kapitola II. - konec
Zachary se prohraboval hromadou kostýmů a snažil se vybrat jediný. Všechny byly úžasné a velice propracované. Aby ne byly to televizní a hlavně filmové rekvizity.
Ryan ho pozval na narozeninovou oslavu jednoho ze spolužáků. Podle jeho slov to mělo být něco skutečně velkého. Dokonce snad s ohňostrojem. ´Ohňostroj.´ Pomyslel si a zakroutil hlavou.
“Vybral sis?” Cukl sebou a otočil se. Lehce nešťastně zakroutil hlavou.
“Je jich hrozně moc.” Riley se pousmál svým klidným úsměvem a přešel k němu.
“Máš aspoň nějaký favority?” Rozhlédl se po tyčích plných látek, kůže, kovu, peří... Většina z nich byla zabalena v průhledných ochranných obalech.
“Pár. Vážně nevím, jestli to mám brát jako pomoc nebo naopak.” Povzdechl si. Mladík se zasmál a rozepl jeden z obalů. Prohlédl kostým a zabalil. Zachary jiný. Ne, ve skutečnosti mu byl vděčný. Netušil, kde by měl vlastně sehnat masku. Jistě je někde ve městě obchod, ale kupovat si ji kvůli jedinému večeru? Pak mu Ryan oznámil, že jim Riley domluvil tohle.
“Přemýšlím o tomhle. Co myslíš?” Vyndal látkovo-kožený kostým válečníka. Mladík se na něj zadíval.
“Ne.” Uzemnil muže suveréní, nekompromisní odpovědí a sebral mu ho. Strčil zpět.
“A-ale, proč ne? Je hezký a...” Nebyl si Zachary jistý, zda by se neměl rozčílit.
“Nehodí se k tobě.” Prohlížel Riley další kostými.
“K tobě se hodí něco křehkýho, něžnýho... rozkošně roztržitýho.” Řekl tiše možná spíš pro sebe. Muž na něj zůstal oněměle hledět. Mladík se mírně pousmál a vyndal kostým. Podal mu ho.
Zachary si prohlížel něco bílého a částečně chlupatého. Překvapeně rozšířil oči, když z igelitu vypadla čelenka. Rychle zvedl oči k Rileymu.
“To nemyslíš...” Zmkl, když si všiml jemného zamyšleného úsměvu. Vehnal mu červeň do tváří. Zamračil se a sklonil se pro čelenku. Nasadil si ji a s omračujícím trucovitým výrazem zvedl hlavu.
“Vážně myslíš...” Dotkl se jemných bílých chlupů.
“Rozhodně.” Přerušil ho Riley. Zachary ucukl očima před temným hlubokým pohledem.
“Co... co bude mít vlastně na sobě Ryan?” Odvážil se opět podívat. Oči se vyčistily.
“Nechce, abys to věděl.” Překvapil ho a otočil se ke kostýmům. Muž nejistě zopakoval první slovo.
“Prý bude zajímavý nevědět, jakou masku má ten druhej.” Zachary se zamyslel. Možná ano. Přemýšlel. Překvapeně zamrkal, když mu Riley vrazil kostým válečníka.
“Měl jsi pravdu, je dobrej. Vem si ho.” Šel pryč. Muž se zamračil. Byla to téměř fyzická bolest. Uvnitř hrudníku. Zhluboka se nadechl a sklonil hlavu ke kostýmům.
Večer dorazil domů. Pověsil obal na hranu dveří a sedl si na postel. Sáhl pod polštář a vytáhl kopii Rileyho povídek. Zamračil se a přitiskl si je k hrudníku. Proč si nikdy dřív nevšiml, jak velkou součást jeho života Riley vyplňuje. Teď byla bolestivě prázdná a ani někdo jako Ryan ji nedokázal zaplnit. Nedokázal nebo mu to on nedovolil? Otevřel oči.
Někdy ve stejný čas si Riley prohlížel bratrův kostým.
“Je vážně úžasnej. Párkrát už mě napadlo, jestli mě v něm Zachary vůbec pozná.” Usmál se Ryan, stojící za ním. Mladíkův pohled se na okamžik zastavil v pohybu. Otočil se a pobaveně přikývl.
“Vážně přemýšlím o tom, že ho trochu potrápím. Ten jeho výraz je pak tak...” Usmíval se. Rileymu utekl jemný úsměv, vyvolaný představou. Zvedl oči k bratrovi, který se rozkašlal.
“Asi jsem trochu nastyd. Včera jsem při tréningu pěkně zmoknul.” Řekl omluvně a uklidnil se.
“V lednici by měl bejt sirup, přinesu ho.” Šel Riley pryč. Ryan se za ním zadíval, otočil hlavu ke kostýmu. Přejel po něm prsty.
Ráno si Riley procházel svůj kávový rituál. Zvedl ruku a s hodinkami. Otočil hlavu k bratrovu pokoji. Seskočil z linky a šel ho zkontrolovat.
Ryan ležel zachumlaný pod peřinou. ´Trochu nastyd.´ Pomyslel si mladík ironicky a sedl si k němu s otázkou, jak je.
“Moc dobře ne, asi je to horší než jsem myslel.” Zamumlal. Riley se zamračil a nabídl, že mu doběhne do lékárny.
“Ne, mám ten sirup a zkusím se z toho prostě vyspat.” Zakašlal mladík. Druhý vstal. Připravil velkou konvici s čajem a přehodil přes bratra silnější deku.
“Kdy odjíždíš?” Chtěl vědět ležící.
“Někdy k večeru. Chceš, abych zůstal?”
“No tak, jsem už dospělej.” Připomněl mu.
“Jo obzvlášť, když jsi marod.” Pobavil ho Riley.
“Ten pravej promluvil... jdi. Chci spát.” Vyháněl ho rukou. Mladík se usmál a šel pryč.
“Mohl byses cestou stavit v Knihovně a říct to Zacharymu?” Riley se otočil.
“Dneska nepracuje.” Ryan se pod peřinou pousmál.
“Tak mu to zavolej, jo?” Zachumlal se hluboko do přikrývek. Bratr si povzdechl a zvedl telefon, položený na nočním stolu. Šel pryč. Cestou pohledem zachytil Ryanův kostým. Zavřel za sebou a opřel se o dveře. V hlavě se mu objevil nápad. Už večer vnuknul opatrnou téměř nenápadnou myšlenku. Teď sílila a dostávala tvar. Zamračil se a zavřel oči.
Ryan se k večeru probral. Cítil jemné kapky mezi lopatkami, pod vlasy a u pasu. ´Bože.´ Odstrčil silou peřinu a uvolněně se nadechl. Otočil hlavu ke dveřím do koupelny. Povlak byl pryč. Povzdechl si a zadíval se do stropu.
“Pitomče.” Řekl mírně a vstal. Protáhl se a trochu otupělý dlouhým spánkem se vydal do kuchyně. Měl hlad jako vlk.
Mezi hosty oslavy se protahoval temný černý král. Přes horní polovinu obličeje měl škrabošku tvořenou jemnou černou mřížkou, vytvarovanou do špičky. Její součástí byla temná koruna, se třemi úzkými vysokými hroty. Působil díky ní ještě vyšší. Horní polovinu těla měl téměř nahou, jen levou paži obepínala kovová rukavice, připnutá koženým páskem. Byla zakončená prsty připomínajícími hroty koruny. Jeho nohy halila od pohledu těžká široká sukně, lemy se dotýkaly země. Byla zdobená jemnými hustými ornamenty. Opravdu působil jako něco vysokého, temného a... neskutečně podmanivého. Nespočetně očí ho sledovalo, ale nikdo si ho nedovolil oslovit. Nehledě na to, že očividně někoho hledal.
Pohled se zastavil a srdce zašeptalo něhou. Po obličeji přeběhl jemný úsměv. Za vše mohl bílý kocour, stojící mezi hosty. Na sobě měl lehkou bílou vestičku pod prsa, bez zapínání a se skutečně vysokým stojáčkem. K ní podobně lehké široké kalhoty se silným páskem a gumičkami kolem kotníků. Z pod nich vykukoval hustý mohutný bílý ocas. Měl v sobě měkkou pružinu a tak působil, že se snad i hýbe. V důkladně učesaných vlasech s tradiční patkou byly strčené úžasně velké chlupaté uši. Celý byl úžasně křehký, něžný a... rozkošně roztržitý. Přestože neměl své brýle.
Kocour zamrkal, aby provlhčil kontaktní čočky. Vážně nezvyk. Povzdechl si a rozhlížel se po rozmanitém, barevném davu. Snažil se v něm najít Ryana. Cítil jemné šimrání v zátylku. Byl upřímně zvědavý. Vůbec si nedokázal představit, co by mohl mít za... skutečně si to nedokázal představit. Hleděl oněměle na krále. S jemným úsměvem se vydal k němu.
Muž vyplašeně zacouval a měl pocit, že falešné uši sebou zastřihaly a ocas se zježil a narovnal. Vysoká postava, pevné paže a známé rysy tváře. ´Ryan.´
Král se k němu postavil a jemně kývl hlavou. Překvapený okouzlený výraz se změnil v lehce zasněný, jemný úsměv. Jemu se srdce rozlilo v podobný. Vztáhl ruku a zvedl kocourovo prsty. Něžně políbil. On přizvedl obočí. ´Vážně si myslí, že jsem ho nepoznal? Fajn, když to tak chce.´
“Nech mě hádat. Něco jako tajemný černý rytíř... král.” Zamyslel se a ve svém kostýmu působil až trestně roztomile. Tohle by rozhodně mělo být trestný.
Mladík se pousmál a přikývl. Kocour s ním a objal jeho paži.
“Mám hroznou chuť se napít. Tak pojď.” Táhl ho k jednomu z barů.
Možná díky kostýmu, netušil. Cítil se uvolněný a lehce rozverný. Pil, bavil se a povídal. Nikdy toho tolik nenapovídal. Král si ho celý večer držel u boku a jeho dotek byl hřejivější a skutečnější než jindy. Muž věděl, cítil, že je něco jinak ale... správně.
Hosté se začali valit ven. Mladík ho objal kolem ramen a schoval ve své náruči. Živá masa je pevně sevřela a táhla sebou. Venku se oba uvolněně nadechli.
“To bylo trochu... dost děsivý.” Opravil se muž.
“Myslím, že budu mít modřinu.” Přejel si po paži. Pak zvedl hlavu k nebi. Srdce všech zaplesala dětskou radostí. Sledovali prskající, zářící, explodující úžasnou show.
Během ní mladík muže chytl a provázel skrz dav. On netušil kam ale důvěřivě ho následoval, přitom sledoval oblohu. Došli ke kamennému zábradlí.
Král vsunul paže mezi dva muže a odstrčil. Nesouhlasně reptali dokud si ho neprohlédli. Oba zmlkli a ustoupili.
Kocour s jemným úsměvem poděkoval a stoupl si mezi ně se svým temným ochráncem za zády. Po chvíli ohňostroj skončil. Dav se pohl. Muž přizvedl obočí. Byl dokonale chráněný mezi zídkou a mladíkovým tělem.
Otočil se. Lokty se opřel a s jemným úsměvem zvedl hlavu. Černý král se na něj zadíval. Výraz těla i tváře. Tomu by neodolal nikdo. Nechtěl zajít tak daleko, ale proboha neni z kamene.
Jemně se zachvěl, když ucítil hebkost a měkkost pod svými rty. Zadržel dech a jen zlehka ochutnal. Pomalu a opatrně.
Kocour zmateně zamrkal. Jakoby vše, co kdy předtím cítil vybledlo a nezdálo se opravdové. Zůstal jen lehký dotek rtů. Přesto barevný, intenzivní a skutečný.
Ucítil prsty na svém krku. Jemně si ho přitáhly blíž. Vydechl v úsměvu a dovolil králi vstoupil dál. Ze srdce mu spadl velký, těžký kámen. Sám si nevšiml kdy. Možná někdy během večera, ale srdcem i tělem mladíka přijal. To co teď cítí v jeho náruči, není jen jemné šimrání v podbříšku. To je láska. Už to není jen o tom, aby zapomněl. Jsou jen oni dva. Nikdo další. Nikdo třetí.
Poslední z hostů pomalu mizeli v domě. Oni dva dál zůstali v objetí a věnovali se sobě. Muž seděl na zídce a držel se ho kolem krku. Tělo se chvělo. Touhou a citem. Prsty sklouzl k černé sukni a začal ji shrnovat výš. Mladík se odtáhl.
“Nepřestávej, prosím.” Zašeptal kocour a lýtky pevně svíral jeho stehna. On se zhluboka nadechl a sklonil se k němu. Rty se jen nepatrně dotkly. Jakoby dával sobě, jemu, komukoliv možnost zastavit je. Zastavit ho. Pak se hluboce vpil a přitom prsty vklouzl pod bílou sukni. Muž netrpělivě poposedl.
Oba zasténali. Mladík se opíral o zídku, na pažích zakleslé kocourovo nohy. Hlasitě oddechoval. Měl pocit, že se celý vesmír smrštil do jediného místa – jeho hrudníku. Tam se změnil v supernovu. Ta rozlila teplo po těle a zažehla oheň ve slabinách.
Pohl se a muž v jeho náruči sladce zasténal. Ještě jednou. Zlehka se odklonil a vyhledal růžové rty. Otevřely se pro něj a vtáhly ho dovnitř. Tak dlouho tak silně a teď... pohyboval boky a bořil se hluboko do horkého těla. Jeho těla.
Muž něco neznatelného zamumlal a prudce se odtáhl. Prohl v zádech a zvedl bradu. Mladík vyprostil paži a položil mu dlaň na záda. Stáhl ho k sobě a zachránil před pádem. Přitom naposledy a hluboce přirazil. Ten jeho sladký výraz při vrcholu. Pevně ho objal kolem ramen a snažil se nadechnout.
Kocour se opíral o pevný hrudník. Srdce v něm bilo v rychlém pravidelném rytmu. Silným hlasem dávalo najevo svou přítomnost. Pousmál se. Stejně jako jeho. Zhluboka se nadechl a přitulil. Mladík ho pohladil a políbil do vlasů, stiskl v pevných pažích.
Zbytek večera opět prožil jen jako ve snu. Opilý svými pocity a mladíkovou přítomností. Zavolali si řidiče a před Zacharyho bytem se rozloučili dlouhým polibkem.
“Nemusíš odcházet.” Zašeptal. Mladík se pousmál a pohladil ho po tváři. Zlehka políbil a pustil.
“Chápu. Tajemný černý rytíř... král.” Povzdechl si muž a odemkl.
“Tak sladký sny.” Otočil se. On jen přikývl.
“Hmm... ty my sladký sny nepopřeješ?” Pobavil ho kocour. Usmál se a dotkl se ho pod bradou. Přizvedl k sobě. Políbil na víčko. Pak na druhé.
Muž se zachvěl a raději zaplul do bytu. Lehce okouzlený si to namířil do své koupelny. Přizvedl obočí. ´Ztratil jsem uši.´ Dotkl se hlavy. ´No nic.´ Narychlo se umyl a unaveně ale naprosto spokojeně se rozvalil na posteli.
Někdy dopoledne ho vzbudil telefon. Poslepu ho nahmatal a přijal hovor. Ospale zachraptěl otázku.
“Dobré ráno.”
“Ryane. Už jsi vzhůru?” Usmál se a lehl si na záda.
“Teď jsem vstával. Je mi líp tak jsem se chtěl sám omlouvit. Riley ti volal nebo ne?” Muž zamrkal a snažil se probrat.
“Riley?” Nechápal.
“Nevolal ti?”
“Nevím. Měl mi volat?” Byl zmatenější a zmatenější.
“Bože. Ty vůbec netušíš, proč jsem se včera neukázal, že?” Jakoby mu vylil kbelík ledové vody na hlavu. Strnule se posadil.
“Proč jsi se včera neukázal.” Zopakoval tiše – jen pro sebe.
“Omlouvám se. Prospal jsem celý den. Nastyd jsem a bylo mi hrozně. Mrzí mě, že jsi netušil, co se děje.” Povzdechl si mladík.
“Netušil.” Zopakoval opět.
“Moc se zlobíš? Prosím, řekni, že jsi se bavil.”
“Bavil.” Mozek stále nebyl schopný zpracovat, co se vlastně děje. Jak by mohl? Jak by ksakru mohl pochopit, co se to děje? Vybavil se mu obličej za jemnou mřížkou.
“Riley.” Zašeptal.
“Nezlob se na něj, ano? Asi už byl myslí v Lancastru.” Zachary zopakoval jméno.
“Ano. Otvírají tam nové velké knihkupectví a požádali ho zda by se nezúčastnil. Odjížděl už včera.” Vysvětloval. Muž sklonil hlavu. Ujistil mladíka, že se nezlobí a slíbil, že se staví. Odložil telefon a chvíli tupě zíral do peřiny.
“Proboha.” Schoval obličej v dlaních. Měl neuvěřitelnou chuť histericky zakřičet. Tentokrát nejen v duchu.
Vstal a chvíli bezcílně přecházel po bytě. Kdo to byl? Kdo to byl? Kdo to jen mohl být? Možná si z něj Ryan jen... ne, to není jeho styl. ´Moje uši.´ Vzpomněl si na lehké pohlazení po hlavě a polibek do vlasů. ´Sebral mi je on.´ Uvědomil si. Proč mu je sebral? A proč on se s ním cítil tak... bože.
Večer se nervózně a provinile vydal k bratrům. Otevřel usměvavý Ryan.
“Moc se omlouvám, Zachary.” Objal muže. On rychle zakroutil hlavou.
“T-to nevadí. Hlavně jestli ti je líp.”
“To ano. Máme takovej úžasnej sirup... ale líbat tě radši nebudu.” Dodal a pustil ho dál. Zachary zrůžověl a přikývl. Strávili klidný večer ve dvou a muž mu vyprávěl průběh oslavy. Ne svůj ale všech kolem.
Ráno se probral. Tradičně ležel v Ryanově posteli a on byl pryč. Jistě na tréningu. Vstal a šel si udělat kávu. Zkontroloval čas a zadíval se z okna. Usmál se a sledoval život protějšího domu.
“Zdravim.” Srdce skoro vyskočilo z okna. Otočil se a zamračil.
“Chceš mě zabít?” Pokáral mladíka pohledem. On se omluvně pousmál.
“Ryan je na tréningu?” Zachary přikývl a sklonil hlavu.
“Stala.... stala se mi malá nehoda s tim kostýmem... Ztratil jsem uši.” Vysvětlil Rileyho tázavému pohledu. Mladík přizvedl obočí.
“Ten válečnickej kostým měl uši?” Zeptal se nechápavě. Muž nachvíli zaváhal a pak dokonale zrudl.
“No... já si vlastně nakonec... vzal ten druhý. Neřekli ti to?” Riley zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
“Přines mi ho, odnesu ho sám.” Zachary uvolněně přikývl a sklonil hlavu. Mladík se na něj zadíval. Pousmál se.
“Jaký to bylo? Bavil ses?” Sledoval paniku v očích.
“No... Ryan tam nebyl.” Neodvažoval se muž zvednout hlavu.
“Vim, že tam nebyl. Proto se ptám tebe.” Připálil si Riley. Zachary sebou cukl.
“No... bylo to vážně obrovský, živá hudba a ohňostroj a pak... bylo to pěkný.” Řekl nakonec a stále se na mladíka odmítal podívat.
“Koukám, že v týhle domácnosti je zbytečně moc židlí.” Ozvalo se od vchodu. Oba se pobaveně pousmáli. Ryan se opíral o linku s úsměvem sledoval pár, sedící na ní. Zachary si povzdechl.
“Musím jít, nebo přijdu pozdě.” Seskočil z linky.
“Chceš odvézt?” Nabídl se mladík.
“Ne. Myslím, že by sis měl lehnout. Nevypadáš ještě úplně zdravý.” Mladší z bratrů se cítil lehce dotčený. Jak jako nevypadá ještě úplně zdravý?
Když se za Zacharym zavřely dveře, zvedl oči k Rileymu.
“Vzal sis můj kostým?” Sledoval panický pohled, který zaplnil oči. Jsou bratři, ale tohle tedy vidí poprvé. Bavil se.
“V mym pokoji neni.” Vysvětlil naprosto nevinně tázavému výrazu. Oči se uklidnily.
“Je v mym.” Zalhal. Ryan se usmál.
“Hrozně mě mrzí, že jsem ho neviděl. Musel vypadat naprosto...” Sledoval měnící se pohled. Měnil se v cosi něžného a laskavého.
“No, budou mi muset stačit fotky.” Svaly v obličeji zacukaly a vše na malý okamžik zastínil šok.
“To asi ano.” Přikývl Riley. Ryan si povzdechl a sledoval pijícího bratra. Vážně chce zůstat u jediné ukradené noci? Nesmysl!
“Kdyby blbost kvetla, můžeš si otevřít květinářství.” Mladík vyprskl obsah své pusy a osprchoval okenici kávou. Rozkašlal se. Druhý cítil lehké zadostiučinění.
“Asi bych měl taky začít psát, to nebylo špatný.” Přemýšlel a přešel k němu. Silně ho poplácal po zádech. Riley odstrčil ruku a nechápavě na něj hleděl. Oči zalité slzami, obličej dokonale rudý.
“Cože?” Netušil, jestli cítí větší šok nebo rozčílení.
“Nechápu, žes mi to neřek. Vždyť...” Zakroutil hlavou. Šok přebil rozčílení.
“Copak sis vážně myslel, že si nevšimnu? Tvých pohledů? Tvý bolesti?” Utřel mu jemně slzy. Mladík zatěkal očima. Zachvěl se a sklonil hlavu. Ryan se usmál a přitáhl si ho k sobě.
“Jak dlouho to trvá?” Řekl jemně. Bratr si povzdechl a opíral se mu čelem o rameno.
“Čtyři roky.” Druhý pobaveně vydechl.
“Nikdy bych neřekl, že zrovna ty budeš z povzdálí někoho...”
“Vůbec to nebylo z povzdálí a tajný.” Ryan na něj překvapeně hleděl. Zachytil pohyb za okny.
“Hmm... v tom okně přímo proti bydlí docela...”
“Má přítele.” Zabručel mladík a přerušil ho. Druhý si povzdechl. Riley se zhluboka nadechl a odtáhl. Připálil si a pokračoval.
“Vždycky jsem doufal, že... ale když jsem viděl ten něžnej úsměv, se kterým sleduje tebe. Laskavej pohled. Došlo mi, že ne.” Zamračil se.
“Omlouvám se, tak hrozně se stydím za to, co jsem... ale zároveň jsem úplně stejně rád. Nechtěl jsem zajít tak... chtěl jsem prostě jen jednou. Aby se na mě jen jednou podíval tak jako na tebe.” Zvedl k bratrovi oči.
“Tak hrozně se sám sobě hnusim.” Zabořil obličej do dlaní.
“Odpusť mi to, prosím.” Ryan se zamračil.
“Nemám co, Riley.” Mladík se prudce narovnal.
“Co je to za kecy? Převlík jsem se za tebe a vyspal se s tvým přítelem! Aspoň mě prašť nebo něco!” Zvýšil hlas. Bratr překvapeně zamrkal a ze rtů mu vyklouzla otázka. Riley zalapal po dechu. Ucukl pohledem a trochu se uklidnil. Zběžně převýprávěl Ryanovi průběh večera. Mladík tiše poslouchal.
“Myslím, že bys mu měl říct pravdu.” Řekl bez jediného zaváhání.
“Proč, aby mě ke všemu začal nenávidět? Myslel si, že jsi to ty. Viděl ve mně tebe.”
“Ne. Já myslím, že ve skutečnosti ve mně vidí tebe.” Překvapil bratra.
“Myslím, že tě miluje. Celá ta léta, ale z nějákýho důvodu. Trucu. Tě odmítá a mě viděl jen jako snadný útěk... možná substitut, nevím. On sám možná neví.” Přemýšlel. Riley odmítavě zakroutil hlavu.
“Nikdy jsem s ním nespal, Riley. Ty si s ním byl jediný večer a dostal ses dál než já za celý tři měsíce.” Šokoval bratra. Usmál se a chytl obličej, tolik podobný jeho, do dlaní.
“Jdi za ním a upřímně a důrazně mu to řekni. Tak aby nevzniklo další nedorozumění. Muselo to být jen nedorozumění. Udělej to pro něj a pro sebe. Dobře?” Mladík se mu zadíval do očí.
“Ale co ty?”
“Já v něm vidím křehkýho, něžnýho a rozkošně roztržitýho Zacharyho. Ty ho miluješ.” Riley se zachvěl. Přikývl. Ryan si povzdechl.
“Vždycky jsem si myslel, že to byla jen fantazie. Tvůj způsob...” Zmlkl. Pohled se vyčistil a on se usmál.
“Počítej s tim, že jestli v jeho pohledu uvidim jediný mírný zaváhání, ukradnu si ho zpátky.” Rozesmál bratra.
Zachary nejistě držel bílou obálku se jménem. Bez adresy, bez příjmení – jen jméno. Jeho jméno. Někdo ji tu pro něj musel nechat, když měl volno. Měl zvláštní tušení něčeho špatného. Asi by ji neměl otvírat.
Sáhl po nožíku na dopisy a otevřel. Neměl ji otvírat. Přečetl čas a místo. Podpis chyběl. To nijak nevadilo. Byl si jistý, kdo na něj bude čekat.
Druhý den si to namířil do místního parku. Stokrát si v duchu opakoval, proč by tam neměl chodit. Stokrát proč ano.
Došel k mohutnému kmeni. Jediný pozůstatek původního lesa. Byl chráněný snad všemi zákony města, přesto do něj pár odvážlivců vyrylo své jméno. Usmál se a přejel po drobné kresbičce. Srdce se vypařilo. Za ním se ozvaly kroky.
Držel se stromu a nenašel sílu otočit. Ucítil ruku na rameni. Velká horká dlaň. Zachvěl se pod dotekem a otočil.
Riley poprvé za ta léta, nedokázal v jeho obličeji vyčíst jediný pocit. Zachytil pohyb ruky. Nesnažil se uhnout.
Muž mu vlepil silný rychlý pohlavek. Následoval ho další. Stejně silný. Pak ještě jeden.
“Ne! Ty ne! Kdokoliv ale ty ne!” Svíjel se hlas nešťastným hněvem.
“Zachary.”
“Nesahej na mě.” Pleskl ho přes ruce a odstoupil.
“Měl jsi být v Lancastru.” Nechápal.
“Byl jsem celý zbytek noci na cestě a stejně jsem přijel pozdě.” Přikývl mladík. Muž se zamračil a zakroutil hlavou.
“Jsi odpornej! Ryan je tvůj bratr!” Řekl znechuceně. Riley se zhluboka nadechl a zavřel oči.
“Nech mě to vysvětlil, prosím.” Zachary se na něj zadíval. Vybavilo se mu jejich objetí. Jejich polibky. Zachvěl se a sklonil hlavu.
“Nechci to slyšet. Mám toho dost. Čtyři roky a teď ještě tohle. Nikdy bych nevěřil, že zajdeš tak daleko. Najdi si na ty svý hry někoho jinýho. Já už tě nechci vidět.” Řekl tiše a vydal se pryč. Riley přizvedl obočí. ´Hry?´
“Počkej.” Chytl ho za paži.
“Řek jsem, že ne!” Vytrhl se mu prudce.
“Chce se mi zvracet z představy, že ses mě dotýkal!” Svět kolem ztichl a pobledl. V uších jim hučela ozvěna slov. Stále dokola. Muž zaváhal a nejistě na něj hleděl. Riley se pousmál. Tak jako už mockrát a přikývl. Prošel kolem něj a vydal se pryč. Zachary cítil jemný závan chladu. Nejsilnější byl v místech srdce.
Zachary se celý den snažil přebít myšlenky prací. Myšlenky vyhrávaly. Večer se postavil před budovu a zhluboka nadechl. Měl vážně chuť zařvat. Silně. Hlasitě. Ze všech sil. Třeba by se mu ulevilo a ta beztvará, ulepená věc, svírající hrudník by se konečně pustila.
Sklonil hlavu. Srdce se zachvělo. Seběhl k mladíkovi a přál si, aby ho seřval. Aby mu vynadal. Proč proboha? Vždyť to přece Riley ublížil jemu. Ne naopak. Mladík se pousmál.
“Z výrazů vás obou bych hádal, že to nešlo tak jak jsem čekal.” Překvapil muže.
“Ty... ty to víš?” Zeptal se šokovaně. Ryan přikývl. Jemu se vytratila barva z obličeje.
“Uklidni se Zachary, nezlobím se.”
“Nezlobíš? Ale jaktože se na něj nezlobíš. To co udělal...” Zakroutil hlavou.
“Protože je to můj bratr. Protože ho miluju. Kdybych se měl na někoho zlobit, byl bys to ty.” Překvapil ho. Zachary vytřeštil oči a vykoktal otázku.
“Jistěže. Čtyři roky jsi mého bratra vodil za nos.” Šokoval ho ještě víc.
“J-já? To... to on mě.” Bránil se. Ryan se klidně pousmál.
“Vážně a čím? Tím že tě zval ven? Čtyři roky neskrýval svůj zájem? Nosil ti jako prvnímu svoje knížky? Zná tě líp než kdokoliv? Nenuceně a zlehka zaplňoval tvůj život?” Zachary se zachvěl a sklonil hlavu.
“Když jsem si všim tvých pohledů, myslel jsem, že ho miluješ. Že ve mně vidíš jeho. Že to možná ani nevíš, ale... teď vím, že to tak není.” Zachary překvapeně zamrkal.
“Jednoduše jsi se vyhříval v jeho zájmu a přijímal vše, co ti nabízel aniž bys dal něco zpět.”
“Tak... tak to není, nic jsem od něj... vždyť jsem ho odmítl. Několikrát.” Zamračil se.
“Hmm... takže jsi mu jasně řekl, že ho nechceš a vlastně ses nikdy nevymlouval na to, že zrovna nemáš čas nebo že tě už pozval někdo jinej.” Řekl mladík s hraným zamyšlením. Muž sebou cukl.
“No... ale to přece... vždyť to byla jen hra. Pro něj to vždy byla jen hra. Proč by měl mít skutečný zájem... vždy chodil s dívkami. Měl zájem jenom o...”
“Drobný světlovlasý krásky.” Doplnil ho mladík. Zachary váhavě připustil, že možná.
“Vážně sis nikdy nevšim?” Usmíval se Ryan. Mužův výraz se změnil v nechápavý.
“Že se ti zezadu dost podobaj.” Pobavil sám sebe. ´Zezadu?´ Přemýšlel Zachary. Vytřeštil oči a zrudl.
“A-ale... nikdy mi neřekl... totiž, vždy se choval tak...” Rozkoktal se.
“Je to zvláštní, že? Dokáže svými knihami rozplakat, vyděsit, pobavit davy, ale z očí do očí nedokáže jediný osobě říct, jak moc ji miluje. Jak moc pro něj znamená. I přes to, že je tak suveréní a chladně jistý.” Muž k němu překvapeně zvedl oči.
“Ale tobě to řekl, Zachary. Upřímně a hned ze začátku ti řekl, co cítí. Myslím, že snad i proto se přes tvůj chlad nedokázal vzdát. Protože ty jsi mu nikdy nedal jasnou odpověď.” Hleděl mu zpříma do očí a sevřel jeho srdce. Zamyslel se.
“Hmm.. taky sis toho všim? On je tak dobrý se psaným a já s mluveným slovem. My fakt nezapřem, že jsme bratři.” Potěšil sám sebe.
“Neřekl.” Nevšímal si Zachary poznámky. Mladík se na něj zamyšleně zadíval. Neskryl svůj šok.
“Můj bože, tys to nikdy nečet.” Vydechl. Knihovník měl pocit, že se snad rozpláče. Tohle už je vážně moc. Co neměl číst? Četl přece všechny jeho díla... až na ty povídky. Ale ty snad nemyslí. Nebo že by ano? Zvedl váhavě oči zpět k mladíkovi. Ten měl stále nasazený “němý” úžas.
“Nechápu, že se za ta léta neujistil... no, kdo by čekal, že když jsi čet všechny jeho...” Ztrácel se v myšlenkách. Zacharymu došla trpělivost.
“Co jsem nečetl?” Vyštěkl. Ryan se vzpamatoval. Usmál se.
“Tu školní práci.” Muž přizvedl obočí. Zamračil se.
“Jistěže jsem to nečetl. Tak dlouho se snažím a pak si přijde on. Napíše jedinou věc a vyhraje. Kdo by to chtěl číst?” Řekl trucovitě.
“Nikdy? Za ta léta?” Zakroutil Ryan hlavou. Zachary se ještě víc zamračil. Mladík se tiše rozesmál. Narovnal se a zhluboka nadechl.
“Udělej pro mě něco, ano? Jdi domů. Někde vyhrabej kopii tý práce. Jsem si docela jistý, že ji máš. A přečti si ji. Pak si v hlavě přehraj celý ty čtyři roky a vymysli hodně dobrý způsob, jak mu to vynahradit.” Překvapil ho a šel pryč. Zachary se za ním oněměle zadíval.
´Držel jsem plačícího Ryana. Slíbil jsem jí, že budu starší bratr. Že se o něj postarám. V tu chvíli jsem si poprvé přál, abych se narodil o pár minut později. Jako druhý. Jako mladší. Protože pak by on držel mě a musel si hrát na silnýho.
Bylo to jako tichý lusknutí prstů. Jakoby někdo vytáhl šňůru ze zásuvky. V jednu chvíli se jemně usmívala a ve druhou tupě zírala do stropu. Žádnej pomalej záběr. Žádnej poslední výdech. Nedokončený slova na rtech. Jenom tupej pohled do stropu.
I při oživování. Tolik se snažili a ona jen tupě zírala do stropu. Člověku se skoro chtělo pousmát, kdyby zrovna neměl tolik práce s brekem a zoufalym křikem.
Otec dorazil o deset minut později. Neobjal nás. Ani mě. Ani Ryana. Nenáviděl jsem ho za to. Později jsem pochopil, že to prostě nedokázal. Moc emocí. Moc bolesti. A on musel být silný. Za nás za všechny.
Seděli jsme v úzký chodbě a já držel plačícího Ryana. Slíbil jsem jí, že budu starší bratr. Že se o něj postarám. Přál jsem si, aby to bylo naopak.
Přišla k nám sestřička. Myslím, že se nás snažila trochu povzbudit. Zaboha si nevybavím obličej, ale ten šok v očích byl k nezaplacení. Pozvracel jsem ji. Nic neřekla, vstala a odešla.
Zvedl jsem Ryana a vedl ho na toalety. Pak ven. Pryč z toho hysterickýho, ukřičenýho místa. Cestou jsme procházeli kolem ostatních pokojů. Nevím, proč jsem se zastavil zrovna u něj. Dveře byly pootevřený a zevnitř vycházela příjemná vůně. Čerstvě nařezaný kytky.
Uvnitř seděl student z naší školy. U lůžka s nemocným mužem. Později mi řekli, že to byl jeho otec. Vážně nemocný. Vlastně už nevnímal – svět ani jeho. Přesto za ním chodil. Každý den měnil květiny ve váze a mluvil s ním.
Ten den mu předčítal. Ani nevím co. Neposlouchal jsem slova, poslouchal jsem hlas. Tichý, klidný, smířený hlas. Byl jako něžná ruka, co vám sáhne do hrudníku a vyndá srdce. Laskavě ho pohladí a pak schová do hřejivý dlaně. V tu chvíli. Na prahu toho pokoje jsem se rozbrečel a Ryan mě objal. Slíbil jí, že se o mě postará.
Každý den. Na prahu pokoje. Za přivřenými dveřmi jsem poslouchal. Předčítání, Tvoje vyprávění a Tvoje příběhy. Neskutečně špatný, silou vytlačený příběhy. Byly jako domácí úkol desetiletýho dítěte, ne studenta z Metsi. Přesto jsem nedokázal odejít a s jemným úsměvem a vlhkostí v očích hltal každé slovo.
Vždy jsi se omlouval a sliboval, že se zlepšíš. Že budeš stejně dobrý jako on, ale o to nešlo. Byly špatné ale byly Tvoje. Pro něj a taky pro mě. Třebaže já jsem byl jenom drzej zloděj, dřepící na prahu.
A pak to konečně přišlo. Lusknutí prstů. Vytažení ze zásuvky. Hrozně jsem si přál, aby otevřel oči a jemně se usmál. Aby ti v posledním výdechu řekl něco nechutně sladkýho ale uklidňujícího. Milujícího. Ne, aby odešel v noci a Tys u toho nebyl. A pak Ti doktor s příjemným hlasem oznámil čas.
Hrozně jsem si přál, abych někdy dřív sebral odvahu a vešel do pokoje. Abychom byli přátelé. Abychom se znali. Protože pak bych Tě mohl obejmout. Slíbit Ti, že se o Tebe postarám.
Plakal jsi. A já Ti chtěl pomoct. Plakal jsi. A já Ti tak moc chtěl říct, že nejsi sám. Že tu jsem já a já teď budu vymýšlet příběhy. Protože ty Tvoje mě zachránily. Pomohly mi. Protože Ty je tolik miluješ a já miluju Tebe.´
epilog
Zachary se zadíval na spícího mladíka. V pokoji, ve kterém nikdy nebyl. Ryan ho pustil dál aniž by se na něco ptal a šel k sobě.
Muž se rozhlédl a váhavě vešel. Všiml si kočičích uší, ležících na psacím stole. Přešel k němu. Dotkl se bílých chloupků a pak prsty přejel po zavřeném notebooku. Pousmál se a otočil hlavu k posteli. Zul si boty, svlékl mikinu a odložil brýle.
Sedl si na postel a prsty pohladil mladíka po tváři. Rozvaloval se na zádech a dvoulůžková postel mu byla téměř malá. Muž se usmál a lehl si mu k boku. Něžně se přitulil a usnul.
