” Zamračil se.

“Tvoje jméno?” Usmíval se.

“Jsem Simon.” Sklonil hlavu. Rychle ji zvedl. Z nebe se neskutečně rychle spustily provazy vody. Oba zaběhli pod stříšku zastávky autobusu.

“To snad... před chvílí bylo jasno.” Rozhlížel se Simon.

“Asi to bude jen přeháňka.” Sedl si Fynn. Mladík k němu otočil hlavu. Povzdechl si a sedl si také. Ze všech možných lidí zrovna on. Každý den poslouchal, jak je krásný, zábavný, chytrý, sportovně založený, přátelský... Pan dokonalý. Pokud by chtěl být někdy s někým uvězněný hustou masou vody na zastávce autobusu – ne s ním. S ním tedy určitě ne.

“To nevypadá na přeháňku... nechce se mi vracet a čekat tu už vůbec ne.” Vstal po pár minutách.

“Nedaleko odsud je bar, můžem počkat tam. Lepší než tady.” Dodal Fynn, když k němu nesouhlasně otočil hlavu.

“Zavolám řidiče.” Vytáhl telefon. Fynn se zamračil. Přizvedl obočí, když mladík zaklel a schoval přístroj zpět.

“Je vybitej.” Vysvětlil a tázavě se na něj zadíval. Větší z mladíků se omluvně pousmál.

“Promiň, nechal jsem ho doma.” Zalhal a vypl přístroj ve své kapse. Nebyl na sebe moc hrdý, ale nechtěl si ho nechat utéct.

“Je to daleko?” Sledoval Simon padající vodu.

“Během? Pár minut.” Mladík si povzdechl a přikývl.

 

Mladý barman k nim zvedl oči, když se objevili ve dveřích. Pousmál se.

“Prší?”

“Lehce.” Pobavil ho Fynn.

“Mám vzadu nějáký ručníky jestli chcete.” Oba přikývli. Svlékli si mokrá trika, se zbytkem oblečení to nebylo tak strašné. Snad až na boty. Každý si vzal od barmana jeden ručník.

“Štestí, že je aspoň teplo.” Usmál se, když jim přinesl pítí. Pak se vrátil ke svým hostům, sedícím u baru a nechal je dva o samotě.

 

Simon pomalu otevřel oči. Zamrkal a snažil se probrat. Zadíval se na okno, které nepoznával. Ležel na povlečení, které nepoznával. Ještě celý rozespalý se rozhlédl. Srdce se zastavilo a on šokovaně hleděl na mladíka spícího za ním. On spal na boku. V jeho náruči. Nahý. Uvědomil si.

Co nejopatrněji si sedl a znovu se rozlédl. Byl v cizí ložnici. S ním. Sklonil hlavu zpět k mladíkovi. Promnul si obličej a snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Vyspali se spolu, to si pamatoval dost jasně. Jak se k tomu ale ksakru dostali?

Potichu vstal a mezi oblečením na zemi našel to svoje. Cestou ke dveřím potkal velkou zrzavou kočku. Jakmile si ho všimla, začala hlasitě mňoukat. Mladík se zamračil a snažil se ji utišit. Přešel k misce a otevřel plechovku stojící za ní. Bylo v ní krmení. Kočka, otírající se mu o nohy, zmlkla a přešla k plné misce. Simon se uvolněně postavil.

Vyšel před vysoký činžovní dům a snažil se zjistit, kde vlastně je. Když se trochu zoirentoval, vydal se směrem domů. Cestou přemýšlel, co se vlastně stalo. Prostě si povídali. On mluvil. Sám netušil, jak to Fynn dokázal, ale rozpovídal ho. Bylo tak jednoduché s ním mluvit. Přirozené. Fynn se k němu během rozhovoru naklonil a políbil ho. Jen tak. Jakoby mezi řečí. A on mu to dovolil. Proč mu to dovolil? Tak dlouho nechápal a snad i odsuzoval Rona, že chce patřit do spolku Fynnův přítel a teď do něj vstoupil sám. Ron! Zděsil se. Co proboha řekne Ronovi?

 

Ron se s úsměvem zadíval na mladíka čekajícího před školou. Seděl na zídce a tradičně si četl. Strávili spolu celý víkend. Úžasný víkend.

Vydal se k němu. Dante zvedl oči od knihy. Usmál se a zavřel ji.

“Dobré ráno.” Chytl ho za ruku a stáhl k sobě. Mladík mu zamumlal pozdrav do úst.

Simon se na pár zadíval.´Tak proto.´ Pomyslel si. Trochu ho uklidnilo, že Ron už o Fynna očividně nestojí. Přesto se stále cítil provinile a hloupě. Raději šel do budovy.

Celý den se Ronovi úspěšně vyhýbal. Nakonec ho ale přece jen odchytil. Nadšeně mu vyprávěl o svém víkendu. Simona zahřálo štěstí v jeho očích. Dokonce nachvíli zapomněl na své vlastní zážitky z konce týdne. Dokud se u nich neobjevili Dante s Fynnem. Mladík si svého rozkošného přítele odvedl a oni zůstali sami. I když ne na dlouho. Jakmile se Fynn posadil, obklopili ho spolužáci. On se zamračil. Simon beze slova vstal a šel pryč. Sklonil hlavu. Věděl, že udělal chybu. Nechtěl se s ním hned první večer vyspat, ale nedokázal odolat.

Následující dva týdny se k němu snažil dostat. Trávili spolu většinu velkých přestávek, kdy si Fynn obvykle k přisedl a společně se naobědvali či nasvačili. Simon si neodsedl ale zároveň ho svým způsobem ignoroval.