kapitola I. - konec
Před velkým terminálem letiště stálo několik aut – nájemných řidičů. Někteří čekali přímo v budově se jmény pasažérů. Jiní postávali u svých aut a věřili ve štěstí. U letiště nic moc marného.
Bylo pozdní, zimní odpoledne a slunce už pomalu ale jistě začalo předávat svou vládu. Tak jako každý večer. Každý den.
Nikdo si jeho boje nevšiml a pokud ano, nevěnoval mu pozornost. Dnes žádná paleta barev. Žádný dech beroucí západ. Jednoduše zmizelo za obzorem a jedno z jeho posláních převzalo pouliční osvětlení.
U východu skleněného gigantu stál vysoký muž a pokuřoval. Nekrčil se zimou – tak jako ostatní kolem. Stál jistě, klidně a z jeho pohybů vyzařovala nenucená ležérnost. Sledoval jednu z bran a v ruce držel ceduli.
Brána se začala hemžit cestujícími. Típl nedopalek a přizvedl ceduli, aby jméno bylo čitelné. Pohledem přejížděl po pasažerech a odhadoval, který z nich by mohl být ten jeho.
“Dobrý den.” Poprvé v životě mu jen něčí pozdrav rozlil teplo po těle. Otočil hlavu a svět kolem roztál.
Vedle něj stálo cosi světlovlasého, opáleného, s tůňkami mořské vody místo očí. Ze zbytku obličeje moc neviděl, protože byl zahalený v mohutné dlouhé šále. Přesto. Je možné, že příroda sama vytvořila něco tak... nevymyslel si ho někdo? Určitě ano. Prohlížel si štíhlého mladíka. Byl téměř o hlavu menší než on.
On se trochu nejistě pousmál, když nedostal odpověď.
“To jsem já. Layik.” Ukázal na ceduli. Muž se konečně vzpamatoval a přikývl.
“Jistě. Omlouvám se. Dobrý večer. Můžem?” Zahrál těžký nezájem. Nikdy to nebylo tak obtížné. Mladík trochu zaváhal.
“Nejsem si jistý kam, měl tu čekat... řekli vám...” Muž pokrčil rameny.
“Jen mi řekli, abych tu čekal s tímhle.” Sklonil hlavu k ceduli. Layik se omluvil a poodešel. Chvíli se s někým bavil po telefonu. Vrátil se.
“Tak do města.” Oznámil. Muž zopakoval do města a přidal slůvko kam. Mladík se nachvíli zamyslel. Pak chytl svůj kufr.
“Někam do centra.” Řidič si povzdechl a přikývl.
“Vezmu to.” Snažil se ještě stále setřást předešlé okouzlení a natáhl se po zavazadle. Neúmyslně zakryl mladíkovu ruku. Jemně se zachvěl. Bylo to víc než příjemné, víc než elektrizující a něčím... známé? Do hajzlu, co to... přemýšlel a propustil štíhlé prsty. Layik poděkoval.
Vedl ho ke svému autu. Tiše pustil dovnitř a sedl si za volant. Projížděli městem a on poočku sledoval svého pasažéra. Ten sledoval ulice, které míjeli. Nikdy tu předtím nebyl. Prozradil pohled v očích.
Každý reagoval na Krystal úplně stejně. Stejně okouzleně. Stejně nadšeně. Stejně... ne s tímhle pokorným klidem a tichou, jemnou radostí ještě nikdo, koho vezl. Vždy ho zasypávali otázkami, bombardovali nadšením a úžasem. Proto tak nerad jezdil na letiště. Ale mladík sedící za ním. Jeho radost byla tak nějak... osvěžující.
V duchu zaklel a přinutil se odvrátit pohled. Prostě ho odveze, kam má a půjde si po svých. Jenom další zákazník. Nic víc. Možná neskutečně... sklouzl pohledem na zadní sedačku. Ne!
Centrum. No. Jiný tady asi neni. Zajel ke kraji. Pasažér vystoupil a rozhlédl se po živých ulicích. Otočil hlavu k muži, který vedle něj postavil kufr.
“Děkuji... peníze.” Chytl držadlo.
“Ten, kdo to objednával má u nás účet. Nashle.” Chtěl už být, co nejdřív pryč. Layik přikývl a popřál hezký večer.
Muž za sebou zabouchl dveře auta a zhluboka se nadechl. Zvedl oči k chodníku. Mladík se stále rozhlížel. Očividně přemýšlel kam teď.
Muž chvíli seděl a sledoval ho. Mozek křičel. Seber se a vypadni. Srdce. Zůstaň. Zamračil se a sáhl po klice u dveří. Cukl sebou. Z vysílačky se ozval dispečer a přerušil rozhodování. Poslechl si žádost a oznámil, že to bere.
Mladík se pohl a vydal se ke kavárně na rohu. Řidič vyjel. Projel několik ulic a zastavil u kraje. To začali pěkně brzo. Možná spíš skončili. Opravil se a sledoval přiopilý pár. Z vesela nastoupili a zapluli na sedačky.
Muž se pro jistotu zeptal a horlivé přikývnutí bral jako souhlas. Vyjel. Okraj města. Bezva. Neměl rád krátké popojíždění.
Zastavil na křižovatce a zvedl oči k zrcádku. Dvojice si zamilovaně šeptala. Pravděbodobně víc než jen zamilovaně a víc než jen šeptala.
Otočil hlavu ke kavárně na rohu. Očima. Téměř podvědomě hledal. Marně. Mladík v ní neseděl. Podnik byl prosklený z obou stran, takže měl dokonalý výhled na hosty. Obzvlášť díky noci venku a světlu uvnitř.
Fajn. Jenom další zákazník. Nic víc. Zatočil na křižovatce. Pro jistotu. Přesvědčený, že se vlastně nedívá, shlédl hosty i z druhé strany. Nic. Pokračoval dál.
Bezvadný. Zastavil jen o pár metrů dál na další křižovatce. Prsty poklepával v rytmu hudby a snažil se neposlouchat cvrlikání za sebou.
Očima sledoval chodce, přecházející přes přechod. Pohled zaujala světlovlasá žena. Pousmál se a sledoval ji. Když procházela kolem auta, všimla si ho a s jemným úsměvem kývla hlavou v pozdravu. On také. Přizvedl obočí.
Za ženou bylo malé náměstíčko mezi budovami. Možná spíš park. Zeleň, pár stromů a laviček. V Krystalu nic moc neobvyklého. Podobných míst v něm bylo hodně.
Na jedné z laviček seděl jeho půvabný pasažér. Byl si jistý. Kufr stál vedle něj. Seděl zachumlaný v šále a sledoval procházející a ulice kolem. Zasněžená zeleň vypadala úchvatně. Mladík v ní ještě uchvatněji. Ale tak nějak... ztraceně. Zachvěl se. Srdce opět zalil pocit něčeho známého.
Jen vzdáleně vnímal troubení auta za sebou. Pár na zadních sedačkách začal něco hulákat. Zamračil se a vyjel. Co tam ksakru dělal? Celej den hlásí, že má začít sněžit! Přemýšlel cestou.
Konečně byli u cíle. Vyložil své dva pasažéry, zaplatili a ruku v ruce dost malátně vklouzly do velké vily.
Muž se za nimi zadíval. Připálil si a otevřel okénko. Vyjel aniž by si vědomě určil směr. Projížděl ulicemi, odbočoval na křižovatkách až nakonec skončil u parčíku.
Zastavil. Stále tam seděl. Na tom samém místě. V téměř té samé poloze. Zvedl ruce a dýchl si do dlaní. Ksakru, to nemá ani rukavice? Pohoršil muže. On si znovu připálil a chvíli ho sledoval. Nepřemýšlel. Nerozhodoval se. Jen ho bez myšlenek, pocitů sledoval. Skoro půl hodiny tam. Skoro půl hodiny zpátky. V duchu zaklel. Tak dlouho tu sedí. Vystoupil.
Mladík rychle zvedl hlavu. Očividně čekal někoho jiného. Překvapeně zamrkal.
“Vy jste... něco jsem nechal...” Zmlkl, když muž zakroutil hlavou. Co tu ksakru dělám? Proč to ksakru dělám?
“Nebylo by to lepší uvnitř?” Kývl hlavou ke kavárně.
“Vlastně kávu nepiju.” Mají i jiný věci. Zněla odpověď.
“Já vím, ale... nevím jak dlouho... Cid by měl každou chvíli dorazit.” Cid? Pomyslel si řidič. Muž? Čeká na muže? Přítel nebo milenec? Uklidni se! Může to být bratr. Ale to by řekl na bratra nebo ne? Co za bratra nechá čekat...
“V autě je určitě tepleji.” Slyšel se říkat. Mladík nejistě zamrkal a začal koktat odpověď. Muž bez dalších řečí chytl kufr a šel zpět k autu. Layik za ním. Nastoupili a chvíli mlčky seděli.
“Co projížďka?” Mladík zaváhal
“Bude volat? Až zavolá, odvezu tě, kam bude potřeba.” Navrhl muž. On přikývl a vytáhl telefon. Napsal zprávu a poslal. Zvedl oči k němu.
“Takže? Co chceš vidět?” Začal mu automaticky tykat. Aniž by si všiml. Pokud ano – aniž by to řešil.
“Koupil jsem si...” začal Layik hledat ve své tašce. Vyndal průvodce Krytalem. V decentním obale, hlavně díky fotografiím Thomase E. Tak to bylo opět něco nového. Turisté obvykle dorazili s lacinými barevnými brožurami z letiště.
Začal hledat. Nalistoval jednu ze stran a ukázal muži. On přizvedl obočí. Knihovna? Vážně ho to ještě stále udivuje? Přemýšlel a vyjel.
“Bude už zavřená.” Upozornil ho. Mladík trochu zklamaně přikývl.
“Alespoň bych ji rád viděl. Četl jsem, že tam jsou tituly, které nikde jinde... tedy přístupné veřejnosti.” Odkázal na knihovnu v Shinseině, o kterou se starali Strážci. Muž přikývl. Jo. Taky to slyšel. Osobně tam vlastně nikdy nebyl. Trochu sám sebe pohoršil a zastavil před úžasnou velkou budovou. Měla několik křídel.
Oba vystoupili. Layik si nadšeně prohlížel sloupoví a sochy nad a kolem širokého schodiště. Vydal se nahoru.
Procházeli pod stříškou a z mladíka opět vyzařovalo jeho pokorné, klidné nadšení. V kapse mu zapípal telefon. Rychle ho vyndal a přečetl zprávu. Muž si všiml jemného zachvění v pohledu.
“Tak? Kam teď?” Zeptal se. Layik k němu otočil hlavu. Nebyl si jistý, ale opravdu se tváří uvolněně?
Opět zalistoval v průvodci. Tentokrát volba nepřekvapila. Rassielovo sídlo. Nastoupili a vyjeli. Cestou se z nebe začaly pomalým ale docela hustým tempem snášet vločky.
Zastavili před branou paláce a oba vystoupili. Opět jen procházeli kolem domu a prohlíželi si úchvatnou stavbu. Směrem na zahradu byla terasa. Za okny se svítilo.
“Viděl jsi ho někdy osobně?” Sledoval okna. Muž zakroutil hlavou.
“Rassiela ne. Mistra Seymora.” Mladíkovy oči zahořely. Nemusel se ptát. Muž se jemně pousmál.
“Je... myslím, že pro všechny lidi z Krystalu je jako paprsek světla. Maják, který je bezpečně navádí domů. Nemyslím, že slova vyjádří, jak moc...” Jeho obličej zjemněl a pohled v očích byl najednou plný tepla a něhy. Mladík jemně zrůžověl a prohlížel si ho.
“Teď Bratrstvo?” Mužův výraz se vyčistil. Sklonil k němu hlavu. Usmál se a přikývl.
“Nechceš sedět vepředu?” Zeptal se, když došli k autu. Layik mlčky přešel ke dveřím spolujezdce a nastoupil. Lehce nečitelný, zrůžovělý výraz.
Prohlídka bratrstva probíhala stejně jako Knihovny a Rassielovo domu. Kráčeli po více a více zasněžené cestě a prohlíželi si areál za zdobeným, částečně vyzděným plotem. Opět zastavili u zahrady. Menší než Primasovo.
“Dobrý večer.” Oba se otočili. Vedle nich stál muž v bílém krátkém kabátku s kapucou. Vlastně byl celý v bílém. Kalhoty. Boty. Svetr i dlouhá šála. Kabátek měl rozeplý. Obličej částečně schovaný za šálou, ale celkově působil dost nalehko a rozhalený.
Oba si všimli světlých vlasů a očí. Hlavně očí. Hlubokých, laskavých očí. Bylo v nich něco... chvíli na něj tiše hleděli a měli chuť ho obejmout. Jen tak pro ten pocit. Byli si jistí – úžasný pocit. Muž se vzpamatoval jako první.
“I tobě.” Mladík sebou cukl a pozdravil.
“Večerní procházka?” Něco na ten způsob. Přitakal muž. Druhý se pousmál a je zalilo teplo.
“Pak příjemný večer. Radil bych, zakončit ho něčím horkým.” Dodal a jemně kývl hlavou. Oni také. Prošel kolem nich. Otočili se za ním a mlčky sledovali, jak odchází. Aniž by jeden z nich cokoli řekl, vydali se za ním.
Překvapeně – nebo vlastně ani spíš ne – hleděli na muže stojícího u brány. Strážce ho pozdravil a pustil dál.
Mladík zvedl oči k muži.
“Mám pocit... nebyl to..” On stejně nejistě zakroutil hlavou.
“Já nevím, ale nevypadal... vypadal.” Snažil se zahnat nepochopitelné myšlenky, že muž skutečně vyzařoval to samé co Seymor.
“Kam teď?” Sklonil hlavu. Mladík se zamyslel.
“Hm. Nevím. V Krystalu je všechno tak... co bys chtěl vidět ty?” Muž přizvedl obočí. On? V tomhle počasí? Rozhodně nic.
“Asi park. Budov bylo dost, ne? Nebo Věž.” Jo. Teplo a sucho. Mladík se znovu zamyslel.
“Park?” Naběh sis sám. Přikývl muž a vedl ho k autu.
Dorazili do parku, který byl pokrytý silnou vrstvou starého i nového sněhu. Mladík s úsměvem vystoupil a vydal se k cestě, kterou jen tušil. Hlavně díky osvětlení.
Tiše kráčeli vedle sebe, rušeni pouhým šepotem vloček a tichým vrzaním pod nohama. Jako většina, která park navštívila, nejprve zamířili k místní galerii. Ta byla sama o sobě uměleckým dílem. Pak k jediné památce na les, který zde kdysi stál.
V galerii se svítilo. Dveře je pustily dál. Váhavě oba vešli a rozhlédli se. Pohledy se setkaly na čtveřici stojící nad několika zabalenými obrazy. Byly částečně odkryté a oni očividně debatovali, kam s nimi. Vysoký blonďák v kvalitním obleku si jich všiml.
“Omlouvám se, dnes máme zavřeno.” Přešel k nim.
“Můžete se přijít podívat. Pozítří zde začíná výstava.” Podal každému jednu pozvánku. Pár za jeho zády se pobaveně pousmál.
“Musim se někdy Violet zeptat, jestli i s ní je tak...” Hledal světlovlasý, krásný muž správné slovo.
“Jo, taky mě to už párkrát napadlo.” Odpověděl vysoký, černovlasý mladík a společně přistoupili k muži. Tak jako poslední. Bělovlasý muž.
“Vypadáte... nechcete čaj? Na zahřátí?” Nabídl. Malá přestávka by pomohla. Dodal ke svým společníkům. Přikývli. Pár váhavě také.
Posadili se na několik sedaček uprostřed místnosti a blonďák donesl konvici s čajem. Nalil hostům a pak teprve jim. S díky přijali.
Mladík se rozhlížel po již odhalených obrazech. Přizvedl obočí.
“Nejsou to...” Prohlížel si fotografii. Sklonil hlavu k pozvánce. Několik neznámých umělců a mezi nimi hlavní host Thomas E.
“Znáš jeho práci?” Layik vyndal průvodce. Oni se usmáli. Bělovlasý si ho vzal a zalistoval. Černovlasý mladík odněkud vytáhl černý fix a podal mu ho. Muž otevřel prázdný list a začal psát.
Zaklapl a podal Layikovi. Váhavě otevřel knihu. Zamrkal a zvedl hlavu k muži. Pousmál se a vrátil fix.
Rozloučili se a pokračovali dál do parku až ke zlomenému kmeni. Chvíli si ho okouzleně a téměř s posvátnou úctou prohlíželi. Pak se vydali k jedné z nejvyšších budov ve městě, známe jako Věž. V nějvyšším patře byla restaurace.
Vystoupili z výtahu a mladík pohladil svého společníka úsměvem. Vydal se k jednomu z oken. Muž za ním. Byl malý zázrak, že u oken byl volný stůl. Posadili se a Layik sledoval noční rozzářené město.
Objednali si a řidič se přes jeho rameno zadíval na hnědovlasého mladíka. Seděl u stolu s bělovlasým mužem a tvářil se stejně nadšeně jako Layik. Ne. Pohled odsud asi nikdy neomrzí. Ať jste tu poprvý nebo po několikátý. Pomyslel si a upíjel svou kávu. Mladík čaj.
Když se dostatečně pokochali výhledem, muž přemýšlel, co dál. Někde mimo chlad a mokro tam venku. Sledoval padající vločky.
“Tvůj přítel se neozval?” Mladík si upravil šálu a zvedl oči. Znejistěl.
“Omlouvám se, asi tě zdržuju od...”
“Sám jsem se nabíd. Jen bych nerad, abys ho propás.” Layik chvíli váhal, ale pak zakroutil hlavou. Neozval. Tvářil se provinile.
“No tak, tvoje vina to neni, no ne? Tak kam teď?” Zalistoval v knize. Našel pár dalších míst, která chtěl vidět.
Navštívili je všechny. Ikony mezi ostatními budovami. Mlčky si je prohlíželi, tiše kráčeli vedle sebe a muž si byl jistý, že je to ta nejdivnější noc v jeho životě. Zároveň se ale cítil spokojený. Klidný. Vedle něj.
Oba zvedli oči k volání a smíchu. Před nimi byla malá skupinka a sestřelovala se sněhovými koulemi. Očividně se vraceli z clubu či baru a v dobré náladě se pustili do sněhové bitvy. Bohužel, zrovna u jejich auta. O co víc, když se přiblížili, bez ptaní je zapojili do hry.
Nakažení smíchem a dobrou náladou se s nimi rozloučili a hodnotili stav svého oblečení. Hm. Teď by opravdu měli někam do tepla. Přemýšlel muž a oprašoval mladíkovy vlasy a oděv. On s jemným úsměvem poděkoval a dýchl si do dlaní.
“Zajdem se někam zahřát, dobře?” Schoval muž jeho prsty ve svých. Layik přikývl.
Rozhlédl se po potemnělém baru. U pultu sedělo jen pár hostů a mladý barman. Muž ho vedl k nim.
“Zdravim.” Obličeje přítomných se rozjasnily.
“No nekecej, že ses taky ukázal.” Usmál se světlovlasý mladík. Nepracuješ? Dodal.
“Svým způsobem ano. Potřebujem něco teplýho. Nealko.” Otočil hlavu k barmanovi. Přikývl, netrvalo dlouho a stavěl před ně dva čaje. Layik poděkoval a vzal si svůj.
Tiše seděl a poslouchal jejich rozhovor. Mluvili o autech, o motorech, o jejich úpravách. Nerozuměl jim, ale nevadilo mu to. Ne. Ne vedle něj. Zvedl oči ke svému řidiči a prohlížel si ho.
Tvrdý, hrdý obličej se stejně tvrdým a hrdým pohledem v očích. Klid, jistota a síla, která spala uvnitř a jen občas se jemně zavlnila vzduchem. Mladík si povzdechl a sklonil hlavu. Už ho zdržel dost dlouho. Zneužíval jeho dobroty.
“Nechápu, proč jsme nemohli zůstat v posteli. S tim co je venku.” Zavrčel těsně za ním hluboký hlas a vedle Layika se posadil bělovlasý mladík. Po jeho boku černovlasý.
“Protože jsme slíbili, že přijdem?”
“Zvládli by to tu i bez nás.” Zvedl vyšší z mladíků dva prsty směrem k barmanovi.
“Netušil jsem, že jsi takovej...” Zamyslel se jeho přítel.
“Prostě jen nemám rád zimu.” Připálil si bělovlasý nevrle a pobavil ho. Mladík se usmál a zvedl oči přímo k Layikovi. Přizvedl obočí a prohlížel si ho.
Layik trochu znejistěl a podíval se na muže. Vycítil pohled a sklonil k němu hlavu. Pokračujem? Přikývl. Opravdu vstali, oblékli se a rozloučili. Černovlasý se za nimi zadíval.
“Kdo to byl?” Zeptal se. Přítomní pokrčili rameny. Mám pocit, že ho znám. Dodal zamyšleně. Zakroutil hlavou a dál tomu nevěnoval pozornost.
Pár nastoupil do auta a řidič otočil hlavu ke spolujezdci. Zamyšleně hleděl z okna a sledoval padající masu.
“Co chceš vidět dál?” Zeptal se muž. Mladíkův pohled se zachvěl.
“Už nic.” Překvapil ho.
“Proč jsme potom nezůstali...”
“Ozval se mi Cid. Bude čekat v tom parku, kde...” Přerušil ho. Muž se zamračil. Konec? Štouchlo ho slovo ostře do prsou. Beze slova vyjel.
Opět tiše seděli vedle sebe a projížděli nočním městem. Tentokrát bylo ale ticho mezi nimi nepříjemně naléhavé, skoro až hlučné.
Konečně dorazili k místu. Řidič zajel ke kraji. Všiml si muže, čekajícího u lavičky. Držel deštník a rozhlížel se. Všiml si auta a vydal se k němu.
On stiskl volant, zamračil se a vystoupil. Vyndal kufr a podal mladíkovi. S díky si ho vzal. Nadechl se, aby se rozloučil. Muž ho přerušil
“Nechápu to.” Layik k němu zvedl hlavu.
“Nechal tě několik hodin čekat venku. V tomhle, proč...” Mračil se chladně. Mladík přizvedl obočí. Pohled se zachvěl a on jemně zrůžověl. Pousmál se.
“Děkuju, Coopere. Za vše. Sbohem.” Otočil se a šel pryč. Cid chytl zavazadlo a zvedl deštník nad Layikovu hlavu. Muž se za nimi zadíval. Zarazil se. Zdálo se mu to nebo...?
“Odkud znáš moje jméno?” Pár se zastavil a otočil. Layik se tvářil nejistě. Asi jsi mi ho...
“Jsem si jistý, že ne.” Zakroutil hlavou. On se jemně pousmál a sklonil hlavu.
“Nenechal mě čekat. To já jeho.” Překvapil muže. Kvůli tobě. Dodal a šokoval ho ještě víc.
“Chtěl jsem... chtěl jsem tě prostě jen znovu vidět. Nevíš, jak jsem byl šťastný, když jsi... děkuju, že jsi mě tu nenechal sedět, že jsi... Děkuju a omlouvám se za své sobecké chování.” Kývl jemně hlavou a šel k autu, které čekalo u chodníku. Cid mu otevřel a sám si pak sedl za volant. Odjeli.
Cooper za nimi nechápavě hleděl. Znovu? Znovu vidět? Proč znovu? Kdy? Snažil se vzpomenout.
Jeho přátelé ho s úsměvy přivítali zpět.
“Kde máš tu svoji půvabnou krásku?” Zeptal se blonďák. Muž zakroutil hlavou, že netuší. Přizvedli obočí a on jim odvyprávěl konec večera. Černovlasý mladík na něj zamyšleně hleděl.
“Neříkal jsi, že ho odněkud znáš?” Vzpomněl si bělovlasý. Cooper k němu rychle otočil hlavu. Znáš? Zeptal se. Mladík pokrčil rameny.
“Nevím, přišel mi povědomej. Možná mi prostě jen připomínal někoho z Illuminia.” Zamyslel se. Muž zopakoval jméno školy. Zarazil se a vzpomněl si. Srdce se tiše zaradovalo.
Řidič se zadíval na trojici čekající u kraje. Jejich uniformy. Zlatý dítka ze zlatý školy. Pomyslel si rozladěně.
Neměl tohle město rád. To falešný pozlátko, ve kterym bylo zabalený. Už dlouho přemýšlel nad Romeovo nabídkou, aby za nimi odjel do Krystalu a pomohl jim s dílnou. Poslední dobou častěji a častěji. Řidiče může dělat kdekoliv, tak proč ne v Krystalu?
Zastavil a oni nastoupili. Jeden z nich zahlásil ulici a věnoval se mladíkovi uprostřed. Očividně na tom byl nejhůř.
Muž se zamračil a vyjel. Projížděl ulicemi a jen poočku kontroloval pasažéry. Zdá se mu to nebo si to vážně chtěj rozdat u něj v autě? Sledoval ruku, která vklouzla pod látku košile.
Světlovlasý mladík něco zamumlal a chytl ji. Třetí z mladíků se pousmál a přizvedl si za bradu půvabný obličej. Ochutnal rty. Jeho přítel se zatím věnoval nahému hrudníku. Sklouzl rukama k pásku kalhot a rozepl. Prsty se ztratily pod látkou.
Mladík v jejich náruči sebou cukl a snažil se ho odstrčit, tak jako druhého studenta.
“Uklidni se. Bude se ti to líbit. Uvidíš.” Uloupil znovu měkké rty. Ucukl hlavou a utřel si krev.
“Ty malej...” Vyštěkl a udeřil ho do tváře. Zasténal, když sebou všichni tři praštili o přední sedačky. Zmateně se rozhlížel proč auto tak prudce zastavilo. Vyjekl, když ho někdo chytl a vytáhl ven. Po něm jeho přítele.
“Co to do hajzlu, ty...”
“Ne v mym autě.” Řekl muž chladně a nastoupil. Oba se za autem vztekle zadívali.
Cooper projížděl ulicemi, mladík za ním se snažil zadržet tiché vzlyky. Nijak úspěšně. Muž si povzdechl a zastavil. V přední přihrádce našel balíček kapesníků a tabulku čokolády. Vůbec netušil, jak dlouho ji tu vlastně vozí.
“Tady.” Podal mu oboje. Dokonale vystřízlivělý student zvedl hlavu a vzal si je. Utřel si obličej a nejistě držel čokoládu.
“Sladký je dobrý na nervy, no ne? Nic jinýho tu nemám. Promiň.” Mladíkův pohled se zachvěl a on rozbalil sladkost. Ochutnal. Vzal si znovu. Netrvalo dlouho a spořádal celou tabulku. Už vypadal klidnější, i když se mu ještě stále chvěly prsty. Muž je zakryl svými. Student zvedl hlavu.
“Lepší?” Pohladil ho řidič úsměvem. Mladík se mu zadíval do očí.
“Děkuju.” Stiskl něžně mužovo srdce a ono se tolik snažilo. Otevři oči. Podívej se! Na něj, ne jeho uniformu! Prosím.
Layik vyšel ze školy a zhluboka se nadechl. Sklonil hlavu a hledal Cida. Zalapal po dechu a zadíval na muže, stojícího u kraje silnice. Opíral se o své auto a sledoval ho.
Layikův mozek si odmítal připustit, že tam skutečně stojí. Srdce se ho snažilo přesvědčit, že ano. Pohl se a vydal k němu.
“D-dobrý den.” Cooper přikývl a pozdravil. Mladík se mu zadíval do očí a sbíral odvahu zeptat se. Nemusel.
“Neřekl jsi mi proč.” On sklonil hlavu.
“Myslel jsem, že to bylo z vděku, ale... tu noc.” Chvěl se jeho hlas. Muž se pousmál a narovnal se. Layik rychle zvedl oči.
“Dobře.” Překvapil ho Cooper. Dobře?
“Nevim, jak tobě ale mně ta jedna noc určitě nestačila.” Vzal ho do náruče. Mladík zamrkal a opřel se mu o hrudník.
“Mně taky ne.” Přiznal. Muž se usmál a sklonil se k němu.
“Dobře.” Zopakoval a pak ochutnal.
