kapitola II. - konec

 

Eliot se na muže pobaveně zadíval. Dolil mu pití a postavil před něj misku s jeho oblíbenými oříšky.

„Hmmm... oprav mě jestli se pletu, ale neříkal jsi něco o tom, že s tebou to nemá nic společného?“ Alex ho obdařil káravým pohledem.

„Jak se můžeš tak bavit? Charlie mě zabije.“ Eliot se laskavě usmál.

„Toho bych se nebál, Alexi. Promluv s ním a uvidíš, že bude souhlasit.“ Muž sklonil hlavu.

„Já jsem ale přeci nikdy neřek, že chci, aby s tím souhlasil.“ Majitel clubu ho chytl pod bradou a zvedl obličej k sobě.

„Nelži sám sobě, moc si přeješ, aby souhlasil.“ Alexovi zrůžověly tváře. Eliot zakroutil hlavou.

„Nechápu, že mi nedošlo, jak to dopadne. A jaký byl víkend?“ Přítel si povzdechl a vyprávěl mu víkendu.

 

Procházel chodbami nemocnice až došel k Charlieho pokoji. Sáhl po klice. Ruka se zastavila v pohybu, když zaslechl známý hlas. ´Pane bože.´ Otočil se a vrazil do jednoho z doktorů.

„Omlouvám se.“ Odtáhl se. Udiveně zvedl obočí. Lukas se pousmál.

„Dobrý den. Jdete za Charliem?“ Alex až panicky sledoval, jak muž sahá po klice a strká ho do pokoje. Charlie s Colinem zvedli hlavy. Mladík se usmál.

„Alexi, zrovna jsme... Lukasi.“ Rozzářil se jeho obličej a okamžitě zapomněl na druhého muže. Lékař se pousmál a zavřel za Alexem dveře. Ten se vylekaně otočil.

„Děje se něco?“ Zadíval se na něj Lukas starostlivě.

„Tváříte se... vystrašeně?“ Alex zrudl a zakroutil hlavou.

„To ty nemocnice. Nahánejí mu hrůzu.“ Přistoupil k nim Colin a vzal muže kolem ramen.

„Nemám pravdu?“ Dotkl se ho pod bradou a přitáhl rty ke svým. On jen přikývl, nechal se odvést k lůžku a usadit na židli. Zvedl oči k Charliemu. Ten ho s úsměvem sledoval. Otočil hlavu k Lukasovi, který se k němu naklonil. Colin s Alexem nejistě sledovali polibek. Lékař se narovnal a omluvil se, že musí běžet. Přišel mladíka jen pozdravit a přinesl mu oblíbenou cukrovinku. Když odešel, Charlie se zadíval na Alexe.

„Co jsem to slyšel?“ Vytáhl želatinové zvířátko. Alex sebou cukl, pak nejistě sledoval marodův úsměv.

„Neboj se, nezlobím se. Vlastně se mi to hodí. Rozhodl jsem se skončit.“ Oba na něj nevěřícně hleděli. Mladík jim vyprávěl o svém začínajícím vztahu s lékařem. Sám nedokázal vysvětlit, co ho k němu tak přitahuje. Potkal mnoho mužů, kteří by se mu vyrovnali vzhledem. Nebo mu byli podobní povahou. Ale Lukas byl něco jiného. Jeho úsměv, jeho dotek byly něco jiného. Zamiloval se. Na první pohled a plamen v srdci rostl a sílil, každou minutou strávenou v lékařovo společnosti i jen z pouhé myšlenky na něj. Proto chtěl skončit. Kvůli němu. Zamknout za sebou minulost a už nikdy její dveře neotevřít. Věděl, že by měl být upřímný, ale moc se bál toho, jak muž na pravdu zareaguje. Proto je požádal, aby o tom zatím pomlčeli. Jednou snad přijde den, kdy se odváží říct mu pravdu.

 

Alex se zadíval na dokonale idilický domek na pláži. Kolem nic. Jen moře, pláž a útesy. Zvedl oči ke Colinovi. Muž se pousmál a se zavazadlem v ruce vykročil k domu. On za ním.

Letmo si vybalili a v pohodlném oblečení se postavili na verandu. Rozhodli se pro procházku. Prozkoumat okolí – hlavně Alex. Colin tu byl už několikrát. Stopami v písku lemovali mořské jazyky. Oba bosí, kalhoty ohrnuté.

Průvodce obratně vylezl na vlnolam a pomohl druhému muži. Držel ho za ruku a pomáhal přeskakovat z kamene na kamen. Na konci si sedli na jeden z rovnějších.

„Je to uchvatné místo. Nechápu, že tu nestojí víc domů.“ Držel si Alex vlasy z obličeje a sledoval moře.

„Je, ale jsou od sebe dost daleko.“ Otočil k němu Colin hlavu. Z muže vyzařovala naprostá uvolněnost a bezstarostnost. Jakoby nechal všechny starosti, problémy a nejistoty tam někde za pískem plaže. Alex mu opětoval pohled.

„Děkuju. Děkuju za to, žes mě sem vzal. Ten dům, pláž. Klid.“ Colina hřál ten jeho vděčný pohled a úsměv. Jen přikývl. Dlouho mlčky seděli a vychutnávali klidný hýčkající zpěv moře. Když se začalo ztmívat, navrhl návrat.

 

Ráno se probral. Vysprchoval se a šel hledat Alexe. Našel na pláži. Seděl na rozprostřené dece a kreslil do skicáku opřeného o nohy. Muž udiveně zvedl obočí při pohledu na kresbu.

„Jsi dobrej.“ Alex sebou cukl. Neslyšel ho přijít. Usmál se.

„Dobré ráno.“ Ukázal na připravenou snídani a pobídl ho. Colin se posadil, věnoval se snídani a přitom si prohlížel Alexovy kresby. Jedna zachycovala i jeho. Pousmál se a vrátil mu blok.

„Trochu jsi mi narušil dnešní plán.“ Společník k němu nejistě otočil hlavu.

„Plánoval jsem nepustit tě celý den z postele.“ Lehce zrůžovělý Alex se pobaveně pousmál.

„To se omlouvám.“ Opřel se o ruce a natáhl nohy. Colin se nad něj naklonil. Nachvíli spojil jejich rty.

„Ještě to můžeš napravit.“ Položil ho pomalu. Muž ho s úsměvem objal kolem krku. Zadíval se do očí. ´Tak tohle bude ten nejdokonalejší týden v mém životě.´ Přijal s povzdechem měkké rty.

„T-tady?“ Zeptal se zmateně, když mu Colin stáhl košili z ramen. On se pousmál.

„Tady." Řekl hebce a rozechvěl snad všechny části Alexova těla.

"A-ale." Zašeptal muž mezi hebkými polibky.

"Nikdo tu není, jsme tu úplně sami. Nemusíš se bát.“ Šeptal on.

„A-ale.“ Zopakoval Alex, přizvedl bradu a přivřel oči, když ho objala horká dlaň. Zvlhčil si rty, když se pohla. Nesnesitelně pomalu. Nesnesitelně dlouho ho mučil. Vždy už skoro přivedl k vrcholu, ale pak ještě zvolnil své tempo. Propustil vzrušení a nechal zlehka vychladnout žár.

„Coline... prosím.“ Zašeptal Alex. On se usmál a přetočil ho na břicho. Jemnými pohyby naznačil, aby se zvedl na kolena. Nesmírně se mu líbily Alexovy reakce, poddajnost a tvárnost. Měl co dělat, aby si ho nevzal hned. Jeho samotného ta hra stála nesmírné úsilí. V životě nebyl tak vzrušený a po nikom tak netoužil.

Uspokojeně zamručel a skoro vyvrcholil, když ho konečně cítil kolem sebe. Objal štíhlý pas a snažil se trochu uklidnit. Byl na tom úplně stejně jako Alex. Stejně vzrušený, stejně nedočkavý. 

Jemně se nadechl. Muž se pod ním netrpělivě zavrtěl. Zlehka ho stiskl a pohl se. Teď už rychle a tvrdě. Netrvalo dlouho a oba společně vyvrcholili.

„Ďáble.“ Colin se pobaveně usmál, pevně ho objal a jemnými polibky hladil rameno. Odhrnul mu vlasy za ucho, přitom ho prsty pohladil po linii krku. Nedokázal jinak než ho hladit po bělostné sametové kůži. Líbat ji a uctívat. Alex spokojeně ležel a užíval si něžnou péči. Pomalu ho uspávala.

 

Probral se. Překvapeně si uvědomil, že leží v posteli. Oblékl se a šel hledat Colina. Dech se mírně zachvěl a on zůstal stát mezi dveřmi. Muž trénoval před domem. Klidnými pomalými pohyby. Vycházela z něj síla, jistota a zároveň neskutečný klid. 

Alex si sedl na schod verandy a tiše ho sledoval. A v přesně ten okamžik si uvědomil, možná jen připustit krutou pravdu. Jo. To se mu povedlo. Zamilovat se.

Colin si ho všiml. Přizvedl obočí. Muž měl nasazený nepřítomný lehce ztrápený výraz.

„Alexi?“ Nic.

„Alexi.“ Klekl si před něj a položil ruku na koleno. On sebou cukl a vylekaně k zvedl oči.

„Děje se něco?“ Rychle zakroutil hlavou.

„Ne ne, jen jsem přemýšlel.“ Usmál se ale nijak moc přesvědčivě. Colin se zamračil.

„To vidim, nad čim?“ Chtěl vědět. Alex znejistěl. Chvíli mumlal něco o tom, že to není důležité. Nakonec vstal a oznámil, že se jde projít. Zastavil se, když Colin výhružně protáhl jeho jméno. Sklonil hlavu.

„Prosím, nech to být.“ Šel dál. On se za ním zamračeně zadíval. ´Co to k sakru mělo znamenat?´ Pomyslel si nesouhlasně. Umyl se, převlékl a čekal.

 

Muž se konečně objevil. Druhý se na něj tázavě zadíval.

„Omlouvám se.“ Colin se zamračil.

„Nemusíš se omlouvat. Jen nemám rád, když nevím, co se děje a jsem mimo. Takže?“ Alex sklonil hlavu.

„Proč tě to tak zajímá?“

„Co je to za hloupou otázku. Mám prostě starost. Chci vědět, co tě trápí.“ On k němu zvedl oči.

„Jsem jenom společník, moje starosti tě nemusí zajímat.“ Colinovi bylo jakoby mu někdo silným úderem vyrazil dech. ´Společník. Společník. Společník.´ Opakovalo se v hlavě stále dokola. Byla to pravda. Proto nechápal, co ho vlastně tak rozzuřilo. Možná slyšet to z těch krásných rtů. Zamračil se.

„Společník.“ Zopakoval.

„Fajn. Jdeme.“ Chytl ho a táhl k domu. Alex zmateně zamrkal.

„Sám jsi to řek, jsi společník. Teď zrovna můj společník a já mám chuť na sex.“ Strkal ho před sebou. On ho zastavil.

„To... to nemyslíš vážně.“ Colin k němu sklonil hlavu.

„Naprosto.“ Řekl chladně. Údiv v Alexových očích se změnil ve zděšení.

„Dostáváš ode mě, řek bych, dost pěkný peníze nebo ne? Takže jdeme.“ Dostrkal chabě se bránícího muže do ložnice. Shodil ho na postel a naklonil se nad něj. Alex zacouval, Colin ho následoval.

„Neboj se, bude se ti to líbit, tak jako vždycky.“ Zašeptal tvrdě u ucha. Alex se zachvěl. Měl pravdu. Líbilo se mu to a nakonec vyvrcholil s jeho jménem na rtech. Byl to sex. Sex naplněný čirou, tryskající vášní. Rozechvěla dech i tělo a nedovolila držet se zpět. Nic jiného v tom ale nebylo. Chybělo to hřejivé a něžné. 

 

Colin si vlezl pod sprchu a už potřetí toho dne na sebe pustil padají, hýčkající vodu. Snad protože doufal, že sebou odnese to, co udělal. Jeho vztek, tvrdost a hrubost. Zamračil se a zvedl hlavu, nechal si opláchnout obličej.

Zadíval se na spícího Alexe. Všiml si otisku ruky na paži. Poprvé v životě si přišel odporný sám sobě. Nechápal své chování, jak by ho potom mohl pochopit jeho společník. Jednoduše ho donutil aniž by mu dal na výběr. Jediné, co ho trochu uklidňovalo bylo, že se to Alexovi líbilo.

 

Muž se probral. Promnul si oči a sedl. Zamračil se bolestí.

„Hmmm.“ Prohlédl si modřinu na paži. Smysly pohladila vůně z kuchyně a on si uvědomil prázdný žaludek.

Zadíval se na stůl připravený pro dva. Zvedl pokličku mísy a přivoněl.

Colin se zastavil mezi dveřmi a sledoval muže. Ochutnával pokrm.

„Chutná?“ Alex se zakuckal a vylekaně se otočil. Zakryl si pusu a přikývl. Muž se pousmál a postavil na stůl láhev vína, kterou držel.

„Dobře, posaď se.“ Udělal tak. Nechal si nandat lososa s rýží a tiše poděkoval. Colin si sedl proti němu. Zadíval se na něj.

„Promiň.“ Alex zvedl oči od talíře. Jemně se pousmál a přikývl. Sklonil hlavu zpět k jídlu. On se zamračil. Jak mohl být třeba jen na malou chvíli tak naivní a myslet si, že mu to odpustí.

„Bylo to výborný. Děkuju. Půjdem se vykoupat?“ Překvapil ho muž nadšeným výrazem. A pak téměř až dětskou radostí, když se nechal nadnášet jemnými vlnami.

 

Strávili u moře opravdu dokonalý týden plný nočních i denních hrátek, Colinovo výborného vaření, procházek, plavání, večerního posedávání na verandě a několik desítek kilo rudých jablek. Alex se už smířil s jejich všudypřítomnou existencí v Colinově životě. Prostě je miloval a předpokládal, že všichni kolem je milují také. Naštěstí pro Alexe si jejich sladko-kyselou chuť rychle oblíbil. O incidentu se ani jeden během týdne nezmínil. Zdálo se, že Alex ho odstrčil někam do temných stínů své paměti. Jen občas nasadil svůj smutný zamyšlený výraz.

 

Eliot se na Alexe s úsměvem zadíval. Jakoby sebou přinesl svěžest a vůni oceánu a naplnil místnost příjemný vánkem, voláním racků a zpěvem vln.

„Zdá se, že sis užíval.“ Postavil před sedajícího si muže skleničku. Znejistěl, když přikývl ale povzdechl si.

„Stalo se něco?“

„Chci skončit, už to nechci dělat.“ Zvedl oči. Eliot přizvedl obočí.

„Nechceš?“ Přítel zakroutil hlavou. Jeho výraz se změnil v dokonale ztrápený.

„Ublížil ti nějak?“ Zeptal se Eliot rychle. Lehce se uvolnil, když Alex opět zakroutil hlavou.

„Jen prostě už nemůžu.“ Hodil do sebe nápoj a řekl si o další.

„Už ho nechci vidět. Najdi mu nějakého jiného společníka, ano?“ Vzal si skleničku.

„Ale... proč tak najednou? Myslel jsem, že se ti líbí.“ Řekl nechápavě Eliot. Když Alex jemně ucukl pohledem, pochopil.

„Můj bože. Nechápu proč chceš potom skončit.“

„Protože on mě vidí jen jako společníka. Nic víc. Sám to řekl, nemá čas na lásku. Je to pohodlný. Jde jen o sex a já už prostě nemám sílu tvářit se, že to vidim stejně. Naprosto jsem mu podlehl. Jsem takový idiot.“ Hodil do sebe druhý nápoj a poručil si třetí. Eliot se zamračil

„Neměl bys to do sebe tak... co mu mám říct?“ Nalil mu pití.

„Hm, že prostě končím. Něco si vymysli, cokoliv. Já už ho nechci vidět. Nikdy.“

„To půjde dost těžko. Je to primasův strážce.“ Řekl Eliot pobaveně. Okamžitě si své pobavení vyčetl, když ho Alex zpražil svým krásným pohledem.

„A neudělal bys líp, kdybysis s ním promluvil?“

„Ne. V žádnym případě.“ Chtěl vypít nápoj. Eliot chytl jeho ruku.

„Brzdi. Dobře, vše mu povím a zapřu tě kdyby s tebou chtěl mluvit. Dobře?“ Alex přikývl a zašeptal tiché děkuju. Eliot ho pustil. Povzdechl si.

„Zítra mu zavolám.“ Muž se uvolněně i když smutně pousmál.

 

Jak čekal, Colin se nespokojil s vysvětlením po telefonu a přijel do clubu. Byl rád, že mezi ním a mužem je vcelku široký barový pult. Naháněl hrůzu, když se mračil. I někomu, jako byl on.

„Posaď se.“ Snažil se ho úsměvem obměkčit. Naivně.

„Tak?“ Vzal si Colin pití a připálil si cigaretu.

„No... říkal, že už to prostě nechce dělat. Nic víc v tom nehledej. S tebou to nemá nic společného.“ Zdá se mu to nebo je Colin opravdu vyšší a vyšší?

„Jsem jediný zákazník. Jaktože to se mnou nemá nic společnýho?“ Eliot se lehce bezradně zasmál. Určitě je vyšší a vyšší. Rozhodně čím dál víc děsivější.

„Prostě jsi přišel ve špatnou chvíli. Alex o odchodu mluvil docela dlouho. Vážně.“ Přidal pro přidání důvěryhodnosti svých slov. Zbytečně. Colin se zamračil.

„Chci slyšet pravdu, Eliote. Je to kvůli tomu...“ Muž zpozorněl. Pobídl muže, aby pokračoval. Když se Colin ujistil, že opravdu o ničem neví, vše mu přiznal. Eliot se zamračil a tentokrát trochu ustoupil Colin.

„Nerad ti musím ulehčit. Tím to opravdu není. Kdybych si nebyl jistej, že mi uhneš, jednu ti vrazím. Co tě to napadlo?“ Sledoval ho rozhořčeně.

„Divím se, že Alex tě potom stále...“ Zmlkl. Příliš pozdě. Colin zpozorněl.

„Alex mě potom stále co?“ Eliot si povzdechl. Co teď s tím? Před očima se mu objevil Alexův ztrápený výraz. Zamračil se.

„Řekni... jak ho bereš?“ Colin se na něj nechápavě zadíval.

„Co tím myslíš? Je to můj společník. Jak ho mám...“ Přítel si povzdechl.

„Takže měl pravdu.“ Zamračil se. Colinův pohled žádal o vysvětlení.

„Dobře, povím ti pravdu. Celou pravdu.“ Zamračený výraz polevil, a muž přikývl. Eliot mu vyprávěl pravdu. Celou pravdu. Primasův strážce na něj nevěřícně hleděl.

„Takže on není...“ Muž zakroutil hlavou.

„Chápu proč nechce pokračovat.“ Sklonil on svou ke skleničce. Eliot se na něj zadíval. Když už je v tom.

„Ne, nechápeš.“ Colin překvapeně zvedl oči.

„Nechce tě vidět, protože se zamiloval, ale ty v něm vidíš jen společníka. Náhradu za Charlieho.“ Muž snad poprvé v životě zčervenal. Srdce se snažilo vyskočit z prsou a jako neodbytné kladívko mu do spánků tlouklo jedno jediné slůvko.

„Zami...“ Ani ho nedokázal vyslovit. Eliot se pousmál. Colinova reakce byla víc uspokojivá než čekal. Přikývl.

„Ano. Zamiloval.“ Kochal se zmatkem v očích.

„Otázkou zůstává, co chceš ty.“

„Chci s ním mluvit.“ Eliot zakroutil hlavou. Konečně se cítil nad věcí. Dokonce se usmál, když říkal:

„Neřeknu ti, kde ho najít. Ne, dokud nepřiznáš barvu.“ Colin se zamračil.

„Nehodlám tu s tebou probírat...“

„No, pak už ho neuvidíš... ať si strážce kohokoliv. Znáš jen jméno a telefon, který měl ovšem ode mě.“ Zalhal muž. Ve skutečnosti měl Alexovo soukromé číslo.

Colina obklopila temná výhružná aura. Eliot se pousmál, to na něj nezabere. Byl v bezpečí. Má ho v hrsti a oba si to uvědomují. Muž se vzdal.

„Kde ho najdu?“ V pouhých třech slovech řekl vše. Ne, nebere ho jen jako společníka. Zamiloval se. Zamiloval si všechno, co k němu patřilo. Jemný občas rozpačitý úsměv, něžný pohled. Vůni a hebkost vlasů, které po ránu byly tak rozkošně rozcuchané a při milování se měnily v záplavu temné vášně, ve které se tak rád prodíral. Hýčkající prsty, měkké rty, hebkou kůži. Něžnou láskyplnou osobnost. Vnitřní světlo. Jeho něhu. 

 

Alex procházel mezi studenty umění a prohlížel si rozpracované skicy. Seděli v terasovité uměle vytvořené zahradě. Jeho svěřenci měli volné téma a tak každé z děl zachycovalo něco jiného – originálního. Sedl si na okraj jedné z místních fontán a zvedl hlavu k nebi.

Colin se při pohledu na muže pousmál. Opět měl na sobě jednu ze svých dokonalých košil – pro které měl slabost. Tato byla spíš černá halena se zavazováním přes prsa, tak jako na vysokých manžetách. K ní měl světlé džíny. Vlasy stažené ve svém tradičním falešném culíku a nasazený zamyšlený lehce zasněný výraz.

Strážce se mlčky spokojeně kochal pohledem, dokud na něj jeden ze studentů neupozornil. Alex sklonil hlavu. V ten okamžik začalo zvonit. Zmateně, přes vstávající a odcházející studenty, hleděl na muže. Nepřítomně odpovídal na pozdravy a hleděl do krásných očí. 

„Zdravím.“ Postavil se nad něj.

„Co-co tu... já tebe.“ Sklonil učitel hlavu a snažil se zklidnit rozbouřený dech i myšlenky. Zamrkal. Colin si k němu dřepl a položil mu ruce na nohy.

„Omlouvám se, Alexi..“ On udiveně zvedl obočí.

„Promiň.“ Omluvil se muž znovu. Znovu a znovu.

„Promiň, promiň. Promiň.“ Zvedl se ke rtům a něžně políbil. Studenti, kteří čekali na vysvětlení přítomnosti primasova strážce, vytvořili jeden zasněný vzdech. Colin se narovnal a otočil.

„Něco jste zapomněli?“ Jen se po nich zaprášilo. Otočil se zpět k muži. Ten ho stále zmateně sledoval. Colin si zničeně pozvdechl a postavil ho. Vzal do náruče a položil ruku na tvář.

„Chci abys byl stále můj společník.“ Alex opět sklonil hlavu.

„Se vším všudy.“ Šťastný výraz, který vykouzlil, Colina skoro zabil ale zároveň mu rozlil po těle hřejivý pocit úlevy.

„Ale... Coline.“ Přitulil se k němu něžně. On se pousmál a pevně ho objal.

„To ovšem neznamená, že Eliota nezabiju.“ Zamumlal muž. Druhý se zasmál a přitáhl si sladké rty.

„To nemůžeš, já jsem mu vděčný za ten jeho geniální nápad udělat z tebe společníka.“ Usmál se a pak ho políbil. Něžně a měkce.