kapitola I.
Numidia byl rozsáhlý, různorodý kontinent rozdělený na spoustu malých rozmanitých království. Některá byla menší, některá větší. Některá bohatší než jiná. V některých bylo věčné léto, v jiných pak zima. Většinu času spolu žili v míru. Většina z nich. Většinu času. Poslední dobou ale přicházel zvěsti o dobyvateli z východu. Jorvikovi. Podle zpráv, které se k ostatním dostaly, získal silou již několik menších království. Útočil na menší a slabší – chudší království, která neměla postředky bránit se. Získával tak nějakou tu kořist, ale hlavně muže do řad své armády. A ta sílila a rostla.
Assyria byla jedním z menších království. Nepatřila k nejbohatším ale rozhodně se lidem zde nevedlo špatně. Jejich král byl moudrým a milovaným pánem a jeho syn. Princ Assyr byl miláčkem všech. Benjamínkem své země. Na tváři měl věčný úsměv a jeho půvaby se vyrovnaly půvabům nejkrásnějších z žen. Snad i proto. Možná i díky zbytečně brzkému skonu královy družky – byl malým rozmazleným benjamínkem. Zvyklým dostat vše, po čem jeho srdce zatoužilo. A jeho srdce nepatřilo mezi nejskromnější.
Královský palác byl plný hostů, světla a hudby. Opět v něm probíhala jedna ze společenských sešlostí, kterou král pořádal pro svého syna. Scházeli se na něm všichni šlechtici z okolí i okolních království. Samotní králové a kochali se půvaby královského potomka. I na ně působily. Milovali ho – zbožňovali, každý z nich se mu snažil zalíbit, přestože někteří měli doma své družky. Ale on byl o tolik půvabnější než ony. O tolik.
Princ Assyr pohodlně seděl na své pohovce a sledoval tančící dívky. Kolem něj seděli jeho obdivovatelé a tak jako ostatní byli okouzleni vystoupením. Jeden z nich – vysoký tmavovlasý muž zvedl oči. Vztáhl ruku a dotkl se štíhlých opálených prstů. Princ k němu sklonil hlavu. Světlé jantarové oči se usmívaly, zářící z opálené tváře. Byly tolik neobvyklé pro Assyrii – stejně tak jako přerostlé jemně se kroutící světlé vlasy, políbené sluncem.
„Děje se něco?“ Usmíval se mladík.
„Rád bych se prošel. Někde stranou ostatních.“ Navrhl. Mladík zahrál zamyšlení. Přikývl a vstal. Ostatní nejistě zvedli hlavy. Zklamaně se zadívali za odcházející dvojicí. Král Scythie. Jednoho z nejbohatších království v okolí. Bylo stejné jako jeho panovník. Hrdé. Krásné a vznešené.
Ammon – král Scythie se opřel a zábradlí verandy a zadíval se na noční krajinu. Assyr se postavil k němu.
„Říkal jsi projít.“ Upozornil muže. On se pobaveně pousmál a sklopil k němu své tmavé oči.
„Lhal jsem.“ Naklonil se blíž. Malý princ jemně zadržel dech a nechal se políbit. Zlehka muže odstrčil, když se opatrný polibek začal měnit. V hluboký a žádající.
„To by stačilo.“ Pokáral muže a vydal se do palácové zahrady. Ammon zhluboka vydechl a následoval ho.
„No tak, Assyre. Přestaň už s tou dětskou hrou a buď můj.“ Chytl ho a otočil k sobě. Mladík se zadíval do tmavých očí. Jejich pohled byl hrdý a divoký. Věděl, že by stačilo jen zlehka kývnout a jejich divokost a vášeň ho pohltí. Zhluboka se nadechl.
„Dobře... ale nejrpve ty.“ Zastavil svým dodatkem královy koutky zvedající se v úsměvu.
„Já jsem přece tvůj už dávno.“ Podotkl muž a sklonil se k němu.
„A tvá žena?“ Zašeptal princ do jeho rtů než ho Ammon stačil políbit. On se odtáhl. Nechápavě zakroutil hlavou.
„Víš, že ji jsem si vzal jen kvůli věnu a potomkům.“ Assyr zlehka pokýval hlavou.
„Možná, ale vzal. A proto nikdy nemůžeš být můj. Vždy se o tebe budu muset dělit. Proč bych měl něco takového dobrovolně zvolit? Být až tím druhým?“ Řekl lehce uraženě.
„Vážně čekáš, že někdo tam uvnitř zvolí jinak než já?“ Zeptal se král s neskrývanou ironií v hlase. Assyr se zamračil a než se stačil ozvat, muž pokračoval.
„Hm. Možná ten tvůj úžasnej ctitel, jak jenom se...“ Zahrál zamyšlení.
„Deira?“ Usmívaly se temné oči. Princ ho podpálil pohledem a uraženě se otočil.
„Už tě nikdy nechci vidět. Nikdy.“ Zdůraznil a vydal se zpět do paláce. Ammon ho rychle chytl a objal kolem ramen.
„P-pusť! Už s tebou...“
„Omlouvám se, Assyre. Nemyslel jsem to tak. Víš, že bych pro tebe udělal cokoliv, jen nemohu...“ Zmlkl a zabořil obličej v hebkých voňavých vlasech. Mladík si povzdechl a opřel se mu do náruče.
„Jestli to měl být žert, nebyl vůbec...“ Bručel. Muž se usmál a políbil ho na spánek.
„Já vím. Tak už se nezlob.“ Přizvedl prsty půvabný obličej a sklonil se ke rtům. Assyr něco vzdychl a přijal jeho polibky. Jeho něžnosti a pevné opálené tělo. Krásné a zkušené.
Pozdě ráno. Bůhvíkolikátý den poté se mladík rozvaloval v posteli. Nikdy nebyl ranní ptáče. Miloval pomalé lehké probuzení. Povalovat se v posteli. Pod měkkou vyhřátou přikývkou.
Cukl sebou, když do jeho pokojů někdo prudce vrazil. Posadil se a zamračeně se zadíval ke dveřím.
„Co to má...“
„Omlouvám se, můj princi. Ale tvůj otec si s tebou přeje mluvit. Je to naléhavé.“ Řekl zadýchaný sluha omluvně a hluboce se uklonil. Princův výraz se nězměnil, ale on vylezl z postele. Otočil hlavu k sluhovi. Ten jemně zčevenal, zvedl lehký dlouhý župan a pomohl mladíkovi obléknout. On si to za jeho doprovodu namířil skrz palác. Bože, to to vážně nemohlo počkat a museli ho kvůli tomu vytáhnout z postele? Přemýšlel cestou.
Pohoršené myšlenky se vytratily, když dorazil do otcovy pracovny. Muž seděl ve svém křesle. Jindy opálenou tvář bledou... šokem a strachem? Hádal syn a nejistě k němu přešel.
„Otče? Otče?“ Musel přidat na důrazu, aby ho král začal vnímat. On zvedl hlavu a chvíli na něj mlčky hleděl.
„Posaď se, Assyre. Musím ti něco... posaď se.“ Pobídl ho znovu. Mladík tak nejistě udělal a téměř se bál zeptat.
„Dnes ráno přijel posel. S dopisem.“ No, tak to obvykle bývá nebo ne? Poslové takové věci dělají. Pomyslel si princ, ale neřekl. Jeho otec se zamračil a pokračoval.
„S dopisem požadujícím naší kapitulaci.“ Assyr vytřeštil oči. Rty vykoktaly poslední ze slov aniž by to on dokázal nějak ovlivnit. Král přikývl a podal mu stočený list papíru. Nejistě si ho vzal a začetl se do slov. Zakroutil hlavou a sklopil psaní.
„Nerozumím tomu. Co to znamená? Co... co bude?“ Zeptal se téměř plačky. Otec se zamračil a přešel k němu. Objal kolem ramen.
„Nejsem si jistý, Assyre. Slyšel jsem o něm. O tom, že dobyl několik království, ale netušil jsem, že by se to mohlo týkat i nás.“ Hladil syna po vlasech. On nejistě seděl a mozek nějak nedokázal vstřebat tu novinu.
„Doufal jsem, že bychom požádali o pomoc některé z tvých přátel.“ Nadhodil muž. Mladík zamrkal a rychle zvedl hlavu. No jistě. Má přece tolik přátel. Nenechají ho v tom. Ammon ho v tom nenechá. Určitě ne. Jejich království nemá téměř žádnou armádu. To malé množství vojáků, které mají, má jen minimální výcvik, ale Scythie. To je něco jiného. Vždy byla jedním z nejbohatších a nejmocnějších království v okolí.
„Pošleme posly. Kolik času máme...“
„Týden. Sedm dní.“ Mladík přikývl a vstal.
„To je dost času, nebo ne?“ Nebyl si jistý.
„Raději začnu hned psát.“ Kývl hlavou a rozeběhl se pryč. Král se za ním zadíval. Trochu nevózně se pousmál a posadil zpět do svého křesla.
Starý král nervózně přecházel po nádvoří a nedokázal uklidnit mysl. Ještě v ten samý den vyslali posly na všechny strany a dnes čekali odpověď. Jejich sousedé jistě budou reagovat rychle. Nebo ne? Otočil hlavu po klapotu kopyt.
Jezdec prudce zastavil svého koně a sesedlal. Předal tvora podkonímu a rychlou chůzí se vydal ke svému králi.
„Můj pane.“ Uklonil se a podal mu psaní. Muž si ho uvolněně vzal. Tak přece jen. Přelomil netrpělivě pečeť a rozvinul psaní. Přečetl pár řádek a jeho obličej dokonale zbledl. Posel ho nejistě sledoval.
„P-pane?“ Zeptal se opatrně. Král se zamračil a zvedl k němu oči.
„Radí nám, abychom kapitulovali. Pomohl by, ale jeho vojsko se prý zdaleka nevyrovná Jorvikovu.“ Řekl zvláštně prázdným tónem hlasu. Muž se povzbudivě pousmál.
„Je jen jeden z mnoha, ostatní snad...“ Řekl nadějně. Král pokýval hlavou a zopakoval poslední ze slov.
Celý den strávil čekáním na další posly. Vrátilo se jich několik. Většina s dopisy podobnými prvnímu. Někteří jednoduše neodepsali vůbec.
Následující den se v mnohém podobal předešlému. Assyr seděl na jednom ze schodů vedoucích do paláce a nejistě sledoval svého otce. On seděl v dřevěném křesle uprostřed nádvoří a hleděl směrem k bráně. Mladík netušil, co dělat. Co říci. Co cítit. Byli to takoví lháři a zbabělci. Jeden jako druhý. Jeden. Jako. Druhý.
Ammon sedící ve své pracovně pročítal rozmotaný svitek. Proti němu seděl mohutný černovlasý muž a sledoval ho.
Král se pousmál a odložil list.
„Hm. S tvým pánem byla vždy radost obchodovat.“ Řekl spokojeně a zvedl oči k muži. Bez viditelných emocí přikývl.
„Vzkážu mu to. Bude to jako...“ Otočil hlavu ke dveřím, které se rozrazily. V nich stál zadýchaný sluha. Než se jeho rozčílený pán stačil ozvat, vyhrkl.
„P-pane. Přijel posel z Assyrie. Prý je to otázka života a smti.“ Překvapil oba muže. Ammon se zamračil a pobídl ho ať posla okamžitě přivede.
Od něj si vzal stočený list a rozlomil barevnou pečeť. Začetl se do psaní. Jeho společník ho zvědavě sledoval.
Král se zamračil a položil dopis, ten se samovolně svinul.
„Děje se něco?“ Ozval se host. Ammon sebou cukl a zvedl k němu oči. Znovu se zamračil.
„Jorvik požaduje, aby Assyrie kapitulovala. Nechápu proč zrovna...“ Druhý muž zamyšleně pokrčil rameny.
„Přístup k moři?“ Navrhl. Král mlčky přemýšlel.
„Jejich armáda je směšná. Žádají tě o pomoc?“ Hádal jeho společník. Ammon se zamračil a neodpověděl. Ne slovy. Svým mlčením ano. On se na něj zamyšleně zadíval.
„Váháš?“ Zeptal se lehce nechápavě. Král k němu rychle zvedl oči.
„Jitěže váhám. Assyrie je... ale v první řadě musím myslet na dobro svého lidu. Jak bych své muže mohl poslat riskovat životy kvůli...“
„Příteli?“ Doplnil ho muž. Král mu věnoval temný nesouhlasný pohled, ale nestačil reagovat.
„A co dobrýho tvýmu lidu přinese, že Jorvik obsadí Assyrii? Co myslíš, že bude pokračovat pak? Kdybyste spojili síly s ostatními...“
„Kvůli jednomu malýmu království?“ Přerušil ho Ammon.
„Jakou výhodu tím asi získá? Kolem Assyrie jsou tři mocná království. Na to, aby je napadnul všechny, nemá dost velkou armádu. Vůbec nechápu, o co mu jde.“ Muž pokrčil rameny.
„Tak proč ty tři mocný království nevyzveš, aby jí bránili?“ Král se pohoršeně zamračil.
„Snadno se to radí, hm? Když tvý země se to nijak netýká. Vás chrání hory.“ Řekl úštěpačně. Společníkův neutrální výraz se nezměnil. Chvíli přemýšlel a pak vstal.
„Musím jet.“ Překvapil svého hostitele.
„A co náš...“ Vstal panovník rychle. On k němu při odchodu otočil hlavu.
„Příště.“ Byl pryč. Ammon se zamračil a zavolal sluhu.
„Ubytujte toho posla, zítra ráno pro něj budu mít odpověď.“
Assyr seděl u své snídaně a snažil se nemyslet na zkracující se lhůtu. První zpráva, která dnes přišla, byla, že se na obzoru objevila početná flotila. Aby toho nebylo málo, posel z Scythie ještě nedorazil. Nebo možná ano. Sledoval nejistě muže stojícího ve dveřích. On se jemně uklonil.
„Váš otec, můj pane?“ Zeptal se váhavě. Mladík pokrčil rameny.
„Můžeš ho dát mně.“ Natáhl ruku. Posel na malou chvíli zaváhal, ale pak mu předal psaní. Znovu se uklonil a odešel. Princ sklonil hlavu k dopisu. Všichni ostatní se k nim otočili zády. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Ale Ammon jistě pomůže. Slíbil, že pro něj udělá cokoliv. Cokoliv. Přece ho nenechá napospaz... rozlomil pečeť a rozložil psaní. Chvíli v něm četl.
„Prý dorazil posel ze Scythe, nese...“ Zmlkl král, když si všiml mladíkova výrazu. On k němu zvedl své zlaté oči.
„Nabízí mi útočiště ve svém paláci.“ Otec ho šokovaně sledoval.
„Nic víc?“ Vydechl. Assyr nechápavě pokrčil rameny.
„Co víc by...“
„A co tvůj lid?“ Přerušil ho muž.
„Jistě budo mít radost, že jsem v bezpečí.“ Neváhal mladík s odpovědí. Král ho nevěřícně sledoval.
„Ty bys je dokázal opustit? Po všem co pro tebe... při tom, jak moc tě milují?“ Nechápal. Mladík pokrčil rameny.
„Jsem jejich princ, jistěže mě...“
„Právě protože jsi jejich princ. “ Zdůraznil muž. Princ se pohoršeně zamračil.
„Tohle nebudu poslouchat. Místo abys měl radost...“ Otočil se uraženě, záměr odejít. Otec ho chytl.
„Jak bych mohl mít? Když se můj syn chce zachovat jako zbabělec.“ Zamračil se. Mladík vytřeštil oči. Zbabělec? Jaký zbabělec? On se přece vůbec nechce zachovat jako zbabělec. Přemýšlel pohoršeně. Muž zakroutil hlavou a pustil ho.
„Dělej, jak ti svědomí dovolí, Assyre.“ Šel pryč. Princ téměř vybuchl. Co to mělo být? Jak mu svědomí dovolí?! Teď se kvůli němu cítí jako... zasupěl a šel do svého pokoje. Vztekle si zbalil nejnutnější a cestovní tašku nechal stát u dveří. Zamračil se a svalil přes své lůžko. Bože. Tak strašně se zlobí a... tak hrozně moc! Rozčiloval se v duchu. Povzdechl si a zavřel oči. Dnes je na cestování moc rozrušený. Odjede zítra. Stáhl si přes ramena přikrývku a schoulil se.
Ráno se lehce otupěle snažil probrat. Ležel oblečený na své posteli a z nějakého důvodu si připadal, jakoby ho někdo praštil palicí po hlavě. Bože. Proč... vzpomněl si na události předešlého dne. No, jistě. Spal téměř celý den a noc. Spal příliš dlouho – není divu, že se cítí tak... otupěle. Promnul si oči. To už nikdy nikdo nebude klepat, nebo co? Pomyslel si rozčíleně, kdy do jeho ložnice vtrhl sluha.
„Můj princi.“ Uklonil se. „Váš otec si vás žádá. Přijel cizí posel. Myslím, že s nabídkou pomoci.“ Řekl nadějně. Princ rozšířil oči. Tak přece jen. Vstal a rychle následoval sluhu. Do přijímacího sálu.
Král seděl na vyvýšeném trůnu a pod jeho schody stál vysoký bělovlasý muž. Na sobě odřený lehce zablácený cestovní kabát, kolem krku široký tmavý háv a na nohou vysoké kožené boty. To z něho mladík viděl. Zároveň dlouhý meč připnutý na zádech a přerostlé několika centimetrové vousy. První slůvko, které mladíka při pohledu na muže napadlo, bylo medvěd. Velký bílý medvěd. Znal toho medvěda. Bohužel. Patřil k jeho obdivovatelům – těm, které by raději neměl. Deira. Pán severní říše, která se rozléhala po vysokých chladných horách. Pohoří. Podle zvěstí to byla veliká říše, mocná a bohatá a díky horám chráněná.
Mladík se zamračil a nejistě přešel k otci. Stojící muž jemně kývl hlavou, když si ho všiml.
„Assyre. Úžasné zprávy. Někdo přece jen pomoc nabídl.“ Usmál se král. Princ sebou cukl. On? Pomyslel si a sklonil hlavu k muži. Jeho delší světlé vlasy se dotýkaly ramen, měl je volně rozpuštěné a pro Assyra byly trestně neupravené. Sledoval muže odměřeně. On se nepatrně pousmál nad jeho výrazem. Vrátil se pohledem na krále. Ten se tvářil uvolněně a vysvětlil synovi.
„Pán Khotanu – Deira nám nabízí pomoc.“ Jo, to už pochopil. Bezva. Khotan je plný obrovských děsivých chlapů - zvířat, jako je on. Přes ně Jorvik jistě neprojde. Přemýšlel.
„S jednou podmínkou.“ Doplnil Deira krále – hlubokým jistým hlasem. Vážně. Medvěd. Pomyslel si princ a pokrčil rameny.
„A ta je?“ Pobídl ho. Muž se jemně pousmál – tak nějak uvolněně a klidně.
„Budeš můj.“ Assyr téměř vyskočil z kůže. Co to...! Co to řekl?! Jeho? Měl by být... jeho? Jak se opovažuje?! Je to jen neupravenej, špinavej, zarostlej medvěd ze severu. Jak se opovažuje klást si takové podmínky?! Rozčiloval se v duchu a jeho krásný obličej dokonale vystihoval jeho myšlenky a rozčílení. Přesto se Deira klidně pousmál.
„Tak?“ Hleděl do zlatých očí. Princ téměř vzplanul.
„Nikdy!“ Vyštěkl.
„Assyre!“ Napodobil ho otec. On k němu otočil hlavu. Cože? Nejdřív ho nutí zůstat a teď... teď tohle? To je vážně moc.
„Nechceš přece, abych...“ Otcův obličej ztvrdl.
„Ne, to nechci. Co chci, je, abyses alespoň jednou v životě zachoval nesobecky.“ Mladík zalapal po dechu.
„Je na čase, abyses začal chovat jako princ. Abys přijal odpovědnost, kterou tvé postavení přináší.“ Promluvil moudře – starý, moudý král, kterého jeho lid miloval. Mladík se vztekle zamračil. Něco zavrčel a šel pryč. Otec si povzdechl a otočil hlavu k jejich zachránci.
„On... dej mu čas, ano? Nakonec udělá správnou věc, jsem si jistý. Je jako jeho matka. Hrdý, tvrdohlavý, ale má dobré srdce.“ Omlouval syna. Muž zlehka pokrčil rameny.
„Víš, že čas je proti vám.“ Připomněl. „Možná by pomohlo naplácat mu.“ Pobavil krále. On pobaveně přikývl, pak zvážněl.
„Nikdy jsem si nemyslel, že skončí s ženou po svém boku. Už jen vzhledem k zájmu mužů, který vzbuzuje, ale...“ Povzdechl si a chvíli mlčel. Jakoby v duchu hledal slova.
„Vím, že jsi dobrý správce své země, ochotný pomoci i tomu nejmenšímu, ale... je to můj syn. Chci, aby byl šťastný a... nebudeš to s ním mít snadné, ale. Prosím. Neubliž mu.“ Řekl téměř nešťastně. Deira se překvapivě laskavě pousmál. Byla to první emoce, kterou jeho obličej propustil. Mlčky přikývl. Král s ním a vstal.
„Tvé vojsko. Dorazilo s tebou? Dnes je poslední den Jorvikova ultimáta.“ Připomněl a sešel k němu. Seveřan opět přikývl stylem, že si to uvědomuje.
„Nejen svoje. Pár přátel nabídlo pomoc.“ Překvapil muže. Nejistě se zeptal. On přikývl.
„Vždy uvítají šanci dobře si zabojovat, navíc nemaj zrovna v lásce zbabělce a to Jorvikovo tažení není nic jinýho, hm?“ Přiměl muže přikývnout. On se na něj zamyšleně podíval.
„Jistě jsi unavený po cestě. Odvedu tě...“
„Chci zůstat u Assyra.“ Král sebou jemně trhl. To... no, vlastně. Byla to jeho jediná podmínka, hm? Přikývl znovu a vedl ho chodbami paláce.
Assyr ještě stále zuřil a nedokázal se uklidnit. Rázoval si to skrz chodby paláce, zahradu, stáje, nádvoří – bylo úplně jedno kudy a kam. To je vážně nehorázná drzost. Proč by on. Zrovna on – ta nejpůvabnější věc, kterou Numidia viděla, měl skončit s ním? S ním! Kdy už se konečně probudí? Z té hrozné noční můry.
Unavený emocemi došel do svého pokoje. Dnes plánoval odjet za Ammonem, ale je mnohem unavenější než byl včera. Za to může ten drzej medvěd. Pomyslel si a zašel do své ložnice. Nevěřícně rozšířil oči.
Na půlce jeho postele. V jeho ložnici. Se rozvaloval ten … ten... Přešel strnule blíž a nechápavě ho sledoval. Budeš můj. Zazněl mu v uších hluboký hlas. To přece... Nenacházal myšlenek natož slov.
Rozhlédl se. Místnost voněla květinami a přes malovaný paraván visel mužův kabát, šál, košile a kalhoty. Alespoň že se umyl a svlékl to špinavé... znamená to, že je nahý? Zpozorněl mladík a srdce jemně poskočilo.
Přešel ještě blíž a co nejtišeji si klekl na postel. Naklonil se nad muže. Hm. Pod oblečením není vůbec chlupatý, čekal... ale stejně je to medvěd. Prohlížel si ho. Jeho široká ramena, pevný hrudník i břicho. Hm. Sáhl k přikrývce zakrývající třísla a nohy. Zlehka nakoukl. Spodky. Pustil přikrývku a sedl si na zadek. Muž spal dál – jak se zdálo klidným, hlubokým spánkem.
Mladík se znovu odvážil a sáhl k vlasům. Husté a pevné. Ne jako jeho neposlušné a kroutící se. Pomyslel si trochu uraženě a prsty sklouzly k vousům. Jemu nikdy vousy nerostly. Jen pár chlupů. Měl z nich takovou radost. Jenže pak je oholil a už se nikdy nevrátily. Možná je to dobře, vypadal by s nimi směšně. Přemyšlel a jeho ruka bezmyšlenkovitě sklouzla ještě níž. Přes krk až k rameni. Prsty ho jemně pohladily a pokračovaly dál. K pevné paži. Hm. Je pevná i v klidu. To není normální nebo jo? Přemýšlel pohoršeně a taky trochu uraženě. Povzdechl si a svalil se vedle muže. Ruce pod hlavou – hleděl do stropu. Překvapeně rozšířil oči. Jeho nezvaný host se pohl a přetočil na bok – čelem k němu. Mohutnou paži přes mladíkův hrudník. On šokovaně ležel a nevěděl co dělat. Jistěže ví. Odstrčit ho. Snažil se. Dost marně. Jakoby mužova ruka vážila sto kilo. Vzdal se a hlasitě si povzdechl a pak udělal tu jedinou věc, kterou mohl – v rámci pohodlí. Stočil se na bok. Před širokých nahým hrudníkem.
„Medvěde.“ Zavrčel ještě a pak psychicky unaven usnul. Muž se pousmál a přitáhl si ho blíž.
Ráno se probudil. Okamžitě si vzpomněl na předešlý den a rychle se posadil. Za okny sotva vycházelo slunce. Rozhlédl se. Po mužově přítomnosti nebyla v ložnici jediná známka. Byl to jen sen? Určitě ano. Bylo to tak absurdní, že to jednoduše musel být sen. Vydechl uvolněně a sklouzl z postele. Oblékl si svůj lehký domácí plášť. Většinou - nikdy takhle brzo nevstává, ale... necítí se unavený. Divný. Pomyslel si a vyšel na chodbu.
Pokývnutím hlavy pozdravil dva strážce stojící proti jeho dveřím a vydal se chodbou pryč. Na to že je tak brzo, je kolem docela rušno. Přemýšlel. Hm. Ale co on ví? Touhle dobou obvykle ještě... zarazil se a zastavil. Odkdy před jeho ložnicí stojí stráže? Obzvlášť stráže vypadající jako... otočil se... seveřani! Sledoval nechápavě dva muže stojící za ním. Byli obrovští s velkými meči na zádech. Na sobě měli kožené tvrzené brnění s košilemi pod, kožené kalhoty a vysoké boty. Mladík na ně nejistě hleděl. Proč jdou za ním a jaktože tak tiše? Nechápal. Mnohem víc. Nebyl to sen? Vydal se rychle do otcových komnat.
Než stačil otevřít dveře, jeden ze seveřanů ho chytl a zlehka strčil stranou. Zaklepal a vešel. Rozhlédl se po prázdném předpokoji. Kývl hlavou směrem ke dveřím do ložnice. Jeho společník k nim vykročil. Vrátil se a zakroutil hlavou. Malý princ nechápavě přihlížel. Byl jejich chováním tak zmatený, že se zapomněl jakkoliv bránit – fyzicky či slovně. Když ho muž pustil, vydal se hledat svého otce.
„Není tu.“ Vrátil se z ložnice a oznámil.
„Asi bude v jídelně.“ Řekl a rozhlédl se po místnosti. Otočil hlavu k těm dvěma. Ještě stále lehce zmatený. Když se mu nedostalo odpovědi, kterou vlastně ani nečekal, rozhodl se hledat otce dál. V jídelně.
Ani tam ho nenašel, zato cestou potkal několik dalších seveřanů.
Uvolněně se pousmál a vyšel za otcem na velkou terasu. Obvykle tu trávil své večery. Byl odsud úžasný výhled na krajinu kolem – město, kterého byl palác součástí, bylo směrem na druhou stranu.
„Otče?“ Muž se otočil a usmál.
„Assyre. Pojď se podívat.“ Podal mu ruku. Mladík k němu nejistě vykročil. Jeho strážci zůstali stát u dveří. Princ chytl královu ruku a postavil se k němu. Šokovaně rozšířil oči. Za palácovou zdí. Na jedné ze stran. Proudilo velké vojsko.
„C-co to...“ Snažil se zeptat, ale rtům i jazyku to přišlo příliž obtížné. Jeho otec se pousmál a opřel o zídku..
„To je Deirova armáda.“ Mladík vytřeštil oči.
„T-tolik?“ Začala jeho ústa alespoň trochu spolupracovat. Muž přikývl.
„Jeho a jeho přátel, kteří také nabídli pomoc.“ Vysvětlil. Mladík sledoval linii mířící směrem k moři. Vážně? Tolik mužů a žen je přišlo bránit? Proč? Protože jim to Deira přikázal? Co si asi v tu chvíli mysleli? Jak se tvářili? Když zjistili, že budou riskovat životy kvůli cizímu království. Přemýšlel.
„Mám hlad.“ Přešel ke stolu a posadil se. Zvedl oči k dvěma strážcům. A proč tu jsou oni? Možná ho hlídají, hm? Aby neutekl. Proč by ale potom prohledávali otcovu ložnici? Napadlo ho. Měl tolik otázek a znal pravděpodobně jedinou osobu, která na ně znala odpověď. Jenže ta je někde tam daleko. Navíc s ní nechce mluvit. Už nikdy. Pomyslel si trucovitě a pustil se do snídaně.
Celý den strávil vyhlížením směrem k moři. Možná doufal, že k němu dolehne něco z bitevní vřavy. Večer ležel ve své posteli a přemýšlel, zda se Deira ukáže. Nejspíš ne, hm? Jistě rozložili tábor a po dobu bojů zůstanou tam. Netuší, jak probíhají války. Jak dlouho vůbec bude trvat tahle? Za jak dlouho asi Jorvik odtáhne? Odtáhne, nebo ne? A co když ne? Cokdyž vyhraje? Otevřel oči a zadíval se do stropu. Zamračil se.
„Bože. Přestaň s tím a spi.“ Promnul si obličej a lehl si na bok.
Ráno. Celý nevyspalý si to namířil na terasu. Za doprovodu svých dvou strážců. Překvapeně sledoval černovlasého seveřana – Ammonova hosta, mluvícího s králem. Oba otočili hlavu, když nejistě pozdravil.
Černovlasý muž se pousmál a přešel blíž.
„Princi Assyre.“ Uklonil se jemně. Na rozdíl od Deiry měl delší vlasy částečně spletené a byl hladce oholený. Jinak byl podobně vysoký a stavěný. Mladík ho váhavě napodobil. Otočil hlavu k otci. Ten si povzdechl a posadil se.
„Posaď se.“ Pobídl syna. On ho stále stejně váhavý poslechl a podíval se opět na muže. Něco se děje, hm? Otcův výraz mluvil za vše.
„Prohráváte?“ Hádal. Muž se pobaveně pousmál.
„Ne, odrazili jsme je.“ Potěšil mladíka, dalšími slovy méně.
„Což neznamená, že jsme vyhráli. Jorvik má sebou obrovský vojsko, několikrát větší než je to naše.“ Řekl bez větších obav.
„Nemá možnost vylodit ho celý najednou. Ne s vašim přístupem k moři.“ Vysvětlil. Pak zakroutil hlavou.
„Velikost jeho vojska Deiru netrápí. Ale důvod, proč ho sem přitáh.“ Pokračoval a mladík nejistě zopakoval jedno ze slov. Muž přikývl.
„Dnes v noci jsme poslali několik špehů mezi Jorvikovy vojáky. Na souši i na moři. Nic moc nezjistili. Kromě jednoho.“ Zamračil se.
„Jorvik tu neni kvůli přístupu od moře, jak jsme si mysleli, je tu kvůli tobě.“ Mladík zalapal po dechu. Co tím probůh...?!
„Ze stejnýho důvodu napadnul ty zbylý království. Je sběratel a oni měli něco, co chtěl. No a někde na svých cestách slyšel o tobě.“ Pokrčil rameny. Princ ho nevěřícně sledoval.
„Proto nás...“ Seveřan přikývl.
„Vypráví se, že jsi to nejpůvabnější, co kdy po Numidii chodilo.“ Assyr jemně zrůžověl, přestože podobné prohlášení neslyšel poprvé. Muž se pousmál a opět pokračoval.
„Proto mě za tebou Deira poslal. Mám tě přivést k němu.“ Šokoval mladíka. Vykoktal poslední dvě slova. On přikývl.
„Ale. Pokud... to přece vůbec není bezpečné.“ Nechápal princ. Seveřan pokrčil rameny.
„Řek bych, že víc než tady. Jorvik si jistě myslí, že budeš schovaný za zdmi paláce.“ To by taky měl být nebo ne? Přemýšlel mladík nešťastně.
„Moh by se sem nepozorovaně dostat. Není to tak těžký. Věř mi. V noci jsem to zkoušel.“ Překvapil mladíka ještě víc.
„Unýst tě a pak poraženě odtáhnout. Celý to obrovský vojsko, může být jen zástěra. Podle toho, co jsme zjistili, je Jorvik dost šílenej na to, aby obětoval stovky klidně tisíce svých mužů, jen aby získal, co chce. A to jsi ty.“ Zadíval se do zlatých očí.
„Proto oni?“ Kývl jemně hlavou.
„Ne, ty tu jsou kvůli tvému bezpečí. Tvému i tvého otce. Jen pro jistotu. Teď to ale nestačí. Deira tě chce mít na očích.“ Pokrčil rameny. Princův pohled se jemně zachvěl. On sklonil hlavu.
„A-ale... v čem se liší od Jorvika?“ Král se nadechl v protestu, muž ho předběhl.
„Ten hlavní důvod proč tu je, jsi ty. A to taky přiznal, když nás žádal, abysme šli s nim.“ Princ k němu rychle zvedl oči. Žádal? Pomyslel si. Muž přikývl, jakoby četl myšlenky.
„Požádal nás a my souhlasili. Hlavně asi protože, jsme se trochu báli, že půjde sám, když odmítnem.“ Dodal pobaveně. Otec se synem vytřeštili oči.
„Měli bysme, co nejdřív vyrazit.“ Ukončil seveřan rozhovor. Mladík ho stále stejně šokovaně sledoval. Otočil hlavu ke králi. Ten se laskavě pousmál a přikývl.
„Myslím, že mají pravdu. Bude to pro tebe bezpečnější.“ Přemýšlel. Princ se odmítavě zamračil. Na okraji bitevního pole? Vážně? Nechápal, ale vstal. Co jiného může dělat? Poslední dny je jeho názor naprosto nepodstatný.
„Jen to nutný.“ Upozornil ho muž. On se pohoršeně zamračil. Jistě! On ví. Rázoval si to pryč.
Skromně sbalený na cestu zamířil do stájí. Seveřan již čekal před. Zadíval se na dvě velké kožené cestovní tašky.
„Řek jsem, jen to nutný.“
„Také že ano.“ Čelil mladík hrdě jeho pohledu. Muž si povzdechl a sebral mu brašny, poručil ať si přivede koně. Princ se zamračil, ale poslechl.
Přivedl štíhlou, elegantní klisnu. Seveřan ji shlédl pohledem.
„Pojedeš se mnou.“ Rozhodl a než se mladík vzpamatoval, seděl na mohutném hnědém koni. Muž za ním a jeho hřebec klusal skrz ulice města. Dvě tašky připevněné u sedla.
Assyr se téměř celou cestu tvářil odmítavě a uraženě. Nejen že musí jet s ním, ještě před ním sedí jako dívka. Prskal v duchu. Všechny jeho námytky se vypařily, když se před nimi rozprostřelo moře. Důvodem nebylo moře. Důvodem byla obrovská flotila, která ho pokrývala, kam oko dohlédlo. Mladík se jemně zachvěl a měl nutkání přitisknout se k muži za sebou. Byl to děsivý pohled. Děsivý. Seveřan, opět jakoby četl myšlenky, si ho jemně přitáhl k hrudníku.
„Nepustíme je k tobě.“ Zašeptal a stočil koně k velkému stanovému táboru. Když zapluli mezi stany, zpomalil tvora. Mladík se nejistě rozhlížel po mužích i ženách kolem. Byli vážně o tolik jiní než muži a ženy z Assyrie.
Zadržel dech a zamrkal, když tvor zastavil. Jezdec sesedlal a pomohl jemu. Odepl jeho tašky a kývl hlavou k jednomu ze stanů. Pak vykročil. Mladík ho následoval a srdce cítil někde v krku. S ním svoji odvahu a hrdost.
Rozhlédl se po stanu. Několik mužů a jedna žena radící se nad rozloženou mapou. S nimi Deira. Assyr si při pohledu na něj vzpomněl na předešlou noc – na jeho polonahé spící tělo. Netušil proč, ale cítil, jak jemně růžoví.
„Jsme tu.“ Oznámil jeho společník. Přítomní k nim zvedli oči. Deira s nimi. Téměř bez zájmu – čímž prince samozřejmě dokonale urazil – přikývl a požádal ať ho odvede k němu. Pak se vrátil k poradě s ostatními.
Assyr následoval seveřana a v duchu zuřil. Co to proboha bylo za přijetí? Nedělá tohle všechno hlavně kvůli němu? Neměl by ukázat větší radost, že se podvolil, a následoval ho sem? Co si o sobě myslí? Medvěd jeden! Zašel do stanu podobného ostatním kolem.
„Tak zatim.“ Rychle se otočil. Muž byl pryč. Zamračil se a rozhlédl po stanu. Lavor s kovovým džbánem, vyvýšené velké lůžko pokryté kožešinami a stojan na zbroj. Cestovní tašky a víc nic. Znovu se zamračil a téměř opatrně se posadil na lůžko. Hmm. Příjemný. Pomyslel si a svalil se do kožešin. Vážně příjemný. Zavřel oči.
Deira odkryl plachtu vchodu a rozhlédl se. Pohledem se zastavil na lůžku. Pousmál se a přešel blíž. Mladík ležel zachumlaný mezi kožešinami. Spal a tvářil se dokonale klidně a spokojeně. Muž se k němu opatrně posadil a vztáhl ruku. Prsty odkryl světlé prameny a pohladil obrys tváře. Usmál se a naklonil se blíž. Skoro se mu rozskočilo srdce. Jeho rty. Vážně chutnají tak úžasně, jak vypadají. Měkké a hebké. Ještě jednou pohladil tvář a odtáhl se. Vstal a šel se svléknout. Assyr otevřel oči a strnule se dotkl rtů. Co to probůh...? Snažil se polknout ale neměl co. V krku dokonale sucho. Cítil, jak se mu chvějou prsty a s nimi... srdce, hm? Ne. To nemůže být pravda. Proč se tolik chvěje? Nechápal a sledoval svlékajícího se seveřana. Široká záda, přes která se táhlo několik jizev. Kde k nim asi přišel? Neví o severu vůbec nic. Zda mají nějaké nepřátele, zda s někým válčí, válčili. Ale zdá se, že ano. Možná bojují mezi sebou – vypadají, že boj je jejich denní chleba. Když nad tím tak přemýšlí, za hranicí seveřanů je jen divočina. Neprobádaná a plná divochů. Krvelačných, bestiálních a krutých a seveřani jsou to jediné, co stojí mezi nimi a civilizovanou zemí. Seveřani a jejich hory. Netuší, jak vypadají z druhé strany, ale nějakého divocha hory jistě nezastaví, hm? Přemýšlel. To neznamená, že mu bude vděčný nebo něco. Nikdo je nenutil, nepožádal – i sem přišli z vlastní vůle. Odkud vůbec věděli o Jorvikovi? Uvědomil si a sledoval jak si muž rozepíná kalhoty. Vytřeštil oči a rychle se otočil. Bože. Proč ho tak fascinovaně sledoval? Jeho obrovské ošklivé tělo. Poposunul se na posteli, aby si muž měl kam lehnout, a schoulil se do klubíčka. No, vlastně není ošklivé. Je... dobře stavěný, široká ramena, hrudník – pevný a samý sval, ale nijak monstrózní. K tomu má pěkné velké ruce i nehty – jen by je mohl mít čistší. To určitě ano – jako vlasy a ty hrozné vousy. Medvěd. Zachumlal se pod kožešiny. Zarazil se. Kdy přesně si všiml tolika detailů? Uvědomil si. Pak něco jiného. Tohle celé přece začalo... dotkl se rtů a srdce mu poskočilo v hrudníku vzpomínkou.
Seveřan se opláchl a přešel k lůžku. Přizvedl obočí. Malý princ ležel na druhé straně postele. Muž se pousmál. Je vzhůru, hm? Vlezl si k němu – pomalu a téměř opatrně. Přesto si všiml, jak sebou mladík jemně trhl. Jak zadržel dech, když se nad ním naklonil. On se znovu pousmál – Assyr měl rudé snad i uši.
„Sladký sny.“ Přiměl mladíka vydechnout. On nechápal proč seveřanův hlas zní tak... vytřeštil oči. Deira si lehl za něj. Svým tělem kopíroval křivky jeho. Paží ho objímal kolem pasu.
„Takhle mi bude vedro.“ Podotkl pohoršeně. Seveřan se usmál.
„Tak si vylez z těch kožešin.“ Neváhal s odpovědí. Assyr se zamračil.
„To mi zas bude zima.“ Podotkl. Muž se usmál.
„Zahřeju tě.“ Řekl opět bez váhání a pohoršil mladíka ještě víc. On se ale přesto začal soukat z kožešin. Přitom se snažil doteky vyhýbat mužovu tělu – nijak úspěšně. Sklouzl pohledem k němu. Čeká, že si lehne zpět k němu? Bože, proč se to děje zrovna jemu? Pomyslel si nešťastně a lehl si zpět. Deira se spokojeně usmál a opět ho objal. Princ zamrkal. To je... příjemné. Nemá rád zimu a seveřanovo tělo... jak může být tělo někoho tak chladného – pocházejícího z tak chladné země tak horké? Jakoby z něj vycházelo teplo. Nijak sálající či upocené. Ne, příjemně ho obklopilo a schovalo. Hřálo, uklidňovalo. Zvlaštní a neuvěřitelné. Přemýšlel a než si to stačil rozmyslet, zachumlal se hlouběji.
Otevřel oči. Muž políbil odhalené rameno a stiskl štíhlé tělo. Jakoby vdechl – celým tělem vstřebal jeho přítomnost, dotek, vůni. Assyr ležel a netušil, co dělat, myslet si. Co cítit. Nevzpomínal si, že by ho někdy někdo objal tak úpřímně. Tak skutečně. Bylo to tak opravdové. Kdyby to šlo, zachumlal by se ještě hlouběji.
Ráno ho probralo něco nepříjemného a děsivého. Zamračeně si lehl na záda a přemýšlel, odkud ty pocity přicházejí a proč. Rychle se posadil. To je hluk bitvy. Uvědomil si. Nikdy ho neslyšel, přesto okamžitě poznal. Zamračil se a rychle si uvědomil, že už nechce slyšet. Poslouchat. Rozhlédl se. Přizvedl obočí. U postele stál malý stolek se snídaní. Přisunul se blíž a bez váhání se pustil do jídla. Měl hlad jako vlk. Včerejšek skoro celý prospal – a k jídlu měl. Snídani? Měl ji vůbec? Nebyl si jistý.
Když dojedl, převlékl se do čistého oblečení z jedné ze svých tašek, a vykoukl ze stanu. Tábor byl poloprázdný. Jistěže. Všichni jsou tam... otočil hlavu po hluku. Bitva nemohla být zas až tak blízko. Přesto vše slyšel, jakoby probíhala za rohem.
Polekaně vyjekl. Někdo ho chytil a zakryl svým koženým pláštěm. Dost zbytečně se snažil bránit.
„Tam dole riskujou dobrý chlapy i ženský životy kvůli tomu tvýmu a ty se tu procházíš jak na výletě.“ Zahřměl mu nad hlavou hluboký hlas. Mladík sebou cukl a vykoukl zpod měkké kůže. Sytě zelené oči ho zpražily pohledem a stejně tak výraz rudovlasého seveřana. Byl podobně stavěný jako Deira i oblečený. Kolem ramen měl mohutnou košešinu – pod ní dlouhý nesouměrný kožený plášť. Mladík se zatvářil provinile a pokrčil rameny. Téměř plaše.
„Chtěl jsem... jen jsem se chtěl podívat. Nikdy jsem neviděl...“ Seveřanův výraz se vyčistil, on se zamyslel.
„Fajn. Ale v tomhle určitě ne.“ Zavedl ho zpátky do Deirova stanu. V tomhle? Proč ne v tomhle? Sklonil Assyr nechápavě hlavu ke svému oblečení. Bylo stejně půvabné a elegantní jako on.
„Počkej tu.“ Poručil seveřan a zmizel venku.
Netrvalo dlouho a vrátil se. V ruce držel koženou pláštěnku s kapucou. Podal ji mladíkovi. To snad... žertuje, nebo ne? Vzal si téměř s odporem světlou žíhanou kůži a přehodil si ji přes ramena.
„Kapucu.“ Poručil muž znovu. Mladík se zamračil, ale poslechl. On se na něj zadíval. Něco nesouhlasného zamručel, ale přikývl.
„Tak pojď.“ Vyšel ven. Princ ho rychle následoval. Sklonil hlavu k pláštíku. Nebyl si jistý, ale pravděpodobně byl dívčí. Byl dlouhý po kolena, možná trochu nad a s výřezy pro ruce. Byl příjemně hebký a měkký. Vlastně bylo celkově příjemné mít ho na sobě.
Princ jemně zasténal, když vrazil do muže, který se zastavil. Ze slušnosti se omluvil a tázavě zvedl hlavu. On kývl svou.
„Tudy.“ Ukázal na kamenitou neschůdně vypadající stezku. Assyr nevěřícně zvedl oči. Žertuje, že? Muž se zamračil.
„Co? Chceš tam nakráčet hlavnim vchodem?“ Zavrčel. Bože. Ten člověk je snad ještě větší medvěd než Deira. Hm. Ne. Nikdo není větší medvěd než Deira. Pomyslel si a pomalu opatrně vykročil dolů. Vyjekl, když mu podklouzla noha. Muž ho bleskově chytl.
„Proboha, co to máš na nohách?“ Uvědomil si. Co asi? Boty. Nechápal mladík. Seveřan zakroutil hlavou a protáhl se kolem něj. Přitom ho přidržoval.
„Tak pojdˇ.“ Řekl opět klidný a pomáhal mu dolů. Přes velké kameny a kluzká místa. Překvapivě trpělivě.
Mladík uvolněně vydechl, když ho seveřan sundal z velkého kamene, a zem kolem se narovnala. Pokračovali sice úzkou kamenitou „stezkou“, ale na ní alespoň neměl pocit, že se skutálí.
„Wynne, co tu děláš? Myslel jsem, že dneska máš na starost...“ Zmlkl voják, když si všiml mladíka stojícího za mužem. Zatvářil se stejně šokovaně, jako skupina mužů kolem. Očividně hlídali stezku.
Jejich druh pokrčil rameny.
„Byl zvědavej.“ Muži se mezi sebou rozhlédli. Pokrčili rameny a pokývnutím hlav pozdravili prince. On mezi nimi prošel za svým strážcem. Otočil se – všichni ho sledovali. Zrůžověl a rychle doběhl muže. Ten ho rukou zastavil. Druhou zvedl do vzduchu. Vojáci okamžitě zpozorněli a sáhli po mečích, ztratili se za velkými kameny. Wynn mladíka stáhl za podobný. Držel ho za sebou a zakrýval vlastním tělem. On nejistě stál a netušil, co se děje.
Vytřeštil oči. Z poza kamenité masy se vyplížila malá skupina vojáků – nevypadali jako seveřani. Nebyli. Polekaně zvedl oči k muži před sebou, srdce v hrudníku menší než jádro ořechu. Mnohem menší.
Vojáci pomalu procházeli kolem nich aniž by si jich všimli. Assyr uvolněně vydechl, pak rozšířil oči. Jeden z mužů otočil hlavu k nim. Téměř otočil. Ještě než si jich mohl všimnout, Wynn mu rozsekl hrudník obrovským mečem. Vetřelci okamžitě tasili zbraně. Seveřané s nimi. Princ vyděšeně stál za svým ochráncem a v duchu si nadával, jak hloupý nápad to byl. Tak strašně hloupý. Tiskl se ke skále a bál se i dýchat.
Seveřani se mezi sebou rozhlédli. Všichni jemně přikývli a otočili hlavu. Wynn s nimi.
„Jsi v pořádku?“ Assyr oněměle přikývl. Pak popotáhl a vybuchl v mohutném pláči. Muži až rozpačitě zamrkali. Co to...? Vyměnili si pohledy, pak je obrátili k princovu strážci. Jejich výrazy mluvily jasně. Ty ho máš na starost – ty s nim něco udělej.
Seveřan mladíka chvíli sledoval. Povzdechl si a položil mu ruku na rameno.
„Uklidni se. Už je to dobrý.“ Improvizoval. Nijak zvlášť to nezabralo.
„No tak, nic se ti nestalo, nebo jo? Tak proč...“ Nedořekl, Assyr ho přerušil.
„Tak strašně jsem se bál. Tak hrozně moc!“ Chytl křečovitě jeho paže. Muž si znovu povzdechl a až opatrně ho objal.
„To bude dobrý.“ Řekl suše. Tohle mu jen tak neodpustí. Vůdce nevůdce. Tohle nemá v popisu... na druhou stranu. Co by asi Deira řekl na to, že ho sem vzal? Vystavil takovýmu nebezpečí? Zamyslel se a sklonil hlavu, když se vzlyky utišily. Mladík několikrát popotáhl a zvedl hlavu.
„Lepší?“ Zeptal se seveřan uvolněně. Princ znovu popotáhl, ale přikývl. Wynn s ním a pustil ho.
„Už asi nechceš vidět...“ Přerušil ho Assyr znovu, tentokrát když odmítavě zakroutil hlavou. Muž se pousmál a pokýval svou.
Deira zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Chytl plachtu vchodu a vešel. Wynn seděl na zemi u postele. Oči zavřené – přesto nespal. Princ ležel na lůžku a narozdíl od muže snil hlubokým spánkem. Vůdce seveřanů se jemně pousmál a otočil hlavu k vojákovi. Už stál. Jemně kývl hlavou. Deira ho napodobil a přešel blíž. Odložil meč a rozepl tvrzenou zdobenou koženou vestičku s vysokým stojáčkem. Pod ní měl černou košili. Otočil hlavu zpět k mladíkovi. Zarazil se.
„Od čeho to má?“ Všiml si do krve odřených kolen, pak lavoru s léčivými bylinami. Wynn si povzdechl a pokrčil rameny. A to ještě neviděl jeho dlaně. Pomyslel si.
„Zakop. Neni divu. Podívej, co nosí.“ Zvedl zdobený páskový sandál. Deira si ho nechápavě vzal.
„To snad od mala, nebo ne? Tak...“ Jeho druh si povzdechl a přiznal, kde a jak přesně princ zakopnul. Na cestě zpět k táboru. Vůdce ho zamračeně sledoval.
„Jak jsi ho moh vystavit takovýmu nebezpečí?!“ Vyštěkl.
„Chtěl vidět...“ Nedořekl, protože mu Deira skočil do řeči.
„A to tě má omluvit, nebo co?! Vždycky jsem si myslel, že v tý svý rudý palici máš...!“ Tentokrát skočil Wynn do řeči jemu.
„Nezapomněls na něco?! Ty ses kvůli němu vložil do úplně cizí války!“ Vrátil úder.
„Člověk mu těžko něco odmítá.“ Bránil se. Deira se zarazil. Zamyslel se a pak se pobaveně zasmál. Polekaně poslouchající mladík se uvolnil. To bylo dost děsivé, hm? Navíc jeho chyba. Pomyslel si provinile a pomalu se posadil. Oba k němu okamžitě otočili hlavu.
„Díky, Wynne.“ Jmenovaný nepotřeboval slyšet víc. Popřál dobrou noc a byl pryč. Deira odložil kožené rukavice a svlékl si vestu. Také odložil a dřepl si k mladíkovi. Přitáhl si jeho kolena. Tázavě zvedl oči. Assyr se zamračil ale zároveň zrůžověl. Nejistě zamrkal, když mu muž podal ruce. Pochopil a povzdechl si. Podal mu své. Deira se zadíval na odřené dlaně.
„Hm. Moh byses zkusit nezabít, mezitim co se tě my snažíme chránit?“ Přizvedl tázavě obočí. Princ ho udeřil pohledem. Velice tvrdě. Muž pobaveně vstal. Bez dalších řečí odešel.
Mladík nejistě seděl a netušil, co se od něj čeká. Mohl říct alespoň, kam jde nebo ne? Je neslušné takhle odejít a... myšlenky se vytratily. Deira se vrátil. Nesl malou nádobku a ovinadla.
Znovu si klekl k mladíkovi a chytl jeho lýtka. Chvíli si prohlížel rány, pak otevřel nádobku. Nijak přijemně to zavonělo.
„C-co je to?“ Ucukl mladík nohou, když muž začal mast z nádobky nanášet na jeho rány.
„Léčivá mast. Zabrání jizvám.“ Přitáhl si jeho nohu zpět. Mladík zamrkal. Jizvám? Hm. Přestal se s mužem přetahovat a přisunul se blíž. On to nijak nekomentoval a opatrně ošetřoval rány. Pak stejně opatrně zakryl ovinadly. Ruce také.
„Ještě někde?“ Princ rychle zakroutil hlavou. Deira opět nic víc neřekl a vstal. Odložil mast a přešel k lavoru. Ve džbánu vedle něj byla připravená čistá voda. Mladík vůbec netušil, kdo a kdy ji tam připavil. Opatrně natáhl bolavá kolena a sledoval svlékajícího se muže. On odložil košili na stojan a nalil vodu do lavoru. Začal se omývat. Mladík ho mlčky sledoval.
„Chtěl bych se také umýt.“ Řekl dřív než si to stačil rozmyslet. Deira k němu otočil hlavu.
„S timhle?“ Kývl hlavou. Princ sklonil hlavu. Zadíval se na zavázené dlaně. No... Pomyslel si.
„Ale... včera jsem se také nemyl. Nemluvě o vlasech.“ Uvědomil si. Vůdce seveřanů se na něj zadíval. Bylo to hrdé, rozmazlené, sobecké, rozhýčkané, drzé, ale bylo to tak zatracené okouzlující a půvabné. Ta věc sedící před ním. Povzdechl si a přikývl. Opět bez dalších řečí odešel ze stanu.
Když se po delší době vrátil, nesl džbán – plný horké vody. Assyr se spokojeně pousmál a vstal. Přešel ke své brašně a chvíli v ní hledal. Pak se postavil k muži - v ruce dvě malé nádobky. Muž sledoval, jak si svléká lehkou jemnou halenu.
„Ukaž.“ Pomohl mu. Mladík zdvořile poděkoval, ale pak rychle zvedl oči.
„Co to... zvládnu to sám.“ Řekl pohoršeně. Deira kývl hlavou k dlaním.
„S tímhle?“ Zopakoval. Assyr se zarazil. Hm. Těžko... ale. Zvedl opět oči. Zamračeně přikývl. Mužovy oči se spokojeně usmály a on odešel vylít použitou vodu. Pak do lavoru nalil směs studené ze svého a horké z Assyrova džbánu. Sklonil hlavu k mladíkovi.
„To.“ Podal mu jednu z lahviček a druhou nervózně svíral. On ji otevřel a část obsahu nalil do lavoru.
„Ještě.“ Pobídl ho princ. Poslechl a jemně se nadechl. Jakoby něco pohladilo jeho tělo. Zevnitř i zvenčí. Laskavě a pomalu. Hmm. Stejně voněla voda, kterou použil v jeho ložnici. Vzpomněl si a sklonil hlavu. Princ přikývl. Muž se posadil na stoličku u stolku s lavorem a chytl mladíka za paži. Jemně si ho přitáhl blíž.
„Tady.“ Vrazil mu mladík měkkou houbu. Deira přizvedl obočí. Co všechno sebou probůh tahá? Pomyslel si, ale neřekl. Namočil houbu a stanem to opět zavonělo. Nezadržel jemný úsměv a začal mladíka omývat. Štíhlé paže, ramena, krk a drobný hrudník. Břicho, boky a pak záda. Pomalu a klidně. Užíval si každý pohyb, každý dotek přestože se ho ve skutečnosti vlastně nedotýkal.
„Hmm. Co..?“ Chytl lem lehkých širokých kalhot – nohavice měl mladík ohrnuté. On rychle chytl jeho prsty.
„To... to je v pořádku. Teď vlasy.“ Řekl rychle – dokonale rudý v obličeji.
„Ale měl byses...“
„Ty ses také nemyl celý!“ Vyhrkl mladík nesmyslně a přerušil muže. On s vážným výrazem přikývl.
„Pravda, asi bych to měl napravit.“ Chytl svůj opasek. Princ vytřeštil oči a znovu chytl jeho ruce.
„T-to... to... ne!“ Nebyl schopný slov. Snad ještě rudší než předtím. Zadíval se do pobavených modrých očí. Byly jako letní bouřkové mraky. Překvapeně rozšířil své a ustoupil.
„Jsi... jsi... jsi...“ Tentokrát už opravdu nebyl schopný vysoukat ze sebe něco srozumitelného. Deira klidně pokrčil rameny.
„Jistěže jsem. Kdo by nebyl? Ve stejný situaci. Kdyby po tobě toužil tak jako já.“ Vztáhl ruku a pohladil rudou tvář. Assyr zadržel dech. Zamračil se a odstrčil jeho ruku.
„Teď ty vlasy.“ Sáhl pro černou složenou košili, položenou vedle lavoru. Oblékl si ji. Muž ho trochu zaskočeně sledoval.
„To je moje...“
„Je mi zima!“ Vyštěkl mladík a přerušil ho.
„Nepřitáh sis sebou dvě tašky plný...“
„Měl bych ho mokré.“ Neváhal Assyr s odpovědí. Deira ho chvíli mlčky sledoval. Vzdal se a pomohl mu zapnout knoflíky. Pak mu přistrčil stoličku blíž k lavoru a naklonil se nad ním. Vodou z lavou mu začal vlhčit vlasy. Opět pomalu a klidně. Mladík zavřel oči. Bylo to příjemné. Jeho dlouhé prsty, velké dlaně brodící se – hladící prameny vlasů.
„Teď to.“ Vrazil mu druhou lahvičku. Muž ji beze slov otevřel a nalil si obsah do dlaní. Stan zaplnila jiná květinová vůně. Opět pohladila nos ale i srdce. Ještě víc, když ji muž rozpěnil v mladíkových vlasech. Pomalu a klidně. Sklopil zrak k němu. Princ seděl. Klidný uvolněný výraz. Opálené tváře hebčí než nejjemnější samet. Měkké rty... Deira se zhluboka nadechl a odvrátil pohled. Věnoval se vlasům. Oči opět sklouzly k mladíkovi.
Assyr sebou trhl a překvapeně otevřel oči. Jeho rty. Jeho rty zrovna pohladil dotek cizích. Měkký něžný dotek. Zadíval se do modrých očí. Zavřely se a muž ho nepřestával líbat. Něžně. Jen zlehka. Hebce – jakoby se ani nedotýkal a o to víc. O to víc byl dotek jeho rtů šimrající. Rozechvívající dech i srdce. Princ se přiměl nadechnout a pootevřel rty. Nechtěl, ale... bylo to tak... Jemně se zamračil. Muž měkce prohloubil polibek. Prsty stále bloudil v hebkých vlasech, pomalu a něžně a rty v mnohem hebčích rtech. Stejně pomalu a něžně.
Odtáhl se. Assyr rozechvěle vydechl a pootevřel oči. Zadíval se do mužových. On se pousmál a vrátil se k vlasům. Oba dva mlčeli. Stejně tak, když vodou ze džbánu oplachoval pěnu. Když bílým plátnem vytíral vodu ze světlých vlasů. Když se narovnal a odstoupil. Princ odvrátil pohled a vstal. Bolavá kolena ho zradila a on klopýtl. Muž ho rychle chytl.
„V pořádku?“
„Vůbec to nebylo hezký.“ Vyhrkl mladík. Deira přizvedl obočí.
„Nebylo?“ Zeptal se s jemným úsměvem.
„Ne!“ Zareagoval mladík okamžitě. Lhal. Jistěže lhal. Bylo to hezký. Víc než hezký. Ale nemělo by být. Nemělo. Nemělo by být. Něžné a měkké. Jaktože někdo jako on, dokáže tak úžasně... to není fér! Je citlivý na doteky. Vždy byl. Obzvlášť... bože. To je tak strašně nefér. Přemýšlel nešťastně.
Deira sledoval jeho měnící se ztrápené výrazy. Možná že tohle nebyl zas až tak úžasnej nápad. Zvedl mladíka do náruče aniž by si on všiml. Chtěl ho mít na očích. Bejt si jistej, že je v bezpečí. Jenže to by se na jeho bezpečí musel dokázat soustředit. Jak se má soustředit, když on je... tak zatraceně okouzlující? Položil mladíka do postele. On se opět – aniž by si uvědomil, co dělá, přesunul na druhou stranu postele a zachumlal do kožešin. Aniž by se přikryl. Deira zakroutil hlavou a zul si boty. Opláchl nohy a lehl si k mladíkovi.
Assyr se ráno probral. Cítil se odpočatý, ale děsivě těžký. Neskutečně... zarazil se a zadíval na seveřana. Ležel částí těla přes něj. Téměř celou částí – svým způsobem vlastně na něm, hm? Níž než on, zarostlou hlavu poleženou na jeho drobném hrudníku. Rukou ho objímal kolem pasu, druhou měl položenou vedle. Tvářil se dokonale klidně a spokojeně. Princ se zamračil. Bože. Má vůbec představu, jak je těžký? Přemýšlel a otočil hlavu ke vchodu. Buď byla stále tma, nebo zrovna svítalo. Poslední dobou se vzbouzí strašně brzo. Vrátil se pohledem na muže. Vztáhl ruku a odhrnul prameny vlasů z obličeje. Sklouzl k vousům. Kdyby si oholil ty hrozný vousy tak... tak co? Bude to stále medvěd. Zabručel v duchu a prst se dotkl kořene mužova nosu. Přejel po celé délce. Sklouzl ke rtům. Vytřeštil oči a rychle stáhl ruku zpět. Hlavu plnou vzpomínek ze včerejška.
Rychle otočil hlavu, když do stanu někdo vešel. Byl to černovlasý muž, který ho sem přivezl. Po obličeji mu přeběhl jemný úsměv při pohledu na pár. Jemně kývl hlavou v pozdravu a pak řekl.
„Spí?“ Mladík se nadechl v odpovědi.
„Teď už ne.“ Zabručel muž ospale a opřel se o ruce, pomalu se zvedl. Zadíval se na ležícího mladíka. Zrůžověle ho sledoval – jak se zdálo, dokonale zapomněl, že by měl být vlastně pohoršený.
„Fajn. Jorvik se dal do pohybu.“ Zmizel muž za plachtou vchodu. Deira si povzdechl. Posadil se a protáhl. Mladík ho mlčky sledoval. Vzpamatoval se.
„Přece si nebudeš brát tu špinavou...“ Posadil se pohoršeně. Bože. To přece nemůže myslet vážně. Nechápal.
„Vzhledem k tomu, že někdo má mojí čistou.“ Pokrčil muž rameny. Assyr vytřeštil oči a sklonil hlavu. Dokonale zrudl a začal se rychle soukat z košile. Vzhledem k tomu, že mu byla velká – knoflíků nebylo potřeba. Podal ji muži. On se k němu sklonil.
„Díky.“ Překvapil ho krátkým polibkem a odtáhl se. Obul si boty, dopl vestu a připl svůj meč. Otočil hlavu.
„Dneska to zkus bez pádů, hm?“ Byl pryč. Assyr téměř vzplanul.
Deira a jeho muži sledovali přibližující se masu. Vůdce sáhl po svém meči na zádech. Zarazil se a přičichl ke svému rukávu. Pobaveně – možná víc něžně se pousmál a vytasil meč.
Wynn nechápavě sledoval mladíka. Cože? Zeptal se mozek znovu.
„Přece... někdo vám musí prát to špinavé oblečení, nebo ne?“ Nechápal princ. Seveřan trochu váhavě přikývl. Jistěže ano, ale co to probůh zase ten malej... Zamrkal, když mu mladík vrazil Deirovu špinavou košili.
„Potřebuje vyprat. Tak jako moje oblečení.“ Oznámil. „Kde je pradlena. Chci si s ní promluvit. Je to velice jemná látka. Nechci, aby mi ji...“ Pradlena? Jaká... pradlena?
„Pere ten, co má službu.“ Pokrčil rameny. Assyr vytřeštil oči. Ně-nějakej děsivej seveřan jako on? Zamračil se.
„Dobře. Jen ta košile.“ Odložil mladík své oblečení, zvedl svou koženou pláštěnku a oblékl si ji. S tázavý výrazem se podíval na Wynna. On si povzdechl a přikývl.
Vedl ho skrz tábor až k jednomu ze stanů. U něj byl mohutný... Snad dokonce - muž mohutnější než kterýkoli ze seveřanů, které doteď potkal. Zvedl oči. Mezi nimi se mu táhla bílá dlouhá jizva. Pozdravil. Mladík odpověděl na pozdrav a měl nutkání schovat se za Wynna. On k němu sklonil hlavu a gestem ho pobídl. Princ muže zavraždil pohledem a přešel blíž.
„Chtěl bych.... Deirova košile.“ Podal mu ji.
„Musí být čistá. Zítra ráno.... dnes večer.“ Opravil se. Vlastně se mu v ní úžasně spalo. Zvláštní. Má sebou nejjemnější pyžama a oblečení, ale seveřanova košile mu byla mnohem pohodlnější. Přestože ji měl spíš jako šaty a určitě byla z hrubšího materiálu. Nechápal proč – nemělo to logiku. Seveřan přikývl a vzal si ji. Podal mu jinou.
„Tahle už čistá je. Můžeš jí pověsit támhle. Do večera bude suchá.“ Kývl hlavou. Princ téměř nadskočil. On?! Proč on by měl... něco zasupěl a vydal se k šňůrám nataženým mezi stany. Pečlivě pověsil košili a vrátil se k muži. Posadil se na větší kámen a dokonale zmátl Wynna. On se zeptal.
„Chci počkat než uschne. Navíc... co mám stále dělat v tom stanu?“ Chtěl vědět. Seveřan se vzdal a posadil k němu. Mohutná „pradlena“ se chvíli věnovala práci a pak začala vyzvídat. O královském paláci. O zemi. O jejím lidu. Když se zdálo, že víc z mladíka nedostane – začal muž vyprávět sám. Byl zábavný vypravěč – i Wynn se zájmem poslouchal, přestože jistě už všechny příběhy slyšel. Muž mluvil o životě v horách. O boji z divochy. O dlouhých zimách a studeném létě. O svém vůdci.
