kapitola II.
Cítil, že ho někdo hladí po tváři. Horké hýčkající prsty kopírovaly linii obličeje až zlehka přejely po rtech.
“Sheik... Sheik´kaii” Zašeptal.
“Ramsesi.... Ramsesi.” ´To není... jeho hlas.´ Procital pomalu. Otevřel oči a zadíval se na muže, sedícího na posteli. Revak se pousmál.
“Dobré... dobrý večer.” Opravil se. Mladík si uvědomil dlaň na své tváři. Zrůžověl a posadil se. Muž konečně stáhl svou ruku zpět.
“Obleč se. Mám tě vzít k drakům.” Vstal. Ramses udiveně zvedl obočí.
“Nerozumím.” Spustil nohy z postele. Revak se pousmál a otočil se k němu.
“Proto tě sem Seibei vzal. To co jsi předvedl při tvé poslední bitvě.” Zakroutil hlavou.
“Král si myslí, že jsi v nebezpečí.” Zamračil se, když mladík vytřeštil oči. Sedl si k němu.
“Uklidni se. Proto jsi tady. My tě ochráníme.”
“Nezklamal jsem ho?” Řekl Ramses nechápavě. Muž udiveně zvedl obočí.
“Hlupáku, stal jsi se královským klenotem, který mají všichni za úkol chránit.” Mladík k němu překvapeně zvedl oči.
“Některým si to trochu znepříjemnil tím, žes propustil prince.” Připustil pobaveně.
“Na druhou stranu, je to důkaz o tom, že jsi někdo vyjímečný.” Usmál se, když Ramses znovu zrůžověl.
“Tak pojď, draci čekají.” Postavil ho. Převlékl se a šel s ním do dračí jeskyně.
Zadíval se na Veruku. Měl už by být na jeho chlad zvyklý ale přesto ho z něj vždy zamrazilo. V jeskyni byli přítomní i ostatní mistři a jezdci. Chyběl Zane a Seibei.
“Opravdu si myslíte, že jsem teď jeho cíl?” Zvedl Ramses oči k Revakovi. Přikývl.
“Bohužel lehce zranitelný.” Ozval se jeden z mistrů a ukázal k místu jeho jizvy. Ramses se jí instinktivně dotkl.
“Musíš se naučit ovládat svou moc a drak ti pomůže. Je možné, že po tobě půjdou nejen démoni.” Dodal. Mladík se mu zadíval do očí. Udiveně zvedl obočí.
“Sheik´kai?” Zamračil se, když mistr příkývl.
“On by přece...” Zakroutil hlavou.
“To je vážně zlej sen. Proč zrovna on má takovou moc? Přemýšlej, ty hlupáku! Propustil jsi ho, což znamená, že bys ho možná byl schopen znovu spoutat. Jsi pro něj nebezpečný.” Zamračil se jiný mistr. Ramses sklonil hlavu. Ale on mu přece slíbil... Cukl sebou, když ucítil ruku na svém rameni. Zvedl oči k Revakovi. On se povzbudivě usmál.
“Jsou to jen zavistivý a vystrašení chudáci, zapomeň na ně. Pojď se jim ukázat.” Chytl ho za ruku a vedl k drakům.
“Co si to... tvoje drzost a arogance přesahuje všechny meze!” Řekl rozčíleně mistr. Revak se s úsměvem otočil.
“A co s tím ty chceš dělat?” Vedl mladíka dál. Mistři se zamračili a následovali je.
Draci si jich všimli. Všichni se jako jeden posadili a uklonili, ale tím to skončilo. Ani jeden se k mladíkovi nepřiblížil – ani jeden se nechtěl stát jeho nosičem.
Přítomní se mezi sebou rozhlédli. Byli si tak jistí, že jeden z nich si mladíka vybere.
“No, zdá se, že nemá smysl zůstávat.” Zakroutil mistr hlavou a šel pryč. Někteří ho následovali. Ramses sklonil hlavu. Kolik lidí kolem sebe ještě zklame? Klesl na kolena.
“Je... je mi to líto. Omlouvám se.” Všichni se zarazili a otočili.
Seibei se Zanem, vracející se z královského města, se na shromáždění zadívali. Seskočili ze svých draků a přistoupili blíž.
“Nechal jsem jich tolik umřít... tolik jich kvůli mně přišlo o život. Zklamal jsem je, tak jako teď vás.” Zvedl oči plné slz k drakům.
“Je neoklamu. Jsem slaboch... klenot, který nemá žádnou cenu.” Opřel se o ruce a sklonil hlavu.
Seibei se zamračil. Věděl, že si mladík nesmyslně vyčítá jejich smrt. Přestože jich tolik zachránil. Kdyby tam tehdy nebyl, zemřeli by všichni. Vykročil k mladíkovi. Zarazil se.
Před mladíkem seděl drobný drak. Ne větší než kočka. Natáhl k mladíkovi hlavu a čumákem se dotkl jeho tváře. Ramses sebou cukl a rychle zvedl oči. Zadíval se na panensky bílého draka. Nejistě vztáhl ruku a dotkl se jeho hlavy. Drak vydal zvuk podobný zavrnění. Mladík vydechl v úsměvu a utřel si slzy.
“Ty jsi... můj?” Zeptal se opatrně. Dráček jemně přikývl.
“Vážně? Jsi, jsi...” Nedokázal vyjádřit své nadšení.
“Stejně ubohej jako ty.” Ozval se Veruka posměšně.
“No, gratuluju. Váš hrdina a jeho... štěně.” Šel pryč. Nerf s Devonem za ním. Mistři si nejistě prohlíželi dvojici. Čekali skutečného draka – jednoho z mocnějších. Menší draky nikdo nebral moc vážně a oni ani neovládali mocnou magií. Byli schopni malých doprovodných kouzel větších draků.
“Hmmm... je rozkošnej.” Dřepl si Zane k dráčkovi.
“Tak nějak se k sobě hodí.” Podrbal se Seibei trochu rozpačitě ve vlasech. Všichni to věděli. Veruka měl pravdu. Tenhle dráček je mu k ničemu. Ramsesovo nadšení, je ale přinutilo k úsměvu.
“Jak mu budeš říkat?” Pohladil Zane tvorečka.
“Nemá už jméno?” Postavil se mladík s ním v náruči. Zane pokrčil rameny.
“Nevím, nikdy jsem ho tu neviděl.” Porbal dráčka pod tlamičkou.
Uplynulo několik dní, kdy se dráček od Ramsese nehl. Mladík trávil čas v knihovně nad knihami o Sheik´kaiovi nebo v jeskyni mezi draky. Všímal si pohledů mistrů a jezdců kolem. Nebrali ho jako jednoho z nich. Ne s tímhle drakem po boku. Verukův pohled se změnil z chladného opovržení v posměšné opovržení. Ale na tom nezáleželo. Nevzdal by se ho. Zamiloval si ho na první pohled. Byl jeho. Cítil to – někdo uvnitř si byl jistý, že k sobě patří.
Zároveň si všiml, že oproti ostatním svého druhu, je jeho dráček vážnější, méně hravý a klidnější. V tom jak se pohyboval, seděl, díval se, byla určitá hrdost a jistota. Občas měl pocit, že převyšoval všechny draky v jeskyni jen tím, co vyzařoval. Snad i proto mu stále nedokázal dát jméno.
Ramses sledoval Seibeie s jeho dračicí. Byl si jistý, že pouto, které mezi sebou mají, je občas snad i vidět. Muž měl v očích něhu a teplo, když na ni hleděl. Spokojený a šťastný úsměv, když seděl na jejím hřbetě. Největším překvapením pro Ramsese bylo, že to všechno vyzařovalo i z ní.
Seibei ji pohladil a rozloučil se. Šel k mladíkovi, sedícímu na okraji jezera.
“Tedy?” Zvedl k němu Ramses oči od knihy, ze které předčítal svému drakovi. Seibei pobaveně pokrčil rameny.
“Řekla mi, že jí to nepřišlo důležité. Ještě míň, se mi jako člověk ukázat. Prý jí nenapadlo, že by mě to zajímalo.” Sedl si.
“No a teď se jí nechce. Netuším proč.” Dodal a sklonil hlavu k drakovi. Udiveně zvedl obočí. Dráček ho očividně poslouchal. Co bylo ale nejdivnější – tvářil se pobaveně?
“Je pozdě. Měli bychom si jít lehnout.” Zahnal dotěrnou myšlenku a vstal. Pomohl vstát mladíkovi.
Oba seděli na skále a sledovali trénující jezdce. Brzy se měly konat dračí závody a z celé země přilétali nejznámější závodníci. Přijeli na turnaj, ale mnohem víc byli zvědavi na mága, který osvobodil dračího prince. Zvěst o jeho svobodě se roznesla po celé zemi.
“Je vážně dobrý.” Sledoval Ramses Revaka.
“Ale neřekl bych, že zrovna je čas na hry.” Zakroutil hlavou.
“Je to čím dál horší.” Dodal.
“Myslím, že právě proto je teď ten správný čas. Je to dobrý způsob, jak zapomenout na tu hrůzu. A dračí jezdci se uvolní jen tam nahoře.” Zvedl hlavu k nebi.
“A někteří jen při závodech.” Dodal. Ramses se zadíval na Ghen´kaie. Pousmál se.
“Tak pojď.” Vstal Seibei. Mladík k němu nechápavě zvedl oči.
“Ukážeme jim, jak se to dělá.” Řekl muž pobaveně a zvedl ho do náruče.
Veruka letící za Revakem udiveně zvedl obočí, když ho minul temně rudý drak. Pousmál se. Zamračil se, když si všiml tmavých vlasů, vlajících z poza Siebeiovo ramene. Tolik toho malýho kouzelníka nenávidí. Všichni jsou z něj celí pryč. Zane, Revak i Seibei. Hlavně Seibei. Proč ho stále chrání? Tolik zbožňuje? Nakonec vymyslí způsob, jak ho vymazat z jeho srdce. Sklonil hlavu.
Revak otočil hlavu vedle sebe. Pobaveně se pousmál a rukou naznačil směr. Seibei přikývl. Oba změnili směr a zalétli do kaňonu, který se nepoužíval pro závody. Pokračovali dál prudkými zatáčkami.
Veruka zastavil svého draka u odbočky. Jak moc ho nenávidí. Zadíval se za draky. ´Udělám z tebe ještě většího hlupáka než jsi.´
Dva draci proplouvali mezi skalami. Střídali se o první pozici nebo letěli vedle sebe. Tam kde se vešli.
Ramses se dlaněmi opíral o bílé šupiny a vnímal rychlost kolem svého těla. Zarazil se. Bílé? Zadíval se na draka pod sebou. Jeho srdce se zachvělo. Otočil hlavu vedle sebe. Ghen´kai plachtil po jejich boku – sám a bez jezdce. Nadšeně zařval a předlétl je. Dračí princ napodobil jeho křik a mohutně máchl křídly. Podlétl druhého draka.
“Nemyslel sis, že to bude tak snadné. Setřást mě.” Ozval se v Ramsesovo mysli známý hlas, který mu rozechvěl dech.
“Ještě jsem se o to ani nepokusil.” Odpověděl druhý drak a rozverně po něm chňapl. Sheik´kai se zasmál a vyrazil. ´Umí se smát?´ Pomyslel si mladík
“Měl bys s tím začít... jestli se chceš udržet na mém ocasu.” Vyrazil princ dopředu a nechal za sebou druhého draka.
Ramses se pevněji chytl temných rudých šupin.
“Neboj se, držím tě.” Usmál se Seibei a držel ho kolem pasu. Mladík se rozhlédl. Co to bylo? Vzpomínka? Ale čí? Otočil hlavu k rudému drakovi. Jeho? Bylo z ní cítit tolik bolesti a smutku. Tolik ho bolí vlastní zrada? Sklonil hlavu. Proč byl vlastně schopný ji vidět? Prince od jejich prvního shledání neviděl – ani se mu o něm nezdálo. Přesto jakoby ho stále cítil ve své blízkosti.
Konečně přišel čas závodů. Bylo jich podle počtu zúčastněných. Vždy pět závodníků. Jména se náhodně losovala. Vítězové kol se dostali do finále. Jeden z mistrů přinesl speciální zdobenou vázu se jmény. Jiný začal losovat jména. Třetí je zapisoval na velkou tabuli.
Ramses sebou cukl a nejistě sledoval mistra, který začal psát jméno. Muž se zarazil.
“Co je to za nesmysl. Nemůže závodit.” Otočil se na své druhy. Losující mistr sklonil hlavu k lístku. Přečetl jméno znovu. Zamračil se.
“Myslíš, si že je to nějáká legrace?” Zvedl oči k mladíkovi. Ten nechápavě stál. Cítil na sobě zamračené pohledy všech.
“Většina tady bere závody za posvátné. Je to dlouhodobá tradice a ty ji takhle zesměšníš?” Mračil se mistr.
“Připadalo ti vtipné hodit tam své jméno?”
“Ale já ho tam nehodil.” Bránil se mladík. Zvedl oči k mračícímu se Revakovi. Nejistě zakroutil hlavou.
“Byl to jen hloupý žert. Pokračujem.” Podíval se muž na mistry.
“Jaktože dovolíš, aby mu to jen tak prošlo?! Miluješ závody! Žiješ jimi a on...” Ozval se vztekle Veruka. Všichni k němu otočili hlavy. Revak nechápavě pokrčil rameny.
“A co mám dělat? Vztekat se jako ty? Promiň ale z toho už jsem vyrost. Ty bys měl konečně taky.” Dodal. Verukův obličej stáhla nenávist.
“Od... od té doby, co tu je. Pan. Zachránil jsem celé vojsko, probudil jsem velkého draka.” Řekl chladně a vykročil k Ramsesovi. Všichni zaskočeně sledovali jeho temný hněv. Ke krásné jemné tváři se naprosto nehodil.
“Tolik tě nenávidím! Tak moc. Než jsi sem dorazil, všichni se točili kolem mě! Seibei byl můj!” Prskal vzteky. Muž udiveně zvedl obočí.
“Hrabe ti? Nikdy jsem nebyl tvůj.” Zakroutil hlavou.
“Ale byl bys... směřovali jsme k tomu.” Otočil k němu Veruka hlavu. Seibei se mu zadíval do očí. Něco v nich ho přimělo zachvět se.
“Myslím, že mu...” Otočil hlavu k Revakovi. Ten zaskočeně sledoval Veruku.
“Eithne!!!” Všichni sebou cukli, když z poza mladíka vylétl jeho drak. Cíl byl jasný. Ramses.
“Veruko, ne!” Rozeběhl se Revak, s ním několik dalších. Jejich draci byli moc daleko, aby pomohli. Ramses strnule stál. Neschopen pohybu. Zavřel oči.
Všichni se zastavili a sledovali siluetu zářící za mladíkem.
“Slíbil jsem ti, že tě ochráním.” Mladík otevřel oči. Sklonil hlavu a zadíval se na svůj stín na zemi. Zvedl oči k ostatním. Jejich užaslé výrazy mluvily za vše. Otočil se a zvedl hlavu. Vše kolem bylo zvláštně zpomalené. Rozmazané. Zastínil si oči a zadíval se na tvora. Vyrazil a strhl sebou béžového draka. Eithne tvrdě dopadl na zem. Nikdo se o něj ale nezajímal. Všichni sledovali krásného bílého draka vznášejícího se nad jejich hlavami. Vypadal jako na obraze. Rudé konce křídel. Nádherný a majestátný. Dračí princ.
Draci, přilétající z jeskyně, se zastavili a stejně nejistě ale okouzleně jako jejich jezdci sledovali tvora. Eithne se pohl, vzlétl a vztekle zavrčel.
“Jsi stejně šílený, jako tvůj jezdec... ale prohraný boj bys mohl poznat.” Řekl princ se svým vrozeným klidem. Drak po něm skočil. Snažil se mu zakousnout do krku. Sheik´kaiovi se to narozdíl od něj povedlo. Odhodil ho směrem k útesu. Drak ustálil svůj let. Z krku mu se mu valila krev. Princ zabručel a vydal se k němu.
“Sheik´kaii! Ne!” Zvedl k němu Ramses ruku. Drak se zastavil a otočil k němu hlavu.
“Nech ho, prosím.” Šel mladík k zraněnému.
“Chtěl tě zabít.” Podotkl princ.
“Já vím, ale... to jen díky Veruce. To pouto, které mezi sebou mají. On za to nemůže. On ne.” Zakroutil hlavou a pomalu přešel k drakovi, který unaveně klesl na zem. Ztrácel mnoho krve. Když k němu mladík došel, výhružně zavrčel.
“Ramsesi.” Ozval se stejně výhružně Sheik´kai. Mladík k němu zvedl oči.
“Prosím. Nech mě to udělat.” Drak si sedl před druhého a odměřeně ho sledoval.
“Jestli se jen špatně podívá... shodím ho z té skály.” Zabručel. Ramses se pousmál a přikývl. Otočil hlavu k druhému.
“Pomůžu ti, jen mě nech.” Pohladil ho. Drak bolestně zakňučel tak jak to umí jen psi. Sklonil k němu svá zranění. Mladík se pousmál a položil mu dlaně na krk. Zavřel oči.
“Nesahej... nesahej na něj!” Ozval se vztekle Veruka. Všichni k němu otočili hlavu.
“Ty zrádče, tak i ty?!” Zvedl oči k Eithne.
“Co to povídáš? Když mu nepomůžu, umře.” Zamračil se Ramses.
“Pro svého jezdce? Bez váhání!” Vyštěkl mladík. Druhý se zamračil. Veruka se nevěřícně chytl za tvář, když dostal tvrdý pohlavek.
“Přišli jsme o mnoho dobrých bojovníků! Nemáš právo zbytečně zahazovat život dalšího!” Jeho hlas byl pro něj nezvykle chladný. Tak jako pohled. Otočil hlavu zpět k drakovi.
“Už to bude v pořádku.” Řekl jemně a zavřel oči. Jeho ruce se rozzářily bílým světlem. Drakovo zranění pomalu mizela až se ztratila úplně. Mladík ho pustil a odstoupil.
“Děkuji.” Ozval se drak a podíval se na Sheik´kaie. Kývl hlavou, pak ji otočil k Veruce. Něco zabručel a letěl pryč. Veruka se zamračil a šel do chrámu.
Sheik´kai sledoval Ramsese. Zarazil se a rozhlédl. Kolem něj stáli obyvatelé Chrámu a sledovali ho. Tak jako draci sedící opodál. Princ si povzdechl.
“Co?” Zeptal se nevrle. Oni sebou cukli a trochu ustoupili.
“Bude teď?” Předstoupil před něj Zane. Drak se na něj zadíval.
“Co by? Vybral jsem si Ramsese jako jezdce.” Všichni na něj překvapeně hleděli.
“Ale Ramses přece už svého draka má, nemůžeš... kde máš vlastně...” Rozhlédl se Seibei. Nejistě zvedl oči k princovi. Ten pobaveně zabručel.
“Ještě nějáké trefné připomínky, člověče?” Bavil se. Otočil hlavu zpět k Zanemu.
“K tvému dotazu. Slíbil jsem, že ho ochráním. Nic víc mě nezajímá. Pokud se postavíte proti němu, já se postavím před něj.”
Ramsese jeho slova hřála u srdce. Nevyužil ho. Dokonce byl celou dobu s ním a dohlížel na něj. Přijal ho. Vybral si ho. On. Dračí princ. Sledoval draka. Vzpomněl si kolikrát se mu jako drobný dráček schoulil na nohách, kolikrát se mu tulil k boku... kolikrát spolu spali na posteli. Zrůžověl.
Tvor sledoval jeho měnící se výrazy. Zavřel oči a rozzářil se slabým světlem. Všichni znovu ustoupili. Dračí silueta se začala měnit a zmenšovat. Když světlo zmizelo, princ před nimi stál ve své lidské podobě.
Zane s úsměvem otočil hlavu k Seibeiovi.
“Teď už ho chápu. Taky bych neváhal ho pustit.” Řekl pobaveně. Seibei se stejným výrazem přikývl. Mladík, stojící vedle nich, zrudl ještě víc. Přerývaně se nadechl, když princ stál najednou před ním. Zvedl k němu oči a zadíval se do zelených. Muž se pousmál a vztáhl ruku. Pohladil ho po tváři. Prsty sjel přes krk a paži k ruce, chytl ho za ní.
“Omluvte nás.” Vedl pryč. Zastavil se vedle Revaka.
“Hodně štěstí při závodech tobě i... jemu.” Vedl mladíka dál. Všiml si draků, sedících opodál. Několik jich roztáhlo křídla. Princ zakroutil hlavou.
“Ještě ne.” Vedl mladíka do Chrámu.
Ramses vešel do svého pokoje. Sheik´kai zavřel dveře a opřel se o ně. Mladík za sebou cítil jeho přítomnost, vůni. Jeho. Otočil se. Proč se chvěje pokaždé, když ho vidí? Hleděl na muže opírajícího se o křídlo dveří. Protože je tak krásný, vznešený, mocný? Jeho pohled tak podmanivě provokativní a zároveň plný tepla? Ale tak je to i u Seibeie či Zaneho. Proč on na něj tak působí? Měl pocit, že se rozpustí při jediném jeho pohledu, úsměvu, doteku.
“Proč jsi zmizel... a pak ten dráček?” Přinutil se k řeči. Princ sklonil hlavu a zadíval se do země.
“Slíbil jsem, že ti nikdo neublíží. Chtěl jsem ti být nablízku. Zdálo se mi to jako nejlepší způsob.”
“Ale mohl jsi přece...”
“Ne, nemohl.” Přerušil ho.
“Rozhodli se k tak zoufalému činu, že mě spoutali. Mí přátelé.” Zaplnily jeho oči bolest se smutkem. Ramses se zamračil. Ne, nechce ho vidět takhle trpět. Přešel k němu.
“Museli mít skutečně dobrý důvod, proč to udělali. Nemyslíš?” Zvedl k němu princ oči.
“Dlouhá léta jsem je proklínal a plánoval pomstu ale pak... uvědomil jsem si, že ten důvod jsem byl já.” Zamračil se.
“Určitě se o to pokoušeli. Myslím, dostat se ke mně, ale já jim to nedovolil.” Zakroutil hlavou.
“Jaký princ jsem asi musel být, když je to donutilo udělat něco takového.”
“Ale... ale jsem si jistý, že tě milovali. Zlomilo jim to všem srdce.” Dotkl se ho Ramses na paži. Muž přikývl.
“Ale já si svými pocity stále nejsem jistý. To, co udělali ač možná právem, jen tak odpustit a zapomenout nedokážu.“ Odpoutal se ode dveří a způsobil tak mladíkovi malý šok. Přešel k posteli a sedl si.
“Nedokážu se před ně znovu postavit jako jejich princ. Nechápej to špatně. Jsem stále... dračí bůh. Stejně mocný, stejně samolibý.” Usmál se pobaveně.
“Stejně lehkomyslný.” Chytl mladíka, který se nedopatřením přiblížil moc blízko. Posadil na své nohy a položil ruku na tvář. Ramses dokonale zrudl a rozechvěle se nadechl. Sheik´kai se znovu pousmál.
“Ale ne jejich. Je to jako by vykopali propast. Širokou hlubokou propast a já stojím na druhé straně.” Ramses se na něj zadíval. Z jeho slov mluvila velká bolest a smutek. Stejně silné, jaké cítil v kaňonech. Zamračil se a odvážil se vztáhnout ruku a dotknout se tváře. Když k němu princ zvedl oči, povzbudivě se pousmál.
“Ještě... ještě jsem tu já.” Překvapila ho vlastní slova. Sheik´kai se usmál a přikývl.
“Bylo to jako malý zázrak, když jsi mě probral.” Přitáhl si ho blíž k sobě. Ramses se o něj rozpačitě opřel.
“Spal jsi?” Kuňkl. Muž ho pohladil po vlasech a objal.
“Dá se to tak říct. Odpočíval jsem. Moje tělo spalo, ale moje mysl vnímala okolní svět. Nedokázal jsem úplně usnout. Díky svým okovům.” Jeho zaujala poslední věta.
“Ano, cítil jsi jejich chlad, mám pravdu?” Když mladík přikývl, pokračoval.
“To bylo poutací a oslabující kouzlo.” Odmlčel se. Ramses se ho neodvažoval pobídnout, aby pokračoval.
“A pak jsem cítil tvoji magii. Tak čistou tak něžnou... tak krásnou.” Usmál se.
“Donutil jsem mysl i tělo probrat se a spojil se s tebou. Skoro mě to zabilo.” Usmál se. Ramses rozšířil oči šokem.
“Ale stálo to za to, protože tys mě přijal.” Mladík sebou cukl a začal protestovat. Muž ho umlčel laskavým úsměvem.
“Byly čím dal ostřejší a delší, mám pravdu?” Když mladík trucovitě přikývl, vysvětlil mu.
“To protože se naše mysli čím dál pevněji a hlouběji spojovaly. Už jsem to nechtěl jen já, ale i ty.” Ramses okouzleně sledoval něžný hřejivý úsměv.
“A pak když jsi konečně stál přede mnou... se svým váhavým rozkošným výrazem.” Zakroutil hlavou.
“Uvědomil jsem si, že nemám šanci.” Sklonil k němu hlavu. Ramses mu nechápavě hleděl do očí. Muž se zničeně pousmál. Za celý svůj dlouhý život nikdy nepotkal někoho tak...
“Hmmm... o tomhle přesně mluvím.” Přitáhl si jeho rty. Mladík zmateně zamrkal ale neodtáhl se. Tak jako v jeskyni - muž něžně laskal jeho rty a čekal na odpověď. Zachvěl se, když ji konečně dostal a prohloubil své polibky.
S úsměvem se odtáhl a zadíval se do přivřených očí. Pohladil ho po tváři a znovu ochutnal růžové rty. Něco zabručel a opět se do nich vpil.
Ramses polekaně otevřel oči, když ho muž položil do peřin. On se odtáhl a všiml si vyděšeného pohledu. Usmál se.
“Neboj se, Ramsesi. Neublížím ti. Jen jsem tak dlouho necítil něčí dotek a tvůj je tak...” Pohladil ho po tváři a sjel přes bradu ke krku. Mladíkův pohled se změnil v něžný a zasněný. Rozechvěle přizvedl hlavu k muži. Zlehka ho políbil
“Ale... ale nechceš, totiž chceš... ale ne dnes.” Koktal. On se pousmál a položil ho zpět.
“Ne, dnes ne.” Sklonil se ke rtům.
Seibei se zadíval na pár. Sheik´kai ležel na zádech – u jeho boku Ramses. Vypadal naprosto spokojeně. Muž sebou cukl, když princ otevřel oči. Zvedl ukazováček ke rtům. Seibei přikývl a opatrně si sedl na kraj postele.
“Nemůžem nikde najít Veruku. Myslím, že bys to měl vědět.” Řekl tiše.
“Ten malý, vzteklý.” Sklopil k němu zrak. On přikývl.
“Nemusíš se bát, ochráním ho.” Sklonil hlavu k mladíkovi, který začal něco mumlat ze spaní. Mračil se. Sheik´kai ho pohladil prsty po tváři a tiše něco zašeptal do vlasů. Ramses se uklidnil. Seibei sledoval princův pohled. Smutně se pousmál.
“Hmm... do teď jsem to byl já.” Uklouzlo mu. Muž k němu zvedl své krásné oči. Sedící sebou cukl.
“Totiž, nemyslel jsem to tak, že bych... vždy jsem byl a budu...” Rozkoktal se snad poprvé v životě. To poslední, o co stál, byl žárlivý dračí bůh. On se pousmál.
“Starší starostlivý bratr.” Překvapil muže. Starší bratr? Pomyslel si. Spokojeně se usmál. Vlastně ano. Starší bratr. Přikývl.
“To je v pořádku. Vím to. Taky... ty máš přece Ra´kai.” Šokoval ho. Seibei cítil horkost ve tvářích. Princ se na něj zadíval.
“Jak jste se potkali?” Chtěl vědět. Muž se jemně pousmál a vyprávěl mu o jejich shledání. Sheik´kai ho s úsměvem poslouchal.
“Jako socha vytesaná z kamene.” Zavřel oči a živě si ji dokázal představit.
“Musel jsi ji vidět i jako člověka.” Seibei k němu překvapeně zvedl oči. Princ k němu otočil hlavu.
“Jak jinak by mohla vstoupit do města plného lidí aniž by si jí někdo všiml?” Vysvětloval. Muž si uvědomil, že má pravdu.
“Zkus si vzpomenout.” Pobídl ho.
“Sám jsi to řekl. Je to město plné lidí, jak bych si mohl...” Zakroutil hlavou.
“Je to vyjímečně krásný drak... i člověk.” Přerušil ho princ a přikývl. Seibei zavřel oči a hledal ve své paměti.
Sheik´kai sklonil hlavu k mladíkovi, který se pohl. Rozespale se zvedl a promnul si oči.
“Co se...” Zmlkl, když mu princ položil prst na ústa. Usmál se rozpakům a sklonil se k jeho rtům. Ramses si povzdechl a položil si mu hlavu na prsa. Něžně se přitulil a sledoval Seibeie. On otevřel oči. Zakroutil hlavou.
“Vzpomínám si na spoustu tváří, ale žádnou dívku, která by...” Princ se laskavě usmál a chytl ho za ruku.
“Vybav si všechny tváře... všech lidí, které jsi tam potkal.” Zadíval se mu do očí. Seibei jemu – do těch nádherných hlubokých studnic. Vyděl v nich tváře, které spatřil třeba jen koutkem oka. Pak spatřil ji. Nejprve jen jako stín. Tu nejpůvabnější tvář, jakou kdy viděl. Jak mohl zapomenout? Jeho oči se rozšířily šokem. Princ se pousmál. Seibei k němu otočil hlavu. Zakroutil s ní.
Ramses si nejistě sedl, když muž bez jediného slova opustil ložnici. Sklonil hlavu k princi. Ten se pousmál a stáhl ho zpět k sobě.
“Co to... znamenalo?” Zeptal se zaskočeně. Muž ho políbil do vlasů a pevně objal.
“Nic. Jen jsem pomáhal starému příteli s bolavým srdcem.” Usmál se a zavřel oči. Ramses k němu zvedl hlavu. Povzdechl si a něžně se přitulil.
Seibei došel do jeskyně. Rozhlédl se. Spala na svém obvyklém místě na vyvýšené skále. Bylo to jen její místo a draci kolem to věděli. ´Její.´ Pomyslel si muž a usmál se tomu.
Dračice otevřela oči a zvedla hlavu. Vždy to tak bylo. Jakmile Seibei vešel do jeskyně, věděla o tom. ´Věděla.´ Usmál se znovu. Tvor k němu pomalu a tiše slétl.
“Je pozdě. Stalo se něco?” Muž zakroutil hlavou.
“Jen jsem nemohl spát. Myslel jsem, že bychom se proletěli.” Všiml si Revaka, opřeného o Ghen´kaie. Oba spali. Už tolikrát je takhle spolu viděl. Obzvlášť po vyhraných závodech. Revak nikdy neslavil s ostatními jezdci, slavil se svým drakem. Jen oni dva. Tichá klidná oslava dvou nejlepších přátel. Seibei se pousmál a zvedl oči k Ra´kai. Dračice mu uvolnila svůj hřbet.
Dlouho plachtili noční oblohou bez jediného slova. Jen na jejím hřbetě se cítil klidný a skutečně spokojený. Když cítil její sílu pod prsty, vnímal ladné rozvážné pohyby. ´Její.´
Dračice se posadila na okraj skály a protáhla si křídla. Seibei obratně seskočil z jejích zad a stoupl si před ni. Zadíval se na strž pod sebou.
“Mluvil jsi s princem?” Překvapeně k ní zvedl hlavu.
“O Veruce.” Vysvětlovala. Seibei přikývl. Tvor zvedl svou elegantní hlavu k nebi.
“Pochybuji, že nám někdy bude schopen odpustit.” Sledoval jasně zářící hvězdy. Muž jeho.
“Já myslím, že ano.” Dračice k němu sklonila hlavu.
“Jsem si tím jistý.” Kývl přesvědčivě. Ra´kai něco zabručela a přikývla. Seibei se usmál.
“A kdy se mi konečně ukážeš jako člověk?” Dračice zaváhala.
“Co tím myslíš? O tom už jsme přece mluvili.” Zakroutila hlavou.
“Ty si vážně myslíš, že se spokojím s odpovědí, že se ti prostě nechce?” Řekl pobaveně. Ona znejistěla a poposedla.
“Ano?” Rozesmála muže.
“No tak... začínám si myslet, že se snad stydíš.” Dračice něco zamručela, hlasitě si povzdechla a zakroutila hlavou.
“Seibeii, prosím.” Řekla nešťastně. Muž se usmál a vztáhl k ní ruce. Když se k němu tvor sklonil, chytl jeho velkou hlavu a pohladil mezi očima, pak políbil.
“Proč se tak bráníš?” Řekl jemně. Dračice tiše zakňučela a ucukla pohledem.
“Protože ty... a já jsem... nejsem...”
“Attisi.” Zašeptal Seibei. Ra´kai vytřeštila oči a odtáhla se. Rychle si odsedla a zadívala se na muže.
V královském městě byl mladý učitel. Půvabný krásný mladý učitel. Král chtěl, aby jeho muži byli nejen dobří bojovníci, ale také dobře vychovaní muži. On je učil kouzlu psaného slova, umění i tance. Jak správně mluvit, chovat se ve společnosti – etiketu. Učil je vidět, že slova dost často zmůžou víc než rána. Učil je žít hodnotný život hrdinů.
Někteří vojaci si mysleli, že je jen navoněná slečinka v drahém hávu, ale se svým rychlým mečem je přesvědčil o opaku. Pak ho i oni začali poslouchat.
Seibei ho miloval. Často za ním chodil a on mu předčítal z knih nebo jen vyprávěl dávno zapomenuté příběhy. Rád ho sledoval při práci, při odpočinku – třeba jen být s ním v jedné místnosti, bylo osvěžující a uklidňující. Trávili dlouhé hodiny rozhovory a on mu vyprávěl o svých snech a přáních. O své úctě k drakům.
To díky němu to nikdy nevzdal, i když byl vyčerpaný. Přesvědčený, že víc nezvládne. Šel za ním a on mu dodal sílu a odhodlaní pokračovat a jít za svým snem. To hlavně díky němu je tam, kde je teď. Jak mohl zapomenout? Nezapomněl. Jen místo, které mu patřilo v jeho srdci tak nějak bez boje převzala Ra´kai. Jakoby jí vždy patřilo. Bylo to naprosto přirozené.
Proto i tehdy přišla pozdě. Seibei už dlouho dobu věděl, že je připravený stát se jezdcem. Něco ho ale stále drželo v královském městě. On ho tam držel. Nedokázal ho opustit. Zachoval se jako zbabělec a odjel bez rozloučení, když učitel doprovázel královo syna na setkání s jeho budoucí ženou. Od té doby ho nikdy neviděl ani při návštěvě města. Tehdy už měl ale Ra´kai a srdce ani nenapadlo, že by mělo cítit nějakou ztrátu. Jmenoval se Attis.
“Řekl jsi mi...”
“Attisi?” Usmál se. Drak zmateně zakroutil hlavou.
“Odkud... Sheik´kai.” Uvědomil si.
“To on ti to řekl. Je jediný, kdo to ví.” Seibei k němu přešel a opět k němu vztáhl ruku. Drak se nechal pohladit.
“Ne, jen mě přiměl, abych si vzpomněl.” Řekl jemně.
“Ra´kaii, prosím.” Pohladil ho. Tvor sklonil hlavu a jemně zamručel. Začal zářit. Seibeiův dech se zachvěl a on ustoupil.
Když záře zmizela, srdce zalilo hřejivé teplo. Byl stejný, jakého si ho pamatoval. Štíhlá střední postava, bělostná pleť, temně rudé dlouhé vlasy a rubínové pronikavé oči.
Muž k němu zvedl svou jemnou téměř dívčí tvář – jakoby ji s láskou a pečlivostí nakreslil malíř. Zakroutil hlavou a s bolestí v očích se na něj zadíval.
“Odpusť mi to, prosím.” Seibei si stoupl proti němu a zadíval se mu do očí.
“Nechápu proč se vydáváš za dračici.” Zakroutil nechápavě hlavou.
“Copak vypadám jako drak? I jako muž jsem...”
“Nádherný.” Přerušil ho Seibei. Překvapeně zamrkal. On se usmál a položil mu ruku na tvář.
“Neskutečně nádherný.” Sklonil se k němu a neodolal vpít se do krvavě rudých sladkých rtů. Ra´kai se zachvěl a zaskočeně na něj hleděl. Seibei se odklonil.
“Proč jsi byl ve městě?” Přitáhl si ho do náruče a nehodlal pustit. Drak se mu opřel o hrudník a sklonil hlavu.
“Byl jsem se na tebe podívat. V tom jsem nelhal.” Zvedl k němu oči.
“A nedokázal odjet.” Zrůžověl. “Nevíš, jaký to byl šok, když jsem se vrátil a tys byl pryč.” Seibei se omluvně pousmál.
“Proč myslíš, že jsem se tak vytratil? Když jsi byl ve městě, nedokázal jsem se od tebe hnout.” Postěžoval si nesouhlasně. Ra´kai přizvedl obočí.
“To kvůli mně?” Seibei si povzdechl a přikývl.
“Ale... ale byl jsem muž... jsem muž.” Hleděl mu do očí. Muž se pobaveně zasmál a sklonil se k němu.
“Nepovídej.” Zašeptal mu do rtů. Drak se zachvěl a zvedl se na špičky. Tak dlouho po něm toužil. Tak dlouho si přál, aby ho držel v náruči. Tak dlouho o tom snil. A tohle bylo o tolik lepší než všechny jeho představy. Seibeiovo horké měkké rty. Jejich něžná péče.
Muži se odklonili a zadívali se do očí. Vyšší z nich pohladil druhého po tváři.
“Nečekáš, že tě dnes nechám spát v jeskyni a samotného.” Ra´kai se jemně usmál a zakroutil hlavou. Seibei ho spokojeně chytl za ruku a vedl do chrámu za jejich zády.
Zavřel dveře své ložnice a netrpělivě se sklonil k jeho rtům. Pochyboval, že kdy cítil tak měkké sladké rty. Nedokázal se jejich hebkého doteku nabažit.
Vztáhl ruce a prsty pohladil bělostný krk, sjel k pažím a opět ho chytl za ruce. Vedl k posteli. Posadil se na ni a jeho si přitáhl mezi rozkročené nohy. Objal kolem pasu a vdechl teplo a vůni jeho těla.
“Asi se mi rozskočí srdce. Tak hrozně se těším a zároveň bojím.” Povzdechl si. Ra´kai se odklonil.
“Bojíš?” Hladil ho prsty ve vlasech. Seibei zakroutil hlavou.
“Že ti ublížím, že... je to směšný, vždyť jsi drak a já mám potřebu tě chránit a...” Stáhl si ho na nohy. Muž se něžně usmál a políbil ho.
“Mně-mně to nevadí. Chci abys mě chránil.” Hleděl mu do očí. Seibei si s úsměvem povzdechl a přitáhl si jeho rty. Něžně a laskavě si hrál s jeho tělem, kochal se pohledem, tetelil se nad doteky až se pak rozechvělý skláněl nad ním s pocitem, že se srdce vážně rozskočilo. Dlouhé hodiny ho nedokázal pustit ze své náruče. Bloudil v jeho těle. Líbal rty, hebkou kůži. Miloval se s ním.
