kapitola II.

Všichni sebou cukli, když těsně vedle nich tvrdě dopadl jeden z tvorů. Mrtvý se sesunul k zemi. Ještě víc je šokoval, když se rozpadl na prach. Další se vynořil z poza útesu, chtěl zautočit. Za jeho zády se objevil drak a zakousl se mu do krku, odhodil na skálu. Jiný tvor ho ze strany strhl do mlhy.

“Kaha´ii.” Zašeptal Maya. “Musíme mu nějak pomoct.” Otočil hlavu k Reedovi. On se zamračil. Jak?

Rozšířili oči, když nad nimi sebou o skálu praštil další okřídlený tvor. Tentokrát jejich. Ustálil svůj pád a srovnal tělo. Na jejich hlavy se pomalu snášel déšť peří. Zamračili se a otočili hlavy ke třem tvorům, kteří se objevili nad propastí. Sklonili slepé hlavy k nim.

“Řekl bych, že si nás všimli.” Zacouval Trixie, když se vydali k nim. Zastavil je drak, který těžce přistál na okraji skály. Zařval a vyrazil proti nim. Tvorové se opět ztratili v mlze.

Uslyšeli bolestný řev.

“Řekněte, že to byl jeden z nich.” Zamračil se Orsen. Když si před ně unaveně sedl drak, zamračili se. Nebyl, sledovali jeho potrhané tělo. Zvedli oči k monstrům, která se vynořila z poza tvora. Výhružně se vznášela ve vzduchu a sledovala ho. Zvedl k nim hlavu. Zavrčel a zamával křídly.

“Ještě stále jsem to já.” Rozzářil se. Cestovatelé si zastínili oči, když z něho neuvěřitelnou silou vyšlehla bílá tlaková vlna. Jim neublížila, tvory smetla z oblohy.

Pomalu otevřeli oči a rozhlédli se.

“Myslím, že to zvládl.” Ozval se Oscar uvolněně.

“Zatraceně.” Rozeběhl se Reede k okraji. Ostatní se zadívali na vír peří. Snesl ze k zemi a odhalil ležícího mladíka. Muž ho zvedl do náruče a otočil. Měl zavřené oči a nevnímal. Všude po těle tržné rány.

“Proč se nevyléčí... jako tam v lese?” Ozval se nejistě Trixie.

“Nemá sílu... musíme ho dostat nahoru.” Vstal Reede.

“Máte někdo provaz nebo něco?” Podíval se na ně. Nechápavě na něj hleděli.

“Musíme mu svázat ruce. Nemůžu ho držet a ještě lízt nahoru.” Zamračil se.

“Opasek?” Ukázal mu Trixie černý kožený pásek. Když Reede přikývl, sundal si ho. Omotal kolem mladíkovo ruky a připl k okovu. Orsen mu ho vysadil na záda.

“Polezu první. Nebudeme zastavovat ani na někoho čekat. Pochybuju o tom, že jsou mrtví všichni a bez něj nemáme šanci.” Vyhoupl se na skálu. Snažil se pokračovat co nejrychleji, ale výboje mu to moc neusnadňovaly – bolelo to jako čert. Nachvíli se zastavil na širší skalní římse a počkal na Mayu, lezoucího za ním.

“Jak je na tom?” Reede pokrčil rameny. Muž k němu opatrně přelezl a přizvedl Kaha´iův obličej.

“Myslím, že už ho to jen nevysiluje, ale zabíjí... nevzládne to.” Zvedl oči k Reedovi. On se zamračil.

“Nesmysl, zvládne to.” Lezl dál.

 

Z mlhy se vynořila rozlehlá stavba pravděpodobně vytesaná přímo ze skály. Za dnů své slávy musela být uchvatná. Nyní byla z větší části pobořená a uvnitř jistě nevypadala o moc líp. Mlha jakoby narážela na neviditelnou bariéru a nemohla se dostat až k chrámu. Když vyšli z oparu, cítili že temný stín, svírající jejich srdce od úpatí hor, povolil své sevření. Všichni se zhluboka nadechly. Jejich plíce pohladil čistý svěží vzduch.

Oscar pomohl Reedovi sundat Kaha´ie. Muž mu rozvázal ruce a zadíval se na něj.

“Kaha´ii?” Přizvedl jeho obličej ke svému. Mladík měl bledé rty a jeho dech byl skoro neznatelný. Neztihli to. Uvědomili si všichni.

Kaha´ii.” Zamračil se muž. “Tohle nemůžeš myslet vážně. Takovou dobu si to nevzdal, přece to nevzdáš teď.” Pohladil ho palcem po tváři. Trixie objal Oscarovu paži a chytl ho za ruku. Muž pevně stiskl jeho prsty a sledoval boha.

“No tak se zatraceně prober!” Řekl Reede tvrdě. Mladíkovo obočí se zachvělo a jeho víčka se pomalu pohla. Bůh pootevřel oči. Byly zvláštně bezbarvé.

“Chrám.... vem mě do Chrámu.” Zašeptal a zavřel oči. Reede zvedl oči ke sloupovému vchodu. Zamračil se a vydal se dovnitř. Ostatní za ním.

“Cokdyž ho to tam nepustí? Jako Neirana?” Ozval se Orsen.

“Sem ho to pustilo.” Otočil k němu Oscar hlavu.

Reede se zhluboka nadechl a vešel. Uvolněně se pousmál a procházel prostorným vestibulem. Ostaní se zastavili a nejistě se za ním zadívali.

“Reede?” Ozval se Oscar. Muž se otočil. Udiveně zvedl obočí. Rozhlédl se. Chrám kolem ožil. Oprýskané děravé zdi se zacelily. Prostor naplnilo světlo. Hřejivé hýčkající světlo. Na stěnách se vykreslily krásné ornamenty a malby. Kolem sloupů vyrostly zelené popínavé rostliny. Nebylo to skutečné. Jen jako vzpomínka z dávných časů. Iluze. Pod ní stále prosvítala realita.

Reede otočil hlavu k Maye. Ten zakroutil hlavou.

“Myslím, že to on.” Ozval se Trixie. Všichni sklonili hlavu ke Kaha´iovi. Uvědomili si, že Reede stojí na hranici mezi skutečností a iluzí. Popošel – iluze s ním.

“Reede?” Ozvalo se za mužem. Otočil se.

“Našel jsi ho?” Ozval se jeden z kněžích. On sklonil hlavu k mladíkovi. Muži udiveně zvedli obočí a přešli k němu.

“To je...?” Zvedl mluvčí oči k Reedovi. Přikývl. “Co se stalo?”

“Jeho pouta a strážci.” Zamračil se. “Potřebuje vyléčit a odpočinek.” Nesl ho hlouběji do Chrámu, kde stavba nebyla tolik pobořená. Uložil mladíka do své ložnice a zadíval se na něj. Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Byl tak neskutečně bledý. Skoro až průsvitný. Sklonil se k němu. Jeho rty se zastavily kousek od Kahai´ovo. Zamračil se a narovnal. Prošel mezi ostatními. Nejistě ho sledovali.

Došel na chrámovou zahradu skrytou mezi skalami. Rostliny v ní byly zdivočelé a přerostlé. Svého času musela být nádherná. Muž přešel k polovyschlému jezírku a zadíval se do zakalené vody.

“Ksakru.” Klesl na kolena a opřel se o ruce.

“Zatraceně.” Objal hlavu pažemi a schoulil se.

“Zatraceně.” Zašeptal a snažil se zklidnit bijící srdce. Tolik se bojí. Tak moc se o něj bojí. O Temného boha. O někoho, kým tolik opovrhuje, nenávidí ho... Miluje ho. Otevřel oči.

“Do hajzlu.” Prohrábl si vlasy.

“Reede?” On se otočil. “Nedokáží ho vyléčit.” Zamračil se Orsen.

 

Léčitel, sedící na posteli, k němu zvedl oči. Zakroutil hlavou.

“Má kouzla na něj nepůsobí.” Položil ruku na Kaha´iův poškrabaný krk. Jeho ruka se rozzářila, ale rány setrvaly. Pustil mladíka a podíval se zpět na Reeda.

“Ale nemyslím, že to je hlavní problém. Ta zranění sice vypadají děsivě, ale tohle...” Zvedl mladíkovo ruku.

“Je důvod jeho stavu. Použil jsi Mithrasův meč, mám pravdu? Jako zlomený asi nedokázal úplně zlomit kouzlo. Ono teď, dá se říct, bojuje o život. A když něco bojuje o život, použije veškerou svou sílu.” Vysvětloval čaroděj.

“Nějak reagovalo s tou mlhou kolem.” Ozval se Maya. “Jakoby ho posilovala.”

“Hmmm... je to zvláštní, myslel jsem, že ho zajal Mithras ale cítím z nich něco temného. Mrazivého.” Zachvěl se a sledoval výboje.

“Musíme najít způsob, jak se jich zbavit.” Sledoval Reede mladíka. Mistři přikývli a namířili si to do místní knihovny. Byla neskutečně velká a rozsáhlá.

Hledali několik dní. Našli zmínky o různých druzích poutacích kouzel a kouzelných pout ale ne tak mocných aby dokázaly spoutat boha.

 

Trixie seděl v zahradě – obklopen květinami. Tolik si v lese zvykl na zeleň kolem, tak nějak ho šumění stromů a zvuky lesa uklidňovaly. Skály kolem ho děsily – tak jako samotný chrám. Jeho stěny byly den ode dne temnější. Mlha kolem se přibližovala a místy byla vidět už i uvnitř.

Uslyšel kroky. Zvedl hlavu a zadíval se na Oscara. Muž ho pohladil úsměvem a přešel k němu. Bezeslov si sedl za něj a pevně objal.

 

Reede odložil knihu. ´Proč jsi chtěl sem?... Umřít na posledním čistym místě?´ Dlouho tomu tak nebude. Všichni si všimli změn kolem. S každou další a další hodinou byl Chrám ponurejší a rozpadlejší. Měl pocit, že kdyby chvíli sledoval jednu ze zdí, viděl by, jak se rozpadá.

 

Došel do své ložnice a zadíval se na ležícího mladíka. Jeho vlasy byly zašedlé – bez lesku, který v nich vždy měl. Jeho rty nadobro ztratily svou kouzelně růžovou barvu a jeho pleť byla mrtvolně bledá.

Jen ležel a nehýbal se. Nebyli si jistí, zda ještě dýchá, zda ještě vůbec žije. Netušili, jak vypadá smrt boha. Čekali něco hlučného, oslepujícího – obrovského. Ne, že odejde potichu a klidně.

Reede si lehl na postel vedle něj. Neodolal a přitáhl si ho k boku. Pevně objal.

“Je mi jedno jestli ho neporazíš. Nezáleží na tom, co je tam venku... nic z toho není podstatné. Ty jsi.” Přejel rty po mladíkovo čele.

“Buď klidně dál krutý Temný bůh. Tak jako kdysi. Já budu tvůj rytíř. Budu tě chránit a milovat ať se stane cokoliv... ale musíš se vrátit. Ke mně.” Zvedl jeho obličej ke svému a něžně ho políbil.

“Prosím.” Zašeptal.

 

Probral se. Otevřel oči a zadíval se do stropu. Sklonil hlavu ke Kaha´iovi. Mladík ležel u jeho boku, tak jak si ho přitáhl. Zamračil se a opatrně ho položil do peřin. Vyšel z pokoje. Jeho dech se zachvěl. Chodba chrámu byla dokonale prosvětlená, čistá a nepobouraná. Kolem něj prošli dva muži – oblečení dost nalehko. Otočil se za nimi. Byli průsvitní. Vytratili se.

Nejistě procházel chodbami. Kolem něj sem tam prošli další průsvitní lidé. Podobně oblečení jako dva – ženy i muži. Vše kolem bylo jako iluze z prvního dne. Jen s rozdílem, že tohle nebyla iluze. Bylo to skutečné. Možná sen?

Došel na zahradu. Zatajil dech. Byl to malý poklidný ráj na zemi. Pousmál se a zvedl oči k jezírku. Udiveně zvedl obočí.

“Jsi...?” Nedokázal promluvit. Muž, sledující jezírko, se otočil. Měl dlouhé bílé vlasy. Kolem obličeje zapletená panensky bílá pírka. Na sobě krátký rozeplý kabátek pod prsa, s kapucou a širokými dlouhými rukávy. Zahalovaly jeho ruce po konečky prstů. K tomu měl bokové široké kalhoty podobné těm, které měli na sobě ostatní v chrámu. Neměl boty. Celé oblečení bylo bílé s bílými bohatými výšivkami.

Byl neuvěřitelně krásný. Jeho světlounce modré oči zářily a on měl v obličeji vepsané zvláštní hřejivé světlo a teplo.

“Kdo jsi?” Zeptal se Reede. Je to on? Nedokázal rozpoznat obrysy obličeje. Halila je zvláštní mlha v jeho mysli. Věděl jen, že jsou dokonale krásné.

“Myslím, že víš, kdo jsem.” Usmál se.

“Kaha´i.”

“Jsem to čím býval. Kdysi.” Řekl smutně.

“Nerozumím. Býval?.”

“Jejich zrada, kouzla ho zlomily. To místo ho zlomilo. Je slabý, vystrašený a sám... ani on sám si není jistý, kdo vlastně je. Topí se ve své bolesti a smutku... a ty tomu moc nepomáháš.” Pousmál se muž a otočil k jezírku.

“A teď umírá.” Sledoval čirou hladinu vody.

“Co mám dělat?” Zamračil se Reede. Bůh se otočil a usmál se.

“To je jednoduché. Miluj ho. Tvá slova mě přivedla. Stačí, když mu dáš lásku, teplo a světlo. Musíš zahřát jeho srdce... on nemůže žít bez lásky.” Zakroutil muž hlavou. Reede se mu zadíval do očí. ´Jeho srdce.´ Pomyslel si. Jaké má temný bůh asi srdce? Hleděl to jeho krásného obličeje. ´Krásné, hřejivé a plné světla.´

Položil mu ruku na tvář a přitáhl si ho. Bůh se zachvěl, když ho něžně políbil, objal kolem pasu a zlehka laskal jeho rty. Mladíkovo paže se pomalu pohly a ovinuly kolem Reedovo ramen. Odpověděl jeho polibkům. Muž se usmál a chytl lemy jeho kabátku. Stáhl mu ho z ramen. Oba klesli do trávy pod jejich nohama. Kaha´i klečel mezi jeho stehny. Držel jeho obličej ve svých štíhlých prstech a měkce ho líbal. Odtáhl se. Reede natáhl nohy a on si sedl mu do klína. Zadívali se do očí. Mladík se pousmál a políbil ho na čelo, na tvář a druhou. Pomalu mu rozepl košili a přitom mu hleděl do očí. Prsty přejel přes vypracovaný hrudník a břicho, chytl lem kalhot.

“Jsi si jistý?” Rozepl je a zajel rukou pod. Reede se opřel o ruce a přizvedl hlavu.

“Naprosto.” Přivřel oči, když ucítil štíhlou dlaň kolem svého penisu.

“Dobře.” Zašeptal bůh u jeho ucha. Muž otevřel oči a zasténal, když ho najednou ucítil kolem sebe. Kaha´i se odtáhl a s jemným úsměvem se mu zadíval do očí. Pomalu pohl boky. Reede ho objal kolem pasu. Byl tak neskutečně něžný, hřejivý a krásný. Měl nutkání schovat ho do své náruče, chránit a opatrovat. Nejdřív se s ním ale bude tak mučivě něžně milovat. Přivřel oči a zadíval se do mladíkovo. On do jeho.

“Není to jen sen, že?” Přitáhl si jeho rty a už po tolikáté ochutnal. Mladík se pousmál.

“Ne, sen ne.” Zašeptal do jeho úst.

 

Reede otevřel oči. Cítil se tak neskutečně odpočatě a klidně, jakoby... vzpomněl si. Rozhlédl se. Udiveně zvedl obočí. Rychle vstal a vyšel před pokoj. Rozeběhl se chodbami chrámu až k zahradě. Zastavil se. Jeho srdce bilo stejně rychle jako... v jeho snu? Sledoval stojícího muže. Pomalu se otočil. Na sobě své černé oblečení a přes ramena hozenou deku. Reede se zachvěl. Měl pravdu. Je zlomený, ztracený a sám, hleděl mladíkovi do očí.

“Je tu zima.” Rozhlédl se.

“Jak se cítíš?”

“Lépe, co se stalo?” Chtěl vědět. Reede se na něj zadíval. Pamatuje si to?

“Tvoje pouta... skoro tě zabila.” Mladík se dotkl okovu.

“Jak dlouho to trvalo?” Zvedl k němu oči. “To mě mrzí.” Omluvil se, když muž oznámil, že několik dní.

“Co plánuješ teď?” Reede pokrčil rameny, že si není jistý. Oba se rozhlédli, když se ozvala rána – po ní další a další. Muž ho chytl za ruku.

“Pojď.” Vedl ho chodbami. Sešli se s ostatními ve vestibulu.

“Co se to ksakru děje?” Ozval se Orsen.

“Napadli nás.” Přiběhl jeden z kněžích. Už tolikrát je napadli, ale nikdy to nebylo takové. Orsen rychle odstrčil Mayu a Oscar chytl a zakryl Trixieho, když mezi ně dopadl kus stropu.

“Rozpadá se... Musíme pryč.” Otočil Reede hlavu k mistrům.

 

Rozhlédli se po mlze. Rozestoupila se a oni se zadívali na okřídlená monstra a jiná šplhající po skalách kolem. Byly jich snad stovky. Různých velikostí a různých barev.

“Proč tak najednou? Co je sem tak láká?” Ozval se kněží stojící vedle Orsena.

“To já.” Zadíval se Kaha´i na oblohu. Reede se zamračil a chytl ho. Postavil za sebe.

“Ne.” Řekl tvrdě. “Jsi stále moc slabý... nemáš proti nim šanci.” Překvapil mladíka. Ten se zachvěl a zakroutil hlavou.

“Jsem trochu zesláblý ale opět naberu síly... před bitvou s Neiranem.”

“Na tom nezáleží.” Sledoval Reede přibližující se tvory.

“A na čem tedy?” Nechápal bůh. Muž se zamračil a otočil se.

“Copak ty si to vážně nepamatuješ? Byl jsi to ty, vím to.” Položil mladíkovi ruku na tvář a zadíval se mu do očí. On na něj zaskočeně hleděl. Jeho doteky vyvolávaly něco hřejivého a... možná vzpomínky. Ale nedokázal si je vybavit.

“Musíme do chrámu, na otevřenym prostranství nemáme šanci. Málo místa nám dá alespoň nějakou.” Zvedl Reede oči k ostatním.

“Rozpadá se.” Upozornil ho Oscar.

“Snad ještě chvíli vydrží.” Sklonil hlavu k mladíkovi. On na něj tiše hleděl. Vybavila se mu vzpomínka, která nebyla jeho. Byl si jistý. Nebo byla? Muž si všiml jeho zaváhaní. Pousmál se.

“Už si vzpomínáš?” Vedl ho zpět. Všichni se otočili, když jedno z monster zařvalo. Otočili hlavu k Trixiemu. Držel svůj krásný luk – rodinný poklad. Tětivu ještě napjatou. Nedočkavé monstrum spadlo mrtvé k zemi.

“Tak jděte.” Zamračil se Reede a táhl Kaha´ie před sebou. Postavili se do vestibulu se zbraněmi v rukou.

První z monster prošlo vchodem.

“Kouzlo. Je pryč.” Zamračil se kněží a vytáhl krátkou tyč. Rozzářila se a prodloužila. Odhodil s ní monstrum, které po něm skočilo. Jiný kněží mu do hřbetu zabodl svůj meč. Otočili hlavy ke dveřím, přicházela další monstra.

Reede držel dlouhý uzký meč a pomáhal si Mithrasovo. Bojoval rychle a suveréně – jakoby tančil. Přitom stačil udržet monstra od Kaha´ie. Mladík ho tiše sledoval.

“Proč si pamatuju, že ty a já...” Vzpomínal si pomalu.

“Protože se to stalo. Tady v zahradě... nevím, co přesně to bylo ale nebyl to jen sen.” Uhl Reede před čelistmi monstra a zabodl mu meč ze strany do hlavy. Vytáhl a otočil hlavu k bohovi.

“Ale...” Sklonil Kaha´i hlavu. Ta vzpomínka byla tak něžná, tak hřejivá, tak laskavá. Měl z ní tolik příjemných pocitů. Citil tolik lásky.

“Ty mě přece nenávidíš.” Zvedl oči k Reedovi. Zadíval se do jeho. Zachvěl se. Přesně tak na něj hleděl i tady v zahradě, když se... Zarazil se a nejistě sledoval muže, který se pousmál.

“No konečně.” Pohladil ho po tváři a sklonil se k němu.

“Vzpomínáš si, mám pravdu?” Políbil ho něžně. Mladík přikývl.

“Ale... jsem temný bůh. Jak mě můžeš...” Zmlk.

“Je mi to jedno. Pro mě jsi prostě Kaha´i. Můj nádherný, rozkošně hrdý, tvrdohlavý a okouzlující, neposlušný Kaha´i.” Políbil ho.

“Nic víc už teď není podstatné.” Zadíval se mu do očí. Kaha´i cítil, jak se mužovo slava rozlévají v jeho žilách. Jako příjemné hřejivé teplo. Něžné a hýčkající.

“Nechtěli byste si to nechat na potom?” Zamračil se Orsen a bránil je před monstry.

“Chci abyses držel zpátky.” Otočil se Reede k východu. Prohmátl na prázdno a stoupl si do bojové pozice.

Kaha´i se rozhlédl po ostatních. Pousmál se, když si všiml Oscara bojujícího bok po boku s Trixiem. Otočil hlavu zpět k Reedovi. Jeho srdce objala hřejivá něžná ruka. Cítil něco, co tak dlouho ne. Zavřel oči.

“Jak se opovažujete vstoupit?!” Bojující se zarazili a otočili. Kaha´ie obklopovala průsvitná aura jeho samotného. Jeho samotného ze dnů jeho slávy. Mladíkovo oči zářily bílým světlem. Vypadal mocně a vznešeně. Oba bohové se vydali k východu. Monstra výhružně vrčela ale couvala před nimi. Mladík se zastavil vedle Reeda.

“Sám jsi řekl... neposlušný.” Mluvil dvojhlasem. Stoupl si před ostatní. Na zádech se mu opět zhmotnila jeho křídla. Celý se rozzářil. Jeho záře probodávala temnotu kolem a zaháněla do koutů a pryč z chrámu. Tak jako monstra. On je následoval ven.

Rozhlédl se po tvorech, okupujících skály kolem. Pousmál se a vznesl. Jeho záře postupovala dál a dál. Monstra, kterých se dotkla, se rozpadla na prach. Zbylá utekla. Zbytky magického oparu se vytratily. Okolí najednou nepůsobilo tak děsivě. Kaha´i zvedl hlavu k nebi. Vylétl výš. Ztratil se v dunících mracích. Rozestoupily se a oni snad poprvé v životě spatřili modré nebe a paprsky slunce. Trixie otočil hlavu k Oscarovi. Ten se pousmál a zvedl hlavu zpět k nebi.

Malý zářicí bod se snesl k zemi. Když se jeho nohy dotkly pevné půdy, křídla se ve víru peří ztratila a on klesl na kolena. Jeho druhé já také. Rychle k němu přiběhli.

Mladík přestal zářit. Okov na jeho noze popraskal a povolil. Tvrdě dopadl na zem. Kaha´i se opřel o ruce. Jeho aura zmizela a on se opět zmenčil a částečně vyhasl.

“Kaha´ii?” Sklonil se k němu Reede. Pomohl mu vstát. Bůh se mu unaveně sesunul do náruče. Muž ho zvedl a otočil se k Chrámu. Udiveně zvedl obočí.

“Teď už tam budete v bezpečí.” Usmál se unaveně Kahai. Všichni překvapeně sledovali stavbu. Tentokrát to nebyla iluze. Byla skutečná. Byla dokonalá.