kapitola I.- konec
V potemnělé, chladné, vlhké místnosti stál bez pohybu vysoký, štíhlý muž. Hlavu skloněnou, oči zavřené. Čekal.
Kolem se rozeznělo cvakání a pak dlouhé hlasité skřípání. Před ním se pomalu a těžce otvíraly mohutné dvoukřídlé dveře.
Nepatrně se pousmál a zhluboka nadechl. Konečně. Vykročil do světla.
Hladina jezera se za ním roztřeseně zavřela. Než se stačila uklidnit, s hlubokým nádechem vyplaval. Utřel si obličej a ulízl dlouhé prameny. Požitkářsky si lehl na záda a nechal se nadnášet vodou. Dlouho se necítil tak volný a... snad i šťastný. Není to vana, ale po životě v tý díře by byl vděčný i za větší kaluž. Myslí mu přeběhl temný stín. Známá tvář. Milovaná tvář. Zamračil se a postavil. Důkladně umyl a vydal se ke břehu.
Zadíval se na hadry, kterým posledních pár let říkal oblečení. Teď ještě sehnat něco na sebe, aby se opět cítil jako člověk. Pomyslel si a zvedl kalhoty.
Černovlasý mladík procházel mezi stánky a prohlížel si zboží. Místní vyhlášený trh. Konal se každý rok, trval několik týdnů a cestoval z města do města.
Zastavil se u vyšívaných a malovaných šál a šátků. Jednu zvedl a prohlížel se její barvy.
“Líbí?” Mladík se otočil a zadíval se na černovlasého muže. On mu vzal šál a omotal kolem krku. Usmál se.
“Sluší ti.” Zvedl oči k prodavači a hodil mu peníze. Pojď, támhle jsme ještě nebyli. Dodal a vzal mladíka kolem ramen. Vedl k jinému stánku. Jemně ho zamrazilo. Otočil se a rozhlédl. Zamračil se a vedl mladíka dál.
Kus od nich. Mezi stánky. Stála štíhlá postava v černém. Kolem hlavy omotaný dlouhý silný šál. Vycházel z ní neskutečný chlad. Kostnatými prsty probodával okolí a dotýkal se lidí kolem. S polekanými výrazy cizince sledovali a snažili se vyhýbat ledovému pohledu v modrých očích.
Věděl o jeho zradě, ale celou tu dlouhou dobu věřil... že se možná jen spletl. Že se to vysvětlí. Obejme ho a společně se tomu zasmějí. Trochu trpce ale stále. Vyléčí tu hrůzu a... zachvěl se a sklonil hlavu.
A on zatím žije spokojený život se svým novým milencem. Půvabným a krásným milencem. Vybavil si mladíkův jemný obličej plný světla. Znovu se zachvěl a v očích ho zapálily slzy. Nohy se jemně podlomily a on se musel opřít o procházejícího muže.
Polekaně k němu otočil hlavu, zamračil se a prudce ho odstrčil. Muž zavrávoral a ztratil se v postranní uličce za jedním ze stánku. Opřel se o zeď a silně se rozkašlal. Památka na chladný “domov”.
Místní pohostinství bylo plné hostů a z hostinského nemohlo vyzařovat větší nadšení. Pobíhal mezi stoly, roznášel jídlo, pití a počítal.
Černovlasý muž seděl u jednoho se stolů a užíval si silný likér. Příjemně pálil v krku a alespoň na chvíli zaháněl chlad, který se pevně držel srdce. Už několik let a nechtěl se pustit.
Někdo vklouzl na lavici vedle něj a položil na stůl své pití. Zvedl hlavu a zadíval se na světlovlasou ženu, modrých očí. Nic jiného nevnímal. Modré oči. Vzpomněl si na jiné. Krásné, veselé modré oči. Vždy byly plné tepla a něčeho provokativního. Miloval jejich pohled. Tolikrát se v něm utopil...
Raději se napil a pozdravil ženu. Ona roztáhla rty ve vřelém úsměvu a připila si s ním.
Modré oči, sledující je z rohu místnosti, se jemně zachvěly.
Spícího mladíka probrala bolest. Otevřel oči a zjistil, že se nemůže hýbat. Někdo se nad ním skláněl a pevně ho držel. Vystrašeně zamumlal a hleděl na černý stín. Jediné, co viděl byly oči. Modré oči plné chladu, opovržení a zoufalého hněvu. Zároveň bolesti a smutku.
“Naplánovali jste to spolu nebo on sám?” Zeptal se cizinec tiše a tvrdě. Mladík něco zamumlal.
“Viděl jsem, jak se na tebe dívá. Ta jeho láska a něha. Tak moc to bolí! Nejdřív jeho zrada a teď... chci, aby trpěl. Aby cítil to co já!” Řekl stejně tiše a tvrdě. Ležící se mu zadíval do očí.
“Co jsem cítil, co jsem...” Řekl muž nešťastně. Zamračil se a odtáhl přikrývku. Mladík se silou snažil vytrhnout. Muž mnohem větší roztáhl jeho nohy.
“Nikdo ti to neřekl? Láska bolí.” Přirazil. Oči se překvapeně rozšířily a mladíkovi vytryskly slzy bolestí. Proboha! Propustil muž drobné tělo a šokovaně na něj hleděl. V tu samou chvíli ho někdo chytl a prudce jím mrštil o zeď. Než se stačil vzpamatovat, chytl ho pod krkem a bez problému zvedl. Přitskl ke zdi a ke krku přiložil dlouhé ostří.
On se zadíval do temných šedivých očí. Zaplnil je šok, když ho poznaly. Muž zvedl ruku a stáhl černý šál. Odhalil světlé prameny vlasů a pobledlý, pohublý obličej. Kdysi byl jemný a krásný. Jako slunce. Usměvavý a plný života. Teď. Zamračil se. I jeho postava. Vždy byl z nich ten štíhlejší a mršťnější, ale teď. Co ho ale nejvíc zasáhlo, byly oči. Plné šoku ze shledání. Mnohem víc ale chladu, bolesti a křivdy. Znovu se zamračil.
“Má to být pomsta?” Zeptal se tiše. Modré oči se zachvěly. Ucukly pohledem a muž jemně přikývl.
“Čekal jsi něco jiného?” Řekl bodavě. Muž se na něj zadíval. Byl zbědovaný, nešťastný a on za to může, ale... otočil hlavu k posteli a zadíval se na vystrašeného, plačícího mladíka.
“Omlouvám se. Nejsem na to nijak hrdý.” Blonďák překvapeně zvedl hlavu. Ještě stále doufal, že...
“Každý den jsem si to vyčítal, ale... kdybych musel, udělal bych to znovu.” Šokoval ho. Co je to za omluvu?
“Protože jsem věděl, že ty to zvládneš. On by nepřežil ani den.” Vysvětloval muž. Druhý na něj nechápavě hleděl.
“Měl bych ti ho uříznout, za to cos... ale beru to tak, že teď je to srovnaný.” Pustil ho. Muž se sesunul k zemi. Černovlasý přešel k posteli, zabalil mladíka do deky a zvedl do náruče.
“Musíme vypadnout. Dole je pár lidí, se kterýma bych se nerad potkal.” Mladík přikývl a pevně se ho chytl. Skrz slzy se zadíval na sedícího. On skrz své na něj.
Správce vězení sténal bolestí a snažil se dostat z pevného sevření provazu.
“Toho budeš litovat, ty malej...” Vztekal se. Muž opřený o masivní stůl ho mlčky sledoval. Dřív by něčeho takového nebyl schopný ale po pár letech tam dole... Odpoutal se od stolu a jemným, jistým řezem vytvořil úzkou ranku na správcovo prsou. On se zamračil bolestí.
“Co po mně ksakru chceš?!”
“Pravdu.” Svázaný muž přizvedl obočí. Cože? Nechápal.
“Co se tehdy přesně stalo.” Nemám tušení, o čem mluvíš. Zněla odpověď, následována bolestným stenem, když přibyl další dlouhý úzký řez. Nesnáší bolest, tak moc nesnáší bolest. Zaťal zuby.
“Dobře, dobře.” Zamračil se.
“Dal jsem mu na výběr.” Šokoval muže. Všiml si a cítil, jakoby se moc vrátila zpět do jeho rukou. Pousmál se.
“Mezi tebou a jeho malým sladkým bratříčkem. Neumíš si představit, jak se tehdy tvářil. Jak ho bolelo to rozhodnutí. Jeho zrada. I proto jsem ho nechal jít, bylo to pro něj mnohem těžší než být zavřený s tebou tam dole.” Usmíval se.
Muž sklonil hlavu. Bratr? Vybavil si mladíkův obličej. Mnohem víc. Vybavil si vyprávění o něm. Tolikrát mu o něm vyprávěl. ´Kdybych musel, udělal bych to znovu... Protože jsem věděl, že ty to zvládneš. On by nepřežil ani den.´ Zaznělo mu v uších.
Jaktože si nevšiml stejných očí a podoby? Jaktože si nevšiml?! Byl zaslepený hněvem a... proboha, co to proved? Zavrávoral a opřel se o stůl. Silně se rozkašlal. Správce ho s úsměvem sledoval.
“Copak? Něco nešlo podle plánu?” Muž zvedl oči. Byl to téměř neznatelný pohyb. Ostré, dlouhé ostří se zabodlo do širokého hrudníku a probodlo srdce.
“Moc lehká a rychlá smrt pro někoho, jako jsi ty.” Zašeptal a zmizel ve stínech noci.
Procházel zemí a hledal sourozence. Navštěvoval místa, která oba znali. Byl si jistý, že cestují. Za své zlodějské kariéry si nadělali spoustu vlivných nepřátel. Vždy museli cestovat, ale to vzrušení kolem bylo moc lákavé, aby přestali. Dokud je nechytili a jeho nezavřeli.
Pět let. Byl zázrak, že přežil tak dlouho. Většina spoluvězňů odpadla po dvou letech nanejvýš třech. Hladovění, těžká práce v lomu a nejhorší ten chlad a vlhko. Jeho držela zrada. Zrada milence.
Zamračil se a zabalil do své šály. Další město a další... rozšířil oči a sledoval mladíka. Srdce zalila panika. Rychle se rozhlédl a hledal muže. Nikde nebyl.
Vrátil se pohledem na mladíka. Stál u stánku s pečivem a vybíral si. Cestují s trhem? Přemýšlel muž a nenápadnými kroky ho následoval.
Mladík se zastavil u stánku se sýry a jeden přidal do koše, který držel. Zaplatil a otočil se. Skoro vrazil do vysokého muže. Polekaně se omluvil a zaplul do davu. Muž se za ním zadíval. Mávl na své dva společníky a ukázal směr. Přikývli.
Mladík se proplétal mezi lidmi a chvátal do bezpečí. Cítil nevysvětlitelný strach a paniku. Byl si jistý, že... šokovaně se zastavil a zadíval na vysokého muže. Na sobě měl mohutný kožený kabát, vyteplený kožešinou a pod černé kožené kalhoty a košily. Delší blonďaté prameny nedbale sčesané a přes oko koženou pásku. V krásném obličeji tvrdý, hrdý výraz. Oči – oko barvy moře vystupovalo z opálené tváře.
“B´ree.” Pozdravil a kývl hlavou. Tak proto! Zděsil se a rozhlédl. Kolem byli další muži. Stejně mohutní a stejně děsiví. Ne. On z nich byl nejděsivější. Vrátil se pohledem na muže.
Na svých cestách už ho několikrát potkali. Nechal se se svými muži najímat jako ochranka bohatých. Možná, možná se tentokrát nechali najmout...
“Kde je tvůj bratr?” Zeptal se muž hlubokým klidným hlasem. B´ree nejistě zakroutil hlavou.
“Já, já nevím. Někde...” Rozhlédl se. Muž zvedl oči k davu. Jemně se zamračil a přistoupil blíž. Zachytil černý pohyb. Stánek vedle se začal sesouvat k zemi. Když otočil hlavu, zachytil další pohyb. Než stačil zareagovat, B´ree byl pryč. Rychle se rozhlédl. Co to ksakru...
“Zatraceně. Musíme ho najít.” Sledoval nešťastného prodavače.
“Proč se vůbec...”
“Hned!” Přerušil svého muže. Cukl sebou a tak jako ostatní se ztratil v davu.
Téměř stejně rychlý jako kdysi. Přemýšlel zloděj spokojeně a držel mladíkovo pusu. Přitom sledoval muže. Mladík také.
Jeho muži se rozutekli a on sklonil hlavu. Vydal se pryč. Zarazil se a zadíval na malého chlapce, uslintaně obdivujícího velká rudá jablka.
B´ree překvapeně zamrkal. Bojovník jedno zvedl a podal chlapci. Hodil peníze prodavači a šel pryč.
Mladík sklonil hlavu. Zvedl oči ke svému zachránci. Rozšířily se šokem. Proč si myslel, že je to jeho bratr? Hleděl polekaně do modrých očí.
“Uklidni se. Neublížím ti. Kde je tvůj bratr?” Zeptal se a pustil jeho pusu. Stále ho ale držel u sebe. Mladík nebyl schopný mluvit.
“Opravdu ti neublížím. Mrzí mě... je směšný si myslet, že bys mi mohl odpustit.” Sklonil muž hlavu. Opět stejná bolest a smutek. Jako tehdy v noci. Všiml si B´ree.
Muž překvapeně zamrkal, když ucítil lehký dotek na tváři.
“Jsi Rover, je to tak?” Modrý pohled se zachvěl. Mladík se laskavě pousmál.
“Odvedu tě za ním.” Muž uvolněně přikývl a pustil ho. Procházeli postranními uličkami až k pohostinství. Oba se zamračili. Venku hlídkovali nájemní strážci.
“Hmm... počkej tu. Dobře? Který máte pokoj?” Sklonil k němu hlavu. Třetí dveře zprava. Rover přikývl a šel k pohostinství. B´ree opravdu čekal.
Černovlasý muž za sebou zavřel dveře a rozhlédl se. Rychle přešel k posteli, na které ležel list papíru. Přečetl krátký vzkaz a křečovitě stiskl. Tak moc ho nenávidí? Píchlo ho u srdce. Tak hrozně moc? Svezl se na postel. Co čekal? Že se mu vrhne kolem krku a... zamračil se a schoval obličej v dlaních.
“Rovere.” Zašeptal. Odpusť mi to, prosím. Odpusť mi to. Schoulil se.
S temnou nocí kolem se rozhlédl po tiché ulici. Zvedl oči k jednomu z oken pohostinství. Bez problémů se vyšplhal k němu a stejně snadno otevřel a vklouzl dovnitř. Stále to má v sobě. Pomyslel si spokojeně a procházel spícím domem až našel ložnici, kterou hledal.
Uvolněně sledoval spícího mladíka. Vypadal zdravý a spokojený. Zamračil se a vykryl ránu útočníka. Muž zasténal, když ho narazil na dveře a přitiskl ostří ke krku.
“Chceš abych litoval, že jsem ti ho vážně neuříz?” Zeptal se chladně. Rover se zamračil a ucukl pohledem.
“Nic jsem mu... je v pořádku, jen jsem chtěl...”
“Co? Co ksakru ještě chceš?” Mračil se muž.
“Omluvit se.” Zašeptal druhý. Srdce rozechvěle zašeptalo. Řekl... Uvolnil sevření a oddálil dýku.
“Chci se omluvit. Tak hrozně mě to mrzí. Tak hrozně moc.” Rozbrečel se Rover.
“Nechtěl jsem mu, nevěděl jsem... vím, že to neomlouvá to, co jsem... Nevím, co bych měl udělat abys mi... aby mi on.” Řekl nešťastně.
“Kdybych byl na tvém místě, zachoval bych se stejně.” Usmál se smutně a utřel si slzy. Muž ho zaskočeně pustil. Vážně? Pomyslel si. Znamená to, že mu odpustil?
“Měl bych jít. Jsi tady, takže je v bezpečí a...” Srdce něco nesrozumitelného špitlo. Umlčely ho rty. Měkké, naléhavé polibky. Uctívaly ho. Hladily a omlouvaly se.
Opřel se o desku dveří a měl pocit, že nohy – celé tělo se proměnilo v rosol. Pokud se brzy něco... zachvěl se. Muž ho vzal do náruče a přitáhl si ho k hrudníku. Jakoby četl myšlenky.
“Miluju tě, Rovere. Nebyl den, abych...” Šeptal mu do rtů. Rover zalapal po dechu. Odpouští mu? Užíval si něžné doteky. I přes dlouhé odloučení je tělo poznalo a rozechvělo se očekáváním.
Polekaně otevřel oči a chytl prsty, které stáhly kabátek a sáhly po košili.
“P-počkej. To nemůžem.” Odstrčil ho od sebe jemně. Muž nechápavě zakroutil hlavou. Nemůžem? Zopakoval. Co je to za hloupost, proč by... všiml si. Rover objímal své paže a hleděl stranou. Nechce, aby ho viděl. Je to tak strašné?
Vztáhl ruku k obličeji a přizvedl k sobě. Laskavě se pousmál a pohladil rty.
“Prosím.” Zašeptal. “Každou noc jsem si představoval... a tohle je o tolik lepší než všechny moje sny a představy. Tvoje polibky, blízkost, vůně.” Pohladil ho po tváři. Rover se zatvářil lehce bezradně a sklonil hlavu. Zvedl ruce a chvějícími se prsty rozepl první z knoflíku. Muž je chytl.
“Já sám, dobře?” Řekl měkce. On se zamračil a neměl sílu podívat se mu do očí natož odporovat. Mlčky stál a čekal.
Muž se pousmál a sáhl k druhému knoflíku, třetímu... až rozepl poslední. Rozhrnul látku a společně s kabátkem svlékl.
Srdce zasténalo v hrudníku při pohledu na zjizvené paže, hrudník a ramena. Zachvěl se a vzal ho do naruče. Přitiskl k sobě.
Tentokrát srdce zasténalo mnohem hlasitěji a oči zaplnily slzy. To při pohledu na mnohem horší sbírku jizev na zlodějovo zádech. Některé měsíce staré, jiné čerstvější - překrývaly ty staré. Zamračil se a pevně ho stiskl.
“Promiň mi to, prosím. Je mi to tak líto. Promiň mi to.” Promiň. Šeptal znova a znova. Stále dokola. Jakoby se omlouval za každou z ran. Na kdysi krásném štíhlém těle. Vždy byl jeho krásný, smyslný zloděj plný ohně a on ho v něm udusil. Rover se odtáhl a zadíval se mu do očí.
“Stále chceš? Jestli...” Neměl sílu pokračovat. Muž se usmál a sklonil se ke rtům.
“Hlupáku. Samozřejmě, že ano. Zapomněls, kdo ti tak dlouho nadbíhal a snažil se ti zalíbit? Myslíš, že to pár jizviček změní?” Rover se zasmál ale oči vděčně a uvolněně zahořely. Svezl se mu do náruče a pevně ho objal. Muž jeho.
“Hmm... ale tady vážně nemůžem.” On se rychle odtáhl. B´ree. Připomněl muž. Druhý přizvedl obočí a otočil hlavu k posteli.
“Ten pokoj vedle by měl být prázdný. Přišli jsme poslední a...” Nedořekl. Muž neváhal a zatáhl ho do vedlejšího pokoje.
Než se vzpamatoval, ležel v posteli a on se skláněl nad ním. Spokojeně a nedočkavě se usmíval. Rover se zachvěl pod temným hlubokým pohledem. Vždy mu jediným pohledem dokázal sebrat klid, rozechvět srdce a zastřít svět kolem.
Povzdechl si a přijal horké rty. Jakoby to bylo včera ne několik let. Uvolnil své a pustil muže dál.
On prohloubil polibek a přitom prsty hladil pohublé, šlachovité tělo. Hladil ho a líbal. Nevynechal jediný kousek kůže. Znovu a znovu se k nim vracel. Jakoby chtěl vyléčit jizvy a snad i rány uvnitř. Svou něhou, teplem svých dlaní, svou blízkostí.
Rover ležel v měkkých přikrývkách, chvěl se touhou a užíval si doteky. Bál se, že se každou chvíli probudí v chladné, vlhké cele a tohle všechno bude jen sen. Vztáhl ruku a dotkl se dlouhých prstů.
“Není to sen nebo ano? Pokud ano, nechci se probudit.” Muž se usmál a zvedl se k němu.
“Není to sen, Rovere. Jsem tu. Jsem u tebe a už tě neopustím. Ne znovu.” Přizvedl zlehka stehna a přirazil.
Zloděj zadržel dech a přizvedl bradu. Cítil bolest ale vedle víru ostatních pocitů mu připadala nepodstatná a směšná.
Vztáhl ruce a objal muže kolem krku. V pořádku? Zeptal se. On přikývl.
“Nepřestávej.” Zašeptal. Milenec poslechl a nepřestával. V pomalém rytmu pohyboval boky a užíval si horkost kolem sebe. Bylo to o tolik lepší než si pamatoval. Než v představách a snech.
Tolik mu chyběl. Tak moc. Teď si skutečně uvědomoval, jak moc. Jak silně ho miloval. Miluje.
Zrychlil tempo a zadíval se do modrých očí. Ztratily se za víčky a Rover vydechl ve stenu.
“Raidere, já...” Zadržel dech a pevně ho stiskl lýtky. Muž se jemně zachvěl a políbil ho pod bradu.
“Řekni, že mě miluješ.” Prosil hebce. Rover se mírně zamračil a zadíval se mu do očí. Svoje plné ohně.
“Miluju tě.” Stáhl ho k sobě. Muž se usmál. Jenom dnes? Zeptal se.
“I zítra.” Vydechl a mírně se prohl. Já tebe taky. Objal ho Raider kolem pasu a hluboce se zabořil do horkého těla. Hlouběji než kdy předtím. Naposledy. Pevně ho stiskl a snažil se nadechnout.
Otevřel oči a promnul si je. Objal štíhlé tělo pod sebou a... rychle se odtáhl a pohled se setkal s modrým. Usmíval se.
“Dobré ráno.” Muž se rozhlédl. Usnul? Takhle? Nechápal a sklonil se k pobavenému úsměvu.
“I tobě.” Pohladil rty a opíral se o ruce. Měl pocit, že krásná tvář už není tak pobledlá a pohublá.
Prsty ji pohladil, palcem kopíroval obočí, nos a zastavil se na rtech. Znovu se k nim sklonil. Opatrně se přetočil a muže stáhl sebou. Najednou leželi obráceně. Rover se pousmál a položil se na něj. Zavřel oči a poslouchal pravidelný tlukot srdce.
“Co se stalo v Nayonu?” Hladil ho muž po zádech a ramenech.
“Byli tam nějácí muži a chtěli vědět, kde jsi ty... no byli všichni vysoký a dost drsný.” Odpověděl na otázku, jak vypadali.
“Hlavně ten, co je vedl. Měl pásku přes oko.” Vzpomněl si. Raider otevřel oči.
“Kensei?” Řekl spíš pro sebe. Rover se odtáhl.
“Znáš ho?” Zeptal se. Muž přikývl. Nechává se najímat jako stráž cestujících obchodníků nebo šlechticů. Vysvětloval.
“Mohl si ho najmout nějaký šlechtic, co jsme...” Přemýšlel zloděj. Druhý také.
“Je to už pár let, co jsme ho potkali poprvý a on... se zamiloval do mého bratra.” Rover vytřeštil oči.
“Ten děsivěj chlap?” Zeptal se a pobavil muže. Přikývl. Nevěřím, že by mu chtěl ublížit. Dodal.
“Ale jestli mu někdo zaplatil a on po nás skutečně jde, máme velký problém.” Zamračil se. Zloděj s ním.
“Pak bychom odsud asi měli, co nejdřív zmizet.” Navrhl. Raider přikývl.
Vzbudili B´reeho, který se uvolněně přivítal s bratrem a sešli do hostince. Rover sebou cukl a zatlačil je zpět na schody.
“Ta pětice u stolu v rohu byla v Nayonu. Jsem si jistý.” Dodal. Fajn. Tak hlavním vchodem to nepůjde. Povzdechl si Raider a vedl bratra nahoru. Rover šel za nimi. Odešli oknem a co nejtiššeji vyvedli své koně, které za městem poslali jiným směrem. Dál cestovali pěšky.
Netrvalo dlouho a kolem nich vyrostl rozsáhlý les. Vešli mezi stromy a cítili se trochu jistější. Mladík nadšeně poslouchal Roverovo vyprávění o jejich nočních výletech. Raider zničeně poslouchal. Možná by některý příběhy mohl vynechat. Přemýšlel.
Zastavil se. Druhý zloděj také, chytl B´reeho za ruku a stáhl za sebe. Mladík ho polekaně držel a snažil se zjistit, co se děje. Rozšířil oči, když s poza stromů vystoupili ozbrojení muži. V jednom z nich poznal muže, do kterého málem vrazil na trhu.
“To jsou oni?” Vytáhl Raider svůj meč. Rover přikývl.
“Je jich moc.” Zhodnotil situaci.
“Ať počítám, jak počítam, je.” Sledovali oba muže, který předstoupil před ostatní. Očividně je vedl.
“Odložte zbraně a vzdejte se. Chceme vás živé.” Poručil ostře.
“Na druhou stranu, my s vaší smrtí problém nemáme.” Rozčílil ho Raider a pobavil přítele. Ve skutečnosti se ale jen snažil získat čas, aby vymysleli kudy pryč. Pokud možno celí a zdraví.
“Řekl jsem živé, ne nezraněné.” Zavelel vůdce temně a jeho strážci se pohli. Dva zloději se zamračili. Pak rozšířili oči. Jeden z mužů se chytl za stehno. Z masa mu trčel šíp kuše. Další upustil meč a chytl se za ruku. Všichni se rozhlédli.
Pohledy se zastavily na příchozích. B´ree nejistě stiskl zlodějovo ruku a sledoval Kenseie. On a jeho muži útočníky. Za jeho zády stála malá obchodní karavana.
“Čekal bych, že ti náš rozhovor na trhu stačil.” Řekl chladně a postavil se před trojici. Jeho nájemní bojovníci kolem nich.
“Nechápu proč se... proč se do toho pleteš.” Chvěl se velitelův hlas strachem.
“Mám svý důvody.” Oproti muži vypadal jako skutečný vůdce. Jistý a hrdý. Teď odsud zmizte. Dodal. Muž se zamračil.
“To nemůžeš myslet vážně, dostanu za jeho hlavu hotový jmění. Můžem se rozdělit.” Snažil se a připomínal něco slizského a plazícího se. Kensei se zamračil.
“Ne. Ještě něco?” Muž vybuchl vzteky. Je nás víc. Druhý se klidně pousmál.
“Mám pocit, žes zrovna napadl obchodní karavanu.” Šokoval velitele a dal pokyn. Jeho strážci se pohli. Ani jeden z nich se téměř nezadýchal a protivníci seděli spoutaní na jedné hromadě.
Kensei si povzdechl.
“Jeď pro stráže do města, ty je tu pohlídej a co nejrychleji nás následujte.” Poručil. Dva muži přikývli a udělali, jak řekl. On se otočil k trojici.
B´ree, připravený na nechtěnou pozornost, přizvedl obočí. Muž se na něj ani nepodíval a kývl hlavou směrem k Raiderovi.
“Pokračujem. Pohyb!” Zavelel a i bohatý obchodník s ženou sebou cukli a rychle zapluli na svůj vůz. Měli pocit, že by bylo zdraví nebezpečné ohradit se proti jeho chování.
“Počkej.” Ozval se Raider, když kolem projely plné vozy a Kensei se svými muži nasedli na koně a chtěli je následovat. Někteří cestovali pěšky.
“Nemohli bychom se přidat?” Překvapil své dva společníky. Muž se na něj s podobným výrazem zadíval.
“Cestujeme do Ganvy.” Raider přikývl, že to jim vyhovuje. Kensei zlehka pokrčil rameny a také přikývl.
Skutečně vyrazili s nimi. Necestovali nijak rychle a tak jim bez větší námahy stačili pěšky. Zastavili až s přicházející nocí. Rozdělali oheň a sesedali si k němu.
B´ree trochu zaskočně seděl vedle svého bratra a hleděl do ohně. Netušil proč, ale rozčilovalo ho, že si ho muž celou cestu nevšímá. Skoro se na něj ani nepodíval natož aby s ním promluvil. Nechápal to. Nikdy ho takhle neignoroval. Nikdy nevynechal jedinou přiležitost, tak proč teď... povzdechl si a klacíkem se štoural v ohni.
Všichni kolem pomalu ulehali a usínali. Obchodník zmizel na voze, jeho žena s ním a pár Kenseiovo mužů drželo hlídku. On mlčky seděl proti mladíkovi, dokonale nečitelný výraz.
Zachytil pohyb. Zvedl hlavu a zadíval se na Rovera, který se svezl Raiderovi do náruče. Muž se pousmál a zabalil ho do deky. Sklonil se k němu a políbil na spánek. Něco zašeptal. Rover zamumlal odpověď a spal dál.
Kensei přizvedl obočí. Oni dva? Pomyslel si. Ve skutečnosti si mladíka nevšímal z prostého důvodu. Všiml si, jak drží Roverovu ruku. Tak nějak z toho usoudil, že jsou pár. Ale zdá se, že... Pousmál se a přiložil. Otočil hlavu k mladíkovi, který se zachumlal do deky a snažil se uvelebit.
“Sladký sny.” B´ree otevřel oči. Zvedl hlavu a otočil se. Muž se pousmál a vehnal červeň do zrůžovělých tváří.
Mladík špitl odpověď a lehl si zpět. Proč... proč má z toho, proboha, takovou radost? Snažil se uklidnit. Byl si jistý, že muž musí i přes praskání ohně slyšet jeho bijící srdce. Trochu zbytečně se snažil usnout.
Uslyšel pohyb a otevřel oči. Vzduchem se zachvěl jemný závan parfému.
“Sám u ohně, není to škoda?” Zeptala se obchodníkovo žena a posadila se.
“Myslím, že bych se těžko mohl považovat za sám.” Řekl bez zájmu. A to se zrovna odhodlal jít za mladíkem a vzít ho do náruče, aby neležel na té tvrdé zemi. Pomyslel si nevrle.
“Ale ostatní spí. Můžu ti dělat společnost, pokud chceš. Taky toho moc nenaspím.” Usmála se. Mladík se zamračil. Nabídka z jejího hlasu přímo křičela. Muž přiložil do ohně a prsty mávl na svého muže. Ten přikývl.
“Špatný, já zbožňuju spánek.” Zabalil se do svého kabátu a lehl si. Pod sebou rozloženou deku a pod hlavou svou cestovní tašku. Žena na něj nevěřícně hleděla.
“Asi jsi mě tak úplně nepochopil, nabízela jsem ti...”
“Pochopil jsem, ale ty očividně ně. Nemám zájem.” Přerušil ji. Ona uraženě zaprskala a mladík se pousmál.
Muž se zamračil a snažil usnout. Taková přiležitost už určitě nepřijde a ta navoněná nádhera mu ji takhle zabije. Tak vypadne nebo co? Přemýšlel nervózně. Nakonec v pochmurné náladě usnul. Ne, že by to byl oproti jeho obvyklé náladě takový rozdíl – co víc, že by to bylo poznat.
Ráno se všichni chystali na cestu.
“Chci se jít umýt. Tady nedaleko je řeka nebo ne?” Ozvala se obchodníkova žena. Jeden z Kenseiovo mužů přikývl.
“Půjdu s ní.” Nabídl se.
“Nechci sebou poskoka. Ještě mě bude šmírovat.” ´Jak kdyby zrovna na tebe byl někdo zvědavej.´ Pomyslel si Kensei a vstal.
“Fajn. Jdeme.” Zavelel. Spokojeně se pousmála, zvedla své věci a následovala ho.
Tiše seděl a čekal až se umyje. Povzdechl si, když se natočila k němu a úmyslně odhalila štíhlé nohy. Lehl si do trávy, ruce pod hlavou a zadíval se na nebe.
Ucítil závan parfému a tiché kroky. Sedl si. Žena stála nad ním, jen ve spodničce a usmívala se.
“Tak?”
“Tak hotova?” Zeptal se přestože věděl, že její tak znamená něco jiného. Žena ho pokárala pohledem. Pak se usmála a sklonila se k němu.
“Mluvila jsem o tomhle tak.” Naklonila se blíž. Odtáhl se.
“Díky, ne.” Zadíval se jí do očí. Zamračila se.
“Nebuď hloupý. Jsem bohatá. Velice bohatá. Můžu ti dát cokoliv. Nenabízím dvakrát.” Položila mu paže kolem krku.
“Očividně ano.” Řekl klidně a hleděl jí do očí. Cukla sebou.
“Co si to... toho budeš litovat!” Prskala. Muž se jemně zamračil a chytl za krk. Na kůži se objevily čerstvé krvavé ranky od jejích nehtů.
“Co to ksakru.” Vstal. Ona si roztrhla sukni spodničky a utrhla ramínko.
“Mě muži neodmítají a určitě ne obyčejný voják jako ty.” Řekla vztekle a pak začala křičet.
Kensei si povzdechl. Skvěle. Otočil hlavu k přibíhajícím mužům. Žena se plačky vrhla k tomu svému a vystrašeně mu začala popisovat, co se stalo. Bylo vcelku jasné co.
Všichni zvedli oči ke Kenseiovi. Zamračil se a chtěl odejít.
“Tohle fakt nemám za potřebí.” Raider ho zastavil.
“To nemyslíš vážně.” Zamračil se. Muž napodobil výraz.
“Čekal bych, že zrovna ty budeš vědět, že bych něco takovýho neudělal.” Zadíval se mu do očí.
“Myslel bych, že ne ale...” Nedořekl. Rover se zachvěl a sklonil hlavu.
“Podívej se na ni a ta rána na tvym krku.” Pokračoval Raider. Kensei si sáhl ke krku.
“Jo, to mi udělala. Pak si začala trhat oblečení a ječet.” Pokrčil rameny. Muži jako jeden otočili hlavu k ženě.
“Cože? Přece mu nebudete věřit!” Plakala. B´ree sklonil hlavu.
“Ale proč by tě chtěl dnes, když tě včera v noci odmítl?” Uklouzlo mu aniž by chtěl. Tentokrát otočili hlavy k němu.
“Cože?!” Vyštěkla žena a slzy se ztratily. Mladík si uvědomil, že řekl svou myšlenku nahlas. Znejistěl. Povzdechl si a vysvětlil.
“Včera v noci. Snažila jsi se ho svést ale on tě odmítl. Slyšel jsem to.” Otočil hlavu k muži. Tiše ho sledoval. B´ree zrůžověl aniž by tušil proč.
“To... to... to...”
“Bože, já se vážně nechám rozvést. Stěhujem se kvůli tvým záletům a ty už zas začínáš? Ještě než vůbec dorazíme?” Překvapil obchodník všechny.
“Neskutečný.” Šel zpět k tábořišti. Ostatní pobaveně za ním. B´ree se vrátil pohledem na Kenseie. Muž na něj.
“Krvácíš, podívám se.” Uvědomil si.
“To je...”
“Co?” Nic. Usmál se a nechal ho se podívat.
“Měli bychom to vypláchnout.” Navrhl mladík a šel k vodě. Muž si sedl a čekal. Neměl by jí poděkoval? Naklonil hlavu na stranu. B´ree se vrátil s namočeným kapesníkem a opatrně otíral rány.
“Proč jsi ji odmítl? Je krásná.” Zeptal se. Muž si ho prohlížel. Takhle zblízka ho ještě neměl možnost vidět. Neskutečně půvabný. Pomyslel si.
“Ty vážně nevíš?” Mladík sebou cukl a vyhledal jeho pohled. Jemně zčervenal.
“Kvůli mně?” Zeptal se. Kensei se pousmál.
“Kvůli tobě.” Přitakal. B´ree mu hleděl do očí.
“Ale... včera sis mě celý den nevšímal a...” Zmlkl, když si všiml překvapeného výrazu. Co to povídá? Uvědomil si.
“Já vím, omlouvám se.” Řekl muž mírně.
“To... neříkám to, protože bych snad chtěl, abys... proč sis mě nevšímal?” Kensei si povzdechl a zakryl jeho prsty svými. Jemně je chytl.
“Musí to studit.” Zahřál je ve svých dlaních.. Mladík chvíli sledoval spojené ruce. Vložil do mužovo i svou druhou. On k němu zvedl oči. B´ree se zamračil, ale tváře opět zčervenaly.
“Myslel jsem... drželi jste se za ruce a mě napadlo, že vypadáte jako dokonalý pár, tak...” Mladík vytřeštil oči. Pár? Nechápal.
“Ty a Rover.”
“A-ale Rover je přece bratrův milenec. Už dlouho.” Vydechl užasle.
“Jo. To už vim taky.” Zamračil se muž. B´ree se na něj zadíval.
“Žárlil jsi?” Chtěl vědět.
“Hrozně.” Přiznal Kensei. Mladík se pousmál a přistoupil blíž.
“C-co teď?” Zeptal se. Muž k němu opět zvedl oči. Usmál se a přitáhl si ho ještě blíž. Posadil na nohy a vztáhl ruku. Prsty pohladil jemnou tvář.
“Věděl bych.” Naklonil se blíž a ochutnal. B´ree se zachvěl a zlehka uvolnil rty. Napodobil Kenseie. Tentokrát se zachvěl on a objal štíhlý pás. Prohloubil polibek. Sladký a hebký. Přesně, jak si myslel.
Ostatní se vrátili k ohništi. Rover se rozhlédl.
“Kde je B´ree?” Uvědomil si.
“Asi tam kde Kensei.” Řekl pobaveně Raider a sedl si. Kenseiovo muži k němu.
“Bylo na čase.” Utrousil jeden a ostatní souhlasně přikývli.
“To jako teď budeme čekat až...”
“Můžeš jít napřed, jestli se ti to nelíbí.” Umlčel manžel svou ženu a sedl si k páru.
“Já si snad taky pořídím milence.” Pobavil je.
