kapitola II.

 

Bastian sledoval Arthura, připravujícího dort. Těsto měl již hotové, zbývalo promazat ho a ozdobit. Sluha sebou cukl, když démon chytl jeho ruku. Otočil k němu hlavu.

“Udělám to.” Překvapil ho. Chvíli přemýšlel, zda rozuměl dobře. Jeho mocný pán. Skutečně chce...

“Chci to udělat sám.” Sebral mu dlouhý nůž. Odhodlaně se zadíval na dortový korpus. Ještě se silnějším výrazem do otevřené kuchařky. Poraženě otočil hlavu k Arthurovi. Muž se laskavě pousmál a naznačil úhel řezu. Bastian chvíli váhavě přemýšlel kde.

“Záleží na tom, jak moc ho chcete promazat.” Radil sluha.

“Christie miluje jahody. Chci, aby tam bylo co nejvíc jahod.” Ano. To pochopil při prvním pohledu na něj. Otočil Arthur hlavu k velkému košíku plnému jahod.

“Dobře, tak dvakrát, tady a tady.” Démon přikývl a odhodlal se. S Arthurovo pomocí vytvořil velkou jahodovou bombu. Odměřeně se zadíval na své dílo.

“Vypadá trochu...”

“Trochu.” Připustil sluha. “Ale nato, že je tvůj první, můj pane.” Bastian se pousmál a přikývl.

“Díky, Arthure. Měl bych se...” Sklonil hlavu ke svému oblečení.

“Laurie?” Oba sebou cukli a otočili se. Arthur se zadíval na tu jemnou vílu. Za čtyři roky Christiane vyrostl v krásného mladého muže. Byl štíhlé drobné postavy a velkých upřímných očí. Odrostlé vlasy měl sponkami připlé k hlavě. Trochu zbytečně, protože mu stejně většina z nich padala zpět do obličeje. Mladík měl v sobě něco něžného a čistého. Hřejivé kouzlo a teplo. Arthur nedokázal jinak než se jemně pousmát. ´Tak to on.´ Byl rád, že mladíka konečně poznal. On si ho nejistě prohlížel.

“Dobrý den. Jsem Arthur, mladý pane.” Uklonil se.

“Dobrý den, Christie.” Podal mu mladík ruku, on jemně zaváhal ale přijal ji. Mladík se usmál a otočil hlavu ke kocourovi. Přizvedl obočí. Poprvé ho viděl neupraveného a špinavého, dokonce i na tváři měl šmouhu. Muž se zamračil.

“Zmiz odsud. Hned!” Mladík na něj nejistě hleděl, trochu polekaný tónem hlasu. Démon si povzdechl.

“Zkazíš mi překvapení.” Řekl mírněji. Christie zpozorněl.

“K narozeninám?” Když muž přikývl, rozzářil se. Pak si všiml dortu.

“Christie.” Protáhl démon výhružně. Pozdě. Už stál u něj a mlčky si ho prohlížel. Bastianovi snad poprvé v životě zrůžověly tváře.

“Je trochu...” Zmkl, když k němu Christie otočil hlavu. Démon by odpřísáhl, že srdce se na malý okamžik zastavilo při pohledu na slzy v mladíkovo očích. Zašeptal tiché děkuju a vrhl se mu do náruče. Muž ho pevně objal.

“Chápu, že jsi dostal hezčí dorty, ale hned slzy. To je trochu...”

“Nikdy jsem žádný nedostal.” Přerušil mladík pobavený hlas a popotáhl. Muži se na sebe podívali. Christie se odtáhl.

“Dědeček říká, že je nesmysl slavit, že jsme o rok starší.” Utíral si slzy do rukávů. Sklonil hlavu zpět k dortu. Bastian se v duchu několikrát ostře pokáral. Napadlo ho zeptat se, kdy má mladík narozeniny až před pár měsíci. Přece jen u démonů je to jiné, žijou déle. Mnohem déle než lidé. Lidé. Ze všech ras je jejich život snad nejkratší. Pomyslel si. Zvedl oči k Arthurovi.

“Tak ho doděláme?” Sluha přikývl a sáhl po svíčkách. Osum jich zapíchal do dortu a oznámil, že to je na jeden dort dostatečné množství. Démon přikývl a hladil Christieho po zádech. Oba sledovali plamínek mezi Arthurovo prsty. Uhasil ho, když vzplála poslední ze svíček. Bastian sklonil hlavu k mladíkovi.

“Smím si něco přát?” Zvedl k němu oči. Démon se laskavě usmál.

“Musíš si něco přát.” Pustil ho. On se zatvářil zamyšleně, usmál se a zfoukl svíčky.

“Ochutnáme ho.” Začal je vytahovat. Arthur přizvedl obočí. Mladík mu vrazil talířek s dortem a druhý podal Bastianovi. Sám si vzal třetí a pustil se do něj. Muži až ostražitě hleděli na svou porci. Zvedli oči k Christiemu.

“Je výborný.” Usmál se nadšený z velkého kusu jahody, který objevil. Bastian ochutnal, sluha také.

“Vážně je.” Užíval si Arthur příjemně sladkou chuť, která pohladila jazyk. Démon se vyhoupl na kuchyňskou linku. Lehce hrdě a lehce pobaveně se pousmál.

“Jsem prostě vrozenej talent.” Pomohl Christiemu posadit se vedle něj. Arthur si sedl z druhé strany. Ani jeden z nich neřešil, že v místnosti je jídelní stůl se šesti židlemi. Že narozeninový dort, by se měl asi jíst jinak a jinde.

 

Celé odpoledne strávili prohlídkou hor. Nenašli v okolí žádnou stezku a tak se Bastian snažil vybírat tu nejschůdnější cestu. Často musel mladíkovi pomáhat, tak jako teď. Vztáhl k němu ruce a pomohl mu dolů ze skalního převisu. On s jemným úsměvem poděkoval a vydal se ke břehu horského jezera. Démon se za ním zadíval. Snad stokrát už v duchu Lauriemu poděkoval za jeho nápad. Hory byly uchvatné dílo přírody a Christie z nich byl nadšený. To bylo nejpodstatnější.
“Je ledová.” Vytáhl mladík ruku z vody. V dlaních držel pár oblázků, které sebral ze dna. Zvědavě si je prohlížel. Muž mu jeden sebral a s vrozenou lehkostí hodil. Christie překvapeně sledoval, jak kámen pluje po vodní hladině. Ztratil se pod.

“Jak-jak jsi to udělal?” Zvedl oči k muži. Démon si uvědomil, že na něj hledí skoro s posvátným obdivem. Začal pochybovat, že má na tohle síly. Jak může být někdo tak neskutečně okouzlující? Usmál se a učil mladíka, jak se hází žabky.

Dlouho se bavili dětskou hrou a Bastianovo starosti se mu najednou nezdály tak děsivé. Ať na něj venku čeká cokoliv a on si byl jistý, že čeká. Zvládne to. S ním po svém boku ano. Sklonil hlavu k Christiemu. Opět lovil rukou ve vodě. Narovnal se a vybíral ty nejvhodnější oblázky. Zarazil se a zadíval se na kámen ve své ruce. Otočil hlavu ke kocourovi. Muž si byl jistý, že se ještě nikdy netvářil tak rozpačitě. Určitě ne.

“Tady, pro tebe.” Natáhl k němu Christie ruku. Bastian svou, dlaní k nebi. Mladík mu do ní vložil jeden z kamenů a ještě víc zrůžověl. Démon nechápavě držel nerost studící ho do dlaně. Pak překvapeně přizvedl obočí. ´Srdce.´ Uvědomil si a prsty přejel po prasklince na černém hladkém povrchu. Skutečně. Kámen měl téměr dokonalý tvar srdce, přes které se táhla jemná jizva.

Zvedl oči zpět k mladíkovi. Tentokrát dokonale zrudl. Upustil všechny své kameny a rozšíril oči, když mu démon položil ruku na tvář a přitáhl si rty. Něžně jen z lehka je laskal a doufal, že tentokrát ho neodstrčí. Srdce poskočilo, když ucítil lehký opatrný dotek na svých zádech. Mladík sevřel látku mikiny a přitáhl si ho níž. Pouhé vědomí toho dopomáhalo Bastianovo srdci ve snaze vyskočit z prsou. Když rozechvělé rty rozpačitě odpověděly, byl si jistý, že jeho srdce mu už dávno nepatří.

Odklonili se a démon se zadíval do přivřených očí. Hladily pohledem. Usmál se a krátce ho políbil.

“Mám hrozně zmrzlé ruce.” Postěžoval si Christie. Muž schoval jeho prsty ve svých. Dýchl do nich.

“Půjdeme, stejně už je pozdě. Nerad bych to vylézal za tmy.” V nejhorším případě je přenese. Nerad před Christianem používal magii. Měl pocit, že ho tím děsí.

“Udělej to znovu.” Přizvedl mladík ruce k jeho obličeji. Zamyšlený démon k němu sklonil hlavu. Všiml si okouzleného pohledu v nich. Co má znovu... Usmál se a znovu mu dýchl na zarudlé prsty.

“Přenesu nás, dobře? A ty si je zahřeješ u krbu.” Řekl měkce. Mladík se jemně zamračil ale přikývl.

 

V chatě je přivítala příjemná vůně a teplo. Když se dostatečně zahřáli u velkého krbu, muž ho poslal do ložnice, aby se převlékl. Sám šel hledat Arthura.

Christie se zadíval na oblečení připravené na posteli. Jejich posteli. Když předešlou noc zjistil, že mají společnou ložnici dokonce postel, zděsil se. Když ale pak usínal v jeho náruči, byl klidný a spokojený. I jeho spánek byl klidný a spokojený. Ráno ho probrala vůně kávy a čerstvého pečiva společně s něhou v Laurieho očích. Při pohledu do nich si uvědomil, jak moc důležitou součástí v jeho životě se stal. Jak moc mu na něm záleží. Už si nedokázal představit, že by tu nebyl, že by se nikdy neusmál svým laskavým úsměvem, nedotkl se ho, neobjal. Uvědomil si, jak moc ho rozčiluje a zároveň miluje, jak si ho dobírá. Jeho pobavený pohled. A pak ten, který mu vhání červeň do tváří. Nikdo jiný na něj nikdy tak nepůsobil, jen on. Zpočátku ho jeho pocity děsily, ale pak zjistil, že jsou vlastně příjemné. Příjemně hřejivé. Jako jeho doteky. Jeho vůně. On.

Umyl se a oblékl si zdobenou košili a kalhoty. Zadíval se na sebe do zrcadla. Vyndal si sponky a sčesal si ofinu na stranu, na druhou, pak dozadu. Povzdechl si a opět si je rozdrbal. Nechal ať si dělají, co chtějí.

Rozhlédl se po společenské místnosti. Dech se zachvěl. V krbu hořel oheň a místnost osvěcovaly svíčky. Stovky svíček. Přešel ke stolu připravenému pro dva.

“Líbí?” Ozvalo se za ním. Otočil se a přikývl. Bastian se pousmál a přešel k němu, odstrčil mu židli.

Oba se posadili. Dalším překvapením byl Arthur, který jim s vrozenou elegancí naservíroval jídlo. Připravil několik odlehčených chodů. Bastian spokojeně popíjel své oblíbené víno a sledoval mladíka. Očividně mu chutnalo. Spořádal vše, co mu Arthur přinesl.

“Děkuju, bylo to výborný, Arthie... totiž Arthure.” Opravil se rychle.

“To je v pořádku, můžeš mi říkat Arthie. Jsem na to zvyklý.” Usmál se muž. Ve skutečnosti byl. Laurie mu neřekl jinak a poslední dobou se přidával i Bastian.

“Budete ještě něco potřebovat, pane?” Otočil hlavu k démonovi.

“Ne, to bude vše. Díky, Arthie.” Napodobil úmysleně chlapce a pobavil svého jediného sluhu. Usmál se a šel pryč. Bastian vstal a zvedl láhev s vínem.

“Pojď, sednem si tam.” Pomohl mu vstál a vedl ke křeslům u krbu. Na stolku mezi nimi ležely dva zabalené dárky. Christie se na ně nějistě zadíval. Zvedl oči k démonovi. Ten se usmál a chytl ho za ruku. Přitáhl si ho k sobě a něžně políbil.

“Všechno nejlepší, Christiane.” Mladík se mu zadíval do očí. Dojatě se usmál a přitulil se.

“Děkuju, Laurie.” Objal ho pevně. Démon otevřel oči. Laurie. Zamračil se. Tak moc si přál, aby viděl jeho. Aby znal jeho tajemství a aby ho nevyděsilo. Věděl, že k sobě chlapce připoutává pevněji a pevněji. Stále se ale bál, že ne dostatečně, aby vstřebal pravdu. Aby byl schopen přijmout jednoho z démoních princů. Obávaných démoních princů. Taky čekal tak dlouho, že teď netušil, jak by mu to vlastně měl říct. Vždy si myslel, že se bojí jediné věci. Smrti svého bratra. Spletl se. Úplně stejně se bál, že ho Christie opustí. Povzdechl si.

“Nechceš je rozbalit?” Zašeptal. Mladík se odklonil a okouzlil ho sladkým úsměvem. Přikývl. Muž se posadil do křesla a sáhl pro sklenici, kterou předtím odložil. Rychle ji přizvedl, aby nepolil Christieho, který se mu uvelebil v klíně. Možná už je ten správný čas. Napadlo ho.

 

Mladík se spokojeně opíral o kocoura a hrál si se svým novým prstenem. Byl tvořený jemnou mřížkou a dokonale se hodil k jeho štíhlým prstům. Nikdy šperky nenosil. Nešlo přehlédnout, že Laurie je má rád. Obzvlášť náramky a prsteny z bílého zlata. Vždy nějáké měl. Tak nějak k němu patřily a uměl je nosit. Christie si jeho prsteny vždy půjčoval a zkoušel. Líbilo se mu mít je na ruce. Nikdy si ale nebyl jistý, zda se k němu skutečně hodí. Na druhou stranu kroužek na jeho prstě. Jakoby byl stvořený pro něj. Věděl, že už ho nesundá. Cukl sebou, když Bastian chytl jeho ruku. Zvedl k němu oči. Muž se pousmál a políbil ho.

“Chceš si jít lehnout?” Christie rychle zakroutil hlavou.

“Dneska ne.” Démon přizvedl obočí a změnil větu v otázku. Mladík přikývl, objal ho kolem pasu a přitulil se. Bastian se usmál a políbil ho do vlasů. Zvedl oči k Arthurovi, sedícímu v druhém křesle.

Seděli a povídali si. Vždy spolu vedli dlouhé rozhovory. Arthur byl jeho sluhou už dlouhá léta. Stal se jím, když mu Bastian zachránil život. Díky službě u něj se stal mnohem vychovanějším, vzdělanějším a elegantnějším démonem. Dalo by se říct, že si ho Bastian vychoval k obrazu svému. Byl mu vděčný. Byl v jeho službách šťastný jako nikdy v životě.

 

Potemnělými chodbami sídla, o něco měnšího než bylo Bastianovo, procházel blonďatý skoro bělovlasý mladý muž. Polekaně sebou cukl, když se zablýsklo téměř okamžitě následoval hrom. Za bouřky je vše kolem o tolik děsivější. Obzvlášť v noci.

Rychle se otočil, když za sebou ucítil pohyb. Zhluboka se nadechl a snažil se zklidnit svůj dech. Těžké temné závěsy zvedal silný průvan. Mladík se zamračil. Je tak nerad sám. Ne. Společnost ostatních ho děsí. Jen jeho ho uklidňuje.

“R-Ravene?” Zašeptal. Rychle se otočil a zadíval se do prázdné chodby.

“Ravene, to je hloupá sranda!” Rozčiloval se bez odpovědi.

Zavřel za sebou dveře do ložince a opřel se o ně. Sklonil hlavu a snažil se nevnímat smršť venku. To je v pořádku. Brzy se vrátí. Brzy se jistě vrátí. Ne. Říkal, že se možná zdrží až do rána. To nevadí. Zvládne to sám. Je to jen hloupá bouřka. Bouřka. Vše špatné se děje pod temným závojem bouřek. Vše špatné. Zavřel oči a snažil se zahnat temný stín minulosti. Jemně se pousmál nad svým malým vítězstvím. Rychle zvedl hlavu. Cítil přítomnost jiného démona. Zadíval se do tmy. Zaslechl pobavený úsměv.

“Slyšel jsem, že jsi vyjímečně krásný démon, ale tohle.” Cizí hlas. Cizí démon v jejich ložnici. Přitiskl se k desce dveří, když démon vyšel ze stínů noci. Byl to temně krásný démon černých vlasů a výrazně modrých očí. Ani šero kolem nedokázalo ublížit jejich barvě.

“K-kdo jsi?” Snažil se za sebou nahmatat kliku.

“Záleží na tom?” Opřel se rukou o křídlo dveří a druhou chytl jeho bradu. Přizvedl obličej a prohlížel si ho. Měl téměř dokonalou půvabnou tvář jemných rysů. Plné rty, dlouhé řasy a něžné hnědo-zelené oči. Byly plné strachu. Muž se usmál. Jeho úsměv mrazil.

“Kde je ten tvůj pejsánek?” Zeptal se. Mladík nechápavě zakroutil hlavou.

“Raven?” Zvedl démon tázavě jedno obočí.

“Já... já nevím.” Zašeptal druhý nešťastně a hleděl do modrých očí. Byly tak chladné, tak temné a zároveň plné opovržení a výsměchu.

“Dobře.”

“D-dobře?” Cukl sebou, když muž odhrnul prameny vlasů z jeho obličeje. Sklonil se k němu.

“Ne... prosím.” Tekly mu slzy. Démon pevně stiskl bradu a uloupil rty. Mladík se zachvěl odporem. Muž se odklonil. Pousmál se.

“Sladší než med.” Táhl ho k posteli. On se snažil bránit, ale cizinec ho přesahoval silou i svou mocí.

Pevně ho držel pod krkem, když mu stahoval kalhoty.

“Rozkošný.” Roztáhl silou nohy. Opět uloupil rty. Mladý démon mu vykřikl do úst. Rozbrečel se a snažil se ho od sebe odstrčit. Cítil ostrou pálivou bolest, když do něj muž prudce pronikal. Znovu a znovu. Rychle a s tvrdou silou.

Mladík nevěděl, kolikrát si ho tu noc vzal. Nebyl si ani jistý, kdy přestal vnímat bolest a kdy mu došly slzy. Když si démon konečně začal zapínat kalhoty, už nebyla bouřka. Svítalo.

“Hmm... musíme to někdy zopakovat.” Zašeptal u jeho ucha pak zmizel. Mladík se snažil zvednout. Dopotácel se do koupelny. Zadíval se na sebe do zrcadla. Měl škrábance a modřiny po celém těle. Tak jako jeho sperma. Dotkl se otisku ruky kolem svého krku. Nohy vypověděly službu a on klesl na kolena. Pozvracel se.

“Ravene.” Zachraptěl a utřel si pusu.

“Ravene.” Schoulil se v klubíčku.

 

Temně rudovlasý démon strnule stál ve dveřích a hleděl na postel. Povlečení bylo celé rozházené. O co horší - byly na něm krvavé stopy. Otočil hlavu ke koupelně, když si uvědomil šum sprchy.

Srdce se vyděšeně zastavilo při pohledu na mladíka, sedícího pod proudem vody.

“Tariku!” Přiběhl k němu. Vypl sprchu a zvedl ručník.

“Tariku?” Řekl jemně a opatrně mu přehodil osušku přes ramena. Mladík sebou cukl a začal se chabě bránit. Muž ho chytl.

“Uklidni se. Prosím, uklidni se. To jsem já.” On s ním přestal bojovat a zvedl hlavu.

“Ravene?”

“Jsem tu, jsem u tebe.” Zabalil ho do měkké látky.

“Jsem tu.” Držel ho v náruči. Uvědomil si, že mu tečou slzy. Nechal je volně stékat po svých tvářích.

“Je mi to tak líto, je mi to tak moc líto.” Šeptal. Nemusel se ptát. Na první pohled bylo zřejmé, co se stalo. A on ho zklamal. Nedokázal ho ochránit přestože mu to slíbil.

“Kde jsi byl?” Mračil s v pláči. “Kde?!” Praštil ho ze všech sil do prsou.

“Kde?” Zašeptal a schoulil se mu do náruče. Démon ho pevně držel. Snažil se svým objetím a tělesnou teplotou – svou přítomností uklidnit tu drobnou chvějící se hromádku neštěstí. Jak rád by vzal jeho bolest, temné vzpomínky a myšlenky na sebe.

Mladík se v jeho náruči uklidnil a usnul. Muž ho nesl do ložnice. Zadíval se na jejich postel. Zamračil se a nesl ho do jiné ložnice. Uložil do velké postele a přikryl. Vyhrnul si rukáv a zadíval se na kožené pásky, které se táhly od zápěstí k loktu. Byly úzké s kovovým zapínáním. Zhluboka se nadechl a jeden chytl. Pomalu rozepl. Chvíli se nic nedělo, pak místnost zaplnil jemný náznak magie. Muž zavřel oči, zatřepal s hlavou a zakroužil s rameny. To by mělo stačit.

 

Tarik se s výkřikem probral. Pevně svíral látku přikrývky a zhluboka oddechoval. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Otevřel oči. Překvapeně se zadíval na svou paži. Modřiny, škrábance – vše bylo pryč. Byl to jen sen? Jenom živej sen? No te nemohl být jen...

“Jak se cítíš?” Zvedl oči a zadíval se na Ravena, sedícího v křesle. Vstal a odložil knihu. Sedl si na postel. Démon se na něj zadíval.

“Kde... kde jsou... to přece nebyl sen.” Zakroutil hlavou. Stále cítil jeho ruce, jeho dech, jeho v sobě. Zachvěl se. Raven se zamračil.

“Ne, nebyl to jen sen.” Tarik k němu zvedl oči.

“To ta tvá léčivá mast.” Usmál se démon laskavě. Druhý si trochu zaskočeně přejel prsty po zápěstí. Rychle zvedl hlavu, když Raven vstal.

“Musíš mít hlad, spal jsi několik dní. Přinesu ti něco k jídlu.”

“Ne!” Překvapil ho Tarik. “Nechoď. Zůstaň... prosím.” Sklonil hlavu.

“Nenechávej mě samotného.” Raven se zamračil a sedl si zpět k němu.

“Smím?” Položil mu opatrně ruku na rameno.

“Musíš.” Vrhl se mu démon do náruče. Muž ho objal a políbil do vlasů. Mladík sevřel jeho košili na zádech a přitáhl si ho ještě blíž.

“Nejsem si jistý, zda budu teď nějákou chvíli schopný... totiž fyzicky. Jsem hrozně slabý.”

“Můj bože Tariku, jak bych po tobě mohl chtít...” Nechápal Raven. Mladík se rychle odklonil.

“Proč? Jsem ti odporný?” Vytryskly mu slzy.

“Odporný? O čem to mluvíš? Myslel jsem, že tobě se bude hnusit...” Vzal ho do náruče. Tarik se na něj nechápavě zadíval.

“S tebou? Jak by mohlo? Miluju tě a myšlenky na tebe mi pomohly to zvládnout. Přenesly mě pryč, daleko z té místnosti. Daleko od něj.” Vzal jeho obličej do svých štíhlých prstů. Raven mu tiše hleděl do těch nádherných očí.

“Nejradši bych se s tebou miloval hned, ale sotva pohnu rukou.” Zamračil se. Démon se na něj zadíval. Pousmál se. Tarik překvapeně zamrkal, když ho políbil.

“Lehni si.” Řekl měkce. Mladíkovo srdce se zachvělo. Lehl si a mlčky sledoval, jak z něho stahuje přikrývku. Přizvedl bradu, když ho démon políbil na ploché břicho.

“R-Ravene, co to... říkal jsem, že...” Zavřel oči a prsty mu zajel do vlasů.

“Pomáhám ti zapomenout.” Zvedl se muž k jeho rtům. Zadívali se do očí.

“Jen lež a nech to na mně, ano?” Políbil ho. Tarika zahřála něha a teplo v jeho hlase a očích. Přikývl. Raven prsty a rty putoval po štíhlém těle. Jeho něžné doteky pomalu zastiňovaly temné vzpomínky.

Ležící se zhluboka nadechl a přizvedl boky. Výš a hlouběji do horkých úst. Chytl ho za ruku a pevně stiskl.

“Tohle... tohle moc dlouho...” Ztratil se hlas ve stenu. Muž ho nachvíli propustil.

“Nemusíš.” Zašeptal. ´Ten jeho hlas.´ Vyvrcholil mladík a překvapil svého milence. Démon se lehce pobaveně usmál a utřel si obličej. Zvedl se k němu. Tarik zhluboka oddechoval. Otevřel oči. Usmál se a schoulil se mu do náruče. Raven oba přikryl a objal ho. Dlouho jen ležel a hladil ho po zádech a tom jeho rozkošném zadečku.

“Tariku? Kdo to byl?” Nedalo mu to nakonec. On otevřel oči.

“Nevím. Prosím, chci abys to nechal být.” Překvapil muže.

“Žertuješ?”

“On... on byl hrozně mocný. Nic podobného jsem nikdy necítil.” Raven se zamračil.

“Tariku, prosím.” Polodémon si povzdechl. Znal tvrdohlavost svého milence a právě kvůli ní se bál. Nebude chtít jen tak zapomenout.

“Byl tmavovlasý a vysoký. Měl výrazné oči... výrazně modré oči.” Raven sebou cukl.

“Bastian?” Zašeptal. Mladík se rychle odtáhl.

“Ty-ty ho znáš?” Zeptal se nevěřícně. Muž se zamračil a lehl si na záda. Zadíval se do stropu.

“Možná. Myslel jsem, že je mrtvý.” Tvářil se zamyšleně. Tarik ho nejistě sledoval. Cukl sebou.

“B-Bastian? Démoní princ?” Zeptal se šokovaně.

“Slib... slib, že to necháš být. Prosím.” Řekl naléhavě a naklonil se nad něj. Muž vztáhl ruku a položil mu ji na tvář. Laskavě se pousmál.

“To přece nemůžu. Neboj se, bude to v pořádku.” Přitáhl si ho k sobě. Polodémon se svěřil pevné náruči. Proč mu to jen říkal? Měl si něco vymyslet. Raven ho prsty hladil po zádech a přemýšlel. ´Jak mě moh najít... to přece nemohla být náhoda.´

 

Kočka nervózně přecházela po terase a čekala na Bastianův návrat. Bohužel byl dnes. Co asi řekne? Možná má Christieho ale stále jsou milenci. Navíc mu tolik dluží. Ale Sydney... Usmál se jemně.

“Zdravím.” Kocour sebou cukl a rychle se otočil ke dveřím. Vstal a vrhl se démonovi do náruče.

“Bastiane. Vůbec jsi mi nechyběl a já tobě?” Pobavil démona. Pousmál se a políbil ho na čelo.

“Ty mně taky ne.” Pustil ho a sedl si do křesílka. Laurie se na něj zadíval.

“Dáš si víno... nebo něco? Cokoliv?” Démon k němu zvedl oči a zadíval se na něj.

“Jsi neobvykle... co je s tebou?” Nenašel správné slovo.

“Nevím, o čem mluvíš. Já jsem přece dycky zlatíčko. Zapomněls? Rozkošnej kocour.” Snažil se. Bastian přizvedl obočí. Přemýšlel, zda ho někdy vyděl tak nervózního. Jestli ano, bylo to už hodně dávno.

“Laurie?” Zeptal se. Kocour si hlasitě povzdechl a doslova sebou praštil do křesla.

“Mrzí mě to.” Zvedl oči k muži. Nechápavě zakroutil hlavou.

“No. Víš jak tě Sydney chtěl namalovat... totiž mě.” Vysvětloval zmateně.

“Kdo je... mluvíš o tom studentovi?” Vzpomněl si. Když Laurie přikývl, mužův výraz se změnil v ještě víc zmatený. Kocour si znovu hlasitě povzdechl a vysvětlil mu, s kým se poslední týden stýkal ale hlavně sblížil. Nejistě zvedl oči k muži.

“Hmmm... předpokládám, že naše společné noci skončily.” Povzdechl si. Laurie vytřeštil oči.

“Nezlobíš se?” Zeptal se opatrně. Muž k němu otočil hlavu. Vztáhl ruku a chytl kocoura za jeho.

“Jsi šťastný.” Mladík přikývl. “To je hlavní.” Překvapil ho démon laskavým úsměvem.

“Jen to bude trochu... Ty a... Sydney, já a Christie.” Povzdechl si muž. Mladík se provinile omluvil

 

Sydney se zadíval na kocoura kráčejícího parkem. Nesl si sáček od stánku s cukrovinkami a tvářil se neuvěřitelně spokojeně. Student se usmál a vstal.

“Zdravím.” Vzal ho do náruče. Polodémon měl stále trochu problémy ukázat svou náklonnost takhle veřejně. Na druhou stranu Sydney s tím neměl jediný.

“Sydney.” Pokáral ho zamračeně.

“Tak promiň, nemůžu si pomoct, když tě vidím.” Pohladil ho s úsměvem po tváři. Kočka si povzdechla a přijala jeho rty.

“Stále mě trochu překvapuje, jak moc se mi to líbí.” Šeptal mladík mezi polibky. Laurie se mu zadíval do očí. Zakroutil hlavou.

“Na to, že je ti teprve devatenáct, jsi neuvěřitelně sebevědomý a samolibý.” Zavrčel. Mladík ho pobaveně pustil a vedl parkem.

“Nepůjdem se podívat do přístavu?” Sklonil k němu hlavu. Kocour se pousmál a přikývl.

 

Christie seděl před Bastianem a opíral se o něj. Nohy měl pokrčené a o ně opřený skicák. Démon sledoval, jak mu pod rukama vzniká kresba krásného anděla. Miloval jeho kresby. Většina z nich měla smutný nádech, ale zároveň byly plné něhy a mladíkovo křehkosti.

“Krásný.” Usmál se, když Christie dokončil poslední z tahů. Mladík k němu otočil hlavu.

“Stejně jako ty.” Překvapil ho démon a pohladil ho po tváři. Christie zrůžověl. Věděl, že teď bude následovat polibek. Už poznal ty chvíle. Zachvěl se a natáhl k muži hlavu. Démon udiveně přizvedl obočí. Usmál se a spojil jejich rty. Mladík ho objal kolem krku a natočil se k němu. Dlouho strávili v objetí. ´Malej pokušitel.´ Pomyslel si Bastian s úsměvem, když se chtěl odklonit ale chlapec ho nepustil.

“Ty malej nenasyto.” Zašeptal měkce, když se konečně odklonili. Christie dokonale zrudl.

 

Tarik si prohlížel bělovlasého chlapce, čekajícího před školou. Něco si kreslil a nevnímal šum kolem.

“Kdo ti to řekl?” Zvedl démon hlavu ke svému příteli. Raven pokrčil rameny.

“Starý přítel. Prý pokud chcem najít Bastiana, máme se držet toho chlapce.” Tarik opět otočil hlavu k mladíkovi.

“M-myslíš, že mu provádí to samé? Podívej se na něj, je tak...” Hledal slova. Druhý démon se zamračil. Ano to je. Ještě dokázal pochopit Tarika. Nebo dokázal pochopit. Bastian měl důvod proč by mu chtěl ublížit, ale ten chlapec? Co se to z něj stalo? Odkdy má násilné sklony?

Oba sledovali rudovlasého studenta, který se postavil nad mladíka. Zvedl k němu oči a usmál se.

 

“Zdravím, mám sraz s Lauriem v parku. Nechceš se přidat?” Usmál se Sydney. Christie se zatvářil překvapeně. V parku? Proč v parku? A proč se Sydneym? Přemýšlel zaskočeně ale přikývl. Mladík se usmál a pomohl mu vstát. Šli spolu pryč.

Bastian stojící opodál se zamračil a zmizel. Objevil se v parku. Rozhlédl se a šel k Lauriemu čekajícímu na lavičce. Kocour si ho všiml, rychle vstal.

“Co... šílíš?” Řekl nechápavě.

“Jdou sem oba. Potkali se před školou.” Skutečný Laurie si povzdechl.

“Sakra... mizíme. Nějak mu to vysvětlím.” Bastian přikývl. Oba zmizeli.

 

Sydney se překvapeně zadíval na prázdnou lavičku. Zvláštní. Laurie neměl ve zvyku chodit pozdě. Rozhlédl se, zda ho někde neuvidí. Christie na něj nejistě hleděl.

“Proč jste měli s Lauriem sraz? Souhlasil s tím kreslením nebo proč?” Sydney k němu sklonil hlavu.

“Nic ti neřekl?” Zamračil se, když menší z mladíků zakroutil hlavou. Nedokázal pochopit, proč by Laurie před Christianem jejich vztah tajil. Než stačil cokoliv říct, ozval se příjemný sametový hlas.

“Smím rušit?” Oba se otočili. Zadívali se na temně rudovlasého muže. Byl podobně vysoký jako Sydney. Měl tvrdší obličej krásných kouřově šedivých očí. Nebylo mu víc než třicet. Za ním stál krásný světlovlasý mladík.

“Jo?” Zamračil se Sydney a aniž by si to uvědomil strčil Christieho za sebe.

“Hmmm... ty jsi Christiane?” Mladík nejistě přikývl. Oba se pousmáli.

“Prý znáš někoho jménem Bastian.” Prohlížel si Raven půvabnou tvář. Usmál se, když se Christie zatvářil rozkošně zamyšleně.

“Nemyslím, že někoho takového znám.” Řekl nakonec. Tarik se usmál.

“Nemusíš se bát, klidně nám můžeš říct pravdu.” Řekl laskavě. Christie trval na tom, že nikoho podobného jména nezná. Muži si povzdechli.

“Zdá se, že nám to nepoví.” Zvedl Tarik oči ke svému milenci. Ten se zamračil.

“Ty to nechápeš, chlapče. Najdem ho s tvou nebo bez tvé pomoci. Byl bych ale radši...” Přizvedl obočí, když ho přerušil Sydney.

“Řek, že neví. Tak co kdybyste mu dali pokoj?” Mračil se. Rudovlasý napodobil jeho výraz. Zvedl ruku. Sydneyho odhodila slabá tlaková vlna. Christie se za ním vyděšeně otočil.

“Nepleť se do toho, člověče.” Zvedl muž znovu ruku. Chlapcovo začala zářit.

“Cítíš to?” Řekl nejistě Tarik. Pak sebou cukl, když se mezi nimi a Christiem objevil Laurie. Raven udiveně přizvedl obočí.

“Musíte se cítit jako hrdinové. Dovolovat si na mladého chlapce.” Řekl Bastian chladně. Rozzářily se mu bíle oči. Oba odletěli daleko dozadu. Zůstali ležet. Kocour si povzdechl. Démoni? Co tady ksakru dělaj démoni? Otočil se.

“Jsi v pořádku?” Pohladil Christieho po tváři. Ten přikývl a objal ho. Bastian ho políbil do vlasů.

“Laurie?” Muž sebou cukl a zvedl oči k Sydneymu. ´Zdá se, že se to vyřešilo samo.´ Pomyslel si. Mladík si ho nejistě prohlížel.

“Ty nejsi...” Překvapil démona. On se usmál a podal mu ruku.

“Pokud chceš znát pravdu, pojď se mnou.” Sydney se mu zadíval do očí. Zaváhal ale pak ji přijal.

Překvapeně rozšířil oči a rozhlédl se po tmavé chodbě. Sklonil hlavu ke kocourovi. Ukázal rukou ke dveřím, vedle kterých stáli. Vedl Christieho pryč. Sydney se za ním nejistě zadíval. Otočil hlavu zpět ke dveřím. Vzal za kliku a pomalu otevřel. Nevěřícně hleděl na dalšího Laurieho. Jeho Laurieho. Uvědomil si. Mladík seděl na posteli a četl si.

“Laurie?” Kočka zastříhala vylekaně ušima a vyskočila z postele.

“Co-co tu... kde.. Sydney.” Usmál se a vrhl se mu do náruče. Sydney ho chytl kolem pasu.

“Počkej. Nechtěl bys mi něco vysvětlit?” Přizvedl obličej ke svému. Povzdechl si.

“Kašli na to, povíš mi to potom.” Ochutnal ty jeho neodolatelné rty. Laurie se pousmál a přitáhl si ho níž k sobě. Prsty zajel pod triko. Sydney si ho svlékl a opět vzal mladíka do náruče. Přitiskl své rty na jeho.

“Chtěl bych...” Zašeptal kocour mezi polibky.

“Copak?” Zadíval se mu Sydney do očí. Laurieho tváře zrůžověly. I po tolika nocích s Bastianem ho vše tak snadno uvádělo do rozpaků. Povzdechl si a rozpačitě sklonil hlavu. Mladík se pousmál a sklonil se k jeho uchu.

“To je v pořádku... taky to chci.” Pošimral svým dechem krk. Kocour rychle zvedl hlavu.

“Jen musíme vyřešit jak.” Políbil ho něžně. Laurie zakroutil hlavou.

“Jsem menší a... a chci být dole.” Překvapil ho. On se pobaveně usmál.

“Tak to bylo rychlý.” Položil ho do přikrývek.

“Kdo ale říká, že musíš být nutně dole?” Přetočil ho a posadil na sebe. Laurie se usmál.

“Já. Protože se mi to tak líbí.” Vyměnil zpět jejich polohy. Sydney se zasmál a přitáhl si k sobě drzé rty.

“Jak bych mohl říct ne.” Zašeptal hebce a rozbušil mladíkovo srdce.

Pomalu a něžně se vpíjel do rtů, těla, srdce i duše. Až se pak usazený mezi jeho stehny sklonil ke rtům a pomalu téměř líně pohyboval boky. Kocour ho pevně objal nohama a přitáhl si ho blíž k sobě. Nedokázal jinak než znovu a znovu ochutnávat měkké rty. Jakoby byl závislý. Na jeho polibcích. Dotecích. Na něm. Měl pocit, že z jeho líných pohybů zešílí. Když Sydney zrychlil své tempo, byl si jistý, že nezešílí – umře. Silou mladíka povalil a posadil se na něj. On se pousmál.

“Myslel jsem, že jsi rád dole.” Přivřel oči a jemně zadržel dech. .

“Já, já taky.” Opřel se Laurie o jeho stehna a zaklonil hlavu. ´Jaktože je to tak...´ Měl vážně pocit, že brzo umře. Tohle srdce ani tělo přece nemůžou vydržet. Zachvěl se, když se mladík zvedl k němu a objal ho.

“To je v pořádku. Nepřestávej, Laurie.” Pohladil ho svým hlasem a pak svými rty. Kocour se mu zadíval do očí. Ve svých lehce vyčítavý pohled.

“Opři se o mě.” Usmál se Sydney laskavě. Laurie se znovu zachvěl a pevně se ho chytl kolem krku.

“Sydney... já...” Měnil se šepot ve steny.

“Já vím... já taky.” Přizvedl naposledy jeho boky a přirazil zpět. Kocour ho pevně sevřel a zašeptal jeho jméno. Zhluboka oddechoval a cítil se naprosto vyčerpaný. Úžasně vyčerpaný. Mladík zhluboka oddechoval a pevně ho držel.

Když se srdce trochu uklidnilo, svezl se zpět do přikrývek. Kocour ho následoval. Sydney se usmál a oba přikryl. Hladil ho po zádech a čekal. Laurie ležící na něm se pomalu odtáhl. Zadívali se do očí.

“Ty malej mizero, skoros mě zabil.” Přítáhl si ležící opuchlé rty. Kočka přizvedla obočí.

“Co myslíš, že s chlapem udělá, když se na něj posadí takový rozkošný sexy kotě jako jsi ty?” Kdyby neměl zrůžovělé tváře, zrůžověly by. Vynadal by mu, že si za to může sám. Byl ale příliš spokojený. Jen si povzdechl a položil si mu hlavu na prsa. Sydney se znovu pousmál a pevně ho držel.

 

Ráno se probral. Bylo to trochu neuvěřitelné, ale Laurie stále ležel na něm. Pohladil ho po vlasech. Kocour se probral a opřel se mu o hrudník. Promnul si ospale oči. Překvapeně se zadíval na mladíka pod sebou.

“Promiň.” Usmál se lehce rozpačitě. Sydney se usmál a přitáhl si ho k sobě.

“V pořádku... teď už si myslím, můžem promluvit.” Laurie si povzdechl a znovu ho zalehl. Vyprávěl mu vše – celou pravdu. Kdo je. Čím se dřív živil. Jak potkal Christieho a pak Bastiana. Co dělal poslední čtyři roky. Sydney tiše poslouchal a hladil ho po zádech a pažích. Laurie domluvil a on stále mlčel.

“Nic k tomu neřekneš?” Řekl kocour nejistě.

“Nemám co.” Překvapil ho mladík. Rychle se odklonil.

“Ale... zlobíš se?” On otevřel oči a zadíval se do jeho.

“Zlobím? Ne, nemám proč... proto jsi se tvářil tak zmateně, když jsem ti koupil ty bonbony.” Usmál se a zakroutil hlavou.

“A já myslel, jak to neni originální.” Řekl nesouhlasně. Laurie se pousmál a zašeptal mu tiché promiň do úst.

 

Spokojeně se rozvaloval na posteli a hleděl do stropu. Sydneyho chování ho trochu překvapilo ale hlavně uklidnilo. Řekl mu o sobě snad úplně vše i pravdu, za kterou se tolik styděl a on chce stále stát po jeho boku. Je vážně úžasnej.

Sklonil hlavu ke dveřím a pozval klepajícího dál. Vešlo jeho dvojče. Laurie si sedl a trochu rozpačitě se na něj podíval. Bastian na sebe vzal svou skutečnou podobu a zadíval se na něj. Víc spokojeně snad ani nemohl vypadat. Démon se pousmál.

“Zdá se, že je vše tak, jak má být.” Kocour zaváhal, ale pak nadšeně přikývl. Vstal a oblékl si svůj župan.

“Děkuju, Bastiane.” Objal muže pevně. On jeho a zaprotestoval, že ve skutečnosti nemá za co.

“Ale ano... měl jsem tenkrát pravdu.” Zvedl k němu oči.

“Jsi hodný.” Dodal. Oba se zasmáli.

“Nikomu to neříkej, uplně by mi to zkazilo jméno.” Rozesmál kocoura a otočil hlavu ke dveřím do koupelny. V nich stál Sydney s ručníkem kolem pasu. Lehce omámeně si prohlížel krásného muže. Podali si ruce a představili se. Bastian chtěl vědět, co se přesně stalo v parku. Sydney mu převyprávěl, co se odehrálo než dorazil. Démon se zamyšleně zamračil.

“Co myslíš, že byli zač?” Zeptal se Laurie.

“Netuším, mám spoustu nepřátel. Ale tyhle dva ohrozili Christieho.” Řekl tvrdě.

“Hmmm... kde vůbec je? Zůstane tady nebo ne?” Bastianův výraz zjemněl.

“Pomáhá Arthurovi na zahradě, očarovaly ho naše růže.” Překvapil Sydneyho laskavým úsměvem.

“Moje růže.” Opravil ho Laurie.

“Dobře, dobře... tvoje růže.” Řekl pobaveně. 

“Nechce tu zůstat, nevidí důvod. Myslí si, že to byl omyl.” Mladíci se zamračili.

“Nebudu vás rušit, pošlu sem Arthieho se snídaní.” Šel pryč.

“Bastiane?” Ozval se Laurie. Muž se otočil. Kocour se dotkl své tváře. Démon se pousmál a s díky odešel. Cestou si změnil podobu.

 

Došel na terasovitou zídkou obehnanou zahradu. Byla plná růžových květů různých barev. Zastavil se a vdechl příjemně omamnou vůni. Byla svěží a uklidňující. Jakoby hýčkala smysly ale hlavně srdce a duši. Pousmál se a zadíval se na Christieho. Skláněl se nad jedním z keřů. Opodál stál Arthur a jemně rosil květiny. Bastian ho požádal o snídani pro pár a šel k chlapci.

“Jsou nádherné. V životě jsem jich neviděl tolik pohromadě.” Narovnal se mladík s úsměvem. V ruce držel kytici z růží. Démon si jí všiml.

“Arthur říkal, že nevadí...” Řekl mladík nejistě.

“Samozřejmě, že nevadí.” Uklidnil ho muž úsměvem a sklonil se k němu v polibku. Christie se pousmál. Pak si povzdechl.

“Stále myslím na ty dva. Víš, i když nás napadli, nevypadali zle. Hlavně ten světlovlasý.” Zakroutil hlavou a přičichl ke svým květinám.

“To co měl v očích.... možná se pletu.” Povzdechl si. 

“Určitě to byl ale ten nejhezčí muž, jakého jsem kdy viděl.” Dodal.

“Myslíš až po tobě.” Opravil ho muž. Christie zčervenal.

“Laurie.” Řekl káravě a vyvolal pobavený úsměv na démonovo tváři.