kapitola I. - konec
Chladnými vlhkými chodbami se nesly těžké kroky. Několik párů bot. Byly hrdé a sebevědomé. Bez zaváhání. Ozvěna je s lehkou nejistotou vracela zpět. Tišeji a tišeji.
Jedna z kožených bot s jemným odporem odsunula chlupatou překážku. Ta jemně zasyčela a zmizela ve stínech zdi.
Kroky jednohlasně utichly. Nahradilo je cvakání zámku a pak těžký zvuk dveří. Zpoza nich se vyvalila stará, zatuchlá téměř hmatatelná masa. Vzduch. S ním vlhké chladno a kyselý smrad.
Muž, stojící ve dveřích, si instinktivně zakryl nos i pusu a rozhlédl se. Cela. Malá, prosvětlená úzkým oknem. Spíš sloužilo jako chabý zdroj kyslíku než světla.
„Louči, pane?“ Ozval se hluboký hlas.
„Pokud je to v pořádku.“ Odpověděl mladší, příjemný.
„Jsem si jistý, že ano, pane.“
„Potom děkuji.“ Vzal si ji. Místnost pohladilo teplé světlo živého ohně. Muž se zlehka nadechl. Čekal, že to bude strašné. Jen ne, že tolik. Památka na stovky vězňů. Jeden z nich seděl u zdi. Ruce připoutané okovy nad sebou. Muž zaváhal. To snad nemyslí...
„Pane?“ Řekl trochu nejistě a nervózně voják, stojící za ním. On sebou cukl.
„Jistě.“ Omlouvám se. Vešel. Voják se zatvářil téměř nešťastně.
„To já pane.“ Nebyl schopný podívat se mu do očí.
Vězeň se jemně zamračil a zvedl hlavu. Podle výrazu jistě zažil pohodlnější chvíle. Zamrkal ve světle a zaostřil. Přizvedl obočí.
Dlouhý bílý zdobený kabát s vysokým límcem a rozparkem vzadu. Byl vypáslý a dokonale muži padl. Pod byla černá košile, kalhoty a vysoké boty. Hrdá a elegantní uniforma Královské stráže. Neozbrojené. Všiml si.
Pobaveně se pousmál a nadechl. Než stačil cokoliv říct, dveře za mužem se zavřely. On se rozhlédl. Přešel k držáku na louč. Zasadil ji a otočil se. Zaměřil se na muže. On sledoval jeho.
Chvíli se tiše hodnotili. Vězeň byl trochu ve výhodě díky ohni přímo vedle strážcovo obličeje, on si přesto všiml. Pronikavého a bystrého pohledu zelených očí. Měly v sobě jas a sílu blesku. Tvář byla špinavá a lehce zarostlá, ale dokázal rozeznat její hrdé rysy. Tam venku to musel být pohledný muž. Víc než jen pohledný.
Sklouzl očima k polonahému tělu, pokrytému špínou a modřinami. Vojáci si ho museli pěkně vychutnat. Prohlížel si pevné opálené paže a hrudník. Je špinavý, pomlácený ale nemůže tu být dlouho. Přemýšlel stojící a zvedl oči k jeho. Cukl sebou, když si všiml pobavení v nich.
„Prohlídka skončila?“ Voják se zamračil a odvrátil pohled. Chvíli váhal, kam se posadit. Pak se opřel o realitvně čistší zeď. Zkřížil ruce na prsou a dál si vězně nevšímal. On jeho ano.
Vysoká štíhlá postava. Čistě blonďaté vlasy, stažené v dlouhém culíku. Jemný krásný obličej s hrdým výrazem a očima. Oči jako květy fialek. Slyšel od někoho. Nelhal.
Znal ho. Jistěže znal. Phillip. Velitel královských vojsk. Krásná a ledová princezna v královo armádě. Byl rychlý se svým mečem. Dobrý stratég.
„Čemu vděčim za tu čest?“ Zeptal se sedící trochu ochraptěle příjemným hlubokým hlasem. Stojící po něm hodil zlý pohled. Vážně půvabný. Pomyslel si vězeň pobaveně.
„Rád bych si to odbyl v klidu, bez zbytečných slov. Pokud dovolíš.“ Muž jemně přizvedl obočí, ale druhý si nevšiml. Pokrčil rameny a rozezněl řetězy okovů.
„Jsi první návštěva od tý doby, co tu jsem. Jsem zvědavej a svým způsobem rád.“
„Nejsem návštěva!“ Vyštěkl voják a překvapil ho. Tentokrát si všiml a zamračil se.
„Co potom...“ Jsem tu zavřenej, tak jako ty. Šokoval ho ještě víc. Pak vytřeštil oči. Vězeň se začal smát. Hlasitě a upřímně.
„Jak se opovažuješ?! Co je na tom k smíchu?!“ Okřikl ho.
„Promiň, já jen...“ Přerušil ho vlastní smích. Voják na něj uraženě hleděl. Svým výrazem rozesmál muže snad ještě víc. Konečně se uklidnil.
„Bože, nečekal jsem, že se ještě zasměju.“ Urazil ho znovu. Pak se usmál. Voják překvapeně zamrkal. Ten úsměv byl... takhle se zločinci neusmívají. Neměli by.
„Promiň. Co jsi proved?“ Nechápu, co je ti do toho. Odsekl voják. Vězeň s klidem v očích pokrčil rameny a opět rozezněl svá pouta.
„Jak dlouho tu budeš? Pár hodin? Pár dní? Týdnů? Možná dýl.“ Zadíval se na něj tázavě. Muž odmítal spolupracovat.
„Nebude příjemnější strávit alespoň něco z tý doby rozhovorem?“ Phillip se zamračil.
„Není to vůbec příjemné.“ Vyštěkl.
„Já vím. Promiň. Už se nebudu smát, dobře?“ Usmál se opět. On ucukl pohledem. Mlčel. Vězeň si povzdechl a zavřel oči. No nic. Doufal, že by mu mohl trochu oživit to čekání. Nehledě na to, že ho to skutečně zajímalo. Co mohl provést, že ho zavřeli sem dolu. S ním?
„A ty? Za co tu jsi?“ Otevřel oči. Nebo že by přece jen? Zadíval se na něj a chvíli četl ve výrazu tváře.
„Nikdo důležitý. Jen jsem sahal na něco, na co jsem neměl.“ Voják zpozorněl.
„Svedl jsi něčí ženu?“ Zeptal se s nehraným zájmem. Zloděj se mu zadíval do očí.
„Hmm. Něco na ten způsob.“ Řekl nakonec. Muž přikývl.
„Vypadáš na to.“ Vypadám? On znovu přikývl.
„Jako sukničkář a svůdník.“ Vysvětlil. Sedící se pobaveně usmál. Chvíli opět mlčeli a Phillip se opět ozval jako první.
„Jak se jmenuje?“ O tom bych neměl mluvit. On se na něj zadíval.
„Žena někoho důležitého.“ Hádal. Vězeň přikývl. Voják se pobaveně zasmál.
„Není divu, že hniješ tady.“ Přemýšlel. Dlouho, že? Dodal.
„Věčnost.“ Neváhal muž s odpovědí. Druhý se tvářil pobaveně. Zachytil rychlý pohyb. Skoro se otřásl odporem a chvíli sledoval dvě krysy bojující o něco nechutně neurčitého. Větší z nich vyhrála. S hrdě vztyčenou hlavou, alespoň tak se to Phillipovi zdálo, zaplula do mezery ve zdi. Skutečně se otřásl a zabalil hlouběji do svého kabátu.
„Hmm. Stálo ti to za to?“ Zaměřil se na svého společníka. On se zamyslel.
„Myslím, že ano.“ Překvapil ho. Takže v tom byla láska? Opět se zamyslel.
„Řekl bych, že i ta.“ Přikývl. Voják ho chvíli sledoval. Svůdník. Svůdník, který zahodí vše kvůli lásce? Prohlížel si ho. Oči. Husté, temné vlasy. Rty. Sklopil k nim zrak. Jistě znají spoustu sladkých slov. Svůdník. Sklouzl přes krk ke kosti, k hrudníku. Dokáže si představit, jak příjemné pro ženu musí být... Vzpamatoval se. Zvedl oči opět k jeho.
„Byli jste dlouho milenci?“ Vlastně ano.
„Byla krásná?“ Pro mě ano. Voják se pousmál, chvíli opět mlčel.
„A ona?“ Ozval se opět. Cože? Zvedl k němu nechápavě hlavu.
„Tebe zavřel sem. Co udělal jí?“ Vězeň si opřel hlavu a zadíval se do stropu.
„To nevím, jsem tady.“ Ale. Dodal. Ale? Pobídl ho muž. On se zamračil.
„Vždy se choval, jakoby mu patřila. Na nic se neohlížel. Podstatnej byl jen on. Nic jinýho.“ Nezaslouží si ji. Řekl tvrdě. Voják se mu zadíval do očí.
„Hm. Někteří muži si nezaslouží být manželi.“ Překvapil ho. Vězeň se pousmál. Ne. To ne. Pak opět mlčeli.
„Může za to Mykola.“ Řekl Phillip rozhněvaně. Muž k němu překvapeně sklonil hlavu.
„Jistě jsi o něm slyšel. Ten rebel, co pije králi krev.“ Jen přikývl.
„Snažíme se ho chytit. Už několik let.“ Povzdechl si voják. Ale... je dobrý. Stále nám uniká. Tím nechci říct, že bych ho obdivoval. Dodal rychle a zamračil se.
„Je to zrádce a... zaslouží šibenici.“ Stáhl krásný obličej chlad. Pak ho vystřídala lehká beznaděj.
„Je to pár dní, co ho chytili. Ale ne mí vojáci.“ Otočil k muži hlavu. Mlčky poslouchal.
„Byli to žoldáci ze Styrgu.“ Král to bral jako neskutečnou urážku a ostudu. Mračil se.
„Proto tu jsi?“ Zeptal se vězeň. Phillip přikývl.
„Způsobila to moje neschopnost. Dnešní noc strávím zde a pak...“ Zmlkl. Pak? Pobídl ho.
„Veřejný ponížení.“ Muž přizvedl obočí a zopakoval spojení. Druhý přikývl. Jaký? Následovalo. On pokrčil rameny. Vězeň zakroutil hlavou a opět si ji opřel o zeď.
„Baječnej ten tvůj král.“ Ozval se po chvíli. Voják pohoršeně zvedl hlavu.
„Co si to... je to velký muž!“ Napomenul ho zamračeně.
„Tak mi řekni, co je na něm tak velkýho?“ Podívej se jenom na sebe. Vážně ti připadá normální, za co tě trestá? Ještě k tomu tě strčí sem. Tebe. Phillip ucukl pohledem.
„A zem. Lid. Místo aby je poslouchal, zavírá je.“ Pokračoval muž chladně.
„Jeho vězení jsou přeplněný nevinnýma. Lidi žijou v bídě a ve strachu ozvat se.“ Tvářil se temněji a temněji. Zelené oči by v tu chvíli dokázaly cokoliv. Bez problémů.
„Jo, je velikej... tyran.“ Stáhl svaly hněv.
„Nezapomínej s kým mluvíš!“ Nadskočil voják vztekle. Vězňův výraz se vyčistil.
„Nezapomínám.“ Opřel si hlavu a zadíval se do stropu. Voják na něj.
„Jak ho chytli?“ Nechápavě zakroutil hlavou. Mykolu?
„Neslyšel jsi o tom?“ Tady? Zvedl vězeň tázavě obočí.
„Jistě. Hm. Ty žoldáci. Zradili ho. Najal je kvůli skladu zbraní v Priedze a oni ho prodali.“ Vězeň se pousmál.
„Přijde mi zvláštní, že je najal. Obvykle spoléhá jen na své lidi.“ Musel být zoufalý, nedávno jsme zajali velkou skupinu jeho lidí. Asi je chtěl pomocí těch zbraní dostat ven. Přemýšlel Phillip nahlas.
„Setkal ses s ním někdy?“ Ne přímo a ani bych nechtěl. Řekl dětsky uraženě. Vězeň se lehce zasmál.
„Proč taky. Jsi tu teď kvůli němu.“ Phillip rázně přikývl. Muž s úsměvem zavřel oči. Půvabný. Pohladilo mysl. Pak mlčeli.
Stojící něco zamručel a přešlápl si. Co? Zeptal se sedící.
„Nic.“ Odsekl. On se na něj podíval. Voják se zamračil a uraženě ucukl pohledem. Vězeň zakroutil hlavou.
„Támhle v rohu pod tím poklopem by měla být odpadní díra.“ Měla být? Nechápal Phillip. Muž pokrčil rameny a vyvolal další zachrastění.
„Nemám co. Nehledě na to, že netuším, jak bych to udělal.“ Zavřel opět oči.
Velitel Královských stráží přešel k poklopu. Aniž by si stáhl rukavice, zlehka ho přizvedl.
„Bože.“ Odtáhl se. Povzdechl si. Nemá moc na výběr. Zadržel dech, odklopil víko a narovnal se. Rozepl kalhoty. Zarazil se.
„Hmm.“ Co teď? Zeptal se muž.
„Nemohl bys něco říkat nebo... si zpívat?“ Nechápavě přizvedl obočí. Phillip se zamračil. On pochopil. Pousmál se.
„Fajn, fajn.“ Zamyslel se. Pak začal silným lehce pobaveným hlasem zpívat. Voják se uklidnil a otočil zpět k díře. Uvolněně vydechl. Asi si měl odpustit tu snídani. Nenapadlo ho, že... Zamrkal.
„Proč... proč jsi přestal?“ Zapomněl jsem slova.
„Tak něco jiného.“ Vyštěkl.
„Nejsem žádnej...“ Hned! Poručil muž. Druhý se usmál a začal zpívat jinou píseň. Phillip se uvolnil.
Zapl si kalhoty, zavřel poklop a otočil se.
„Ty! To jsi udělal schválně!“ Rozčiloval se. Vězeň se na něj zadíval. Krásný, půvabný, urážlivý. Vážně je velitel královských vojsk? Slyšel o něm. Párkrát ho viděl. Věděl, že na muže je... ale tohle.
„Vůbec netušim, o čem mluvíš.“ Řekl naprosto nevinně. Muž téměř vzplanul.
„Ty! Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit!“ Chytl ho pod krkem a stiskl.
„Měl bych tě nechat zbičovat!“ Vězeň se s klidnou tváří pousmál a zadíval se mu do očí.
„Myslim, že příjemnější by bylo, kdybys mě třeba políbil.“ Neodolal. Phillip vytřeštil oči.
„Cože?“ Vyštěkl. Nebyl si jistý, co u něj zrovna vyhrává. Pohoršení. Zlost nebo zmatek?
„Hmm. Nevšim sis?“ Zeptal se stále klidný muž. Druhý nechápavě... nechápal. Vězeň sklonil hlavu. Voják taky.
Vytřeštil oči ještě víc a odstoupil. Téměř uskočil.
„C-co, co to...“ Nebyl schopný uvažovat natož mluvit. Sedící se mu zpříma zadíval do očí.
„Jsem svůdník. Sám´s to řek. Zavřenej tady. Už nějakej ten den. Je to přirozená mužská reakce. Po ránu.“ A to že jsi tak neskutečně půvabnej a přitažlivější než všechny ženy, co jsem potkal, tomu taky moc nepomáhá. Řekl s naprostým klidem. Voják zrudl. I v přítmí živého ohně to bylo znatelné. Ještě o krok ustoupil. Otočil se.
„Bože. Proč mě museli zavřít do cely zrovna s... se sukničkářem, co má problém udržet ho v kalhotách.“ Zavrčel. Znělo to víc bezradně než vztekle. Vězeň se zasmál.
„Promiň.“ Phillip se odmítal znovu otočit. Opřel se paží o chladný kámen a hledal cokoli, co by zaměstnalo oči.
Spoutaný si pochvíli povzdechl.
„Vážně bych uvítal tvou pomoc. Je to dost nepříjemný a bolavý.“ Zachraptěl jemně.
„T-to je tvůj problém?!“ Rozčiloval se rozpačitě.
„Hmm. Rád bych si pomohl sám, ale takhle těžko. Je to prostě jen potřeba. Jsi přece muž, musíš to znát.“ Mluvil stále klidně, jakoby probírali počasí. Voják se zamračil. V tom má pravdu, ale...
„Co po mně přesně chceš?“ Odvážil se otočit. Velice opatrně.
„Co myslíš?“ Sledoval ho zelený pohled. On zaprskal.
„Zapomeň.“ Otočil se zpět. Muž se pobaveně usmál a opřel si hlavu.
„Já bych ti pomohl.“ Ozval se znovu. Jak kdybych tě nechal. Zareagoval Phillip okamžitě a stejně rychle se otočil.
„Věř mi, nechal.“ On se zachvěl. Plameny v nefritovém pohledu pálily mnohem víc než plamen louče. Téměř jakoby je cítil na pokožce. Horce ho olizovaly, hladily po těle. Tak dlouho s nikým nebyl. Možná by si mohli navzájem...! Nad čím že to zrovna přemýšlel?! Zná ho jen pár hodin a je to špinavý zločinec! No. Zas takový zločinec ne. Ale! Káral sám sebe.
Vězeň sledoval měnící se výrazy v krásné tváři. Jo. To moc nepomáhá. Nehledě na to, že už pravděpodobně nedostane příležitost. Pomyslel si.
„Tak nic?“ Připomněl se. Jistěže nic. Odrovnal ho Phillip pohledem a opřel si hlavu s hraným výrazem nezájmu.
Muž se znovu pousmál a zavřel oči. V tu chvíli si nebyl jistý, zda by měl být rád, že mu ho strčili do cely. Uvítá společnost ale... otevřel oči a zadíval se na muže. Ne. Je rád. Tolik dní tu seděl sám. Téměř ve tmě. Se směšným množstvím jídla a vody. Nejdřív ho hrdině, spoutaného zbyli. Pak zavřeli sem. Tolik se ho bál, že ho ani nevyslechl. Ani se s ním nesetkal.
Sám. Ve tmě. Obklopen voláním. Občas hysterickým smíchech. Občas pláčem. A pak. Kapající vodou. Stále. Tiché kap, kap, kap. Hlasitější a hlasitější. To když si ho všiml a nedokázal neposlouchat. Ve zdech. Ze zdí. Všude. Kap kap kap. Vlhko a smrad. Odpornej smrad. Už ho cítil i ze sebe. Za těch pár dní ho stačil nasát. Zbytkem oblečení, póry, plícemi. Vším. Opět mlčeli.
Phillip si hlasitě povzdechl a odpoutal se od stěny. Začal přecházet po místnosti a vězeň byl rád, že nachvíli přehlušil vodu.
„To kapání je nesnesitelný.“ Zavrčel voják a překvapil ho.
„Zvykneš si.“ Zalhal. Tak dlouho tu nebudu. Odsekl muž.
„Povídej něco.“ Dodal. On přizvedl obočí. Zeptal se.
„Nevím, cokoliv. Ať to neposlouchám.“ Rozčiloval se Phillip. Téměř přikazoval. Vězeň se pobaveně pousmál. To byla tedy žádost.
„Hm. Promiň. Jediný, o čem teď dokážu přemýšlet, jsou činnosti spojený s mojí dolní polovinou těla.“ Neodolal opět. Ve skutečnosti to nebyla už moc pravda. Ale. Usmál se spokojeně. Muž téměř vylétl z kůže.
„Hned s tím přestaň!“ Nechci to poslouchat. Mračil se.
„Sám jsi chtěl, abych o něčem mluvil.“ O tom ne. Zareagoval Phillip okamžitě. Vězeň pokrčil rameny v doprovodu řinčení okovů.
„Pak nemůžu sloužit.“ Zavřel oči. Voják se na něj pohoršeně zadíval. Co si o sobě myslí? A jak se to s ním opovažuje mluvit? Je jenom... nebude se rozčilovat. Ne kvůli němu. Usoudil a pokračoval ve svém přecházení. Skoro vyjekl a uskočil. U zdi seděla velká krysa a sledovala ho. Oklepal se. Nesnáší krysy a podobnou havěť.
Zadupal. Chlupaté monstrum nereagovalo. Zamračil se a znovu zadupal. Líně, téměř otráveně se zvedlo a zmizelo ve zdi. Phillip se cítil trochu poníženě. Zdálo se mu to, nebo se mu vysmívala?
„Ztrácíš čas. Jsou neskutečně drzí.“ Ozval se vězeň. Už si chtěl postěžovat. Pak si ale vzpomněl, že se rozhodl ignorovat ho. Nereagoval a pokračoval ve své pochůzce.
Vězeň neskryl úsměv. Půvabný. Vážně jo. Zavřel oči. Unavený předešlými dny. Unavený vyčerpáním. Unavený přemýšlením, na něj měl teď opravdu času dost. Usnul.
Phillip stále přecházel po cele a snažil se uklidnit. Nesnášel čekání. Kdekoliv. Na cokoliv. Vždy ho znervózňovalo. Rozčilovalo. Zastavil se a tiše zasupěl. Otočil hlavu ke svému společníkovi. Lehce se urazil, že tak klidně sedí, zatím co on... hmm, usnul? Přešel blíž.
Dřepl si a zadíval se na něj. Umytý, čistě oblečený... Ne, jemu by slušela i lehká neupravenost. Jemně zarostlá tvář, obličej ožehlý sluncem a větrem. Někde na moři. Na hřbetu koně. Divoký a ryzí. Volný. Ne spoutaný v temné kobce. Jemně se zachvěl. Netušil zda chladem či...
Muž se ve svém spánku zamračil. Jakoby zestárl o několik let. Phillip vztáhl ruku. Aniž by si uvědomil, co dělá, prsty v rukavici pohladil čelo. Odhrnul vlasy ze spánku a sklouzl k opálené tváři.
„Jsi svůdník. Bezstarostný hráč, nebo ne? Tak odkud jsou všechny ty vrásky?“ Řekl mírně.
Unavená mysl byla pro noční můry snadná kořist. Zlé sny ji jako temné pavučiny omotaly a otupovaly strachem. Odporným mrazivých strachem.
Utíkal lesem. V noci a sám. Tělo se chvělo větrem, srdce strachem. Ruce měl spoutané za zády. Pálila ho zápěstí a rozedřené nohy. Jakoby běžel po rozpálených uhlících, ale nemohl zastavit. Ne. Slyšel to. Cítil. Někde za sebou. Děsivě blízko. Téměř mu to funělo na krk. Chladným smradlavým dechem. Svět se s ním zatočil.
Najednou stál, spoutaný v pranýři a před ním pochodovaly velké krysy v bílých uniformách. Prskaly a máchaly malými šavlemi. Z vesela. Jako malá bizardní přehlídka. Prskaly a smály a jemu to dýchalo na záda. Chladným smradlavým dechem. Téměř cítil kostnaté prsty šplhající po jeho zádech ke krku. Žaludek se sevřel a on viděl sám sebe zvracet. A velké chlupaté krysy se k němu seběhly a pustily se... zavřel oči. Kolem se rozezněl hlas bubnů. Vibroval tělem až k srdci. Rozechvělo se strachem.
Otevřel oči. Klečel s hlavou na špalku. Tělo mu pokrývala vrstva sněhu a on necítil končetiny. Ne. Cítil. Nesnesitelnou bolestí. Omrzaly mrazem a kolem padal sníh. Hustými velkými vločkami pokrýval zem a vše na ní. Zamrkal a zadíval se na šedivý dav stojící proti němu. Bylo jich jen pár. Šedivý a beztvarý. Tupě ho sledovali a mezi nimi on. Křiklavě barevný. Smál se a pusu si cpal velkým rajčetem. Šťáva mu stékala po bradě a jemu se opět zvedl žaludek.
Nebál se smrti. Ne, byl ochotný položit život. Za svou pravdu ano. Ale. Teď a tady. Se srdce svíralo strachem a on tomu nedokázal zabránit. Citíl strach. Cítil úzkost, o co hůř. Cítil pochyby a smrdutý chladný dech. Kostnaté prsty hladící jeho zátylek. Spíš ho nepříjemně škrabaly. Skoro je viděl.
A pak se to stalo. Jiné prsty. Hebký lehký dotek. Sáhl mu do srdce a jemně stiskl, aby ho uklidnil. Schoval. Muž se zhluboka nadechl. Tak dlouho toho nebyl schopný.
Pomalu otevřel oči. Uvědomil si, že se chvěje chladem. Otočil hlavu k oknu. Jak dlouho spal? Dle přítmí přijde brzy noc.
„Přinesli nám večeři.“ Ozval se Phillip. Ale nechtěl jsem tě budit. Dodal a přistoupil blíž.
„Večeře. To je něco novýho.“ Zamrkal. Bolela ho hlava. Jak dlouho se pořádně nenapil? Přemýšlel a opřel si ji o chladivý kámen. Zavřel oči. Možná bude lepší zase usnout. Věděl, že se mu nezdálo nic pěknýho. Ale... zachvěl se. Vzpomněl si na laskavý dotek. Možná nebyly zas až tak zlý. Jeho sny. Lepší než sedět a čekat...
„Nebudeš jíst?“ Přerušil společník myšlenky.
„Nemám hlad.“ Zalhal. Ale. Zamračil se Phillip.
„Co ta náhlá starost?“ Podíval se na něj. Muž se lehce urazil. Pak sklonil hlavu.
„Zdály se ti zlý sny. Musí to být taky trochu z hladu. S plnym žaludkem se člověk hned cítí trochu líp, nebo ne?“ Vězeň překvapeně zamrkal. Jak víš. Zeptal se.
„Mračil jsi se a cukal jsi sebou.“ Pokrčil rameny. Hebký lehký dotek. Pomyslel si muž. Tak? Pobídl ho Phillip. On se zamračil.
„To je jedno. Stejně nemám jak.“ Jsi hrozně tvrdohlavý, víš to? Zamračil se voják a postavil se nad něj s tácem v ruce. Vězeň se zasmál.
„Že to říkáš zrovna ty.“ Pohoršil ho. Ty! Chtěl jsem se omluvit, že jsem se choval tak... ale ty mi to vůbec neusnadňuješ! Vyčetl mu. Muž přizvedl obočí. Pousmál se.
„Promiň, přijímám tvou omluvu.“ Phillip se spokojeně usmál a chvíli nad ním váhavě stál. Povzdechl si a klekl.
Vězeň přizvedl obočí při pohledu na vydatnou večeři. Nepřinesli ji pro ně. To jemu. Zvedl oči k muži. On si všiml výrazu. Zamračil se a ucukl pohledem.
„Je toho zbytečně moc a já nemám hlad.“ Položil tác a stáhl si rukavice.
„Nevadí...“ Ne, v pořádku. Voják přikývl a zvedl misku. Sáhl pro jednu z vařených skoro celých brambor. Dal muži kousnout. Pak kuřecího stehna, kterých bylo v misce několik, pak ještě zelenina.
Vězeň zavřel oči a vychutnával si chuť masa na jazyku. Opět si kousl. Zvedl oči k temně modrým. Sledovaly jeho rty.
„Díky.“ Phillip jemně zamrkal a podíval se na něj. Trochu zrůžověl a přikývl. Tiše ho krmil. Sem tam si ukousl sám. Pak mu dal napít. Něco vzdychl a odněkud vytáhl jemný látkový kapesník. Vypadal jako talisman pro štěstí.
Otřel muži rty. Zadíval se na ně. Sáhl pro kalich s vodou a namočil v ní kapesník. Věnoval se zbytku obličeje. Zlehka ho držel pod bradou a otíral čelo, spánky, nos a tváře. Zloděj ho tiše sledoval. Dlouhé štíhlé prty, připomínaly spíš ruku ženy než muže. A jejich dotek. Zavřel oči a zadržel úsměv.
Phillip skončil, jedním krátkým pohledem zhodnotil své dílo a pak se posadil. Odložil pohár a hrál si s kapesníkem.
„Příjemná noc?“ On nechápavě zvedl oči. Ten kapesník. Vysvětlil muž.
„Ne, patří... přítelkyni z dětství. Prý bych měl u sebe nějaký mít. Jako muž.“ Pobavil vězně. Jo. To bys asi měl. Přikývl.
„A ty?“ Co? Nechápal. Nic nemáš? Myslím od své mil... lásky. Opravil se Phillip. Muž se zamyslel.
„Promiň, asi ti všechno sebrali.“ Uvědomil si voják.
„Na tom nesejde, to podstatný nosim ve svým srdci.“ Sklonil k němu hlavu a zadíval se do očí. On se jemně zachvěl.
„Bože, tak hrozně se stydím.“ Schoval hlavu v pažích a překvapil vězně. Nechápavě se zeptal.
„Ty. Bůhví, jak dlouho tu budeš. Desítky let. Do smrti. Možná tě to zabije a... jsi tak smířený. Statečný. Hrdě to přijímáš. Kvůli ní. Kvůli tomu čemu věříš.“ Zakroutil hlavou.
„Nevím. Nevím, co mám čekat a... co když mě budou bičovat nebo něco. A já budu prosit, aby přestali. Budu...“ Zvedl k němu oči. Slabý. Zašeptal.
„Vím, že to byla má chyba a... měl bych přijmout svůj trest, ale... tak hrozně se bojím.“ Řekl nešťastně. Tak hrozně moc. Šeptal. Vězňovo srdce zalilo teplo a mysl klid. Usmál se.
„Taky se bojim.“ Muž překvapeně zakroutil hlavou.
„Nevypadáš, že byses...“ Věř mi. Uvnitř jsem roztřesený strachy. Přerušil ho.
„Věřím tomu, co dělám. Ale to neznamená, že nemám pochyby a nebojím se. Nejsem ani tak statečnej a ani tak chladnokrevnej.“ Obzvlášť tady. Dodal a hleděl mu do očí. Phillip jemu. Jemně se usmál a přikývl.
„Lháři.“ Řekl ale v hlase byl slyšet vděk. Muž se pobaveně pousmál. Pak přizvedl obočí, voják polekaně vyjekl a skoro si mu sedl do klína. Držel se za bok. Před nimi seděla velká krysa. Jeho známá velká krysa.
„Ona. Ona to dělá úmyslně.“ Sledoval tvora, který si s naprostým klidem umýval obličej. Pak se přesunul k tácu a ochutnal. Vězeň zachrastil okovy. Tentokrát úmyslně a hlasitě. Bestie vyskočila na nohy a s kusem masa běžela pryč. Phillip uvolněně vydechl. Nesnáší krysy a podobnou havěť. Tak hrozně moc je nesnáší.
„Díky.“ V pořádku. On překvapeně zamrkal a zadržel dech. Proč to znělo tak... otočil hlavu. Blízko. Zadíval se do zelených očí. Seděl těsně u muže, nohy zapletené v jeho. Skoro jakoby se k němu polekaně přitiskl. Nepřitiskl, nebo ano? Přemýšlel mozek ale on ho nedokázal vnímat. Vnímal jen... jemně se zachvěl. Vězeň se k němu sklonil.
„Co to děláš?“ Vyšel mu vstříc.
„Nevim. A ty?“ Zašeptal u rtů a pak je ochutnal. Phillip mírně cukl hlavou, ale neodtáhl se. Odpověděl. Jen zlehka a opatrně. Hladili své rty a srdce jim tloukla v hrudníku. Jako hlasitý duet.
Voják se odtáhl. Dlaní se opíral o pevný hrudník a zrychleně dýchal.
„To.“ Zašeptal. To nemůžeme! Odsedl si. Vězeň se zhluboka nadechl, aby zklidnil dech.
„Proč ne?“ Zeptal se a vyvolal šok.
„Copak jsi zapomněl proč tu jsi?“ Pokáral ho. On zavřel oči. No jistě. Skoro zapomněl. Opřel si hlavu. Phillip se začal zvedat. Muž rychle otevřel oči.
„Počkej.“ Překvapil ho. To přece neznamená, že nemůžem zůstat takhle. Voják se na něj váhavě podíval. Sklonil hlavu.
„Prosím.“ On se zachvěl. Zavřel oči a nadechl se. Se skloněnou hlavou se přisunul blíž. Měl příliš rozechvělé srdce, aby se na něj byl schopný podívat.
Dotkl se hrudníku a zlehka pohladil. Opřel se o něj. Čelem o jeho krk. Spoutaný uvolněně vydechl.
„Nic... nic víc ale nečekej.“ Vzpomněl si Phillip. On se usmál.
„V pořádku, tohle stačí.“ Zašeptal mu do vlasů a zavřel oči. Muž s ním. Pak znovu mlčeli.
Probral ho chlad. Zamračil se a rozhlédl. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, kde je a s kým. Zvedl hlavu. Jeho společník spal. Měl skloněnou hlavu a tiše oddechoval. Vypadalo to, že tentokrát se zlé sny jeho spánku vyhly.
Phillip se pousmál a opět se o něj opřel. Odtáhl se. Svlékl si kabát a přehodil přes sebe i muže. Chytl ho za rameno a zachumlal se k jeho hrudníku, jak nejlíp dokázal. Spokojeně vydechl a zavřel oči. Vězeň byl spocený, špinavý a nasáklý kobkou, přesto mu byla jeho blízkost příjemná. Někoho jiného v podobném stavu by se štítil dotknout, ale u něj mu to nevadilo. Netušil proč a nezáleželo na tom. Byl rád, že je s ním. Víc než jen rád. Nedokázal si představit, že by tu teď seděl sám. V chladu. Vlhku a s tím odporným chlupatým monstrem. Zachvěl se odporem. Přitiskl se ještě blíž k muži. Jakoby mu dodával sílu. Srdci odvahu. Jen svou přítomností a dotekem.
Někdo s ním jemně zatřásl. Zamrkal a otupěle zvedl hlavu. Zaostřil na vojáka, který se nad ním skláněl. Srdce odskočilo šokem. Už? Hleděl němě na muže. On na něj. Přikývl.
Phillip sklonil hlavu. Vzpomněl si a otočil se. Vězeň stále spal. Vždyť ani nezná jeho jméno. Uvědomil si. Nechce odejít takhle mlčky a... nechce?
„P-pane?“ Ozval se nervózně voják a nedovolil mu zamyslel se nad tím. Cukl sebou a přikývl. Opatrně vstal a důkladně přikryl muže svým kabátem. Rukávy přes ramena, aby nesklouzl. Prsty se vyhouply ke tváři a zlehka ji pohladily.
Až to všechno skončí, možná by mohl něco udělat. Pokud tedy bude mít ještě nějaký vliv. Narovnal se, zhluboka nadechl a otočil.
„Můžeme.“ Usmál se klidně. Strážce tím očividně potěšil. Přikývl a vedl ho ven.
Chladnými vlhkými chodbami se nesly těžké kroky. Několik párů bot. Byly hrdé a sebevědomé. Bez zaváhání. Ozvěna je s lehkou nejistotou vracela zpět. Tišeji a tišeji.
Kroky jednohlasně utichly. Nahradilo je cvakání zámku a pak zvuk dveří. Zpoza nich se vyhoupl jemný svěží závan. Vzduch. S ním hřejivé paprsky a slunce.
Muž, stojící ve dveřích, se znovu zhluboka nadechl a vykročil do světla.
Před elegantním venkovským sídlem zastavila malá družina a sesedlala. Nejmenší z postav, oděná v temně šedivém plášti, se rychlým krokem vydala do domu.
Stejně svižně procházela pokoji až do velké ložnice. V královské posteli ležel světlovlasý muž. Na břiše. Záda pokrytá úzkými tenkými jizvami. Možná prutem.
„Phillipe.“ Zděsila se dívka a sedla si k němu. Zvedl hlavu a otočil k ní. Pousmál se. Violetta. Jeho krásná sladká přítelkyně. Měla temně šedivé, vlasy stočené v roztomilých loknách. Jemnou porcelánovou tvář s velkýma modrýma očima. Dlouhé řasy, růžové rty. Dokonalá panenka. Jemná, něžná a zrovna teď upřímně rozrušená.
„B-bolí to? Bolelo?“ Natáhla drobnou ručku k ranám.
„Ne tolik, jak bych čekal.“ Možná o tom tam dole neměl mluvit. Třeba by to nepřišlo. Zasténal.
„Myslím, že v té večeři něco bylo. Na otupění mysli i bolesti.“ Proto jsme oba tak odpadli. Dodal. Nechápavě k němu zvedla oči. Oba? Zeptala se. Jen zakroutil hlavou.
Povzdechla si a otočila hlavu ke své služce, která zadýchaně dorazila.
„Nastěhuju se vedle. Přines mi ty mastičky, které vezem.“ Dívka přikývla a zmizela za posuvnými dveřmi.
„Cestou jsem se stavila u mastičkářky.“ Vysvětlila. Víš jaké. U té ošklivé staré ženské. Vypadá přesně tak, jak od ní člověk čeká, hm? Nechápu, proč ze sebou něco neudělá. Jako mastičkářka. Zakroutila hlavou a svlékla si plášť. Pod ním měla úžasné zdobené šaty. Půvabná, dokonalá panenka.
Pak se rozpovídala o událostech, které propásl. Nemohlo se jich za dva dny stát tolik nebo ano? Přemýšlel, ale pak se pousmál. Svým způsobem to její štěbetání miloval. Když mluvila, nemusel přemýšlel nad ničím jiným.
Dívka sledovala jak si s jemnými steny obléká košili. Zamračila se.
„Neměl bys ještě vstávat.“ Podotkla. On ví. Ale nevydrží ležet další den. Nehledě na to, že ho chce vidět. Kdyby tam dole tušil, jak moc... dovolil by mu víc. Teď už nedostane šanci. I kdyby mu zvládl pomoci, on má svoji lásku. Políbil ho jen ze slabé chvilky. Možná omámený tím, co jim strážci dali. Možná protože nevěděl, kdy zase uvidí živého tvora. Kromě těch odporných, chlupatých... zachvěl se zhnusením.
„Musím mluvit s otcem.“ Odložil teplý kabátek. Rány byly ještě moc citlivé. Stačila jen lehká košile, aby začal pochybovat o svém úmyslu.
„Nevezmeš si...“ Vstala. Ne, je teplo. Zalhal a vyšel z místnosti. Violetta s ním.
„Pojedu s tebou.“ Nesouhlasně se otočil. Zamračila se a doběhla ho.
„Jako podpora.“ Znala ho. V očích měl něco, co dřív nikdy. Chtěla zjistit proč. Podpořit ho.
Procházeli královským palácem. Celou cestu nezpomalil a ani teď ne. Musela několikrát popoběhnout, aby mu stačila.
Jemně zaklepal na pootevřené dveře a vešel. Rozhlédl se po elegantním pokoji. Přešel k otevřenému vchodu do ložnice. Violetta zrudla a otočila se. On mírně zrůžověl a sledoval prošedivělého muže sedícího v křesle.
Před ním klečela služka a uspokojovala ho ústy. Něco zamumlala. Obědvající muž otočil hlavu ke vchodu. Potomek králů. Jejich čest a urozenost se musela ztratit někde ve víru času. Proč pro něj dřív bylo tak těžké otevřít oči? Nebylo. Jen se tomu bránil. Ať byl jakýkoli, stále to byl otec. Rodina.
„Neumíš klepat?“ Klepal jsem. Navíc bylo otevřeno. On chytl vstávající služku.
„Připadá ti to hotový?“ Zavrčel. Zamrkala a rozpačitě se podívala na Phillipa. Odvrátil pohled.
„Mám přijít později?“ Když už jsi tady. Zakousl se sedící do čerstvého rajčete. Muž netušil proč, ale zvedl se mu žaludek. Sklonil hlavu.
„Chtěl jsem s tebou mluvit, v tom vězení...“ Hm. Doufal jsem, že využiješ příležitosti a konečně uděláš něco správně. Přerušil ho muž. Phillip k němu nechápavě zvedl oči. Zachytil pohyb u jeho pasu. Zamračil se a podíval se jinam.
„Můj spoluvězeň. Myslím, že dostal nepřiměřený trest. Nevím, čí ženu to přesně...“
„Přeskočilo ti?“ Vyštěkl muž a znovu ho přerušil. Phillip se na něj opět nechápavě podíval. On ho sledoval stejným pohledem. Zakroutil hlavou a chytl dívku.
„Vypadni, přešla mě chuť. Vy obě.“ Podíval se na Violettu. Rychle zmizela. Služka plačky s ní. Muž se opřel do křesla a sledoval druhého.
„Bože, ty jsi fakt úplně... nepřiměřenej trest? Dokážeš něco takovýho vypustit po všem, čím sis kvůli němu prošel?“ Hleděl mu zpříma do očí. Velitel královských stráží zaváhal.
„Já? Proč já?“ A ty? Za co tu jsi? Vybavil si zkoumavý pohled, kterého si předtím nevšiml. Srdce se bezdůvodně zachvělo.
„Hm. Nevim. Třeba protože se ho už několik let snažíš chytit?“ Phillip zbledl.
„T-to byl. To byl. To byl Mykola?“ Nebyl schopný se nadechnout.
„To snad nemyslíš... strávili jste spolu celý den v cele a ty sis nevšim?“ Nechápal muž.
„Nikdy jsem ho neviděl a proč bych se ptal na jméno nějakýho...“ Vážně ti připadá normální, za co tě trestá? Ještě k tomu tě strčí sem. Tebe. Zadíval se na muže.
„Chtěl jsi...“ To už je teď jedno. Phillip jemně zavrávoral.
„Poprava byla před třemi dny, nechal jsem...“ Bože, nečekal jsem, že se ještě zasměju.
„Před třemi dny?“ Zašeptal a dál slova nevnímal. Byl zpět. V chladné cele a skláněl se nad ním. Prsty v rukavici pohladil čelo. Odhrnul vlasy ze spánku a sklouzl k opálené tváři.
„Jsi svůdník. Bezstarostný hráč, nebo ne? Tak odkud jsou všechny ty vrásky?“ Zavřel oči. Zvedl se mu žaludek. Ne. Ne! To nemůže být pravda. Ne! Vycouval z místnosti. Pak se rozeběhl pryč.
Muž se za ním zadíval. Sklonil hlavu zpět ke svému talíři. Něco zamručel. Vždycky o tom pochyboval. Že je skutečně jeho. Štěstí, že neni prvorozený. Vrátil se ke svému obědu.
Phillip probíhal chodbami, ven z paláce. Potřebuje vzduch, čerstvý vzduch. Dusí se tu. Věčnost. Zaběhl za roh a srazil k zemi mladou služku. Aniž by se omluvil, všímal si jí, pokračoval dál.
Vyběhl na nádvoří a zhluboka se nadechl. Svět kolem se roztočil. Rychleji a rychleji. Stále dokola. Musí pryč. Musí...
„Phillipe?“ Vše se zastavilo. Taky se bojím. Zadíval se na Violletu. Věř mi. Uvnitř jsem roztřesený strachy. Proboha. Zavřel oči a objal své paže. Proboha. Klesl na kolena.
„Phillipe!“ Přiběhla k němu rychle.
„Co se stalo? Co ti udělal?“ Chytla ho.
„Mluv se mnou!“ Zvedl k ní hlavu.
„Zabil ho. On ho zabil.“ Zalapala po dechu.
„K-koho?“ Ten úsměv byl... takhle se zločinci neusmívají. Neměli by. Zavřel oči. Tam venku to musel být pohledný muž. Vězeň byl trochu ve výhodě, ale on si přesto všiml. Pronikavého a bystrého pohledu zelených očí. Měly v sobě jas a sílu blesku.
„Koho?“ Zopakovala dívka. Zamrkal a zadíval se na ni.
„Musím tam. Musím...“ Vydal se ke stájím. Ona nechápavě za ním.
Strážci u brány sebou cukli a zasalutovali.
„P-pane.“ On jen přikývl a projel dovnitř. Sesedlal a vydal se k hlavnímu vchodu vězení. Dokonale vyděsil všechny vojáky.
„Otevřte mi.“ Zastavil se před silnými okovanými dveřmi. Stráž zapomněla pozdravit a váhavě ho sledovala. Čelo měl orosené a tváře zapálené horečkou, košili promočenou potem a na zádech krví. Za ním stála stejně uřícená, rozdrbaná ale nechápající Violetta.
„J-jste v pořádku? Vypadáte...“
„Hned!“ Vyštěkl netrpělivě. Podívali se na dívku, hledaje pomoc. Nenašli.
Otevřeli. Muž je s bručením odstrčil z cesty. Bez zastávky procházel chodbami. Strážci i s dívkou ho následovali. Zastavil se.
„Kudy? Kudy k mojí cele?“ Zeptal se znovu, když nepochopili.
„T-tudy, pane.“ Kdo je ten muž a co udělal s jejich velitelem? Vyměnili si rychlé pohledy a jeden ze stážců ho vedl kamennými uličkami.
Konečně. Odstrčil muže, který otevřel celu. Zevnitř se vyvalil ten samý smrad. Nevnímal ho a vešel. To samé okno. Stejné přítmí. Stejné okovy. Stejný... zachvěl se a přešel ke zdi.
Dotkl se řetězu. V uších mu zazněl jejich zvuk. Dotkl se míst, kde si muž opíral hlavu. Počkej. To přece neznamená, že nemůžem zůstat takhle. Klesl na kolena a opřel se rukama o zeď. Schoulil se. Taky se bojim. Vytryskly mu slzy. Ne. Ne. Ne. Prosím ne. V pořádku, tohle stačí. Pohladil ho hlas. Svět se s ním zatočil a on se svezl na chladný kámen.
„P-Phillipe... rychle. Ty!“ Zavolala Violetta do chodby. Voják, který raději čekal venku, přiběhl.
Phillip se zamračil a probudil. Zadíval se do popraskaného stropu. Tupě zamrkal a vyčerpaný mozek se odmítal probrat. Tělo také.
„Jak se cítíš?“ Ozval se známý hlas. Otočil hlavu. Dívka se opatrně pousmála. Na sobě měla kalhoty a košili od uniformy. Oboje černé. Zamračil se a otočil na bok. Nemá sílu mluvit. S nikým. Nemá sílu poslouchat. Nikoho.
Povzdechla si a sklonila hlavu ke složenému zavoskovanému listu, který držela. Byl to obyčejné psaní bez pečeti.
„Jeden z vojáků mi dal dopis.“ Začala. Od Mykoli. Muž se rychle posadil. Zatočil se s ním svět, opřel se o ruce.
„Možná bych ti ho měla dát...“ Zmlkla, když k ní zvedl oči. Povzdechla si a rozlomila vosk. Podala mu list a vstala.
„Nechám tě.“ Šla pryč. Zadíval se za ní. Sklonil hlavu k dopisu. Nadechl se a otevřel. Po pár prvních řádcích se rozbrečel.
„Ty zatracenej lháři!“ Zmuchlal ho a odmítal číst dál. Uklidnil se a opět dopis rozložil.
Nemám moc času a vlastně pochybuju, že to budeš chtít číst. Tak jen krátce.
Omlouvám se, že jsem lhal. Bál jsem se, že bys se mnou jako s Mykolou nemluvil. Taky se omlouvám za svoje nevhodný chování a ano, přestal jsem úmyslně.
Když nad tím přemýšlím, mám pocit, že bych se měl omluvit za vše, co jsem řekl nebo udělal. Nechci tě svým dopisem ještě víc rozčílit než už se mi to jistě povedlo, tak raději jinak.
Děkuju, Phillipe. Nevím, jak se ti to povedlo. Ne, vlastně vím, ale díky tobě jsem nachvíli zapomněl a přestal se bát. Za to ti děkuju, M.
Phillip chvíli mlčky, bez pohybu seděl. Nic víc? Pomyslel si. Jen krátký dopis a sbohem? Sevřel list. To není fér. Chce víc. Slyšet víc. Cítit víc. Prosím. Zadíval se na dopis. Zamračil se a začal ho srovnávat. Důkladně uhlazovat, aby nerovnosti zmizely.
„Phillipe?“ Ozvala se Violetta ode dveří. Zvedl k ní oči. Pohledem se zeptala. On ji pohledem pobídl.
Přisedla si. Podal jí list. Přizvedla obočí ale neodmítla. Přečetla.
„Krátký, hm?“ Dívka zakroutila hlavou.
„Co víc by mohl napsat? Co víc bys chtěl, aby napsal?“ Dodala. Muž se zamračil.
„Já nevím. Jen...“ Řekl nešťastně. Zadívala se na něj.
„Nevím, co přesně se tam dole stalo. Ale pokud to chápu dobře.“ Sklonila hlavu zpět k dopisu. Kdybys měl jen deset slov, sto, tisíc a nic víc už mu nikdy neříct. Co bys řekl? Phillip k ní zvedl oči. Pousmála se.
„Nestačila by dvě?“ Muž se zachvěl. Znovu se usmála a odhrnula mu prameny z obličeje přitom ho pohladila po spánku.
„A-ale on přece nenapsal...“ Ne, to nenapsal. Podala mu dopis.
„Ale v jeho slovech je cítit, jak moc chtěl.“ Phillip se zamračil. A to jeho ne, vlastně vím. Nemluví to za vše? Dodala.
„To může znamenat cokoliv.“ A co myslíš, co znamená jeho cokoliv? Muž se znovu zachvěl. Pronikavý pohled v zelených očích. Pobavený úsměv. Příjemný zvonivý zvuk smíchu. Polibek do vlasů. To on neví a neví, zda chce vědět. K čemu by to teď bylo dobré? K čemu?
Dvě zahalené postavy projížděli zasněženým lesem. Koruny stromů se ztrácely někde nad nimi. Byly vysoké, neskutečně vysoké a vyprávělo se o nich mnoho příběhů a legend. I o samotném lese. Teď převládala jedna. Měl být útočištěm vzbouřenců.
Vyšší z postav zastavila a sesedlala. Počkala na druhou a pomohla jí.
„Dál bysme měli pěšky.“ Upravil si Phillip šálu. Violetta svou.
„Jsi si jistý, že jdeme správně?“ Rozlédla se po vysokých kořenech stromů. Pokrčil rameny.
„Netuším. Mělo by být jedno kudy jdeme. V té zprávě stálo, že si nás sami najdou.“ Jo a my jí slepě věřili. Povzdechla si dívka.
„Copak to nevidíš? Chtěj nás tu nechat umrznout.“
„Hm. To by byla veliká škoda.“ Violetta lehce vyjekla a Phillip se rychle otočil, s rukou na jílci meče. Překvapeně se rozhlédl a strčil dívku za sebe. Kolem nich stáli ozbrojení, před zimou zahalení muži. Včele nejvyšší a nejurostlejší z nich. Tak jako stromy kolem neskutečně vysoký a urostlý.
„Phillip?“ Zeptal se a schovával se pod teplou kapucou svého dlouhého kožichu.
„Kdo se ptá?“ Hlídal Phillip očima muže kolem a tělem chránil vyplašenou Violettu. Mluvčí něco zamručel. Znělo to trochu pobaveně.
„Jsem Byron. Pokud vím, to tys nás hledal. Takže ptát se budu já.“ Navrhl a trochu to znělo jako zahřmění. Dívka schovávající se za mužem se zachvěla a prsty svírala látku na jeho zádech.
Phillip pevně sevřel svůj meč a znovu se rozhlédl.
„Hledal a zdá se, že našel.“ Dodával si odvahu. Nebyla to chyba? Nevystavil Violettu zbytečnému riziku? Cokdyž se s nimi nebudou bavit a rovnou je zabijou? Ne, to není Mykolův... ale on je mrtvý. Připomnělo mu srdce a jemně se sevřelo.
„Přejdi k věci.“ Navrhl muž znovu a hlas opět připomínal přibližující se bouřku. Phillip se zamračil.
„Dej si pozor na pusu! Takhle se mnou nějaký přerostlý vyvrhel mluvit nebude!“ Vyštěkl. Muž přizvedl obočí. Druhý vytřeštil oči, když se začal smát. Upřímně a od srdce.
„Jistě, jistě. Omlouvám se, vaše výsosti.“ Vytvořil na tak velkého muže dost elegantní pukrle. Phillip se zamračil. Nebylo to vůbec upřímné.
„Jak se opovažuješ!“ Zapomněl dočista, že ho mají jako terč desítky luků a kuší. Tohle je prostě moc. Jsou všichni zločinci tak drzí a... no asi to patří k jejich povolání. Uvědomil si. Pak se jemně zachvěl. Vzbouřenec stojící za Byronem se začal smát. Stejně upřímně jako on. Phillip cítil, jak mu srdce jemně vibruje v hrudníku. Ne, vlastně vibrovalo velice silně a hlasitě.
„Bože, stále tak hrdý, výbušný a... půvabný.“ Muž zavřel oči. Ne. Zašeptalo srdce. Zadíval se na rebela. On položil Byronovi ruku na rameno a jemně kývl na muže kolem. Stáhli své zbraně. Otočil hlavu k veliteli královských stráží. Sáhl si ke své kapuce.
Phillip na něj chvíli tupě hleděl. Otočil se a vydal pryč. Bez koní, bez Violetty, bez jediného slova. Muž pobaveně zakroutil hlavou a několika kroky ho doběhl.
„Počkej, prosím.“ Chytl ho za rameno. On ho jedním pohybem odstrčil a namířil mu ostří meče na krk. Tvářil se dokonal chladně. Vzbouřenec přizvedl bradu a zvedl ruku ke svým.
„Jak?“ Zeptal se Phillip. Muž zakroutil hlavou.
„To byses spíš měl zeptat Byrona. Vlastně to naplánoval on.“ On se zamračil.
„A-ale já to nechápu, přece tě oběsili, jak... jak...“ Nedokázal mozek pochopit, proč oči zrovna sledují mluvící a chodící. Žijící mrtvolu.
„Nikdy se se mnou nesetkal. Zapomněls? Nebylo těžký přesvědčit ho, že to mrtvý tělo je moje.“ Taky dost pomohlo, že ho nechal okamžitě spálit. Dodal. Phillip sklonil hlavu a zhleka spustil meč.
„A-ale proč jsi mi neřekl... a co ten tvůj rádoby srdceryvný dopis?“ Zeptal se. Muž si povzdechl.
„Byl jsi velitel jeho stráží a... nevěděl jsem to. Vážně jsem myslel, že ten den zemřu. Překvapilo mě to asi tak jako tebe.“ On se zamračil. Ne. Tak jako jeho ne. Zvedl hlavu a s ní i ostří.
„Vytáhni meč a braň se!“ Řekl chladně a velitelsky. Všichni kolem společně s mužem přizvedli obočí. Phillip se ještě víc zamračil.
„Řekl jsem, abys vytáhl meč a bránil se! Ať tě můžu zabít!“ Vyštěkl nešťastně a Mykola se pousmál. Chytl ostří a zlehka odstrčil.
„Phillipe.“ Řekl mírně a vykročil. On se zamračil. Ne! Namířil na něj opět svůj meč. Muž se mu zadíval do očí.
„Vážně to chceš udělat?“ Phillip nešťastně zakroutil hlavou.
„Víš... víš, jaký to bylo?! Víš, jak jsem se cítil... k tomu.“ Vytryskly mu slzy. Proč jsi za mnou nepřišel? Zeptal se vyčítavě. Vůdce vzbouřenců si povzdechl.
„Netušil jsem, co uděláš. Stále jsi velitel královských vojsk. Jeho syn.“ Vysvětloval.
„A-ale co tohle... proč a ten hrozný chlap.“ Pobavil Mykolu i Byrona.
„To bylo taky jen z opatrnosti. Jak jsem řekl, stále jsi jeho velitel. Netušili jsme proč přesně nás hledáš.“ Prostě sis mohl myslel, že jsou oslabení mou smrtí a vlákat je do pasti. Pokrčil rameny. Phillip mu tiše hleděl do očí. Povzdechl si. Jistě. Opatrní. To on byl taky.
„A zatím si vlákal ty mě.“ Zabručel a opět muže pobavil. On využil nepozornosti a přistoupil blíž. Vztáhl ruku. Phillip zamrkal a rychle zvedl hlavu. To když ho po tváři zlehka pohladily prsty.
„Nevíš, jak bylo těžký poslouchat rozum a nerozjet se za tebou hned.“ Nejdřív jsem se zotavoval, takže pro Byrona nebylo tak těžký udžet mě tady, ale pak... nakonec souhlasil. Asi spíš, abych mu dal pokoj. Podíval se pobaveně na muže. On něco zamručel. Také to znělo dost pobaveně.
„On? Ale ty jsi přece vůdce.“ Řekl Phillip lehce uraženě a káravě směrem k Byronovi.
„Možná, ale on je můj starší bratr. Vždycky se o mě staral a dával na mě pozor.“
„Ta věc?!“ Vyhrkl muž a rozesmál bratry. Větší z nich zakroutil hlavou.
„Bože, měl jsi pravdu. Je...“ Dal povel mužům. Stáhli se. Měli bysme jít. Dodal. Mykola přikývl a podíval se na Phillipa. Otázku v očích. Muž rozpačitě sklonil hlavu a vymrzlé tváře ještě zrůžověly.
„Já... chtěl jsem se k vám přidat. Já a pár mých mužů. Čekají nedaleko od lesa.“ Nechtěl jsem je ohrozit, kdyby to byla léčka. Mluvil ke svým botám. Mykola se spokojeně usmál a měl chuť ho obejmout. Pevně. Na dlouho. Poprvé.
„Je ne a tu malou ano?“ Ozval se Byron. Violetta mírně nadskočila a otočila se.
„Kdo je u tebe... nejsem malá, to ty jsi zbytečně veliký!“ Vyštěkla hrdě. Muž se znovu zasmál a přikývl.
„Jistě, tak pojď. Měli bychom tě oblíct do něčeho teplejšího. V tom pláštíku ti musí být hrozná zima.“ Prohlížel si její půvabné cestovní oblečení. Zamračila se na něj, ale pak přikývla.
„Trochu.“ Přiznala a chytla se jeho paže. Usmála se a pohladila bílou sešívanou kůžešinu. Její chlup byl krátký a velice měkký. Celý kabát byl, tak jako kapuca.
„Ten je pěkný, musí být i teplý. Takový by se mi líbil.“ Muž k ní sklonil hlavu a vedl ji pryč.
„Neni trochu velký?“ Zeptal se. Probodla ho pohledem. Zasmál se a ona si všimla zelených očí. Veselých zelených očí, které ale viděly zbytečně moc bojů a krutosti. Bylo to někde vzadu. Hluboce schováno.
„Nejsi tak hrozný a děsivý.“ Uklouzlo jí. Vlastně vůbec nebyl hrozný. Byl jako Mykolovo zvětšená kopie. Stejné oči, rty, podobné rysy.
Muž přizvedl obočí a zadíval se na tu malou panenku. Z pod šálu, omoteném kolem hlavy, vytékala záplava šedivých kadeří. Oči jako nebe těsně po západu a porcelánová pleť bez jediné chybičky.
Usmál se a ona jemně zamrkala. Opravdu není tak děsivý. Oplatila mu úsměv. Jsem Violetta. Představila se a pak přišla lavina slov. Otázek. Postřehů a doměnek a muž vše s klidnou tváří poslouchal a odpovídal.
Phillip se za nimi starostlivě zadíval.
„Je to bezpečné?“ Mykola se otočil za párem. Jsem si jistý, že ano. Sledoval je. Muž také a výraz mluvil o opaku. Pak se jemně zachvěl. Druhý mu zastínil výhled.
„Měli bysme dojet pro tvé muže, budou mít určitě starost.“ Phillipovo srdce zklamaně zašeptalo ale on přikývl. Pak překvapeně vydechl. Mykola ho chytl a přitáhl k hrudníku.
„Ale nejdřív.“ Zašeptal a pevně ho objal.
