kapitola II.
Sinque se zadíval na trojici ve velké knihovně. Seděli v pohodlných kožených křeslech. Bastian si četl a Quinlen si tiše povídal s rudovlasým démonem. Byl jako Bastianovo či Lucianovo dvojče. Krásný, podmanivý a mocný. K tomu měl v sobě určitou divokost. V očích mu hořel silný spalující plamen. Působil jako nádherné divoké zvíře spoutané do podoby člověka. Démona. Pobaveně se usmál a koutkem oka zachytil mladíka. Úsměv se změnil v laskavý.
“Sinque.” Vstal a vzal mladého démona do náruče.
“Damiane, kdy ses vrátil?” Usmíval se Sinque a něžně se přitulil.
“Dnes v noci. Ty jsi snad den ode dne rozkošnější a půvabnější.” Posadil se muž zpět a mladíka stáhl sebou. Sinque se jemně zrůžověle pousmál a Bastian zvedl oči od knihy.
“Neuniklo ti něco?” Zabručel a zvedl tázavě obočí.
“Ty?” Hádal Damian s úsměvem. Zdálo se, že s ním druhý démon pobavení ani trochu nezdílí.
“Dobře, dobře. Ale nemůžeš se mi divit. Tvůj bratříček je jako hřejivý paprsek ve tmě. Nemám pravdu?” Přitáhl si Sinqueho se spokojeným výrazem k hrudníku a otočil hlavu ke Quinlenovi. Ten přikývl.
“Přestaň zkoušet mojí trpělivost a raději vymysli, co s princem.” Odložil démon nevrle knihu. Sinque sebou cukl a zvedl oči ke Quinlenovi. Muž se jemně pousmál a zakroutil hlavou.
Damian si povzdechl a pokrčil rameny.
“Co můžeme dělat? Pustit ho nechceš, tak nezbývá moc možností... kde je vůbec Lucian?” Uvědomil si.
“Těžko říct, poslední dobou se tu moc nezdržuje. Slyšel jsem, že si oblíbil Pohoří.” Zvedl k němu Bastian oči. Sinque na démony nejistě hleděl.
“Nezbývá moc možností? Co tím myslíte?” Zeptal se. Všichni k němu otočili hlavu. Srdce se zastavilo a mladík zbledl. Vstal.
“Chcete říct... ale to přece... to nemůžete. Bastiane.” Podíval se na bratra.
“Přece... říkal jsi, že něco vymyslíš. Určitě jsou i jiné možnosti. Zkus... zkus s ním promluvit, jsem si jistý...” Otočil hlavu ke Quinlenovi, hledaje pomoc. On si povzdechl.
“Má pravdu. Vážíš si ho. Nezaslouží si umřít, kvůli Lucianovo hlouposti.” Pomohl. Bastian zakroutil hlavou.
“Nebudu riskovat. Lidi nebudou vědět, kdo ho zabil a jeho nástupce?” Napil se.
“Budu mít proti sobě radši kohokoliv z lidí než Gabriela.” Řekl nesmlouvavě. Sinque zatěkal očima.
“A-ale... omluvte mě.” Šel pryč. Bastian si povzdechl a zabručel něco o přílišné přecitlivělosti svého bratra. Quinlen se zamračil a vstal. Omluvil se a šel za mladíkem.
Nervózně přecházel po pokoji. Otočil hlavu ke dveřím. Démona píchlo u srdce. Ten jeho bezradný ztrápený výraz. Zakroutil hlavou.
“Nemůžu ho nechat... musíme něco...” Muž se laskavě usmál a přešel k němu. Položil mu dlaň na tvář a přislíbil pomoc. Nedokázal jinak. Lucian měl pravdu. Udělal by cokoliv.
Sinque uvolněně přikývl a zadíval se mu do očí. Démon si povzdechl.
“Počkej u Gabriela. Přivedu toho druhého a dostaneme je odsud. Dobře?” Pohladil ho po vlasech. Mladík se usmál a šel pryč.
Thony vyděšeně sledoval démona, který se objevil u postele. Jen chabě protestoval, když ho postavil a vzal kolem pasu. Zmateně na něj hleděl. Quinlen si všiml zrůžovělých tváří. Pobaveně se pousmál a hleděl mu do očí.
Princ se Sinquem se na dvojici zadívali.
“Thony.” Usmál se Gabriel a přistoupil k nim.
“Thony?” Zvedl tázavě obočí. Muž nereagoval a držel se Quinlena kolem krku. Princ se pobaveně usmál.
“Quinlene?” Pokáral ho. Démon se pousmál a otočil k němu hlavu.
“Nic jsem neudělal.” Bránil se. Muž v jeho náruči se vzpamatoval. Celý rudý se odtáhl a všiml si prince. Uvolněně ho objal. Gabriel zvedl oči ke staršímu z démonů. On si všiml otázky v očích.
“Zapomínáš, kdo jsme. Můj princi.” Usmál se a otočil hlavu k Sinquemu. Mladík znejistěl, když pochopil.
“Nikdy jsem to nezkoušel, nejsem si jistý...” Řekl váhavě. Quinlen si povzdechl a přikývl.
“Dobře. Pak počkej tady.” Znělo to tak naivně jen jemu nebo všem? Sinque zatěkal očima.
“Ale... já chci zůstat u Gabriela.” Překvapil prince i jeho společníka.
“Smím... nebo ne?” Otočil hlavu k němu. Muž se mu zadíval do očí.
“I kdybys nechtěl, přinutil bych tě.” Sinque pohladil všechny šťastným úsměvem a otočil hlavu ke Quinlenovi. On silou udržel úsměv a přikývl. Znovu chytl dokonale zmateného Thonyho a podal ruku Gabrielovi.
“Musíš mi pomoct. Mysli na nějáké bezpečné místo. Hlavně ne palác.” Dodal. Sinque mu položil ruku na rameno a čekal. Princ přikývl a zavřel oči. Démoni také.
“Jedno místo.” Napomenul ho. Gabriel se omluvně usmál.
“Je těžký soustředit se jen na jed...”
“Tohle je dobrý.” Přerušil ho Quinlen. Zmizeli. Lucian, stojící ve stínu místnosti, se pousmál. Dvě mouchy jednou ranou.
Muži se rozhlédli. Stáli na pláži. Na skalách nad nimi se tyčila kamenná pevnost. Pod ní kaskádové město. Krásné elegantní město lidských králů. Démoni si ho obdivně prohlíželi. Byla to úchvatná, majestátná stavba. Plná světla, umělých zahrad a fontán různých tvarů a velikostí.
Sinque se pousmál a zvedl oči ke Gabrielovi. Princ se neubránil úsměvu. Krásná tvář byla plná nadšení a obdivu z nového domova. Zvedl oči ke Quinlenovi, kterého Thony opět nechtěl pustit.
“Díky.” Podal mu ruku. Démon od sebe odtáhl muže a přijal ji. Neřekl nic. Oči mluvily za něj. Princ věděl, že před ním stojí jeden z nejmocnějších démonů přesto... v tu chvíli působil neuvěřitelně nejistě a zranitelně. A ten pohled. Viděl v něm oheň spalující Quinlenovo srdce. Znal ho. Jeho srdce zažehlo tím samým. V okamžik, kdy se utopil v modrých očích. Tiše na sebe hleděli. Bez jediného slova. Přesto si dokonale rozuměli. Udělají cokoliv. Oba. Pro něj ano.
“Stalo se něco?” Objevil se vedle nich Sinque, který se dostatečně pokochal pohledem na město. Quinlen sebou cukl. Zatvářil se zmateně téměř až vyděšeně. Gabriel se laskavě usmál a sklonil hlavu ke svému krásnému milenci. Zakroutil hlavou a pohladil ho po tváři. Mladík se pousmál a zvedl oči k démonovi.
“Přijde že?” Povzdechl si.
“Nepochybně.” Přikývl muž. Sinque se zatvářil zničeně.
“Musíš mu vysvětlit, že je to má volba. Promluvím s ním až dorazí.” Zamračil se. Gabriel na ně nejistě hleděl.
“O kom to přesně mluvíte?” Nevydržel se nezeptat. Vyšší z démonů k němu zvedl oči.
“Nečekal jsi, že s tím Bastian nic neudělá.” Muž nechápavě zakroutil hlavou. Quinlen se na něj zamyšleně zadíval. Přizvedl obočí.
“On to neví.” Usoudil a sklonil hlavu k Sinquemu. Mladý démon zakroutil hlavou. Druhý se upřímně zasmál. Sklonil se k mladíkovi a věnoval mu něžný polibek. Zadívali se do očí.
“Buď na sebe opatrný, ano?” Pohladil ho po tváři. Sinque zrůžověle přikývl. Quinlen se přimněl k úsměvu. Opět v očích cítil to nepříjemné pálení.
“Nashle.” Byl pryč.
Objevil se ve svých komnatách. Přešel ke křeslu. Zvedl džbán s vínem a nalil si. Zvedl pohár k ústům. Chladný křišťál pohladil rty. Zamračil se.
“K sakru!” Hodil ho proti zdi. Klesl na kolena.
“Zatraceně... Sinque.” Zašeptal. Ztratil ho. Nadobro. Drtivou vahou a silou na něj dolehla pravda. Tvrdě ho praštila přes obličej a zaryla ostré drápy do srdce. Sinqueho patří někomu jinému a vždy bude. Navždy. Byl si jistý. Vždy si byl jistý. Pokud Sinque pro někoho zahoří, bude to neúnavným, nezhasitelným plamenem.
Zadíval se na kapky, které dopadly na zem. ´Zase?´ Utřel si tváře. ´Co to...´ Přiložil si ruku na ústa. Pak se rozbrečel. Silně a upřímně. ´Zatraceně.´ Opřel se o ruce.
Nakonec se přece jen uklidnil. Zhluboka se nadechl a vstal. Měl by být rád. Alespoň je pryč od něj. Daleko. Pomyslel si. Ohromná neviditelná síla jím praštila o zeď. Zasténal a zvedl oči ke dveřím. Zachvěl se. V životě neviděl Bastiana v podobném rozpoložení. Nemračil se. Nezuřil. V obličeji nebyl znatelný jediný výraz. Přesto naháněl hrůzu a zaplnil jí celý pokoj. Vycházel z něj nesnesitelný temný chlad. Quinlen se pomocí zdi postavil.
“Vysvětlím to.” Zvedl k němu ruku. Bastianovo oči mrazily víc než dva kusy ledu.
“Nenamáhej se, Lucian mi vše řekl.” Chytl ho pod krkem a přitlačil ke zdi.
“Lucian? Proč on?” Zachraptěl démon a snažil se odtrhnout ruku druhého.
“Vážně jsem nevěřil, že budeš mít tu drzost vrátit se. Kde je?” Zalézal Bastianův hlas za nehty a ježil chlupy na těle. Quinlenovo nohy se odpoutaly od země. On držel přítelovo paži a snažil se nadechnout. Svět kolem pomalu blednul.
Damian se zamračil a chytl Bastiana. Silou ho přiměl pustit démonův krk. On se sesunul na kolena a rozkašlal se.
“Já... nerozumím. Co ti Lucian... namluvil.” Nebyl téměř schopný mluvit.
“Namluvil? Řekl jsem mu pravdu. O Sinqueho únosu. O tvém rozhovoru s Gabrielem.” Sklonil se k němu Lucian. Quinlen nechápavě zvedl hlavu. Svil se bolestí, když mu tělem začaly probíhat černé výboje.
“Slíbil ti Sinqueho, mám pravdu? Vždy jsi po něm toužil, tý tvý chlípný oči jsou toho plný.” Řekl démon s odporem a vztáhl ruku. Odhrnul prameny vlasů z krásného obličeje.
“Bastiane, prosím... nikdy bych mu... jdi...” Umlčely ho záblesky silné bolesti. Lucian se pousmál a narovnal se. Otočil k dvěma.
“To nemá smysl. Nalže ti cokoliv, aby se zachránil.” Kroutil se hlas hněvem.
“Měli bychom jednat než začne Gabriel.” Dodal. Bastian sledoval Quinlena. Nedokázal uvěřit, že si hřál na prsou takového hada. Toužícího po jeho malém sladkém bratříčkovi. Zvedl se mu žaludek. Uvědomil si, kolik času spolu trávili a jak blízcí si byli. Zamračil se.
“Měli jsme ho zabít hned.” Mluvil z něj chlad a odpor.
“Srovnáme to jejich slavný město se zemí.” Damian k němu otočil hlavu. Chytl ho.
“Počkej. Nemusíme přece hned bourat města. Možná bys prostě jen mohl s Gabrielem vyjednávat.” Bastian k němu zvedl oči.
“Vyjednávat?” Zeptal se tvrdě. Damian se stejným výrazem přikývl.
“Sáhl na mého malého... to jediný...” Nebyl ani schopný dokončit větu. Druhý princ se zamračil.
“Miluju Sinqueho a nejradši bych Gabrielovi...” Zavřel oči. Zhluboka se nadechl.
“Neříkal jsi, že máš dost bojů a válek?” Snažil se. Bastian odvrátil pohled. Lucian se zamračil, když muž přikývl. Damian se pousmál.
“Dobře.” Vydechl uvolněně. Sklonil hlavu k ležícímu.
“Skoro jsi ho zabil.” Podíval se na Luciana. Přizvedl obočí, když si všiml výrazu. Třetí z princů se vztekle zamračil.
“Děláte chybu. Měli bychom je hned napadnout. Co když ho zabijí?” Otočil hlavu k Bastianovi.
“Proč by si potom dával tu práci s únosem?” Zakroutil hlavou a sklonil se ke Quinlenovi. Ten nevnímal.
“Vážně nechápu, že měl tu drzost...” Vstal.
“Už na něj nemám žaludek. Zjistěte, kde je Sinque. Jakkoli.” Odešel. Lucian se nabídl, že to zařídí. Damian se na něj zadíval.
“Vím, žes ho nikdy neměl rád, ale neměl bysis to tak užívat.” Zakroutil hlavou a vydal se pryč.
Gabriel nejistě hleděl na mladíka. Quinlen zmizel a on mu svěřil, koho má v nejbližší době čekat. Chvíli přemýšlel, zda by ho neměl poslat zpátky. Miluje ho. Tak neskutečně moc ale je princ. Má zodpovědnost vůči lidu a teď ho svým chováním sám ohrozil. Pak si vzpomněl na Quinlena. Jistě démonímu princi vše vysvětlí.
Stejně pochyboval, že by ho skutečně dokázal poslat pryč. Z poza mraků vykouklo slunce a svými paprsky rozzářilo modré oči. Světlá pleť jemně prosvítala a mladík opět dostal nádech něčeho nadpozemského, éterického. V tu chvíli si byl jistý. Neposlal. Pousmál a prsty pohladil rty, pak se k nim sklonil. Dokonale vyvedl z míry takhle zmateného Thonyho, když vzal Sinqueho kolem pasu a přitáhl si ho do náruče.
“Tak pojď.” Zašeptal. Prsty sklouzl k dlani a vložil do své. Vedl k městu. Démon se uvolněně a šťastně usmál a propletl jejich prsty. Thony šel za nimi.
Mladík pevně držel princovo ruku a rozhlížel se po ulicích města, po jejich obyvatelích a domech. Viděl už několik lidských měst ale tohle...
Když došli na nádvoří pevnosti, s úžasem zůstal stát. Stejně okouzlený byl tím, co čekalo uvnitř. Muž ho dovedl do své ložnice. Démon k němu s úsměvem zvedl oči a konečně se ho pustil. Vyšel na terasu a rozhlédl se po výhledu. Pod terasou byla zahrada, za ní moře. Opřel se o zídku a vdechl svěží vzduch.
“Gabrieli, díky bohu. Jsi celý?” Objevila se ve dveřích Cait a skoro ho smetla, když se mu vrhla kolem krku. Lehce zásténal a objal ji.
“Teď už ne.” Odtáhla se a omluvně se usmála.
“Tak? Vyhrál jsi?” Přikývl.
“A kde máš cenu. Nedostal jsi pohár?” Rozhlížela se. Pohled se zastavil na mladíkovi. Stál u vchodu na terasu, v obličeji nejistý výraz. Byla si téměř jistá, že modré oči brzy zaplaví slzy. Zároveň že v životě neviděla něco tak půvabného a křehkého.
“Kdo je to?” Gabriel se otočil. Pustil ji a přešel k mladíkovi. On k němu zmateně zvedl oči, vážně téměř až plačky. Princ ho uklidnil úsměvem a chytl za ruku. Přivedl k dívce.
“To je Sinque, můj... moje všechno.” Překvapil ji i démona. Zrůžověl a jemně se na něj zamračil.
“Je to dost šok i pro mě.” Pokračoval princ, když si všiml jejího výrazu. Vzpamatovala se a přikývla.
“Ne malý. Je vážně okouzlující. Chápu tě, ale ty jsi přece...” Gabriel se zamračil a přikývl.
“Chci, abys to byla ty. Věřím ti, jsme přátelé a...” Cait se mu zadívala do očí.
“Vážně ho miluješ, že?” Uvědomila si. Přikývl.
“Vím, že žádám moc. Nebude to snadný pro nikoho z nás. Osobně si nejsem jistý, zda budu vůbec schopný...”
“Nebudeš muset.” Přerušila ho. Nejistě přizvedl obočí. Zakroutil hlavou. Přikývla. Zasmála se, když ji chytl a zvedl k sobě. Pevně objal.
“Jsi ještě úžasnější než jsem myslel.” Usmál se uvolněně. Sinque je nejistě sledoval. Odklonili se a zadívali do očí.
“Takže s tím souhlasíš?” Zeptal se pro jistotu. Pobaveně se pousmála.
“Blázníš? Jistěže. Bude ze mě královna a matka. Budu mít úžasného manžela, co nebude nic chtít a přesto se o mě postará. Pořídím si krásného a pozorného milence... jak bych mohla říct ne?” Pobavila ho. Zakroutil hlavou a postavil ji.
“Vždycky jsem věděl, že jsi vypočítavá potvora.” Rozesmál ji. Otočila hlavu k mladíkovi. Jeho výraz ji skoro zabil.
“Moc mě těší, jsem Cait. Budoucí královna... to zní úžasně. Nemusíš se bát, je celý tvůj.” Šla s úsměvem pryč. Sinque nešťastně zvedl oči ke Gabrielovi. Ten si povzdechl a sklonil se k němu.
“Uklidni se, vše ti vysvětlím. Dobře?”
Quinlen se zamračil a pomalu zamrkal. Pracně si sedl a rozhlédl. Zvedl hlavu a zamračil se.
“Co ještě chceš?” Řekl chladně. Lucian se pousmál a sklonil se k němu. Odhrnul vlasy z obličeje a přizvedl bradu k sobě.
“Mám zjistit, kde je princ se Sinquem.” Upravoval mu neposlušné prameny. Démon odstrčil ruku.
“Víš, kde jsou.” Zabručel. Lucian se klidně usmál.
“Vím... ale ty mi to povíš až za pár dní.” Quinlen k němu překvapeně zvedl oči. Zalapal po dechu, když mu princ položil dlaň na hrudník. Oči se rozšířily šokem a bolestí.
Dvě služky sledovaly mladého démona, stojícího v zahradě. Nenechaly si ujít jediný výraz tváře či pohyb a doufaly, že je bude potřebovat.
Mladík si nejprve prohlížel barevné květiny, keře a stromy. Přičichával a zkoužel hebkost květů. Pak sledoval mladého zahradíka, který zastřihával okrasné keře. Muž si ho všiml. Utrhl jedno z ranních poupat a podal mu ho. Sinque si ho lehce rozpačitě vzal a poděkoval. Šel si prohlédnou největší z fontán. Potom jen sledoval moře pod útesem. Přitom si hrál s květinou.
Dívky si zasněně povzdechly, když k němu přistoupil jejich princ. Postavil se za něj a objal kolem ramen. Byl lehce rozcuchaný a neupravený. Démon se usmál. Měl ho takového rád. Vztáhl ruku a prsty pročísl temné prameny. Nechal se políbit.
Gabriel si všiml květiny. Pousmál se. Nešlo přehlédnou, jak je palác – celkově město, z mladíka nadšeno. Zamilovali se na první pohled, tak jako on.
Sinqueho srdce se zachvělo. Odtáhl se a otočil hlavu k paláci. Gabriel s ním. Zamračil se při pohledu na tři vysoké postavy. Muže. V jednom poznal Luciana, druhé byl jistě Damian a ten třetí... přeběhl princi pichlavý mráz po zádech. Třetí působil jako ztělesnění hněvu a síly. Bezesporu Bastian. Démon se k nim vydal. Jako když kráčí skála. Obklopená temnotou, která se rozlévala do vzduchu kolem.
Gabriel zvedl ruku ke strážím a zakroutil hlavou. V duchu se snažil uklidnit. Lucian proti Bastianovi působil jako malý bezmocný démonek.
“Čekal jsem, že dorazíš.” Snažil se o úsměv. Měl pocit, že někdo sevřel jeho krk a silně stlačil. ´Jsi princ. Potomek králů. Seber se!´ Poručil si vduchu. Zhluboka se nadechl a narovnal.
“Hmm... těžko říct, jestli jsi tak odvážněj, drzej nebo hloupej.” Zadíval se mu démon do očí.
“Co chceš?” Dodal bodavě. Gabriel zaváhal aniž by si ostatní všimli.
“Myslel jsem, že to je dost jasný.” Bastianovo obličej zaplnil nový chlad.
“Dochází mi trpělivost, člověče. Mluv.” Poručil tvrdě.
“Nemluvil jsi s Quinlenem?” Démon zavřel oči a zhluboka se nadechl.
“Ale ano... mluvil.” Sinque zděšeně rozšířil oči. Mocnou tlakovou vlnu odrazila průsvitná stěna. Gabrielův dech se zachvěl. Princ sklonil hlavu k bratrovi.
“Co to ksakru děláš?!” Vyštěkl. Mladík zakroutil hlavou a postavil se před svého milence. Lucian se zamračil. Nikdy by nevěřil, že se Sinque postaví proti bratrovi.
“Věděl jsem, že se budeš zlobit. Ale tohle. Nedovolím ti, abys mu ublížil.” Mluvil jistě a sebevědomě. Démoni u něj nikdy podobný výraz neviděli. Byl krásný, hrdý a mocný. Mocnější než oni. Zablýskla se jim myšlenka před očima. Jen na krátký okamžik. V tu chvíli jí nevěnovali pozornost.
Sinqueho výraz polevil, opět se vrátil něžný, křehký, půvabný démon. Zakroutil hlavou.
“Copak nechceš, abych byl šťastný?” Zadíval se Bastianovi do očí. On jemu. Přizvedl obočí a zmenčil se.
“Miluješ ho?” Mladý démon dokonale zrudl. Sklonil hlavu a jemně přikývl. Bastian se zamračil.
“A Quinlen?” Sinque k němu zvedl oči.
“Pomohl mi zachránit Gabriela.” Démon sklonil hlavu.
“Lhal jsi mi?” Řekl tiše. Luciana zamrazilo. Vztekle se zamračil.
“Udělal jsem to... copak vážně dovolíš, aby se tvůj bratr tahal s obyčejným člověkem?” Zelené oči byly plné hněvu a temnoty
“No jistě, když by se mohl tahat s tebou.” Řekl Bastian s pobaveným úsměvem. Nebylo na něm nic veselého. Byl dokonale temný a mrazivý.
“Nechtěj mě rozesmát.” Řekl tvrdě. Lucian se zamračil.
“Bude můj! S tvým nebo bez tvého souhlasu!” Sinqueho srdce se sevřelo. Přizvedl obočí, když se před něj postavili Gabriel s Bastianem. Oba připraveni bránit to nejdražší jejich srdci. Před ně si stoupl Damian. Výraz podobný jejich. Lucianův obličej stáhl vztek a temná nenávist.
“Tu urážku mi zaplatíš! Mám mocnějšího spojence než jste vy všichni dohromady! Bude můj! A ty se mi pokloníš! Vy oba!” Prskal vzteky. Byl pryč. Damian se otočil.
“Máš tušení, o kom mluvil?” Bastian lehce bez zájmu pokrčil rameny. Sklonil hlavu k páru. Překvapil Gabriela laskavým úsměvem a přitáhl si bratra do náruče. Sinque ho uvolněně objal. Démoní princ zvedl oči k lidskému.
“Mohli bychom se představit... osobně.” Podal mu přes mladíka ruku. On jemu.
“Měl bych se bát?” Zeptal se. Bastian políbil bratra do vlasů a zakroutil hlavou.
“Nemyslím, my se o něj postaráme.” Druhý démon souhlasně přikývl.
Lucian se objevil na vysoké skále, její stěny byly pro obyčejného člověka nezdolatelné. Byla součástí strmého rozsáhlého pohoří. Muž zmizel.
Ocitl se ve velkém prostoru. Neviděl ho, jen cítil. Pohled se setkal s jediným zdrojem světla. Nádherným bílým drakem. Nebyl nijak velký, přesto působil mocně a majestátně. Zároveň vznešeně a elegantně. Z jeho těla vycházelo jemné bílé světlo. Zdálo se, že spí.
“Můj pane?” Řekl Lucian až opatrně. Přistoupil blíž. Tvorovo víčka se pohla. Otevřel čistě zelené krásné oči. Protáhl si dlouhý krk a zaměřil svou pozornost na návštěvníka.
“Lucian.” Promluvil aniž by se tlama pohla.
“Čemu vděčím za tvou návštěvu?” Lucian se zamračil.
“Rozhodl jsem se.” Oznámil.
“A jak pak?” Chtěl vědět. Démonímu princi se zdálo, že v hlase slyší pobavení. Zamračil se ještě víc.
“Pomohu ti.” Tvor spokojeně zabručel a zadíval se na něj.
“Tolik po něm toužíš? Po tom malém sladkém andílkovi?” Zvedl se na nohy a elegantně se posadil.
“Dám ti moc. Dám ti jeho. Jak jsem slíbil.” Protáhl si křídla a naklonil se nad ním.
Lucian sklonil hlavu. Byli to jediné, co měl, na čem mu záleželo. Bratři společně s Damianem. Přesto si nedokázal pomoct. Cítil, že je něco špatně – s ním, s jeho srdcem. Kdy se do něj vloudil ten temný chladný stín? Zamračil se a podíval se opět na draka.
“Co chceš, abych udělal?” Drak netrpělivě poposedl a spokojeně mručel.
“Stačí, když se mi nabídneš. Jako hostitel. Bude to tak pro tebe snažší... i pro mě.” Dodal spíš pro sebe. Lucian překvapeně rozšířil oči. Váhavě zacouval.
“Hostitel?” Zašeptal. Drak zavrčel.
“Tak?” Zeptal se chladně. Démon zavřel oči a beze slov přikývl.
Quinlen ležel na zemi ve své temné cele a přál si umřít. Něco takového cítil poprvé. Nepovažoval se za zbabělce. Byl hrdý mocný krásný démon, ale posledních pár dní... Lucianovo bezdůvodné mučení. Fyzická bolest by se dala snést, ale to psychické týraní. Návaly úzkosti, strachu a beznaděje, kterými ho zaplavoval. Temný chladný stín. Kde se to v něm vzalo? Kdy a jak dlouho? Nikdy ho neměl rád, ale tohle... tohle nebyl arogantní, hrdý Lucian. Ne, ten jejich.
Pokud to bude pokračovat, nevydrží víc než pár dní. A to nejvlídnější bude smrt. Cítil to. Mohlo by přijít něco mnohem horšího. Temného a děsivého. Už to okusil. Černé dlouhé pařáty svírající a deformující srdce. Odporným bolestným způsobem. Zachvěl se. Nechce tomu podlehnout.
Zakalenou mysl, pohladil hřejivý paprsek. Jemný úsměv a modré oči. Srdce se zachvělo a zašeptalo jméno. Snažil se udržet si myšlenku a obraz.
Ozval se zvuk zámku a dveře se otevřely. Do místnosti se znažil proniknout čerstvý vzduch a světlo, ale prostor uvnitř se bránil.
Bastian se zamračil a zvedl ruku. Vycházelo z ní teplé bílé světlo. Stíny ustoupily téměř jakoby se vsákly do zdí a čerstvý vzduch mohl konečně vstoupit. Démon se zadíval na ležícího. Zamračil se a zavřel oči. V duchu prosil za odpouštění. Vešel a sklonil se k němu.
Quinlen si uvědomil něčí dotek. Oči se rozšířily a on polekaně zacouval a přitiskl se ke zdi. Ve vlasech měl silný šedivý pramen. Princ se zamračil a vztáhl k němu ruku. Ucukl před ní.
“Zabij mě, prosím. Jen už...” Zakroutil hlavou. Bastian se zhluboka nadechl a prsty kopíroval linii vlasů aniž by se muže dotkl.
“Quinlene.” Zašeptal a přitáhl si ho k sobě. Démon zvedl hlavu. Byl špinavý, samá modřina a rána taky dost unavený ale jeho oči. Jak je možné, že je v nich taková bolest? Bylo to jen pár dní.
“Bastiane?” Zeptal se tiše. Oči si po pár dnech jen těžko zvykaly na světlo, ale ty doteky a hlas byly jiné. Opatrné, laskavé a hřejivě posilující.
“Je mi to líto. Omlouvám se.” Quinlen vydechl v úsměvu. ´Děkuju.´ Opřel se o pevný hrudník a pevně se prince chytl. On ho stejně pevně objal. Uvědomil si, že se chvěje pláčem. Zamračil se.
Objevili se ve velké ložnici. Bastian ho od sebe odtáhl. Přizvedl obočí, když k němu démon zvedl hlavu. Nebrečel, tiše se smál. Úlevou.
“Sinque?” Zeptal se. Bastian jen přikývl. Quinlenovo pohled se zachvěl.
“A Lucian?” Princ ho posadil na postel a dřepl si před něj.
“Zmizel, těžko říct kam.” Quinlen sklonil hlavu. Zakroutil s ní. Rty se zavlnily.
“Tak hrozně... tak...” Tentokrát se skutečně rozbrečel. Bastian se zamračil a zvedl se k němu. Objal ho kolem ramen a políbil do vlasů.
“Uklidni se, prosím. Ať ti udělal cokoliv, už to znovu neudělá. Slibuju.” Proklínal se v duchu. Co mu to zatraceně dovolil? Quinlen se zhluboka nadechl a odklonil se. Utřel si tváře a přikývl.
“V jednom ale nelhal, mám pravdu?” Zadíval se na něj muž. Popotáhl a zakroutil hlavou.
“Jak dlouho?” Chtěl vědět princ. Sedící se zničeně pousmál.
“Myslím, že od první chvíle... ale není to, tak jak říkal.” Zvedl rychle hlavu.
“Miluju ho... tak hrozně moc.” Zadíval se démonovi do očí. On jemu.
“Přesto si jim pomohl?” Zeptal se. Quinlen si povzdechl.
“Chci jen, aby byl šťastný a pokud k tomu potřebuje Gabriela...” Zmlkl. Bastian se na něj zadíval. Pousmál se a položil mu ruku na tvář.
“Děkuju.” Démon se zatvářil zmateně.
“Za to že ho tolik miluješ. Vím, že ať se staně cokoliv, ty budeš stát při něm.” Quinlen přikývl. Pak nějistě zamrkal, když mu jeho pán začal rozepínat potrhanou špinavou košili.
“B-Bastiane?” Přivřel oči, když ho po krku pohladily horké rty. Démon se zvedl k jeho.
“Nevím, jak jinak se omluvit a poděkovat. Chci něco udělat. Něco abyses cítil...” Šeptal mezi polibky. Zadívali se do očí. Quinlen snad poprvé v životě zčervenal. Ty krásné pronikavé oči a podmanivé kouzlo.
“Ale já... jsem celý...” Poškrábal se na holé hrudi. Princ se pousmál a postavil ho. Objevili se v lázních.
Menší z mužů se svlékl. Věděl, že ho Bastian vyléčil a dodal mu energii. Jen si nevšiml kdy vlastně. Skočil šipku do bazénu. Vynořil se a ulízl vlasy. Otočil se k démonovi. Už stál za ním. Quinlen zatajil dech a projela jím touha. To krásné pevné tělo, brodící se křišťálovou vodou. Démoní princ k němu přistoupil a vzal tvář do dlaní.
“Lepší?” Usmál se. Muž přikývl a s povzdechem přijal horké měkké rty. Hluboce se vpily do jeho. Bastian ho chytl za boky a přizvedl, démon ho okamžitě objal nohama. On se usmál a nesl ho ke schůdkům. Na jeden se posadil s ním v náruči.
Odklonili se a zadívali do očí. Quinlen se zachvěl. Poprvé v něm neviděl Bastiana. Démoního prince. Svého pána. Ale krásného smyslného muže. Potencionálního milence.
Usmál se a rukou sklouzl do vody. Špičkami prstů pohladil probouzející se úd. Princ přivřel oči a Quinlen netrpělivě přizvedl boky. Objal ho dlaní a pohl rukou. Bastian jemně zamručel a vyvolal zašimraní ve slabinách. To sladké něžné mučení. Dech se zachvěl na rtech a démon nedokázal déle čekat.
Bastian zasténal a pevně ho stiskl. Ten malej... oddechoval zhluboka. Pohledem vyhledal šedivý a doufal, že se tváří alespoň trochu vyčítavě. Snaha se vytratila, když spatřil to, co spatřil. Krásného, divokého démona ve své náruči. Byl vážně tak neskutečně smyslný. Oči, tělo, pohyby.
Princ přivřel oči a vztáhl ruku. Palcem pohladil pootevřené rty a pak vklouzl mezi. Démon ho zlehka kousl a pohladil jazykem. Bastian se zachvěl a přitáhl si ho. Nedočkavě ochutnal a zabořil se hluboko do horkého těla. Chtěl mu poděkovat, omluvit se ale tohle je spíš odměna pro něj. Držel vlnící se boky a užíval si plamen, spalující tělo. Měl pocit, že voda kolem nich se začala vypařovat.
Quinlen chytl jeho zápěstí a prohl se v zádech. Hlasitě vydechl, Bastian s ním. Silou stáhl démonovo boky ke svým a zabořil se tak hluboko, jak dokázal.
Muž hlasitě oddechoval a hleděl do stropu. Pomalu sklonil hlavu a zadíval se do modrých poutajících očí. Pousmál a svezl se na prince, opřel o široká ramena. Bastian ho pevně objal a rty pohladil rameno.
“Smím ti takhle děkovat a omlouvat se častěji?” Zachraptěl. Quinlen se zasmál a unaveně zavřel oči.
