kapitola II.
Ve čtvrtek ani v pátek jsem se ve škole neukázal. Jen jsem se povaloval. Vlastně jsem většinu času prospal. Na motorku jsem nemoh. Nejen, že bych se na ni asi neposadil ale hlavně jsem neměl klíčky. Mám dva a oba nosim na jednom kroužku. Jo. Vychytralý. Já vim.
Zavolal jsem do práce, že nepřijdu a nikomu nebral telefon. Nevim, co mě tak rozložilo. Jsem zvyklej na posměch a urážky. Vim, jaký lidi dokážou bejt. Krutý a bezcitný, ale já nevim. Možná jsem vážně chtěl slyšet nějaký to vyznání. Po jednom večeru. Jak ten největší trouba. Před nim jsem se zachoval jako trouba. Nevim, co to do mě vjelo. Dobrá zpráva je, že to řešit nemusim. Vzhledem k tomu, že teď už ho určitě neuvidim.
V pondělí ráno jsem dokráčel do školy. Před ní čekal Norman. Podle výrazu nic nevěděl a moje klíčky neměl. Vymluvil jsem se, že jsem na zápasech dostal do těla. Dosvědčil blednoucí modřinou. Věřil mi.
Jako obvykle jsme se scházeli o přestávkách. Dokonce jsem mu i pomáhal s obědem. Asi i díky tomu jsem měl pocit, že se všechno vrátí do zajetejch kolejí. Že to byl jen úlet. Nic víc. Jo. Splet jsem se.
Mico čekal odpoledne před školou. Chvíli jsem přemejšlel, jak je asi vysokej plot na zahradě. Z druhý strany budovy. To bych se ale pak nenáviděl ještě víc než ve středu. Třeba prostě přijel vyzvednout Normana. Sice to předtim nikdy neudělal, ale...
„Co tu dělá?“ Ne. Tak nepřijel.
„Co já vim. Je to tvůj otec.“ Zavrčel jsem a oba jsme se k němu vydali. Nevzrušilo ho to. Moje klíčky neměl. Jestli jo, nechtěl mi je dávat před synem. Nabíd mi odvoz a já odmítnul. Rozloučil jsem se s Normanem a šel pryč. V tu chvíli zrovna neskonale hrdej. Na sebe.
Došel jsem si na jídlo a pak zakotvil v práci. Dělám barmana v jednom nočnim baru. Nic extra místo, ale mně se líbí. Navíc už to má svý stálý zákazníky. Což je svym způsobem výhoda.
Patří k nim mimo jiný dvě mladý maminy. Obvykle mě po práci ještě někam vytáhnou. Jo. S oběma jsem spal. Teď se mi s nima dobře pije. Maj výdrž a dokážou to táhnou až do rána. Něco takovýho jsem potřeboval. Vyčistit si hlavu.
Zavřel jsem a ty dvě si to namířily do nedalekýho clubu. V závěsu se mnou. Bylo tam docela plno. Vlastně tam bylo docela dost našlapáno. Otočili jsem několik rund, maminy se rozvlnily na parketu a mně bylo líp. Lehce houpavě, ale určitě líp. Dokud jsem nezamířil na záchod a cestou ho nepotkal.
Pak jsem jednoduše nestíhal. Najednou jsem se opíral o stěnu a držel se ho kolem ramen. Zase mě líbal. Stejně jako poprvý. Teď se ještě ke všem těm pocitům přidával vír kolem. Alkohol. Jasně.
Asi i kvůli němu jsem ho neodstrčil. Ne. Kvůli chlastu to určitě nebylo. Líbal mě, hladil pod košilí a já odpovídal. Na každej polibek. Na každej dotek. Nakonec mě otočil a vzal si mě. Zase.
Držel mojí pusu, hluboce přirážel a mně se to líbilo. Líbil se mi jeho dech na krku. Jeho rychlý hluboký přírazy. Obklopovala mě jeho vůně a pohlcovalo jeho teplo. Chvěl jsem se, sténal a vyvrcholil pod jeho rukou. On se mnou.
Opíral jsem se o stěnu, snažil se chytit dech a vracel se zpět. Do střízlivosti.
„Měli bysme jít, asi jsme vyděsili pár lidí.“ Zachraptěl a já byl rád, že ho to aspoň trochu poznamenalo. Nic jsem neřek, narovnal se a natáh si kalhoty. Aniž bych se ohlíd, vyšel jsem z kabinky toalet.
Umyl si ruce, obličej a zved oči k zrcadlu. Seděl na zavřenym záchodě a kouřil. K čertu. Sedí na zaplivanym záchodě v tomhle bordelu a vypadá... Otočil jsem se a opřel o umyvadlo.
„Máš moje klíče?“ Pousmál se a hodil mi je.
„Dík.“ Narovnal jsem se a vyrazil ke dveřim. Málem jsem vypliv duši. Slušně řečeno. To když se opřel o dveře, který já pootevřel. S ránou se zabouchly a mně se asi trochu rozklepaly ruce.
„Hm. Nečekáš, že tě nechám pokaždý jen tak utýct nebo jo?“ Co víc ještě chce? Zrovna mě zase vobtah.
„Vážně si myslíš, že mi stačí jedno číslo na špinavym hajzlu?“ Ne? Tak proč...
„Jsem mnohem náročnější.“ Políbil mě na krk.
„A tobě to taky nestačilo nebo se pletu?“ Zachvěl jsem se. Jasně, že mi to nestačilo. Nechci to ale dělat podruhý v tomhle hnusu. Jednou stačilo. Zakroutil jsem hlavou. Přizved si mojí bradu a políbil mě.
„Tady ne!“ I mně samotnýmu to znělo hrozně zděšeně. Zasmál se a přikývl.
„Obvykle se podobným místům vyhejbam. Ale prostě jsem musel, když jsem tě viděl.“ Políbil mě ještě a pak otevřel dveře.
„Pojedem k tobě ať nemáš kam utíkat. Kdybys to zas plánoval.“ Bavil se tim svym temnym chladnym způsobem. Zamračil jsem se na něj.
„Nemám v plánu... co tu vůbec děláš? Na místě jako tohle?“ Uvědomil jsem si.
„Nestih jsem tě v baru a pak si vás všim tady před vchodem. Štěstí.“ Pokrčil rameny. Jak pro... byl za mnou? Dokonce ví, kde pracuju. Měl jsem z toho příjemný pocity a vduchu si za ně nadával.
Bishot nás odvez před můj dům a odjel. Byl jsem rád, že jsem v něděli uklidil a převlík postel. Taky že se mi po zemi neválí špinavý hadry. Nedojedený krabice s jídlem nebo něco podobnýho. Vlastně jsem byl na svůj byt docela hrdej. Svym způsobem.
„Máš něco k pití?“ Ozval se, když se důkladně rozhlídnul.
„Jasně, promiň.“ Nalil jsem mu panáka a sobě vodu. Dneska už víc pít fakt nepotřebuju.
Zazvonil mu telefon. Jo. Takhle pozdě. Práce. Děsivý.
Sledoval jsem ho, jak mluví a snažil se neposlouchat. Pokuřoval, popíjel a volnými prsty zlehka přejížděl po hraně sklenice. Dlouhými prsty. Napadlo mě. V černym rukávu košile ještě víc vynikaly. Tak jako široký ramena a hrudník.
Vrátil jsem se pohledem ke rtům. Byly jemně zvlhčený alkoholem. Měkký a horký. Úplně jsem cejtil jejich... zatraceně. Zachvěl jsem se a odložil skleničku. Odpoutal od linky.
Zved ke mně hlavu. Co to k čertu dělám? Natáh jsem se a rukou opřel za nim. Obkročil ho a překvapil. Mile překvapil. Usmál se a utopil cigaretu ve skleničce. Odložil a přitáh si mě níž. Políbil a já slyšel muže ve sluchátku. Nevim, co řikal a bylo to jedno. Mico mě líbal, mikrofon zakrytej rukou a poslouchal.
Chyt jsem jeho košily a začal rozepínat. Pevná opálená kůže. Horká a hladká. Úžasný. Zajel jsem rukama pod látku a sklonil se ke krku. Bože. Ta jeho vůně. Vdech jsem ji a v kalhotech se mi ozval život. V jeho taky. Rozep jsem pásek a vklouznul rukou dovnitř. On jemně přivřel oči. Líbilo se mi to. To že reaguje.
Svez jsem se na zem a rozep ho víc. Vytáh a objal prsty. Pohnul dlaní. Zase reagoval. Bylo to zatraceně vzrušující. Ochutnal jsem a on něco temnýho zavrněl. Vzal jsem ho do pusy. V životě jsem v ní neměl něco tak velkýho. Ale líbilo se mi to. Jemu taky.
Poslouchal jsem, jak lehce ochraptěle dává instrukce a ruku jsem měl zabořenou v kalhotech. Tak už ho pošli do háje! Pohyboval jsem s ní, pusu plnou jeho. Konečně. Zachytil jsem: dobrou a netrpělivě se zachvěl.
Silou mě přizved a posadil na sebe. Nevynadal mi, neřek vůbec nic a přitah si mý rty. Bylo to horký a naléhavý. Odpověděl jsem stejnou. Objal ho kolem krku a přitisk se k němu.
„Tady?“ Zeptal se a svlíknul mi triko.
„Tady.“ Stáh jsem mu košili. Pomoh mi s ní a hodil ji do křesla.
„Co postel?“ Začal mě znovu líbat.
„Potom.“ Přeskočil mi hlas a on se tomu usmál. Stejně vzrušenej a nedočkavej jako já. Přizved mě a osvobodil z kalhot.
„Dobře, pomalu se posaď zpátky.“ Poslech jsme a zapřel se mu o paže. Konečně. Přirazil jsem zlehka. Oba jsme zasténali a on pohladil moje boky. Pak záda a stáh mě k sobě. Zadíval se mi do očí.
„Čim mě překvapíš teď?“ Usmíval se a oči mu hořely. Temnou horkou touhou. Jsem si jistej, že moje taky. Políbil jsem ho a ukázal mu čim. I tohle překvapení se mu líbilo.
Držel mě za boky, líbal a já se mu vlnil v klíně. Srdce mi běsnilo v hrudníku, dech s nim ale nemoh jsem přestat. Ne. Ani náhodou.
Stáhnul mě k sobě a já se nad nim prohl. Prsty zarytý v jeho pažích. Hrudník se mi zvedal, jak po třiceti bazénech a srdce explodovalo. Bylo to úžasný. Nadech jsem se a sklonil hlavu. Svez se na něj. Objal mě a políbil na krk. Pevně stisk.
„Ty mi dáváš.“ Zachraptěl ale neznělo to nijak vyčítavě. Mnohem víc spokojeně a pochvalně.
Když jsem byl schopnej zas se normálně nadechnout, odklonil jsem se a zadíval do těch modrejch očí.
„Teď ta postel?“ Pobavil mě a políbil.
Ráno jsem se probral do měkkýho horkýho cosi. Otočil hlavu a zjistil, že spí za mnou a drží mě v náruči. Skoro se mi rozskočilo srdce. Jakoby radostí.
Vůbec jsem netušil, co dělat. Co se ode mě čeká. Co ne. Tak jsem jenom ležel a čekal až se probere.
Jeho telefon začal putovat po stole. Něco zavrčel a vstal. Podobnej bohu. Krásnej a nebezpečnej kus chlapa. Lev.
„Jestli to neni otázka života a smrti, sbal si věci a vypadni než se vrátim.“ Přijal hovor a otočil hlavu k posteli. Všim si, jak si ho prohlížim a vydal se ke mně. Měl jsem najednou hroznou chuť někam se schovat. Jasně, že jsem to neudělal. Tak jsem aspoň zrůžověl. Už si na to začínám zvykat.
Posadil se ke mně a políbil. Stáh ze mě peřinu a naklonil se blíž. Měl jsem pocit, že omdlim. Do hajzlu. Jak je možný, že na mě tak působí? Znova, znova a znova. Mi rozechvívá dech, zrychluje tlukot srdce a vyvolává... jemně jsem zasténal a naklonil hlavu na stranu. Slyšel jsem, jak se usmál.
Pak mě políbil na ucho a volnou rukou sklouznul k pasu. Níž. Objal mě a já se k němu zlehka přizved. Nijak úmyslně. Znovu se usmál.
„Když mi slíbíš, že mě zase pustíš sem. Udělám to taky.“ Pohladil mě po rtech. Vzrušením jsem vydech a rychle přikývnul. Políbil mě a svez se níž. Objalo mě teplo a vlhko a já zasténál. Přizved jsem boky a pevně stisk prostěradlo pod sebou. Propustil mě.
„Fajn, dorazim po obědě.“ Zavěsil a věnoval se jenom mně. Horká a měkká brána do nebe. Zkušená. Brána do nebe. Zatraceně. Zakryl jsem si obličej. Zatraceně. Sevřel jsem rameno pod sebou a zadržel dech. Myslim, že jsem vzdychnul jeho jméno. Nevim, ale rozhodně jsem něco zachraptěl. Při vrcholu.
Nedal mi čas vydechnout a přizved se ke mně. Přitom pokrčil moje nohy. Zaplul do mýho těla. Snáz než kdy jindy.
„Říkal jsi...“ Zaprotestoval jsem, ale objal ho kolem ramen.
„Neřek jsem že dneska.“ Pohyboval boky, tvrdě a rychle a mně došel význam jeho slov. Ne dneska, takže přijde jindy. Zahřálo to na srdci. Jsem vážně trouba.
Sevřel jsem ho a nechal se protáhnout tou ničivou bouří. Horkou, rychlou smrští. Až k samotnýmu konci.
Zhluboka jsem oddechoval, rozvaloval se na posteli a nestyděl se za svoji nahotu. On vedle mě. Nadech se a zhoupnul se nade mě.
„Musim jít.“ Políbil mě. Přizved jsem obočí a zaprotestoval, že mluvil o „po obědě.“ Pobaveně se usmál a kejvnul hlavou k budíku. Dvanáct třicet. Tvrdily číslice.
„Zavolám.“ Políbil mě ještě a vstal. Dal rychlou sprchu, oblík se a byl pryč. Bože. Jestli budem pokračovat v tomhle tempu a množství, už se na motorku nikdy neposadim. Přemejšlel jsem a přinutil se vstát.
Na stole ležel zapalovač a pouzdro na cigarety. Oboje kvalitní výroby. Zvednul jsem zapalovač. Vyzkoušel. Nevim proč, ale měl jsem z něho divně hřejivý pocity. Ksakru. Já se vážně takhle nechovám. Ne obvykle. To jenom on ze mě dělá... tohle. Jsem v háji. Vážně jo.
Na školu už bylo trochu pozdě. Večer jsem vyrazil do práce. Zapalovač i cigarety v kapse. Neptejte se. Neřeknu vám proč. Jo, ale asi si myslíme to samý. Kdyby náhodou. Kdyby náhodou mě chtěl znova vidět. Tak jako já jeho. Co nejdřív.
Měl jsem za sebou dva večery vyhranejch zápasů, když se konečně ozval. Jo, čtrnáct dní. Byl jsem nehorázně vytočenej a podrážděnej. Asi taky protože nejsem zvyklej bejt tak dlouho bez sexu. Stačilo slyšet jeho hlas a bylo to pryč. Rozklepal jsem se a přiběh jako štěně. Malý, uslintaný, oddaný štěně.
Stejně tak, když jsem ho zase viděl. Jistýho, krásnýho a temnýho. Tvářil se, že je vše naprosto ok a pozval mě na večeři. Cestou mi koupil oblek. Dražší, než cokoliv jsem kdy měl na sobě. Na místě jsem pochopil proč.
V tý restauraci by nemluvňata mohla jíst ze země. Všechno začínalo slovy specialita a nejnižší ceny byly čtyřciferný čísla. Včetně nápojovýho lístku.
Nikdy jsem na podobnym místě nebyl a neznám nikoho, kdo jo. Jasně. Kromě Normana. Tak jsem jen následoval Mica a nesnažil se vzbuzovat pozornost. Zkuste nevzbuzovat pozornost s někym jako je on vedle sebe.
Většina hostů zapomněla na jídlo a prohlížela si nás. Pak uhýbali pohledy. To když zavadili o můj. On si nikoho nevšímal. Kráčel mezi stoly. Suveréní a děsivej. Jakoby mu to tam patřilo.
Byl jsem rád, že náš stůl byl stranou ostatních. V salónku. Objednal za mě – jídlo i pití. Nevadilo mi to. Všechny ty názvy vypadaly jak cizí řeč.
Najedli jsme se (výborně najedli), popili (výborně popili), poseděli (jo, byla to příjemná změna). U mě doma jsem musel dodržet svůj slib a zbytek noci jsme strávili v mojí posteli.
Ráno jsem měl co dělat, abych vstal. Bolely mě záda, měl jsem modřiny na stehnech. O tom, jak jsem vypadal uvnitř, radši ani nepřemejšlet. Musel si všimnout, protože jsme dali snídani a on odjel. Přestože byla sobota. Aniž by mě políbil.
Podruhý zavolal o něco dřív. Ve středu. Že prej se ukáže na zápasech a volá, aby mě zase tak bolestně nepřekvapil. Takže to věděl. Parchant zatracenej. Ksakru. Přestalo se mi chtít.
Mezi soupeři nebyl nikdo nějak zvlášť silnej. Byla to skoro nuda. Nevim, měl jsem snad i pocit, že si ty prachy nezasloužim. Zase jsme zašli na večeři. Tam, kde jsme byli poprvý. K Rudymu, jak mi barmana přestavil. Barmana a majitele.
Dost jsme toho vypili a mluvili o všem. Já s tim temnym děsivym bohem. Mafiánskym tatíkem. Pak nás Bishot odvez ke mně. Teda mě odvez. Mico se mnou sice šel nahoru ale jenom ke dveřim. Vlastně k posteli. Asi abych se někde nenatáh popřípadě neusnul.
Uložil mě, zul, přikryl a odešel. Bylo to divný. Ještě ráno mi to připadalo divný. Nedotýkal se mě. Teda tak jako předtim, ani jednou mě nepolíbil. Potom co mě vopřel na špinavym hajzlu, protože prostě musel, to bylo divný.
V podobnym rytmu jsem to táhli asi dva měsíce. Někdy se spolu i vyspali. On byl stále ten děsivej temnej bastard, kterýho se snad nic nedotkne a já čím dál hloubš. Potopenej ve svejch citech. Nenáviděl jsem se za to. Když jsem si konečně připustil, jak silně mě zasáh. Už naše první setkání. Hrozně jsem se za to nenáviděl. Byl bych ochotnej snad cokoliv. Furt na mě působil jako ze začátku. Jediný pohlazení, jediný vlídný slovo a já dokonale zjihnul. Jak zamilovanej mladíček. Já vlastně byl. Zamilovanej mladíček.
Někdy během druhýho měsíce se mě Norman zeptal. Nelhal jsem mu, ale taky nic nerozváděl. Prostě jsme se spolu několikrát vyspali. Nic víc. Dost mě překvapil, ale nevadilo mu to.
Nevim proč, ale ten zapalovač i s pouzdrem jsem mu nevrátil. Stále jsem je nusil u sebe ale prostě nedokázal pustit z ruky. Vážně, vůbec jsem se nepoznával.
Jak jsem říkal. Dva měsíce. Pak to skončilo. V den, kdy mě Norman pozval na skleničku. Tak zvláštně formálně. Trochu mě tim překvapil, ale tvářil se tak naléhavě. Nemoh jsem jinak než souhlasit.
Sešli jsme se před barem, kterej navrh on. Nikdy dřív jsem tu nebyl, Norman se tvářil že ano. Zašli jsme dovnitř a já si ho všim hned mezi dveřma. Mýho lva.
Seděl u barovýho pultu, kolem pasu omotaný hebký štíhlý paže. Usmívala se rudými rty a šeptala do jeho ucha. Působilo to dost intimně. Stejně tak jeho ruka kolem jejího pasu. Norman si všim taky.
„Půjdem jinam.“ Otočil se v odchodu. Nebyl jsem schopnej dejchat. Srdce mi probod ledovej trn. Nikdy bych nevěřil, že člověk může cejtich takovej chlad. Od vlastního srdce.
„Raidene?“ Vzpamatoval jsem se a rychle ho následoval ven. Byli jsme v centru a neměli problém najít jinej podnik.
Posadili se na bar a chvíli oba mlčeli.
„Kolik jich je?“ Nechápavě ke mně otočil hlavu a pak objednal u barmana.
„Takovejch jako ona. S kolika chrápe.“ Vysvětlil jsem. Zamyslel se.
„No... nejsem si jistej. Neviděl jsem všechny. Ale rozhodně nespává sám.“ Pokrčil rameny aniž by tušil. Jak moc... skoro mi vytryskly slzy. Vážně, jsem takovej idiot. Moh jsem to tušit. Měl jsem to vědět. Jako bych měl bejt rád, že někdo jako on. Někoho jako jsem já. Zatraceně. Proč to ksakru tak bolí?
„Raidene?“ Zeptal se nejistě Norman. Zamračil jsem se. Nemůžu, ne takhle. Ne teď.
„Udělej pro mě něco. Tohle se nestalo.“ Překvapil jsem ho. Pak ještě víc. Omluvil jsem se a odešel.
Zamířil jsem domu, našel láhev a vypil ji. Cejtil se jako to, co jsem zvracel do záchodu. A v ruce stále svíral ten jeho debilní zapalovač. K čertu. Mám bejt tvrďák zocelenej životem nebo ne? Tak na co si to ksakru hraju? Plačící nad záchodovou mísou?
Pak přišlo pár tejdnů, kdy jsem se snažil vrátit do normálu. Tim myslim normál před oslavou.
Bylo by to asi mnohem snažší, kdyby mi nevolal. Ignoroval jsem jeho hovory ale pokaždý, když se na displayi objevilo jeho číslo, moje srdce se sevřelo.
Taky by to bylo o mnohem snažší, kdybych se dokázal vzrušit jinak než jen myšlenkama na něj. Zkoušel jsem to. Různý ženský, různý chlapy, sladká Doris. Ani jeden z nich.
Myslel jsem, že nakonec ho omrzí volat. Nebyl jsem víc, než jeden z mnoha. Milenec s bůhví jakym číslem. Neomrzelo a já měl pocit, že telefon vyzvání tak nějak zuřivěji a zuřivěji.
Několikrát jsem ho dokonce viděl stát před školou. Nikdy ho nešel pozdravit a on pak zmizel s Normanem v Bishotovo autě. Možná to byla jenom hrdost. Pochybuju, že to s nim někdy někdo skončil. Vsadim boty, že to vždycky bylo naopak.
Našel jsem si novou práci a vyměnil byt se sousedem. Vždycky se mu ten můj líbil. Měl pěknej výhlet na město. Bydlel jsem jen o dvě patra níž, ale koho by to napadlo. Možná to bylo zbytečně moc, ale nechtěl jsem na něj náhodou narazit. Nebyl jsem si sám sebou jistej, co bych udělal.
Kromě sexu se všechno vrátilo tak nějak do normálu. Jenže pak mě unesli. Jeho lidi.
Stál jsem bosej na dřevěný podlaze, polonahej a vytočenej. Unesli mě při zápasech a v davu. Nikdo si nevšim. Pokud jo, bál se ozvat. Vyděsilo mě, jak snadno to zvládli. Mě zvládli.
Seděl na pohovce a mlčky na mě hleděl. Jakoby mě tiše soudil. Mrazivě chladnym pohledem. Můj lev. Zachvěl jsem se. Asi protože jsem ho tak dlouho neviděl tváří tvář.
„Můžeš mi říct, co to znamená?“ Mračil jsem se a snažil neukázat svůj strach.
„Já?“ Zeptal se tiše, ale s děsivou silou. Jakoby mi zlomil všechny malíčky.
„No, jestli mě sem odvlekli na příkaz někoho...“ Zamračil se a tím mě umlčel. Napodobil jsem výraz ale pusu znova otevřít nedokázal.
„Co jinýho jsem moh? Když mě tak dokonale ignoruješ?“ Vstal a vydal se ke mně. Strnule jsem pokrčil rameny.
„Nechápu, co ti tak vadí.“ Zadržel jsem dech. Modrý oči zchladly. To už ale nemělo jít, víc ne.
„Žertuješ? Z ničeho nic zmizíš. Bez vysvětlení a pak tě vidim s tou courou.“ Vytřeštil jsem oči. O kom to...
„Doris?“ Uklouzlo mi. Doris není žádná... vzbouřily se moje myšlenky. Temně zavrčel jméno. Pak mě chyt za krkem a přitáh k sobě.
„Na tom nesejde. Patříš mně.“ V tu chvíli do mě vjel vztek. Konečně jsem to udělal. Jednu mu vytah. Jak jsem si myslel, ne bez odpovědi. Uděřil stejně tvrdě jako já. Možná víc. Kousnul jsem se. Tim to neskončilo.
Chyt mě a vlek k posteli. Bránil jsem se. Naprosto zbytečně. Hodil mě do peřin a přitlačil.
„Pochybuju, že ví, jak sladce umíš vzdychat.“ Zajel mi rukou do kalhot. Co to zatraceně... znovu jsem ho praštil. Tentokrát mi to nevrátil. Stahnul si pásek a připnul mi s nim ruce k posteli.
„Co to do hajzlu...“ Umlčel mě svými rty. Tvrdym a hlubokym polibkem. Přitom mi stahoval kalhoty. To ne. Tohle ne.
„Počkej!“ Snažil jsem se. On se zamračil a rozep si kalhoty.
„Nechals mě pěkně dlouho čekat, dýl už nebudu.“ Přizved moje stehna a přitlačil. Vzrušilo mě to. Nenáviděl jsem se za to. Bolelo to. Mnohem víc než poprvý. Přesto mě to vzrušilo. Skutečnost, že to on mě drží.
„Přestaň! Hned!“ Cukal jsem rukama a snažil se mu vytrhnout. Bylo to stejně zbytečný jako moje protesty.
„Vážně? Když se ti to tak moc líbí?“ Ztrácel se v mym těle. Tak jako tolikrát.
Svíral moje stehna a srdce mu tlouklo, moje v duetu s nim. Zamračil jsem se. Zatraceně, má jich přece tolik. Proč tohle dělá? Zavřel jsem oči a přizved bradu. Marně se snažil zadržet steny.
Proboha, tak už to skonči! Chvěl jsem pod nim, tak jako vždycky a blížil se k vrcholu. Pevně jsem ho sevřel lýtky a zasténal. On se mnou.
Pak. Přišly slzy. Nikdy jsem necítil podobnou hořkosladkou směs pocitů. Uspokojení z vrcholu a zároveň bolest na srdci.
„Dostals, dostals co chtěl. Tak...“ Šeptal jsem. Opřel se o lokty a zadíval se mi do obličeje. Schoval jsem ho v paži a rozbrečel se.
„Zatraceně, tohle mi nedělej.“ Položil mi ruku na tvář a pohladil. V tu chvíli to bylo zbytečně něžný a moje srdce se sevřelo v hrudníku.
„Podívej se na mě.“ Zakroutil jsem hlavou. Povzdech si a zaleh mě. Vdechl moji vůni. Já se zachvěl.
„Proč jsi to udělal?“ Zeptal se tiše. Neni to jedno? Zachraptěl jsem a snažil se zadržet další vzlyky.
„Připadá ti snad, že je mi to jedno?“ Držel mě kolem pasu. Zamračil jsem se.
„Já nevim. Nemělo by bejt? Jsem jenom jeden z mnoha.“ Opřel se o ruce a přinutil mě otočit hlavu.
„O čem to ksakru mluvíš?“ Setřel mi slzy.
„O těch ženskejch se kterejma spíš.“ Zamračil se a posadil. Zeptal se odkud a já mu to přiznal. Normana jsem vynechal. Zavřel oči.
„Jsem prostě náročnej, co se sexu týče.“ Jo, já vim ale... opět se mi do očí hrnuly slzy. Zahnal jsem je.
„Nechci se toho účastnit.“ Zdálo se mi, že se mírně zachvěl.
„Nechci bejt milenec s buhví jakym číslem na zádech.“ Pokračoval jsem. Otevřel oči.
„A jakej? Číslo jedna?“ Zadíval se do mých.
„Nechci bejt žádný číslo.“ V pořádku, nejsi. Usmál se a políbil mě. Taky rozčílil.
„Myslíš, že jsem idiot?! Máš tolik milenek, že...“
„Nejsou to milenky, jen... náhražky.“ Vytřeštil jsem oči a vykoktal, čeho. Zakroutil hlavou.
„Ne čeho. Koho.“ Hleděl mi do očí. Myslim, že jsem trochu pobled.
„Moh bys mě rozvázat?“ Zavrčel jsem.
„Nepraštíš mě zas?“ Bavil se.
„Rozvaž mě! Hned!“ Poručil jsem. Udělal tak. Posadil jsem se a chvíli na něj mlčky hleděl.
„Nerozumim.“ Přiznal jsem. Povzdech si a přiznal, co očividně nechtěl.
„Jak jsem říkal, jsem náročnej. Dost náročnej. Na množství i pravidelnost. Od tý doby, co tě znám, jsi ten jedinej, s kym to chci dělat.“ Šokoval mě a já se zeptal, proč ony?
„Proč. Protože pokaždý, když tě vidim, mám chuť o něco tě ohnout. Nemluvě o tom, když tě políbim nebo se tě dotknu.“ Zamračil se.
„Od prvního sexu jsem závislej. Na tvym těle, na tvojí vůni. Na těch tvejch stenech. Musim myslet na tebe, abych se s nima dokázal vzrušit, tak jako vyvrcholit a stejně to nikdy neni...“ Zmlknul a zamračil se.
„Zažils to. Jsem schopnej dělat to s tebou celou noc a... ublížit ti.“ Překvapeně jsem zamrkal.
„Proto ony jako náhražky, proto jsem se tě dotýkal jen minimálně. Jenom když už jsem se fakt nedokázal držet zpátky.“ Sklonil jsem hlavu. Skoro až opatrně se přisunul k němu. Čelem se mu opřel o rameno.
„Kdybych... kdybych ti řek, že chci, abys to s nima skončil a byl jenom můj, co bys...“ Zachvěl se mi hlas, když mě objal kolem ramen.
„Nechci ti ublížit, Raidene.“ Zašeptal.
„Tímhle mi ubližuješ mnohem víc.“ Přiznal jsem.
„Nehledě na to, že mě už taky nevzruší nikdo jinej. Takže pokud nechceš, abych si já našel nějaký náhražky...“
„Nepřichází v úvahu.“ Přerušil mě. Pousmál jsem se a zadíval se mu do očí.
„Pak bys měl radši uspokojit moje náročný potřeby.“ Pobaveně se usmál a přitáh si moje rty.
„Budeš litovat.“ Přetáh si mě do klína a pevně objal. Přitom zlehka hladil moje rty svými. Něžně a laskavě.
Nelitoval jsem. Nelituju. Do dneška. Trochu jsem přišel o svobodu, protože mě nastěhoval k sobě. Abych byl v jeho posteli, když se večer vrácí domu. Taky mi doporučil, abych skončil s tou prací v baru. To bylo poprvý. Kdy jsem si všim, jak moc je žárlivej. Taky tvrdohlavej. Nekompromisní. Musí mít vždycky poslední slovo a hrozně rád se nechá udobřovat. Prostě lev. Můj krásnej, hrdej, nebezpečnej lev.
