kapitola II. - konec
Yarikh nechápavě sledoval sluhu, který ho přišel vzbudit. Nepřekvapilo ho ani tak to, že ho vzbudil. Ne mnohem víc ho překvapilo, proč ho vzbudil.
„Co tím myslíš? Prodal?“ Vstal zabalený do své deky. Sluha pokrčil rameny.
„Dnes v noci, jednomu z tvých zákazníků. Požádal o tebe a vykoupil tě.“ Položil na postel koženou cestovní kabelu.
„Pomohu ti sbalit.“ Yarikh se zamračil. Sbalit? Ale on nechce. Jak to mohl Kreios... nikdy by nevěřil, že muž něco takového udělá.
Když se potkali, neměl nic a nikoho. Byl nemanželským dítětem, což v jeho společnosti znamenalo být snad ještě míň než zloděj či vrah. Prodával se za pár zlaťáků, protože nic jiného vlastně dělat nemohl. Nikdo mu nechtěl dát práci. A na to odejít nikdy nesebral odvahu. Cokdyž by to někde jinde bylo ještě horší? Ale pak se objevil Kreios. Nebyl žádný hrdina ve zlaté zbroji. Nechtěl ho zachránit ani napravit to bezpráví. Přesto mu dal víc než kdokoliv jiný. Choval se k němu jako k člověku. Soběrovnému.
Kreios, uvolněně se rozvalující ve své koupeli, si zničeně povzdechl. Co to poslední dny s timhle barákem je? Ne barákem – jeho pokoji. Každej si sem chodí, jak se mu zachce. No. On má k tomu asi důvod. Sledoval rozčíleného Yarikha
„Jak jsi to mohl udělat? Bez mého souhlasu?“ Zakroutil hlavou. Kreios pokrčil rameny.
„Myslel jsem, že budeš rád.“ Šokoval společníka. Rád? Proč by měl být probůh rád? Nechápal a zopakoval svoji myšlenku nahlas. Muž v lázni opět pokrčil rameny.
„Dle toho jak jsi o něm mluvil. Zdálo se mi, že k němu něco cítíš.“ Yarikh vytřeštil oči. Cítí? Cože? Je přece profesionál, k žádnému ze svých zákazníků nic... srdce se zachvělo při vzpomínce a přerušilo myšlenky. No, vlastně spíš byl. Profesionál. Dokud nepotkal jeho. Kreios zamyšleně četl v jeho výrazech. Pousmál se.
„Jmenuje se Cassius.“ Probral muže z jeho zamyšlení. On k němu otočil hlavu. Cassius? Cassius Nevzpomíná si na žádného... Cassia. Pobledl a zadíval se druhému muži do očí. On se pobaveně usmál a přikývl.
„Tvůj falešnej zákazník. Včera tu byl a dal mi své slovo, že se o tebe postará, i kdybys ho někdy omrzel. Dokonce mi nabídnul pěkně tučnou sumu jako kompenzaci za budoucí zákazníky.“ Řekl spokojeně. Yarikh ho stále beze slova sledoval. Nebyl žádného schopen. Cassius. Opakovala mysl. Cassius. Vybavil si tvář. Úsměv. Něžné pohlazení po tváři, když ho muž ráno budil. A pak polibek na spánek. Sklonil hlavu a pousmál se.
„Takže jsi souhlasil?“ Zeptal se opatrně. Kreios téměř bez zájmu pokrčil rameny.
„Jistěže. Jako zamilovanej mi nejsi k ničemu. Nebo chceš snad dál spát...“ Ani nemusel větu dokončit, protože Yarikh horlivě zakroutil hlavou. Muž se pobavaně usmál.
„Myslel jsem si to. Myslim, že teď někdy by měl tvůj úžasnej hrdina stát před domem.“ Dodal. Yarikh vytřeštil oči a byl pryč. Kreios se pohodlně opřel. Odkdy začal bejt tak měkkej?
„Děkuji, Kreiosi.“ Jmenovaný otevřel oči a zadíval se na muže. On se něžně usmál.
„Za všechno.“ Uklonil se hluboce a odešel. Muž si povzdechl. Jo. Rozhodně je nějakej měkkej. Přišel o svýho nejlepšího společníka a má z toho radost? Co to s nim ksakru je?
Yarikh otevřel hlavní dveře domu. Srdce mu poskočilo v hrudníku. Otevřely před ním pohled na muže slézajícího z krásného bílého koně. Bylo jasné teplé ráno a jeho srst zářila pod slunečními paprsky. Jindy by se nad krásou tvora jistě pozastavil, dnes ho ale nevnímal. Ne. Jediné, co dnes viděl, byl jezdec. Pohladil koně a otočil se. Přizvedl obočí a sledoval půvabného muže. On jeho. Nejistým ale něžným pohledem. Pohl se a vykročil. Cassius ho napodobil.
„Dobrý...“ Umlčel ho rychlý pohlavek. Zamrkal a promnul si tvář.
„To bylo za tvou lež.“ Lež? On přece nikdy netvrdil... nadechl se a myšlenky se vytratily. Všechny. Yarikh se mu vrhl do náruče a pevně ho objal.
„A to za vše ostatní.“ Zašeptal a stiskl ho ve štíhlých pažích. Nejvyšší velitel císařských vojsk se usmál a objal ho kolem ramen. Pomalu se odklonil. Jen zlehka, aby ho stále mohl držet v náruči. Zadíval se do modrých očí.
„Asi bych se měl konečně představit.“ Navrhl. Yarikh přikývl. On se znovu usmál.
„Mé jméno je Cassius.“ Sklonil se k rudým rtům. Jeho budoucí milenec se jemně zachvěl a přijal něžný polibek.
„Jsi připravený?“ No... otočil se Yarikh. Přizvedl obočí. Ve dveřích stál Kreiosův sluha a ostatní společníci v čele s Constantinem. Držel koženou kabelu, sluha další.
„Sbalili jsme ti, snad to nevadí.“ Podal mu společník tašku. Cassius se natáhl přes Yarikha a vzal si ji. Constantine s úsměvem kývl hlavou a sklonil ji zpět k příteli.
„Opatruj se.“ Objal ho pevně. Yarikh jeho a zašeptal tichou odpověď. Když se konečně odklonili, rozloučil se s ostatními.
„Přijď se na nás někdy podívat.“ Usmál se jeden ze společníků. Přikývl a vzal si od sluhy druhou tašku. Zvedl hlavu. Cassius se usmál.
„Uneseš to?“ On rychle přikývl.
„Dobře, tak pojď.“ Chytl ho za ruku a vedl pryč. Zapískal. Kůň něco zamručel a následoval je.
„Vážně to nemám vzít?“ Zeptal se voják pochvíli znovu. Yarikh se zamračil. Než ale stačil odpovědět, Cassius mu sebral kabelu a jeho posadil na koňský hřbet. Jednou rukou chytl otěže a druhou obě kabely. Přehodil si je přes rameno a vykročil. Otočil hlavu, když ucítil lehký dotek na rameni.
Yarikh se usmál a sklonil se k němu.
„Děkuji.“ Pohladil ho něžným polibkem. Cassius se usmál a stáhl si sladké rty zpět. Vpil se hlouběji. Zadívali se do očí.
„Nepočítej s tím, že tě někdy nechám odojít.“ Zašeptal tvrdě. Yarikhův pohled se zachvěl. Usmál se.
„Beru to jako slib.“ Cassius se pobaveně zasmál a spokojeně vedl koně dál.
Constantine se rozhlédl po prázdném pokoji. Zůstaly jen drahé róby, který Yarikh jistě už nebude potřebovat. Casssius mu určitě zajistí nový elegantní šatník, hodný jeho krásy.
Muž si povzdechl a přešel k posteli. Položil se na ni. Bože. Tolik mu to přeje, ale zároveň... závidí. Co on by dal za to, kdyby se přede dveřmi objevil... směšný. Ani nezná jeho jméno. Zavřel oči. Nevadí. Stejně ho už nikdy neuvidí. Vrátil se do své vlasti. Daleké a divoké. Tak jako byl on. Nebroušený diamant. Povzdechl si a převalil se na bok, zabalený do Yarikhovy deky.
Cukl sebou, když se otevřely dveře. Posadil se a promnul oči. Usnul? Otočil hlavu ke dveřím.
„Promiň. Mám tu uklidit.“ Omluvil se sluha. Constantine přikývl, že nebude překážet, a šel do svého pokoje. Cestou narazil na mladého muže. Zarazil se. Nebyl to Callumův sluha? Poskočilo srdce v hrudníku a on se otočil. Byl nebo ne? Následoval ho.
On mířil do Kreiosových pokojů. Zaklepal a vešel. Jemně zrůžověl. Kreios stál polonahý uprostřed místnosti a posiloval ruce a horní polovinu těla pomocí několika závaží. Měl zavřené oči a svaly se napínaly pod námahou.
„Jsi tu brzy.“ Řekl aniž by otevřel oči. Iason sebou cukl a vešel. Zavřel za sebou dveře.
„Můj pán má dnes hosty. Musím být doma, kdyby něco potřebovali.“ Vysvětlil omluvně. Kreios nepřestával s cvičením a muž ho okouzleně sledoval.
„Tak co tu potom chceš?“ Ozval se pán domu pochvíli. On sebou znovu cukl.
„Můj pán si žádá některé tvé společníky a Constantina.“ Jmenovaný – stojící za dveřmi rozšířil oči. Hosty? Možná... vrátil se a chce ho znovu držet v náruči? Určitě ano.
Kreios konečně otevřel oči. Zhluboka vydechl a odložil závaží.
„Kolik?“ Sáhl pro plátno a utřel si do něj obličej. Iason ho nechápavě sledoval.
„Kolik jich chce?“ Vysvětlil muž. Druhý zamrkal.
„Pět a Constantina.“ Řekl rychle. Kreios přikývl, že je pošle. Sluha sklonil hlavu.
„Děkuji, můj pane. Hezký den.“ Otočil se váhavě. Bylo to zvláštní. Dnes v noci si byli tak blízcí. Víc to snad ani nešlo a teď. Cizí. Jsou si úplně cizí, jakoby se nic z toho nestalo. A on doufal... zmátl sám sebe. Doufal? V co přesně?
„Dnešní nocí si svůj dluh splatil.“ Rozšířil oči a překvapeně se otočil zpět. Splatil? Jedinou nocí? Byl tak špatný, že už ho nechce? Kreios se na něj zadíval.
„Což neznamená, že tě nechci ve svý posteli.“ Řekl jakoby četl myšlenky. Iason přizvedl obočí a cítil, jak se mu tváře zalévají horkostí. Zakroutil hlavou.
„Potom nerozumím...“
„Je to na tobě.“ Přerušil ho pán domu. „Pokud chceš, přijď. Večer bejvám doma.“ Pokrčil rameny a nalil si vodu ze džbánu. Muž ho strnule sledoval. Pokud chce, má přijít? Jak by mohl, znamenalo by to... ale on chce, aby ho znovu držel v náruči. Jak by to ale mohl přiznat? No, Kreios to přiznal. Bez rozpaků a jediného zaváhání. Jenže on není Kreios. Povzdechl si.
Bývalý voják ho už nějakou dobu mlčky sledoval. Pobaveně se usmál.
„Hádám správně, že zejtra dorazíš?“ Iason rychle zvedl hlavu. Dokonale zrudl.
„No, já...totiž... uvidíme se.“ Špitl a byl pryč. Kreios se spokojeně usmál.
Constantine vedl zbylé společníky ke Callumovu domu a nemohl se dočkat. Byl si jistý, že tam na něj bude čekat. Určitě ano. Jeho krásný, něžný, vášnivý, divoký barbar.
Otevřel jim Iason a vedl je do stejné společenské místnosti. Opět v ní sedělo několik mužů. Constantine pobledl. Žádný z nich nebyl barbar. Byli to vážení měšťané. V čele s Callumem.
Společník dokonale zbledl. To on si ho vyžádal. Praštila ho skutečnost přes obličej. Tvrdě a bezcitně.
Pán domu si jich všiml a rychle vstal.
„Přátelé. Volba je jen na vás. Kromě týhle krásky. Ta dnes v noci patří mně.“ Chytl Constantina za zápěstí a vedl ke svému sezení. On se téměř rozbrečel. Ne. Ne. Ne. Prosím ne. Šeptalo srdce i mysl.
Stále dokola. Celý večer. Když ho Callum majetnicky hladil po zádech. Když ho krmil hrozny vína či naléval jejich tekutou formou. Když ho opilý vedl do svého pokoje.
Iason připravující koupel se postavil a otočil. Uklonil se.
„Koupel je připravena, můj pane.“ Callum ho odehnal gestem.
„Věnuj se mým hostům.“ Iason přikývl a jemně kývl hlavou ke Constantinovi. On ho napodobil. Sluha přizvedl obočí a odešel. Zavřel za sebou dveře. Zdálo se mu to nebo... jeho oči. Otočil hlavu k dřevěné desce.
Callum vedl Constantina ke koupeli. Pustil ho a začal se svlékat.
„Svlíkni se.“ Poručil. Muž se zachvěl a sklonil hlavu. Ne. Ne. Ne. Opakovalo srdce stále dokola. Pomalu sáhl ke svému hávu a stáhl si ho z ramen. Pán domu se spokojeně usmál a znovu ho chytl za ruku. Vedl do koupele.
„Tam.“ Ukázal na sbírku mýdel, solí a pěn. Pak se rozvalil v horké voňavé koupeli. Constantine sáhl po jednom z mýdel. Přičichl. Svět se mírně zatočil. Ta vůně. Nabral hmotu prsty a promnul.
„Na co čekáš?!“ Zavrčel Callum. Jeho společník sebou cukl. Pomalu ho začal omývat a srdce ještě stále šeptalo.
„Tady taky.“ Chytl ho muž za ruku a strčil pod vodu. Constantine zavřel oči. Kolikrát tohle už dělal a nikdy si nepřipouštěl? Bral jen jako živobytí, které si s některými dokonce i užíval. Tak proč to dnes nedokáže? Zamračil se, když se muž postavil, a přistrčil mu vztyčený úd před obličej. Naklonil se blíž. Vrátil se zpět a posadil do vody.
„Já nemůžu.“ Zašeptal. „Prosím. Už nemůžu. Nechci.“ Zvedl oči plné slz.
„Cože?!“ Vyštěkl Callum. Constantine sklonil hlavu a rukama se opřel o stehna.
„Omlouvám se, ale nemůžu. Už to nechci dělat.“
„Zaplatil jsem za tebe hotový jmění, takže si koukej kleknout a strčit si ho do pusy!“ Vztekal se pán domu. Muž zvedl hlavu.
„Řeknu Kreiosovi, aby ti vrátil peníze.“ Callum se zamračil.
„Nechci svý peníze. Špinavýmu barbarovi si podržel, mně podržíš taky.“ Constantine zakroutil hlavou.
„Nemůžeš mě nutit. To je proti pravidlům...“ Chytl se za tvář, když ho muž tvrdě udeřil.
„Pak bych tě možná měl tak zřídit, aby o tebe už Kreios neměl zájem, hm?“ Chytl ho Callum za vlasy a silou přitáhl ke svému mužství. Constantine vytřeštil oči, když ho stejnou silou přinutil uvolnit rty.
„Nezapomínej, že jsi jenom špinavá děvka. Nemáš žádný práva. Co mi asi kdo udělá, když si s tebou trochu pohraju?“
Iason probíhal nočními ulicemi a snažil se nemyslet na bolest na hrudníku. Nikdy neběžel tak rychle, tak dlouho, tak daleko. Tak naléhavě.
Konečně. Zabušil na dveře. Několikrát. Hlasitě. Otevřel mu ospalý sluha. Odstrčil ho z cesty a vběhl do domu.
„Co to...“ Chytl ho muž. Prudce ho odstrčil.
„Musím mluvit s Kreiosem.“ Proběhl kolem pár dveří, až konečně našel ty správné. Vběhl dovnitř.
Kreios se okamžitě probral.
„Můj pane. Musíš... musíš jít se mnou!“ Snažil se muž někde mezi slovy chytit dech a nepozvracet se. Naléhavost a strach v jeho očích přiměla druhého probrat se.
„Co se stalo?“ Připl si umělou nohu.
„Constantine.“ Vydechl muž. Nic víc nemusel říkat. Kreios se zamračil a chytl ho. Provázel domem. Aniž by zpomalil či zaváhal. Přes své zranění.
Dovedl ho do stáje. Tam choval svou krásnou černou pýchu, kterou dostal od samotného císaře. Aniž by koně osedlal, vyvedl ho ze stáje a nasedl. Podal ruku Iasonovi. Přikývl a vyhoupl se za něj.
Kreios rozrazil dveře ložnice. Callum polekaně upustil sklenici vína. Trochu ustoupil přesto se tvářil povýšeně.
„Kde je?“ Zeptal se bývalý voják tvrdě. Muži se lehce podlomily kolema. Ukázal ke koupelně.
„Koupím ho od tebe. Stejně už ho nikdo nebude chtít.“ Kreios ho nevnímal a zašel do koupelny. Pohled v očích zchladl.
Sklonil se k ležícímu muži. Ležel z části ve vaně, horní polovinou těla přes okraj koupele. Byl zalitý krví. Kreios se pro něj opatrně sklonil.
Položil ho do postele a zabalil do deky. Iason si při pohledu na muže zachvěl. Vytřeštil oči. Voják bleskově chytl kupce pod krkem a přitlačil ke zdi.
„Tohle si nezvlád, ty malej bastarde.“ Procedil tvrdě mezi zuby.
„Prober se Kreiosi, co s tim asi kdo udělá? Je to obyčejná děvka, já vážený kupec.“ Snažil se ho odstrčit.
„Hm. Uplně stačí, co s tim udělám já, nemyslíš? Teď a tady.“ Řekl Kreios chladně a svým temným klidem kupce znejistěl. Pak mnohem víc. To když vytáhl dýku a přitiskl mu ji ke krku. Pak ostřím sklouzl pod pas. Callum vytřeštil oči.
„C... ty, ty šilenej kryple. Jsem jeden z nejbohatších... nedovolíš si...“ Zmlkl, když se muž chladně pousmál.
„Jasně a taky za tebou stojí císař a celý jeho vojsko. Tak jako za mnou.“ Uzemnil ho.
„Rozluč se.“ Callum zděšeně zakroutil hlavou. Vyjekl bolestí a svezl se na kolena. Dlaně plné krve.
„Ty! Ty!... Za tohle... pane bože! Co si mi to..!“ Iason ho vyděšeně sledoval. Rychl zvedle hlavu. Kreios se sklonil pro Constantina a jemně ho zvedl. Otočil hlavu k Iasonovi. Ten sebou cukl.
„Já...“ Zadíval se za odcházejícím mužem. Sklonil hlavu k druhému. Zamračil se a následoval prvního.
Na okraji největšího města říše stál velký přístav. Byl den a doky přetékaly lidmi. Mezi nimi klidným hrdým klusem projíždělo několik jezdců. Měšťané jim uhýbaly z cesty, v očích neskrývaný ale zároveň opovržlivý strach.
Jezdci zastavili u jednoho z domů a sesedlali. Jeden z nich přešel ke dveřím a rázně zaklepal.
Sluha, který otevřel, polekaně ustoupil.
„P-přejete si?“
„Hledám Constantina.“ Sluhův pohled se zachvěl. Zaváhal a netušil, jak z toho ven. Povzdechl.
„Jsi jeho zákazník, pane?“ Zeptal se zdvořile.
„Chci mluvi s tim komu patří.“ Mluvil muž hrdě a tvrdě. Sluha zaváhal ale přikývl.
„Pojď... te, prosím...“ Počkejte tu. Přerušil ho nezvaný host a vešel. Tázavě se na něj podíval. Sluha ho pobídl a už se ani nesnažil zakrýt svůj strach.
Kreios nechal Constantina v Iasonově péči a zamířil do společenské místnosti. On teď má náladu na nějaký... vytratily se myšlenky, když vešel. Barbar?
„Dobrý den.“ Muž se otočil. Oplatil pozdrav a podal mu ruku.
„Jsem Rytlock. Přišel jsem si pro Constantina.“ Přešel rovnou k věci. Kreios přizvedl obočí a prohlížel si ho. Nikdy z nikoho neměl strach. Nikdy. Ale muž stojící proti němu. Trochu mu ho naháněl.
„Nevim o tom, že by jeho zákaznik byl někdy nějakej...“
„Bylo to před pár dny, koupil ho pro mě Callum.“ Přerušil ho Rytlock. Kreiosův výraz ztvrdl a jeho strach se okamžitě rozpustil.
„Jeho přítel?“ Barbar se téměř s odporem zamračil.
„Ne. Ještě něco nebo můžu konečně mluvit s Constantinem?“ Zeptal se netrpělivě. Neměl tohle město rád. Bylo povrchní, zkažené a falešné. Všichni se tvářili tak vznešeně a civilizovaně a uvnitř byli prohnilí. Až na pár vyjímek. Callum mezi ně rozhodně nepatřil.
Kreios se na něj zadíval. Zamračil se a pobídl ho, aby si sedl.
„Teď to neni možný.“ Vyprávěl, co se stalo. Barbarův výraz tvrdl s každým dalším a dalším slovem. Když muž zmlkl, vstal.
„Chci ho vidět.“ Nežádal, poručil. Kreios přikývl.
Iason rychle vstal.
„Pane.“ Uklonil se, když muže poznal. On si ho nevšímal. Posadil se na postel a vztáhl ruku k půvabné tváři.
„A vy si řikáte civilizovanej národ.“ Zamračil se a sklonil se k němu.
„Omlouvám se, Constantine. Měl jsem tě sebou vzít hned.“ Zašeptal a opřel se mu čelem o jeho.
„Kolik?“ Kreios se zamračil.
„Nic nechci. Jenom jeho souhlas.“ Barbar přikývl a vzal Constantina do náruče.
„Fajn. Když nebude souhlasit, přivezu ti ho.“ Kreios nesouhlasně zakroutil hlavou. Barbar napodobil výraz.
„Nenechám ho v tomhle shnilym městě jedinej další den.“ Mračil se. Pán domu s ním.
„To máme problém.“ Nehodlal ustoupit.
„Constantine by souhlasil.“ Ozvalo se ode dveří. Oba se tam podívali. Yarikh měl oči plné slz, ale smutně se pousmál. Za ním stál Cassius.
„Jsi ten bar... muž. Callumův vzácný host. Před pár dny.“ Otočil hlavu k Rytlockovi. Přikývl. On také a podíval se na Kreiose.
„Jsem si jistý, že by souhlasil.“ Přikývl.
Přikrývka na velké posteli se pohla. Mladý muž zasténal bolestí a pomalu se posadil. Oči se rozšířily vzpomínkami. Rozhlédl se. Kde to probůh je? Nepoznával ložnici. Vztáhl ruku a chvějícími se prsty se dotkl tváře. Vytryskly mu slzy.
Zohavil ho. Zohavil a Kreios už o něj nestojí a poslal ho pryč. Možná je to dobře, stejně by už nedokázal spát s někým jiným.
Opatrně se přesunul na okraj postele a spustil nohy. Jemně zasténal. Stále to bolí. Dotkl se ramene. Pamatuje si každé švihnutí proutku. Každou ránu, kterou mu Callum způsobil. Zamračil se a rozhlédl. Musí zjistit, kde je. I když na tom vlastně zas až tak moc nezáleží.
Otevřel dveře ložnice. Rozhlédl se po velké místnosti. Dlouhý mohutný stůl, obrovský krb a kožešiny po zemi. Zachvěl se. Kožešiny. Vešel do místnosti a k jedné se sklonil. Prsty zaplul mezi dlouhé chlupy. Pousmál se a zvedl oči.
Všiml si jiiných dveří, byly dvoukřídlé a pravděpodobně vedly z dřevěného domu. Otevřel je a srdce jemně poskočilo. Dům byl součástí osady, stojící na okraji skalního útesu. Dole pod ním šumělo moře. To vše bylo ale vedlejší. Podstatnější byli místní. Mohutní. Vysocí. Barbaři. Zašeptalo srdce.
„Jak je ti?“ Constantine téměř nešťastně zavřel oči. Umřel nebo blouzní. Tohle nemůže být skutečné. Pomalu otočil hlavu a zadíval se na toho svého – barbara. Vzpomněl si a zakryl tvář. Rytlock se zamračil a postavil se k němu.
„To nemusíš.“ Muž se nešťastně zamračil.
„Ale... ale už nejsem....“
„Jsi stejně krásný jako předtím.“ Chytl štíhlé prsty a odtáhl. Na půvabné tváři se táhlo několik zaoblených řezných ran. Nejdelší a nejhlubší z nich vedla přes půlku čela, spánek až k bradě. Naštěstí ani jedna z nich nepoškodila oko. Druhá půlka obličeje byla nedotčená.
Barbar se laskavě usmál a pohladil ho. Pomněnkový pohled zalily slzy, a Constantine se vrhl muži do náruče.
„Myslel jsem... myslel jsem, že už tě neuvidím.“ Plakal mu do hrudníku. Muž ho opatrně objal a políbil do vlasů.
„Vzal bych tě sebou hned, ale neměl jsem u sebe dost peněz.“ Řekl omluvně. Constantine se odtáhl a zvedl k němu hlavu. Usmál se.
„Podstatné je, že jsi přišel.“ Přitulil se znovu.
„Měl bych Kreiosovi poděkovat, ale už se tam nechci vracet.“ Zachvěl se při vzpomínce. Barbar se usmál.
„Času dost.“ On se nechápavě odklonil. Muž kývl hlavou. Constantine následoval směr. Přizvedl obočí. Kreios, Iason a někteří společníci. Dokonce Yarikh a Cassius. Sledoval nevěřícně muže stojící za barbarem. Jeho barbarem. Usmál se spokojeně a zvedl k němu oči. Muž napodobil úsměv.
„Mimochodem. Já jsem Rytlock.“ Sklonil se k němu v polibku a pak ho nechal, aby se pozdravil s přáteli.
Stál za ním a dohlížel, kdyby potřeboval podepřít. Děsivý. Hrubý. Nevzdělaný. Neotesaný. Neupravený. Divoký... Něžný a laskavý. Milující barbar.
