kapitola II.
Několik set strážců císařovy osobní gardy se shromáždilo před branami města. Barbaři seděli připravení na svých koních.
Z mohutné brány vyjela další stovka strážců z osobní ochranky a mezi nimi samotný císař. S ním jeho půvabný milenec. Za nimi desítka sloužících a za nimi doprovázela sestra svého bratra. Vedl svého koně.
Cayce, sedící po Reevově boku, se pousmál a popohnal koně. Sesedlal, meč u sedla. Vykročil k sourozencům.
„Buď opatrný, ano? Nehraj si na hrdinu.“ Zaslechl, když žena Elliho objala. On jí něco zamumlal do vlasů. Na sobě naleštěné brnění, které měli vojáci kolem. Helmu držel v ruce.
„Jedeš s námi?“ Sourozenci se rychle otočili. Bratr se zamračil a přikývl.
„Samozřejmě, že ano.“ Řekl hrdě. Muž zakryl své pobavení a podíval se na sestru. Tvářila se nesouhlasně.
„Dohlídnu na něj. A jsem si jistej, že nejen já.“ Dodal. Přikývla. Zdálo se, že lehce uvolněně. Cayce se usmál a přistoupil blíž.
„Buď na sebe opatrná.“ Podal jí ruku. Ona jemu. Rozšířila oči. Muž jí nepolíbil prsty, jak čekala, ale naklonil se k ní. K jejímu uchu.
„Až nebudeš čekat jeho potomka a budeš chtít ochutnat náruč skutečnýho muže, ozvi se. Udělám ti to takovym způsobem, že nebudeš chtít opustit postel. Dost možná ani nebudeš moct.“ Zašeptal. Žena zalapala po dechu. Srdce jí opustilo a s ním dech i vše ostatní. Zůstala jen šimrající rozechvělost. Vzrušilo ji to? Jak ji to mohlo... něco tak hrubého a... a nemístného. Je přece něčí žena. No. On má vlastně také milence. Proč by nemohla mít i ona? Proboha! Vážně přemýšlí, že... Zlehka se odtáhla a zadívala se mu do očí.
„T-to...“ Sklonila hlavu. „Buď opatrný.“ Kývla jemně hlavou v úkloně a otočila se. Bez jediného pohledu zpět chvátala pryč. Služky musely popoběhnout, aby jí stačily. Dvě z nich ženu rychle zachytily, když její nohy vypověděly službu. Cayce se spokojeně usmál. Elli zamračil.
„Co jsi jí probůh řekl?!“ Vyštěkl. Muž klidně pokrčil rameny a nasedl na svého koně.
„Nic co by jí ublížilo. Spíš naopak.“ Řekl sebevědomě a popohnal tvora. Zpět ke svým. Elli ho následoval. Uvědomil si to a rychle stočil koně k vojákům. Přesto stačil zachytit Reevův lehce překvapený ale spokojený úsměv.
Vojsko vyrazilo k severní hranici. Pomalým téměř výletním tempem. Trochu to i působilo, že vlastně nikam nechvátají. Barbaři jeli za nimi.
Reeva si povzdechl. Císař vydal povel k zastavení a následně k rozestavění tábora. Barbaři se rozhlédli mezi sebou a sesedlali. Nejedná se o jejich zem, tak proč to řešit? Rozdělali oheň a posadili se k němu.
Elli procházel rozestavěnými stany až našel hlavní. Největší ze stanů. Uprostřed něj byl velký oheň. Kolem sedělo několik strážců, samotný císař a jeho milenec. Bez velitele barbarů. Zvláštní. Neměl by ho... samozřejmě, že ne! Je to špinavý barbar! Zkrotil své myšlenky a posadil se k ohni. Vojáci popíjeli, bavili se a sledovali služky tančící kolem ohně.
Elli vytřeštil oči. Jeden z mužů ho chytl kolem ramen a přitáhl ke svému boku.
„Sladký půvabný Elli. Nevšim jsem si, že tu jsi taky. Co se trochu pobavit?“ Přičichl k hebkým světlým vlasům. Muž se zamračil a odstrčil ho. Cukl sebou, když ho chytl někdo jiný.
„Nechtěj mě rozesmát, proč by trávil noc se špínou, jakou jsi ty? Když ji může strávit se mnou?“ Posadil si jiný voják Elliho do klína a pohladil měkké stehno. On vytřeštil oči a začal se odtahovat.
„Dej ty ruce pryč!“ Pobavil přítomné.
„Vy burani, nechte ho bejt.“ Vytáhl jiný strážce Elliho muži z náruče. Usmál se.
„Dneska v noci spí u mě.“ Vyděsil nejmenšího z vojáků. On se pohoršeně zamračil.
„Nevím, proč bych měl...“ Zastavilo se jeho srdce. Jeho hlas přerušil císařův.
„Proč se s nimi trochu nepobavíš, Elli? Není na tom přece nic špatného. Jsi mladý, a... pokud mi paměť dobře slouží, náruživý a vášnivý. Chtěj se jen trochu odreagovat před bitvou.“ Elli k němu pomalu otočil hlavu. Srdce mu tiše šeptalo v hrudníku. Sklopil zrak.
„Omlouvám se, ale... jsem unavený po cestě.“ Kývl jemně hlavou a byl pryč. Zastavil se před stanem a zhluboka nadechl. Měl pocit, že se pozvrací. Dolehlo to na něj jako velký těžký kámen. Nevrátí se k němu. Už nikdy. Není nic víc než její bratr. Ona se mu to snažila říct, ale neposlouchal. Nechtěl. Poslouchat. Proč se s nimi trochu nepobavíš, Elli? Zaznělo mu v uších. Zvedl hlavu a zadíval se na ohniště planoucí kus od tábora. Sám císař. Jeho pán mu řekl, ať se trochu pobaví. Tak proč ne s ním? Teď už na tom stejně nesejde. Když to nebude on... je jedno, kdo to bude. Může to klidně být i hloupý, hrubý, špinavý barbar.
Setřel si slzy a vydal se k ohništi. Kolem něj sedělo pár barbarů a povídali si. Reeva mezi nimi chyběl. Cayce ne. Elli se vydal k němu. Dřív než se stačil ozvat, muž si ho všiml sám. Pousmál se a pozdravil. Barbaři utichli.
„Elliasi, posaď se. Nalej mu pohár.“ Pobídl jeden svého druha vesele. Elli vytřeštil oči. Zná jeho jméno, mnohem hůř...
„Ne, děkuji. Já... nepiji.“ Určitě ne něco, co jste vyrobili vy. Pomyslel si. Otočil hlavu ke Caycovi. Muž přizvedl obočí. Měšťan dokonale zrudl, když se barbar pobaveně pousmál. On vstal a popřál dobrou noc ostatním. Beze slov ho vedl k jednomu ze stanů.
„Myslim, že už spí, ale když s nim trochu zastřeseš... nebo možná použiješ něco něžnějšího, vzbudí se.“ Pobavil sám sebe a šel ke svému stanu. Elli se za ním pohoršeně zadíval. Co tím myslí něco něžnějšího, jistěže nepoužije něco... hrubý barbar! Na druhou stranu. Proto tu vlastně je.
Odhrnul látku vchodu a v chabém světle svíčky studoval pohledem jeho vnitřek. Přešel k nataženému lůžku. Bylo větší než to, na kterém spal on. Uprostřed se rozvaloval Reeva. Polonahý. Možná dokonce nahý. Sklouzl Elli očima k lehké přikrývce, která zakrývala barbarovy slabiny a stehna. Zbytek byl dokonale odhalený.
Nadechl se a vztáhl chvějící se prsty. Pomalu. Ke klidné tváři. Cukl sebou. Barbar ho bleskově chytl za zápěstí. Druhou rukou si promnul oči.
„Doufám, že máš dobrej důvod proč...“ Zmlkl, když si uvědomil, kdo nad ním sedí. Elli ho polekaně sledoval. Vážně to chce udělat? Vážně s ním? Proč zrovna s... ne, on je k tomu dokonalý. Špinavý hrubý barbar. Pomalu se k němu sklonil. Pomalu, zlehka pohladil pootevřené rty. Reeva přizvedl obočí a bez pohybu. Bez reakce přijímal hebké něžné doteky.
Elli se zlehka odklonil.
„Říkal jsi, že bys neodmítl.“ Vydechl, rozechvělejší než by čekal. Reeva se zadíval do modrých očí. Nebyla v nich vášeň ani touha. Ne, byly plné bolesti a křivdy. Bylo v nich něco zlomeného, ztraceného. Nedělá to, protože by po něm toužil. Ne, dělá to z jinýho důvodu. Bůhví z jakýho. Možná aby se potrestal. Ušpinil, hm? Vidí ho jako špinavýho hloupýho hrubýho barbara.
Elli zadržel dech. Barbar vztáhl ruku a prsty prohrábl světlé vlasy. Přitáhl si ho níž k sobě. Neměl by to dělat. Ne takhle. Ne bůhví kvůli čemu. Hm. Na druhou stranu, to není jeho problém. On si to ráno vyčítat nebude. Pohladil chvějící se rty svými. Elli se zachvěl pod dotekem. Až opatrně se opřel o pevný hrudník. Tiše vyjekl. Barbar ho chytl a položil vedle sebe. Naklonil se nad ním a hluboce se vpil. Muži se zatočila hlava. Netušil, co se děje. Jakoby ho obklopilo něco pevného a horkého. Měkkého. Zašeptalo srdce a on odpověděl polibkům. Slabiny se jemně zavlnily, když barbar něco tichého zamručel. On se odklonil a sáhl k lehké haleně. S Elliho pomocí svlékl. Možná by se měl postarat, aby on toho ráno taky nelitoval, hm? Sklonil se k hebkému rameni. Půvabný milenec přizvedl bradu a stiskl pevné paže. Reeva se opět zvedl k růžovým rtům. S úsměvem je políbil. Měkce a hluboce.
Temný stan spal tichým, zvláštně klidným spánkem. Látka vchodu se pohla a narušila ticho i klid. Mnohem víc přicházající muž. S úsměvem se zadíval na spící pár. Jeden z nich otevřel oči. Promnul si je a zaostřil na stojícího.
„Už? A Lucius?“ Zachraptěl, když muž přikývl.
„Myslim, že maj hlubokou noc.“ Reeva si povzdechl a promnul si obličej. Muž odešel. On sklonil hlavu ke krásce ve své náruči. Pousmál se a pohladil ji po tváři.
„Elli?“ Pohladil ho znovu. Nic. Barbar si povzdechl a opatrně vstal. Navlékl si kalhoty a vyšel ze stanu. Většina z jeho mužů byla již vzhůru. Většina císařových spala.
Reeva se protáhl, lehce zacvičil s rukama i trupem a rozeběhl se pryč. Svižným, pravidelným tempem. Jeden z barbarů zakroutil hlavou.
„Nechápu ho. Pro mě je úspěch, že udržim chleba.“ Pobavil své druhy.
Elli se ospale protáhl. Pomalu otevřel oči a zamrkal. Zadíval se do plátěného stropu. Rozhlédl se. Je pryč. Píchlo ho u srdce. Proč píchlo? Měl by být rád. Vyhnou se trapnému rannímu shledání. Zachumlal se pod přikrývku. Na druhou stranu, jestli se setkají před jeho muži... Povzdechl si. Bude to ještě horší. Posadil se a nohy spustil z postele. Prohrábl rozdrbané krátké prameny. Nebyly delší než deset čísel. Sáhl pro svou halenu. Byla dlouhá nad kolena a vojáci ji nosily pod brněním. Delší spodky a tu. Rozhlédl se. Začal hledat u nohou přikrývky. Jemně zrůžověl, když je našel. Aniž by tušil proč. Natáhl si je a postavil se. Kolem pasu si připl pásek a opatrně vykoukl ze stanu. Barbaři se připravovali na cestu. Kolem bylo cítit hodně brzské jasné ráno. On se tiše, snad ještě opatrněji vydal ke svému stanu. Barbaři si ho nevšimli nebo se tak alespoň tvářili.
Muži v jeho stanu ještě spali, tak jako většina císařových vojáků. Možná se už probouzeli, rozhodně ale ještě nebyli pužitelní.
Elli se posadil na svou postel. Zhluboka se nadechl a schoval obličej v dlaních. Bože. Myslel, že se ráno bude nenávidět. Že se bude stydět. Připadat si špinavý a... chtěl se potrestat. Vlastně ani netušil za co přesně. Teď se tak ale necítil. Cítil se. Klidný a spokojený. Příjemně. V noci to bylo příjemné. Víc než jen příjemné. Bylo to úžasné. Divoké, vášnivé a pak něžné a jemné. Reeva takový byl. Plný ohnivé touhy, kterou nenuceně a tak snadno přelil do něj. Svými doteky, polibky. Svým... poposedl zlehka, když ho jemně zašimralo ve slabinách. Bože. Byli vzhůru téměř celou noc a on se dokáže znovu vzrušit? Neskutečný. Takhle to nemělo být. Je to hrubý a necitlivý barbar a takový měl být i sex s ním. Myslel, že ho o něco opře a tvrdě si ho vezme. Bolestivě, ale on... zachvěl se a prohrábl si vlasy. Byl houževnatý a tvrdý. Chvílemi. Ale neublížil mu. K ničemu ho nenutil. Kdyby věděl, jak to dopadne, šel by s jedním z těch vojáků. Ti by jistě nebyli tak pozorní milenci. Ne. Je rád, že to nakonec takhle dopadlo. Jakoby mu z ramen spadlo nějaké těžké břímě. Od srdce odpadl ten tvrdý kus kamene, který se na něj nalepil, aniž by si všiml. Měl pocit, že se po dlouhé době může nadechnout. Zlehka usmát.
„Pěkná noc?“ Zamrkal a otočil hlavu. Na posteli proti jeho seděl mladý voják a snažil se probrat. Elli váhavě přikývl. Zrovna teď nedokázal lhát. Muž se pousmál.
„No, aspoň někdo ji měl. Já nemoh usnout. Nejsem zvyklej celej den sedět v sedle.“ Snažil se rozhýbat záda.
„Na druhou stranu. Lepší než jít pěšky.“ Pobavil Elliho. Zadíval se na něj.
„Je milý vidět tvůj úsměv. Poslední dobou k tomu člověk neměl moc příležitostí.“ Překvapil ho. Vážně to bylo tak zřejmé? Voják se pobaveně pousmál, když si všiml výrazu.
„To dost bolí.“ Překvapil Elliho ještě víc. On nejistě zakroutil hlavou. Muž se zničeně usmál a přestal ho trápit.
„Jsem Tannis. Jeden z Heleniných strážců. To ona mě požádala, abych jel s císařem. Chtěla, abych na tebe dohlédl.“ Elli se zatvářil omluvně. Voják ho uklidnil pohledem.
„Zdá se, že teď už je to na někom jinym, hm?“ Vstal a protáhl se. Oznámil, že jde něco zakousnout, a ztratil se za plachtou stanu. Sedící sklonil hlavu. Byl tolik zaměřený na císaře, že tak snadno přehlížel lidi kolem sebe?
Když se císař i jeho muži, hlavně on konečně pobral, vojsko pokračovalo v cestě. Mezi císařskými vojáky Elli. V dokonale upraveném, naleštěném brnění. Zato uvnitř měl chaos. Celý den - při jízdě i krátkých přestávkách, které si císař poroučel, bojoval s nutkáním otočit koně, a počkat na barbary. Na toho svého. Bože. To za ním nemůže přijít on? Musí vědět, jak se teď cítí. Nebo ne? Hloupý barbar. Rozčiloval se v duchu.
Zvedl oči, když císař opět zavelel zastavit. Chce tam vůbec dojet? Pomyslel si a sesedlal. Dneska očividně dál už nepojedou. Voják vedle něj zakroutil hlavou.
„Jestli budem pokračovat tímhle tempem, Cassius se nás nikdy nedočká.“ Zamračil se. Elli zpozorněl. Cassius? Vážně? Je na hranici? Možná proto ještě stále odolává, hm? Přemýšlel. Překvapeně zamrkal. Za ním se ozval hlas, který chtěl celý den slyšet. Chtěl? Vážně? Zašeptalo srdce.
„Jestli nezrychlíme, seveřani dobijou hranici dřív než dorazíme, a ještě budou mít dost času na vybudování vlastního paláce.“ Vrčel temně. Lucius sundal svého milence z koně a otočil se.
„Na hranicích je jeden z mých nejlepších velitelů. Jsem si jistý, že linii udrží do našeho příjezdu. Mí muži cestují pěšky, nemohu...“ Reevův obličej ztvrdl a on muže přerušil.
„Očividně svým mužům vůbec nerozumíš. Jsem si jestej, že by radši pokračovali. Každý další zdržení znamená víc mrtvej druhů ve zbroji.“ Zavrčel znovu. Císař zakroutil hlavou.
„Cassius má sebou mé největší vojsko, nikdy jich nepobijou tolik, aby...“ Zmlkl, když barbar zakroutil hlavou.
„Klidně si tu zůstaň. My pokračujem. Nenechám umírat dobrý bojovníky, jenom protože tebe bolí tvůj císařskej zadek.“ Lucius téměř vybuchl. Reeva si ho dál nevšímal a otočil se na vojáky.
„My pokračujem Je jen na vás, jestli vy taky.“ Nasadil si kapucu a pobídl koně. Elli nejistě sledoval Helenina strážce, který opět nasedl.
„Jedu s nimi.“ Oznámil a popohnal zvíře pod sebou. Drobný strážce otočil hlavu k císaři. Sklonil hlavu. Zamračil se a nasedl. Vydal se za barbary. Za všemi seděli císařovi vojáci. Dle slov barbarů jejich koně unesou dva. Elli měl pocit, že klidně i tři. Bez problémů. Dohnal svého nového přítele. Voják otočil hlavu. Usmál se a přikývl. Někteří z císařských vojáků jednoduše klusali za nimi.
Lucius se vztekle zamračil. Kolikrát ho ten barbar ještě urazí?! Nasedl na koně a pobídl svého milence.
„Pokračujeme dál.“ Zavrčel a následoval barbary. Zbylí vojáci s ním.
Hranici mezi Graecií a zemí seveřanů lemovala vysoká pevná zeď s jedinou branou. Strana ze severu byla ještě obehnaná ostrými kovovými bodci a kanálky s olejem, které vojáci zapalovali při sebemenším podezření útoku. Každých několik set metrů byla strážní věž. Jedinou schůdnou cestou do Graecie byla brána. Kterou ovšem několik posledních týdnů napadali seveřané. Houževnatě, vytrvale bez přestávky a únavy.
Cassius, stojící na hradbách, sledoval temnou masu pod nimi. Úspěšně odolávali útokům, jakémukoliv pokusu. Některým snáz než jiným, ale jeho muži jsou unavení. Potřebují odpočinek nebo alespoň náznak naděje. Pomalu ji všichni ztrácejí. Jestli seveřani projdou branou, jen těžko je budou vracet zpátky. To byl ten hlavní problém. Dokázali je zastavit, ale ne zatlačit zpět. Přimět, aby se vrátili tam, odkud přišli. Seveřani přicházeli v dalších a dalších čerstvých vlnách. Vždy byl problém s nimi bojovat. Byli jako zvíře utržené ze řetězu a proto nebezpeční, nepředvídatelní, divocí. Teď se k tomu ale přidalo ještě něco jiného. Jakoby měli společnou mysl, která je jako své nespočetné ohromné paže vysílá do boje. Jednotně a organizovaně.
Jen díky lukostřelcům a překvapivým nočním útokům je dokázali držet zpátky. Nemluvě o vysoké zdi. Jenže ta není nepřekonatelná a brzy jim dojdou šípy i síly na rány.
Otočil hlavu, když v hluku kolem zaslechl své jméno. Voják na strážní věží držel dva prapory a horlivě jimi mával. Používali je k dorozumívání mezi věžemi – několik snadno rozeznatelných pohybů. Cassius přizvedl obočí. Posily? Rozeběhl se rychle na druhou stranu zdi. Po obličeji mu přeběhl jemný úsměv.
„Rexi, Tite!“ Vydal se rychlou chůzí ke schodům, dva muži za ním. Proběhli nádvořím pevnosti a všichni tři zabrali za kolo mechanismu, otvírajícího bránu z jejich strany zdi. S tvrdým těžkým zvukem se začala otvírat. Cassius i dva muži se netrpělivě vydali před ní a vyhlíželi přijíždějící vojsko. Nad hlavou radostné volání vojáků, kteří si také všimli. Tři muži vytřeštili oči. Vojáci nad jejich hlavami zmlkli.
„Barbaři? Neměli bychom...“ Stiskl Titus nejistě svůj meč.
„Jsou s nimi naši.“ Oznámil Rex a uklidnil tím své druhy. Cassius chytl otěže koně, který téměř na místě zastavil. Bylo to mohutné zvíře s neméně mohutným jezdcem. Sesedlal, schován pod svou kapucou.
„Kdo vás vede?“ Zeptal se bez pozdravu.
„To budu já.“ Ozval se rázně nejvyšší velitel císařských vojsk. Barbar se usmál.
„Pak budeš Cassius. Dost jsem o tobě slyšel. Jsem Reeva. Vedu pomoc.“ Podal mu ruku a zvedl oči k radostnému volání, které se mu ozvalo nad hlavou. Usmál se.
„Očividně vítanou.“ Cassius se usmál s ním. Přikývl a vedl barbara na hradby. Neřešil, kde se tu vzali. Podstatné pro něj bylo jen to, že vzali. Reeva se zadíval na burácející masu. Zakroutil hlavou.
„Bude těžký je najít.“ Zamračil se. Rex se nejistě zeptal. Muž k němu otočil hlavu. Očividně se mu nechtělo moc prozrazovat, kdo jsou oni.
„Šamani. Provozujou nějaký rituály uprostřed vojsk. Společnou mysl. Zabijte je a vyhráli jste. Je to jakoby jste je najednou odřízli od světla. Hodiny nejsou schopný použít vlastní mozek a smysly.“ Překvapil je.
„Jakmile seveřani zjistili, že víme jejich slabinu, šli zaútočit na vás.“ Pokrčil rameny.
„Stačilo prodat tu informaci Luciovi, nemuseli jste přijíždět sem.“ Nechápal Cassius. Barbar se pobaveně pousmál.
„Vážně věříš, že jsou tvý muži schopný probít se skrz ně? Kolikrát se vám to povedlo?“ Velitel se zamračil ale pokýval hlavou. Nejsou. Připustil v duchu.
„Kolik jich je?“ Zeptal se. Reeva se rozhlédl po mase ze severu.
„Bejvaj tři. Dva na stranách a jeden uprostřed.“ Cassius se zamračil.
„Neni vás málo na to probít se na třech místech? Chceš zaútočit najednou nebo ne?“ Barbar sledoval seveřany.
„Nepotřebuju velkou skupinu. Malá je lepší, ztratí se v tý mase.“ Voják pokýval hlavou.
„Dobře, co... můj pane.“ Kývl překvapeně hlavou. Lucius ho pozdravil temným pohledem. Otočil hlavu k barbarovi. On si ho nevšímal.
„Až budou mrtvý, budem potřebovat pomoct dostat se zpátky. Budou zmatený, vyděšený a o to nebezpečnější bejt mezi nima.“ Cassius přikývl..
„Mám na hradbách stovky lučišníků. Kdyby to nestačilo, zkusíme se k vám probít od brány.“ Reeva ho napodobil a také přikývl.
„Počkáme až znovu zaútočí. Jiná cesta na druhou stranu neni.“ Konstatoval. Voják zakroutil hlavou. Barbar si povzdechl a otočil svou ke Caycovi. Ten pokrčil rameny.
„Mohli bysme se spustit dolu, ale pochybuju, že si nevšimnou.“ Cassius se zamračil.
„Já a mí muži půjdem s vámi, pomůžeme vám odtlačit je od brány.“ Řekl tvrdě. Reeva k němu otočil hlavu. Přikývl.
„Fajn. Máme plán.“
Elli procházel pevností plnou zraněných, potlučených a unavených vojáků. Asi to nebyl zas až tak dobrý nápad. Pomyslel si pak přizvedl obočí a zaposlouchal se do rozhovoru dvou mužů. Jeden druhému vysvětloval barbarův smělý plán. Voják se zamračil.
„Jdu se přihlásit ke Cassiově skupině.“ Překvapil přítele a šel pryč. Muž pobaveně zakroutil hlavou a šel za ním.
Jejich druh se za nimi zadíval. Chce jít se svými muži? I Cassius? Odkdy vůdci bojují bok po boku svých vojáků? Vrhají se mezi nepřátelé a riskují život? Nechápal.
„Chci, abys zůstal na hradbách. Za ostatními.“ Ozvalo se za ním. Překvapeně se otočil a zadíval na muže. Zakroutil hlavou. V tu chvíli se rozpaky nějak vytratily.
„Neměl bys... co když tě zabijí? Kdo pak povede tvůj kmen?“ Barbar pokrčil rameny.
„Zvolí si nového vůdce.“ Zvolí? Nechápal Elli. Povzdechl si a sklonil hlavu.
„Jestli se necháš zabít, už s tebou nepromluvím.“ Věděl, jak nesmyslně to znělo, ale nedokázal si pomoct. Nechtěl, aby barbar umřel. Určitě ne dřív než si srovná pocity, které v něm probudil. A snad ani potom. Reeva se pousmál a přešel k němu.
„Nechystám se umřít. Nejdřív ti musim vynadat za to, žes ráno zmizel.“ Překvapil muže. On se zrůžověle zamračil.
„To ty jsi zmizel.“ Vyčetl. Barbar s úsměvem vztáhl ruku k půvabné tváři.
„Zaběhat si. Dělám to každý ráno.“ Elli se nepřestal mračit.
„A jak jsem to mohl asi vědět?“ Odsekl. Muž se nepřestal usmívat. Sklonil se k němu.
„Moh ses zeptat mých mužů.“ Uzemnil svého půvabného milence. On ho od sebe odstrčil.
„Nechtělo se mi. Ani nevím proč bych měl. Jedna noc z nás nedělá...“ Nadechl se polekaně. Za barbarem se ozval Cayce.
„Blíží se.“ Reevův výraz se změnil. Otočil hlavu.
„Fajn, připravte se. Drž se na hradbách, promluvíme si pak.“ Šel k bráně, která se začala otvírat. Elli se zamračil.
„Není o čem!“ Pobavil muže i jeho přítele. Pak se zatvářil nešťastně.
„Neopovaž se umřít!“ Reeva se s úsměvem otočil. Vytvořil elegantní poklonu a zaplul mezi své. Elli sklonil hlavu. Měl by jít na hradby. Otočil se. Překvapeně rozšířil oči. Za ním přicházeli Cassiovi vojáci. Nabuzení a připravení umřít pro svou zemi si nevšimli drobného druha. Nevnímali. Snažil se skrz ně dostat, ale neměl šanci. Proboha! Vykřiklo srdce, když se před ním otevřela planina plná seveřanů. Blížili se neskutečnou rychlostí. Mohutní, krvežízniví, burácející. V rukou obrovské meče, sekyry, kladiva a jiné děsivé zbraně.
Helenin bratr zacouval, ale masa za ním ho tlačila dál. Blíž k barbarům a přibíhajícím seveřanům. První řada narazila a roztříštila se o zbraně barbarů a štíty Cassiových vojáků. Jejich velitel stál mezi nimi a oháněl se mečem a svým štítem. Rychle, bez zaváhání, smrtelně.
Elli se vydal k němu. On ho odsud jistě dostane. Rozšířil oči a sledoval jednu ze skupinek barbarů. Měli podobně mohutné zbraně jako seveřani. Byli stejně nebezpeční a divocí. Mezi nimi Cayce. Držel dvě oboustranné sekyry a máchal s nimi v rychlých smrtelných úderech. Když nebylo zbytí, svou rukavici používal jako štít. U pasu mu visel meč.
Drobný voják vyděšeně vyjekl. Někdo ho chytl a strhl na stranu. Tam, kde stál, přistálo kopí. Šokovaně sledoval kůl zabodlý v zemi. Jeho dřevo silně vibrovalo.
„Co tu ksakru děláš?!“ Zaburácel mu nad hlavou silný hlas a někdo ho přiměl předklonit se. Prostor prořízlo rychlé ostří. Barbar ho vykryl mečem a silou útočníka odstrčil. Zamračil se a udeřil sám, přitom strčil Elliho za sebe.
„Reevo!“ Zabil seveřana a okamžitě vykryl ránu jiného. Vyděšeného Elliho za zády.
„Reevo!“ Vůdce kmene se konečně otočil. Potom co usekl jednomu z nepřátel obě ruce a když se seveřan bolestí otočil, zabodl mu meč do zad. Nohou skopl z ostří.
Barbar kývl hlavou za sebe. On naklonil svou. Rozšířil oči. Dal pokyn dvěma mužům vedle sebe a ukročil za ně. Oni vykryli ostří, útočící na něj.
Reeva chytl Elliho a přitáhl k sobě. Nic neřekl. Neptal se proč a schoval ho ve své naruči. Otočil hlavu. Brána byla někde daleko za nimi. Cassius a jeho muži se začali očividně už stahovat zpátky. Někteří z barbarů také. Zatraceně. Je pozdě, musí jít s nimi. Sklonil hlavu.
„Tvoje helma?“ Uvnitř. Nepotěšila ho odpověď.
„Drž hlavu dole.“ Vykryl silný úder. Jedním otočením zasekl svůj meč pod ostřím sekery a strčil útočníka za svá záda. K barbarovi za sebou. On mu zabodl meč do zad. Dřív než se seveřan vzpamatoval.
Tři skupiny barbarů se probíjely skrz nepřátele a jedna z nich společnými silami chránila drobného vojáka. Nikdo z nich nepochyboval o jeho umu s mečem, ale o jeho schopnosti vykrývat silné údery nepřátel už trochu ano. Proto si ho mezi údery podávali, zakrývali vlastními těly a postupovali dál. Nijak pomaleji než jejich druhové.
Reeva jediným úderem zasekl svůj meč do boku nepřítele. Seveřan se s řevem sesunul k zemi. Ostří stále hluboko v sobě. Barbar se ho neúspěšně snažil vytáhnout. Otočil hlavu. Zatraceně.
„Elli?“ Muž se nejistě zeptal.
„Vlevo vedle nás. Miř pod hrudník.“ Elli vytřeštil oči. Nechce po něm...
„Teď!“ Zavelel Reeva. Voják bodl. Téměř poslepu. Jeho ruce zalilo lepkavé teplo. Otevřel oči, aby spatřil děsivě zkřivený obličej. Seveřan si ho až teď všiml. Chytl ostří a snažil se vytáhnout. Vzduch rozřízlo jiné - mohutnější a useklo zarostlou hlavu. Elli uvolněně vydechl. Reeva mu pomohl vytáhnout meč.
„Jsi rychlej.“ Řekl uznale. Drobný voják hrdě přikývl. On ví. Vždy byl.
„Tam!“ Barbaři otočili hlavy. Kus od nich. Obklopena seveřany zaříkávala postava zahalená zvířecí hlavou, zdobenými kožešinami a kůžemi. Reeva se pousmál a vykročil. Jednu paži kolem štíhlých ramen. Ostatní za ním.
Šamanovy stráže si jich všimli. Helenin bratr nikdy neviděl někoho tak mohutného ale hlavně děsivého. Pevně stiskl rukojeť svého meče.
Barbaři tvrdě udeřili. Nejmohutnější ze seveřanů se zapřeli a vrátili úder. Jejich druhové kolem zpozorněli a nahrnuli se blíž – bránit svého šamana.
Elli stojící mezi barbary se nešťastně rozhlížel. I kdyby ho zabili, jak se odsud proboha dostanou? Rozhlížel se polekaně po plném poli. Vytřeštil oči a v posledním okamžiku uhnul před mohutnou sekyrou. Reeva přesekl majiteli hrudník. Alespoň tak to jeho drobnému milenci připadalo. Barbar zaměřil svou pozornost na jiného nepřítele. Přesto její větší částí hlídal Elliho. On si mezi máchajícími zbraněmi, padajícími těly, přibíhajícími seveřeny všiml jednoho. Přizvedl obočí. Ten seveřan. Všiml si jinak pomalované tváře než u ostatních nepřátel. Pohybujících se rtů. Zaříkává. Stiskl podvědomě svůj meč. Mužovy bílé – slepé oči se k němu zvedly. Ústa se pohrdavě usmála a on pomalu zaplul mezi své.
Nad hlavami všech se ozval bolestný křik. Děsivý a nenávistný. Barbaři se otočili. Mezi seveřany stál jeden. Ústa i oči roztažená bolestí ale mnohem víc nenávistí. Elliho meč zabodlý hluboko v hrudníku. On ještě stále držel zvedlou paži, sám překvapený situací. Svým činem. Šamanovy oči zažhnuly, chytl rukojeť meče a pomalu ji začal vytahovat. Síla letící sekery ho odhodil na zem. Bez pohybu zůstal ležet. Masa kolem se pohla. Všemi směry. Reeva chytl milence a strčil mezi ostatní.
„Jestli máj za sebe dvojníky i ostatní, jsme v háji.“ Vykryl jeden z barbarů ránu zuřivého seveřana.
„Budem věřit tomu, že ten náš si nás prostě jen všimnul. Proč by se jinak držel tak blízko svýho dvojníka?“ Rozhlédl se Reeva a ukázal směr. Ostatní přikývli, pak se spokojeně usmáli. Vzduch prořízl podobně děsivý výkřik a další část seveřanů se nekontrolovatelně začala bít mezi sebou.
Cassius, stojící na hradbách, se uvolněně pousmál. Planinami prolétl třetí smrtelný výkřik a temná mohutná masa pod nimi se změnila v chaos. Zvedl ruku v povelu. Lučišníci napjali tětivy.
„Škoda šípů. Pobijí se navzájem.“ Cassius se nevěřícně otočil. Lucius spokojeně sledoval seveřany.
„Nedostanou se bez naší pomoci zpátky.“ Zamračil se voják nesouhlasně. Jeho pán pokrčil rameny.
„Smůla, hm? Jsou to jen drzí, špinaví barbaři. Proč kvůli nim plýtvat šípy?“ Trval na svém. Muž otočil hlavu. Zamračil se.
„Protože ty špinaví barbaři kvůli nám riskovali život.“ Máchl rukou. Císař nevěřícně rozšířil oči. Vzduch rozvířily stovky rychlých šípů. Mířily s překvapivou přesností. Lucius se vztekle zamračil.
„Neopovažuj se jim znovu zavelet!“ Cassius se chladně pousmál.
„Zastav mě.“ Na jeho povel kolem prosvištěly další stovky šípů a opět mířily dokonale přesně.
„Zbavuji tě tvé hodnosti velitele!“ Vyštěkl císař. Muž s úsměvem hleděl z hradeb.
„Už ji nepotřebuju.“ Sledoval barbary, kteří využili šípy vytvořených prázdnějších prostorů a vraceli se k bráně. Od ní k nim mířili jejich druhové a císařští vojáci. Jejich bývalý velitel bez dalších slov zamířil dolů.
Rex s Titem se usmáli.
„Jděte, jděte... kryjem vás.“ Usekl první z nich světlovlasému seveřanovi ruku. Druhý mu zabodl meč do zad. Barbaři zapluli za vojáky a spustili zbraně. Pevnost je přivítala radostným a obdivným voláním.
Cassius, stojící v první řadě, se usmál.
„Máte můj obdiv a vděk. Myslim, že se hodí oslava na počest našich hrdinů.“ Zavolal do řad za sebou. Odpovědí mu byl nadšený, burácející souhlas. Temně tvářící se Lucius se neodvažoval nesouhlasit. Měl pocit, že by ho rozjařený vojáci ukamenovali.
Graecijská planina hořela několika vysokými ohništi. Kolem nich oslavovali vojáci promíchaní se svými novými nejlepšími přáteli. Vyprávěli si zážitky z bitvy, připíjeli si na zdraví, na vítězství, na svého velitele.
U jednoho z ohnišť se připíjelo na malého hrdiného vojáka.
„Na Elliase! Zabijáka šamanů!“ Zavolal jeden z barbarů mohutně.
„Na Elliase!“ Zopakovali ostatní a přizvedli své poháry. Jemně přiopilý Elli s nimi.
Cassius se napil a zakroutil hlavou.
„Nechápu, jak se tam dostal? Nevim o tom, že by se přihlásil do mý skupiny.“ Sledoval s úsměvem drobného muže, stojícího mezi barbary. Reeva pokrčil rameny.
„Stál ve špatnej čas na špatnym místě. Pro nás na dobrym. Byl jedinej, kdo si toho šamana všim. My neměli šanci.“ Napil se. Pak se zničeně pousmál.
„Ale skoro se mi zastavilo srdce, když jsem se otočil, a on tam.“ Pobavil vojáka. On s úsměvem přikývl, že to chápe. Barbar k němu zvedl oči.
„Chvíli jsem si myslel, že nás tam necháte. S mojí a Luciouvou úžasnou historií.“ Napil se. Cassius se zamračil a řekl mu pravdu. Titus s Rexem rozčíleně vstali.
„A dost!“ Začal si Rex rozepínat plát brnění.
„Co to děláš?“ Zeptal se přiopile jeho přítel. Muž se zamračil.
„Končim s touhle zemí i císařem, nebudu mu sloužit bez svýho velitele.“ Titus se na něj zadíval. Zamračil se a začal si rozepínat své brnění. Cassius Rexe chytl.
„Uklidni se. Odejdu, ale vrátím se, pokud mě Graecie bude potřebovat. Jenom se prostě nebudu zodpovídat jemu.“ Voják se zamračil. Pokýval hlavou.
„Fajn. My půjdem s tebou.“ Otočil hlavu k příteli. On rázně přikývl. Usmál se, když se mu konečně povedlo sundat hrudní plát. Cassius si povzdechl a přikývl. Snad budou jediní, kdo ho bude chtít následovat.
„Pokud nevíš kam.“ Ozval se Reeva. Muž k němu otočil hlavu. S díky přikývl.
„Na Elliase! Zabijáka šamanů!“ Ozvalo se vedle nich vesele. Oba se pobaveně pousmáli a zvedli své pohary. Elli se spokojeně usmál a kývl hlavou. Povzdechl si.
„Stejně to bylo spíš štěstí, že jsem se trefil.“ Připustil. Cassius zakroutil hlavou.
„Každej voják potřebuje i trochu toho štěstí.“ Elli k němu zvedl oči. Opile se usmál a přikývl. Zvedl pohár a zavolal připítek. Vojáci i barbaři za jeho zády hlasitě odpověděli. On s jemným úsměvem sledoval toho svého. Najednou zvážněl.
„Co teď?“ Reeva nechápavě zopakoval druhé slovo. Drobný voják se zamračil.
„Nechci se vracet do paláce. Tam... jsem nebyl nikdo. Tady.“ Otočil se s úsměvem na své nové mohutné přátele. Na své ochránce.
„Taky.“ Otočil se zpět a zadíval se do šedivých očí. Barbar pokrčil rameny.
„Nechápu, o čem mluvíš. Nevracíš se do paláce.“ Překvapil muže. On nejistě zopakoval jedno ze slov. Reeva zakroutil hlavou.
„Jedeš s námi.“ Řekl bez zaváhání. Elli vytřeštil oči.
„A-ale... nikdy jsi neříkal... nezeptal se, jestli vůbec chci!“ Řekl pohoršeně.
„Nechceš?“ Přiopilý voják zrudl. Zamračil se.
„Jistěže nechci.“ Odsekl. Pak si povzdechl a přešel blíž. Svezl se barbarovi do klína. Nic neřekl, jen ho pevně objal.
„Točí se mi hlava.“ Zabručel po chvíli.
„Nezavírej oči.“ Zašeptal mu Reeva. On se odtáhl a napil se. Barbar se usmál.
„Nebo nepij.“ Sebral mu pohár. Elli se pohoršeně zamračil.
„Jistěže musím. Zapíjíme mé vítězství.“ Vzal si ho zpět a pobavil muže kolem. Z ničeho nic zvážněl mnohem víc.
„Nemůžu jet s vámi.“ Uvědomil si a přiměl barbara zamračit se. Jeho pohled – tohle nebyl jen další rozmar. Má skutečný důvod.
„Helena. Nemůžu ji nechat samotnou. Obzvlášť po porodu ne.“ Zakroutil hlavou a zdál se být dokonale střízlivý. Cassius také. Cayce se nechápavě zeptal. Voják se zamračil.
„Byli jste v paláci nebo ne? Nevšimli jste si, že tam nikde nejsou? Její děti?“ Dodal, když barbaři nechápavě zakroutili hlavou. Oni si vyměnili pohledy. Teď když o tom mluví...
„Lucius oba syny nechal odvézt do malé pevnosti na jihu. Prvního asi ve třech letech, když se narodil druhý. Měl pocit, že přítomnost Heleny – jako matky má na ně negativní vliv.“ Zamračil se Cassius. Reeva se nechápavě zeptal.
„Jakej negativní vliv?“ Muž pokrčil rameny.
„Co já vim. Srdce?“ Řekl ironicky. Cayce se zamračil.
„Prostě chce, aby z nich byli stejný bezcitný bastardi, jako je on.“ Usoudil. Zakroutil hlavou.
„Nechápu to. Proč trpíte takovýho vůdce?“ Cassius pokrčil rameny.
„Ti, co žijou ve městě, jsou stejný jako on. Ty co ne, ho dost možná ani nikdy neviděli. Staraj se o svůj život a živobytí. Netuší, jakej ve skutečnosti je. Nedaří se jim špatně. Kdokoliv by ho svrhnul, nebude víc než krutej dobyvatel a tyran.“ Barbar zamyšleně přikývl.
„Fajn. Udělám to za vás. Můžete poděkovat pak.“ Vstal. Reeva, bývalý velitel i ostatní také. Mužův výraz mluvil o tom, že to rozhodně myslí vážně.
„Uklidni se. Chceš si fakt ruce ušpinit zrovna jeho krví?“ Držel ho vůdce barbarů. Jeho přítel se zamračeně zamyslel.
„Ne. Asi ne.“ Posadil se a zvedl svůj pohár. Dolil si pití.
„Až přijede, vynahradim jí to.“ Překvapil Elliho. Co tím...? Přijede? Kam by měla přijet? Proč by měla? Nechápal a zeptal se. Cayce se hrdě usmál.
„Poznat skutečnýho chlapa.“ Pobavil barbary i vojáky a připil si s nimi. Helenin bratr ho stále nejistě sledoval. To bylo to, co jí před branou pošeptal? Proto tak zrůžověla? Skutečného muže, hm? Otočil hlavu ke svému barbarovi. Dřív by ho to neskutečně pohoršilo, ale teď. Usmál se.
„Vrátím se do paláce, a až se po porodu zotaví, přijedeme oba.“ Reeva k němu překvapeně zvedl hlavu. Nesouhlasný výraz. Povzdechl si a přikývl. Dopil své pití a vstal. Chytl štíhlou ruku.
„V tom případě si jdem lehnout.“ Vedl ho pryč. Elli dokonale zrudl. Sedící se pousmáli.
„Na Elliase! Zabijáka šamanů!“ Zvolal Cayce a všichni kolem ho napodobili. Drobný voják se pousmál a stiskl barbarovy prsty.
