kapitola II.

 

Randy došel do nedaleké restaurace a zašel do šatny. Když se převlékal do bílo-modré uniformy, přemýšlel nad Caseym. Asi se v něm opravdu pletl. Není jako ostatní na škole. Upravil si kratší zástěru s vodorovnými pruhy a zadíval se do zrcadla.´Těžko ovšem říct, jak by se tvářil, kdyby mě viděl takhle.´ Pomyslel si a zavřel svou skříňku.

 

Když večer vyprávěl muži o jeho zvláštním vztahu s Caseym, začal mu zvonit telefon. Zadíval se na jméno na displayi. Povzdechl si a odložil ho.

“Casey?” Přikývl. “Nezvedneš to?” Randy se zamračil.

“Musím do práce a pokud by to dopadlo jako včera. Zas se nevyspím.” Zakroutil hlavou.

“Možná bys mu mohl říct pravdu.” Přemýšlel Leica a vidličkou si hrál s pokrmem, který Randy přinesl z restaurace.

“Nemyslím, že je jako tvoji ostatní spolužáci.” Randy sklonil hlavu.

“Na tom nesejde, pokud by zjistili na škole pravdu, vykopnou mě.”

“Randy. Vždyť tě to ničí.... vidím to. Jak dlouho to takhle můžeš vydržet? Možná by ti dokázal pomoct.” Mladík se znovu zamračil.

“Ne, zvládám to a zvládnu. Nepotřebuju jeho pomoc.” Vstal.

“Musím jít.” Udiveně zvedl obočí, když ho sedící muž chytl a pevně objal kolem pasu.

“Ty a tenhle krámek, jste to jediné, co mi zbylo. Prosím, buď na sebe opatrný. Mrzí mě, že se o tebe nedokážu postarat. Kdybych to byl tenkrát já a ne...” Randy ho objal kolem krku a políbil do vlasů.

“Co to povídáš? Staráš se o mě a ani si to neuvědomuješ. To ty mi dáváš sílu pokračovat a nevzdat to. Jsi můj paprsek světla. Takhle už nemluv, prosím. Nevím, co bych si bez tebe počal.” Zvedl jeho obličej ke svému a políbil na čelo.

“Až dokončím školu, odjedeme do Krystalu, dobře? Pryč z tohodle odpornýho města.” Leica sklonil hlavu.

“Dean by to tak chtěl.” Řekl mladík jemně. Muž přikývl.

“Dobře... vážně musím jít, nebo přijdu pozdě.” Vymanil se z náruče a šel pryč. Vyšel ven a zadíval se na zamračenou oblohu. Na obličej dopadla jedna z prvních kapek. Další a další dopadaly kolem těla. Mladík se chytl za pusu a rozbrečel se. Mraky ho napodobily.

“Bože.” Dřepl si a zabořil obličej do dlaní.

“Bože.” Nedokázal to zastavit. Měl pravdu. Ničí ho to. Nezvládne to. Je vyčerpaný. Snad ještě víc než práce ho vyčerpává role, kterou na sebe vzal ve škole. K tomu Leica. Kvůli němu musí být silný a v pohodě. Silný a v pohodě. Otevřel oči, když se mu vybavil Caseyho obličej. Nevěděl proč ale mladík v něm dokázal vyvolat klid, který tak dlouho postrádal. Cítí se s ním v bezpečí a snad i proto s ním zapomíná na svou roli. Byl si jistý, že si Casey všiml jeho změn chování. ´Musí si myslet, že jsem šílený´. Utřel si slzy. Bylo by tak nádherné smět se o někoho opřít. ´Voněl jsi po jahodách.´ Vybavila se mu slova. Opět zrůžověl. Proč si na to vzpomněl zrovna teď? Proč si vlastně vůbec vzpomněl? Utřel si slzy a narovnal se. Přitahuje ho. To bezesporu. Jeho provokativní pobavený úsměv a krásné oči. Nevyspitatelná povaha. Líbil se mu i jeho rebelský postoj na škole.

Majitel baru se na něj zadíval.

“Můj bože, ty vypadáš. Takhle nastydneš. Rychle si to svlékni.... hmm, mám tu ale jen košile.” Přehraboval se ve skříni.

“To nevadí.” Svlékl si Randy košili a tílko. Vzal si od muže teplou flaušovou.

“Nejradši bych tě poslal domu.” Zamračil se muž.

“Ale jdi, nejsem z cukru.”

“Jsi si jistý? Občas bych řekl, že ano. Náš malý sladký Randy.” Mrkl na něj, když mladík zčervenal a zamračil se. Muž se pobaveně pousmál a šel otevřít prvním stálým zákazníkům.

“Dnes musím odejít dřív. Mám rande.” Stále se mračící mladík přikývl. Celý večer usrkával horký čaj a snažil se nekýchat. Po třetí hodině zavřel a poklidil. Povzdechl si a zadíval se na provazy vody visící z nebe.

 

“Nechceš jít takhle...” Sledoval ho Leica vyděšeně, když před něj stavěl snídani. Randy poděkoval a zakousl se do toastu. Přikývl.

“Ale... měl bysis zajít k doktorovi. Nemůžeš celý dny a noci stát na nohou. Ne v tomhle stavu.” Protestoval.

“Nemůžu si dovolit být nemocný.” Napil se kávy.

“Koupím si nějáké prášky, dobře?” Leica zamračeně přikývl a sedl si k němu. Mladík se opravdu cestou do restaurace zastavil v lékarně a nadopoval se léky. Jeho stav se významně zlepšil. Hlava se přestala točil a pocit, že se někde brzo složí, ho také opustil. K večeru se ale oboje vrátilo – s větší silou a razancí.

 

Casey vztekle ťukal do klávesnice. Proč mu zatraceně nebere telefon? Páteční večer se přece vydařil, i když ráno zase tak mistrně zmizel. Poslal peprný vzkaz známému a přečetl si, co vlastně zrovna vytvořil.

“Sakra.” Odložil raději notebook než zvládne urazit dalšího svého známého. Otočil hlavu k telefonu a zadíval se na volajícího. Srdce se zachvělo. ´Proboha, proč jsem se zrovna rozklepal, jak nějákej bláznivě zamilovanej školáček?´ Zhluboka se nadechl a přijal hovor.

“Ano?” Tleskal si v duchu za neutrální hlas, který předvedl.

“Casey?” Udiveně zvedl obočí. To nebyl Randyho hlas.

“Jo... kdo volá?” Začal hledat cigarety a cítil, že se vrací jeho vzteklá nálada. Strčil si jednu mezi rty a vyndal zapalovač.

“Leica. Můžeš... můžeš, prosím, přijet?” Mladíkova ruka se zapalovačem se zastavila. Oheň zmizel a on si vyndal cigaretu z pusy.

“Leica... Leica ze včerejška?”

“Ano... přijedeš? Jsem u sebe.” Ozval se mu rychlý tón ve sluchátku. ´Co to sakra...´

 

Krámek byl zavřený. Zaklepal na sklo. Muž mu otevřel. Tvářil se dokonale bezradně.

“Pojď, uložil jsem ho.” Vedl ho do malého, ale útulného bytu. Byl prosklenou stěnou propojený se zimní zahradou. Casey se nevěřícně zadíval na mladíka ležícího na posteli. Jeho zapálený obličej byl orosený potem. Vypadal děsivě.

“Co tu... odkud se...” Sedl si k němu. Leica sklonil hlavu. Randy by ho zabil, kdyby prozradil jeho tajemství ale o něm mu snad může říct.

“Známe se od dětství. Stará se o mě a občas mi pomáhá tady v krámku.” Casey k němu překvapeně otočil hlavu.

“To za mnou tehdy šel, když jsi ho potkal a pomohl mu...”

“Proč s tim ale dělal takový...”

"Jeho kamarádům by se to moc nelíbilo.” Casey se zamračil. Na to neměl, co říct. Byla to pravda. Proč na tom ale Randymu tak záleží, proč stojí o takové kamarády? Nechápal stále spoustu věcí ale na tom teď nezáleželo.

“Byl tu doktor?”

“Ne. Odmítá k němu jít. Koupil si nějáké prášky.” Podal mu léky. Casey se zamračil.

“Nechápu, proč vidí takovej problém v tom jít k doktorovi.” Leica pokrčil rameny.

“Nemohl bys ho vzít k sobě?” Mladík na něj překvapeně hleděl.

“Nebylo by lepší vzít ho k jeho strýčkovi?”

“Lin nebývá moc často doma. Nepostarala by se o něj. A jakmile se probere, zase se nadopuje těma práškama a bude chtít fungovat. Mohl by zůstat tady, ale mě neposlechne.” Dodal zničeně. Casey vyždímal obklad v kyblíku s ledovou vodou a ledy. Přiložil ho mladíkovi na čelo.

“Fajn... nejdřív ten doktor.” Vyndal telefon. Leica se pousmál.

“Zdravím tady... proč proboha... stalo se něco?... aha a mohl bys ho tak za hoďku přivézt ke mně?... dobře co teď?... fajn jsem...”

“Šeříková 19.” Poradil Leica. Mladík zopakoval adresu.

“Hmmm... je to blízko u Luny, budu čekat před... jo, fajn dík.” Zavěsil.

“Clay přiveze našeho rodinného lékaře. Budou tu do čtvrt hoďky.” Muž uvolněně přikývl.

“Děkuju. Chceš něco...”

“Vlastně jsem nevečeřel a všim jsem si v kuchyni...” Řekl opatrně. Leica se pousmál a přikývl. Přinesl mu Randyho večeři a se svojí si sedl do křesla. Byl rád, že ho tak duchaplně napadlo uložit mladíka do své ložnice a ne do jeho. Zadíval se na jeho přítele. Seděl a sledoval nemocného. Leica se něžně pousmál.

“Jez, nebo ti to vystydne.” Casey přikývl a ochutnal. Jeho obličej se rozzářil.

“To je výborný.” Pochutnával si. Když se najedli, šel počkat na Claye s doktorem.

Randyho učitel klavíru zaparkoval vedle jeho vozu a vystoupil tak jako postarší prošedivělý mohutný muž. Oba se usmáli, když si ho všimli a pozdravili.

“Díky, že jste přišel tak rychle.” Potřásl si mladík s mužem. Ten se laskavě pousmál.

“To je moje práce, chlapče. Tak co se děje? Vypadáš zdravě.”

“Pojďte, je uvnitř.” Vedl je do Leicova domu. Clay se překvapeně zadíval na ležícího.

“Není to...” Otočil hlavu ke Caseymu. Mladík přikývl. Muž na něj zmateně hleděl a pak si ho všiml. Stál u křesla a sledoval doktora, sedajícího si k nemocnému. Byl snad ještě půvabnější než si ho pamatoval. Znal ho. Potkal ho před pár lety na květinové slavnosti, kam vzal matku. Tehdy na tom nebyla tak špatně jako dnes, ale udělalo se jí zle a museli se posadit na jednu z laviček. Mladík se u nich najednou objevil a podával jí čerstvě natrhanou kytici. Musela být z jedné z vystavených zahrad. Působila jako kvítí natrháné školáčkem pro maminku. Tak jako ta, kterou včera donesl Casey. Tehdy z ní měla stejnou radost jako včera. Dlouho ji takovou neviděl. Teď chápal, proč se jeho srdce při pohledu na květiny zachvělo. Muž vycítil pohled a zvedl k němu oči. Pozdravil pokývnutím a otočil ji zpět na lékaře a pacienta. No jistě. Nemůže si ho pamatovat. Nemohl ho vidět. Všechno kolem zastínil černovlasý muž, který ho doprovázel. Jeho srdce bilo jen a jen pro něj. To nešlo přehlédnout.

“Hmm... je vyčerpaný. Potřebuje odpočinek a klid. Zmohlo ho to tolik, protože je tak vyčerpaný.” Leica se zamračil a přistoupil k němu.

“Stále mu to říkám... dobrý den.” Uvědomil si, že nepozdravil. Lékař si ho chvíli prohlížel. I na něj mužovo kouzlo působilo. Pousmál se.

“Vy tedy svůj krámek nezapřete, je to kouzelné místo. Připomíná mi tu kytici, co jsi... měla z ní takovou radost.” Otočil hlavu ke Caseymu.

“To je Leicovo práce.” Usmál se mladík.

“Už jsem se s ním domluvil, že si pro ně budu jezdit.” Dodal. Doktor přikývl. Předepsal Randymu léky.

“Smím?” Ukázal k zimní zahradě. Leica přikývl a dovedl je na ní, rozsvítil. Muži se rozhlédli.

“Nádhera.” Nadechl se lékař zhluboka a šel si prohlédnout květiny. Clay sklonil hlavu k zahradníkovi, stojícímu vedle něj. Byl o pár čísel menší. Zvedl k němu oči.

“Mám pocit, že se odněkud známe.” Překvapil ho.

“Potkali jsme se před pár lety, na květinové slavnosti. Přinesl jsi květiny mé matce.” Leica se zamyslel.

“Opravdu? Asi ano.” Otočil hlavu k zahradě. Clay si povzdechl. Neustále někomu dává, trhá a upravuje květiny. Samozřejmě, že si to nepamatuje.

“Učíš Randyho klavír. Před tím jsi koncertoval.” Vzpomněl si muž. Druhý přikývl.

“Má talent, nemám pravdu?”

“Dlouho jsem takový talent neviděl.” Leica ho pohladil úsměvem a šel k lékaři. Začal mu vysvětlovat věci ohledně květin, na které se ptal. Šel k nim.

“Asi bysme měli jet.” Sklonil se k lékaři. Ten se nadšeně otočil.

“Podívej, co jsem dostal. To je ta květina, o které jsem mluvil s vaší matkou. Pěstovala je, když byla mladá, hrozně se mi tehdy líbily.” Držel drobný květník s ještě drobnějšími modrými kvítky. Clay se usmál jeho dětskému nadšení. Leica zpozorněl a otočil k němu hlavu.

“Jste sourozenci?” Když muž přikývl, druhý se začal tiše smát. Clayovo srdce poskočilo.

“Neuvěřitelný... vyprovodím vás.” Zavěsil se do něj. Lékař je následoval.

“Nashle a děkuju.”

“To já.” Usmál se doktor. “Možná bys ji mohl někdy navštívit. Byla by tebou nadšená, tím jsem si jistý.” Leica zrůžověl a nejistě otočil hlavu k mladšímu z mužů. Ten přikývl. ´A nejen ona.´ Pomyslel si.

 

Casey uložil mladíka do pokoje pro hosty. Převlékl ho do košile od svého pyžama, zavřel za ním dveře a šel si nalít něco k pití. Rozvalil se na pohovce. Měl tichou spokojenou radost, že ho má u sebe a odhalil část tajemství. Zaklonil hlavu a zadíval se do stropu. Zavřel oči.

Telefon na stole začal vibrovat. Zvedl ho a zadíval se na upomínku. ´Usnul jsem.´ Pomyslel si nevěřícně a ze stolu zvedl krabičku. Stavil se pro Randyho medicínu v nonstop lékárně, když ho vezl k sobě. Zašel do pokoje a zadíval se na spícího mladíka. Sedl si k němu a dotkl se ho na čele.

“Randy?” Mladík něco zamumlal a spal dál.

“Randy.” Odložil sklenici a posadil ho. Nemocný otevřel oči. Měl zvláštní zakalený pohled.

“Musíš si vzít prášky.” Usmál se, když si je poslušně vzal.

“Dobře, zapij je.” Podal mu sklenici. Udělal tak. Casey ho chytl, když se mu svezl do náruče. Držel ho a hladil po zádech. Cítil jak je rozpálený a spocený, ale nevadilo mu to. Věděl, že by ho měl položit, ale moc se mu líbilo držet ho v náruči.

Randy byl v pekle – obklopen ohněm. Kam se podíval hořely oslnivé plameny a pálily ho do očí, do tváře – po těle. Bylo to nesnesitelné. Cítil jak ho pohlcují a rozpalují. Najednou ucítil dotek na čele. Příjemně chladivý dotek, který pokračoval ke spánku a k tváři. Objaly ho paže – v tu chvíli chladivě hýčkající a chránily před živlem kolem.

 

Otevřel oči a zadíval se na ornamenty na stropě. Vypadaly povědomě. Uvědomil si odkud. Sedl si. Svět se s ním zatočil, opřel se o ruce a rozhlédl. ´Pokoj pro hosty.´ Zakroutil pobaveně hlavou a vstal. Pomalu přešel do koupelny a uvolněně si stoupl nad toaletu. Umyl si ruce a zvedl oči k zrcadlu. Skoro se nepoznal. Myslel, že je to obyčejné nachlazení ale nemoc ho dokonale sklátila. Zamračil se a vlezl si pod sprchu. Slastně zavřel oči a nechal si omýt obličej.

V pokoji našel svoje oblečení. Vešel do obýváku. Byt byl tichý – majitel byl očividně pryč. Zvedl svůj telefon ležící na stole a zděšeně se zadíval na čas a datum.

“Ksakru.” Našel svoje boty a skoro zaběhl do výtahu. Svět se s ním opět zatočil. Opřel se o stěnu a zhluboka se nadechl. Vzpomínal, ve které práci to má dnes být. Tři dny. Prospal celé tři dny.

 

“Randy.” Hleděl na něj majitel restaurace zmateně.

“Leica volal, že jsi nemocný.” Mladík přikývl.

“Byl jsem, ale už jsem v pořádku.” Usmál se.

“Jsi si jistý? Řekl muž podeziravě. Když Randy přikývl, povzdechl si.

“No dobře, tak se jdi oblíct.”

 

Casey dorazil domu. Strčil do otevřených dveří a zadíval se na prázdnou postel.

“Do hajzlu.” Vyndal telefon. “Zdravím, to jsem já. Je u tebe?”

Leica zmateně zamrkal a přidržoval si telefon ramenem, přitom přesazoval jednu z květin.

“Ne... copak není u tebe?”

“Šel jsem koupit čerstvé pečivo až se probere a on mi mezitím stačil utýct. Měl by ještě ležet. Může se někde složit. Zavolej mi kdyby dorazil. Zajedu k němu.” Leica se zamračil. Povzdechl si.

“Nemyslím, že sem dorazí a tam už vůbec ne.” Casey zpozorněl.

“Dám ti adresu. Měl by dneska být tam. Myslím, že si zasloužíš pravdu. Dotáhni ho zpět do postele, třeba násilím.”

Casey zvedl pero a napsal si název restaurace a adresu.

 

Randy se unaveně opíral o dlaždice kolem zrcadla. Příjemně ho chladily do dlaní. Výtáhl z kapsy krabičku, kterou našel vedle postele. Po čtyřech hodinách. Tady byl tři. Zapl vodu a zapil prášek. Omyl si obličej a zátylek. Vyšel do restaurace.

“V pořádku? Můžeš je jít obsloužit? Kdyby dělali moc velký problémy. Vykopni je.” Kývl majitel hlavou k jednomu ze stolů a obsluhoval jiné zákazníky. Randy otočil hlavu směrem, kam ukazoval. Srdce se na malý okamžik zastavilo. Co proboha dělají v téhle části města?

Pohledy spolužáků rozhlížejících se po restauraci se setkaly na něm. Začali se smát. Museli mít dost vypito. Pravděpodobně jeden z jejich známých několikadenních večírků, kdy je ve škole celý týden nikdo neviděl.

“Taky vám ten číšník připomíná Randyho?” Ozval se nejstřízlivější z nich. Další dva přikývli. Postupně se přestali smát a výrazy se změnily v nevěřící. Randy k nim přistoupil.

“To si snad děláš... Randy?” Ozval se jeden. Mladík se mu zadíval do očí a přikývl. Je konec. Zrovna se mu v jeden jediný okamžik zbortil celý svět. Přesto cítil zvláštní nepochopitelnou úlevu. Svět kolem se zatočil. Uvědomil si, že slyší smích. To byli jistě oni. Cítil jak padá do tmy a pak náruč. Známou hýčkající náruč. ´Casey.´ Prolétlo mu hlavou než se nadobro propadl.